ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1588.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1588/2019- 277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání obviněného T. H., roz. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. 7 To 27/2019, v trestní věci vedené Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 80/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 11. 2018 č. j. 1 T 80/2018-124 byl obviněný T. H. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v tom, že
„v době od 1. 10. 2016 do 21. 5. 2018, vyjma školného pro nezl. AAAAA (pseudonym) uhrazeného v září 2017 a květnu 2018 vždy částkou 6.500 Kč a dále částky 6.000 Kč zaplacené v červnu 2017 na úhradu výletů obou nezletilých synů, ve Frýdku-Místku a jinde úmyslně nehradil výživné na své nezletilé syny AAAAA, nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, přestože je vyživovací povinnost dána občanským zákoníkem a výše výživného byla otci stanovena rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 1. 2015 pod č. j. 0 Nc 988/2014-33, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2015 pod č. j. 13 Co 206/2015-67, který nabyl právní moci dne 17. 7. 2015, souhrnnou částkou ve výši 5.000 Kč, již byl zavázán zasílat vždy k prvnímu dni v měsíci předem k rukám matky dětí, M. H., jíž tak dluží částku 81.000 Kč, přitom podezřelý ve sledovaném období působil do konce roku 2017 jako osoba samostatně výdělečně činná s předmětem podnikání pokrývačství, tesařství, živnost mu byla zrušena pro ztrátu bezúhonnosti, od roku 2018 si prostředky k životu opatřuje pouze brigádnickou činností, přičemž jako uchazeč o zaměstnání byl u úřadu práce evidován až od 22. 5. 2018“.
Za uvedený přečin byl obviněný podle §196 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1, §63 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin. Poškozená M. H., nar. XY, bytem XY, byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. 7 To 27/2019 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. H. odsoudil podle §196 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1, odst. 3, §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na něm i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný T. H. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že prvostupňový soud si měl jako předběžnou otázku posoudit, jak vysokou částkou byl obviněný povinen plnit vyživovací povinnost. Pro určení rozsahu výživného jsou dle §913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Odvolací soud vycházel z rozsahu vyživovací povinnosti ve výši 5 000 Kč stanovené v roce 2015 rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 13 Co 206/2015. Jelikož soud není pro účely trestního řízení vázán zněním civilního rozhodnutí, měl podle obviněného výši vyživovací povinnosti vyřešit samostatně. Pro stanovení konkrétní výše výživného tak měl posoudit odůvodněné potřeby oprávněných (odvolací soud žádným způsobem neřešil, že výdaje na soukromou střední školu nezletilého syna AAAAA jsou nepřiměřené, když je možné, aby oprávněný navštěvoval státní zařízení poskytující vzdělání), majetkové poměry, schopnosti a možnosti obviněného a majetkové poměry, schopnosti a možnosti matky oprávněných. Soudy ovšem žádným způsobem nehodnotily poměr mezi odůvodněnými potřebami oprávněných a poměry obviněného. I přes jeho námitky se soudy nijak nezabývaly individuálními okolnostmi případu – změnou majetkových poměrů na straně povinného, kdy pragmaticky vycházely z rozhodnutí o výživném z roku 2015, výše dluhů a počtu exekucí vedených proti obviněnému, zdravotního stavu obviněného jako případné komplikace při získání nového zaměstnání. Posouzení předběžné otázky tak obviněný považuje za nedostatečné. Mnohá tvrzení jsou zcela spekulativní a nepodložená, např. že v roce 2017 jednal nedbale, když hned neukončil svou samostatně výdělečnou činnost a nenechal se zaměstnat v pracovním poměru, když ji ukončil hned poté, tedy v roce 2018, že by se mu vůbec podařilo pracovní smlouvu někde uzavřít vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, a že pokud měl prostředky na hrazení vlastního bydlení, měl jistě i prostředky na placení výživného.
Obviněný poté prostřednictvím obhájce dovolání doplnil tak, že na podporu svých tvrzení ohledně tíživé finanční situace dodal podklady k daňovým přiznáním, výpis ze svého bankovního účtu, dále lékařské zprávy a k tvrzení ohledně nepřímého plnění vyživovací povinnosti zaslal kopie účtenek od nákupu potravin a dalších potřeb pro nezletilé syny. K takto doplněnému dovolání je však třeba uvést, že dovolací soud k němu nemohl přihlížet (viz §265f odst. 2 tr. ř.), jelikož bylo podáno prostřednictvím datové schránky až dne 2. 1. 2020, ale dovolací lhůta obviněnému skončila dnem 16. 12. 2019 (pondělí).
V důsledku výše uvedeného v závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. 7 To 27/2019, tak rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 1 T 80/2018, a aby v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc nově projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 23. 8. 2019 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že podané dovolání je toliko založeno na skutkových námitkách, kdy obviněný zaměnil mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek, a jeho argumentační okruh, vztahující se k hodnocení provedených důkazů, se tak nemůže stát způsobilým podnětem dovolacího přezkumu. Námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou prakticky totožné s těmi, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení a se kterými se soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly. Nad rámec podaného vyjádření pak konstatuje, že soudy se námitkou obviněného ohledně schopnosti plnit jeho vyživovací povinnost dostatečně zabývaly a řídily se ustálenou judikaturou danou problematiku řešící. Při posouzení jeho aktuální sociální situace a tím i jeho schopnosti platit výživné, pak soudy nemohly přehlédnout jednak výši jeho finančních nákladů na bydlení, kterou by nemohl hradit, kdyby v předmětném období nedisponoval potřebnými finančními zdroji, jakož i skutečnost, že jeho finanční příjem pochází z tzv. šedé ekonomiky, nepravidelných pracovních příležitostí, nacházejících se zcela mimo daňový systém, ačkoliv naprosto reálná možnost k zaměstnání obviněného ve stavebním odvětví v souladu s dosaženou kvalifikací zůstala zcela nevyužita. Poukazované potíže při hledání zaměstnání v důsledku zdravotního stavu obviněného nemohly soudy zohlednit za stavu, když obviněný nedisponoval žádným lékařským osvědčením.
V závěru svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. 7 To 27/2019 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pokud jde o námitky obviněného, je třeba v úvodu poznamenat, že se v zásadě jedná o pouhé opakování argumentace užité již od počátku trestního stíhání, odvolání nevyjímaje. Soudy na ně přitom přiléhavě reagovaly, náležitě se s nimi vypořádaly a odmítly je pro jejich nedůvodnost. Soudy obou stupňů v tzv. skutkové větě a v navazující části odůvodnění zřetelně vyložily, které skutkové okolnosti vzaly za prokázané a proč se staly podkladem pro následné hmotněprávní posouzení. Pro úplnost lze na tomto místě ještě připomenout, že dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
Předně je nutné konstatovat, že soud prvního stupně neopomněl postupovat podle §9 odst. 1 tr. ř. a samostatně posoudil jako předběžnou otázku, zda vůbec a v jaké výši byl obviněný v rozhodném období schopen plnit vyživovací povinnost vůči svým dětem z prvního manželství, jak vyplývá z ustanovení §910 až §914 občanského zákoníku, a byla stanovena rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení. Pokud poté soud dospěl k závěru, že bylo v silách obviněného pravidelně hradit určenou částku 5 000 Kč měsíčně (2 500 Kč na každé dítě), nelze mu ničeho vytknout. Ani podle názoru Nejvyššího soudu se vzhledem k odůvodněným potřebám nezletilých dětí na straně jedné a výdělkovým schopnostem obviněného na straně druhé rozhodně nejedná o nepřiměřenou výši vyživovací povinnosti. Soudy obou stupňů navíc zcela přiléhavě v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na skutečnost, že obviněný v minulosti nabídky ze strany úřadu práce odmítal a nechal se sankčně vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání na úřadu práce, přičemž prostředky k hrazení životních potřeb si obstarává pomocnými pracemi na stavbách v rozsahu max. 3 dnů v týdnu, případně tím, že provádí tesařské práce zájemcům, s nimiž se tak dohodl, tedy mimo pracovní poměr, kdy se jedná o neevidované, nezdaněné podnikání bez příslušného živnostenského oprávnění. Je zřejmé, že obviněný tak jednal, aby se vyhnul placení svých závazků, včetně placení výživného na nezletilé děti. Lékařem přitom nebylo obviněnému stanoveno žádné zdravotní omezení a byl tedy schopen vykonávat pracovní činnost v plném počtu pracovních hodin, i když se obviněný snažil soudy nižších stupňů přesvědčit o opaku, což však správně vyhodnotily jako účelovou obhajobu.
Za daných okolností zcela jistě nelze uvěřit tomu, že obviněný podnikl veškeré kroky k tomu, aby své vyživovací povinnosti vůči svým nezletilým dětem dostál, a že pouze objektivní, na jeho vůli nezávislé příčiny, mu v tom přes maximálně vyvíjenou snahu bránily. Z tohoto pohledu soudy nepochybily, pokud rozsudkem vydaným v civilním řízení stanovenou výši výživného na obě nezletilé děti považovaly za přiměřenou faktickým výdělkovým možnostem obviněného v rozhodném období. Navíc za situace, kdy o výši výživného bylo rozhodováno již v roce 2015, tedy v době kdy byly náklady na péči o děti vzhledem k jejich nižšímu věku jistě menší než v současnosti.
Naopak je evidentní, že obviněný úmyslně jednal v rozporu se zájmy svých dětí, nevyužíval všech možností proto, aby měl nějaké stabilní zaměstnání na plný či alespoň částečný pracovní úvazek, a nevydělával si pouze brigádnickou činností. Pak by nepochybně dosahoval vyššího výdělku a byl schopen reálné úhrady dlužného výživného (stejně jako dalších dluhů dovolatele, pro které jsou proti jeho osobě vedeny exekuce). Jediné, oč se obviněný skutečně aktivně snažil, bylo opakované předkládání žádostí o snížení výživného pro nedostatek finančních prostředků, přičemž jeho návrhy opatrovnický soud vždy zamítl. Obviněný svým jednáním úmyslně přenášel většinu vyživovacích povinností ke společným nezletilým dětem na jejich matku, a to i přesto, že jejich podíl na rozsahu vyživovací povinnosti byl stejný (srov. přiměřeně §914 občanského zákoníku), a v průběhu celého rozhodného období bylo prokazatelně v možnostech i schopnostech obviněného výživné na nezletilé děti hradit v určené výši 5 000 Kč (srov. str. 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 rozhodnutí soudu druhého stupně). Dovolací soud je rovněž přesvědčen, že s ohledem na jeho odborné zaměření (tesařina), byl obviněný schopen dosahovat minimálně průměrných či dokonce nadprůměrných finančních příjmů, když, jak je obecně známo, je v současné době řemeslníků všeho druhu značný nedostatek.
Za neopodstatněnou je nutno považovat také námitku, že obviněný plnil vůči svým nezletilým synům vyživovací povinnost nepřímo tím, že pro ně kupoval potraviny, dárky a zařizoval kulturní vyžití, když se zrovna nacházeli v jeho péči. Jak správně uvedl odvolací soud, podle ustálené judikatorní praxe nelze považovat za výživné příležitostná plnění v době styku dětí s otcem, jenž mají povahu dárků či jiných obdobných plnění, nesměřujících k uspokojení odůvodněných potřeb nezletilých dětí (viz rozhodnutí publikované pod č. 17/1997 Sb. rozh. tr.). Financování jen některých aktivit vyživované osoby, kterým ale není splněna ta část povinností pachatele, jež mu byla stanovena soudem k uspokojení potřeb takové osoby, nelze považovat za plnění vyživovací povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 4 Tdo 1290/2011).
Jednoznačně to tedy nebyly objektivní skutečnosti, jež byly překážkou pro to, aby obviněný našel zaměstnání odpovídající své profesní kvalifikaci (navíc v době, po kterou na území České republiky již panoval všeobecný nedostatek pracovních sil napříč všemi profesemi) a dosahoval vyššího mzdového ohodnocení. Ve skutečnosti obviněný sám a z vlastní vůle neměl v průběhu rozhodného období skutečný zájem na tom, aby dosahoval takového příjmu, aby v jeho rámci zaopatřil své nezletilé syny AAAAA a BBBBB. Příčiny nehrazení výživného obviněným tak byly ryze subjektivního charakteru. Tomuto nasvědčuje zejména opakované odmítání všech pracovních příležitostí, které mu nabízel úřad práce, a obstarávání si finančních prostředků pomocí nezdaněného a neevidovaného podnikání. Lze konstatovat, že při úvahách o existenci všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku soudy obou stupňů postupovaly v souladu se soudní praxí včetně závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 187/02, publikovaném pod č. 26/2003 ve svazku č. 29 Sb. nál. a usn.
Nejvyšší soud se tedy ztotožnil se závěry soudů, že obviněný svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině úmyslně neplnil svoji vyživovací povinnost k nezletilým dětem, když po dobu delší než čtyři měsíce nehradil běžné výživné, ačkoli při vyvinutí většího úsilí bylo v jeho možnostech a zejména schopnostech pravidelně stanovené částky platit, pokud by se sám z vlastního rozhodnutí nepřipravil o dosažení vyššího výdělku z pracovní činnosti. Nelze proto mít žádné pochybnosti o jeho úmyslném zavinění ve vztahu k objektivní stránce přečinu zanedbání povinné výživy, a to přinejmenším podle §196 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud na tomto místě pokládá za potřebné uvést, že ze zjištěných okolností týkajících se způsobu zajišťování si prostředků k hrazení životních potřeb takovou činností, kterou lze označit za nezdaněné a neevidované podnikání, by jednání obviněného bylo přiléhavější právně posoudit podle přísnějšího ustanovení §196 odst. 2 tr. zákoníku. U obviněného totiž bylo možné vysledovat znaky úmyslného vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat své nezletilé děti. Jelikož ale ze strany státního zastupitelství nebylo proti prvostupňovému rozsudku podáno odvolání v neprospěch obviněného a v důsledku toho nemohlo být podáno v tomto směru ani dovolání, jedná se toliko pouze o teoretickou úvahu. Odsouzení obviněného napadenými rozhodnutími tak pro něho vyznívá příznivěji, než by zjevně odpovídalo výsledkům dokazování. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že povinnost hradit výživné by nebyla vyloučena ani v případě, pokud by se příjem obviněného pohyboval na hranici existenčního minima (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 303/2016).
Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům a závěrům (§265i odst. 2 tr. ř.) tak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného T. H., roz. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož námitky v něm uplatněné sice mají přesah do jiného hmotněprávního předpisu, než je trestní zákoník, ale jsou zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí pak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu