ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.983.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 983/2020-508
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 9. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. B. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2020 č. j. 3 To 44/2020-450, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2020 č. j. 10 T 2/2020-427 uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že dne 23. 8. 2019 v době od 21:00 do 24:00 hodin, v XY na ulici XY, v přízemí domu s pečovatelskou službou, v úmyslu zmocnit se cizích věcí, neoprávněně vnikl do bytu č. 3 tak, že zaklepal na dveře, a když poškozený J. V., nar. XY, otevřel, obžalovaný ho odstrčil, poškozený upadl na zem a začal volat o pomoc, obžalovaný srozuměn s tím, že uvedeným napadením může poškozenému způsobit smrtelné poranění, udeřil poškozeného do hlavy a rozbil přitom silnostěnnou sklenicí s uchem o hlavu poškozeného, a dále opakovanými kopy do hlavy a dalších částí těla způsobil poškozenému vícečetné tržnězhmožděné rány hlavy, podlitiny, řezné ranky a oděrky v obličeji, prokrvácení měkkých pokrývek lebních, krvácení pod měkkou plenu mozkovou, krvácení do mozkových komor a mnohočetné podlitiny na trupu a horních končetinách, poškozený v bezprostředním důsledku nitrolebního poranění s krvácením pod měkkou plenu mozkovou a do mozkových komor během desítek minut zemřel; pak obžalovaný prohledal byt a odnesl televizi Sony černé barvy, model KDL-32EX340, mobilní telefon zn. Huawei Ascend Y530 a svazek klíčů a neúspěšně se pokusil v bytě založit požár, byt zamknul a odešel. Za to byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 47114975, se sídlem v Praze, Drahobejlova 1404/4, na náhradě škody částku 583 Kč. Poškozená A. B., nar. XY, bytem ve XY, byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 6. 2020 č. j. 3 To 44/2020-450 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Toto rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný M. B. následně dovoláním , v němž odkázal na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Je přesvědčen, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá „na nesprávném právním posouzení co do výroku o trestu“. Soud prvního stupně mu podle jeho mínění uložil nepřiměřeně tvrdou trestní sankci a tím porušil ustanovení §38 odst. 1 tr. zákoníku a §39 tr. zákoníku. Kladl nadměrný důraz na přitěžující okolnosti, zejména pak na trestní minulost dovolatele, a naopak dostatečně nezohlednil skutečnosti svědčící v jeho prospěch, zejména jeho doznání, projev lítosti nad spáchaným činem a vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, PhDr. Mohammadi, která zcela nevyloučila možnost jeho resocializace vzhledem k jeho přiměřenému intelektu, mladšímu věku a změně v jeho rodinném životě. Odvolací soud pak po výtce dovolatele tuto vadu nenapravil, ač tak učinit měl. Podle jeho názoru nelze přehlédnout, že za brutální dokonané vraždy ukládají soudy po celé republice obyčejně nižší tresty. Své odsouzení v rámci takového srovnání vnímá jako exemplární, protiústavní a nespravedlivé. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2020 č. j. 3 To 44/2020-450 zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. předeslala, že obviněný v něm toliko zopakoval argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby, včetně odvolání. Poukázala na to, že mu byl uložen trest v rozmezí zákonné sazby pro trestný čin, jímž byl uznán vinným, a ten byl zároveň zcela přiměřený. Výhrady dovolatele tedy nepovažuje za důvodné. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ předpokládaný v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda námitky, o něž obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na něž odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady rozhodnutí soudu druhého stupně spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu obviněný v dané trestní věci namítat nemohl, neboť Vrchní soud v Olomouci projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo vadou zakládající obviněným deklarovaný další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tomu tak není . Při své rozhodovací praxi vychází z dlouhodobě ustáleného výkladu, podle nějž lze u výroku o trestu za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považovat jen specifické vady tohoto výroku spočívající v nesprávném závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný (§43 odst. 1 resp. odst. 2 tr. zákoníku) nebo společný trest za pokračování v trestném činu (§45 odst. 1 tr. zákoníku). Takové pochybení však dovolatel napadenému rozhodnutí nevytkl. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, např. nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání namítat nelze , a to prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolací soud může v daném ohledu do věci výjimečně zasáhnout pouze tehdy, jestliže je obviněnému napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, zjevně nepřiměřený a tudíž nespravedlivý. I on je totiž povinen se při svém rozhodování řídit zásadou přiměřenosti trestních sankcí, která je předpokladem zachování jejich humánnosti a tím i obecných principů spravedlnosti. Uvedená zásada má ústavní rozměr a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zvlášť zkoumat, zda ústavním pořádkem předvídaný zásah do osobní svobody pachatele je zásahem proporcionálním či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 nebo ze dne 6. 11. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, případně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17).
Takovým pochybením ovšem napadená soudní rozhodnutí zatížena nejsou. U obviněného o uložení extrémně přísného trestu vpravdě hovořit nelze a jeho námitce tak nebylo možno přisvědčit ani v ústavně právní rovině. Vyjma jeho bohaté trestní minulosti, kdy byl před spácháním stíhaného skutku během relativně krátkého života již celkem 13x soudně trestán (mimo jiné i za násilnou trestnou činnost), nebylo možno odhlédnout od skutečnosti, že se brutálního vražedného útoku dopustil vůči osobě ve vysoce pokročilém věku, v podstatě bezbrannému starci, a to z nejnižších možných pohnutek. Ačkoliv byl v nyní projednávané věci souzen za souběh dvou trestných činů, trest mu byl vyměřen ještě relativně mírně nad polovinou zákonného rozmezí. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí tedy v jeho případě rozhodně atakovány nebyly.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože námitky obviněného M. B. ve skutečnosti nerespektovaly věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., rozhodl dovolací senát podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí jeho dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu