ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.239.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 239/2020- 5942
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2020 o dovolání obviněného O. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno-Bohunice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2019, č. j. 6 To 75/2018-5643, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 3/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2017, č. j. 77 T 3/2013-5208, v trestní věci obviněných O. K., J. K., M. K., V. K., J. G., Š. T., J. Č., P. S. a J. P., byl obviněný O. K. uznán vinným jednak zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 1) výroku o vině, dále pomocí k zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 2) výroku o vině, pomocí k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 3) výroku o vině, pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsaná v bodech 4) - 11) výroku o vině a konečně zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsaném v bodech 2) - 11) výroku o vině. Za to a za sbíhající se přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 8 T 148/2013 byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výrokové části rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 8 T 148/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. pak bylo ve vztahu k obviněnému rozhodnuto také o uplatněných nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody.
Též z podnětu následného odvolání obviněného O. K. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 3. 2019 č. j. 6 To 75/2018-5643 shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně jeho osoby ve výroku o trestu odnětí svobody (výrok I ). Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že tomuto obviněnému při nezměněném výroku o vině a trestu propadnutí věci výrokem ad II. A) uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, a to za zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku [bod 1) výroku o vině rozsudku krajského soudu] a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 8 T 108/2012, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 3 To 184/2013, a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 T 114/2010, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 3 To 558/2012, a ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 8 T 108/2012. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolací soud současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o souhrnném trestu z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 8 T 108/2012, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 3 To 184/2013, i výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 T 114/2010, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 3 To 558/2012, a ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 8 T 108/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Výrokem pod bodem II. B) vrchní soud obviněnému uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, a to za pomoc k zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku [bod 2) výroku rozsudku krajského soudu], pomoc k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku [bod 3) výroku o vině rozsudku krajského soudu], pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [body 4) – 11) výroku o vině krajského soudu], zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [body 2) - 11) výroku o vině krajského soudu] a s nimi se sbíhající přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 8 T 148/2013. I pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud zároveň zrušil výrok o trestu z posledně zmíněného rozsudku Okresního soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu podal obviněný O. K. dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že výroky napadeného rozhodnutí o uložení souhrnných trestů odnětí svobody jsou nesprávné a odporují zákonu. Odvolací soud podle jeho mínění rozhodl v jeho neprospěch. Míní, že mu měl být uložen souhrnný trest rovněž pro sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku a přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, pro něž byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 8 T 108/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 3 To 184/2013, a rovněž za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečin poškozování cizích práv podle §181 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pro něž byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 6 T 159/2016, který byl ve výroku o trestu zrušen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 7 T 137/2017. Dovolatel se současně neztotožnil s argumentací vrchního soudu, který svůj postup odůvodnil způsobem právní kvalifikace jednání obviněného, pokud jde o pojetí pokračování v trestném činu v hmotně právním smyslu podle §160 (správně §116) tr. zákoníku. Posouzením otázky, zda pouze jedna z právních kvalifikací figurujících v jednočinném souběhu může založit u projednávané sériové trestné činnosti povahu pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku vyložil negativně, v důsledku čehož rozhodl o tom, že část jednání je v souběhu s trestnou činností uvedenou v rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 8 T 108/2012 a téhož soudu sp. zn. 8 T 1114/2010 (správně 8 T 114/2010) a ve zbývající části se jedná o pokračující trestnou činnost, jež do souběhu zahrnuta být nemá. Současně se nejedná o recidivu jednání ve vztahu k trestům uloženým rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 159/2016, Okresního soudu v Karviné sp. zn. 10 T 140/2015 či Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 137/2017, nýbrž pouze ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 8 T 148/2014 (správně 8 T 148/2013), kde se ale jednalo o bagatelní věc. Právní hodnocení narušení linie spáchání jednotlivých skutků tak obviněný pokládá za nesprávné. V důsledku toho je nyní dovolatel odsouzen k trestům odnětí svobody v součtu 18 a půl roku, což je pro něho likvidační a zcela demotivující. Proto byl také v rámci odvolacího řízení navrhován postup podle §44 tr. zákoníku s ohledem na délku již uloženého trestu odnětí svobody. Též nebylo dostatečně přihlédnuto k dalším hlediskům, jako např. k době, která od spáchaných skutků uplynula i k nadstandardní součinnosti obviněného s orgány činnými v trestním řízení. V závěru proto obviněný vyjádřil svůj názor, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští – a to souhrnný trest v nesprávném rozsahu.
S ohledem na výše rekapitulované důvody navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 To 75/2018-5643 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. kromě rekapitulace předchozích rozhodnutí a obsahu podaného dovolání označila toto dovolání za zjevně neopodstatněné. Má za to, že vrchní soud na rozdíl od soudu nalézacího posoudil problematiku pokračování v trestném činu správně a také jediným možným způsobem na základě odvolání obviněného ve věci rozhodl při respektování zákazu reformace in peius. Výsledné meritorní rozhodnutí tak není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný O. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nebo §59 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného následujícím způsobem.
Jestliže obviněný na jedné straně namítá, že mu odvolacím soudem byly za část postupně spáchaných trestných činů nesprávně uloženy dva souhrnné tresty a zároveň do vícečinného souběhu nebyly chybně zahrnuty i další trestné činy, za něž byl již dříve pravomocně odsouzen rozsudky jiných soudů, a na straně druhé z toho činí vlastní závěr o tom, že mu v posuzovaném řízení byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nelze než konstatovat, že žádná z prezentovaných námitek uplatněný dovolací důvod nenaplňuje. Prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), totiž nelze namítat tzv. jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu. Při své rozhodovací praxi však Nejvyšší soud vychází z dlouhodobě ustáleného výkladu, že specifické vady výroku o trestu spočívající např. v nesprávném závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen trest úhrnný nebo souhrnný (§43 odst. 1 resp. odst. 2 tr. zákoníku), případně společný trest za pokračování v trestném činu (§45 odst. 1 tr. zákoníku), lze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť se ohledně výroku o trestu může jednat o jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Stejně pak musí být nahlíženo i na námitky typu, že obviněnému byl souhrnný trest uložen nesprávným způsobem, jak to v tomto případě tvrdí dovolatel.
Byť tedy dovolatel důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně ve svém podání nedeklaroval, obsahově jej jednoznačně vyjádřil, a proto se Nejvyšší soud opodstatněností jeho námitek zabýval. Na tomto místě je však třeba konstatovat, že celou problematikou správného a zároveň i v důsledku povinného uplatnění zásady zákazu reformace in peius možného uložení souhrnného trestu obviněnému se v posuzovaném případě vypořádal již odvolací soud (Vrchní soud v Olomouci), který ve svém rozsudku reagoval na obdobné námitky, jež obviněný nyní vtělil i do svého dovolání. Nejvyšší soud proto neopakoval celou genezi obviněným spáchaných skutků, resp. trestných činů, jakož i jednotlivých rozhodnutí soudů, jimiž byl za ně následně odsouzen, neboť v tomto mohl odkázat na jednotlivé pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Reagoval tak pouze na konkrétní výhrady namířené proti údajně nesprávnému uložení souhrnného trestu a na s tím nedílně spojenou problematiku souběhu jednotlivých trestných činů.
Z dikce ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, vyplývá, že soud uloží pachateli souhrnný trest podle zásad uvedených v §43 odst. 1 tr. zákoníku, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin. Pokud obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebaže tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému tedy předcházelo spáchání dalšího trestného činu, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno (srov. č 41/1968 Sb. rozh. tr., podobně též č. 34/1965 a č. 52/1971 Sb. rozh. tr.).
Jestliže se tedy dovolatel opakovaně domáhá toho, aby mu byl uložen jediný souhrnný trest, a to i za trestné činy, za něž byl odsouzen Okresním soudem v Ostravě rozsudky ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 T 114/2010 a ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 8 T 108/2012 a taktéž za trestné činy, pro něž byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 159/2016 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 7 T 137/2017, nelze než spolu s odvolacím soudem konstatovat, že takový postup by odporoval výše citovanému ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku. Souhrnný trest je totiž ve stručnosti možné uložit pouze za ty trestné činy, které byly obviněným spáchány ve vícečinném souběhu, tedy ještě před tím, než byl za kterýkoli z nich odsouzen. Jestli pak obviněný za takové sbíhající se trestné činy není odsouzen v tomtéž řízení jediným rozsudkem, nýbrž je odsuzován postupně v rámci různých řízení, a to nejméně dvěma rozsudky, nastupují zde podmínky pro uložení souhrnného trestu. Proč obviněnému v žádném případě nebylo možné v rámci projednávané věci uložit souhrnný trest i za trestnou činnost, za níž byl postupně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 159/2016 a poté rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 7 T 137/2017, již podrobně vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku v bodě 22. na str. 20 až 21 odvolací soud. Pokud je to ale potřebné zopakovat, tak i podle Nejvyššího soudu je vyloučeno, aby v této trestní věci mohl být obviněnému uložen souhrnný trest i za trestnou činnost páchanou v období od 28. 9. do 14. 11. 2013 (rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 10 T 140/2015), v období od 7. 12. do 17. 12. 2013 (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2017, sp. zn. 1 T 154/2016), v období prosince 2013 do 19. 12. 2013 (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 159/2016) a v období od 31. 1. do 10. 3. 2016 (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 7 T 137/2017). Je tomu tak proto, že veškerá uvedená trestná činnost byla obviněným páchána až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 8 T 148/2013, kterým byl odsouzen za předchozí trestnou činnost, jíž se dopustil dne 26. 9. 2012. Tedy trestné činy spáchané před a po datu, kdy byl citovaný odsuzující rozsudek Okresního soudu v Ostravě vyhlášen, již vůči sobě nebyly v pozici vícečinného souběhu a tudíž ani v tzv. vztahu souhrnnosti. Je přitom lhostejné, jak závažná přitom byla ta která trestná činnost, jíž se obviněný dopustil.
Pokud jde o problematiku souběhu nyní posuzovaných trestných činů a trestných činů, za něž byl obviněný odsouzen v rámci rozsudků Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 T 114/2010 a ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 8 T 108/2012 a tedy i otázku případného uložení souhrnného trestu za ně, tak i na to ve svém rozsudku reagoval odvolací soud, a to jak ve vlastním jeho výroku, tak v odůvodnění. Jak vyplyne z níže uvedeného, meritorní rozhodnutí soudu druhého stupně učiněné na základě odvolání obviněného je po věcné stránce a tedy ve svém výsledku správné a v souladu se zákonem.
Souhlasit bylo možné pouze s výhradou dovolatele vůči úvaze odvolacího soudu vyslovené v rámci bodu 23. odůvodnění jeho rozsudku, kdy podle jeho názoru nemůže pouze jedna z právních kvalifikací trestných činů figurujících v jednočinném souběhu založit u projednávané trestné činnosti povahu pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku. V posuzovaném případě je tomu podle soudu druhého stupně tak, že pouze ty jednotlivé dílčí útoky, které naplňují shodné znaky obou dvou aplikovaných právních kvalifikací, mohou být považovány za pokračování v trestné činnosti. Nelze tedy považovat za pokračující trestnou činnost, která je sice podporována na jedné straně kvalifikací zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny, avšak na stranu druhou jednotlivé dílčí útoky této právní kvalifikace jsou pojeny s odlišnou právní kvalifikací podvodné trestné činnosti tak, jak bylo odděleno nalézacím soudem pod body 1), 2), 3), a 4) – 11). V tomto pojetí podle odvolacího soudu tak měla být trestná činnost obviněného správně kvalifikována pod bodem 1) jako samostatný úvěrový podvod, pod bodem 2) jako samostatná pomoc k úvěrovému podvodu a samostatné padělání a pozměnění veřejné listiny, pod bodem 3) jako samostatná pomoc k úvěrovému podvodu a samostatné padělání a pozměnění veřejné listiny, a pod body 4) – 11) jako pokračující podvod a pokračující padělání a pozměnění veřejné listiny. V další části odůvodnění v bodech 24. až 26. pak odvolací soud vysvětluje, jak měly být jednotlivé trestné činy postupně spáchané obviněným správně posouzeny z hlediska vícečinného souběhu a tím i uložení souhrnných trestů, což ale v důsledku zákazu reformace in peius nebylo v dané fázi řízení možné učinit, a zároveň proč potom odvolací soud o odvolání obviněného rozhodl tak, jak to vyplývá z výroku jeho rozsudku.
Nejvyšší soud předesílá, že vyřešení předmětné problematiky, v níž se navzájem prolíná otázka souběhu trestných činů, a to jak jednočinného, tak vícečinného, s otázkou pokračování v trestném činu, není zcela jednoduchá. Avšak aplikováno na daný případ obviněného, nelze akceptovat názor, že pouze v případě, pokud trestné činy spáchané v jednočinném souběhu stále naplňují totožnou právní kvalifikaci, může se jednat o pokračování v trestném činu. V ustanovení §116 tr. zákoníku jsou stanoveny podmínky, za jakých lze trestný čin označit za pokračující, ale není v něm nikterak řešena otázka, jak z tohoto hlediska posuzovat situaci, kdy se jedná o jednočinný souběh trestných činů, přičemž pouze jeden z nich splňuje podmínky pokračování. Dovolací soud je toho názoru, že při řešení dané problematiky je třeba vycházet mj. z tzv. jednoty skutku, kterou je třeba v případě pokračování v trestném činu aplikovat i na jeho dílčí skutky neboli útoky. To jinými slovy znamená, že jestliže se obviněný K. v bodech 2) až 11) rozsudku nalézacího soudu dopustil jednání, které bezpochyby naplnilo znaky pokračujícího trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, tak jenom proto, že sbíhající se trestné činy pomoci k úvěrovému podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku [ad bod 2)] a podle §24 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku [ad bod 3)] jsou odlišné od pokusu trestného činu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jenž se s trestným činem padělání a pozměnění veřejné listiny sbíhá v útocích označených pod body 4) až 11), nelze dospět k závěru, že se v bodech 2) a 3) o útoky pokračujícího trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny nejedná. I v případě dílčích skutků spáchaných obviněným pod body 2) a 3) jsou kromě znaků naplňujících znaky trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny jejich nedílnou součástí i znaky naplňující trestný čin pomoci k úvěrovému podvodu. Vzhledem k tomu, že trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny lze bezpochyby označit jako pokračující, k jeho dokonání dochází až po spáchání jeho posledního dílčího skutku (útoku). To u sbíhajících se trestných činů pomoci k trestným činům úvěrového podvodu [ad body 2), 3)] sice prohlásit nelze, jelikož k jejich dokonání došlo již v době jejich spáchání, ale z hlediska pojetí jednoty skutku je třeba je pokládat za dokončené až v okamžiku, kdy dojde k dokonání s nimi sbíhajícího se pokračujícího trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny. K tomu pak došlo dne 27. 8. 2012. Uměle oddělit obě právní kvalifikace sbíhajících se trestných činů jenom proto, že jeden z nich byl dokonán o několik měsíců dříve než ten druhý pokračující, aby snad za něj mohl být obviněnému uložen souhrnný trest k jiné dříve spáchané trestné činnosti, než k té, za níž byl nakonec uložen, nepřichází teoreticky ani prakticky v úvahu. Pokud jde o další sbíhající se trestný čin, a to pomoc k trestnému činu podvodu [ad body 4) až 11)], u něj o takový aplikační problém nejde, jelikož v jeho případě se též jedná o pokračující trestný čin, který byl dokonán společně se sbíhajícím se pokračujícím trestným činem padělání a pozměnění veřejné listiny, tedy 27. 8. 2012.
V konečném výsledku tak odvolací soud, i když z poněkud jiných a částečně i mylných teoretických východisek, obviněnému uložil v souladu se zákonem za sbíhající se trestné činy celkem dva souhrnné tresty, přičemž první z těchto trestů včetně výčtu sbíhajících se trestných činů je popsán ve výroku II. jeho rozsudku pod bodem A) a v pořadí druhý souhrnný trest včetně výčtu dalších sbíhajících se trestných činů je uveden pod bodem B) téhož výroku. Nejvyšší soud nepokládá za potřebné zde podrobně předmětný výrok opakovat, jelikož jej ve svém věcném výsledku pokládá za správný, a proto na něj v plném rozsahu odkazuje.
Pokud pak dovolatel v závěru svého dovolání označuje postupně uložené tresty odnětí svobody ve svém celku za nepřiměřené, nelze s ním souhlasit.
Jak již bylo zmíněno výše, obecně otázka přiměřenosti trestu nespadá pod žádný dovolací důvod. Nejvyšší soud sice může v daném ohledu do věci výjimečně zasáhnout, ale jen tehdy, jestliže je obviněnému napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, zjevně nepřiměřený a tudíž nespravedlivý. I on je totiž povinen se při svém rozhodování řídit zásadou přiměřenosti trestních sankcí, která je předpokladem zachování jejich humánnosti a tím i obecných principů spravedlnosti. Uvedená zásada má ústavní rozměr a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zvlášť zkoumat, zda ústavním pořádkem předvídaný zásah do osobní svobody pachatele je zásahem proporcionálním, či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 nebo ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, případně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17).
Takovým pochybením ovšem napadené soudní rozhodnutí netrpí. U obviněného o uložení extrémně přísného trestu vpravdě hovořit nelze a jeho námitce tak nebylo možno přisvědčit ani v ústavně právní rovině. I v této souvislosti je možné odkázat na hodnocení jeho osoby i jeho podílu na páchání posuzované trestné činnosti, jehož se mu dostalo od obou soudů nižších stupňů v rámci odůvodnění jejich rozhodnutí. Ačkoliv mu byly v nyní projednávané věci ukládány dva samostatné souhrnné tresty odnětí svobody, stalo se tak u obou z nich za souběh úmyslných trestných činů, u části páchaných po delší dobu a poměrně sofistikovaným způsobem. Uložené tresty se přitom pohybují v dolní polovině zákonné trestní sazby. Že kromě nich byl obviněný dalšími soudy trestně postižen za jinou rozsáhlou trestnou činnost spáchanou po předchozím částečném potrestání, jde pouze a jedině na jeho vrub. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí však v jeho případě rozhodně atakovány nebyly.
Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ačkoli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl obviněným uplatněn nesprávně, obsah jím reklamovaných námitek bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten se ale s ohledem i na výsledné věcně správné rozhodnutí odvolacího soudu ukázal jako zjevně neopodstatněný, byť bylo dovolateli v teoreticko právní rovině v otázce pokračování v trestném činu dáno částečně za pravdu. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného O. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu