ECLI:CZ:NS:2020:4.TZ.43.2020.1
4 Tz 43/2020-
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2020 v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného Ľ. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90, byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a to v neprospěch obviněného Ľ. M.
Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90, se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ministryně spravedlnosti České republiky (dále jen „ministryně spravedlnosti“) podala podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90, ve prospěch obviněného s tím, že podle jejího názoru byl citovaným rozhodnutím zákon porušen v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“) ve vztahu k ustanovením §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti odkázala na příslušné ustanovení zákona o soudní rehabilitaci a trestního zákona, když konstatovala, že je nutno přihlížet k účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se staly v době od roku 1948 do roku 1989 v justičním rozhodování, přičemž své závěry podpořila judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. I. ÚS 671/01, sp. zn. Pl. ÚS 42/02) a Nejvyššího soudu (sp. zn. 6 Tz 144/98, sp. zn. 7 Tz 17/99, sp. zn. 15 Tz 67/2003, sp. zn. 4 Tz 143/2005, sp. zn. 3 Tz 12/2011). Zdůraznila, že obviněný Ľ. M. svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, jak má na mysli ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948 a rovněž také čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (uveřejněn ve Sbírce zákona pod č. 120/1976 Sb.), který zaručuje právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství.
Ministryně spravedlnosti dále poukázala na zákon č. 73/1990 Sb., o civilní službě, který změnil stav platný až do 14. 3. 1990. Do té doby občan, kterému jeho svědomí nebo náboženské vyznání bránilo ve výkonu vojenské služby, neměl legální možnost výkon této služby odmítnout a zvolit si alternativní službu beze zbraně. Obviněný Ľ. M. tak neměl možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu. Proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím.
K porušení zákona podle názoru ministryně spravedlnosti došlo tím, že předmětné jednání tak, jak je popsáno v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 1985, sp. zn. 4 T 78/85, z tohoto důvodu není a nebylo trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci tak Ľ. M. uznal vinným nedůvodně. V rámci rehabilitačního řízení Vojenský obvodový soud v Olomouci naznačené porušení zákona nenapravil, neboť v rozporu se smyslem a účelem zákona o soudní rehabilitaci rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 1985, sp. zn. 4 T 78/85, zrušil pouze ve výroku o trestu a ponechal v platnosti výrok o vině.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90, byl v neprospěch obviněného Ľ. M. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona, v tehdy účinném znění. Dále aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90, zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90, a současně aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil následující skutečnosti:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 1985, sp. zn. 4 T 78/85, který nabyl právní moci dne 11. 7. 1985, byl obviněný Ľ. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, dále jen „trestní zákon“). Za tento trestný čin byl podle §269 odst. 1 trestního zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do I. nápravně výchovné skupiny. Trest vykonal.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci usnesením dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90, na základě podané žádosti obviněného na zahájení přezkumného řízení ze dne 24. 10. 1990 rozhodl tak, že obviněný je účasten soudní rehabilitace podle §4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 1985, sp. zn. 4 T 78/85, zrušil podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Současně byla podle §14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 4. 12. 1990.
Z odůvodnění citovaného usnesení vyplývá, že pokud jde o výrok o vině, nebyly soudem shledány žádné vady z hlediska správného zjištění skutkového stavu ani z hlediska právního posouzení skutku, takže nebyl dán žádný důvod pro změnu rozhodnutí o vině. Uložený trest ovšem soud ve světle změněných podmínek ve společnosti považoval za nepřiměřeně přísný. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci zohlednil společenskou nebezpečnost z pohledu doby projednávání soudní rehabilitace a konstatoval, že obviněný neměl možnost z vlastní vůle se legálně vyhnout výkonu vojenské služby, ve které mu bránilo jeho svědomí a náboženské přesvědčení, když tato možnost byla nově dána až zákonem o civilní službě č. 73/90 Sb.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci pak rozsudkem ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90 rozhodl nově tak, že se při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona z rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 1985, sp. zn. 4 T 78/85, podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upouští od potrestání obviněného.
Zde se sluší poznamenat, že proti rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90, podala Vojenská obvodová prokuratura v Olomouci odvolání, o kterém rozhodl usnesením ze dne 10. 4. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 24/90, Vyšší vojenský soud v Táboře tak, že podle §256 trestního řádu, v tehdy platném znění, odvolání prokurátora zamítl, neboť jej neshledal důvodným, když výslovně odkázal na doplnění dokazování, které provedl v rámci odvolacího řízení (výslech obviněného) a dospěl k závěru, že obviněný nenastoupil službu v ozbrojených silách z důvodu svobody svědomí.
K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller s tím, že nepodává námitku podjatosti vůči soudcům, kteří budou věc projednávat a že se s podanou stížností pro porušení zákona ztotožňuje.
Nejvyšší soud po přezkoumání dané věci shledal, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná. Lze mít za to, že základní pochybení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci spočívá v tom, že si řádně neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 1985, sp. zn. 4 T 78/85. V důsledku tohoto bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci chybně omezil rozsah rehabilitace v dané věci jen na otázku trestu. Jeho závěr uvedený v odůvodnění napadeného usnesení, totiž že výrok o vině obviněného je správný, rozhodně nemůže obstát v konfrontaci s ustanovením §1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci.
Ve smyslu §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případu osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
V souladu s §1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci byly činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech a občanských a politických právech, československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
Z odůvodnění usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90, pak vyplývá, že obviněný odmítl vykonávat vojenskou službu z důvodu osobního svědomí i náboženského přesvědčení, a proto byl bývalým Vojenským obvodovým soudem v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 6. 1985, sp. zn. 4 T 78/85, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci svým usnesením ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90, potvrdil závěry bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci obsažené v rozsudku ze dne 13. 6. 1985, sp. zn. 4 T 78/85, ve výroku o vině obviněného ze spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona, neboť výrok o vině z citovaného rozsudku ponechal v platnosti. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci svůj postup odůvodnil s tím, že není dán důvod pro změnu rozhodnutí o vině, neboť znaky trestného činu podle §269 odst. 1 tr. zákona svým jednáním tehdy obviněný naplnil.
Citované rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90 je však třeba označit za nezákonné, neboť nerespektovalo principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Z uvedených skutkových zjištění, z nichž tento soud vycházel, vyplývá, že obviněný neměl tehdy jinou možnost z vlastní vůle se legálně vyhnout výkonu vojenské služby, když nebyla dána zákonná možnost realizovat službu jiným způsobem než v ozbrojených silách (možnost civilní služby) z důvodu osobního svědomí a náboženského přesvědčení. Ze strany obviněného se tak jednalo pouze o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v čl. 32 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky.
V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1954 za trestný čin“.
Citované závěry Ústavního soudu je nutné vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení a náboženského vyznání a takové jednání bylo reálným projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou Československé socialistické republiky (ústavním zákonem č. 100/1960 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Právo na svobodu svědomí deklarováno v čl. 32 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., bylo následně nepřípustně negováno v odstavci 2 daného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohla být nikomu na újmu, avšak nemohla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s čl. 37 odst. 2 tehdejší Ústavy. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v provedeném rehabilitačním řízení výše uvedené závěry nerespektoval, když usnesením ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90, zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu ze dne 13. 6. 1985, sp. zn. 4 T 78/85, toliko ve výroku o trestu. Uvedeným postupem pominul zcela účel zákona o soudní rehabilitaci, neboť správně neaplikoval §1 odst. 1, odst. 2 předmětného zákona a v rozporu s jeho §14 odst. 1 písm. d) nezrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, na jehož základě byl obviněný odsouzen pro jednání, kterým realizoval svou svobodu svědomí a náboženského vyznání deklarovanou tehdejší Ústavou, jakož i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovením §269 odst. 1 trestního zákona v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. zjištěné porušení zákona, zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 3 Rtv 239/90. Věc poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci příslušnému podle §7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, který bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu