ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.864.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 864/2020-3487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 4 To 9/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 49 T 7/2017, byl obviněný P. M. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §260 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 3 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil vydal poškozené České asociaci odpadového hospodářství, z. s., IČ 66001536, se sídlem Pod pekárnami 157/3, Praha 9 (dále ve zkratce též jen „ČAOH“), bezdůvodné obohacení ve výši 764 588, 08 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo obviněnému uloženo, aby spolku ČAOH vydal bezdůvodné obohacení ve stejné výši, poškozený spolek byl se zbytkem svého nároku odkázán podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný byl také uvedeným rozsudkem pod bodem B) výroku rozsudku částečně podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby
2. Uvedených trestných činů, pro něž byl uznán vinným, se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že dne 8. 12. 2011 podal jako oprávněná osoba žádost o finanční podporu z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost (dále jen jako „žádost“), ve které uvedl nepravdivé údaje, když jako povinnou přílohu předložil Analýzu cílových skupin, která měla být zpracována na základě dotazníkového šetření 20 členských společností ČAOH, jež ve skutečnosti mezi členskými společnostmi neproběhlo. Na základě této žádosti rozhodl poskytovatel dotace Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále též ve zkratce jen „MPSV“) dne 16. 3. 2012 o poskytnutí dotace a rozhodnutím Odboru implementace fondů Evropské unie ze dne 21. 6. 2012 byla přiznána dotace ve výši 3 822 940,40 Kč. Dne 1. 8. 2012 byla na bankovní účet ČAOH připsána částka 764 588,08 Kč poukázaná MPSV jako první platba dotace. Následně obviněný provedl z účtu ČAOH zčásti z uvedených připsaných peněz 4 různé převody finančních částek specifikovaných pod body 1 až 4 ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to na účty své vlastní, anebo jím ovládané obchodní společnosti A. Následně spolek ČAOH na základě rozhodnutí MPSV o odnětí dotace, č. j. 2012/96257-821, ze dne 13. 12. 2012 vyplacenou první část dotace vrátila.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškozený spolek ČAOH odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 4 To 9/2020, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
I I. Dovolání obviněného P. M.
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce v dané věci dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu druhého stupně, která podle něj mají spočívat na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení (dovolací důvody zákonným ustanovením neoznačil).
5. Obviněný nejprve pod bodem I. svého dovolání zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Pod bodem II. namítl tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a porušení základních trestněprocesních zásad. V této pasáži především vyslovil nesouhlas se soudy nižších stupňů, které shledaly uvedení nepravdivých údajů v tom, že neproběhlo jím tvrzené dotazníkové šetření. Nesouhlasil se závěry soudů nižších stupňů, že z žádosti o dotaci má vyplývat provedení písemného dotazníkového šetření, které skutečně neprováděl, protože vůbec nezáleželo na formě, která nemusela nutně být písemná, to podle něj v žádosti není vůbec uvedeno a ani to z ní nevyplývá. Soudy nižších stupňů podle něj přistoupily k věci příliš formalisticky, vytrhávaly jednotlivá zjištění z kontextu v neprospěch obviněného, nepřípustně „slovíčkařily“, takže jsou skutková zjištění soudů nižších stupňů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a došlo tím i k porušení základních trestněprávních zásad, zejména zásady in dubio pro reo . Právní závěry soudů jsou podle obviněného založeny na bezmezné akceptaci tvrzení nedůvěryhodných svědků P. M. a R. M., tedy oznamovatelů, kteří měli s obviněným značně vyhrocený vztah. Zpochybňoval dále i závěry soudů nižších stupňů o hospodářské situaci v členských společnostech ČAOH a s tím související potřebnosti předmětné dotace. I v dalších pasážích zpochybňoval skutkové závěry soudů nižších stupňů. Podle nadpisu v bodě IV. svého dovolání chtěl namítat nesprávné právní posouzení (a to za pomoci odkazu na bod II. svého dovolání). Podle názoru obviněného nejsou závěry o okolnostech uvedených v popisu skutku a následně akceptované odvolacím soudem nepravdivými údaji ve smyslu §212 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyla stanovena forma dotazníkového šetření, které podle něj skutečně proběhlo, nebylo ani zjištěno, že by dotace nebyla poskytnuta, pokud by nedošlo k písemnému vyplnění dotazníku. Dotace by podle obviněného nebyla poskytnuta pouze tehdy, pokud by nebyla provedena analýza cílových skupin, která však provedena byla. Projekt realizovaný obviněným proto podle něj splnil podmínky pro schválení dotace.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a sám jej obžaloby zprostil.
III. Vyjádření k dovolání obviněného
7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
8. Státní zástupce předně poukázal na to, že obviněný svým dovolání výslovně brojil (též) proti rozsudku soudu prvního stupně, ač proti němu není dovolání přípustné, dále upozornil na to, že jeho dovolání neobsahuje některé obligatorní náležitosti, neboť obviněný přesně neoznačil dovolací důvody zákonnými ustanoveními, o něž se opíral.
9. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který podle slovního vyjádření obviněný uplatnil, uvedl, že dovolání z tohoto důvodu nemůže spočívat na námitkách proti tomu, jak soudy nižších stupňů postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, jak hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily apod. Tyto námitky obviněného uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají, neboť soudy nižších stupňů řádně zjistily skutkový stav a provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech. Státní zástupce neshledal ani tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Státní zástupce konstatoval, že soudy nižších stupňů přijaly jednoznačný závěr, že dotazníkové šetření v říjnu 2011, jímž byla v žádosti o dotaci zdůvodňována a dokladována Analýza cílových skupin, stěžejní pro rozhodování o poskytnutí dotace, neproběhlo, neuskutečnilo se ani jiné šetření, jež by dávalo podklad, který měl z hlediska analýzy představovat výsledek odpovídající deklarovanému dotazníkovému šetření. V rozporu s pravidly elementární logiky nebyl podle státního zástupce ani závěr soudů nižších stupňů, že z vlastní analýzy cílových skupin mělo vyplývat provedení dotazníkového šetření a předání dotazníků vybraným členským společnostem (hovoří se např. o stoprocentní návratnosti dotazníků). Soudy nižších stupňů se podrobně věnovaly a s odkazem na provedené důkazy zcela správně vyhodnotily též otázku potřebnosti projektu. K námitce porušení zásady in dubio pro reo uvedl, že se jedná o zásadu, která má procesní charakter a nelze ji podřadit pod žádný dovolací důvod.
10. Státní zástupce sice v teoretické rovině souhlasil se závěry obviněného, že nepravdivými údaji v případě naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku jsou takové údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro poskytnutí některého z dotačních titulů. Jakýkoliv nepravdivý údaj pro poskytnutí dotace, který je sdělován o některé skutečnosti důležité pro poskytnutí dotace, může podstatně ovlivnit rozhodování poskytovatele konkrétního dotačního titulu. Veškeré údaje uváděné obviněným v přílohách žádosti o finanční podporu z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, jež byly soudem prvního stupně označeny za nepravdivé, uvedené podmínky splňovaly, proto tímto soudem zvolená právní kvalifikace byla správná.
11. Z uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který se k němu do konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že (byť s níže uvedenou výhradou) lze považovat za splněné formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
14. Předně je třeba v souladu s vyjádřením státního zástupce obviněného upozornit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, kterým lze podle §265a odst. 1 tr. řádu napadat výlučně rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Jinými slovy dovolání nemůže směřovat proti rozsudku soudu prvního stupně, jak to (mimo jiné) uvedl ve svém dovolání obviněný. Dále je třeba upozornit na to, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek (na rozdíl od odvolání) není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
15. Obviněný alespoň podle slovního vyjádření a podle obsahu svého dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, byť na tato zákonná ustanovení výslovně neodkázal, ač mu to ukládá ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu o obsahových náležitostech dovolání. Dovolací soud jen proto však věc nevracel soudu prvního stupně k odstranění těchto vad, ač se takový postup podle §265h odst. 1 tr. řádu nabízel, neboť by tím jen oddálil definitivní rozhodnutí o odmítnutí v zákonné lhůtě podaného dovolání, protože toto dovolání obsahově neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, jak bude vysvětleno níže, a rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu běhu dovolací lhůty - §265f odst. 2 tr. řádu. Nejvyšší soud se tak spokojil i s pouhým slovním vyjádřením dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v dovolání obviněného.
16. Obviněný ale měl na mysli mnohem spíše dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé zákonné variantě, který neoznačil ani slovním pojmenováním (což ovšem zřetelně vyplývá z toho, že obviněný i přes své zákonné zastoupení obhájcem směřoval dovolání primárně proti rozsudku soudu prvního stupně, což je nepřípustné, jak bylo rozvedeno shora). Uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé zákonné variantě je totiž (mimo jiné) dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu (tj. odsuzujícímu rozsudku), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak obviněný namítal. Obviněný tak ani zákonným odkazem a ani slovně n eoznačil správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud přezkoumat napadené usnesení odvolacího soudu, které též obviněný ve svém dovolání označil. Jak již Nejvyšší soud v mnoha jiných svých rozhodnutích uvedl, takové pochybení však samo o sobě nebylo určující, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl (viz k tomu z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 Tdo 279/2020, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1471/2019). Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
17. Obecně lze dále konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které bylo jádrem dovolání obviněného, je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Námitky obviněného neodpovídající dovolacím důvodům
18. Obviněný rozhodnutím soudů nižších stupňů především vytýkal nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž měly dospět údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů . To se týkalo zejména námitek, jimiž zpochybnil věrohodnost tvrzení svědků P. M. a R. M. Dále obviněný žádal aplikovat hmotněprávní ustanovení na zcela jiný skutkový stav, než ke kterému dospěly soudy nižších stupňů. Podstatou této části námitek obviněného byl jeho nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, že neproběhlo dotazníkové šetření. Ani takové námitky ale neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, jak byly vymezeny shora, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům.
19. Obviněný především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
20. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
21. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
22. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný též namítal. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže .
23. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely z velmi omezeného penza důkazů vyplývajících z důkazních prostředků spočívajících ve výslechu osob jemu nepřátelsky naladěných či listin jimi předložených. Stejně tak není pravdou, že by důkazy hodnotily jednostranně a zaujatě, nedůvodně pak přebíraly verzi uvedenou v obžalobě, případně že by důkazy vůbec nehodnotily, jak obviněný naznačoval. Naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněného, které směřovalo k tomu, aby na základě žádosti o finanční podporu, ve které uvedl zjevně nepravdivé údaje, získal dotaci financovanou zčásti z národních a zčásti z evropských zdrojů. Soudy nižších stupňů si naopak udělaly přesvědčivý přehled o posloupnosti kroků obviněného, který ihned po získání první splátky dotace užil získané finanční prostředky pro sebe a pro jemu blízkou obchodní společnost. Soudy nižších stupňů se přitom zevrubně zabývaly i tím, nakolik byla dotace potřebná, zda byla pravdivá tvrzení obviněného o provedení dotazníkového šetření. Zcela důvodně pak vyhodnotily obhajobu obviněného o ústním provedení dotazníkového šetření za účelovou, neodpovídající realitě, stejně tak neodpovídající celkovému vyznění žádosti o dotaci, z níž taková forma šetření rozhodně nevyplývá. Důvodně soudy nižších stupňů po zevrubném hodnocení všech důkazů jak jednotlivě, tak i (a to především) ve vzájemných souvislostech, uzavřely, že obviněný ve skutečnosti žádné tvrzené šetření neprovedl, nemohl tak reálně provést ani zmiňovanou analýzu cílových skupin, tedy uváděl v tomto směru nepravdivé údaje. K tomu je možno odkázat na velmi zevrubná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž se tyto soudy přesvědčivě vypořádaly s těmito skutkovými námitkami obviněného (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zejména na str. 79 a 80, resp. odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 11 až 23).
24. Lze tedy konstatovat, že námitka obviněného, že nebyl naplněn znak „uvedení nepravdivých údajů“, jen zdánlivě spadala pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však byla založena na zcela jiných skutkových zjištěních, k nimž soudy nižších stupňů nedospěly. Obviněný tak žádal aplikovat trestní právo hmotné na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, což neodpovídá ani uplatněnému a ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jak bylo již uvedeno shora.
25. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka obviněného o porušení zásady in dubio pro reo , která je zásadou procesní, nikoli práva hmotného, a proto již z povahy věci nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nadto dovolací soud ani nezjistil porušení tohoto principu jako součásti principu presumpce neviny.
26. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i v usnesení soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy poté pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo z jejich strany ani k deformaci obsahu důkazů a jejich závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených důkazů vyplývajících z důkazních prostředku provedených v hlavním líčení. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 79 až 84), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů důvodně akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení (str. 10 až 25).
V. Závěrečné shrnutí
27. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 8. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu