ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.651.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 651/2020-4154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. B. , nar. XY v XY, XY t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 6 To 49/2019, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 7/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného A. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. 33 T 7/2018, byl obviněný A. B. uznán vinným společně s dalšími jedenácti spoluobviněnými jednak zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), jednak zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl obviněnému A. B. podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně mu současně podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest propadnutí majetku, a to nemovitých věcí specifikovaných ve výrokové části rozsudku. Poškozená obchodní společnost PHILIP MORRIS BRANDS Sárl, se sídlem Quai Jeanrenaud 3, Neuchâtel, Švýcarská konfederace, byla podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud dále rozhodl o zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to ohledně movitých věcí určených a užitých k páchání posuzované trestné činnosti, jak jsou vyjmenovány ve výroku rozsudku. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu všech spoluobviněných.
2. Podle skutkových zjištění soudu obviněný A. B. spáchal uvedenou trestnou činnost v součinnosti se spoluobviněnými ve stručnosti tím, že za účelem nelegální výroby cigaret, nejméně od listopadu 2017 v objektech obchodní společnosti A., se sídlem v XY, IČ: XY, jejichž vlastníkem byl obviněný A. B., provedli stavební úpravy (zateplení, zatemnění, odhlučnění) a uvnitř budov instalovali kompletní linku určenou k nelegální výrobě cigaret, v části nemovitostí vybudovali prostory k ubytování osob ukrajinské národnosti, které obsluhovaly výrobní linky, od poloviny ledna 2018 nechal obviněný A. B. dopravovat do objektu potřebné suroviny a předměty (filtry, cigaretový papír aj.) nezbytné k výrobě cigaret včetně řezaného tabáku, který obviněný objednával od A. J. J. a dalších dosud nezjištěných dodavatelů a přebíral ho za účasti spoluobviněných O. M. a T. P. P., v měsících lednu a únoru 2018 obviněný A. B. přivezl osm spoluobviněných státních příslušníků Ukrajinské lidové republiky, které společně s obviněným O. M. ubytovali v prostorách objektu A., udělovali jim pokyny k nelegální výrobě cigaret probíhající od února 2018 a zajišťovali jim stravu, obviněný A. B. těmto dělníkům fakticky znemožnil opuštění objektu, odebral jim mobilní telefony tak, aby utajil jejich přítomnost i její účel, tj. nelegální výrobnu cigaret, které byly odváženy k distribuci, to vše obviněný A. B. činil v součinnosti se spoluobviněnými se záměrem získat finanční prospěch zkrácením spotřební daně za skladování, dopravu, výrobu a distribuci cigaret, které jsou ve smyslu §101 odst. 3 písm. a), c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), předmětem spotřební daně a vznikla jim povinnost tuto daň u správce daně přiznat a zaplatit, což však obvinění neučinili a spotřební daň nepřiznali, ani nezaplatili, obvinění si byli rovněž vědomi toho, že vyrobené cigarety skladují za účelem další distribuce v krabičkách balených po 20 ks s nápisem MARLBORO, tedy v rozporu s §8 odst. 2 písm. a) a §8 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“), neoprávněně označených ochrannou známkou bez souhlasu vlastníka této známky, takto obvinění společně participovali na výrobě nejméně 2 930 760 ks cigaret a za účelem následného zpracování na cigarety skladovali dalších nejméně 4 346,14 kg řezaného tabáku, což činili zastřeně mimo daňový sklad a bez vědomí příslušného správce daně, čímž zkrátili spotřební daň z cigaret o částku ve výši 7 707 899 Kč a spotřební daň z tabáku ve výši 9 717 969 Kč, celkem tedy nejméně o 17 425 868 Kč ke škodě České republiky.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání pouze obvinění A. B. a A. J. J. Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením dne 15. 8. 2019, sp. zn. 6 To 49/2019, tak, že obě odvolání zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. B. dovolání prostřednictvím svého obhájce, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
5. Navzdory vědomosti obviněného o účelu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu i jeho výkladu Nejvyšším soudem, obviněný namítl, že skutek je v odsuzujícím výroku formulován neurčitě v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 tr. řádu, bez časových údajů, ačkoli byly k dispozici, jsou v něm použity neurčité pojmy, které navíc nemají oporu v provedeném dokazování. Dále obviněný soudům vytkl, že byl odsouzen za dva dokonané zločiny, ačkoli nedošlo k distribuci vyrobených cigaret, tj. k jejich prodeji a v podstatě tak nedošlo ke vzniku žádné škody. Zajištěné cigarety byly opatřeny německými nápisy, je tedy otázkou, zda vůbec byly určeny pro český trh, tedy zda obviněným vznikla vůči českým daňovým orgánům daňová povinnost. Přinejmenším však zůstalo jednání v pokusu ve vztahu k množství tabáku nalezenému ve vozidle Fiat Ducato. Obviněný se dále hájil tím, že podle zákona o spotřebních daních, jehož konkrétní ustanovení označil, mu v době zadržení ještě nevznikla povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit, jeho jednání proto bylo možné posoudit pouze jako pokus trestného činu. V tomto ohledu označil za nesprávnou úvahu soudu druhého stupně o tom, že při utajování trestné činnosti nelze vůbec předpokládat, že by spotřební daň v budoucnu chtěl přiznat a uhradit. Pokud jde o zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením, podle obviněného není v popisu skutku vyčíslen znak velkého rozsahu, jak předpokládá ustanovení §268 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Navíc pouze část tabákových výrobků byla opatřena nápisem MARLBORO, k naplnění znaku velkého rozsahu se proto nemůže vztahovat částka 17 425 868 Kč. U částky 7 707 899 Kč to rovněž není jasné, neboť pouze část vyrobených cigaret byla opatřena nápisem chráněným ochrannou známkou. Ve vztahu ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby obviněný namítl nesprávné vyčíslení „škody“, spotřební daň nemohl zkrátit o nejméně 17 425 868 Kč, neboť jeho daňová povinnost měla podle rozhodnutí celního orgánu činit pouze 12 965 483 Kč. Ačkoli je stanovení výše spotřební daně správním orgánem podle obviněného stěžejním důkazem, nezohlednily je soudy obou stupňů při právním posouzení stíhaného jednání. Další výhrady směřoval obviněný proti způsobu opatření důkazů, který nerespektoval trestní řád. Protokoly o sledování osob a věcí podle §158d tr. řádu obviněný označil za nepoužitelné, neboť nebyly dodrženy podmínky uvedené v §158d odst. 3 tr. řádu. Policie vstoupila do prostor vlastněných obviněným, kde byly pořizovány fotografie jak prostor, tak i věcí nacházejících se uvnitř, aniž by k takovému zásahu disponovaly příslušným povolením. Jestliže protokol o sledování osob ze dne 8. 1. 2018 sloužil jako podklad pro další rozhodnutí soudu o povolení odposlechů, došlo k řetězení „infikovaných“ důkazů, které jsou ve věci tudíž také nevyužitelné. Podle obviněného nebyl ve věci naplněn důvod k povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného soudcem soudu prvního stupně dne 8. 1. 2018.
6. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je podle obviněného naplněn tím, že v jeho trestní věci nebyly splněny podmínky pro uložení trestu propadnutí majetku podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Z formulace výroku o vině, jak je uveden v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, totiž explicitně nevyplývá, že byl odsouzen za „zvlášť závažný“ zločin. Proto pokud mu byl tento druh trestu uložen, považuje ho za nepřiměřený.
7. Závěrem svého podání obviněný A. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak případně i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby mu Nejvyšší soud odložil výkon trestu propadnutí majetku.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
8. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle jejího názoru se se všemi námitkami, které obviněný ve svém dovolání uplatnil, vypořádal již soud prvního stupně v reakci na jeho obhajobu, dostatečně se jim věnoval též soud druhého stupně, protože byly obsahem jeho odvolání. Přitom státní zástupkyně poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který zpravidla takové dovolání odmítne jako zjevně neopodstatněné.
9. Poté se státní zástupkyně zabývala argumentací obviněného podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Upozornila, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině se obviněný A. B. společně s ostatními spoluobviněnými podíleli na porušení ustanovení zákona o spotřebních daních, protože řezaný tabák, který skladovali a cigarety, které z něho vyráběli, jsou podle §101 odst. 3 písm. a), c) citovaného zákona předmětem spotřební daně a v souvislosti s tím jim vznikla povinnost tuto daň správci daně přiznat a zaplatit, což obvinění nejenže neučinili, ale ani takový záměr neměli. Za zkrácení daně je třeba označit takové jednání obviněného, v důsledku kterého nedošlo vůbec k vyměření spotřební daně. Protože pachatelem trestného činu podle §240 tr. zákoníku může být též skladovatel, podle státní zástupkyně nehrálo roli, zda již byly z tabáku vyrobeny cigarety, anebo se stále ještě nacházel v nezpracované formě na kterémkoli místě v areálu, kde byl také zajištěn. Ve všech případech s tímto tabákem totiž bylo zacházeno v rozporu s ustanovením zákona o spotřebních daních. Na právní kvalifikaci zjištěného jednání obviněných by zjevně neměla vliv ani skutečnost, pokud by jako pokus trestného činu byla označena ta část nakládání s tabákem, který byl nalezen v automobilu. Protože škoda velkého rozsahu jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku byla naplněna již dokonanou části trestného činu, pak by pouze nad tento rámec přistoupila nedokonaná část trestného činu ve vztahu k tabáku nalezeného v automobilu Fiat Ducat. V takovém případě by byl skutek právně kvalifikován stále podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku jako zvlášť závažný zločin, a to dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k rozsahu trestné činnosti spáchané obviněnými, nelze podle státní zástupkyně soudům vytýkat vadu ve vyčíslení zkrácené spotřební daně. Rozhodnutím celního orgánu totiž nebyly soudy vázány, jak přiléhavě konstatoval soud druhého stupně v napadeném usnesení. Stejně tak státní zástupkyně shledala naplněným i znak velkého rozsahu u zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku. Pokud byly obviněnými vyrobeny téměř 3 miliony cigaret neoprávněně opatřené označením MARLBORO, jde nepochybně o velký rozsah, jak správně vysvětlil již soud prvního stupně.
10. Ostatní námitky obviněného podle státní zástupkyně neodpovídají žádnému z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, nicméně se vyjádřila k vytýkané nezákonnosti sledování osob a věcí, které však v posuzované věci proběhlo podle §158d odst. 3 tr. řádu na základě povolení vydaného soudcem a na místě došlo k zaprotokolování úkonu podle §55 a §55a tr. řádu s tím, že byl pořízen rovněž obrazový záznam. Prostřednictvím tohoto operativně pátracího prostředku bylo zadokumentováno podezření, že ve sledovaném objektu dochází k nelegální výrobě cigaret utajeným způsobem. Teprve na základě příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor řádně vydaným soudcem Okresního soudu v Karviné došlo dne 28. 2. 2018 k provedení prohlídek v prostorách objektu nacházejícího se v průmyslovém areálu A., v němž byli zadrženi všichni obvinění jednak při vykládání řezaného tabáku z vozidel, jednak při samotné výrobě cigaret. Stejně tak byla provedena domovní prohlídka v domě obviněného a ve dvou osobních automobilech, v nichž byl zajištěn jak tabák, tak i mobilní telefony užívané obviněnými při páchání trestné činnosti. V žádném případě podle státní zástupkyně nedošlo k obcházení zákona orgány činnými v trestním řízení. Pakliže obviněný poukázal i na doktrínu tzv. ovoce z otráveného stromu, nelze jeho poukaz vnímat jako námitku naplňující důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupkyně považuje skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně za dostatečně jasný a konkrétní, vyplývají z něho veškeré skutečnosti a okolnosti, od kterých bylo dovozováno naplnění zákonných znaků obou trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným.
11. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu sice obviněný zpochybnil správnost uložení trestu propadnutí majetku podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku, avšak tento trest mu byl uložen v souladu se zákonem. V nemovitostech, které jsou postiženy tímto trestem, docházelo k nelegální výrobě cigaret se zištným motivem. Není pochyb o tom, že obviněný byl odsouzen za zvlášť závažný zločin podle §14 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž soud prvního stupně nepochybil, pokud tento pojem výslovně neuvedl v tzv. právní větě výroku, neboť v §14 odst. 1 tr. zákoníku je výslovně uvedeno, že trestné činy se dělí pouze na přečiny a zločiny.
12. Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení. Pokud jde o uplatněné námitky a důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu Nejvyšší soud posoudil část ze vznesených výhrad za relevantní, a to při toleranci toho, že obviněný své dovolání nepodal rovněž z důvodu uvedeného ve druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Zaměřil je totiž primárně proti usnesení soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně ve veřejném zasedání a zamítl je jako nedůvodné. Tato nesprávnost však neměla žádný vliv na posouzení dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněného.
14. Proto, aby byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatněn úspěšně, musí vytýkaná vada napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení spočívat v nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Tento důvod umožňuje přezkoumání právní kvalifikace skutku tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů na podkladě výsledků dokazování. Zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto (ani z jiného) důvodu nemůže uspět, pokud je v něm popírán skutek, jehož zjištění má podklad ve výsledcích provedeného dokazování a v přiléhavém způsobu hodnocení jednotlivých důkazních prostředků. Samozřejmě tyto okolnosti se současně hodnotí z pohledu dodržení základních práv obviněných včetně respektování shody výsledku skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazních prostředků a s jejich zhodnocením soudy podle obecných zásad logického uvažování. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v soudy učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, v nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (srov. zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Citovaný dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter, přičemž je zásadně přihlíženo k tomu, zda skutková zjištění soudů odpovídají užitému ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákona. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
15. Obviněný dále uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spočívající ve dvou alternativách, jednak že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě různá pochybení soudu, jednak při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, jednak při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, a ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006). Obviněný A. B. využil první z uvedených alternativ, neboť brojil proti druhu trestu uloženému soudem prvního stupně s tím, že v jeho případě nebyla splněna zákonná podmínka uvedená v §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v odsouzení za zvlášť závažný zločin. Jeho výhrady však Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněné.
16. Ve shodě se státní zástupkyní je především nutné zdůraznit, že všechny námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho dosavadní obhajoby a tvořily též obsah odvolání, přičemž soud druhého stupně na ně přiléhavě reagoval. Nejvyšší soud připomíná, že v případech, v nichž obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
b) K argumentaci podřazené důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
17. S právními názory vyslovenými soudy nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožnil a ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně je možné úvodem konstatovat, že obviněný v dovolání nepředložil žádnou argumentaci, která by již nebyla vyvrácena v řízení před soudy prvního a druhého stupně a která by mohla zvrátit správné výroky napadených rozhodnutí. Také odůvodnění odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě je možné označit za vyčerpávající jak z hlediska objasnění žalovaného skutku, tak i ve vztahu k jeho následnému právnímu posouzení. Soud druhého stupně ještě doplnil argumenty vyjádřené v napadeném rozsudku krajským soudem a vyvracející obhajobu obviněného zejména ohledně opatřování důkazních prostředků v přípravném řízení, jejich další použitelnosti před soudem a též k samotnému rozsahu dokazování. Z obsahu trestního spisu jednoznačně vyplývá, že bylo shromážděno dostatečné množství důkazních prostředků, a to zákonným způsobem, soudy se jimi řádně zabývaly, hodnotily je jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a již soud prvního stupně logicky vysvětlil, jaké skutečnosti měl na jejich podkladě za prokázané a jakým způsobem svá skutková zjištění právně posoudil. Přesto obviněný v důvodech svého dovolání setrval na svých předchozích námitkách, aniž by nabídl polemiku s názory, jimiž Vrchní soud v Olomouci jednoznačně vyvrátil shodné výhrady obviněného přednesené v jeho odvolání.
18. Úvodem lze shrnout, že je třeba odmítnout tvrzení obviněného, podle něhož oba trestné činy, jimiž byl uznán vinným, nedospěly do stadia dokonání, ale zůstaly v pokusu, stejně jako o tom, že žádnému z obviněných nevznikla daňová povinnost přiznat a odvést spotřební daň za tabák a tabákové výrobky označené německými nápisy, s nimiž on a jeho spolupachatelé manipulovali. V první řadě je nutno upozornit, že je zcela lhostejné, v jakém světovém jazyce byly nápisy vytištěny na obalu cigaret, resp. pro jaký trh byly tyto výrobky určeny. Podstatné jsou totiž jiné skutečnosti, na něž upozornil soud druhého stupně v bodě 33. a násl. napadeného usnesení. Pouze ve stručnosti lze znovu zdůraznit, že řezaný tabák, který je předmětem spotřební daně podle §7 a 101 odst. 1, 2 zákona o spotřebních daních, nechal obviněný A. B. dovézt do České republiky a následně jej skladoval v areálu obchodní společnosti A. Povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň mu vznikla tím, že bylo zboží podléhající spotřební dani dovezeno na daňové území České republiky [§2 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních] a předmětný objekt obchodní společnosti vlastněné obviněným nebyl daňovým skladem ve smyslu §19 zákona o spotřebních daních. Obviněný za účelem jeho provozu nepožádal celní ředitelství o vydání příslušného povolení (§19a zákona o spotřebních daních), tabák, resp. tabákové výrobky zde uskladněné se proto nenacházely v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně. Obviněný A. B. byl tudíž podle §8 a §9 odst. 1 zákona o spotřebních daních povinen za toto zboží spotřební daň přiznat a zaplatit, a to okamžikem uvedení zboží do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky, tj. jeho oběhu mimo režim podmíněného osvobození od spotřební daně, jeho dovozem. Jako na plátce spotřební daně se na obviněného podle §18 odst. 1 zákona o spotřebních daních vztahovala povinnost předložit daňové přiznání samostatně za každou daň, a to do 25. dne po skončení zdaňovacího období, ve kterém tato povinnost vznikla, pokud zákon nestanoví jinak.
19. Protože však obviněný nepřiznal spotřební daň a ani ji neuhradil, byla Česká republika, zastoupená příslušným správcem daně, jednáním obviněného a dalších spoluobviněných zkrácena ve svém nároku na příjem spotřební daně v objemu zjištěném soudem prvního stupně. Vrchní soud v této souvislosti správně poznamenal, že pro stanovení výše zkrácené spotřební daně je v posuzovaném případě rozhodující zjištění soudu prvního stupně, byť jím vyčíslená částka byla odlišná od výše této daně vyměřené jejím správcem. Krajský soud v Ostravě postupoval podle §9 odst. 1 tr. řádu, řešil výši zkrácené spotřební daně jako předběžnou otázku samostatně a dospěl přitom k závěru, že obviněný společně s dalšími spolupachateli zkrátili spotřební daň z tabáku a tabákových výrobků o celkovou částku nejméně 17 425 868 Kč (srov. bod 113. rozsudku). Výpočet daňové povinnosti provedl soud součtem násobků počtu kusů zajištěných cigaret (2 930 760 ks), resp. kilogramů řezaného tabáku určeného k přepracování na cigarety (4 346,14 kg) a částky odpovídající spotřební dani za jeden kus cigarety (2,63 Kč), resp. za jeden kilogram řezaného tabáku (2 236 Kč). S ohledem na dikci zmíněného ustanovení trestního řádu přitom pro stanovení rozsahu zkrácení spotřební daně bylo nerozhodné, jaká částka (třebaže i nižší) byla obviněnému vyměřena správcem daně, vrchní soud přiléhavě v bodě 36. svého usnesení upozornil, že soudy jsou totiž taková rozhodnutí správních orgánů posuzována shodně jako ostatní důkazy, a to ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 48/2015 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že obviněný v dovolání ani blíže nespecifikoval, z čeho konkrétně dovodil rozdíl mezi výší zkrácené spotřební daně celním úřadem a soudem prvního stupně tak, aby bylo možné jej porovnat s množstvím a druhem zboží, jež této dani podléhalo. V bodě 74. odsuzujícího rozsudku krajský soud zmínil daňový výměr předložený v závěru hlavního líčení obviněným T. P. P., který se však týkal pouze řezaného tabáku zajištěného ve vozidle zn. Fiat Ducato polské poznávací značky. Lze tak pouze dovozovat, že obviněný mínil tento platební výměr, který však nezahrnuje celé množství zboží, na něž se vztahuje povinnost odvést spotřební daň a které bylo nalezeno a zajištěno v rámci prohlídek prostor objektu obchodní společnosti A., dne 28. 2. 2018 a které je součástí skutku popsaného ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (srov. platební výměr Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 15. 11. 2018, č. 389288/2018-510000-31, na spotřební daň z tabákových výrobků podle zákona o spotřebních daních, za zdaňovací období únor 2018 na č. l. 2988 a násl. trestního spisu). V tomto ohledu tudíž nemá výhrada obviněného vůbec žádné opodstatnění, neboť vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu.
20. Nebylo možné akceptovat ani výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím odmítá, že se trestného jednání dopustil ve velkém rozsahu, který je okolností podmiňující použití přísnější trestní sazby u trestných činů podle §240 odst. 1, 3 písm. a) a §268 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit, že touto okolností není „škoda“, jejíž hranice jsou vymezeny v §138 odst. 1 tr. zákoníku, a jejíž způsobení obviněný v dovolání vytýkal. Ustanovení §240 tr. zákoníku určené k ochraně státu na správném vyměření daní a dalších povinných odvodů či plateb vymezuje trestní odpovědnost pachatele znakem „většího rozsahu“ v základní skutkové podstatě (§240 odst. 1 tr. zákoníku). Okolnostmi podmiňujícími použití přísnějších trestních sazeb jsou při zkrácení daně nebo jiné povinné platby (též vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb) charakterizovány pojmy „značný rozsah“ a „velký rozsah“. Ve vztahu k naplnění znaku „velkého rozsahu“ (případně „většího rozsahu“ nebo „značného rozsahu“) se Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval v rámci své rozhodovací činnosti vždy ve spojitosti s některou z více skutkových podstat, které uvedený znak rozsahu obsahují. Mezi nejvýznamnější z takových rozhodnutí patří usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 44/2013 a č. 1/2018 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 55/2009, č. 4/2018, č. 1/2006 a č. 12/2011 Sb. rozh. tr. Ačkoli se v citovaných případech nejednalo vždy o stejné trestné činy [trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) a trestný čin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], lze přiměřeně aplikovat přijaté právní závěry i na ostatní trestné činy, u nichž je podmínkou použití přísnější trestní sazby právě naplnění znaku značného či velkého rozsahu. Soudní judikatura v tomto ohledu vychází ze širšího spektra určitých kritérií v závislosti na druhu trestné činnosti, které je vždy třeba hodnotit podle konkrétních okolností posuzovaného případu. Jde většinou o počitatelná hlediska, např. objem nebo počet využití neoprávněného označení ochrannou známkou u trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením, stejně jako počet takto označených výrobků nebo služeb, jejich hodnota, kvalita, pokud ji lze zjistit, dále též velikost trhu, na který mělo být (nebo bylo) zboží či služby distribuováno, škoda způsobená protiprávním jednáním, pokud k ní došlo, doba páchání trestné činnosti, její povaha, způsob spáchání apod. Současně je třeba připomenout názor vyslovený v citovaném rozhodnutí č. 1/2018 Sb. rozh. tr., že rozhodná kritéria pro stanovení rozsahu se vzájemně prolínají, což znamená, že naplnění jednoho z nich v menší míře (méně intenzivně) může být vyváženo výrazným naplněním některého z ostatních kritérií a k závěru o existenci příslušného rozsahu spáchaného trestného činu není nezbytné, aby byla všechna uvedená kritéria naplněna stejnou intenzitou.
21. V této konkrétní trestní věci obviněného A. B. a jeho spolupachatelů soud prvního stupně (nutno dodat, že ve shodě s obžalobou) kromě popisu ostatních skutkových zjištění vyjádřil ve skutkové větě nejenom dobu, po kterou docházelo k páchání trestné činnosti obviněnými, ale též nejmenší zjištěný počet vyrobených a neoprávněně označených cigaret v objektu A., a nejmenší množství dovezeného a uskladněného řezaného tabáku určeného ke zpracování včetně ceny za jeden kus cigaret, resp. kilogram řezaného tabáku. Podkladem pro vymezení rozsahu páchané trestné činnost se tudíž staly suroviny a výrobky, které byly zajištěny na místě činu v době zásahu celního orgánu a soud žádným způsobem nezohledňoval zboží již vyrobené a vyvezené z objektu před zásahem příslušníků celní správy. Je možné ještě poukázat na to, že výroba cigaret v objektu areálu A., byla obviněnými zastírána výrobou briket, při níž docházelo ke spalování odpadu z řezaného tabáku, k likvidaci obalů, zápachu z výroby, pohybu nákladních vozidel, zvýšených odběrů elektrické energie apod. Z obsahu trestního spisu jednoznačně vyplývá, že výsledky opatřených a soudem provedených důkazů poskytovaly dostatečný podklad pro zjištění o páchání posuzované trestné činnosti obviněných ve velkém rozsahu, a to zejména s ohledem na množství zajištěného řezaného tabáku a cigaret, které byly navíc neoprávněně označeny ochrannou známkou, dále s ohledem na výši zkrácené spotřební daně, na sofistikovaný způsob páchání činů, který měl evidentně směřovat k daleko vyšší míře poškozování fiskálních zájmů státu a současně produkovat značný finanční profit, jakož i vzhledem k zapojení skupiny osob, které se na protiprávním jednání podílely a v neposlední řadě též s přihlédnutím k poměrně vysoké poptávce trhu na celém území republiky stejně jako mimo ni po tabákových výrobcích za levnější cenu. Té mohlo být dosaženo právě díky vyhýbání se plnění povinnosti pachatelů přiznat a odvádět spotřební daň z cigaret a řezaného tabáku. Nelze proto pochybovat o správném právním závěru soudů prvního a druhého stupně o naplnění okolnosti podmiňující použití přísnějších skutkových podstat zjištěným skutkem jako zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a §268 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku.
22. V tomto směru lze navázat vyvrácením tvrzení obviněného o nedostatku popisu skutku, jak jej uplatnil v bodě 6. svého dovolání, podle něhož „…skutek tak, jak je uveden v odsuzujícím rozsudku, je formulován neurčitě a v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 tr. řádu, když absentují přesné časové údaje…“. Nejprve je třeba připomenout, že ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu se týká zahájení trestního stíhání obviněného, nikoli obsahových náležitostí rozsudku, resp. jeho výroku. Ty jsou vyjmenovány v §120 odst. 3 tr. řádu, přičemž zákon vyžaduje kromě jiného i zřetelné uvedení okolností, za nichž byl skutek spáchán tak, aby z něho bylo zřejmé naplnění všech zákonných znaků příslušné skutkové podstaty včetně těch, které odůvodňují použití přísnější trestní sazby. V posuzované trestní věci bylo soudy rozhodováno o obžalobě na celkem 12 obviněných osob, které se různým způsobem podílely na páchání trestné činnosti, což poněkud ztížilo vyjádření všech okolností nezbytných pro identifikaci zákonných hledisek obou skutkových podstat trestných činů u jednotlivých obviněných. Přestože se některé významné okolnosti v popisovaném skutku opakují, je z formulace výroku o vině zjevná snaha vyjádřit vždy u každého z obviněných jeho konkrétní zapojení do posuzovaného jednání a odlišit tím jejich podíl na nelegální výrobě tabákových výrobků na místě, v němž k ní docházelo. Výrok o vině v odsuzujícím rozsudku Krajského soudu v Ostravě je proto třeba hodnotit jako odpovídající všem zákonným požadavkům, je v něm jasně uvedeno kdo, kdy a jakým způsobem se trestné činnosti dopouštěl, bez toho aniž by snad popis skutku obsahoval neurčité pojmy. Ostatně na totožnou námitku obhajoby dostatečně reagoval i soud druhého stupně v bodě 31. napadeného usnesení. Ve vztahu k výroku rozsudku soudu prvního stupně tudíž nelze přiznat jakékoli opodstatnění výhradám obviněného A. B., navíc argumentoval nepřiléhavým ustanovením procesního předpisu.
23. Stejně tak je třeba odmítnout jako nedůvodnou námitku tohoto obviněného, kterou se snažil zpochybnit správnost právního posouzení skutkových zjištění jako nedokonaných trestných činů. Úvaha obviněného vycházela z toho, že ačkoli v době zásahu orgánů činných v trestním řízení, při kterém byli obvinění zadrženi, bylo sice určité množství tabáku z automobilu Fiat Ducato již vyloženo, nicméně zbývající část se dosud stále nacházela v jeho nákladním prostoru a právě v tomto rozsahu nemohlo dojít k dokonanému zkrácení spotřební daně. Obviněný se domáhal právního posouzení jako trestných činů dílem dokonaných dílem nedokonaných ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a §21 odst. 1 a §268 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný však v rámci svého tvrzení nezohlednil platnou právní úpravu týkající se vzniku povinnosti přiznat spotřební daň za tabákové výrobky navíc neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému. Daňová povinnost obviněnému, resp. obviněným totiž vznikla uvedením tabákového zboží do volného daňového oběhu, tj. jeho dovozem, resp. skladováním mimo daňový sklad, jak již bylo podrobněji uvedeno výše (srov. bod 18. tohoto usnesení). Proto pokud nebyly cigarety, s nimiž všichni obvinění včetně A. B. manipulovali, zahrnuty do přiznání ke spotřební dani a navíc byly označeny způsobem zasahujícím do autorských práv poškozené PHILIP MORRIS BRANDS Sárl [§8 odst. 2 a §3 písm. a), b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů], a pokud bylo mimo daňový sklad protizákonně obviněnými nakládáno s řezaným tabákem, který byl na území České republiky dovážen, byla trestná činnost dokonána bez ohledu na to, zda určité množství tabáku nebo tabákových výrobků nebylo v době zásahu policie stále ještě vyloženo z nákladního automobilu. Ten byl totiž před jeho umístěním v areálu, v němž docházelo k utajované výrobě tabákových výrobků, dovezen a dopraven na toto místo, které nebylo podmíněně osvobozeno od povinnosti přiznat a uhradit spotřební daň. Samotný náklad, resp. jeho část se nacházela v prostoru vlastněném obviněným, který v podstatě řídil nezákonné zpracovávání řezaného tabáku na cigarety se záměrem je distribuovat beztoho, aniž by plnil daňovou povinnost. Pro úplnost lze doplnit, že i na tuto výhradu obviněného vrchní soud podrobně a přiléhavě reagoval v bodě 35. napadeného usnesení.
24. V návaznosti na předchozí závěry je nutné posoudit jako nedůvodné také další tvrzení obviněného, jímž popíral „způsobení škody“ právě v důsledku nedokonání protiprávního jednání. K již uvedenému lze doplnit, že splatnost spotřební daně je upravena v §18 odst. 6 zákona o spotřebních daních. Podle tohoto ustanovení vznikne-li povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit podle §9 odst. 1 zákona o spotřebních daních u vybraných výrobků, které po vzniku daňové povinnosti podle §8 zákona o spotřebních daních nebyly okamžitě uvedeny do režimu podmíněného osvobození od daně, daňové přiznání se podává a daň je splatná nejpozději první pracovní den po dni vzniku této povinnosti, pokud tento zákon nestanoví jinak. Významnější okolností, kterou je obhajoba obviněného týkající se otázky splatnosti spotřební daně jednoznačně vyvrácena, je právě způsob páchání trestné činnosti, z něhož je jasně patrné, že nikdo z obviněných nehodlal plnit zákonnou povinnost vyplývající ze zákona o spotřebních daních při nakládání s řezaným tabákem. V závěru bodu 35. napadeného usnesení Vrchní soud v Olomouci logicky vyvrátil naznačenou obhajobu obviněného, jíž se bránil vzniku škody nepřiznáním, resp. neodvedením spotřební daně. Skutkové okolnosti vyplývající z dokazování nemohou při žádném způsobu logického uvažování svědčit o záměru obviněného a jeho spolupachatelů plnit zákonnou povinnost vztahující se k nakládání s tabákem a tabákovými výrobky. Opakovaným námitkám obviněného proto nelze přiznat jakékoli opodstatnění.
25. Zbývající procesní námitky obviněného obsahově nekorespondují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani s jiným z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Navíc se všemi z nich se opět důsledně vypořádal již soud druhého stupně v napadeném usnesení. Nejvyšší soud považuje argumentaci vyjádřenou v odůvodnění usnesení soudu druhého stupně za správnou a vyčerpávající a jak již bylo shora konstatováno, obviněný ve svém dovolání vůbec nebral na zřeteli jasná stanoviska vrchního soudu k jím předloženým odvolacím námitkám a znovu setrval na svém názoru o vadách v pořizování důkazů před svým zadržením na místě činu a k jejich použitelnosti v hlavním líčení. V bodech 11. až 22. napadeného usnesení se Vrchní soud v Olomouci podrobně věnoval námitkám obviněného proti způsobu provedení sledování osob a věcí jako operativně pátracího prostředku celním orgánem v objektu obchodní společnosti A. V návaznosti na argumenty soudu prvního stupně k těmto procesním otázkám vrchní soud poukázal na listinné důkazy založené v trestním spisu a přesvědčivým a srozumitelným způsobem vyvrátil výhrady obviněného, který zpochybnil dodržení zákonných podmínek provedení těchto úkonů ve smyslu jednotlivých typů sledování osob a věcí vyjmenovaných v §158d tr. řádu včetně použitelnosti protokolů o jejich realizaci v hlavním líčení. Stejně tak se vrchní soud vypořádal s doktrínou tzv. plodů z otráveného stromu, na niž odkazoval obviněný v souvislosti se zahrnutím těchto důkazních prostředků do skupiny těch, které jeho i spoluobviněné usvědčovaly ze spáchání stíhaného protiprávního jednání.
26. V posuzovaném případě bylo za účelem odhalení získání poznatků a informací o (v té době pouze podezřelých) osobách obviněného a ostatních již pravomocně odsouzených spolupachatelů a věcech použito operativně pátracího prostředku, konkrétně sledování osob a věcí na základě povolení soudce Okresního soudu v Karviné vydaného podle §158 odst. 1, 3 tr. řádu s platností od 15. 11. 2017 do 14. 5. 2018 včetně (srov. č. l. 19 až 23 trestního spisu). V rámci jeho odůvodnění soudce pečlivě zvažoval, zda tzv. zájmový objekt (areál A.) je či není určený k bydlení, tj. zda by mohl eventuálně hrozit zásah do nedotknutelnosti obydlí osob, které by se v jeho prostorách případně dlouhodobě zdržovaly s úmyslem zde žít, ve smyslu čl. 12 Listiny základních práv a svobod osob a judikatury Ústavního soudu (srov. č. l. 14 a násl. trestního spisu). Celní orgán v postavení policejního orgánu na základě zmíněného povolení provedl ve dvou termínech sledování osob a věcí uvnitř objektu nacházejícím se v areálu A., přičemž oba zásahy policejního orgánu byly na místě zaprotokolovány v souladu s §55 a §55a tr. řádu, o úkonech byly rovněž pořízeny obrazové záznamy, které jsou připojeny i v trestním spisu (srov. č. l. 24 a násl. a 43 a násl. trestního spisu). Záznamy pořízené při sledování osob a věcí bylo tudíž možné v trestním řízení použít jako důkaz, jak předpokládá ustanovení §158d odst. 7 tr. řádu. Na základě výsledků sledování osob a věcí bylo teprve přistoupeno k provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor podle §82 a násl. tr. řádu. Jak připomněl vrchní soud v bodě 15. svého usnesení, není možné souhlasit s tvrzením obviněného, podle něhož policejní orgány sledováním osob a věcí nahradily domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor. Naopak, veškeré věci zajištěné při realizovaných domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor, byly zachyceny na záznamech z operativně pátracího prostředku realizovaného na podkladě povolení soudce podle §158d odst. 3 tr. řádu. Nejvyšší soud je ve shodě se soudy obou stupňů i státní zástupkyní přesvědčen, že sledovací úkony byly provedeny procesně bezvadným způsobem a nejsou zatíženy jakoukoli vadou mající za následek jejich nezákonnost.
27. Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení reagoval i na další z dovolacích námitek obviněného, podle něhož neexistoval zákonný důvod k povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mobilních telefonních stanic, mezi nimiž bylo i jeho telefonní číslo. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s názory vyslovenými v bodě 25. napadeného usnesení a neshledal žádné překážky pro využití informací získaných na základě příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydanému podle §88 odst. 1, 2 tr. řádu dne 10. 1. 2018 soudkyní Okresního soudu v Karviné. Lhostejno, že jiný soudce téhož okresního soudu prvnímu návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 18. 12. 2017 nevyhověl a považoval jej za předčasný. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že v době od zamítnutí návrhu na povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dne 18. 12. 2017 do dne 10. 1. 2018, kdy byl příkaz k takovému úkonu soudkyní okresního soudu vydán, bylo dne 4. 1. 2018 uskutečněno sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, 3 tr. řádu, při němž členové celní správy v pozici policejního orgánu vstoupili do objektu nacházejícím se v areálu A. Na místě totiž odhalili prostory přizpůsobené a zařízené pro ubytování a bydlení osob, sestavené stroje na výrobu a balení cigaret a další předměty, o čemž vyhotovili protokol mající všechny zákonné náležitosti předpokládané §55 a §55a tr. řádu, doplněný fotodokumentací zálohovanou na přílohovém zvukovém a obrazovém nosiči (srov. č. l. 43 a násl. trestního spisu). Evidentně předtím, než soudkyně okresního soudu dne 10. 1. 2018 vydala příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, orgány činné v trestním řízení zajistily další podklady, které zvýšily podezření o páchání nepovolené činnosti v prostorách areálu, proto změna postoje soudce, resp. soudkyně okresního soudu k opakovanému návrhu policejního orgánu odpovídala vývoji v objasňování skutečností nasvědčující páchání trestné činnosti. Nejvyšší soud se tedy přiklonil ke správným úvahám soudů obou stupňů, podle nichž nic nebránilo využití poznatků získaných z telefonické komunikace obviněných v posuzovaném trestním řízení.
c) K argumentaci podřazené důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
28. Druhý z uplatněných důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu byl podle obviněného naplněn tím, že mu byl uložen trest propadnutí nemovitého majetku, v němž probíhala výroba padělků cigaret MARLBORO a kde byl uskladněn řezaný tabák, a to bez splnění zákonných podmínek uvedených v §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uložený trest obviněný současně považuje za nepřiměřený.
29. Nejvyšší soud se obecně k tomuto dovolacímu důvodu vyjádřil v bodě 15. usnesení s tím, že u obviněného lze akceptovat uplatnění první z dvou alternativních vad, k jejichž nápravě je tento dovolací důvod určen. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku (dříve v §23 až §34 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen „tr. zák.“) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti v rámci dovolacího řízení zastává uvedené stanovisko, které bylo akceptováno i Ústavním soudem (např. usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, použitelném i za současné právní úpravy trestního práva hmotného). Ústavní soud v citovaném usnesení výslovně konstatoval, že s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 a §31 odst. 1, 2 tr. zák. (nyní §38 a §39 tr. zákoníku), která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání (dále srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 318/2019, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 432/2018). K námitce týkající se nepřiměřené přísnosti výroku o trestu propadnutí majetku obviněnému A. B., resp. jeho části, Nejvyšší soud tudíž nepřihlížel, neboť je mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, ale též všech důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Zabýval se pouze tvrzením obviněného, podle něhož nebyly pro uložení tohoto druhu trestu splněny zákonné podmínky.
30. Podle §66 odst. 1 tr. zákoníku může soud vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Nezáleží přitom na tom, zda pachatel sobě nebo jinému skutečně opatřil takový prospěch, anebo zda zůstalo pouze u této snahy.
31. Trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 vychází z odstupňované typové závažnosti soudně trestných jednání (trestných činů) vyjádřených trestní sazbou, tzv. bipartice trestných činů na přečiny a zločiny (§14 odst. 1 tr. zákoníku). Trestný čin ve formě obecného pojmu zastřešuje bipartici na přečiny a zločiny. V kontextu §14 tr. zákoníku představuje nadřazený pojem (tzv. genus proximum ) jako předmět kategorizace na přečiny a zločiny. Rozlišována je dále subkategorie zločinů s vyšší typovou závažností, kterou představují zvlášť závažné zločiny (§14 odst. 3 věta za středníkem tr. zákoníku). Nutno dodat, že tam, kde trestní zákoník hovoří o zločinu, může podle okolností případu jít i o subkategorii zvlášť závažných zločinů, což však opačně neplatí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139 Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 189 a násl.). Zvlášť závažnými zločiny jsou podle §14 odst. 3 věty za středníkem tr. zákoníku ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deseti let.
32. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný A. B. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za jehož spáchání hrozí pachateli trest odnětí svobody v sazbě od pěti do deseti let; jedná se tudíž o zvlášť závažný zločin ve smyslu §14 odst. 3 věty za středníkem tr. zákoníku. Soud prvního stupně v tzv. právní větě výroku o vině explicitně neuvedl, že obviněný v součinnosti se spoluobviněnými spáchal „zvlášť závažný“ zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ale použil pojmu „zločin“. Ve smyslu výše konstatovaného základního rozlišení trestných činů na „přečiny“ a „zločiny“ v ustanovení §14 odst. 1 tr. zákoníku, na které navazuje i znění §120 odst. 3 tr. řádu však nejde o pochybení, či vadu výroku o vině vyžadující kasační zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, pro něž by nemohl napadený rozsudek obstát. Jak již bylo vyloženo, pojem zločin odpovídá základní kategorizaci trestných činů (přečiny a zločiny), čehož si byl nakonec vědom i obviněný, který sám na ustanovení §14 odst. 1 tr. zákoníku odkázal. Již citované ustanovení §120 tr. řádu, které vyjmenovává obsahové náležitosti rozsudku, rovněž ukládá soudu povinnost ve výroku, jíž uznává obviněného vinným, nebo jímž jej zprošťuje obžaloby, označit přesně trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedeném, zda jde o zločin nebo přečin. Ani trestní řád tedy nevyžaduje označení subkategorie zločinu jako zvlášť závažného zločinu, ale za dostačující považuje odlišení základní, tedy, zda jde o přečin nebo zločin. Pro přezkum naplnění první z obou kumulativních zákonných podmínek uložení trestu propadnutí majetku, resp. soudem určené části nemovitého majetku obviněnému A. B. bylo významné to, že byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V tomto smyslu tudíž nelze přiznat žádné opodstatnění výhradě, kterou obviněný i přes znalost citovaného ustanovení o bipartici trestných činů věděl a formálně vycházel ze znění tzv. právní věty výroku o vině bez zohlednění skutečného právního posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu, které je zakotveno v §14 odst. 3 větě za středníkem tr. zákoníku.
33. Druhá zákonná podmínka pro uložení trestu propadnutí majetku podle §66 odst. 1 tr. zákoníku spočívala v tom, že pachatel odsuzovaný za zvlášť závažný zločin získal, anebo se přinejmenším pokusil o získání majetkového prospěchu, a to pro sebe nebo pro jiného. V posuzovaném případě bylo nepochybně prokázáno, že záměrem obviněného A. B. bylo opatření zisku z dováženého a skladovaného řezaného tabáku výrobou neoprávněně označených cigaret za účelem vlastního obohacení a současně umožnit spoluobviněným rovněž získat neoprávněný finanční profit z tímto způsobem páchané trestné činnosti. Obě z kumulativních podmínek (druhou z nich obviněný nenapadl; pozn. Nejvyššího soudu), které zákon vyžaduje pro uložení trestu propadnutí majetku nebo jeho části podle §66 odst. 1 tr. zákoníku, pokud neukládá výjimečný trest, byly evidentně naplněny. Stejně tak v posuzovaném případě je možné souhlasit s názory soudů prvního a druhého stupně ohledně odpovídajících okolností, za nichž došlo ke spáchání posuzované trestné činnosti a uložení tohoto druhu trestu nebránily ani osobní, majetkové a rodinné poměry obviněného. Soud vyslovil trest propadnutí majetku obviněného jen ve vztahu k té jeho části, která byla využívána pro neoprávněnou výrobu cigaret a skladování řezaného tabáku, obviněný ji nevyužíval pro svou osobní potřebu, naopak objekt stavebně upravil pro umístění výrobní linky a pro ubytování pracovníků – cizích státních příslušníků, kteří se rovněž podíleli na páchání trestných činů. Na totožnou námitku obviněného reagoval i vrchní soud v bodech 37. a 38. napadeného usnesení, který rovněž přiléhavě poznamenal, že nemůže obstát ani námitka obviněného týkající se „duplicity trestu“ ve vztahu k exekučním příkazům, které předmětné nemovité věci postihují za účelem úhrady dlužné daně. Na trest propadnutí majetku totiž nelze nahlížet jako na prostředek splnění daňové povinnosti. Nejvyšší soud proti uvedeným závěrům Vrchního soudu v Olomouci nemá jakýchkoli výhrad, naopak jeho úvahy považuje za správné a v podrobnostech na ně odkazuje.
IV. Závěrečné shrnutí
34. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného A. B. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu