ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.704.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 704/2020
6
5
sp. zn. 4 Tdo 704/2020- 152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2020 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 7 To 482/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 58/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 2 T 58/2019, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1) „dne 6. 4. 2019 kolem 13:40 hodin v Praze 4, ul. XY, kde byl kontrolován hlídkou Policie ČR, řídil motorové vozidlo zn. BMW 750, r.z. XY,
2) dne 8. 4. 2019 kolem 21:40 hodin v Praze 4, ul. XY, kde byl zadržen hlídkou Policie ČR, řídil motocykl zn. Honda CBR, r.z. XY,
a tohoto jednání se dopustil, přestože si byl vědom skutečnosti, že mu trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 2 T 16/2019, který nabyl právní moci dne 27. 3. 2018, byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců“.
Za uvedené jednání byl obviněný J. S. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 18 měsíců.
Současně byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 2 T 22/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 2 T 58/2019, podali obviněný J. S. a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 7 To 482/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný J. S. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 2 T 22/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. S. zamítnuto.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 7 To 482/2019, podal následně obviněný J. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V dovolání obviněný namítl, že „zpřísnění“ trestu z 5 měsíců nepodmíněně na trest 9 měsíců nepodmíněně Městským soudem v Praze po zrušení výroku o trestu z podnětu odvolání státního zástupce nemůže obstát v testu proporcionality. Dovolatel uvedl, že zpřísnění považuje za nepřípustné z důvodu zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Ohledně předmětných skutků byl dne 29. 4. 2019 Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 58/2019 vydaný trestní příkaz, kterým byl dovolatel odsouzený podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §314e odst. 2 písm. a) tr. ř. k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 30 měsíců za současného vyslovení dohledu nad dovolatelem a peněžitý trest. V průběhu hlavního líčení se dovolatel k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, v plném rozsahu doznal. Míru svého zavinění nijak nezlehčoval a svou minulou trestnou činnost olitoval. Obvodní soud pro Prahu 4 pak následně uložil dovolateli trest nepodmíněný v délce trvání 5 měsíců, proti kterému podal dovolatel odvolání, neboť uložený trest považoval za nepřiměřený vzhledem k upřímné lítosti, skutečnosti, že dovolatel nezpůsobil žádnou škodu, a dalším polehčujícím okolnostem na straně dovolatele. Obviněný v této souvislosti konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 4 tak učinil přesto, že v průběhu řízení po vydání výše uvedeného trestního příkazu nedošlo k provedení žádných nových důkazů, které by zpřísnění z podmíněného trestu na trest nepodmíněný odůvodňovaly, proto uložení nepodmíněného trestu považuje dovolatel za nespravedlivé, neboť trestná činnost dovolatele, pro kterou byl dovolatel Obvodním soudem pro Prahu 4 odsouzený, nebyla závažná. Je tedy překvapivé, že Městský soud v Praze tento trest ještě zpřísnil, a to na 9 měsíců nepodmíněně. Rovněž nutno podotknout, že se dovolatel nacházel ve vazbě pro jinou trestnou činnost a ohledně jeho podmíněného propuštění ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 45 T 8/2016 bylo rozhodnuto tak, že se zbytek trestu vykoná. Z těchto skutečností je patrno, že trest uložený Městským soudem v Praze nemůže obstát v testu proporcionality, z čehož je dovozováno porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný považuje trest za nepřiměřeně přísný, neproporcionální, nespravedlivý a překvapivý. Z hlediska dovolacího řízení je k tomu však třeba v prvé řadě uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolací argumentace obviněného tak směřuje mimo uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jejím prostřednictvím je totiž fakticky namítána zejména nepřiměřenost trestu, potažmo nesprávné vyhodnocení kritérií pro jeho výměru dle §39 a násl. tr. zákoníku. Neodpovídá však ani dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje za vhodné též výslovně zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice … S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“ (nyní zejména §39 a násl. tr. zákoníku). I proto má za to, že uplatněnou dovolací argumentaci nelze dost dobře přiřadit pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V návaznosti na rozvedená teoretická východiska lze tedy uzavřít, že námitky obviněného nelze pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť nedosahují právní kvality požadované citovanou judikaturou a trestním řádem, protože je jimi v zásadě namítána „pouhá“ nepřiměřená přísnost trestu. Nadto lze jen z hlediska nesouhlasu obviněného s trestem, který mu byl uložen, stručně dodat, že se jedná o přípustný druh trestu – trest odnětí svobody, který byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby dané ustanovením §337 odst. 1 tr. zákoníku; správně byl aplikován rovněž §43 odst. 2 tr. zákoníku o souhrnném trestu. Na uloženém trestu současně není nic překvapivého ani nevykazuje rysy trestu exemplárního – byl totiž vyměřen v dolní polovině příslušné zákonné trestní sazby, a to přesto, že byl ukládán jako souhrnný. O nespravedlnosti či neakceptovatelné přísnosti nelze tedy v daném kontextu hovořit.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné pod tímto dovolacím důvodem vytýkat výlučně vady hmotněprávní.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z dovolání obviněného je zřejmé, že namítá nepřiměřenost, neproporcionálost a překvapivost uloženého trestu odnětí svobody, když podle jeho názoru trest uložený Městským soudem v Praze nemůže obstát v testu proporcionality, čímž došlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. K tomu Nejvyšší soud s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. uvádí, že „námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (pozn. nyní podle §39 a násl. tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“. Je tak zřejmé, že námitky obviněného proti nepřiměřenosti uloženého trestu neodpovídají žádnému důvodu dovolání.
To, že námitky ohledně přiměřenosti trestu nejsou dovolacím důvodem, je dáno vzájemným vztahem ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř., které stanoví obecný hmotněprávní dovolací důvod, a ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř., které stanoví zvláštní hmotněprávní dovolací důvod týkající se jen výroku o uložení trestu. Z tohoto vztahu obou dovolacích důvodů vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden z hmotněprávních pozic, může se tak stát zásadně pouze prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu. Výklad, který by připouštěl námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., by byl nelogický, protože by činil ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Uložení nepřípustného trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by při takovém výkladu bylo vždy „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., takže ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. by nedávalo žádný smysl.
Z důvodů vztahujících se k otázce přiměřenosti trestu Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do výroku, jímž soudy prvního a druhého stupně rozhodly o trestu, ledaže by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky pro stanovení druhu a výměry trestu, že by to kolidovalo s ústavní zásadou proporcionality trestní represe. V takovém případě by byl uložený trest neslučitelný s principy demokratického právního státu (čl. l odst. 1 Ústavy). V posuzované věci se o nic takového nejedná, jak je zjevné již z toho, že trest odnětí svobody byl obviněnému J. S. uložen ve výměře spadající do dolní poloviny zákonné trestní sazby a rozhodně se nepříčí ústavní zásadě proporcionality trestní represe. To, že obviněný považuje uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, není dovolacím důvodem.
Výjimečný zásah Nejvyššího soudu v řízení o dovolání do výroku o trestu mimo dovolací důvody, by tak přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Nepodmíněný trest odnětí svobody je druhem trestu nejpřísnějším, proto zákon předpokládá, že bude ukládán pouze v případech, že mírnějšími druhy trestu nespojenými s odnětím svobody nelze dosáhnout účelu trestu, resp. dostatečné nápravy pachatele a ochrany společnosti.
Námitky, v nichž obviněný označil uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. a obsahově se s tímto dovolacím důvodem míjejí. Obviněnému J. S. byl za trestné činy, jimiž byl uznán vinným, uložen soudem prvního stupně souhrnný trest odnětí svobody jako přípustný druh trestu, a to na pět měsíců, tedy ve výměře v rámci sazby stanovené na nejpřísněji trestný čin, tj. v rámci sazby stanovené v §337 odst. 1 tr. zákoníku až na dva roky. K odvolání státního zástupce pak městský soud sice zvýšil trest odnětí svobody na 9 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, avšak takto uložený trest odnětí svobody v dolní polovině příslušné zákonné trestní sazby nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Zcela obstojí i v tzv. testu proporcionality, protože jej nelze považovat za trest v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, když obviněný J. S. se opakovaně dopouští trestné činnosti, ač již byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody (v jednom případě i nepodmíněný trest odnětí svobody), ale nemělo to na něj žádný výchovný účinek.
Obiter dictum lze doplnit, že se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly osobou obviněného i okolnostmi přečinu a uložení trestu v dolní polovině trestní sazby bylo řádně a srozumitelně odůvodněno (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž odvolací soud dostatečně rozvedl, jaké důvody jej vedly ke zpřísnění uloženého trestu. S ohledem na tam uvedené Nejvyšší soud pokládá trest uložený obviněnému rozsudkem odvolacího soudu za zcela adekvátní.
Protože námitky obviněného J. S. proti nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podřadit pod jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani podmínky k výjimečnému zásahu do uloženého trestu z důvodu jeho případné extrémní přísnosti a nespravedlnosti, bylo jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 7. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu