ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3978.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3978/2019-135
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně REALITNÍ FOND PRAHA a.s. , se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, identifikační číslo osoby 030 71 740, zastoupené Mgr. Martinem Rezkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, proti žalované J. C. , bytem XY, o zaplacení 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 45/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. 54 Co 137/2019-103, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. 54 Co 137/2019-103 se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení 250.000 Kč s příslušenstvím z titulu odměny za zprostředkování.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem pro zmeškání ze dne 27. 6. 2018, č. j. 15 C 45/2018-18, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 250.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 5. 9. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 54 Co 137/2019-103, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává.
Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že po vydání elektronického platebního rozkazu dne 12. 1. 2018 žalovaná proti němu podala dne 31. 1. 2018 odpor a podáním z 1. 2. 2018 požádala o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů. Protože nereagovala na výzvu soudu ze dne 9. 2. 2018, aby doložila své osobní, majetkové a výdělkové poměry, soud návrh žalované na ustanovení zástupce usnesením ze dne 27. 3. 2018, které nabylo právní moci dne 8. 5. 2018, zamítl a na den 27. 6. 2018 nařídil jednání. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv jí bylo předvolání doručeno do vlastních rukou dne 4. 6. 2018, a proto soud prvního stupně vycházeje z tvrzení uvedených v žalobě ve věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání s odůvodněním, že se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír a nárok uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní normou. Odvolací soud - dovolávaje se judikatury, v níž se Nejvyšší soud a Ústavní soud vyjadřovaly ke splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání - nepřisvědčil soudu prvního stupně, že bylo namístě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Akcentoval, že k vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě, že musí brát v úvahu jak procesní aktivitu účastníka řízení (například, zda se vyjádřil k žalobě a navrhl důkazy ke své obraně), tak povahu sporu. Uzavřel, že žalovaná podáním odporu a návrhem na ustanovení zástupce z řad advokátů vyvinula takovou procesní aktivitu, z níž lze usuzovat, že má zájem aktivně se podílet na soudním procesu. Z toho, že na výzvu soudu neosvědčila své poměry, pročež byl její návrh na ustanovení zástupce zamítnut, nelze dovozovat úmysl žalované protahovat řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ačkoliv tuto otázku výslovně neformuluje a rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl podle jejího přesvědčení odvolací soud při svém rozhodování odchýlit, nekonkretizuje, z obsahu dovolání lze dovodit, že jde o otázku podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. Tomu ostatně nasvědčují odkazy dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. US 49/10 a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2921/13. Sluší se připomenout, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jsou naplněny i tehdy, uvede-li dovolatel, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16 nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17). Dovolatelka nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná vyvinula takovou procesní aktivitu, z níž lze usuzovat na zájem aktivně se podílet na soudním procesu. Žalovaná na soudním řízení řádně neparticipovala a podání nezdůvodněného odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu ani ničím nepodložená žádost o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, nemůžou založit závěr, že byla v řízení procesně aktivní.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 o. s. ř.), a bylo dovolacím soudem shledáno přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§49 o. s. ř.) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Rozsudek pro zmeškání je zvláštním druhem rozsudku, jímž soud rozhoduje ve sporném řízení o věci samé. Soud může rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady, a to 1) žalovanému byla soudem doručena žaloba do vlastních rukou, 2) žalovanému bylo doručeno do vlastních rukou předvolání k jednání nejméně deset kalendářních dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, 3) žalovaný byl poučen, že bude rozhodnuto v jeho neprospěch rozsudkem pro zmeškání, jestliže jednání, k němuž byl předvolán, zmešká bez důvodné a včasné omluvy, 4) žalovaný se k jednání, které bylo prvním jednáním o věci, bez omluvy nedostavil, popřípadě jeho omluva, která došla soudu před zahájením jednání, je nedůvodná, 5) žalobce se k prvnímu jednání o věci dostavil a navrhl, aby bylo rozhodnuto pro zmeškání žalovaného, 6) na základě tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu je možné rozhodnout v neprospěch žalovaného, neboť právní posouzení těchto tvrzených skutkových okolností odůvodňuje závěr, že žaloba je opodstatněná, 7) rozsudek pro zmeškání je přípustný a 8) nejsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
Lze přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, dovodil-li, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení §153b o. s. ř., resp. že nebylo namístě tento rozsudek vydat. Dovolací soud nesdílí názor, že žalovaná se na soudním procesu aktivně podílela. Podala sice odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu, zcela však rezignovala na jeho zdůvodnění, a ačkoliv avizovala, že se k žalobě vyjádří, neučinila tak, ani nenavrhla důkazy ke své obraně. Rovněž její žádost o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů nebyla zdůvodněna a na soudem zaslaný formulář k doložení osobních, majetkových a výdělečných poměrů žalovaná nereagovala. K nařízenému jednání, na které byla řádně předvolána, se bez omluvy nedostavila.
Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí (např. v rozsudcích ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013 nebo usneseních ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013 a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5873/2016) přijal a odůvodnil závěr, že soudy při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí brát v úvahu - vedle splnění formálních předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání - rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně, atd. Shodné závěry jsou dovozeny i v nálezech Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. US 49/10 a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2921/13. Z judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že sama okolnost, že žalovaný již před prvním jednáním soudu vznášel námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a na podporu své skutkové verze nabízel soudu důkazy, vydání rozsudku pro zmeškání v zásadě nebrání (srov. usnesení ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 970/2013 nebo ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5873/2016).
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že k vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl v každém jednotlivém případě přistupovat uvážlivě a měl by vždy přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. I když v posuzovaném případě nelze postavit najisto, že žalovaná řízení úmyslně protahuje, její nezájem o řízení je zcela zřejmý. To, že podala nezdůvodněný odpor proti platebnímu rozkazu a požádala o ustanovení zástupce, aniž tento svůj návrh jakkoli odůvodnila, nelze hodnotit jako „procesní aktivitu“ účastníka řízení. Naopak pasivita žalované je zřetelná - na výzvu, aby v souvislosti s rozhodováním soudu o jejím návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů ozřejmila své poměry, do vydání rozhodnutí nereagovala, k nařízenému jednání, na které byla řádně předvolána, se bez omluvy nedostavila, na svoji procesní obranu ve vztahu k meritu projednávané věci zcela rezignovala, tedy nevznesla jakoukoliv námitku proti skutkovým tvrzením žalobkyně, ani nenabídla soudu žádný důkaz. Takový postoj nasvědčuje tomu, že účastník řízení se odmítá aktivně podílet na soudním procesu a lze ho označit za nečinnost odůvodňující postup soudu podle §153b o. s. ř., resp. důvod pro vydání rozsudku pro zmeškání. Povaha předmětu sporu pak tomuto postupu nebránila.
Uzavřel-li odvolací soud za daného skutkového stavu, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b o. s. ř., rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nezbylo než napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami se dovolací soud nezabýval již proto, že ve vztahu k nim žalobkyně nevylíčila řádně přípustnost svého dovolání.
Soudy jsou vázány právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu