ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.988.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 988/2019-202
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně BD Consult CZ s.r.o., se sídlem České Budějovice, Rudolfovská tř. 509/124a, IČO 26024411, zastoupené Mgr. Jiřím Vopičkou, advokátem se sídlem Plzeň, Harantova 511/14, proti žalovanému R. K. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem České Budějovice, Lannova 16/13, o zaplacení částky 94 685 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 121/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 72 Co 268/2018-176, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 72 Co 268/2018-76, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 2. 2018, č. j. 6 C 121/2016-145, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 94 685 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% p. a. od 12. 2. 2016 do zaplacení, zamítl žalobu v rozsahu částky 53 215 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% p. a. od 12. 2. 2016 a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 72 Co 268/2018-176, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že formulace závazku žalovaného v čl. VI bod 3 směnné smlouvy, že „K. se zavazují do 2 let od právní moci vydání příslušného stavebního povolení vybudovat na své náklady veřejnou komunikaci vedoucí po pozemcích KN č. XY a KN č. XY v k. ú. XY, které vznikly oddělením na základě geometrického plánu uvedeného v čl. II. této smlouvy, a to ke všem pozemkům, které s těmito dvěma uvedenými parcelami sousedí“, a že „v případě nesplnění této povinnosti budou povinni uhradit smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každý den svého prodlení, a to poměrně ostatním spoluvlastníkům podle výměry jejich pozemků“, je dostatečně určitá a srozumitelná. Přitakal soudu prvního stupně i v tom, že žalovanému jako podnikateli ve stavebnictví muselo být nepochybně známo, že stavba veřejné infrastruktury, k jejíž výstavbě se zavázal, může být v souladu se stavebním zákonem užívána pouze na základě kolaudačního souhlasu, a že tudíž správně dovodil, že žalovaný zmíněný závazek převzal s vědomím, že své smluvní povinnosti dostojí za předpokladu, že ve sjednané lhůtě bude komunikace nejen vybudována, ale i zkolaudována. To, že žalovaný snese toto přísnější hodnocení, bylo – dovozuje odvolací soud – bez pochyb „prokázáno i v odvolacím řízení“. Na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud usuzuje též „z hlediska legitimního očekávání žalobkyně“ odkazujíc přitom na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07. Odmítl námitky žalovaného, že nebyl stavebníkem dotyčných komunikací, tudíž nebyl schopen ovlivnit datum vydání stavebního ani kolaudačního rozhodnutí, a že pro výši pokuty byl určující stav po směně pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Považuje je za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně - v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí - posoudil otázku „určitosti sjednání způsobu určení výše smluvní pokuty“ ve směnné smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 25. 2. 2007, tj. zda je ujednání o způsobu určení výše smluvní pokuty platné a určité, a dále otázku zavinění žalovaného za nesplnění sjednané povinnosti, respektive, zda vůbec k porušení smluvní povinnosti ze strany žalovaného došlo. V tomto směru brojí též proti správnosti posouzení „otázky okamžiku splnění povinnosti žalovaným“, kdy oba soudy bez výslechu účastníků směnné smlouvy dovodily jejich vůli, že vybudováním komunikace účastníci směnné smlouvy mínili také její kolaudaci.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla dovolání žalovaného odmítnout případně zamítnout. Žalovaný v podaném dovolání pouze polemizuje s hodnocením důkazů soudu prvního stupně a soudu odvolacího, aniž by vymezil dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro řešení otázky zaviněného porušení smluvní povinnosti a otázky určitosti způsobu výše sjednané smluvní pokuty za porušení smluvní povinnosti.
Dovolání je důvodné.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že manželé R. a E. K. se ve směnné smlouvě uzavřené dne 25. 2. 2007 zavázali, že „ do dvou let od právní moci vydání příslušného stavebního povolení vybudují na své náklady veřejnou komunikaci vedoucí po pozemcích KN č. XY a KN č. XY v k.ú. XY, které vznikly oddělením na základě geometrického plánu uvedeného v čl. II smlouvy, a to ke všem pozemkům, které s těmito dvěma parcelami sousedí “, přičemž bylo ujednáno, že „ v případě nesplnění této povinnosti budou manželé K. povinni uhradit smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každý den svého prodlení, a to poměrně ostatním spoluvlastníkům pozemků podle výměr jejich pozemků “.
Se zřetelem k datu uzavření smlouvy se pro právní posouzení věci uplatní právní úprava platná do 31. 12. 2013.
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že je-li zjišťován obsah smluvního ujednání, zejména tehdy, mohou-li vzniknout pochyby o jeho přesném obsahu, je na místě je zkoumat nejen z hlediska gramatického výkladu, ale i za pomocí jiných interpretačních metod. Dle §35 odst. 2 obč. zák. je právní úkony vyjádřené slovy třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že toto ustanovení pro případ pochybností o obsahu právního úkonu formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy, sešit 7/1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1155/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, podobně rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2404/2007). Rovněž v rozhodovací praxi Ústavního soudu je kladen důraz na takovou interpretaci právních úkonů, jež zohledňuje skutečnou vůli účastníků v době, kdy tyto úkony byly činěny, a jež se opírá i o jiné interpretační metody, než jen gramatický výklad (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03).
V posuzované věci se z textu dotyčného ujednání smlouvy podává, že právo na smluvní pokutu mělo vzniknout při porušení závazku manželů K. „ vybudovat do dvou let od právní moci příslušného stavebního povolení na své náklady veřejnou komunikaci vedoucí po vzniklých pozemcích KN č. XY a KN č. XY v k.ú. XY, a to ke všem pozemkům, které s uvedenými parcelami sousedí “. Přesvědčení soudu prvního stupně (jemuž odvolací soud přitakal) o tom, že žalovaný zmíněný závazek převzal s vědomím, že své smluvní povinnosti dostojí za předpokladu, že ve sjednané lhůtě bude komunikace nejen vybudována, ale i zkolaudována, Nejvyšší soud nesdílí. Z dotyčného ujednání ani z ostatního obsahu smlouvy taková podmínka neplyne, nic takového nevyplývá ani z veřejnoprávní úpravy stavebního zákona, na níž soudy odkázaly, tudíž nelze přisvědčit správnosti závěru, že řádné splnění uvedeného smluvního závazku bylo vázáno na vydání kolaudačního rozhodnutí. Přisvědčit nelze ani úvaze soudů, že manželé K. (nebo byť jen R. K.) smlouvu uzavírali jako podnikatelé v oboru stavebnictví, natož, že by z jejich vůle při uzavírání smlouvy vyplývalo, že řádné splnění závazku je krom vybudování dotyčné komunikace vázáno na vydání kolaudačního rozhodnutí.
Obdobně Nejvyšší soud nesouhlasí se závěrem ohledně určení výše smluvní pokuty. Oba soudy dovodily, že při určení výše smluvní pokuty je u každého z oprávněných věřitelů třeba vycházet z poměru pozemků vlastněných v době uzavření předmětné smlouvy, aniž by se náležitě vypořádaly i s argumentací žalovaného, že týká-li se smluvní pokutou zajištěná povinnost (vybudovat komunikaci) pozemků, jež mají teprve (na základě směny) vzniknout, pak je vcelku logické, aby se při určení výše smluvní pokuty vycházelo z poměru vlastněných pozemků po směně. Úvaha soudu prvního stupně (kterou odvolací soud bez dalšího převzal), že k převodu vlastnického práva k nemovité věci dochází až okamžikem vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, „ tudíž nemůže být pochyb o tom, že pro výpočet smluvní pokuty je určující stav v době uzavření smlouvy “, není přesvědčivá. Při pochybnostech ohledně výkladu totiž platí výše uvedená kritéria včetně nutnosti zjištění vůle stran při uzavírání smlouvy. Jestliže odvolací soud uvedená kritéria nezohlednil a nezabýval se ani tím, jaká byla skutečná vůle stran při uzavírání smlouvy (dotyčného ustanovení), pak je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
Z výše uvedeného vyplývá, že neobstojí jednak závěr odvolacího soudu, že k porušení smluvní povinnosti ze strany žalovaného (resp. manželů K.) došlo opožděnou kolaudací vybudované komunikace, ani závěr ohledně toho, jaká výše smluvní pokuty (případně) za porušení ve smlouvě sjednaného závazku žalobci náleží – zda pro její určení bude určující poměr a stav vlastněných pozemků před směnou nebo po směně.
Protože Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávným, přistoupil podle §243e odst. 1 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu