ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1078.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1078/2020-635
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 12. 2020 o dovolání obviněného O. G., nar. XY, bytem XY, přechodně XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 5 To 512/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 90/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného O. G. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 52 T 90/2018, byl obviněný O. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm . b) tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za takto kvalifikovanou trestnou činnost byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozené E. D. ve výši 50.000 Kč, se zbytkem jejího nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškození nezletilí AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym), CCCCC (pseudonym) a DDDDD (pseudonym) byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora uvedenému rozsudku podali poškození AAAAA, BBBBB, CCCCC a DDDDD odvolání, z podnětu kterých Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 5 To 512/2019, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených – odvolatelů a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy ve výši 10.000 Kč každému z poškozených AAAAA, BBBBB a CCCCC a ve výši 20.000 Kč poškozenému DDDDD. Se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy byli tito poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Uvodil nejprve obsah výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku soudu odvolacího, jakož i část odůvodnění odvolacího soudu vztahující se k pozitivnímu rozhodnutí o nárocích na náhradu nemajetkové újmy poškozených. Právní kvalifikace oprávněnosti nároků poškozených na náhradu nemajetkové újmy podle dovolatele nemá oporu v provedeném dokazování a je tak nepřípustná. Tento stav považoval za (podle zákona citovaný) důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Okolnosti skutkové povahy nebyly odvolacím soudem správně právně posouzeny, tedy právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a oprávněnost ani výše nároků poškozených na náhradu nemajetkové újmy nebyla v řízení spolehlivě prokázána. Obviněný poukázal zejména na to, že na výsledný zdravotní stav poškozených i podle skutkových zjištění soudu prvního stupně měla vliv celá řada okolností kromě jednání obviněného, jehož přesný podíl na onom stavu poškozených nebylo možno přesně stanovit. Podle dovolatele nárok poškozených na náhradu nemajetkové újmy nevznikl a odvolací soud o něm navíc rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž sám v tomto ohledu dokazování doplnil.
5. Dále, a to k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., obviněný uvedl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem dne 19. 2. 2020 od 8:45 hod. K tomuto se obviněný, jeho otec a obhájce osobně dostavili, avšak do jednací síně nebyli vyvoláni, je vyloučeno přeslechnutí, po hodině čekání se dozvěděli v jednací síni, že ve věci již bylo rozhodnuto a obhájci byl vystaven úřední záznam. Obviněný tedy reklamoval možnost ústavně zaručeného práva obhajovat se ve vztahu k nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy, a pokud mu nebylo umožněno účastnit se veřejného zasedání, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
6. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265m odst. 2 tr. ř. ve spojení s §265 tr. ř. odkázal nezletilé poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po rekapitulaci ve věci dosud provedeného řízení a podstatného obsahu soudních rozhodnutí a dovolání obviněného s četnými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uvedla, že námitky proti adheznímu výroku lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, pokud dovolatel namítl porušení hmotného práva, kterým se řídí režim náhrady škody. Vadné právní posouzení spočívá v nedostatečném vyjádření soudu, jaký druh civilního nároku kompenzoval, zda nárok vyplývající z ustanovení §2956 či §2958 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „občanský zákoník“), přičemž na odůvodnění adhezního výroku je třeba klást stejné požadavky jako na odůvodnění rozhodnutí civilního soudu. Poškození v dané věci uplatnili jak nároky na majetkovou škodu tak nemajetkovou újmu. Odvolací soud korigoval adhezní výrok stran čtyř poškozených, kterým alespoň zčásti nárok na náhradu nemajetkové újmy přiznal, a odkázal obecně na ustanovení §2971, §2951 a §2894 občanského zákoníku. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zjevné, že nemajetkovou újmu poškozeným přiznal pro zdravotní potíže psychického charakteru zapříčiněné jednáním obviněného, avšak přiznaný nárok nebyl blíže konkretizován. Lze usuzovat, že šlo o nárok podle §2958 občanského zákoníku, avšak již z uplatněných nároků mělo být patrno, zda je nárokováno bolestné, další nemajetková újma nebo ztížení společenského uplatnění. Soud rozhodující v trestním řízení by pak měl v adhezním výroku náležitě vyjádřit, jaký druh nároku poškozenému přiznal. Způsob rozhodnutí odvolacího soudu je tak nepřezkoumatelný pro absenci odkazu na příslušné zákonné ustanovení, z něhož by bylo patrno, jaký druh nároku poškozeným kompenzoval. Rovněž nebylo posuzováno, zda výše přiznaného nároku odpovídá schopnostem a možnostem obviněného a nepředstavuje pro něj likvidační důsledek. Celkově tedy nelze výši poškozeným přiznaného nároku považovat za dostatečně odůvodněnou.
8. V případě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně považuje za relevantní zjištění pouze to, že podle úředního záznamu předsedy senátu odvolacího soudu v 9:45 hod dne 19. 2. 2020 byl přítomen obhájce s obviněným v budově soudu, nevyplývá však, že by byli přítomni i v době konání veřejného zasedání a nelze přijmout argument, že by veřejné zasedání proběhlo tzv. za zavřenými dveřmi. Pokud byl obviněný včas a řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání, nedošlo k porušení žádného z jeho práv.
9. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušit ve výrocích, jimiž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost náhrady nemajetkové újmy, ve výroku, jímž byli poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky jejich nároků na řízení ve věcech občanskoprávních, a zrušit podle §265k odst. 2 tr. ř. i rozhodnutí obsahově navazující a podle §265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného použití §265 tr. ř. znovu rozhodnout o odkazu poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání (které podal obviněný jako oprávněná osoba podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., které bylo podáno prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř. a ve lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1 tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že podané dovolání není přípustné.
11. Ze znění §265a odst. 1 tr. ř. totiž jednoznačně vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou potom taxativně uvedena soudní rozhodnutí, která se považují pro řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání. Takovýmto odsuzujícím rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle §259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených v §258 odst. 1 tr. ř., vždy však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu. Z výše uvedeného ustanovení, stejně jako znění §265a odst. 2 písm. b) tr. ř. je patrno, že jde o dva případy přípustnosti dovolání, kdy bylo rozhodováno formou rozsudku.
12. Z hlediska přípustnosti dovolání, které podal obviněný, je ovšem nepochybné, že rozsudek Městského soudu v Praze nelze považovat za rozhodnutí – rozsudek ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., neboť předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyla otázka viny nebo trestu, ale pouze rozhodnutí o nároku poškozených na náhradu škody. Odvolací soud tak z podnětu odvolání poškozených přezkoumával pouze výrok, který se týkal nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy a nároku na náhradu škody, zatímco o vině a trestu bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně (§139 odst. 2 tr. ř.).
13. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, kdy soudem druhého stupně bylo formou rozsudku rozhodováno pouze o odvolání poškozených proti výroku o náhradě škody, kdy o výroku o vině i trestu bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, nezbylo Nejvyššímu soudu, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout jako dovolání, které není nepřípustné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2006, svazek 26, pod T 899], dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 615/2015 a na to navazující nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15). Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 12. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth