ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.406.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 406/2020-677
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, příslušník Policie České republiky, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 14 To 100/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 T 149/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. N. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 7 T 149/2017, byl obviněný R. N. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), v souběhu s přečinem urážky mezi vojáky podle §378 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků a 6 měsíců.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti všem jeho výrokům. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 14 To 100/2018, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Toto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 274/2019, tak, že shledal zčásti naplněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, která zrušením pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal, aby odvolací soud v potřebném rozsahu znovu projednal věc obviněného a rozhodl o ní.
5. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích na podkladě citovaného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ve veřejném zasedání opětovně projednal odvolání obviněného podané proti shora zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Chrudimi a rozhodl o něm rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 14 To 100/2018, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Chrudimi v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl o vině a trestu. Odvolací soud uznal obviněného vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku odvolacího soudu. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků.
II. Dovolání obviněného
6. Obviněný R. N. podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
7. Obviněný předně vyslovil přesvědčení, že skutek, za který byl odsouzen, se nestal, a i kdyby soud dospěl k opačnému závěru, pak takový skutek není trestným činem, neboť u něj nebyly naplněny materiální a formální znaky, přičemž nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi údajně spáchaným skutkem a následným škodlivým následkem.
8. Obviněný ve svém dovolání namítl řadu dalších vad, jichž se podle jeho názoru dopustily soudy nižších stupňů zejména při provádění dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů. V této souvislosti obviněný vytkl odvolacímu soudu, že neprovedl opakovaný výslech poškozené ani doplnění znaleckého zkoumání osoby poškozené, popřípadě revizní znalecké zkoumání její osoby. Dále obviněný navrhl i znalecké zkoumání osoby svědka Z. S. nezávislým znalcem z oboru psychologie za účelem vyprofilování osobnostních a charakterových vlastností se zaměřením na míru věrohodnosti a pravdivosti jeho výpovědi, jelikož ta měla podle obviněného zásadní a rozhodující vliv na rozhodování soudů nižších stupňů a na vynesený rozsudek. Neprovedení uvedených důkazů je podle názoru obviněného v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
9. Obviněný dále ve svém dovolání rozvedl svou výhradu ohledně neprovedení znaleckého zkoumání osoby poškozené, která jej sice nejdříve odmítala, avšak následně se ho rozhodla podstoupit, nicméně soudy to již odmítly. V této souvislosti obviněný poukázal na zásadu oficiality a vyslovil přesvědčení, podle kterého soudy neučinily vše pro splnění účelu trestního řízení, neboť znalecký posudek k osobě poškozené byl v tomto řízení klíčovým důkazem. Podle obviněného odvolací soud pochybil, pokud provedl důkaz pouze zprávou z psychologického vyšetření poškozené, nikoliv výslechem klinického psychologa, u něhož se poškozená podrobila tomuto vyšetření. Pochybení odvolacího soudu spatřuje obviněný i v nesprávném hodnocení znaleckého posudku zpracovaného soudními znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který si obviněný nechal zpracovat. Pokud totiž odvolací soud argumentoval mimo jiné tím, že ke zkoumání poškozené došlo až s odstupem více jak 3 roků od doby, kdy se mělo odehrávat údajné trestněprávní jednání, nelze tuto skutečnost klást k tíži obviněnému, neboť kdyby navrhované znalecké zkoumání poškozené nařídil sám soud, výchozí pozice pro znalce by byla jiná a znalecký posudek mohl nabýt ještě komplexnějších rozměrů ve prospěch obviněného. Jak dále obviněný zdůraznil, odvolací soud měl v případě pochybností o věcné správnosti znaleckého posudku uložit znalcům, aby doplnili posudek nebo jinak odstranili jeho nedostatky, popřípadě aby vypracovali nový znalecký posudek. Současně mohl soud ustanovit nové revizní znalce, aby posoudili věc a případně se vyjádřili i ke správnosti již podaného posudku, to však odvolací soud neučinil.
10. Pokud jde o hodnocení důkazů, podle obviněného soudy zcela svévolně, selektivně a účelově zdůrazňovaly pouze výsledky hodnocení důkazů svědčících v neprospěch obviněného. Argumentace odvolacího soudu, kterou zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozené, je podle názoru obviněného zcela nepodložená. Zarážející je podle obviněného také skutečnost, že soud nenahlíží stejnou optikou na výpovědi svědků, kteří vypovídali v neprospěch obviněného a jejichž výpovědi kopírovaly výpověď svědka Z. S. Obviněný vyslovil domněnku, že tento svědek byl frustrován z toho, že poškozená neopětovala jeho city, proto nasměroval své jednání ke snaze rozbít manželství poškozené a obviněného. V této souvislosti obviněný zdůraznil obsah výpovědi svědkyně D. H., podrobně jej rozebral a vyslovil přesvědčení, že její svědectví jasně potvrzuje praktiky svědka Z. S. Co se týče výpovědí svědků F. V. a M. B., tito pracovali s poškozenou od samého začátku nástupu služby na tomtéž oddělení a byli to nejbližší kolegové a přátelé, přičemž popsali poškozenou jako chytrou, dominantní ženu, u které by si nedokázali představit, že by si nechala líbit od manžela nějaké špatné zacházení. Soud nicméně jejich výpovědi pouze lakonicky zhodnotil a bagatelizoval.
11. Obviněný opětovně poukázal na tzv. facebookovou konverzaci mezi svědkem Z. S. a svědkyní O. G. a vytkl odvolacímu soudu, že jí nepřikládal důležitost. Podle obviněného je z této konverzace patrný zájem zinscenovat celou věc bez vědomí poškozené. Obviněný dále ve svém dovolání zpochybnil věrohodnost výpovědí svědků, kteří vypovídali v jeho neprospěch. Tito svědci totiž vypovídali zcela shodně, což podle názoru obviněného jasně svědčí o skutečnosti, že nemohli vnímat určité události vlastními smysly, ale pravděpodobně o nich byli někým poučeni. Navíc svědci O. G., Z. S. a J. S. popsali stav poškozené jen k jednomu dni, nevyjadřovali se však k jejímu chování a psychickému rozpoložení z dlouhodobého hlediska.
12. Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkou, podle níž neměly soudy vůbec brát v úvahu a hodnotit výpověď svědkyně O. G. jako relevantní důkaz, neboť tato svědkyně pracovala na celé věci z titulu své pozice u Policie České republiky. Podle obviněného uvedená svědkyně orientovala svoji výpověď na úřední záznam o podání vysvětlení sepsaný podle §61 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který vypracovala v době před zahájením úkonů trestního řízení, ovšem jak obviněný zdůraznil, úřední záznam sepsaný před „sdělením obvinění“ nelze použít jako důkaz, neboť tomu výslovně brání ustanovení §158 odst. 3 tr. řádu. Obviněný v této souvislosti odkázal i na judikaturu Ústavního soudu, podle níž to, s čím se policisté seznámili před zahájením trestního stíhání a před „sdělením obvinění“, je jako důkaz v trestním řízení ústavně nepřípustné. Navíc podle obviněného tato svědkyně měla po celou dobu přístup do trestního spisu, a tudíž svoji svědeckou výpověď mohla u soudu podle obsahu spisu vhodně upravovat, a tím ovlivnit i celý průběh hlavního líčení a nestranného rozhodování soudu.
13. Jak dále obviněný zdůraznil, orgány činné v trestním řízení zcela rezignovaly na zjištění materiální pravdy, nebyl řádně objasněn skutkový stav věci a obviněný byl odsouzen pouze na základě domněnek. Podle něj soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“, a porušily tak právo obviněného na spravedlivý proces.
14. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích v celém rozsahu, včetně rozhodnutí obsahově navazujících na tento rozsudek, a aby podle §265m tr. řádu ve věci rozhodl sám a obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu.
III. Vyjádření k dovolání
15. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle názoru státní zástupkyně odvolací soud v napadeném rozsudku, který je v pořadí již druhým jeho rozhodnutím ve věci, vyhověl požadavkům Nejvyššího soudu v jeho kasačním usnesení ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 274/2019, a zabýval se podrobně procesem dokazování i hodnocení důkazů.
16. Proto podle státní zástupkyně je třeba v posuzované věci řešit, zda je nyní podané dovolání obviněného R. N. vůbec přípustné. K tomu státní zástupkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž platí, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání výroků a řízení, které předcházely dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu a jež zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští. Omezení přezkumného oprávnění Nejvyššího soudu se tedy vztahuje na opětovné přezkoumání výroků a řízení, které byly učiněny před dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu a zůstaly jím nedotčeny. Pouze v případě, pokud dovolatel v dovolání proti novému rozhodnutí v téže věci uplatní důvody dovolání a námitky relevantně neuplatněné v původním dovolání, které se vztahují k výrokům nového rozhodnutí a řízení jim předcházejícímu jako celku, pak se Nejvyšší soud musí zabývat takovými námitkami a nejde o revizi předchozího rozhodnutí o dovolání, takže se zde neuplatní nemožnost opětovného přezkumu. Uvedená situace může typicky nastat v případech dovolacích důvodů týkajících se procesních otázek, jako je vyloučení soudce z rozhodování, věcná nepříslušnost soudu, který učinil napadené rozhodnutí, nepřípustnost trestního stíhání nebo situace, že obviněný v rozporu se zákonem neměl v řízení obhájce a podobně. Není zde podstatné, že dovolací námitky se vztahují také k té části řízení, která předcházela původnímu rozhodnutí v dané věci (viz rozhodnutí pod č. 23/2019 Sb. rozh. tr.). U obviněného ovšem nejde o žádnou z takových situací.
17. Námitky obviněného, na jejichž podkladě ve svém dovolání opakovaně poukázal na tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů s tím, že skutková zjištění nevyplývají ze žádného z provedených důkazů, a skutek popsaný soudy nižších stupňů tak nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, označila státní zástupkyně za takové, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle státní zástupkyně pak obviněný zčásti opakuje námitky obsažené v jeho předchozím dovolání, k nimž se již Nejvyšší státní zastupitelství vyjádřilo, a státní zástupkyně odkazuje na toto dřívější vyjádření.
18. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
19. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
20. Především je třeba zdůraznit, že v trestní věci obviněného R. N. jde již o jeho druhé dovolání v téže věci a obviněný v něm pouze opakuje své předchozí výhrady, které uplatnil ve vztahu ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a jimiž se Nejvyšší soud zabýval už ve svém usnesení ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 274/2019. K právnímu posouzení skutku ve vztahu k tomuto zločinu již tehdy Nejvyšší soud neměl jakékoli výhrady.
21. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opřel své nyní podané dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
22. Obviněný však ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky zločinu, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny (vyjma velmi obecného tvrzení obviněného o nenaplnění formálních a materiálních znaků posuzovaného zločinu, které nikterak dále nerozvedl). Jak ostatně i sám obviněný zdůraznil, skutek, za který byl odsouzen, se podle něj nestal, nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi údajně spáchaným skutkem a následným škodlivým následkem. Navíc popis skutku podle názoru obviněného neodpovídá skutkovým zjištěním, která byla před soudy nižších stupňů učiněna, a nekoresponduje s provedenými důkazními prostředky. Obsahem dovolání obviněného jsou námitky, v nichž vyslovil nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily důkazy, jak postupovaly při dokazování a v jakém rozsahu provedly dokazování. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno, ale argumentuje jen nedostatečným prokázáním viny a nesprávným hodnocením důkazů. Přitom obviněný ve svém nyní podaném dovolání opětovně uvádí argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Ty byly součástí jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, ale i základem dříve podaného dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 14 To 100/2018, přičemž Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 274/2019, jednoznačně konstatoval nezpůsobilost těchto námitek založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz body 37. a 38. citovaného usnesení Nejvyššího soudu). Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud se v novém rozhodnutí o odvolání obviněného řádně vypořádal i s námitkami obsaženými v dovolání obviněného proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (viz s. 5 až 10 jeho rozsudku). Zároveň obviněný v podstatě požaduje, aby Nejvyšší soud dal soudům nižších stupňů pokyny, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je ovšem v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v §256b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
23. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož údajně soudy zcela svévolně, selektivně a účelově zdůrazňovaly pouze výsledky hodnocení důkazů svědčících v neprospěch obviněného, naopak důkazy svědčícími v jeho prospěch se buď nezabývaly vůbec, anebo je automaticky hodnotily jako nevěrohodné. Podle obviněného tak došlo k nepřípustné selekci důkazů svědčících v neprospěch obviněného, porušení „zásady in dubio pro reo“ a práva obviněného na spravedlivý proces. Taková argumentace se ovšem vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením jimi provedených důkazů. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posuzování.
24. Nejvyšší soud dále nad rámec uplatněného dovolacího důvodu zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, přičemž jím naplnil všechny zákonné znaky zločinu, kterým byl uznán vinným. Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů. Proto v tomto směru nemohlo dojít k údajnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ostatně dodržení tohoto práva obviněného mu nijak nezaručuje takový výsledek trestního stíhání, jaký by si sám přál.
25. Totéž platí o námitce obviněného, v níž vytkl odvolacímu soudu neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud k ní nad rámec tohoto důvodu zdůrazňuje, že v trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz s. 5 až 8 jeho odůvodnění), tento soud dostatečně vyložil, proč nevyhověl návrhům obviněného na vypracování nového znaleckého posudku k osobě poškozené a na provedení opakovaného výslechu poškozené a dalších důkazů (k tomu lze odkázat i na s. 4 usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 14 To 100/2018). Nejvyšší soud tudíž považuje zmíněnou námitku za takovou, která nejenže neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani není opodstatněná.
26. Obdobně je nutno nahlížet i na dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl porušení pravidla „in dubio pro reo“ (ve skutkových pochybnostech ve prospěch obviněného). I v tomto případě jde o procesní námitku, s níž se již Nejvyšší soud vypořádal pod bodem 38. dřívějšího usnesení v předchozím dovolacím řízení, na které je proto možno ve stručnosti odkázat.
V. Závěrečné shrnutí
27. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný R. N. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc shodnými námitkami obviněného, jaké uplatnil ve svém dovolání, se již zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly soudy nižších stupňů v podrobném odůvodnění svých rozhodnutí, ale i Nejvyšší soud v dřívějším usnesení vydaném v předchozím dovolacím řízení.
28. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
29. Pokud jde o návrh obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na takové rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. řádu a vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu