ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1223.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 1223/2020-5771
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný E. M. , nar. XY v XY na Ukrajině, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 3 To 12/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 6/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného E. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 45 T 6/2019, byl obviněný E. M. uznán vinným společně s dalšími pěti spoluobviněnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Kromě jednoho ze spoluobviněných byli všichni uznáni
vinnými též přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný E. M. byl odsouzen podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Městský soud dále rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to ohledně věcí konkrétně specifikovaných ve výroku rozsudku. Obviněnému E. M. a čtyřem spoluobviněným uložil soud prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost společně a nerozdílně nahradit nemajetkovou újmu za zásah do autorských práv poškozeným uvedeným ve výrokové části rozsudku. Podle §229 odst. 1 a 2 tr. řádu byli další poškození odkázáni se svými nároky, případně se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud rovněž uložil tresty ostatním spoluobviněným.
2. Podle skutkových zjištění obviněný E. M. spáchal uvedenou trestnou činnost v součinnosti se spoluobviněnými a dalšími sedmi odděleně trestně stíhanými osobami ve stručnosti tím, že nejméně od 26. 10. 2017 do 9. 5. 2018 na různých místech v České republice se záměrem obohatit se obchodem s tabákovými výrobky nepřiznáním a nezaplacením spotřební daně, skladovali surový a řezaný tabák, ze kterého následně na výrobní lince vyráběli neznačené cigarety, které měly shodnou podobu s originály značek L&M, WEST, Black Mount a Regal proto, aby byla zajištěna jejich vyšší prodejnost na trhu, kde je obvinění nabízeli a prodávali, ačkoli museli být srozuměni s tím, že jde o tzv. vybrané výrobky ve smyslu zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, přičemž obviněný E. M. se podílel na zkrácení spotřební daně ve výši 39 056 794 Kč.
3. Všichni spoluobvinění a také jedna z poškozených, obchodní společnost Philip Morris Products S. A., napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláními, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 3 To 12/2020, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný E. M. dovolání prostřednictvím své obhájkyně, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný předně vyslovil přesvědčení, že v průběhu trestního řízení nebyl zajištěn jediný důkaz prokazující, že by se jakkoli podílel na organizované trestné činnosti spoluobviněných. Na stíhaném protiprávním jednání se podílel pouze okrajově, svoje aktivity označil za „zprostředkovatelské“, neboť skladové prostory, v nichž byly uloženy suroviny pro výrobu cigaret a další materiál včetně výrobní techniky, nikterak neužíval, pouze je vyhledal a zajistil jejich pronájem. Přepravní dokumenty vypracovával pouze na základě pokynů klienta, aniž by byl seznámen s obsahem přepravovaných zásilek, nebo by je dokonce osobně kontroloval. Pokud byla jeho trestní odpovědnost vyvozena navzdory těmto skutečnostem, obviněný vyslovil názor, podle něhož bylo možné za pachatele trestné činnosti považovat i další osoby, konkrétně ty, které v posuzované věci vypovídaly například jako svědci. Přestože obviněný totožný argument vznesl již ve svém odvolání, vrchní soud jeho názor odmítl s poukazem na zásadu obžalovací. Takovou úvahu soudu však obviněný považuje za úkornou, nerespektující zásady rovnosti a spravedlivého řízení a naopak prosazující kolektivní vinu. Stal se tak podle všeho obětí celého trestního řízení. Vzhledem k tomu, že jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky trestných činů, jejichž spácháním byl uznán vinným, uzavřel, že bylo na místě uplatnění zásady in dubio pro reo .
6. S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze, a aby soudu prvního stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání
7. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle jejího názoru směřuje dovolací argumentace obviněného výlučně proti výsledkům hodnocení důkazů, na jejichž podkladě byla soudy učiněna skutková zjištění. Vytýká tak výhradně procesní pochybení a svoji argumentaci opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze formálně. Totéž se týká i poukazu obviněného na zásadu in dubio pro reo . Státní zástupkyně upozornila, že pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně zásad garantujících právo na spravedlivý proces. K tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014. Obviněný navíc ani neuvedl vlastní úvahy, kterými by podpořil své tvrzení, že jednal pouze jako „zprostředkovatel“ při sjednávání pronájmu skladových prostor. Fakticky v dovolání odkazoval na svou dřívější obhajobu s tím, že se s ní soudy náležitě nevypořádaly. Na rozdíl od obviněného je státní zástupkyně přesvědčena, že jeho vina byla jednoznačně prokázána.
8. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, a to za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
10. Obviněný E. M. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pro jeho úspěšné uplatnění musí vytýkaná vada napadeného rozhodnutí spočívat v nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví nezbytných pro trestní odpovědnost za konkrétní trestný čin. Podstatou je přezkoumání hmotněprávní kvalifikace skutku, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný v dovolání, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. V takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (srov. zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter, přičemž je zásadně přihlíženo k tomu, zda skutková zjištění soudů odpovídají užitému ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákona.
11. Obviněný sice formálně odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ačkoli měl správně uplatnit důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tato nesprávnost však sama o sobě nebyla natolik závažná, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Nejvyšší soud však shledal, že obviněným vznesené námitky neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, jak jsou taxativně vyjmenovány v §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
b) K námitkám obviněného
12. Svoje námitky obviněný rozdělil do dvou částí. První část jeho argumentace je založena na odmítnutí skutkových zjištění soudů obou stupňů a nedostatcích v dokazování, v návaznosti na to obviněný namítl porušení procesní zásady obžalovací a zásady rovnosti zbraní, resp. pravidla spravedlivého řízení. Ani jedna z výhrad obviněného se netýká aplikace hmotného práva, neboť obviněný nezpochybnil naplnění některého ze znaků skutkových podstat obou trestných činů podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným, ani například neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek. Nejedná se přitom ani o argumentaci, která by naplnila uplatněný dovolací důvod ve variantě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.
13. V rámci pokračování své dosavadní obhajoby obviněný bagatelizoval svou účast na organizované trestné činnosti s tím, že jeho podíl byl pouze „okrajový“, ačkoli skutkový závěr soudů vyplývající z výsledků dokazování a z logického vyhodnocení provedených důkazů svědčí o naprostém opaku. Podle rozhodných skutkových okolností v rámci organizované zločinecké skupiny obviněný zaujímal druhé nejvyšší postavení po spoluobviněném R. R. a zastával roli tzv. prostředního článku mezi tímto spoluobviněným a ostatními spoluobviněnými i osobami stíhanými v samotném trestním řízení. Je sice pravdou, že se podílel na uzavření nájemní smlouvy, jejímž předmětem byly sklady v areálu Š. (srov. bod. 10. rozsudku soudu prvního stupně), avšak rozhodně to nebyla jediná činnost, kterou v průběhu páchání protiprávního jednání vykonal. Jak je zřejmé ze skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, bylo úkolem obviněného v souladu s pokyny organizátora trestné činnosti (obviněného R. R.) nejenom zajišťovat skladování a transport nelegálních padělků cigaret, vyhotovovat falešné přepravní listiny, najímat vozidla pro přepravu zboží, ale taktéž vyhledávat osoby, které by pracovaly u výrobních linek a produkovaly tabákové výrobky. Těmto osobám obviněný také dojednával ubytování a za odvedenou práci jim vyplácel finanční odměnu. Zapojení obviněného E. M. do páchání projednávané trestné činnosti tak rozhodně není možné označit za bezvýznamné, či „pouze okrajové“, o čemž se on sám snažil přesvědčit orgány činné v trestním řízení od jeho počátku a stejný způsob obhajoby uplatnil i v řízení před soudy obou stupňů. Z obsahu trestního spisu naopak vyplynulo, že obviněný společně se spoluobviněným R. R. tvořili ústřední dvojici nejvýše postavených osob v rámci celého uskupení osob podílejících se na páchání daňové trestné činnosti, v jejímž průběhu zkrátili spotřební daň u tabákových výrobků o 39 056 794 Kč. Právě takový závěr o způsobu provozování nelegální výroby a distribuce padělaných tabákových výrobků a o konkrétní úloze obviněného E. M. učinil soud prvního stupně po důkladném provedení důkazních prostředků, což přesvědčivě vyložil zejména v bodě 129. svého rozsudku. Také odvolací soud v rámci vypořádání odvolacích námitek obviněného se připojil ke správným úvahám soudu prvního stupně, sám pak pod bodem 36. napadeného usnesení doplnil svou argumentaci se zřetelem na odvolací námitky obviněného.
14. K výhradám obviněného o tom, že mu v podstatě nebylo prokázáno nic z toho, za co byl odsouzen, je možné nad rámec dovolacího přezkumu jen připomenout například odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, zejména ten, co nesl krycí název FILTRA_30_PG, (srov. body 42., 49., 50., 52., 54. až 56. a 110. rozsudku soudu prvního stupně), jejichž obsah je podporován listinami a věcmi zajištěnými při domovní prohlídce na adrese XY a při prohlídce jiných prostor a pozemků. Na těchto místech byly například nalezeny osobní poznámky obviněného týkající se distribuce tabákového zboží a výplaty peněz dělníkům pracujícím u technických linek (srov. body 23., 32. a 38. rozsudku soudu prvního stupně). Nelze přehlédnout, že na totožný argument obhajoby reagoval Vrchní soud v Praze v bodě 36. svého usnesení, přitom dostatečně vysvětlil, proč odmítl pochybnosti obviněných o nedostatečném prokázání jejich účasti na trestné činnosti. Některé námitky obviněného vychází v podstatě jen z jeho nesouhlasu s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů, k čemuž Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jen proti odůvodnění rozhodnutí není dovolání přípustné (§265a odst. 4 tr. řádu).
15. Vzhledem k uvedenému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a se zřetelem k obsahu a povaze dovolacích námitek obviněného lze uzavřít, že v posuzované věci byl opatřen dostatečný rozsah důkazních prostředků, které následně zejména soud prvního stupně hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu podle jejich obsahu, pečlivě se vypořádal se všemi významnými skutečnostmi včetně těch, které by mohly svědčit ve prospěch obviněného E. M. a mohly tak ovlivnit výsledek soudního řízení, o čemž svědčí i samotná rozsáhlost rozsudku soudu prvního stupně. Stejně postupoval i odvolací soud, který se v reakci na odvolací námitky obviněného přiklonil k závěrům soudu prvního stupně (srov. bod 35. a násl. usnesení vrchního soudu). Ani Nejvyšší soud nezjistil porušení principu presumpce neviny obviněného (§2 odst. 2 tr. řádu) a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo, která je výlučně zásadou procesní, a proto již z povahy věci nemůže naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
16. Žádný význam nelze přiznat ani dalšímu tvrzení obviněného, podle něhož měly být postaveny před soud i jiné osoby, z nichž některé vystupovaly v posuzované věci v procesním postavení svědků. Tato otázka totiž bezprostředně nesouvisí s vyvozením trestní odpovědnosti obviněného E. M. Podle zásady obžalovací uvedené v §2 odst. 8, resp. §220 odst. 1 tr. řádu, záleží pouze na státním zástupci, na jakou osobu podá obžalobu či návrh na potrestání (návrh na sjednání dohody o vině a trestu). Důsledkem této zásady je to, že nikdo (tj. ani obviněným domnělé osoby) nemůže být soudem uznán vinným trestným činem a odsouzen, jestliže na něj pro tento trestný čin, resp. pro skutek, v němž je trestný čin spatřován, nebyla státním zástupcem podána obžaloba (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1300/2003, uveřejněné pod T 650 ve svazku 1 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004). Obžalobu před soudem zastupuje státní zástupce, který je povinen prokazovat vinu obviněného. Proti němu stojí obviněný, případně zastoupen svým obhájcem. O jejich sporu rozhodují nezávislé soudy, které jednání řídí a na rozdíl od obžaloby nerozhodují o tom, kdo bude před nimi v postavení obviněných.
17. Zásada obžalovací podle §2 odst. 8 tr. řádu je součástí principu „rovnosti zbraní“ (principu rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tvořícího jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces. V trestním řízení je zásada rovnosti zbraní chápána jako procesní rovnost strany obhajoby (obviněného a jeho obhájce) a strany obžaloby reprezentované státním zástupcem v soudním řízení. Jinými slovy řečeno: každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, uveřejněný pod č. 164 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04, uveřejněný pod č. 80 ve svazku 33 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Své uplatnění tato zásada naopak nenalezne mezi spoluobviněnými navzájem, případně ve vztahu k jiným osobám, jak se nesprávně domnívá obviněný.
18. Protože vše naznačuje tomu, že po celou dobu trestního řízení v posuzované věci byly zachovány všechny uvedené zásady, nelze ani zbývající část argumentace obviněného považovat za důvodnou.
IV. Závěrečné shrnutí
19. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný E. M. i přes svůj formální odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu takové dovolání odmítl, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu