ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3771.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3771/2019-143
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. P. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Julií Filipovou, advokátkou se sídlem v Horšovském Týně, Nádražní 342, proti žalovanému M. N. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Kpt. Jaroše 94/1, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 8/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2019, č. j. 61 Co 137/2019-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2019, č. j. 61 Co 137/2019-103, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 12. 3. 2019, č. j. 3 C 8/2019-47, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Domažlicích vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou z 14. 1. 2019 se žalobce domáhal vrácení traktoru XY nebo zaplacení jeho finančního ekvivalentu ve výši 800.000 Kč a vrácení specifikovaných nemovitostí, které žalovanému v minulosti daroval; uváděl, že dar odvolal pro nevděk obdarovaného.
Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 3 C 8/2019-47, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vrácení traktoru XY nebo zaplacení 800.000 (finančního ekvivalentu) a vrácení daru, který obdržel žalovaný od žalobce na základě darovací smlouvy ze dne 31. 5. 2012, a to „rodinného domu čp. XY, postaveného na st. parcele č. XY, zemědělské stavby postavené na st. parcele č. XY, jiné stavby postavené na st. parcele č. XY, stavebních parcel č. XY, XY a XY, zahrady č. XY a XY, lesních pozemků č. XY, XY, XY, XY(XY, XY a XY, ostatní plochy č. XY, orné půdy č. XY, trvalého travního porostu XY, vodní plochy č. XY a XY, ostatní plochy č. XY, trvalého travního porostu č. XY a XY, orné půdy č. XY, XY a XY, ostatní plochy č. XY, orné půdy č. XY, ostatní plochy č. XY a XY, zahrady č. XY, trvalého travního porostu XY, zahrady č. XY, XY a XY, orné půdy č. XY, trvalého travního porostu č. XY, XY, XY a XY, ostatní plochy č. XY, ostatní plochy č. XY, trvalého travního porostu č. XY, orné půdy č. XY, trvalého travního porostu č. XY, orné půdy č. XY, XY, XY a XY, ostatní plochy č. XY, orné půdy č. XY, ostatní plochy č. XY, trvalého travního porostu č. XY, XY, XY a XY a vodní plochy č. XY, vše v obci XY v katastrálním území XY, zapsané v Katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY“; žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 10.623 Kč.
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 61 Co 137/2019-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že smlouvou ze dne 31. 5. 2012 žalobce daroval žalovanému (svému vnukovi) v žalobě specifikované nemovitosti. Dopisem z 30. 9. 2013, který je zjevně antedatován, neboť je v něm zmiňováno odcizení zemědělských strojů, k němuž mělo dojít až v roce 2017, žalobce od darovací smlouvy uzavřené 31. 5. 2012 odstoupil pro nevděk obdarovaného, který spatřoval v tom, že mu žalovaný 31. 8. 2013 sdělil, že nebude pracovat na darovaných polnostech a v hospodářství a zaměstná se u benzínky. Údajné odcizení starých zemědělských strojů, kterého se měl žalovaný dopustit v roce 2017, žalobce v řízení neprokázal; stroje byly dlouhodobě umístěny na pozemku žalovaného a žalobce nebyl oprávněn je zde skladovat. Traktor XY žalobce nikdy nevlastnil, jeho vlastníkem byl od počátku žalovaný. Protože odvolací soud vzal za prokázané, že žalobce odvolal dar nikoli za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nýbrž teprve za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), poměřoval zjištěný skutkový stav věci ustanoveními §2072 a násl. o. z. a dovodil, že nebyla zachována lhůta pro odvolání daru stanovená v §2075 o. z. Nadto v řízení zjištěné chování žalovaného, pro které žalobce odvolal dar, nenaplňuje skutkovou podstatu ustanovení §2072 o. z.
V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce prosazuje názor, že soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované např. jeho rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 4130/2007, sp. zn. 33 Cdo 903/2011 a sp. zn. 33 Cdo 942/2012, v nichž bylo dovozeno, že je vždy třeba zohlednit všechny okolnosti případu, zejména jednání obdarovaného společně s jednáním dárce. Jestliže tak soudy v nyní posuzované věci neučinily, je nesprávný závěr, že v jednání žalovaného nelze spatřovat nevděk vůči žalobci. Dovolatel prosazuje, že v řízení zjištěné chování žalovaného vůči němu naplňuje znaky zjevného porušení dobrých mravů a nevděku, ubližuje mu, a proto mohl od darovací smlouvy odstoupit. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci traktor XY nebo 800.000 Kč a nemovité věci specifikované v žalobě.
Žalovaný považuje závěry odvolacího soudu za správné a ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud shledal dovolání žalobce přípustným, protože odvolací soud zjištěný skutkový stav věci poměřoval nesprávnou právní normou, resp. odchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu v otázce aplikace přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v případě, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a část jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru (údajné odcizení zemědělských strojů), i právní jednání, jímž žalobce odvolal dar, se udály za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, přijal a odůvodnil závěr, že, byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by - logicky vzato - nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení (nyní vydání). Právo dárce na vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě (nejde o právo a povinnost sui generis), ale již při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (§630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by platilo ustanovení §2068 a násl. o. z. již v době, kdy byla darovací smlouva sjednávána, neměla by některá ze stran za takových okolností na darovací smlouvě zájem (například obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by se obávat, že dárce může dar odvolat pro nouzi) a smlouva by proto uzavřena vůbec nebyla.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci ustanoveními §2072 a zejména §2075 o. z., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový stav nedopadá, a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl již proto uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími námitkami žalobce – napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu