ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.985.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 985/2020-764
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný O. Z. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 11 To 59/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 150/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného O. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 3 T 150/2019, byl obviněný O. Z. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a to 30. 9. 2020 (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, který byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §67 odst. 1 a §68 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 50 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že dne 14. 3. 2011 jako jednatel a v té době jediný společník obchodní společnosti S., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „S.“), převzal v kanceláři obchodní společnosti A., v XY od S. C. finanční hotovost ve výši 2 750 000 Kč jako finanční půjčku obchodní společnosti S. na základě „smlouvy o půjčce“ uzavřené téhož dne mezi obchodní společností S. na straně dlužníka a fyzickou osobou S. C. na straně věřitele. Takto svěřené finanční prostředky ve výši 2 750 000 Kč určené jako kapitál pro obchodní společnost S. do ní obviněný nikdy nevložil a ponechal si je neoprávněně pro vlastní potřebu. S. C. je ani zčásti do 31. 12. 2015 nevrátil, ačkoliv podle dodatku ke smlouvě o půjčce ze dne 26. 9. 2014 byla obchodní společnost S. povinna tyto půjčené peníze splatit nejpozději ke dni 31. 12. 2015. Obviněný je ani nezaúčtoval řádným způsobem do účetnictví obchodní společnosti S., i když tak byl povinen učinit nejpozději do konce roku 2011, čímž obchodní společnosti S. způsobil škodu ve výši 2 750 000 Kč, neboť jí popsaným jednáním obviněného vznikl závazek v uvedené výši, který byla poškozená také uhradila.
3. Odvolání obviněného O. Z. proti rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. řádu zamítl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 11 To 59/2020.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel předně namítl, že nebylo prokázáno, že by mu dne 14. 3. 2011 byly peníze skutečně předány. Dále podle něj nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívající v tom, že by si přisvojil cizí věc a způsobil tak na cizím majetku škodu. Byl jediným jednatelem a současně i jediným společníkem obchodní společnosti S., proto si mohl nejvýše přivlastnit svou věc a způsobit tak škodu pouze na svém majetku. Vyjádřil přesvědčení, že oddělení majetku vlastníka 100% obchodního podílu a majetku korporace je pouhou právní fikcí, která v reálném světě neexistuje. Obchodní společnost nemá vlastní vůli a projevuje ji prostřednictvím svého jednatele. Považoval za absurdní, aby byl stíhán za zpronevěru svých vlastních peněz. Měl za to, že pokud nebyli jeho podnikáním poškozeni žádní věřitelé, nelze jej za jeho nehospodárnost nijak právně postihovat. Jestliže byla soudem obviněnému kladena za vinu skutečnost, že nezaevidoval do účetnictví poškozené obchodní společnosti poskytnutou půjčku, nasvědčovalo by znakům jiného trestného činu a nikoli zpronevěře.
6. Obviněný dále dovozoval, že skutek byl chybně právně kvalifikován. Pokud měla být věc obchodní společnosti svěřena jedinému společníkovi, jak uváděly soudy nižších stupňů, pak by se skutek kladený mu za vinu měl podle obviněného posoudit spíše jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku (správně porušení povinnosti při správě cizího majetku) podle §220 tr. zákoníku. V tomto případě, by mu však muselo být prokázáno úmyslné porušení zákonné povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Před soudy nižších stupňů ale nebylo podle obviněného prokázáno, že by mu peníze byly vůbec předány, tedy svěřeny, stejně tak se soudy nižších stupňů nezabývaly jeho obohacením, pouze konstatovaly, že peníze se nacházejí mimo majetkovou sféru obchodní společnosti. Do úvahy mohla podle dovolatele přicházet také právní kvalifikace trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. V popisu skutku však zcela chybí účel poskytnuté půjčky obchodní společnosti S. Finanční prostředky z půjčky měly být použity jako kapitálový podíl do nově vznikající akciové společnosti, což vypověděl také S. C. Soudy nižších stupňů proto měly zkoumat, zda k tomu skutečně došlo a zda obchodní společnost S. nebyla spíše správce vkladu než dlužník ze smlouvy o půjčce, resp. zda nebyla tímto naplněna skutková podstata trestného činu podvodu.
7. Dovolatel namítal rovněž porušení zásady uvedené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž má být trestní právo užito až subsidiárně jako tzv. ultima ratio , nepostačuje-li uplatnění odpovědnosti podle jiného právního principu. Obviněný zpochybňoval společenskou škodlivost, která byla podle něj v jeho případě zeslabována právě tím, že si měl přisvojit věc ve svém vlastnictví. Daná věc tak měla být podle jeho názoru řešena v rámci občanskoprávního či obchodněprávního sporu.
8. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v jeho případě v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy nižších stupňů podle obviněného neobjasňovaly stejně pečlivě důkazy svědčící v jeho prospěch jako důkazy svědčící proti němu, což bylo podle něj v rozporu s presumpcí neviny. Poukázal na svědecké výpovědi tří svědků (svědka S. C. a jeho spolupracovníků), které vykazovaly značné rozpory, a přesto byla právě na nich vina obviněného založena. Rozpory shledal konkrétně v tom, kdy byla smlouva podepsána, kdo byl přítomen u podpisu, kdy byly předány peníze, v jakém pořadí k tomu došlo, od koho a kdy měl obviněný peníze převzít a jaká byla hodnota předaných bankovek. Obviněný stále trval na tom, že k předání peněz fakticky nedošlo. Nejasnosti ve svědeckých výpovědích jeho vlastní závěr o nepředání peněz podle něj potvrzují. Soud prvního stupně zcela pominul, že údajně předávaná částka vysoce překračuje limit pro transakci peněz v hotovosti stanovený zákonem, a proto uvedená částka v takovém objemu ani nemohla být předávána.
9. Z výše uvedených důvodů navrhl dovolatel O. Z., aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a aby přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně se po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a dovolacích námitek obviněného vyjádřila k samotnému obsahu dovolání. Měla za to, že dovolací námitky obviněného lze podřadit pod jím uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak neshledala je opodstatněnými.
11. Státní zástupkyně vyjádřila nesouhlas s tvrzením dovolatele, že nedošlo k naplnění znaku „přisvojení si cizí věci“. Zdůraznila, že v právní teorii nevznikají pochybnosti o nutnosti oddělovat majetek obchodní společnosti od majetku jejích společníků, neboť je charakteristickým rysem právnických osob, že mají majetkovou samostatnost, jež vyplývala (podle spáchání skutku do 31. 12. 2012) ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „obch. zák.“), konkrétně z jeho §56 odst. 1 a §1 odst. 2, 3. Nelze podle státní zástupkyně v žádném případě ztotožňovat majetek jediného společníka (fyzické osoby) s majetkem společnosti s ručením omezeným. Majetky těchto subjektů jsou odlišné, a proto není vyloučeno spáchání trestného činu zpronevěry. Pokud je způsobena škoda na majetku právnické osoby, není proto takovým činem přímo poškozen majetek fyzické osoby, ale výlučně jen majetek právnické osoby. K tomu státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí č. 18/2006, č. 26/2007 a č. 41/2010 Sb. rozh. tr. Poté se státní zástupkyně zabývala oddělením majetku jediného společníka od majetku obchodní společnosti jako základním znakem právnických osob. Jestliže obviněný s cizí věcí naložil v rozporu s účelem, za jakým mu věc byla svěřena, konkrétně ji nevložil do majetku společnosti, naplnil tak znaky trestného činu zpronevěry, jímž byl přiléhavě uznán vinným. Proto další úvahy o jiné právní kvalifikaci považovala státní zástupkyně za bezpředmětné.
12. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a v podrobnostech odkázala na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012. V případě obviněného nebylo možno využít korektiv ultima ratio , neboť vzniklá škoda několikanásobně převyšovala hranici škody nepatrné a dosahovala limitu škody značné. Ani okolnosti případu na tomto závěru nemohou nic změnit.
13. Státní zástupkyně neshledala ani tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich posouzením soudy nižších stupňů. Svědecké výpovědi nebyly důkazy osamocenými, nýbrž společně s dalšími důkazy (především se samotnou obviněným vlastnoručně podepsanou smlouvou o půjčce prokazující účel půjčky) vytvořily potřebný okruh důkazů, na jejichž základě byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. V postupu soudu prvního stupně státní zástupkyně neshledala pochybení příčící se zásadám spravedlivého procesu.
14. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Zároveň vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání také v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
15. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
18. Nejprve je třeba zmínit, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti měl patrně na mysli dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud zamítl jeho řádný opravný prostředek, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím podle obviněného dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný tak neoznačil správně ani dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, t oto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky zčásti neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu a zčásti se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
19. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
20. Nejvyšší soud po prostudování obsahu dovolání zjistil, že část uplatněných námitek dovolatele byla procesního charakteru a s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídá. Jde o ty námitky, jimiž obviněný zpochybňoval správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, zejména jde o námitku, že nepřevzal od S. C. částku 2 750 000 Kč, jakož i o zpochybnění hodnocení výpovědí svědků soudy nižších stupňů. Další dovolací námitky obviněného ovšem bylo možno pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Šlo především o zpochybnění právní kvalifikace skutku jako trestného činu zpronevěry, především o nesouhlas obviněného se závěry soudů nižších stupňů o naplnění znaků objektivní stránky trestného činu zpronevěry, neboť peníze poškozeného obchodní společnosti S. pro něj neměly být věcí cizí. Za právně relevantní námitku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu lze označit též tu, kterou zpochybňoval dostatečnou společenskou škodlivost svého jednání a s tím související chybné užití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
21. K procesním námitkám je nutno prvně uvést, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, příp. hodnocení procesního postupu, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.
22. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
23. Je třeba upozornit, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
24. Nejvyšší soud, který na uvedené námitky obviněného ohledně skutkového stavu nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces, jak tvrdil dovolatel. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud nesoulad, natožpak extrémní, mezi provedenými důkazy a z nich dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a následně správně zvolily i právní kvalifikaci.
25. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulované části dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené procesní výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Nejvyšší soud uvádí, že skutkové závěry rozsudku soudu prvního stupně vycházejí z logického a přesvědčivého hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jsou náležitě popsány ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně rozvedeny v jeho odůvodnění (viz zejména hodnocení důkazů na str. 9-11 odůvodnění rozsudku). S těmito závěry souhlasil i odvolací soud (srov. odůvodnění jeho usnesení zejména v bodě 6. na str. 5-7), vyjádřil se rovněž logicky a přesvědčivě k údajným rozporům ve svědeckých výpovědích. Nejvyšší soud nemá důvod tyto úvahy a následné závěry soudů nižších stupňů jakkoliv zpochybňovat. Rovněž podle Nejvyššího soudu bylo z provedeného dokazování (ze samotné smlouvy o půjčce, ze svědeckých výpovědí, z účetnictví poškozené společnosti S.) bez důvodných pochybností zjištěno, že obviněný O. Z. v té době jediný společník a jednatel obchodní společnosti S. podepsal za tuto společnost v postavení jejího jednatele, tedy statutárního orgánu, dne 14. 3. 2011 smlouvu o půjčce mezi obchodní společností S. jako dlužníkem a S. C. jako věřitelem, jejímž předmětem byla půjčka částky 2 750 000 Kč na konkrétně stanovený účel, že uvedenou částku téhož dne obviněný též převzal, což stvrdil též svým podpisem ve smlouvě o půjčce a potvrzují to i výpovědi svědků, avšak následně tuto hotovost do obchodní společnosti S. nevnesl a nezaúčtoval. Obhajobě obviněného, která se v průběhu řízení částečně měnila podle postupně zjišťovaného skutkového stavu, nelze uvěřit, jednak ji vyvrací provedené důkazy, jednak se jeví velmi nelogické, aby sjednával jednoznačně vymezenou smlouvu o půjčce a postupoval zcela v rozporu s ní, nevěděl, co podepisuje, o čem se S. C. jednal apod. Nejvyšší soud rovněž nespatřuje výrazné rozpory mezi výpověďmi svědků, jež by byly s to jejich výpovědi znevěrohodnit, jak tvrdil obviněný. Naopak drobné rozpory jsou způsobeny důsledkem uplynutí času a vypovídají o autenticitě svědeckých výpovědí. Na tom podstatném se svědci (S. C., Z. V., S. C.) však shodli (viz str. 4-5 rozsudku soudu prvního stupně), a sice že peníze byly předány v hotovosti v bílé obálce A4 v převážně v pětitisícových bankovkách v částce 2 750 000 Kč, do obálky je vkládala svědkyně S. C. se svědkyní Z. V., že peníze pocházely z trezoru v kanceláři a ze soukromých zdrojů manželů C., že byly předávány v kanceláři S. C. a že obviněný si je přebral při podpisu smlouvy. Soudy nižších stupňů též důvodně odmítly obhajobu dovolatele, že k předání peněz nemohlo dojít z důvodu omezení plateb v hotovosti. Je sice pravdou, že takovým postupem (předáním hotovosti ve výši 2 750 000 Kč) došlo k porušení §4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona o správě daní, v tehdy účinném znění, avšak případný postih za správní delikt nebyl meritem tohoto trestního řízení. Neznamená to ovšem, že z důvodu existence tohoto zákona k předání této hotovosti nemohlo fakticky dojít, protiprávnost postupu jej nečiní sama o sobě fakticky nemožným.
26. Z námitek obviněného, které bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, lze uvést především tu, kterou zpochybňoval naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, neboť měl za to, že za obchodní společnost S. převzaté peníze nebyly pro něj věcí cizí, ale že šlo ve skutečnosti o jeho vlastní majetek, protože byl jediným společníkem uvedené obchodní společnosti. Proto obviněný též dospěl k závěru, že tyto svěřené peníze tudíž jej nemohl zpronevěřit. Ač tuto námitku jiného nesprávného hmotněprávního posouzení je možno pod deklarovaný dovolací důvod subsumovat, jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
27. Nejvyšší soud připomíná, že zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
28. Ve shodě se státní zástupkyní je třeba připomenout, že obchodní společnost, byť 100 % jejího obchodního podílu vlastní jediný společník, tvoří zcela samostatnou entitu, majetkově nezávislou na majetku společníka, společnost a společník jsou dvěma samostatnými a rozličnými subjekty (k tomu např. rozhodnutí č. 18/2006, č. 26/2007 a č. 41/2010-II. Sb. rozh. tr.). Tedy pokud byla hotovost zapůjčena obchodní společnosti S. jako společnosti s ručením omezeným (právnické osobě), měl ji obviněný zanést do účetnictví této obchodní korporace a naložit s ní způsobem uvedeným ve smlouvě o půjčce. Nejednalo se o půjčku pro obviněného jako fyzickou osobu, ten v závazkovém vztahu vystupoval za uvedenou obchodní společnost jako její jednatel, jejím jménem a na její účet. Obviněný měl svěřenou hotovost opatrovat a spravovat, užít ji ku prospěchu uvedené obchodní společnosti, což ale neučinil, naopak si hotovost, která pro něj jako pro fyzickou osobu byla věcí cizí, ponechal a naložil podle své vůle ku svému vlastnímu prospěchu, tedy si ji přisvojil, o tuto částku se tak i obohatil, a to právě na úkor poškozené obchodní společnosti. Obviněný tím způsobil na majetku poškozené značnou škodu [§206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku], jíž se až do 30. 9. 2020 rozuměla škoda dosahující výše nejméně 500 000 Kč ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku (po novelizaci uvedeného ustanovení zákonem č. 333/2020 Sb. s účinností od 1. 10. 2020 jde o částku nejméně 1 000 000 Kč, avšak tato nová úprava se v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku neužije, protože se přezkoumává správnost užití právních předpisů soudy nižších stupňů platných a účinných v době jejich rozhodování, jímž se trestní stíhání končí – viz §2 odst. 1 tr. zákoníku a přiměřeně k tomu např. rozhodnutí č. 48/2011 Sb. rozh. tr.).
29. Jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně bylo tak správně právně kvalifikováno jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku je subsidiární ve vztahu k trestnému činu zpronevěry (k tomu srov. rozhodnutí č. 21/2002 Sb. rozh. tr.). U trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku je vznik škody spojen s nakládáním s cizím majetkem v rozporu s tím, jak byl pachatel povinen takový majetek opatrovat nebo spravovat, avšak záměrem pachatele není ani vlastní prospěch, ani prospěch nikoho jiného (srov. vedle rozhodnutí č. 21/2002 Sb. rozh. tr. též rozhodnutí č. 17/2016 Sb. rozh. tr.). Rovněž nepřichází do úvahy právní hodnocení jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť podle skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů obviněný nezískal hotovost od svědka S. C. tím, že by jej (či někoho jiného) uvedl v omyl, využil jeho omylu nebo mu zamlčel podstatné skutečnosti, stejně tak nebylo zjištěno, že by vůbec v době majetkové dispozice s uvedenými penězi jednal s podvodným úmyslem. Nadto obviněným zvažovaná taková jiná právní kvalifikace by mu nebyla ku prospěchu.
30. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit také další námitku obviněného, že neměla být vůbec uplatněna jeho trestní odpovědnost, neboť jeho jednání nebylo společensky škodlivé, jelikož si přivlastnil (fakticky) vlastní věc, resp. že byla chybně uplatněna zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Ani v tomto směru nemohl dát Nejvyšší soud obviněnému za pravdu. Majetkovou samostatnost společnosti s ručením omezeným na majetku společníka vysvětlil Nejvyšší soud výše. Ve vztahu k obviněnému svěřená částka byla věcí cizí, nešlo o jeho vlastní majetek. Lze souhlasit se soudem prvního stupně i s názorem uvedeným ve vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného, že bylo na místě uplatňovat trestněprávní odpovědnost a s ní spojené trestněprávní důsledky, neboť nebyly shledány okolnosti, které by natolik snižovaly společenskou škodlivost činu, aby trestní postih nepřicházel v úvahu. Obviněný jednal s úmyslem obohatit se a svým jednáním naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty předmětného obohacovacího majetkového trestného činu, jímž způsobil škodu několikanásobně přesahující výši škody značné (to platilo v době rozhodování soudů nižších stupňů, ovšem platilo by to i po novelizaci trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb., jak bylo zmíněno shora).
31. K tomu lze připomenout judikaturu Nejvyššího soudu vážící se k zásadě subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
32. V daném konkrétním případě skutečně jednal obviněný na úkor obchodní společnosti, kterou tehdy zcela ovládal, dokonce byl nejen jediným jednatelem, ale i jediným společníkem poškozené obchodní společnosti S. Ovšem důsledky jeho činu spočívající v poškození uvedené obchodní společnosti se přímo projevily až později, když tato obchodní společnost musela půjčku splatit, tedy musela splnit závazek, který jejím jménem obviněný uzavřel, ač z přijaté částky neměla žádný prospěch a peníze použil obviněný zcela ku svému prospěchu. Později se povinnost úhrady dluhu promítla též do hospodaření uvedené obchodní společnosti S., v níž ovšem již nebyl obviněný jediným společníkem, protože dalším společníkem se později stal i S. C. (skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 18. 9. 2015). Pokud tedy podle zjištění soudu prvního stupně poškozená obchodní společnost S. dluh uhradila S. C. dne 5. 12. 2017, avšak obviněný sám škodu způsobenou zpronevěřením částky 2 750 000 Kč (spolu s příslušenstvím) dosud poškozené obchodní společnosti neuhradil, zhoršil tím ekonomické výsledky uvedené obchodní společnosti a tím i zprostředkovaně poškodil další subjekt, a sice druhého společníka S. C., který v době splacení dluhu měl na poškozené obchodní společnosti S. majetkovou účast. To jen Nejvyšší soud dodává nad rámec výše uvedeného vysvětlení, že poškozenou dokonaným trestným činem zpronevěry byla k okamžiku spáchání činu obchodní společnost S. jako subjekt majetkově oddělený od obviněného jako společníka, a to jen pro určité dokreslení majetkových dopadů trestného činu obviněného, který se určitým zprostředkovaným způsobem dotkl i dalších osob (není tak pravdou, jak tvrdil obviněný, že uvedeným činem poškodil reálně jen sám sebe).
V. Závěrečné shrnutí
33. Lze tak konstatovat, že ty námitky obviněného O. Z., které lze označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové či procesní, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu