ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.105.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 105/2020-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 270/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 9/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 4 T 9/2018, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento přečin byl odsouzen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Zároveň byla obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby se podrobil vhodnému programu psychologického poradenství.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Příbrami podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 9 To 270/2018, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
3. Toto usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 433/2019, tak, že shledal naplněným dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, která zrušením pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal, aby odvolací soud v potřebném rozsahu znovu projednal věc obviněného a rozhodl o ní. Důvodem bylo nezajištění přítomnosti obhájce obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu.
4. Krajský soud v Praze na podkladě citovaného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ve veřejném zasedání konaném za přítomnosti obhájce obviněného opětovně projednal odvolání obviněného podané proti shora zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Příbrami a rozhodl o něm usnesením ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 270/2018, tak, že je znovu podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný P. V. podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 4. 9. 2019, sp. zn. 9 To 270/2018, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Obviněný ve svém dovolání vytkl, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, které uplatnil v předchozím dovolání podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 9 To 270/2018, jež následně Nejvyšší soud svým rozhodnutím zrušil, a přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, protože podle přesvědčení obviněného bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Jak dále obviněný zdůraznil, soudy nižších stupňů zjistily zcela nesprávně skutkový stav věci, učinily své závěry zjednodušujícím způsobem a nedostatečně odůvodnily skutková zjištění, což s ohledem na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry zakládá důvod dovolání. Podle obviněného došlo ze strany soudů k nesprávné realizaci důkazního řízení, které mělo za následek porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Konkrétně odvolací soud při svém rozhodování zcela pominul důkaz, který obviněný navrhl k prokázání nevěrohodnosti poškozených J. Č. a J. Č., a to spis v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 104/2018. Z tohoto spisu podle názoru obviněného jednoznačně vyplývá, že ze strany členů rodiny poškozených je snaha jej neustále křivě obviňovat. Odvolací soud se však v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval uvedeným důkazním návrhem a vyjádřil se pouze k přestupkovým řízením, z nichž podle odvolacího soudu nevyplývá, že by se poškození někdy snažili obviněného křivě obvinit.
7. Dále obviněný zpochybnil závěr odvolacího soudu, podle něhož obviněný u veřejného zasedání o odvolání demonstroval, jakým způsobem držel nůž při spáchání činu, když ve skutečnosti obviněný pouze ukazoval, jakým způsobem by musel podle výpovědi poškozených držet nůž. V této souvislosti se obviněný snažil o jakési improvizované provedení rekonstrukce, aby bylo zřejmé, že je prakticky vyloučen skutkový průběh děje tak, jak jej popisují poškození. Podle obviněného je třeba vycházet ze skutečnosti, že při incidentu s poškozenými neměl v ruce nůž, protože jediným důkazem opačného zjištění je nevěrohodná výpověď poškozených. Takové opačné tvrzení je pak zcela v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a také se „zásadou in dubio pro reo“.
8. Obviněný rovněž poukázal na to, že odvolací soud považuje za věrohodné výpovědi poškozených J. Č. a J. Č., přestože poškozená J. Č. společně se svým manželem mají s obviněným dlouhodobě neurovnané sousedské spory, což vyplývá jak z její výpovědi, tak z dosud vedených přestupkových řízení, jejichž obsah byl v řízení zjištěn z listinných důkazů. Poškozený J. Č. měl taktéž v minulosti slovní konflikty s obviněným a samozřejmě se jej nemohly nedotknout též předchozí konflikty jeho matky i otce s obviněným. Proto podle obviněného jsou vůči němu poškození zjevně negativně zaujatí a od této skutečnosti nelze odhlédnout při hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozených. Jak dále obviněný zdůraznil, poškození J. Č. a J. Č. nevypovídali shodně v přípravném řízení a při hlavním líčení a nevyvarovali se některých logických nesrovnalostí ohledně jejich chování během incidentu s obviněným i jednání samotného obviněného. Za situace, kdy jediný usvědčující důkaz – výpovědi poškozených – obviněný důvodně zpochybnil a kdy tyto výpovědi vykazují zásadní logické rozpory, je podle názoru obviněného zamítnutí návrhu na provedení rekonstrukce na místě činu porušením práva na spravedlivý proces. Tato rekonstrukce by přitom prokázala, že skutek se nemohl stát tak, jak uvádí poškození, a tudíž by odvolací soud musel rozhodnout v souladu se „zásadou in dubio pro reo“ a zprostit obviněného obžaloby.
9. Podle obviněného nelze v jeho jednání spatřovat jakýkoliv trestný čin, tedy ani přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku za situace, kdy došlo mezi ním a poškozenými pouze ke slovnímu konfliktu, k jakým však mezi nimi docházelo prakticky denně. Obviněný totiž po celé řízení popírá skutečnost, že by při posuzovaném konfliktu na schodech s poškozenými držel v ruce nůž, a tedy nemohl ani vůči poškozenému J. Č. pronést větu „Koukni se, co mám, jestli ještě uděláš krok, tak ho do tebe bodnu“. Protože jediným důkazem toho, že obviněný měl při konfliktu držet v ruce nůž, je nevěrohodná výpověď poškozených, je třeba vycházet z verze, že nůž v ruce neměl. Opačný závěr je podle obviněného zcela v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a také se „zásadou in dubio pro reo“. Obviněný rovněž vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů, podle něhož poškození měli z jednání obviněného důvodnou obavu o své zdraví a život, když oba společně s obviněným čekali na příjezd Policie České republiky na chodbě domu, kde došlo ke konfliktu.
10. Závěrem svého dovolání obviněný, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
11. K dovolání obviněného P. V. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru nelze výhrady obviněného podřadit pod jím uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Obviněný sice formálně shledal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však vůbec nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení. Jinak vyjádřeno, v podaném dovolání obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by právě skutková zjištění precizovaná ve skutkové větě v rozsudku Okresního soudu v Příbrami nenaplňovala znaky přečinu, jímž byl uznán vinným. Obsahem dovolání obviněného je výlučně jen nesouhlas s rozsahem dokazování, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními soudů. V rámci uvedeného přitom obviněný zejména tvrdí, že skutkový stav byl zjištěn nesprávně či neúplně, svědci jsou nevěrohodní, nebyla respektována „zásada in dubio pro reo“, apod. Takto koncipované námitky skutkové a procesní povahy však neodpovídají uplatněnému, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
12. To se týká i tvrzení obviněného, podle něhož došlo-li mezi obviněným a poškozenými jen ke slovnímu konfliktu, nelze v jeho jednání spatřovat přečin nebezpečného vyhrožování. Podle státního zástupce obviněný totiž v tomto ohledu zcela pominul, že soud vzal za prokázaný takový průběh skutkového děje, podle kterého v ruce držel nůž, jímž mířil směrem k poškozenému J. Č., a přitom hrozil slovy „... koukni se, co mám, jestli ještě uděláš krok, tak ho do tebe bodnu ...“. Takto popsané jednání bylo bezesporu způsobilé vzbudit u poškozených důvodnou obavu z realizace pronášených hrozeb. V daném případě tomu tak bylo tím spíše, že poškození byli velmi dobře obeznámeni s nevypočitatelným chováním obviněného, ke kterému docházelo v minulosti. Podle názoru státního zástupce poškozeným nebylo jednání obviněného lhostejné, jak o tom ostatně svědčí i skutečnost, že na místo činu přivolali hlídku Policie České republiky.
13. Jak dále státní zástupce zdůraznil, obviněným vznesená námitka extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, zaměřená v podstatě proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, sama o sobě nemůže naplnit žádný dovolací důvod. Po přezkoumání spisového materiálu navíc státní zástupce zastává ve shodě s Krajským soudem v Praze názor, že Okresní soud v Příbrami realizoval dokazování odpovídající požadavkům ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Provedl ho tedy v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, důkazy řádně vyhodnotil a v rozsudku sice stručně, současně však postačujícím způsobem, vymezil ty důkazy, které usvědčují obviněného a jež odůvodňují naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu. Dospěl-li přitom soud prvního stupně ve vazbě na hodnocení provedených důkazů k závěru, podle něhož je pravdivým popis událostí tak, jak ho uvedli svědci J. Č. a J. Č., a nikoli jak účelově vypovídal obviněný, nelze soudu v tomto směru nic vytknout. Jinak vyjádřeno, skutková zjištění, která našla svůj odraz ve skutkové větě v odsuzujícím rozsudku, logicky vyplývají z provedených důkazů. Svým povinnostem pak dostál i Krajský soud v Praze, který řádně přezkoumal odvolání obviněného a vyjádřil se ke všem jeho námitkám.
14. Pokud dále soudy obou stupňů pro nadbytečnost nevyhověly návrhu obviněného na doplnění dokazování o rekonstrukci na místě činu, své rozhodnutí v tomto směru také řádně odůvodnily. Jestliže totiž dospěly k jednoznačným zjištěním o průběhu skutkového děje, neměly již žádný rozumný důvod znovu prokazovat sled událostí na místě činu. Rozhodnutí soudů tudíž nemohou být zatížena ani vadou tzv. opomenutých důkazů, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu.
15. Státní zástupce shrnul, že soudy nižších stupňů učinily správná skutková zjištění, důvodně shledaly naplněnými všechny znaky skutkové podstaty stíhaného přečinu a v návaznosti na to také odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly jednání obviněného. Samotná nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým zamítnutím jeho odvolání, není chybou soudů a neznamená, že skutková zjištění jsou vadná a nesouladná (natož extrémně) s provedenými důkazy a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon garantuje obviněným. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
17. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. V. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) Ke skutkovým námitkám obviněného
18. Obviněný však ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně i sám obviněný zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k nesprávnému zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů. Obviněný totiž ve svých námitkách vyjádřil nesouhlas v podstatě jen se skutkovými závěry, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud vytkl nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí poškozených J. Č. a J. Č. a poukázal na jejich údajnou nevěrohodnost. Tím obviněný zpochybnil výsledky dokazování a shledal existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jím tvrzeném chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
19. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kterou uplatnil obviněný, totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemohou obstát ani tvrzení obviněného zpochybňující zjištěný průběh skutkového děje a hodnocení svědeckých výpovědí poškozených. Taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejich prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svého hodnocení některých důkazů a okolností případu.
20. Obdobně je nutno nahlížet i na ty námitky, jejichž prostřednictvím obviněný vytýká porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla „in dubio pro reo“ (ve skutkových pochybnostech ve prospěch obviněného). I zde jde o instituty trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedených pravidel není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc soudy nižších stupňů rozhodně neporušily zásadu presumpce neviny a pravidlo „in dubio pro reo“ jen tím, že dospěly k jiným skutkovým a právním závěrům, než jaké zaujal obviněný.
c) K tzv. opomenutým důkazům
21. Co se týče námitek obviněného P. V., podle kterých soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazu rekonstrukcí na místě činu, tyto rovněž neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud k nim nad rámec tohoto důvodu zdůrazňuje, že v trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z napadeného usnesení odvolacího soudu (viz bod 20. jeho odůvodnění), tento soud dostatečně vyložil, proč nevyhověl návrhu obviněného na provedení důkazu rekonstrukcí na místě činu. Nemohlo tedy ani zde dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jak zcela obecně namítl ve svém dovolání.
22. Totéž platí ve vztahu k námitkám, jejichž prostřednictvím obviněný P. V. vytkl existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Těmito námitkami totiž ve skutečnosti obviněný nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod jiný důvod dovolání podle §265b tr. řádu, jak již bylo výše zdůrazněno. Nad rámec dovolacích důvodů Nejvyšší soud dodává, že v trestní věci obviněného neshledal jakýkoliv rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými závěry. Soudy nižších stupňů (viz s. 2 a 3 rozsudku Okresního soudu v Příbrami a s. 3 a 4 usnesení Krajského soudu v Praze) se, ač stručně, zabývaly hodnocením příslušných důkazů a těmi skutečnostmi, z nichž správně dovodily spáchání posuzovaného skutku, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich úvahy.
23. Pokud jde o tvrzení obviněného, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení opomenul zmínit důkaz spisem vedeným u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 104/2018, Nejvyšší soud připomíná, že podle doktríny opomenutých důkazů je opomenutým zejména takový důkaz, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Obviněný zamýšlel zmíněným důkazem prokázat nevěrohodnost svědků, resp. svědeckých výpovědí poškozených J. Č. a J. Č., přitom věrohodností těchto svědků se již zabýval jak soud prvního stupně (viz s. 2 a 3 jeho rozsudku), tak odvolací soud (viz body 17. a 19. jeho usnesení) a ani jeden z nich nezjistil žádné skutečnosti nasvědčující jejich nevěrohodnosti. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s těmito závěry a dodává, že důkaz spisem vedeným Okresním soudem v Příbrami ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 104/2018 nelze považovat za důkaz, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, neboť údajná nevěrohodnost výpovědí poškozených J. Č. a J. Č. byla v řízení vyvrácena jinými důkazy, např. výpovědí svědkyně D. M. nebo zápisy přestupkové komise města XY. Z nich nevyplývá, že by poškozená J. Č., případně její manžel v rámci přestupkových řízení vypovídali vědomě nepravdivě v neprospěch obviněného ve snaze křivě ho obvinit ze spáchání přestupků (viz body 17. a 19. napadeného usnesení odvolacího soudu). Naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněným pak bylo prokázáno dalšími provedenými důkazy uvedenými v rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že jak vyplývá již z dřívějšího usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 9 To 270/2018, důkaz spisem vedeným u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 104/2018 odvolací soud provedl a vyhodnotil ho v původním odvolacím řízení. Krajský soud v tomto usnesení pak na s. 2 konstatuje, že ani z obsahu spisu ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 104/2018 nevyplývají skutečnosti, které by svědčily pro závěr o nevěrohodnosti usvědčujících svědeckých výpovědí poškozených.
24. Obviněnému nelze přisvědčit ani v námitce, podle níž se odvolací soud v řízení následujícím po zrušení jeho původního usnesení v dovolacím řízení zcela neřídil pokyny Nejvyššího soudu obsaženými v jeho usnesení ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 433/2019, podle kterých se měl náležitě vypořádat s dovolacími námitkami obviněného, o něž opíral naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tato argumentace obviněného totiž svým obsahem nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že se odvolací soud v novém rozhodnutí o odvolání obviněného řádně vypořádal i s námitkami obsaženými v dovolání obviněného, podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 9 To 270/2018, takže v tomto postupu nelze shledat porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
V. Závěrečné shrnutí
25. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný P. V. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
26. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu