ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.90.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 90/2020- 1063
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2020 o dovolání obviněného L. F. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 3 To 15/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 16/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 50 T 16/2016, byl obviněný L. F. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku citovaného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný L. F. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Chomutově, škodu ve výši 11.233.286 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 50 T 16/2016, podal obviněný L. F. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 3 To 15/2019, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný L. F. byl uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (ve znění tr. zákoníku účinného do 30. 6. 2016), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„jako jednatel společnosti F.– E., se sídlem v XY, XY, IČO: XY (dále i F.– E.), podal u Finančního úřadu v Chomutově daňová přiznání k dani z příjmu právnických osob (dále i DPPO) a k dani z přidané hodnoty (dále i DPH), v nichž neoprávněně navýšil výdaje (náklady) ve smyslu §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů v platném znění, i daň na vstupu ve smyslu §21 a §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty v platném znění, tím, že do základu daně zahrnul i faktury údajně vystavené společností KASTEN spol. s r.o., se sídlem Větrná 145, Byškovice, 277 11 Neratovice, IČO: 62954890 (dále i jen KASTEN), přestože věděl, že tato společnost uvedené faktury nevystavila a práce v nich uvedené neprovedla, a takto: I.
za zdaňovací období roku 2010 a za zdaňovací období jednotlivých měsíců roku 2010 , zkrátil za uvedené období DPPO o částku 1.632.100 Kč a DPH o částku 1.761.672 Kč , celkem obě daně o částku 3.393.772 Kč ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště Chomutov (dále i jen FÚ), kdy takto podal následující daňová přiznání:
1. dne 25. 3. 2010 přiznání k DPH za únor 2010 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 2.789 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2010014 z 23. 2. 2010, č. 2010015 z 25. 2. 2010, č. 2010016 z 17. 2. 2010, č. 2010017 z 9. 2. 2010 a č. 2010019 z 26. 2. 2010, znějící celkem na částku 1.073.280 Kč a DPH ve výši 214.656 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 214.656 Kč ,
2. dne 26. 4. 2010 přiznání k DPH za březen 2010 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 2.936 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2010018 z 1. 3. 2010, znějící na částku 202.800 Kč a DPH ve výši 40.560 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 40.560 Kč ,
3. dne 25. 6. 2010 přiznání k DPH za květen 2010 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 2.452 Kč a opravil v opravném daňovém přiznání ze dne 4. 7. 2010 na daňovou povinnost ve výši 3.892 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2010038 z 10. 5. 2010, č. 2010039 z 17. 5. 2010 a č. 2010040 z 28. 5. 2010, znějící celkem na částku 443.640 Kč a DPH ve výši 88.728 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 88.728 Kč ,
4. dne 26. 7. 2010 přiznání k DPH za červen 2010 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 4.544 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2010048 z 30. 6. 2010, č. 2010049 z 30. 6. 2010, č. 2010050 z 30. 6. 2010, č. 2010051 z 30. 6. 2010 a č. 2010052 z 30. 6. 2010, znějící celkem na částku 1.017.120 Kč a DPH ve výši 203.424 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 203.424 Kč ,
5. dne 25. 8. 2010 přiznání k DPH za červenec 2010 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 6.764 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2010058 z 1. 7. 2010, č. 2010059 z 1. 7. 2010, č. 2010067 z 30. 7. 2010, č. 2010068 z 28. 7. 2010, č. 2010069 z 19. 7. 2010, č. 2010070 z 16. 7. 2010 a č. 2010071 z 9. 7. 2010 znějící celkem na částku 968.600 Kč a DPH ve výši 184.720 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 184.720 Kč ,
6. dne 27. 9. 2010 přiznání k DPH za srpen 2010 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 4.335 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2010079 z 9. 8. 2010, č. 2010080 z 16. 8. 2010 a č. 2010081 z 23. 8. 2010 znějící celkem na částku 546.600 Kč a DPH ve výši 109.320 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 109.320 Kč ,
7. dne 25. 10. 2010 přiznání k DPH za září 2010 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 2.782 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2010091 z 6. 9. 2010, č. 2010092 z 13. 9. 2010, č. 2010093 z 20. 9. 2010, č. 2010094 z 30. 9. 2010 a č. 2010095 z 30. 9. 2010 znějící celkem na částku 922.640 Kč a DPH ve výši 184.528 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 184.528 Kč ,
8. dne 25. 11. 2010 přiznání k DPH za říjen 2010 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 8.903 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2010113 z 4. 10. 2010, č. 2010114 z 11. 10. 2010, č. 2010115 z 18. 10. 2010, č. 2010116 z 25. 10. 2010 a č. 2010117 z 29. 10. 2010 znějící celkem na částku 1.004.160 Kč a DPH ve výši 200.832 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 200.832 Kč,
9. dne 27. 12. 2010 přiznání k DPH za listopad 2010 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 38.714 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2010140 z 30. 11. 2010, č. 2010141 z 30. 11. 2010, č. 2010142 z 30. 11. 2010, č. 2010143 z 30. 11. 2010, č. 2010144 z 30. 11. 2010 a č. 2010145 z 30. 11. 2010 znějící celkem na částku 1.654.640 Kč a DPH ve výši 330.928 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 330.928 Kč ,
10. dne 25. 1. 2011 přiznání k DPH za prosinec 2010 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 10.032 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2010166 z 31. 12. 2010, č. 2010167 z 31. 12. 2010, č. 2010168 z 31. 12. 2010, č. 2010169 z 31. 12. 2010 a č. 2010170 z 31. 12. 2010 znějící celkem na částku 1.019.880 Kč a DPH ve výši 203.976 Kč, a tím došlo k neoprávněnému snížení DPH ve výši 203.976 Kč ,
11. dne 1. 4. 2011 přiznání k DPPO za rok 2010 , ve kterém přiznal výsledek hospodaření – ztrátu ve výši 288.954 Kč a daň ve výši 0 Kč, ačkoli dle provedené daňové kontroly bylo zjištěno, že mezi daňové náklady zahrnul i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN spol. s r.o., č. 2010014 z 23. 2. 2010, č. 2010015 z 25. 2. 2010, č. 2010016 z 17. 2. 2010, č. 2010017 z 9. 2. 2010, č. 2010019 z 26. 2. 2010, č. 2010018 z 1. 3. 2010, č. 2010038 z 10. 5. 2010, č. 2010039 z 17. 5. 2010, č. 2010040 z 28. 5. 2010, č. 2010048 z 30. 6. 2010, č. 2010049 z 30. 6. 2010, č. 2010050 z 30. 6. 2010, č. 2010051 z 30. 6. 2010, č. 2010052 z 30. 6. 2010, č. 2010058 z 1. 7. 2010, č. 2010059 z 1. 7. 2010 č. 2010067 z 30. 7. 2010, č. 2010068 z 28. 7. 2010, č. 2010069 z 19. 7. 2010, č. 2010070 z 16. 7. 2010, č. 2010071 z 9. 7. 2010, č. 2010079 z 9. 8. 2010, č. 2010080 z 16. 8. 2010, č. 2010081 z 23. 8. 2010, č. 2010091 z 6. 9. 2010, č. 2010092 z 13. 9. 2010, č. 2010093 z 20. 9. 2010, č. 2010094 z 30. 9. 2010, č. 2010095 z 30. 9. 2010, č. 2010113 z 4. 10. 2010, č. 2010114 z 11. 10. 2010, č. 2010115 z 18. 10. 2010, č. 2010116 z 25. 10. 2010, č. 2010117 z 29. 10. 2010, č. 2010140 z 30. 11. 2010, č. 2010141 z 30. 11. 2010, č. 2010142 z 30. 11. 2010, č. 2010143 z 30. 11. 2010, č. 2010144 z 30. 11. 2010, č. 2010145 z 30. 11. 2010, č. 2010166 z 31. 12. 2010, č. 2010167 z 31. 12. 2010, č. 2010168 z 31. 12. 2010, č. 2010169 z 31. 12. 2010 a č. 2010170 z 31. 12. 2010, znějící na celkovou částku 8.853.360 Kč a DPH ve výši 1.761.672 Kč, a tím došlo k neoprávněnému snížení základu daně a tím i zkrácení DPPO nejméně ve výši 1.632.100 Kč ,
II.
za zdaňovací období roku 2011 a za zdaňovací období jednotlivých měsíců roku 2011 , zkrátil za uvedené období DPPO o částku 2.361.518 Kč a DPH o částku 2.485.996 Kč , celkem obě daně o částku 4.847.514 Kč ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Ústecký kraj, kdy takto podal následující daňová přiznání:
1. dne 25. 2. 2011 přiznání k DPH za leden 2011 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 6.554 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2011005 z 24. 1. 2011 a č. 2011009 z 31. 1. 2011 znějící celkem na částku 610.400 Kč a DPH ve výši 122.080 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 122.080 Kč ,
2. dne 25. 3. 2011 přiznání k DPH za únor 2011 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 10.469 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2011012 ze 7. 2. 2011, č. 2011014 z 10. 2. 2011, č. 2011019 z 16. 2. 2011 znějící celkem na částku 1.226.560 Kč a DPH ve výši 245.312 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 245.312 Kč ,
3. dne 26. 4. 2011 přiznání k DPH za březen 2011 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost ve výši 8.529 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2011031 z 17. 3. 2011, č. 2011035 z 21. 3. 2011, č. 2011036 z 21. 3. 2011, č. 2011039 z 31. 3. 2011, č. 2011040 z 31. 3. 2011 a č. 2011041 z 31. 3. 2011 znějící celkem na částku 1.296.640 Kč a DPH ve výši 259.328 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 259.328 Kč ,
4. dne 25. 5. 2011 přiznání k DPH za duben 2011 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost ve výši 26.781 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2011052 z 11. 4. 2011, č. 2011056 z 13. 4. 2011, č. 2011057 z 13. 4. 2011, č. 2011061 z 27. 4. 2011 a č. 2011066 z 30. 4. 2011 znějící celkem na částku 1.632.000 Kč a DPH ve výši 326.400 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 326.400 Kč ,
5. dne 27. 6. 2011 přiznání k DPH za květen roku 2011 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost ve výši 23.984 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2011079 z 13. 5. 2011, č. 2011086 z 19. 5. 2011, č. 2011098 z 23. 5. 2011 a č. 2011107 z 31. 5. 2011 znějící celkem na částku 1.508.000 Kč a DPH ve výši 301.600 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 301.600 Kč ,
6. dne 25. 7. 2011 přiznání k DPH za červen roku 2011 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost ve výši 14.089 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2011121 z 13. 6. 2011 a č. 2011126 z 20. 6. 2011 znějící celkem na částku 1.028.800 Kč a DPH ve výši 205.760 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 205.760 Kč ,
7. dne 25. 8. 2011 přiznání k DPH za červenec 2011 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost ve výši 3.369 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2011132 z 30. 6. 2011 a č. 2011159 z 20. 7. 2011 znějící celkem na částku 461.600 Kč a DPH ve výši 92.320 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 92.320 Kč ,
8. dne 26. 9. 2011 přiznání k DPH za srpen 2011 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost ve výši 10.097 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2011243 z 5. 8. 2011, č. 2011251 z 12. 8. 2011, č. 2011263 z 19. 8. 2011, č. 2011269 z 26. 8. 2011 a č. 2011275 z 31. 8. 2011 znějící celkem na částku 616.440 Kč a DPH ve výši 123.288 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 123.288 Kč ,
9. dne 25. 11. 2011 přiznání k DPH za říjen 2 011, ve kterém vyčíslil daňovou povinnost ve výši 10.894 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2011310 z 20. 10. 2011, č. 2011322 z 26. 10. 2011 a č. 2011331 z 31. 10. 2011 znějící celkem na částku 599.200 Kč a DPH ve výši 119.840 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 119.840 Kč ,
10. dne 11. 12. 2011 přiznání k DPH za listopad 2011 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost ve výši 17.457 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2011372 z 21. 11. 2011, č. 2011379 z 23. 11. 2011, č. 2011384 z 25. 11. 2011, č. 2011395 z 28. 11. 2011, č. 2011396 z 28. 11. 2011 a č. 2011402 z 30. 11. 2011 znějící celkem na částku 1.314.980 Kč a DPH ve výši 262.996 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 262.996 Kč ,
11. dne 25. 1. 2012 přiznání k DPH za prosinec 20 11, ve kterém vyčíslil daňovou povinnost ve výši 21.651 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2011448 z 1. 12. 2011, č. 2011450 z 5. 12. 2011, č. 2011452 z 16. 12. 2011, č. 2011453 z 16. 12. 2011, č. 2011455 z 22. 12. 2011, č. 2011459 z 29. 12. 2011 a č. 2011460 z 29. 12. 2011 znějící celkem na částku 2.135.360 Kč a DPH ve výši 427.072 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 427.072 Kč ,
12. dne 2. 4. 2012 přiznání k DPPO za rok 2011 , ve kterém přiznal výsledek hospodaření ve výši 45.740 Kč a daň ve výši 0 Kč, ačkoli dle provedené daňové kontroly bylo zjištěno, že mezi daňové náklady zahrnul i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2011005 z 24. 1. 2011, č. 2011009 z 31. 1. 2011, č. 2011012 z 7. 2. 2011, č. 2011014 z 10. 2. 2011, č. 2011019 z 16. 2. 2011, č. 2011031 z 17. 3. 2011, č. 2011035 z 21. 3. 2011, č. 2011036 z 21. 3. 2011, č. 2011039 z 31. 3. 2011, č. 2011040 z 31. 3. 2011, č. 2011041 z 31. 3. 2011, č. 2011052 z 11. 4. 2011, č. 2011056 z 13. 4. 2011, č. 2011057 z 13. 4. 2011, č. 2011061 z 27. 4. 2011, č. 2011066 z 30. 4. 2011, č. 2011079 z 13. 5. 2011, č. 2010086 z 19. 5. 2011, č. 2011098 z 23. 5. 2011, č. 2011107 z 31. 5. 2011, č. 2011121 z 13. 6. 2011, č. 2011126 z 20. 6. 2011, č. 2011132 z 30. 6. 2011, č. 2011159 z 20. 7. 2011, č. 2011243 z 5. 8. 2011, č. 2011251 z 12. 8. 2011, č. 2011263 z 19. 8. 2011, č. 2011269 z 26. 8. 2011, č. 2011275 z 31. 8. 2011, č. 2011310 z 20. 10. 2011, č. 2011322 z 26. 10. 2011, č. 2011331 z 31. 10. 2011, č. 2011372 z 21. 11. 2011, č. 2011379 z 23. 11. 2011, č. 2011384 z 25. 11. 2011, č. 2011395 z 28. 11. 2011, č. 2011396 z 28. 11. 2011, č. 2011402 z 30. 11. 2011, č. 2011448 z 1. 12. 2011, č. 2011450 z 5. 12. 2011, č. 2011452 z 16. 12. 2011, č. 2011453 z 16. 12. 2011, č. 2011455 z 22. 12. 2011, č. 2011459 z 29. 12. 2011 a č. 2011460 z 29. 12. 2011, znějící na celkovou částku 12.429.980 Kč a DPH ve výši 2.485.996 Kč, a tím došlo k neoprávněnému snížení základu daně a tím i zkrácení DPPO nejméně ve výši 2.361.518 Kč ,
III.
za zdaňovací období roku 2012 a za zdaňovací období jednotlivých měsíců roku 2012 , zkrátil za uvedené období DPPO o částku 1.383.770 Kč a u DPH jednak zkrátil tuto daň o částku 1.446.696 K č a dále vylákal nadměrný odpočet DPH ve výši 9.840 Kč , celkem tedy obě daně zkrátil o částku 2.830.466 Kč a vylákal nadměrný odpočet DPH ve výši 9.840 Kč ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Ústecký kraj, kdy takto podal následující daňová přiznání:
1. dne 27. 2. 2012 přiznání k DPH za leden 2012 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 1.405 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní fakturu od dodavatele KASTEN č. 2012012 z 31. 1. 2012 znějící na částku 353.600 Kč a DPH ve výši 70.720 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 70.720 Kč ,
2. dne 25. 4. 2012 přiznání k DPH za březen 2012 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 19.686 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2012044 z 6. 3. 2012, č. 2012045 z 12. 3. 2012, č. 2012046 z 30. 3. 2012 a č. 2012047 z 31. 3. 2012 znějící celkem na částku 799.600 Kč a DPH ve výši 159.920 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 159.920 Kč ,
3. dne 25. 5. 2012 přiznání k DPH za duben 2012 , ve kterém vyčíslil nadměrný odpočet na částku 4.556 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní fakturu od dodavatele KASTEN č. 2012063 z 27. 4. 2012 znějící na částku 180.800 Kč a DPH ve výši 36.160 Kč, a tím došlo jednak k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 31 604 Kč a k vylákání neoprávněného nadměrného odpočtu DPH v částce 4.556 Kč ,
4. dne 26. 6. 2012 přiznání k DPH za květen 2012, ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 4.936 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2012076 z 31. 5. 2012 a č. 2012077 z 31. 5. 2012 znějící celkem na částku 670.800 Kč a DPH ve výši 134.160 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 134.160 Kč ,
5. dne 26. 7. 2012 přiznání k DPH za červen 2012 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 10.141 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2012088 z 30. 6. 2012 a č. 2012089 z 28. 6. 2012 znějící celkem na částku 585.600 Kč a DPH ve výši 117.120 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 117.120 Kč ,
6. dne 26. 9. 2012 přiznání k DPH za srpen 2012 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 822 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní fakturu od dodavatele KASTEN č. 2012111 z 31. 8. 2012 znějící na částku 502.400 Kč a DPH ve výši 100.480 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 100.480 Kč ,
7. dne 25. 10. 2012 přiznání k DPH za září 2012 , ve kterém vyčíslil nadměrný odpočet na částku 4.834 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2012119 z 25. 9. 2012, č. 2012120 z 25. 9. 2012 a č. 2012121 z 27. 9. 2012 znějící celkem na částku 443.600 Kč a DPH ve výši 88.720 Kč, a tím došlo jednak k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 83.886 Kč a k vylákání neoprávněného nadměrného odpočtu DPH v částce 4.834 Kč ,
8. dne 26. 11. 2012 přiznání k DPH za říjen 2012 , ve kterém vyčíslil nadměrný odpočet na částku 450 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní fakturu od dodavatele KASTEN č. 2012127 z 26. 10. 2012 znějící na částku 179.200 Kč a DPH ve výši 35.840 Kč, a tím došlo jednak k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 35.390 Kč a k vylákání neoprávněného nadměrného odpočtu DPH v částce 450 Kč ,
9. dne 27. 12. 2012 přiznání k DPH za listopad 2012 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 4.120 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2012138 z 23. 11. 2012, č. 2012139 z 26. 11. 2012, č. 2012140 z 26. 11. 2012, č. 2012141 z 27. 11. 2012, č. 2012142 z 27. 11. 2012 a č. 2012143 z 27. 11. 2012, znějící celkem na částku 2.957.800 Kč a DPH ve výši 591.560 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 591.560 Kč ,
10. dne 28. 1. 2013 přiznání k DPH za prosinec 2012 , ve kterém vyčíslil daňovou povinnost na částku 3.141 Kč, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění zařadil i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2012160 z 20. 12. 2012, č. 2012161 z 21. 12. 2012, č. 2012162 z 27. 12. 2012 a č. 2012163 z 30. 12. 2012 znějící celkem na částku 609.280 Kč a DPH ve výši 121.856 Kč, a tím došlo k neoprávněnému zkrácení DPH ve výši 121.856 Kč ,
11. dne 5. 4. 2013 přiznání k DPPO za rok 2012 , ve kterém přiznal výsledek hospodaření – zisk ve výši 696.495 Kč a daň ve výši 82.650 Kč, ačkoli dle provedené daňové kontroly bylo zjištěno, že mezi daňové náklady zahrnul i fiktivní faktury od dodavatele KASTEN č. 2012012 z 31. 1. 2012, č. 2012044 z 6. 3. 2012, č. 2012045 z 12. 3. 2012, č. 2012046 z 30. 3. 2012, č. 2012047 z 31. 3. 2012, č. 2012063 z 27. 4. 2012, č. 2012076 z 31. 5. 2012, č. 2012077 z 31. 5. 2012, č. 2012088 z 30. 6. 2012, č. 2012089 z 28. 6. 2012, č. 2012111 z 31. 8. 2012, č. 2012119 z 25. 9. 2012, č. 2012120 z 25. 9. 2012, č. 2012121 z 27. 9. 2012, č. 2012127 z 26. 10. 2012, č. 2012138 z 23. 11. 2012, č. 2012139 z 26. 11. 2012, č. 2012140 z 26. 11. 2012, č. 2012141 z 27. 11. 2012, č. 2012142 z 27. 11. 2012, č. 2012143 z 27. 11. 2012, č. 2012160 z 20. 12. 2012, č. 2012161 z 21. 12. 2012, č. 2012162 z 27. 12. 2012 a č. 2012163 z 30. 12. 2012, znějící na celkovou částku 7.282.680 Kč a DPH ve výši 1.456.536 Kč, a tím došlo k neoprávněnému snížení základu daně a tím i ke zkrácení DPPO nejméně ve výši 1.383.770 Kč ,
celkem tedy zkrátil DPH a DPPO v období let 2010 až 2012 v rozsahu 11.071.752 Kč a vylákal výhodu na dani v podobě vyplaceného nadměrného odpočtu DPH ve výši 9.840 Kč .“
Za uvedené jednání byl obviněný L. F. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Chomutově, škodu ve výši 11.081.592 Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 3 To 15/2019, podal následně obviněný L. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V dovolání obviněný uvedl, že ve věci byly u Okresního soudu v Chomutově podány dvě obžaloby, první dne 11. 8. 2015 pro skutek týkající se daňových přiznání podaných za účetní období z roku 2011, který byl právně kvalifikovaný jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a druhá dne 1. 9. 2016 pro skutky týkající se daňových přiznání podaných za účetní období z roku 2010 a 2012, které byly taktéž právně kvalifikovány jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný namítl, že po spojení věcí podle §23 odst. 3 tr. ř., k němuž došlo usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 9. 2016 sp. zn. 25 T 30/2016, soud neměl sčítat škody ze spojených věcí, naopak měl zachovat oddělené totožnosti skutků podle původních obžalob a uložit úhrnný trest v rozmezí trestní sazby spojené s trestněprávní kvalifikací trestných činů podle §240 odst. 1, 2 tr. zákoníku (jak bylo uvedeno v obžalobách).
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016. Podle §240 odst. 3 tr. zákoníku lze pachatele za tento trestný čin potrestat trestem odnětí svobody v trestní sazbě na pět až deset let. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti roků, tzn. na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, nicméně stále ve výměře, která je trestním zákoníkem stanovena pro trestný čin, za nějž byl obviněný odsouzen. Soud může podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody jen v případě trestu, který nepřevyšuje tři léta. Obviněnému tedy nebylo možno uložit jiný než nepodmíněný trest se zařazením do věznice s ostrahou. Opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy není dána. Obviněný však v dovolání ani neargumentuje v mezích tohoto důvodu dovolání.
Tvrzení obviněného, že mu měl být uložen trest úhrnný podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nenastaly zákonné podmínky pro ukládání samostatného trestu za jeden pokračující trestný čin, by mohlo odůvodňovat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Posouzení, zda jsou v určitém případě splněny podmínky pro uložení úhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný ve svém dovolání neodkázal. I pokud by tomu však bylo, nešlo by o dovolání opodstatněné. Rozhodující je, že v případě jednání, pro něž byl obviněný dovoláním napadeným rozsudkem odsouzen, jde z hmotněprávního hlediska o jeden pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku. Posouzení jednání obviněného jako jednoho pokračujícího trestného činu má zásadní význam pro určení rozsahu, v jakém byl takový čin spáchán. Všechny dílčí akty pokračování tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek. Výše rozsahu zkrácené daně (poplatku a podobné povinné platby) v důsledku jednotlivých dílčích jednání se proto sčítá (stejně jako u škod způsobených pokračováním v trestném činu). To je rozhodné jednak z hlediska naplnění základní skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, u níž je vyžadován větší rozsah zkrácení povinné platby, jednak z hlediska naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §240 odst. 2 písm. c) a §240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k posouzení skutku jako jednoho trestného činu spáchaného v pokračování, nedošlo k pochybení, ani co se týče výroku o trestu.
Obviněný ve své argumentaci opomněl, že v případě trestného činu pokračujícího jsou jeho dílčí útoky z hlediska trestního práva procesního vzhledem k §12 odst. 12 tr. ř. považovány (na rozdíl od úpravy hmotněprávní) za samostatné skutky. To umožňuje o každém dílčím útoku pokračujícího trestného činu vést samostatné trestní řízení. Proto i když v průběhu trestního stíhání či dokonce po jeho skončení orgán činný v trestním řízení odhalí další dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu, může v již zahájeném trestním stíhání pokračovat a o nově zjištěných dílčích útocích trestní stíhání rozšířit, či dokonce zahájit a vést zcela nové, samostatné trestní stíhání. Současně nic nebrání tomu, aby v některé v dalších fázích trestního procesu byla takto dosud samostatně vedená trestní řízení o některých z dílčích útoků jednoho pokračujícího trestného činu procesním rozhodnutím spojena do jednoho společného řízení. Přesně k tomu došlo v případě obviněného.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který může být naplněn ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný L. F. namítl, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, neboť trest měl být ukládán jako trest úhrnný, a to podle trestní sazby stanovené v §240 odst. 2 tr. zákoníku. Tato námitka ohledně uloženého trestu, kterou obviněný v rámci tohoto deklarovaného dovolacího důvodu vznesl, tento dovolací důvod nenaplňuje. Vzhledem k tomu, že otázka uložení úhrnného trestu souvisí s hmotněprávní otázkou, zda v dané věci jde o dva či více trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu, lze námitku neuložení úhrnného trestu uplatnit pod jiným dovolacím důvodem, a to konkrétně pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (dovolatel však tento dovolací důvod neuvedl). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky přiměřenosti trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, že měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
Nejvyšší soud k tomu nicméně (jako obiter dictum) uvádí, že ani kdyby dovolatel uplatnil tento dovolací důvod, nešlo by mu přisvědčit, neboť soudy na základě výsledků provedeného dokazování dospěly k závěru, že v posuzované věci jde o pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku, protože jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotným záměrem a naplňují skutkovou podstatu stejného trestného činu. Dílčí útoky jsou spojeny stejným, případně podobným způsobem provedení a je zde i blízká souvislost časová a shodný předmět útoku. Nejvyšší soud jen nad rámec jejich správných úvah považuje za vhodné zmínit, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) se dopustí pachatel, který zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a spáchá tento čin ve velkém rozsahu.
Pokračováním v trestném činu se z hmotněprávního hlediska podle §116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Pro pokračování platí, že každý z dílčích útoků musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu, a to popř. i různé alternativy téhož ustanovení (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1960, sp. zn. 4 To 214/60, uveřejněné pod č. 35/1961 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95, uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 24. 4. 1978, sp. zn. 3 To 11/78, uveřejněné pod č. 51/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. Ndt 72/88, uveřejněné pod č. 22/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají, což má zásadní význam u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku. Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek. Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu (od stejnorodého vícečinného souběhu), je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1971, sp. zn. 2 Tzf 3/71, uveřejněné pod č. 3/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jednotný záměr je třeba v trestním řízení dokazovat a je ho možno vyvodit např. ze stejnorodého způsobu jednání, když pachatel odcizuje stále stejné předměty, z objektivních souvislostí, jako je doba a místo spáchání jednotlivých dílčích útoků apod.
U pokračujícího trestného činu podle §240 tr. zákoníku je významná časová souvislost, pro niž v obecné rovině u pokračování platí, že ji nelze sice přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Při posuzování podmínek pokračování v trestném činu z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95, uveřejněné pod č. 15/1996-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konkrétně k tomuto trestnému činu je však ve vztahu k časové souvislosti třeba zdůraznit, že za dílčí útok pokračujícího deliktu je třeba považovat jednotlivé zdaňovací období, za podmínky, že mezi nimi není delší časové období, které by přerušilo časovou souvislost pokračování. Proto platí, že i když u daně z příjmů fyzických osob zákon stanoví roční zdaňovací období, tato skutečnost sama o sobě neznamená, že je vyloučeno naplnění zákonného znaku pokračování v trestném činu spočívajícího v „blízké souvislosti časové“ ve smyslu §116 tr. zákoníku, pokud pachatel tuto daň zkrátí ve dvou čí více po sobě následujících zdaňovacích obdobích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004, uveřejněné pod č. 29/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při posuzování této podmínky pokračování v trestném činu není rozhodující jen samotný okamžik dokonání činu (tj. vlastní zkrácení daně za příslušné zdaňovací období), ale je třeba vzít v úvahu i počátek a průběh celého přípravného jednání pachatele k tomu směřujícího (např. časový odstup mezi vyhotovením jednotlivých fingovaných faktur sloužících ke snížení základu daně, jejich zanesení do účetní evidence apod.). Podle uvedeného právního názoru se u zkrácení daně z příjmů fyzických osob, u níž je stanoveno roční zdaňovací období, i u daně z přidané hodnoty, u které je stanoveno obecně jako zdaňovací období kalendářní čtvrtletí nebo kalendářní měsíc, může jednat o pokračující delikt tehdy, jestliže je tato daň zkrácena v několika zdaňovacích obdobích, neboť za dílčí útok je možné považovat každé jednotlivé zdaňovací období, jestliže byly splněny všechny podmínky stanovené §116 tr. zákoníku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006, uveřejněné pod č. 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 561/2010, uveřejněné pod č. 43/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S ohledem na uvedené je vhodné zdůraznit, že pro řešení zkoumané otázky je rozhodující jednání v trestněprávním smyslu. Z takto chápaného významu jednání směřujícího ke konkrétnímu následku v posuzované věci plyne, že u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku je takovým právně relevantním jednáním, které směřuje ke zkrácení daně, souvislé chování poplatníka v průběhu celého zdaňovacího období. Následek představovaný vůlí poplatníka daň zkrátit se promítne v daňovém přiznání, jež se podává za celé zdaňovací období. Z tohoto důvodu celé zdaňovací období tvoří jediný dílčí akt pokračování v trestném činu a jednotlivý případ nesplněné daňové povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, uveřejněné pod č. 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v jehož rámci jednotlivý případ nesplněné daňové povinnosti je jen součástí takové souvislé činnosti (obdobně bylo judikováno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004, uveřejněném pod č. 29/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze všech těchto důvodů vzhledem k tomu, jak byl skutek v této věci zjištěn a popsán, není pochyb o tom, že byly, jak správně soudy obou stupňů rozhodly, naplněny všechny podmínky stanovené §116 tr. zákoníku, neboť obviněný uvedený čin páchal několik po sobě a na sebe bezprostředně navazujících zdaňovacích období (v případě DPPO kalendářní roky 2010 až 2012 a u DPH většina kalendářních měsíců let 2010 až 2012). Byla tak dodržena blízká časová souvislost, a to i v souladu s výše citovanou judikaturou. Je přitom zřejmá i souvislost v předmětu útoku, jímž byla v posuzované věci daň, resp. daňová povinnost, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že v některých případech šlo o DPPO a v jiných o DPH, neboť obviněný svým jednáním směřoval proti zákonné povinnosti přiznat a odvést daň, k čemuž využil i obdobného způsobu provedení spočívajícího ve zkreslování a záměrném uvádění nepravdivých daňových tvrzení za pomoci účelového vytváření fiktivních faktur jako daňových podkladů. Tímto jednáním přitom naplňoval po celou dobu a soustavně jedinou skutkovou podstatu jednoho trestného činu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy vyčíslený daňový únik podle závěru odvolacího soudu činil v celkovém součtu 11.081.592 Kč, což představuje škodu velkého rozsahu, neboť přesáhl částku 5.000.000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku), a jde proto o naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty i v její kvalifikované podobě.
V posuzovaném případě ve věci byly u Okresního soudu v Chomutově podány dvě obžaloby, první dne 11. 8. 2015 pro skutek týkající se daňových přiznání podaných za účetní období z roku 2011, který byl právně kvalifikovaný jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a druhá dne 1. 9. 2016 pro skutky týkající se daňových přiznání podaných za účetní období z roku 2010 a 2012, které byly rovněž právně kvalifikovány jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Usnesením ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 25 T 30/2016, Okresní soud v Chomutově obě trestní věci vedené v obou obžalobách spojil ke společnému řízení. Následně věc předložil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti, neboť spojením věcí došlo k překročení pětimilionové daňové škody, a tedy i ke změně právní kvalifikace skutku coby jednoho pokračujícího trestného činu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze s tímto závěrem plně souhlasil a usnesením ze dne 16. 12. 2016 sp. zn. 3 Ntd 4/2016 rozhodl podle §24 odst. 1 tr. ř. o příslušnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Ustanovení §20 odst. 1 tr. ř. zakotvuje možnost vedení společného řízení ve věcech, v nichž byly podány samostatné obžaloby, přičemž přímo hovoří o spojení věcí po podání obžalob, tedy ve fázi řízení před soudem. Základním kritériem pro spojení více věcí je splnění zákonných podmínek pro konání společného řízení podle §20 odst. 1 tr. ř., tj. zejména účelnost, rychlost a hospodárnost trestního řízení. O všech dílčích útocích pokračujícího trestného činu se přitom podle §20 odst. 1 tr. ř. společné řízení zásadně koná (tzv. subjektivní souvislost). Z této zásady je přípustná výjimka, jen když konání společného řízení brání důležité důvody. Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, tato výjimka byla v případě obviněného v přípravném řízení trestním opodstatněna tím, že oznamovatel, orgán finanční správy, nejprve podal trestní oznámení jen pro některé z dílčích útoků pokračujícího trestného činu (dílčí útoky z roku 2011) a až následně, kdy byla tato původní věc ve fázi vyšetřování před podáním obžaloby, inicioval trestní řízení i pro dílčí útoky z let 2010 a 2012. Po podání druhé z obžalob důvod pro konání dvou samostatných řízení odpadl. Bylo nadále žádoucí, aby o všech dílčích útocích pokračujícího trestného činu bylo konáno společné řízení. Oddělené projednávání jednotlivých útoků pokračujícího trestného činu by například mohlo zkomplikovat důkazní situaci, nebo by vedlo ke zbytečnému opakovanému provádění týchž důkazů ve dvou hlavních líčeních. Tento postup by neodpovídal ani zásadě rychlosti řízení.
Nelze tudíž přijmout výhrady obviněného, že měly být zachovány oddělené totožnosti skutku a soud neměl sčítat škody z každé spojené věci. Za „skutek“ je totiž z pohledu procesního trestního práva zásadně považován každý z dílčích útoků pokračujícího trestného činu a pokud o nich není konáno společné řízení ve smyslu §20 odst. 1 tr. ř., je nutné ukládat společný trest podle pravidel uvedených v ustanovení §45 tr. zákoníku. V této souvislosti je nutné uvést, že ani oddělené projednání dvou obžalob by tedy nemělo žádný vliv na hmotněprávní posouzení věci, jen by o jednotlivých dílčích jednáních v rámci jednoho trestného činu, byly vydány dva odsuzující rozsudky, přičemž v tom druhém by soud postupoval podle §45 tr. zákoníku.
Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že by nedošlo ani k naplnění tohoto dovolacího důvodu. Pokud by byly obsahem dovolání pouze tyto námitky, nezbylo by Nejvyššímu soudu než dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Jak je již uvedeno výše, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se vztahuje mimo jiné i na případy, kdy byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Dovolateli byl ovšem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který zákon připouští, a který mu soudy uložily v rámci zákonné trestní sazby od 5 do 10 let. Navíc Vrchní soud v Praze obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby.
Z toho, co bylo uvedeno výše, vyplývá, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný podal dovolání, jimž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 2. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu