ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.613.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 613/2020- 1390
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání obviněného P. U. , nar. XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 To 263/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 145/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 33 T 145/2016, byl obviněný P. J. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem samostatně (pod bodem II.), dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pod bodem I.), zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný P. U. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pod bodem I.), zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustili tím, že:
I. obžalovaní P. J. a P. U. společně
po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, ačkoli oba věděli, že obžalovaný J. není ve své pozici schopen zajistit konkrétní pracovní zařazení odsouzených ve věznici a nemůže ani zabránit jejich přemístění do jiné věznice,
1) přesně nezjištěného dne v únoru či březnu 2015 v Praze 4, na XY, na parkovišti u budovy XY a na jiném blíže nezjištěném místě v Praze, obžalovaný P. J., jako zaměstnanec XY zařazený ve stravovacím provozu věznice, po zprostředkování kontaktu ze strany obžalovaného U., opakovaně převzal od poškozeného T. N., nar. XY, který měl nastoupit k výkonu trestu odnětí svobody do Vazební věznice XY peněžní částky, jejichž celková výše činila nejméně 20.000,- Kč za příslib, že po nástupu poškozeného do výkonu trestu zajistí, aby byl ponechán v této věznici a byl zde přidělen k práci v kuchyni, přičemž k tomuto došlo bez přičinění obžalovaného J., čímž poškozenému T. N. způsobili škodu ve výši 20.000,-Kč;
2) přesně nezjištěného dne koncem září 2015 přislíbili poškozené S. P., roz. C., nar. XY, že za částku ve výši 30.000,-Kč obžalovaný P. J., jako zaměstnance XY zařazený ve stravovacím provozu věznice, zajistí, aby přítel poškozené T. D., nar. XY, vykonávající ve Vazební věznici XY ode dne 7.9.2015 trest odnětí svobody, byl i v dalším období výkonu trestu ponechán v této věznici a byl zde přidělen k práci v kuchyni a dne 12.10.2015 v odpoledních hodinách na přesně nezjištěném místě v Praze 7 obžalovaný U. od poškozené P. převzal peněžní částku ve výši 15.000,- Kč s tím, že tuto za účelem vyřízení slíbené záležitosti předá obžalovanému J. a předání další částky ve stejné výši 15.000,- Kč si od poškozené nechal slíbit, avšak k jejímu předání již nedošlo, neboť T. D. byl dne 13.10.2015 přemístěn do Věznice XY, čímž poškozené P. způsobili škodu ve výši 15.000,- Kč,
II. obžalovaný J. sám
v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch v přesně nezjištěných dnech v průběhu podzimu 2015 v Praze 4, na XY, na parkovišti u budovy XY, jako zaměstnanec Vězeňské služby ČR zařazený ve XY ve stravovacím provozu ve dvou případech převzal od M. N., nar. XY, jejíž manžel poškozený T. N., nar. XY, měl nastoupit výkon tretu odnětí svobody do Vazební věznice XY, peněžní částku v celkové výši nejméně 6.000,- Kč, za příslib, že zařídí přeřazení poškozeného N. do 1. Diferenční skupiny odsouzených, což by zajistilo lepší podmínky výkonu trestu odnětí svobody, přestože si byl vědom, že z pozice svého pracovního zařazení není schopen takové přeřazení odsouzeného zajistit.
2. Za uvedený přečin uložil Obvodní soud pro Prahu 4 obviněným podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněnému P. J. byl dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu Nokia 5000d-2 typ RM-362, IMEI: XY, černomodrý vč. baterie typ BL-4B a SIM karty Vodafone č. XY, cell č. XY. Obviněnému P. U. byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu IPHONE6 +, bílá barva s černým pozadím IMEI: XY, vč. baterie a SIM karty T-mobile č. XY.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P. U. uložena povinnost uhradit poškozené S. P., nar. XY, trvale bytem XY, zdržující se na adrese XY, škodu ve výši 15.000 Kč.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 33 T 145/2016, podal obviněný P. U. odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 To 263/2019 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. z napadeného rozsudku zrušil pouze výrok o povinnosti obviněného P. U. nahradit škodu poškozené S. P. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 To 263/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž tento dovolací důvod byl dán i v předcházejících řízeních. Následně obviněný poukazuje v prvé řadě na to, že skutková zjištění nesvědčí o tom, že byla naplněna skutková podstata přečinu podvodu.
6. Obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 1 uvádí, že z něj vyplývá, že měl jednat po předchozí dohodě se spoluobviněným J. a měli jednat v úmyslu získat majetkový prospěch, aniž by ovšem bylo blíže specifikováno, kde k dohodě mělo dojít. Poukazuje na skutečnost, že on sám měl zajistit kontakt mezi spoluobviněným J. a svědkem N., když při jednání mezi svědkem N. a spoluobviněným J. nebyl přítomnem. Dovolatel namítá, že se se spoluobviněným J. nedomlouval na ničem, co by mělo jinému způsobit škodu nebo se na úkor jiného obohatit. Zdůrazňuje, že spoluobviněný J. pouze doporučil N. do kuchyně, když spoluobviněný neměl možnost rozhodovat o pracovním zařazení osob ve věznici, pouze mohl vytipovat vhodné osoby na práci do kuchyně. Obviněný má proto za to, že aby se mohl dopustit spolupachatelství k trestnému činu podvodu, musel by on sám svědkovi uvést nepravdivé údaje o možnostech spoluobviněného J. zajistit mu práci v kuchyni. To však nebylo prokázáno a podle dovolatele je jasné, že kontakt byl zajištěn proto, aby byl svědek N. zařazen do kuchyně, když spoluobviněný ho mohl doporučit pro práci v kuchyni. Je přesvědčen, že z důkazů nevyplývá, že by mylně informoval svědka o postavení a pravomocech spoluobviněného J. Současně uvádí, že vzhledem ke zkušenostem svědka z Věznice XY, mu muselo mu být jasné, že spoluobviněný J. nemůže rozhodovat o jeho umístění do kuchyně. Proto nemohl být svědek uveden v omyl. Samotné doporučení není nezákonným jednáním, byť je přímluvce odměněn. I s ohledem na to, že svědek N. nepociťuje žádnou škodu, nemohl si být ani vědom toho, že by jeho jednání mohlo mít trestněprávní následky.
7. Ke skutku pod bodem 2 namítá, že svědkyně P. se nemohla domnívat, že by pracovník v kuchyni mohl rozhodovat o tom, který vězeň zůstane ve věznici či o konkrétním pracovním zařazení vězňů. Současně podle obviněného nebylo prokázáno, že by svědkyni něco takového tvrdili. Dále uvádí, že svědkyni byla přislíbena přímluva a on sám byl přesvědčen, že tato může být skutečně účinná. Okolnost, že spoluobviněný J. přímluvu včas neuskutečnil nebo že přímluva nebyla účinná a T. D. byl následně přemístěn do jiné věznice, pak stojí mimo jeho subjektivní představu, neboť on věřil, že spoluobviněný J. zařídí celou záležitost legálním způsobem. Připomíná, že ani S. P. nebyla způsobena žádná škoda.
8. Dovolatel je tedy toho názoru, že ze skutkových zjištění nevyplývá podvodný charakter jeho jednání tak, jak jej vyjádřil odvolací soud. Spoluobviněný J. byl podle obviněného totiž skutečně schopen zajistit zařazení odsouzené osoby do kuchyně, minimálně do té míry, že jeho přímluva zvyšovala šance na zařazení odsouzeného do kuchyně. Dovolatel vyjadřuje názor, že se nejedná o nelegální jednání, pokud bude na základě přímluvy odsouzený zařazen do kuchyně. Současně vyjadřuje přesvědčení, že nebylo prokázáno, že peněžní částky byly N. a P. placeny ve vztahu k příslibu zařazení do kuchyně. Podle dovolatele se nejedná o podvodné vylákání peněz, když k žádnému uvedení v omyl nedošlo.
9. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 To 263/2019 zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 1 NZO 1249/2019, nejprve zrekapitulovala námitky obviněného ve vztahu k jednání pod bodem 1 a 2, když poté dospívá k závěru, že tyto mají skutkový charakter a jako takové se nemohou stát předmětem přezkoumávání v řízení o dovolání.
11. Podle státní zástupkyně dovolatel sice vyslovil názor, že skutková zjištění nesvědčí pro závěr o naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, když zpochybnil naplnění podvodného modu operandi (uvedení poškozených v omyl tím, že spoluobviněný J. může zařídit určité zařazení odsouzených), avšak výhrady obviněného se vztahují pouze ke skutkovým okolnostem a jedná se o opakování obhajoby, kterou uplatnil v předchozím řízení. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002 vyjadřuje názor, že námitky polemizující se skutkovými zjištěními, jakožto i námitky týkající se hodnocení důkazů nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státní zástupkyně ze způsobu argumentace obviněného nelze ani dovodit, že by namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž bez ohledu na tento závěr následně dospívá k závěru, že v posuzovaném případě se o případ extrémního rozporu nejedná, když soudy ve svém odůvodnění srozumitelně vysvětlily, jaké závěry z jednotlivých důkazů vyplývají (srov. bod 28. – 33. rozsudku soudu prvního stupně, bod 10. – 13. usnesení soudu druhého stupně).
12. Následně státní zástupkyně odmítá argument obviněného, že pouze zprostředkoval kontakt mezi spoluobviněným J. a svědky, aniž by bylo jisté, zda se spoluobviněnému podaří s přímluvou uspět u těch osob, které by byly oprávněny rozhodovat o zařazení odsouzených. Ve vztahu k poškozenému N. i P. obviněný zcela zřetelně přislíbil zajištění či zařízení pracovního zařazení odsouzených na požadované pracoviště, přestože věděl, že spoluobviněný J. o těchto záležitostech nemůže rozhodovat a ani je nemůže ovlivnit. Pokud by poškozeným skutečně sdělil, do jaké míry je spoluobviněný J. schopen ovlivnit otázku pracovního zařazení vězňů, pak by stěží požadoval vyplacení finanční částky ve výši desítky tisíc korun. Zprostředkování kontaktu poškozených se spoluobviněným J. tak nepochybně bylo výsledkem spolupachatelského ujednání na uvedení poškozených v omyl předstíráním možnosti ovlivnit pracovní zařazení vězňů nebo dokonce umístění vězňů do konkrétní věznice za úplatu, přičemž poškození by tuto poměrně vysokou částku nevynaložili, pokud by věděli, že potenciál přímluvy spoluobviněného J. je zcela nejistý.
13. V závěru podaného vyjádření proto státní zástupkyně navrhuje podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odkazem na ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný fakticky uplatnil alternativu tohoto dovolacího důvodu spočívající v tom, že jeho odvolání bylo zamítnuto, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud nejprve za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí (viz bod 28. – 34. rozsudku soudu prvního stupně, bod 6. – 14. usnesení soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
21. Přesto lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (vystupoval pouze jako zprostředkovatel kontaktu mezi poškozenými a spoluobviněným J.; byl přesvědčen, že J. skutečně může legitimně zařídit zařazení odsouzených na pracoviště do kuchyně bez požadavku finančního protiplnění; obviněný svědkům N. a P. neposkytnul mylné informace o pravomocech spoluobviněného J.; tito svědci museli vědět, že pracovník kuchyně nerozhoduje o umisťování odsouzených), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zde je na místě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně, když navenek namítá absenci znaku skutkové podstaty „uvedení jiného v omyl“, tak z pohledu zvolených konkrétních dovolacích námitek pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
22. Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje dovolací soud za nutné uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně zdůvodnily. Zde je na místě odkázat zejména na rozhodnutí soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (např. výpověď spoluobviněného J. z přípravného řízení, výpověď manželů N., úřední záznamy o podaných vysvětleních S., M. a B., kamerový záznam pořízený na benzinové stanici), když se zabýval i otázkou procesní použitelnosti protokolu o výslechu obviněného J. z přípravného řízení z pohledu tvrzení tohoto spoluobviněného u hlavního líčení (viz bod 28. – 34. rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v dovolání, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného (viz bod 6. – 15. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
23. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
24. Bez ohledu na uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Jak již bylo uvedeno, obviněný zdánlivě právně relevantním způsobem uplatnil námitku spočívající v tvrzení, že nebylo prokázáno uvedení svědka N. a svědkyně P. v omyl. Dovolatel však tuto námitku neuplatnil právně relevantně, neboť ve skutečnosti je jeho námitka skutkového charakteru, když uvádí, že byl přesvědčen, že spoluobviněný J. skutečně může legitimně zařídit zařazení odsouzených na pracoviště do kuchyně, takže svědkům N. a P. neposkytnul mylné informace o pravomocech spoluobviněného J. Rovněž argumentaci dovolatele o nepochybném povědomí těchto svědků o tom, že pracovník kuchyně nerozhoduje o umisťování odsouzených nelze považovat za právně relevantní. V souvislosti s těmito námitkami, přestože jsou skutkového charakteru, považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že uvedení v omyl je jednání, kdy pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Omyl je tedy rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Může k němu dojít lstí, ale i pouhým uvedením nepravdivé informace (jako v tomto případě), u tohoto jednání se nevyžaduje zvláštní rafinovanost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2053).
25. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že se otázkou uvedení jiného v omyl zabývaly, především soud druhého stupně, který se nespokojil jen s odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale dále úvahy ohledně uvádění svědků N. a P. v omyl v odůvodnění svého rozhodnutí rozvinul (viz bod 12. usnesení soudu druhého stupně). Z odůvodnění obou rozhodnutí je zjevné, že u obviněného byl podvodný charakter jeho jednání dán tím, že uváděl zmiňované svědky v omyl tím, že předstíral schopnost zařídit (byť prostřednictvím osoby P. J.) ponechání odsouzených v určité věznici (viz bod I.b) a zařazení odsouzených osob k práci ve Věznici XY, konkrétně do kuchyně, přestože to on ani spoluobviněný J. nebyl schopen zařídit. Prezentace obviněného, že spoluobviněný J. je schopen reálně zařídit zařazení odsouzených do kuchyně vyplývá z řady výpovědí, výpovědi svědka N. (viz č. l. 1162-1165) a jeho manželky N. (č. l. 1160-1162), výpovědi spoluobviněného J. z přípravného řízení (č. l. 72-74), podaná vysvětlení svědkyně M. B. (č. l. 202-204) a Z. M. (č. l. 212), jakožto i svědka S. (č. l. 247-248). Proto lze uzavřít, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá bez důvodných pochybností naplnění znaku uvádění jiných osob v omyl, takže lze bezpečně konstatovat, že objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byla u obviněného dána.
26. Nejvyšší soud dodává, že pokud by skutečně obviněný sdělil svědkům N. a P., že spoluobviněný J. ze své pozice nemůže zařídit, aby odsouzení byli pracovně zařazeni na práci v kuchyni, případně aby nebyli přeřazeni do jiné věznice, ale že se může jen přimluvit, aby se tak stalo, pak by jen stěží mohli od manželů N. a svědkyně P. obdržet jako protiplnění peněžní prostředky v řádech desítek tisíc korun, a to tzv. dokonce dopředu předtím, než bylo umístění odsouzených v kuchyni ve Věznici XY realizováno. Z výše uvedených výpovědí je zjevné, že obviněný výslovně uvedl, že spoluobviněný J. je schopen zařídit pracovní zařazení odsouzených osob do vězeňské kuchyně. Obviněný tedy svědkům nepochybně poskytl nepravdivé informace, na základě kterých od nich získal poměrně vysokou úplatu, kterou by svědci jistě nevynaložili, pokud by nebyli z jednání obviněného přesvědčeni o kladném výsledku jejich požadavků. Zprostředkováním kontaktu poškozených se spoluobviněným J. za účelem zajištění zařazení svědka N. a odsouzeného D. do kuchyně ve Věznici XY, tak byli poškození uváděni v omyl, neboť nebylo ve schopnostech obviněných toto zajistit, a i přesto od nich obviněný a spoluobviněný J. za přímluvu s nejistým výsledkem inkasovali peníze.
27. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. bylo obviněným dovozováno z toho, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto lze konstatovat, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo sice dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, je ovšem zjevně neopodstatněné, když dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
28. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu