ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1471.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 1471/2019-950
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný T. V. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 2 To 52/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 5/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného T. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 40 T 5/2018, byl obviněný T. V. uznán vinným jednak zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 3 „trestního zákoníku jako zákona č. 58/2017 Sb. ve znění účinném do 2. 1. 2018“, ve skutečnosti a správně, a to i podle právní věty výroku rozsudku, byl soudem prvního stupně míněn zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 12. 8. 2017 (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy mu byl podle §255 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev a výkonu prokury na dobu 5 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 900 000 Kč (300 denních sazeb po 3 000 Kč). Pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Soud prvního stupně rozhodl podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu také o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v průběhu roku 2014 v XY jako statutární orgán (jediný jednatel) a 49% společník ve společnosti K., IČ: XY (dále jen „K.“), a současně jako statutární orgán (jediný jednatel) a do 18. 12. 2014 jediný společník ve společnosti V., IČ: XY (dále jen „V.“), bez souhlasu druhého společníka K. R. S. na úkor obchodní společnosti K., jež měla v té době stejný předmět podnikání jako obchodní společnost V., bez souhlasu valné hromady obchodní společnosti K. a v rozporu s její společenskou smlouvou ze dne 2. 2. 1999, záměrně využil dvojího postavení jednatele v uvedených obchodních společnostech, a sám rozhodl o servisní činnosti spočívající v údržbě a opravách výpočetní techniky v obchodní společnosti K., kterou měla provést obchodní společnost V., a to za podmínek nevýhodných pro obchodní společnost K. a na její úkor. Přitom ze společenské smlouvy obchodní společnosti K. mu vyplývala jako společníkovi povinnost chovat se a jednat tak, aby nedocházelo k poškození majetku ani jména této obchodní společnosti (čl. XI. odst. 3), a v rámci zákazu konkurence mu byl uložen zákaz jednat vlastním jménem nebo na vlastní účet uzavírat obchody, jež souvisejí s podnikatelskou činností obchodní společnosti [čl. XV. písm. a)]. Obviněný takto přitom jednal bez předchozí objednávky a písemné smlouvy, bez předem stanoveného určení obsahu a ceny služeb, které mají být prováděny, aniž by se pokusil zajistit nižší cenu dodávky, aniž by porovnal určené ceny servisních služeb, ačkoliv vzhledem ke své odbornosti a dlouholetým pracovním zkušenostem si musel být vědom, že jím (jménem obchodní společnosti V.) určená cena servisních prací je záměrně nadhodnocená. Ve prospěch obchodní společnosti V. pak nechal od obchodní společnosti K. proplatit dvě faktury. První faktura ze dne 23. 7. 2014 byla vystavena na částku 1 403 600 Kč s předmětem plnění oprava serverového disku po havárii, uhrazena byla dne 18. 9. 2014, ačkoliv v čase a místě obvyklém by reálné náklady na fakturovanou činnost činily nejvýše 241 395 Kč. Druhá faktura ze dne 30. 12. 2014 byla obchodní společností V. vystavena na částku 2 646 270 Kč, uhrazena byla dne 31. 12. 2014, předmětem plnění byla v tomto případě správa výpočetní techniky v roce 2014 a další práce popsané ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, přitom v čase a místě obvyklém by náklady činily částku nejvýše 272 250 Kč. Tím obviněný způsobil poškozené obchodní společnosti K. škodu v celkové výši nejméně 3 536 225 Kč.
3. Odvolání obviněného T. V. proti rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2019 svým usnesením, sp. zn. 2 To 52/2019, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Dovolatel předně namítl, že jeho jednání nemůže být posuzováno jako trestný čin, jelikož postrádá společenskou škodlivost, podle něj došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio . Domníval se, že trestní řízení proti jeho sobě nemělo být vůbec vedeno a celá záležitost měla být řešena jako občanskoprávní či obchodněprávní spor a nikoliv jako trestněprávní věc. Dovolatel po obsáhlé reprodukci rozhodnutí soudů nižších stupňů (bod III. jeho dovolání) rozvedl svou základní výhradu vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů v bodech IV. a V. svého dovolání, v nichž se věnoval otázkám subsidiarity trestní represe, principu ultima ratio a společenské škodlivosti trestného činu. Tyto pasáže pak doplnil v bodě VI. o svůj náhled na povinnosti společníka podílet se na činnosti obchodní společnosti.
6. Obviněný upozornil, že obchodní společnost K. uplatňovala svůj nárok vůči němu žalobou na zaplacení u krajského soudu v rámci obchodněprávního sporu, avšak pro nezaplacení soudního poplatku bylo řízení zastaveno. Obviněný byl přesvědčen, že v dané věci existují k ochraně práv poškozené jiné právní prostředky, a nelze za tím účelem vést trestní řízení. Tím byl způsoben nepřípustný zásah do základních procesních práv obviněného a došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe.
7. Dále obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, podle nějž nelze v trestní věci odhlížet od mimotrestní stránky. Trestní represe uplatněná vůči jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv. Dále upozornil na princip subsidiarity trestní represe přímo ve vztahu k trestnému činu zpronevěry (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 372/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 8 Tdo 273/2019, ač měl na mysli zřejmě sp. zn. 8 Tdo 273/2009). Obviněný měl za to, že závěry plynoucí z uvedených rozhodnutí je potřeba vztáhnout i na jeho případ. Obchodní společnost K. měla k dispozici prostředky soukromoprávní povahy k ochraně svých práv, kterými mohla své majetkové zájmy účinně chránit. V zastaveném civilním řízení se poškozená domáhala náhrady škody z titulu zákazu konkurence a z titulu bezdůvodného obohacení. Nelze za dané situace připustit, že by tato civilní ochrana majetkových práv byla neúčinná, a proto nebylo třeba přistupovat k použití prostředků trestního práva. Že se v této věci jedná o ryze obchodní spor, dokládal obviněný také zněním společenské smlouvy společnosti K., jejíž čl. XIV. odst. 3 zní: „Každý ze společníků je povinen se chovat a jednat tak, aby nedocházelo k poškozování majetku ani jména společnosti. Jednání v rozporu s tímto bodem se považuje za hrubé porušení povinností společníka.“ Dále odkázal na čl. XIV odst. 4 téže smlouvy: „Poškodí-li společník prokazatelně majetek společnosti (úmyslně), je společník povinen tento poškozený majetek uvést vlastním nákladem do původního stavu, příp. škodu finančně uhradit.“ Z toho obviněný dovodil, že společníci při zakládání obchodní společnosti připouštěli možnost, že by jeden ze společníků poškodil její majetek, a stanovili následek v podobě náhrady škody v rámci obchodního závazku. Byl proto přesvědčen, že není důvod přistupovat k trestněprávní represi.
8. Dále obviněný konstatoval, že jeho jednání nebylo společensky škodlivé. Jak vyplynulo z dokazování, fakturované práce byly skutečně ve prospěch obchodní společnosti K. provedeny. Proto nelze shledat prospěch jedné strany a úkor na druhé straně obchodního vztahu. Ekonomická či jiná nevýhodnost pro společnost K. v jednání obviněného nebyla prokázána a jednáním obviněného nebyla nikomu způsobena škoda, proto nemohl spáchat jakýkoliv majetkový trestný čin. Obviněný dále zdůraznil, že existovala dohoda mezi oběma obchodními společnostmi o dlouhodobé správě a údržbě IT, kterou vykonával v letech 1999 až 2014 pro společnost K. nad rámec svých povinností.
9. Dovolatel uvedl, že nechtěl svým jednáním spáchat trestný čin, nevěděl, že by jeho znaky mohl naplnit svým jednáním činěným v dobré víře a s pozitivními výsledky pro obchodní společnost K.. Proto též nebyl dán úmysl jako předpoklad trestní odpovědnosti.
10. Obviněný zpochybnil názor odvolacího soudu vyjádřený v bodě 30. odůvodnění jeho usnesení, že by se snad společník měl nad rámec výkonu své funkce jednatele nebo manažera podílet na činnosti obchodní společnosti bez práva na odměnu za tuto činnost. Připomněl, že majetkový prospěch společníka ve společnosti s ručením omezeným je vyjádřen podílem na zisku, avšak tento nárok není podmíněn jakoukoli osobní účastí společníka na činnosti společnosti. Nárok na podíl na zisku je tak zásadně spojen jen s povinností splacení vkladu. Proto podle obviněného nelze připustit konstrukci odvolacího soudu, že obviněný vzhledem ke svému postavení v obchodní společnosti K. měl předmětné činnosti vykonávat pouze z titulu společníka v této společnosti. Obviněný se naopak domníval, že za tyto činnosti navíc měl být řádně odměněn také jinak než jen podílem na zisku z titulu držby obchodního podílu. Upozornil, že společnost K. proplácela faktury druhého společníka za jeho konzultační činnost či obchodní společnosti K. (švýcarská obchodní společnost ovládaná druhým společníkem obchodní společnosti K., R. S.). Pokud by za to stejné měl být odpovědný on, musel by být odpovědný i druhý společník obchodní společnosti K.
11. S ohledem na výše uvedené proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a dále postupoval podle §265l tr. řádu nebo §265m tr. řádu (tj. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám dovolací soud rozhodl).
III. Vyjádření k dovolání
12. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a základní dovolací námitky obviněného a poté zdůraznil, že dovolatel svou argumentací nijak nerozporoval právní kvalifikaci vlastního jednání, a to ani závěr odvolacího soudu, že jednání obviněného by mělo být kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry, ale z důvodu zákazu reformace in peius ponechal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
13. Byť obviněný namítal nedostatek svého úmyslného zavinění jakožto znaku charakterizující subjektivní stránku skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným, činil tak podle názoru státního zástupce na základě námitek, kterými brojil primárně proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Předkládal vlastní verzi skutkového děje. Pokud namítal absenci svého úmyslného zavinění s poukazem na to, že byl s druhým společníkem na předmětném postupu dohodnut, a proto sám jednal v dobré víře, upozornil státní zástupce, že soudy nižších stupňů z této skutkové verze obviněného nevycházely, naopak po řádném vyhodnocení důkazů opřely své skutkové závěry o výpověď svědka R. S., kterou byla existence jakékoli takovéto dohody (a tedy i ústní či toliko konkludentní) jednoznačně vyvrácena. Stejně tak ve světle skutkových zjištění soudů nižších stupňů nemohly obstát ani tvrzení obviněného, že nebyla prokázána ekonomická či jiná nevýhodnost jednání obviněného pro obchodní společnost K. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu uvedených přímo ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku, totiž vyplývá, že finanční plnění vyplacené poškozenou obchodní společností K. ve prospěch obchodní společnosti V. za práce, jejichž reálné provedení ani soudy nižších stupňů nezpochybnily, bylo neúměrně vyšší, než byla v daném místě a čase obvyklá cena (hodnota) takovýchto prací. Tyto své závěry přitom opřely o znalecký posudek znalce z oboru kybernetika a ekonomika. Navíc z hlediska případné trestněprávní kvalifikace skutku jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku lze doplnit, že podle zjištění soudů nižších stupňů neexistoval pro proplácení faktur vystavených obchodní společností V. obchodní společnosti K. odpovídající právní titul, takže i v tomto směru šlo z pohledu obviněného o jednání svémocné a protiprávní (srov. zejména bod 30. usnesení Vrchního soudu v Olomouci).
14. Za námitky formálně podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod pak státní zástupce považoval obviněným tvrzené porušení zásady subsidiarity trestní represe, jakož i námitku údajně absentující společenské škodlivosti činu. Takovéto námitky však státní zástupce považoval s ohledem na skutková zjištění soudů nižších stupňů za zjevně neopodstatněné.
15. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že pouhá okolnost, že poškozený má možnost dosáhnout odškodnění za spáchaný trestný čin i mimo rámec trestního řízení, tj. prostřednictvím institutů civilního práva (např. prostřednictvím žaloby o náhradu škody), sama o sobě nemění nic na faktu, že ke spáchání trestného činu došlo, a tudíž i že je namístě vyvozovat trestní odpovědnost jeho pachatele. Připomněl v této spojitosti např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, podle něhož sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů; byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena; akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. řádu. Proto okolnost, zda poškozená obchodní společnost K. v daném případě následně uplatnila či naopak neuplatnila svůj nárok na náhradu škody v rámci civilního řízení, jak zdůrazňoval sám obviněný, zásadně není a ani dost dobře nemůže být relevantní pro závěr, zda stíhaný skutek naplňuje znaky trestného činu či nikoliv.
16. K námitce údajné absence společenské škodlivosti posuzovaného jednání státní zástupce uvedl, že ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že při posuzování společenské škodlivosti činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku je nutno analogicky přihlížet ke kritériím rozhodným pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu §39 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tdo 1224/2015, ve skutečnosti měl na mysli zřejmě sp. zn. 11 Tdo 1224/2015). Provedeným dokazováním přitom bylo zjištěno, že povaha a rozsah obviněným porušených zákonných povinností a další okolnosti, zejména pak výše neoprávněného prospěchu na straně obchodní společnosti V., resp. výše škody na straně obchodní společnosti K., svědčí o takové míře společenské škodlivosti činu spáchaného obviněným, která vyžaduje uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu, jakož i trestněprávních důsledků s ní spojených. Státní zástupce tak uzavřel, že i při respektování požadavků vyplývajících z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku závěr o trestnosti činu, jímž byl obviněný uznán vinným, považoval za plně opodstatněný.
17. Jako zcela zjevně neopodstatněnou státní zástupce odmítl námitku obviněného, že odvolací soud údajně vycházel z (nesprávného) předpokladu, podle něhož by obviněnému jako jednateli a zároveň společníku obchodní společnosti (společnosti s ručením omezeným) měly být práce vykonané pro společnost nad rámec jeho povinností vyplývajících z funkce jednatele kompenzovány toliko formou výplaty podílu společníka na zisku společnosti. Podle názoru státního zástupce však žádný takovýto právní názor odvolací soud ve svém rozhodnutí nevyslovil. Z textu odůvodnění zamítavého usnesení odvolacího soudu vyplývá, že obviněný mohl mít motivaci vykonávat pro společnost práce i nad rámec svých formálně stanovených povinností, neboť mohl důvodně očekávat, že budou-li takto vykonávané práce pro společnost skutečně přínosné, projeví se tento jejich přínos i v nárůstu objemu čistého zisku obchodní společnosti, což by za daných (konkrétních) okolností znamenalo, že obviněný jako jeden ze společníků této obchodní společnosti bude z takovéhoto svého jednání v konečném důsledku rovněž sám určitým způsobem finančně profitovat. Státní zástupce považoval takovou úvahu odvolacího soudu za zcela logickou, v kontextu dané trestní věci mající své opodstatnění, neboť jejím prostřednictvím se odvolací soud vypořádal s jednou z odvolacích námitek obviněného. Rozhodně však tato úvaha nemá nic společného s vývody, které prostřednictvím dezinterpretace odůvodnění zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu obviněný nyní podsouvá.
18. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
19. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
22. Na úvod bylo třeba zmínit, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neoznačil tak správně ani dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat.
23. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky zčásti neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu a zčásti se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
24. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Námitky neodpovídající uvedenému dovolacímu důvodu
25. Nejvyšší soud zjistil, že část uplatněných námitek dovolatele byla procesního charakteru a s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídá. Jde o ty námitky, jimiž obviněný zpochybňoval správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a předkládal svou verzi skutkového děje, resp. pomíjel některé provedené důkazy. To se týká také jeho námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, neboť tuto svou námitku založil na jiném, než soudy nižších stupňů zjištěném skutkovém stavu (obviněný vycházel z toho, že s druhým společníkem měly vzájemnou dohodu, že obchodní společnost V. bude obchodní společnosti K. fakturovat za servisní služby, ač soudy nižších stupňů po vyhodnocení provedených důkazů důvodně dospěly k opačnému závěru).
26. K tomu je nutno uvést, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.
27. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
28. Je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
29. Nejvyšší soud, který na uvedené námitky obviněného ohledně skutkového stavu nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, nezjistil ani porušení základních práv obviněného (jakkoliv to obviněný ani nenamítal). Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, který nadto obviněný ani nenamítal, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
30. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat skutkové závěry, které logicky vycházejí z provedeného dokazování a které jsou koncízně popsány ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku a následně rozvedeny v jeho odůvodnění (zejm. v bodě 11.). S těmito závěry souhlasil i odvolací soud (srov. odůvodnění jeho usnesení zejména v bodech 22., 23., 27. a 29.). Ve zkratce lze uvést, že bylo zjištěno, že obviněný vystupoval ve dvou společnostech, které měly shodný předmět podnikání, přičemž na úkor jedné z nich nechal vyplatit faktury ve prospěch druhé z nich za servis a opravy výpočetní techniky a softwaru. Byla vyvrácena obhajoba obviněného, že se mělo jednat o vyúčtování jeho činnosti za období z let 1999 až 2014, a to už jen tím, že obchodní společnost V. byla zapsána do obchodního rejstříku až v květnu 2012. Z notářského zápisu o konání valné hromady společnosti K. ze dne 7. 1. 2016 vyplývá, že obviněný zde potvrdil, že v letech 2010 až 2015 nepodnikal pro jinou osobu a nezprostředkoval obchody pro společnost K. pro třetí osoby. Rovněž bylo vyloučeno, že by tak obviněný jednal na základě dohody s druhým společníkem, jak vyplývá z výpovědi R. S. a též ze zmíněného notářského zápisu z valné hromady. Ze znaleckého posudku z oboru kybernetiky a z následného výslechu znalce Ing. Josefa Kyncla bylo zjištěno, že provedené práce byly vysoce nadhodnocené, a to v případě první faktury o více jak 1 milión Kč, u druhé o více jak 2 milióny, celková způsobená škoda obchodní společnosti K. činila nejméně 3 536 225 Kč.
31. Pokud jde o otázku právní kvalifikace takto zjištěného skutku, nevznesl obviněný prakticky žádné právně relevantní námitky. Jako nadbytečné se jeví též vyjadřovat se k možné polemice, kterou nastínil dovolací soud, že jednání obviněného mohlo mnohem spíše být posouzeno jako zpronevěra. V tomto směru jednak platí tzv. zákaz reformationis in peius, čehož si byl vědom i odvolací soud, jednak nebyly obviněným předloženy námitky, jimiž by se mohl dovolací soud zabývat (a není ani důvodu v tomto směru vyslovovat jakékoliv závěry tzv. obiter dictum).
32. Pokud jde o námitku obviněného, kterou brojil proti odůvodnění napadeného usnesení soudu druhého stupně v bodě 30., Nejvyšší soud připomíná, že dovoláním nelze napadat odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. §265a odst. 4 tr. řádu). Nadto ani v tomto směru nelze dát za pravdu obviněnému, který značně dezinterpretoval uvedené odůvodnění odvolacího soudu, naopak je možno souhlasit s vyjádřením státního zástupce. Odvolací soud totiž jen logicky reagoval na námitky obviněného a vysvětlil, proč obviněnému neuvěřil. Rozhodně neučinil takové závěry, k nimž na základě této pasáže obviněný dospěl. Odvolací soud nezpochybnil nárok společníka na podíl na zisku, nevázal jej na nějakou jeho činnost pro společnost, pouze poukázal na to, že taková (mnohdy v reálné praxi obvyklá) činnost pro něj mohla být výhodná, neboť z větších zisků obchodní společnosti vyplývá i jeho profit, a to nejméně z vyššího podílu na zisku pro společníky.
c) Posouzení zásady subsidiarity trestní represe
33. Vlastně jedinou právně relevantně uplatněnou námitkou odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [ve spojitosti s dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu] byla ta, že soudy nižších stupňů v jeho případě nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio , resp. provedly nesprávný výklad ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud však při uplatnění této zásady neshledal žádné pochybení soudů nižších stupňů.
34. Otázkou aplikace této zásady se zabýval soud prvního stupně v bodě 16. na str. 17 odůvodnění svého rozsudku, na což je možno odkázat. Pokud jde o výklad ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jehož užití na daný případ se obviněný domáhal, upozorňuje dovolací soud na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
35. V posuzované věci nelze přijmout názor dovolatele, že v případě, kdy se poškozený může domoci svého nároku na náhradu škody pomoci institutů jiných právních odvětví, nelze de facto aplikovat trestní odpovědnost na jednání vzniklá v soukromoprávním vztahu. Takový závěr by byl nepřijatelný, neboť pak bychom nemuseli mít vůbec v trestním zákoníku upravenou celou řadu trestných činů, a to především jde-li o trestné činy majetkové a hospodářské, které byly obviněnému i v této věci kladeny za vinu. Pokud totiž pachatel svým jednáním naplní znaky skutkové podstaty některého trestného činu, je zásadně nutno vyvodit jeho trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené, jde-li o případy společensky škodlivé, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
36. Nelze přitom konstatovat, že by případ obviněného T. V. byl svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní. Obviněný svým jednáním porušil majetková práva poškozené obchodní společnosti, v níž byl jednatelem a 49% společníkem, které způsobil škodu ve výši nejméně 3 536 225 Kč, svým jednáním dokonce naplnil znaky kvalifikovaných skutkových podstat dvou trestných činů. Neexistují ani jiné mimořádné okolnosti případu, pro které by bylo třeba považovat případ za zvláštní a méně závažný v porovnání s jinými případy téhož typu, což by ve výsledku mělo být důvodem pro neuplatnění trestní represe. Obviněný proplacením sice odvedených, nicméně předem nedomluvených služeb (za současného porušení zákazu konkurence) se značně (až desetinásobně) nadhodnocenou cenou ve skutečnosti vyváděl majetek z poškozené obchodní společnosti K., na jejíž úkor toto jednání prováděl, aby obohatil výlučně jím ovládanou obchodní společnost V.. Nejvyšší soud tak má za to, že v dané věci šlo o případ značně společensky škodlivý, a bylo také zcela důvodné uplatnění trestněprávní odpovědnosti i trestněprávních důsledků s ní spojených.
37. Nelze přijmout ani námitku dovolatele, že nemůže jít o trestný čin, pokud se poškozený může účinně domoci náhrady škody v civilním řízení, případně že v řízení trestním si nemá poškozený nárokovat náhradu škody, k čemuž slouží řízení civilní. Trestní řád připouští, aby poškozený uplatnil svá práva na odškodnění, nahrazení nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení již v rámci tzv. adhezního řízení přímo v rámci řízení trestního.
V. Závěrečné shrnutí
38. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného T. V., které lze označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové či procesní, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu