ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1565.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1565/2019- 122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání obviněného R. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 8. 2019 č. j. 13 To 176/2019-84 v trestní věci vedené Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 221/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 4. 2019 č. j. 1 T 221/2018-73 byl obviněný R. J. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v době od 11:25 hodin do 15:00 hodin dne 27. 10. 2018 v budově muzea XY na ulici XY č. p. XY, kde byl zaměstnán na pozici vedoucího muzea, nejprve odemknul kancelář účetní za použití klíčů, které měl jako vedoucí k dispozici, zde přistoupil ke stolu účetní I. Ž. a za použití síly si otevřel skříňku u psacího stolu, tímto si sjednal přístup k plechové pokladně, kterou za pomoci nůžek vypáčil a odcizil z ní finanční hotovost ve výši 7.500 Kč, následně tuto pokladnu vrátil zpět na své místo a z budovy muzea odešel, čímž způsobil škodu na odcizené finanční hotovosti ve výši 7.500 Kč a na poškozené pokladně ve výši 500 Kč, vše ke škodě společnosti Kulturní služby města XY, IČ: XY“.
Za to byl obviněný podle §205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena i povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Kulturní služby města XY, se sídlem XY, XY, IČ: XY částku 500 Kč.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 7. 8. 2019 č. j. 13 To 176/2019-84 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. J. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že s uloženým trestem nesouhlasí. Dále pak, že soudy nesprávně posoudily žalovaný skutek jako přečin krádeže, jelikož si částku 7.500 Kč nepřisvojil. Peníze nechtěl použít k vlastnímu obohacení ale k nákupu knih pro muzeum. Vyjma formálních znaků trestného činu v jeho jednání absentovala i potřebná společenská škodlivost, takže uplatnění trestní odpovědnosti v daném případě nebylo namístě. Dovolatel dále zdůraznil, že nevstoupil do cizí místnosti, nýbrž „do své vlastní“. Nepoužil ani sílu k otevření dvířek stolku, protože měl od nich klíč. Závěry šetření policejního orgánu, jimiž u hlavního líčení argumentovala i státní zástupkyně, byly v tomto ohledu zcela nesprávné a zavádějící, a přestože byly v rámci soudního projednání věci vyvráceny, opírá se o ně i odsuzující rozsudek. Státní zástupkyně taktéž nijak neřešila skutečnost, že policisté měnili zápis z výpovědi dovolatele v jeho nepřítomnosti a nutili ho pozměněný zápis s přitěžujícími skutečnostmi podepsat. Dovolatel byl také propuštěn z pracovního poměru a dlouhodobě byl bez práce.
S ohledem na výše rekapitulované důvody obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 13 To 176/2019 a zprostil dovolatele obžaloby, případně aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání byl soudem prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 13. 11. 2019 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k němu věcně vyjadřovat nebude. Omezil se pouze na výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě předpokládaném v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný R. J. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Ten tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu samotného dovolání je zřejmé, že obviněný spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho poslední variantě, tedy že jím podaný řádný opravný prostředek byl zamítnut, ačkoli řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně podle písm. g).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněný má v prvé řadě za to, že jeho jednání vůbec není trestným činem, jelikož si částku ve výši 7 500 Kč nepřisvojil. K tomu je vhodno uvést, že spáchání trestného činu krádeže spočívá v přisvojení si cizí věci tím, že se jí pachatel zmocní, ale to samo o sobě ještě nestačí, neboť zákon vyžaduje k trestní odpovědnosti za trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku ještě splnění alespoň jedné z dalších podmínek uvedených v písm. a) až e):
a) způsobení na cizím majetku škody nikoli nepatrné,
b) spáchání činu vloupáním,
c) alespoň pokus uchovat si věc bezprostředně po činu násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí,
d) spáchání činu na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě,
e) spáchání činu na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob.
Z provedeného dokazování jasně vyplývá, že obviněný se zmocnil hotovosti ve výši 7 500 Kč, které se nacházely v uzamčené pokladně ve stolu svědkyně Ž., kdy do této pokladny neměl přístup, a tak použil síly k překonání uzamčení pokladny za účelem odcizení výše uvedené částky. Nebylo žádným způsobem potvrzeno, že by se uvedené hotovosti zmocnil za účelem nákupu knih pro muzeum, naopak ze všech souvislostí je zřejmé, že tak učinil pro vlastní potřebu. Došlo tak z jeho strany k naplnění znaku způsobení škody nikoli nepatrné a znaku vloupání. Tímto jednáním tedy obviněný naplnil znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku tak, jak ve svém rozhodnutí blíže popsal soud prvního stupně, a po něm i soud odvolací, kdy lze na odůvodnění těchto rozhodnutí plně odkázat (viz str. 3 rozhodnutí soudu prvního stupně, bod 8 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud tak nemohl akceptovat tvrzení obviněného, že se nedopustil žádného trestného činu.
S tím úzce souvisí i další námitka obviněného, kdy ve svém mimořádném opravném prostředku naznačuje, že se nejednalo o případ společensky škodlivý, ve kterém by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, než je trestní zákoník, a tedy že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud se ovšem ani s touto námitkou nemohl ztotožnit.
Uvedená zásada je zakotvena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, jak správně uvedl obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku.
Společenská škodlivost ve smyslu citovaného ustanovení nepředstavuje nějakou složku skutkové podstaty trestného činu, ale vyjadřuje interpretační hledisko, podle něhož se postupuje při výkonu zákonných znaků trestného činu. Zjednodušeně vyjádřeno jde o to, aby jako trestné činy nebyly kvalifikovány skutky, u nichž to není nutné. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a to tehdy, pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018 sp. zn. 7 Tdo 132/2018).
Z logiky věci pak vyplývá, že je nutné vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele a vedle toho nelze odmyslet ani typovou společenskou škodlivost určitého trestného činu vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody. Pro úvahy o tom, zda je na konkrétní případ možné aplikovat zásadu vymezenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku je důležité, zda jde o čin, který vyžaduje ochranu trestního práva a trestněprávní kvalifikace protiprávního jednání vykazujícího znaky trestného činu, anebo zda jde o jednání, jež má soukromoprávní základ. Je proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
Posuzovaná věc obviněného ale nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dospět k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, následek spočívající ve způsobení škody nikoli nepatrné, kdy její základní výše byla překonána o 2 500 Kč, vypovídá o jednání, které se nijak nevymyká z rámce běžně se vyskytujících případů daného trestného činu. Nejvyšší soud tudíž neměl důvod k tomu, aby do právního posouzení skutku jakkoli zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku tak shledal Nejvyšší soud rovněž zjevně neopodstatněnou.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani námitka obviněného, když nesouhlasí s uložením trestu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové vady ovšem obviněný nevytkl a ani u něj nepřichází v úvahu. Proto ani námitku poukazující jen na nesouhlas s uložením trestu není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání. Přitom v posuzované trestní věci soudy nižších stupňů věnovaly náležitou pozornost otázce přiměřenosti trestu (viz str. 4 odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Svitavách, bod 11 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích). Soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody v délce šesti měsíců, tedy v zákonné trestní sazbě, jež činí až dva roky, přičemž jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku, tedy opět v rámci lhůty stanovené zákonem (jeden až pět let). Přiměřenost takto vyměřeného trestu byla potvrzena následně i soudem odvolacím. Nejvyšší soud tak závěrem konstatuje, že takto uložený trest plně odpovídá jak okolnostem případu, tak osobním poměrům a zejména možnostem nápravy obviněného a nejedná se žádným způsobem o trest nepřiměřený.
Pokud jde o námitku obviněného, že v přípravném řízení měli policisté měnit zápis z jeho výpovědi v jeho nepřítomnosti a nutit ho pozměněný zápis s přitěžujícími okolnostmi podepsat, není námitkou, která by byla podřaditelná pod jakýkoli dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o námitku výhradně procesněprávní. Jen v krátkosti je potřeba poznamenat, že touto námitkou se zabýval dostatečně již odvolací soud, který ve svém usnesení jasně a výstižně uvedl, proč v postupu, který předcházel vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, neshledal žádných pochybení (viz bod 9 odůvodnění jeho rozhodnutí). Nejvyšší soud se s touto argumentací plně ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje. Tato námitka tedy nejen že nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., ale nelze ji shledat ani relevantní.
Po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání obviněného dovolací soud musí konstatovat, že většina námitek uváděných obviněným byla uplatňována již v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání buď nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové či procesní a v případě, že se jednalo o námitky hmotněprávní, tak tyto byly shledány jako zjevně neopodstatněné, v důsledku čehož nemohlo dojít ani k naplnění dalšího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., bylo dovolání obviněného R. J. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu