ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3492.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3492/2018-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) M. O. a b) I. O. , oběma bytem XY, zastoupených JUDr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1525/39, proti žalovanému P. Ú. , se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Michálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o zaplacení 77.956,- Kč s příslušenstvím oproti povinnosti umožnit demontáž předmětu smlouvy o dílo, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 115/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, č. j. 13 Co 105/2018-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.469,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Mikuláše, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, č. j. 27 C 115/2017-43, uložil žalovanému povinnost „zaplatit společně a nerozdílně žalobcům a) a b) částku 60.000,- Kč odpovídající ceně díla poskytnuté podle smlouvy o dílo ze dne 7. 9. 2014 oproti povinnosti žalobců umožnit demontáž předmětu smlouvy o dílo ze dne 7. 9. 2014 spočívajícího v podlaze z dubových parket o rozloze 45 m 2 v bytě na adrese XY, a povinnost demontovat, odstranit a převzít předmět smlouvy o dílo ze dne 7. 9. 2014 na své náklady.“
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 13 Co 105/2018-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a akceptoval závěry znaleckého posudku Ing. Ladislava Bukovského. Zdůraznil, že položená podlaha trpí funkčními vadami, z nichž nejvýznamnější je skutečnost, že vlýsky byly instalovány na trhlinami rozdělený původní, před položením nevyspravený betonový potěr, na kterém byly nečistoty, což způsobuje oddělování dřevěných vlýsek od podkladu. Postupem času potom z tohoto důvodu bude docházet k dalšímu uvolňování vlýsek. O odbornosti znalce neměl soud pochybnosti a závěry jeho posudku jsou srozumitelné a logické.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, dále na R 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, má za to, že se odvolací soud při hodnocení závěrů znaleckého posudku Ing. Bukovského odchýlil od judikatorních závěrů shora uvedených rozhodnutí. Není srozuměn s tím, že se na díle projevují vady spočívající v otevřených spárách větších než 0,5 mm, v uvolnění vlýsek od podkladu, které se při pocházení pohybují a vržou, dřevěná podlaha není dilatačně oddělena od zárubní, v laku dřevěné podlahy jsou nečistoty, dřevěná podlaha má ostré hrany ve dveřích, v obývacím pokoji je výrazně horší stav podlahy než v místnostech ostatních, přičemž nebyly zjištěny žádné stopy svědčící o nevhodném užívání místností s dřevěnými podlahami. Podle dovolatele soudy nezohlednily, že projevující se vady jsou důsledkem nesprávné teploty, vlhkosti prostředí a nevětrání místností, v nichž byla dřevěná podlaha instalována; uvedené vede k sesychání parket. Podle dovolatele znalec nehodnotil vliv vlhkosti na sesychání parket, neprovedl žádné relevantní měření, neboť jeho specializací není ryzí „podlahářství“, nýbrž pouhé „stavebnictví.“ Je přesvědčen, že soudy měly znalce Ing. Bukovského vyslechnout a neměly se spokojit s pouhým písemným znaleckým posudkem. Neprovedení výslechu znalce dovolatel považuje za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Akcentuje, že od výslechu znalce by bylo možno upustit (v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) jen tehdy, pokud by účastníci řízení vůči němu neměli žádné zásadní výhrady.
Žalobci navrhli dovolání jako nepřípustné odmítnout. Ve vztahu k námitce nedostatku odbornosti znalce uvedli, že znalec je znalcem v oborech vady, poruchy, technologie a kvalita staveb, vlastnosti stavebních materiálů, obchodního a stavebního práva, nemovitostí a pozemků, technických požadavků na výstavbu, navrhování, provádění i užívání staveb nejen z hlediska technického a ekonomického, ale i po stránce dodržování platných předpisů a norem. Disponuje tedy širokou paletou odborností, z nichž mu hned několik umožňuje se vyjádřit k vadám díla zhotoveného žalovaným. Výsledek znaleckého dokazování mohl žalovaný ovlivnit svou účastí na místním šetření prováděném znalcem dne 8. 12. 2015, na něž byl pozván, ale nedostavil se. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, a ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, a usnesení ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 73/2014, považují za správné, že soudy ve věci nenechaly vypracovat revizní znalecký posudek a že pro úplnost a logické odůvodnění závěrů k písemnému posudku znalce nevyslechly.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Judikatura Nejvyššího soudu (přijatá při výkladu ustanovení §127 o. s. ř.) je ustálena v závěrech, podle kterých:
1) Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.
2) Soud ustanoveného znalce vyslechne (při jednání nebo jiném kroku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl (srov. §187 odst. 3 větu první, §191d odst. 3 větu druhou o. s. ř. a s účinností od 1. ledna 2014 srov. §38 odst. 1, §70 odst. 2 větu druhou zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), a pouze v odůvodněných případech.
3) O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení.
4) V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho výhrady spočívají.
K tomu srov. zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schválené usnesením pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSSR z 16. 12. 1974, sp. zn. Plsf 2/74, uveřejněné pod číslem 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019 (jakož i judikaturu tam označenou), z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 19. července 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15.
V nyní souzené věci je znalecký posudek založen na závěru, že hlavní (rozhodující) vadou díla je instalace vlýsek na trhlinami rozdělený původní, před položením nevyspravený, betonový potěr, na kterém byly nečistoty, což způsobuje oddělování dřevěných vlýsek od podkladu. Postupem času potom z tohoto důvodu bude docházet k jejich dalšímu uvolňování. Žalovaný sice navrhoval výslech znalce, ale proti závěrům posudku nevznášel žádné konkrétní (odůvodněné) námitky zejména vůči jeho nálezové části (viz přednes žalovaného u jednání dne 16. 1. 2018, a obsah jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2018, č. j. 27 C 115/2017-43). Oproti závěrům znalce staví vlastní skutkovou verzi, že k vadám došlo nesprávným užíváním podlahy a jejím vysušením. Soudy nižších stupňů při provádění důkazu znaleckým posudkem postupovaly způsobem, který zcela odpovídá závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, podle něhož „soud nesmí ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 věty čtvrté o. s. ř. upustit od výslechu znalce (a spokojit se s písemným posudkem znalce) mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady , jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku.“ Na závěry citovaného rozhodnutí navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018. Rozsudek odvolacího soudu tak nemůže být v rozporu s dovolatelem označenými rozhodnutími dovolacího soudu.
Ve vztahu k jiným právním otázkám, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, zejména k otázce vypracování posudku znalcem z jiného oboru (odvětví), než se týká vad dřevěné podlahy, dovolatel řádně nevymezil, o který ze čtyř případů předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jde. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Navíc platí, že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.; námitka vypracování posudku znalcem z jiného oboru (odvětví) souvisí s hodnocením znaleckého posudku jako důkazu v řízení.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 8. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu