ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.671.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 671/2020-661
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce S. K. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Ripelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 18, proti žalovanému F. B., bytem XY, zastoupenému Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, o zaplacení 2.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 240/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 10. 2019, č. j. 29 Co 129/2019-616, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 18.600 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Zuzany Nedomlelové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 13 C 240/2009-569, zamítl žalobu požadující, aby žalovaný žalobci zaplatil 2.500.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám advokátky Mgr. Zuzany Nedomlelové na nákladech řízení 380.841,32 Kč (výrok II.) a nahradit České republice – Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou náklady řízení ve výši 25.458 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 29 Co 129/2019-616, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výroku III. jej změnil tak, že se žalobci povinnost nahradit náklady vzniklé České republice – Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou neukládá; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V souvislosti s vylíčením přípustnosti žalobce odvolacímu soud vytýká, že při hodnocení znaleckého posudku vypracovaného Kriminalistickým ústavem Praha a posudku znalce Ing. Kokiše nerespektoval judikaturu dovolacího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce odstranění rozporu mezi dvěma znaleckými posudky. Namítá, že odvolací soud zatížil řízení svévolí, pokud znaleckému posudku Kriminalistického ústavu Praha přiznal vyšší váhu a kvalitu než znaleckému posudku Ing. Kokiše. Nesouhlasí se závěrem, že neunesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na písemném potvrzení půjčky ze dne 23. 6. 1995, neboť oba znalecké posudky dospěly k závěru, že se na zkoumaném potvrzení jedná o pravý podpis žalovaného.
Výše uvedená námitka žalobce přípustnost dovolání nezakládá. Z použité argumentace je totiž zřejmé, že žalobce v této souvislosti zpochybňuje pouze správnost skutkového zjištění odvolacího soudu, že podpis na písemném potvrzení půjčky ze dne 23. 6. 1995 není pravým podpisem žalovaného.
Především nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že oba znalecké posudky dovodily, že zkoumané potvrzení je opatřeno pravým podpisem žalovaného. K takovému závěru dospěl pouze znalec Ing. Kokiš. Kriminalistický ústav Praha uzavřel, že o pravosti podpisu nelze na základě poskytnutého srovnávacího materiálu rozhodnout, a že při využití obrazové dokumentace ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Kokišem a za situace, že by srovnávací podpis z jeho znaleckého posudku č. 42/1119-3, který byl znaleckému ústavu předložen v kopii, byl obrazem pravého podpisu žalovaného, je pravděpodobnější, že sporný podpis je pravým podpisem žalovaného, než že jde o padělek; tato míra pravděpodobnosti je na nejnižším stupni škály hodnocení, bezprostředně navazuje na stupeň, kdy nelze spolehlivě rozhodnout. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně zdůvodnil, proč přiznal větší váhu závěrům vyplývajícím ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha před závěry znalce Ing. Kokiše. Akcentoval, že Kriminalistický ústav měl k dispozici více srovnávacího materiálu, než znalec Ing. Kokiš, jenž vycházel z materiálu, který nebyl autentický (žalovaný nepotvrdil, že na srovnávacím materiálu je jeho vlastnoruční podpis).
Námitkami, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že neunesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na předmětném potvrzení, žalobce nebrojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Jeho polemika týkající se hodnocení provedených důkazů z hlediska závažnosti a věrohodnosti je tudíž bezcenná. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Závěry dovozené odvolacím soudem nekolidují ze závěry dovozenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, jehož se žalobce na podporu své argumentace dovolává. Odvolací soud totiž nezaložil svůj závěr o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno, pouze na základě hodnocení znaleckého posudku Ing. Kokiše, nýbrž ve spojení s výpověďmi žalobce a slyšených svědků.
S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu