ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1038.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1038/2020-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2020 o dovolání obviněného F. N., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 13 To 109/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 T 167/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. N. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 9 T 167/2019, byl obviněný F. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tak, že
společně s G. H., narozenou XY, v blíže nezjištěné době dne 1. 11. 2019 v obci XY, v ulici XY, okres Praha - západ, po předchozí společné domluvě, poté co blíže nezjištěným způsobem překonali oplocení u rekreační chaty ev. č. XY, vnikli na pozemek u této rekreační chaty a dále po odstranění cylindrické vložky FAB ze vstupních dveří a vyměnění za jinou, vnikli i do této chaty, kterou neoprávněně užívali a pobývali zde až do dne 6. 12.2019, kdy byli zadrženi hlídkou Policie ČR.
2. Za toto jednání byl obviněný podle §178 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 13 To 109/2020, podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nesprávné právní posouzení spatřoval v tom, že předmětná zahradní chatka podle jeho přesvědčení nepředstavuje obydlí, nebyla v předmětném období dlouhodobě užívána a není tak dán objekt trestného činu. Ač zahradní chatka může naplňovat definici obydlí podle §133 tr. zákoníku, musí uživateli umožňovat realizování základních životních potřeb a nesmí být uzpůsobena jen k nahodilému přebývání. Předmětná zahradní chatka podle obviněného tyto parametry nesplňuje, neboť není uzpůsobena k trvalému bydlení a vlastník P. B. potvrdil, že chatu nikdo neužíval od léta 2018. Objekt tak byl de facto opuštěný, není rozhodné, zda nese číslo evidenční či nikoli, a jednání obviněného tak nemůže být trestným činem. Ani při uložení sankce soud prvního stupně nepřihlédl ke všem okolnostem, v důsledku čehož je uložený trest nepřiměřeně přísný a nebyla zhodnocena ani možnost zastavení trestního stíhání pro neúčelnost s ohledem na aktuálně vykonávaný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců (uložený v jiné trestní věci – pozn. soudu).
5. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §265k tr. ř. zrušil a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po rekapitulaci ve věci dosud provedeného řízení a podstatného obsahu soudních rozhodnutí a dovolání obviněného uvedla, že dovolatel uplatnil námitku podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod, avšak tuto vyhodnotila jako zjevně neopodstatněnou. V navazující analýze poukázala na zákonné znaky projednávané skutkové podstaty podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, na definici pojmu obydlí podle §133 tr. zákoníku i podle navazujících interpretací komentářové literatury a plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 o právu na soukromí v prostorové podobě. I podle starší judikatury se „domem“ rozumí mj. též rekreační chaty, jestliže poskytují svému uživateli určité soukromí a možnost odpočinku, tedy slouží-li k individuální rekreaci. Napadený objekt je právě takovým, podle vyjádření poškozeného je chata určena (a také vybavena) k sezónnímu užívání, je opařena uzamykatelnými dveřmi, okny, okenicemi a nepochybně tak spadá do definice obydlí a představuje soukromou, životní, prostorově vymezenou zónu. Úvaha obviněného je tedy mylná a přechodným nevyužíváním objektu tento neztrácí vlastnosti obydlí, neboť i ve chvíli, kdy není aktivně využíván, plní nebo je připraven plnit takovou funkci. Pokud měl dovolatel v úmyslu argumentovat judikaturou odpírající status obydlí zahradním kůlnám, altánkům, přístřeškům, neuzamčeným, neobývaným a rozestavěným objektům apod., jde o objekty, které nikdy k bydlení nesloužily, ani k tomu nebyly určeny. Navíc aktuálnější judikaturní přístup představuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 Tdo 156/2017, podle něhož se pachatel dopustí porušování domovní svobody i tehdy, pokud vnikne do některého z objektů, jakými jsou různá hospodářská stavení, dvory, oplocené zahrady či jiné pozemky, pokud náležejí k obydlí jako jeho příslušenství, a tím pádem s ním vytvářejí jeden celek, aniž by bylo nutné, aby zároveň vnikl i do objektu sloužícího k vlastnímu bydlení. Z hlediska objektivní stránky není ani třeba, aby objekt, do kterého pachatel vnikne, byl uzavřen ve smyslu uzamčení nebo jiného podobného zajištění představujícího fyzickou překážku k vniknutí. S přihlédnutím k tomuto rozhodnutí je evidentní, že znaky trestného činu porušování domovní svobody přinejmenším podle §178 odst. 1 trestního zákoníku naplnil v tomto případě obviněný již tím, že neoprávněně vstoupil na oplocenou zahradu u předmětné rekreační chaty, aniž by bylo nutné, aby zároveň do této chaty (obydlí) vnikl. V dané věci tak byl naplněn zákonný znak „obydlí“ stejně jako ostatní zákonné znaky přečinu podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
7. Dovolací námitky vztahující se k výroku o trestu žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť takový výrok může být podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napaden jen z důvodu uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, nikoli však z důvodu nepřiměřenosti trestu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pro nezastavení trestního stíhání je pak založen nepřípustností takového stíhání, nikoli bezúčelností.
8. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně považovala dovolací námitky částečně za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitku podřaditelnou pod uvedený důvod vyhodnotila jako zjevně neopodstatněnou. Dovolání jako celek navrhla jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Z logiky věci i obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě.
14. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatele zákonnému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. částečně neodpovídají, proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo částečně podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a částečně relevantně uplatněnými námitkami uvedené dovolací důvody naplněny nebyly.
16. Ve shodě se stanoviskem státní zástupkyně Nejvyšší soud jako relevantně uplatněnou námitku korespondující s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval námitku vadného posouzení dotčené rekreační chaty jako „obydlí jiného“ ve smyslu ustanovení §178 odst. 1 a §133 tr. zákoníku. Lze předeslat, že Nejvyšší soud je vázán rozsahem podaného dovolání a uplatněnými dovolacími důvody (viz §265f odst. 1 a §265i odst. 3 až 5 tr. ř.), proto bylo možno plně vycházet ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyjádřených ve skutkové větě výrokové části jeho rozsudku, aniž by byla kteroukoli z procesních stran rozporována úplnost důkazního řízení a správnost procesu hodnocení důkazů, z nichž skutková zjištění vzešla. Dovolací soud se tedy koncentroval výlučně na dovolatelem formulovanou námitku, která nepostihovala ani ostatní zákonné znaky přečinu porušování domovní svobody vyjma jeho objektu. Tímto je domovní svoboda garantovaná čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Narušení domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v neoprávněném vniknutí do obydlí jiného nebo setrvání v něm. Pojem „obydlí“ je pak obsažen v definičním ustanovení §133 tr. zákoníku, podle něhož se jím rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející . Vzhledem k povaze předmětné nemovitosti (rekreační chata) a projednávané věci považuje Nejvyšší soud za nadbytečné věnovat se ustálené judikaturní praxi a pojetí zákonem chráněných prostor v podobě bytu a příslušenství k němu náležejícímu. Relevantním je totiž z výčtu ustanovení §133 tr. zákoníku toliko pojem dům a jiná prostora sloužící k bydlení , neboť rekreační chatu pod pojem bytu či příslušenství domu a bytu nepochybně podřadit nelze.
17. Nalézací soud (v bodě 10. odůvodnění jeho rozsudku) i státní zástupkyně správně poukázali na to, že za obydlí se považují v návaznosti na zákonnou ochranu domovní svobody též prostory pro odlišný charakter nespadající pod pojem dům nebo byt, které však rovněž slouží k bydlení, byť přechodnému, a mají tak povahu obydlí (např. pokoje v hotelích, penzionech, ubytovnách, léčebnách dlouhodobě nemocných, domovech důchodců, studentských kolejích atd., campingové chatky apod.). Takovou povahu mají i zahrádkářské chatky, pokud svému uživateli slouží k bydlení, tedy že mu poskytují soukromí a umožňují mu realizovat v nich základní životní potřeby a svým charakterem nejsou uzpůsobeny jen k nahodilému přebývání (srov. rozhodnutí č. 1/1980 a 36/1988 Sb. rozh. tr.). V této konkrétní věci lze však kategorizovat, že nešlo o „zahrádkářskou chatku“ nýbrž „rekreační chatu“, která nepochybně představuje kvalitativně vyšší formu zákonem chráněného prostoru z pohledu práva na ochranu domovní svobody. Předpokládá totiž účel určení „k rekreaci“, tudíž k přebývání plně srovnatelnému s poměry obytného domu, zatímco zahrádkářská chatka předpokládá obývání navazující na zahrádkářskou činnost, tzn. nižší intenzity. Nejvyšší soud si je vědom, že tyto rozdíly mohou být v reálu nikoli výrazné, nicméně v dané věci lze takový komparativní závěr učinit s ohledem na poznatky plynoucí z výpovědi poškozeného P. B., ohledání místa činu, pořízené fotodokumentace apod. Chata byla vybavena veškerým nábytkem a věcmi sloužícími k déledobější rekreaci a pobytu, byla řádně uzamykatelná, chráněná proti neoprávněnému vniknutí, pozemek je ohraničen plotem pouze mírně poškozeným s výraznou a vysokou bránou. Závěr o charakteru tohoto objektu je umocněn nejen opatřením evidenčního čísla (kteroužto skutečnost obviněný bagatelizuje), nýbrž zejména faktem, že oba obvinění zde po dobu cca 1 měsíce žili, tedy plnohodnotně „bydleli“. V takovém případě je třeba zdůraznit, že podle již zmíněného rozhodnutí publikovaného pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr. se „ domem rozumí i rekreační chata “, tedy takový objekt požívá plné ochrany ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku.
18. Nebyly totiž zjištěny jakékoli poznatky, které by shora uvedený závěr o charakteru předmětné nemovitosti vyvracely, přičemž názor Nejvyššího soudu k této problematice je dlouhodobě konstantní. Objekt neslouží pouze „nahodilému“ přebývání, kdy dovolatel tento způsob užívání preparuje z judikaturních rozhodnutí vyjadřujících se k zahradním chatkám, zatímco tzv. rekreační chata je statusově vyšší forma podřazená pojmu dům. Už vůbec nelze hovořit o objektu, který by snad byl obecně přístupný či vůbec neurčený k bydlení. Závěry výše uvedené pak musí být platné tím spíše, pokud zákonné ochrany požívají prostory poskytující podstatně méně soukromí. Zároveň se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s tím, že ani aktuální nevyužívání rekreační chaty, byť i např. po dobu jednoho roku, nezbavuje takový objekt jeho charakteru, tedy povahy domu a obydlí poskytujícího onu soukromou sféru bez vnějších zásahů a možnost realizovat zde základní životní potřeby. Byl by absurdním závěr, že právě obviněný tuto sféru narušující by si směl osobovat určení časového horizontu, v němž již objekt nebude podléhat zákonné ochrany pro nevyužívání osobou oprávněného uživatele, který kdykoli (lhostejno v jakém časovém intervalu či s jakým časovým odstupem od posledního využití) může přistoupit k výkonu práva domovní svobody ve způsobilém objektu k tomu určeném.
19. Z popsaných důvodů výše řešený rozsah dovolacích námitek tudíž Nejvyšší soud posoudil jako námitky relevantně uplatněné, nicméně zjevně neopodstatněné. Zbývající argumentace obviněného byla uplatněna ve vztahu k výroku o trestu, který se mu jevil nepřiměřeně přísným a poukazoval i na možnost „zastavení trestního stíhání pro bezúčelnost“. V tomto ohledu jde však o námitky, které se zcela míjí s uplatněnými důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a nejsou podřaditelné ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud považuje v těchto souvislostech za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného, nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, 41 a 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr ․ ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Takové pochybení však dovolatel nevytýkal.
20. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
21. Soud prvního stupně, který obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, přesvědčivě a detailně vyložil, jakými úvahami se při ukládání trestu řídil (viz bod 12. rozsudku). Zohlednil zejména osobu obviněného zatíženou výraznou majetkovou recidivou a výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody velmi krátce předcházející skutku. Uzavřel pak ve prospěch dovolatele, že lze uložit trest při samé spodní hranici trestní sazby činící podle §178 odst. 2 tr. zákoníku 6 měsíců až 3 roky odnětí svobody. Stejná východiska použil i soud odvolací (viz bod 10. usnesení). Proti takovým závěrům nelze mít žádných výhrad. Argumentace soudů je přiléhavá a trest obviněnému uložený je nutno považovat za adekvátní. Lze tedy uzavřít, že soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěry jsou vyvážené. Trest, který byl obviněnému takto uložen, není extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod. Nelze se ztotožnit ani s tvrzením, že „nebyla zhodnocena možnost zastavit trestní stíhání pro neúčelnost“, neboť takovou možnost výslovně k návrhu obhajoby posoudil a zakomponoval do svého odůvodnění ve shora uvedených pasážích jak nalézací tak i odvolací soud. V rámci řízení dovolacího je tato varianta tzv. odklonu bezpředmětná, neboť (jak správně analyzovala státní zástupkyně) jediným dovolacím důvodem, který může být založen na zákonné povinnosti zastavit trestní stíhání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné . Tato zákonná nepřípustnost však musí být dovozováno výlučně z obligatorně vymezených důvodů podle §11 a §11a tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Mezi takto vymezené případy nespadá zastavení trestního stíhání pro tzv. bezúčelnost zmiňovanou dovolatelem, tzn. z důvodu výkonu trestu uloženého v jiné trestní věci. Takové rozhodnutí lze fakultativně realizovat v řízení přípravném podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., před nalézacím soudem po předběžném projednání obžaloby podle §188 odst. 2 tr. ř. nebo v hlavním líčení podle §223 odst. 2 tr. ř., popř. i v řízení před soudem odvolacím podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř., nikoli však v řízení dovolacím, které nelze z uvedených důvodů iniciovat.
22. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno dílem z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. naplněny nebyly. Proto dovolání jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 11. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth