ECLI:CZ:NS:2020:4.TCU.22.2020.1
sp. zn. 4 Tcu 22/2020- 38
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 15. 7. 2020 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občanů České republiky R. D. , nar. XY, a K. B. , nar. XY, rozsudkem Trestního soudu v Boulogne-sur-Mer, Francouzská republika, ze dne 4. 5. 2016 sp. zn. 1620400690, hledí jako na odsouzení soudem České republiky .
Odůvodnění:
Rozsudkem Trestního soudu v Boulogne-sur-Mer, Francouzská republika (dále jen „cizozemský soud“), ze dne 4. 5. 2016 sp. zn. 1620400690, který nabyl právní moci dne 25. 5. 2016, byli (kromě dalších osob) obvinění R. D. a K. B. uznáni vinnými trestným činem pomoci při neoprávněném vstupu, pohybu nebo pobytu cizince ve Francii nebo v Schengenském prostoru, následkem čehož byl tento cizinec vystaven podmínkám neslučitelným s lidskou důstojností, tj. činem definovaným v čl. L.622-5 3⁰ a čl. L622-1, odst. 1, odst. 2, odst. 3 francouzského Zákona o pohybu a pobytu cizinců a o právu na azyl. Za to byli oba obvinění shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a současně jim byl uložen trest zákazu pobytu na francouzském území na dobu dvou let.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se obvinění spolu s dalšími pravomocně odsouzenými spolupachateli dopustili trestné činnosti (zkráceně) tím, že dne 1. 5. 2016 v Coquelles, tedy na francouzském území, přímou či nepřímou pomocí, v tomto případě přepravou tří osob v zavazadlovém prostoru svého vozidla, umožnili cizím státním příslušníkům afgánského původu neoprávněný pohyb nebo pobyt ve Francii bez platného povolení k pobytu, přičemž současně vystavili přepravované osoby podmínkám neslučitelným s lidskou důstojností.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo dne 12. 6. 2020 Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Rejstříku trestů“), podle nějž se na výše popsané odsouzení občanů České republiky R. D. a K. B. soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
Předně je třeba uvést, že podle tohoto ustanovení zákona o Rejstříku trestů rozhodne Nejvyšší soud na návrh ministerstva spravedlnosti, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a jeho příloh vyplývá, že oba jmenovaní obvinění jsou občané České republiky, byli odsouzeni cizozemským soudem (konkrétně soudem Francouzské republiky) a předmětné odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky, konkrétně organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona o Rejstříku trestů byly v předložené věci vedle výše rekapitulovaných formálních podmínek zároveň dány i podmínky materiální povahy, neboť jednání obviněných nebylo charakterizováno žádnými výjimečnými skutkovými okolnostmi, které by je vyčleňovaly z běžného rámce výše uvedeného trestného činu. Jeho společenská škodlivost je naopak zvyšována tím, že obvinění si zvolili k páchání trestné činnosti (pašování nelegálních migrantů do EU a Schengenského prostoru) území Francouzské republiky, i to, že v minulosti již byli soudně projednáváni, což je ale od páchání další trestné činnosti zjevně neodradilo.
Zaznamenání údajů o odsouzení ve smyslu ustanovení §4a odst. 3 zákona o Rejstříku trestů konečně odůvodňuje i druh a citelnost trestní sankce uložené oběma obviněným francouzským soudem, kdy jde o nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, se současně uloženým trestem zákazu pobytu na francouzském území v délce dvou roků (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tcu 57/2010, sp. zn. 11 Tcu 19/2013, sp. zn. 11 Tcu 24/2016 aj.).
Lze tedy shrnout, že v projednávané věci jsou splněny všechny potřebné podmínky pro to, aby se na výše uvedené odsouzení obou obviněných hledělo jako na odsouzení soudem České republiky. Proto Nejvyšší soud podanému návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 7. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu