ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1593.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1593/2019-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný O. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, č. j. 10 To 206/2019-199, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 14/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami, ze dne 9. 5. 2019, č. j. 3 T 14/2019-185, byl obviněný O. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 07.08.2018 v 19:45 hodin vědomě a úmyslně řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, registrační značky XY a to nejméně od ulice XY přes ulici XY do ulice XY, ze které odbočil do slepé ulice XY v XY, kde ve snaze oklamat hlídku Městské policie Příbram, která za vozidlem jela, na úrovni domu číslo popisné XY předal řízení osobě M. P., narozené XY, která s vozidlem pokračovala do ulice XY v XY, kde na úrovni domu číslo popisné XY bylo vozidlo hlídkou Městské policie Příbram zastaveno a kontrolováno, přičemž obžalovaný O. B. si byl vědom toho, že před jízdou užil návykovou látku metamfetamin zvanou pervitin, která je zařazena do seznamu č. 5 přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách ve znění pozdější novelizace, když orientační test testerem DrugWipe5s byl pozitivní na látky amfetamin/metamfetamin a odběrem krve téhož dne v 20:50 hodin byla zjištěna hodnota psychotropní látky metamfetamin 200 ng/ml v krvi a jeho metabolitu amfetaminu v koncentraci 20 ng/ml a uvedené vozidlo řídil, ačkoliv věděl, že mu byl rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 05.12.2012 sp. zn. 2 T 16/2012, který nabyl právní moci dne 05.03.2013, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků, který s ohledem na řadu předchozích totožných trestů vykonával v období od 21.09.2017 do 21.09.2019.
2. Obviněný byl za výše uvedené přečiny a dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 4. 2019, č. j. 2 T 41/2019-64, který nabyl téhož dne právní moci a kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 4. 2019, č. j. 2 T 41/2019-64, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 7. 2019, č. j. 10 To 206/2019-199 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Františka Šaura dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném posouzení dvou otázek hmotného práva. Zaprvé jde o otázku jeho trestní odpovědnosti za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, zadruhé o otázku nesprávně uloženého souhrnného trestu soudem prvního stupně.
5. Podmínky trestní odpovědnosti nebyly podle obviněného splněny. Hodnota metamfetaminu v jeho krvi byla přesně 200 ng/ml, která je podle odborných dokumentů -znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice (dále jen „posudek ústavu“), soudem prvního stupně citovaný odborný článek MUDr. Jiřího Švarce - nejvyšší možnou hodnotou, o které lze hovořit, že ještě řidič není ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel a nelze jej tak stíhat trestně, ale toliko přestupkově. Podle uvedených odborných dokumentů je trestní stíhání možné pouze při hodnotě překračující 200 ng/ml krve, nikoliv při hodnotě právě 200 ng/ml krve. Dílčí závěr soudu, že obviněný byl ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo, není možné opřít ani o znalecký posudek MUDr. Kubeje. Ten totiž o obviněném hovořil jako o osobě zcela nezpůsobilé k řízení z důvodu, že trpí smíšenou poruchou struktury osobnosti. Pokud zmínil intoxikaci, tak zároveň uvedl, že nedokáže odlišit, do jaké míry se na jeho stavu podílela intoxikace návykovou látkou a do jaké míry ona porucha struktury osobnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je relevantní pouze nezpůsobilost řídit v důsledku intoxikace návykovou látkou, nikoliv v důsledku smíšené poruchy osobnosti. Jeho stav nelze posuzovat ani z výpovědi zasahujících policistů, resp. ostatních svědků, kdy nikdo z nich neuvedl, že by se obviněný jako řidič choval jakkoliv nestandardně, ve smyslu ovlivnění návykovou látkou. Podle jeho mínění je proto třeba postupovat stejně jako v případě projednávaném Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 1281/2018 a neposuzovat skutek jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Ve věci měl soud k dispozici dva znalecké posudky, které dospívají k opačným závěrům, je proto nutno postupovat v jeho prospěch a vycházet spíše ze závěrů posudku ústavu.
6. Dovolatel dále zmínil, že mu soud prvního stupně uložil za jednání, které se mělo odehrát dne 7. 8. 2018, souhrnný trest pouze k rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 2 T 41/2019. Podle jeho názoru však měl tento trest ukládat také k rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 2 T 65/2018. Skutek projednávaný Okresním soudem v Příbrami se stal dne 7. 8. 2018, tedy ještě před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 2 T 65/2018. Oním rozhodným datem tudíž není ve vztahu k projednávanému případu datum 13. 6. 2018, ale až 8. 10. 2018. Skutky spáchané přede dnem 8. 10. 2018 jsou v souběhu a je nutno je řešit souhrnným trestem, nikoliv trestem samostatným. Nemohlo tak jít o recidivu, neboť 7. 8. 2018 neexistovalo vůči obviněnému žádné pravomocné rozhodnutí. To se stalo až 12. 9. 2018, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 39/2018.
7. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, č. j. 10 To 206/2019-199, postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že jej uzná vinným pouze přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uloží mu souhrnný trest k rozsudkům Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 2 T 41/2019, a Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 2 T 65/2018, které současně zruší. Obviněný vyjádřil souhlas s tím, aby o jeho dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí dosavadního řízení a podmínek použití zvoleného dovolacího důvodu uvedl, že dovolací námitky, kterými dovolatel namítá absenci objektivního zákonného znaku trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího ve „stavu vylučujícím způsobilost“ a nedodržení podmínek pro ukládání souhrnného trestu, lze v podstatě pod uvedený dovolací důvod podřadit. Tyto námitky však nepovažuje za důvodné.
9. Státní zástupce v obecné rovině uvedl, že v případech ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou návykovou látkou, nežli alkoholem, se dosud rozhodovací praxe nesjednotila na obecně akceptované hranici množství jednotlivých druhů těchto látek v tělních tekutinách pachatele, při němž by již žádný řidič bez ohledu na individuální vlastnosti a schopnosti nebyl schopen motorové vozidlo bezpečně ovládnout. Dosavadní rozhodovací praxe (rozhodnutí publikované pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr., též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 581/2018) naopak vychází z toho, že u jiných omamných návykových látek, nežli je alkohol, takovouto hranici stanovit nelze, neboť účinky těchto omamných návykových látek jsou u každé osoby velice individuální. Při posuzování, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu podle §274 tr. zákoníku, je proto vždy třeba vycházet z konkrétních okolností, a především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
10. Neexistuje žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo jiný relevantní materiál, ze kterého by vyplývalo, že v případě ovlivnění metamfetaminem stav vylučující způsobilost ve smyslu §274 tr. zákoníku nastává u řidiče motorového vozidla až tehdy, když hodnota metamfetaminu v jeho krvi přesahuje 200 ng/ml. Dovolatelem citované „odborné dokumenty“ nelze za takový, pro rozhodování soudů relevantní materiál, považovat. Navíc i podle dovolatelem citovaného posudku ústavu, zpracovaného v jiné trestní věci, je hodnota 200 ng/ml v krvi hodnotou limitní, při níž není průměrná osoba schopna bezpečně řídit motorové vozidlo; dovolatel při tom pomíjí skutečnost, že mimo metamfetaminu se v jeho krvi nacházel též amfetamin v koncentraci 20 ng/ml. Státní zástupce rovněž zmínil pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 5/2019 ze dne 29. 4. 2019, o stanovení hodnot jiných návykových látek než alkoholu, při jejichž dosažení se osoba nachází ve stavu vylučujícím způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto pokynu, který vychází z aktuálních vědeckých poznatků, již koncentrace 150 ng/ml a více metamfetaminu v krvi představuje intoxikaci a s tím související nezpůsobilost k řízení motorových vozidel.
11. V předmětné trestní věci bylo v souladu s požadavky dosavadní rozhodovací praxe provedeno znalecké dokazování z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (viz str. 5-6 rozhodnutí nalézacího soudu, str. 2-3 rozhodnutí odvolacího soudu), kterým bylo zjištěno, že při zjištěné koncentraci metamfetaminu a amfetaminu v krvi nebyl obviněný v kritické době schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, což z hlediska trestního práva znamená, že se nacházel ve „stavu vylučujícím způsobilost“ ve smyslu §274 tr. zákoníku. Znalecký posudek sice podléhá hodnocení ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. tak jako každý jiný důkaz, v předmětné trestní věci však neexistuje žádný rozumný důvod ke zpochybnění závěrů předmětného znaleckého posudku. Státní zástupce poukázal též na výpovědi svědků – policistů J. S. a D. Š., podle kterých způsob jízdy obviněného a chování a jeho projevy těsně po jízdě svědčily o tom, že se nachází pod vlivem omamných látek. Skutková zjištění ve věci učiněná plně opravňují k závěru, že dovolatel řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Neobstojí ani námitky směřující proti výroku o trestu. Souhrnný trest lze uložit pouze tehdy, jsou-li tyto trestné činy ve vícečinném souběhu. Ten je dán pouze v případě, že v období mezi spácháním jednotlivých trestných činů nebyl vyhlášen odsuzující rozsudek za jakýkoli z nich. O vícečinný souběh se nejedná, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku a před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku, kterým však byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem zrušen a uložen souhrnný trest. Právě takováto situace nastala v předmětné trestní věci. Ve věci vedené proti dovolateli u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 39/2018 byl rozsudek vyhlášen dne 13. 6. 2018, přičemž dovolatel byl uznán vinným skutkem spáchaným dne 19. 10. 2017. Dne 8. 10. 2018 byl vyhlášen další odsuzující rozsudek ve věci Okresního soudu v Berouně ve věci sp. zn. 2 T 65/2018; tímto rozsudkem však bylo rozhodováno o skutcích spáchaných již dne 10. 6. 2018 a 22. 5. 2018 a byl za ně uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 8 T 39/2018. Trestné činy, resp. přečiny souzené ve věci Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 3 T 14/2019 byly spáchány dne 7. 8. 2018 a nemohly tudíž být ve vícečinném souběhu se žádným z trestných činů spáchaných před vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku dne 13. 6. 2018, tedy ani s trestnými činy, kterými byl dovolatel uznán vinným ve věci Okresního soudu v Berouně sp. zn. 2 T 65/2018. Uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestní věci Okresního soudu v Berouně sp. zn. 2 T 65/2018 tedy ve věci Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 3 T 14/2019 nepřicházelo v úvahu a správně Okresní soud v Příbrami ukládal souhrnný trest pouze ve vztahu k dalšímu odsuzujícímu rozsudku, a to k rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 2 T 41/2019.
13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V případě první alternativy se jedná o zhodnocení toho, zda skutek soudy zjištěný byl správně právně posouzen, tj. zda byl právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V případě alternativy druhé se zkoumá správnost jiného hmotně právního posouzení významného pro rozhodnutí věci, v případě výroku o trestu např. z pohledu, zda byl obviněnému správně uložen souhrnný trest. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení buď stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. V řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
19. Úvodem je nezbytné konstatovat, že ačkoli dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu a jeho prostřednictvím jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího svým mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) ve výroku o vině i trestu, a to v podstatě ve stejném rozsahu a s uplatněním obdobné argumentace jako ve svém odvolání, rozsah reakce dovolacího soudu bude nutně odlišný od rozsahu vypořádání se odvolacího soudu s jeho řádným opravným prostředkem. Je to dáno tou skutečností, že dovolací soud (na rozdíl od soudu odvolacího) nemá povinnost zaujmout stanovisko ke správnosti posouzení skutku v podobě ideálně konkurující právní kvalifikace, ve vztahu k níž dovolatel žádné námitky nevznesl, protože jeho případný přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí (§265i odst. 3 tr. ř.) je omezen jen na výroky explicitně napadené, jejichž správnost posuzuje na podkladě v něm vznesených námitek. Dovolací soud se proto v následujícím textu žádným způsobem nezaobírá správností posouzení skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
20. Pokud jde o vlastní posouzení důvodnosti dovolání, jeví se vhodným předeslat, že již z předchozí judikatury Nejvyššího soudu plyne, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Jak je zřejmé z dále uvedeného, takový závěr se uplatňuje u věci nyní posuzované.
K přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku
21. Podstata námitek obviněného vůči této části právní kvalifikace skutku, jímž byl uznán vinným, spočívá ve zpochybnění závěru soudů nižších stupňů, že
a) se v době jízdy s předmětným motorovým vozidlem nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti, a že
b) tento stav byl vyvolán vlivem návykové látky.
Vyjádřeno jinými slovy, namítá a) nedostatek znaku objektivní stránky uvedeného přečinu - stavu vylučujícího způsobilost a rovněž b) znaku jeho přivození vlivem návykové látky.
22. První námitkou dovolatel brojí vůči právnímu závěru dovozenému soudy ze skutkového zjištění, že u něj byla po pozitivním orientačním testu testerem DrugWipe5s na látky amfetamin/metamfetamin zjištěna odběrem krve téhož dne v 20:50 hodin „hodnota psychotropní látky metamfetamin 200 ng/ml v krvi a jeho metabolitu amfetaminu v koncentraci 20 ng/ml“, argumentací, že takto zjištěná hladina je nedostačující pro dovození jeho trestní odpovědnosti označeným přečinem. Domáhá se toho, aby bylo vycházeno ze závěrů obsažených v posudku ústavu (pro úplnost se dodává, že jde o znalecký posudek ze dne 8. 12. 2014, podaný ve věci Okresního soudu v Chebu sp. zn. 6 T 11/2014), a toho, aby jeho věc byla posouzena stejně, jako ve věci jím označené (sp. zn. 8 Tdo 1281/2018).
23. K této části dovolací argumentace je třeba uvést, že má skutkový základ. Obviněný totiž požaduje, aby dovolací soud ve své podstatě přistoupil k jinému vyhodnocení důkazů, než z něhož vyšly soudy nižších stupňů, a přijal jeho vlastní interpretaci a jím předestřené skutkové závěry. Plyne to např. z faktu, že ve svém dovolání tvrdí, že na jeho aktuální stav v době řízení vozidla nelze usuzovat na podkladě výpovědí zasahujících policistů. Přitom ovšem opomíjí to, co odeznělo již v rozsudku soudu prvního stupně. Ten své závěry vybudoval na komplexním zhodnocení jím provedených důkazů. V odůvodnění rozsudku se k věci podrobně vyslovil a vyložil, že stav vylučující způsobilost ve smyslu zákonného znaku přečinu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku u dovolatele shledal na podkladě znaleckého posudku a výslechu znalce MUDr. Kubeje, posudku ústavu, výpovědí svědků S. a Š. (str. 4 rozsudku) a nepochybně i výsledků toxikologického vyšetření krve obviněného. K obdobně formulované odvolací námitce se vyslovil ve svém usnesení soud druhého stupně, který s ohledem na argumentaci obsaženou v bodě 3. svého odůvodnění rovněž neshledal žádné pochybnosti o tom, že v době řízení vozidla byl obviněný ve stavu, který bezpečné provádění této činnosti vylučoval.
24. Dovolací soud neshledává žádný důvod k tomu, aby věc hodnotil odlišně od soudů nižších stupňů. Dovolává-li se obviněný jiných závěrů, které měl Nejvyšší soud učinit v jím odkazované věci, pak je třeba konstatovat, že jím uvedená spisová značka, resp. ani pod ní vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu, neexistuje. Ve shodě se státním zástupcem lze usuzovat, že dovolatel mínil rozhodnutí vydané Nejvyšším soudem dne 28. 11. 2018 pod sp. zn. 8 Tdo 1261/2018, jehož skutkové okolnosti však rozhodně nelze srovnávat s jeho věcí. V krvi tehdy obviněného I. S. totiž byly zjištěny podstatně nižší hladiny návykové látky (63 ng/ml metamfetaminu a 2 ng/ml amfetaminu), než hladiny těchto látek zjištěné v krvi dovolatele. Nutno současně zdůraznit, že v odkazované věci (ostatně obdobně jako v jakékoli jiné věci) Nejvyšší soud zdůraznil, že je to soud, na němž spočívá rozhodnutí, zda se obviněný skutečně nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, nebo zda byl návykovou látkou ovlivněn v menší míře, která případně zakládá odpovědnost za přestupek. Stejně jako další důkazy, i zpracovaný znalecký posudek je toliko jedním z podkladů, na jejichž základě soud tuto skutkovou a následně právní otázku řeší.
25. Z judikatury soudů nelze dovodit, že by zjištění o hodnotách naměřených u dovolatele (tj. metamfetamin 200 ng/ml a jeho metabolit amfetamin v koncentraci 20 ng/ml) mělo zakládat toliko správně právní odpovědnost obviněného. Soudy důvodně, i s oporou o znalecký posudek MUDr. Kubeje, dospěly k závěru, že se obviněný ve stavu vylučujícím způsobilost nacházel.
26. Přisvědčit nelze ani druhé námitce dovolatele, jíž obviněný dovozuje, že „znalec nedal jeho stav do souvislosti s užitím návykové látky“. Takové tvrzení odporuje skutkovému zjištění soudů obou stupňů i vlastnímu odbornému zhodnocení jmenovaným znalcem. Již soud prvního stupně takový skutkový závěr opakovaně transparentně vyjádřil (str. 4: „obžalovaný se v době řízení vozidla nacházel pod vlivem návykové látky ve stavu vylučujícím bezpečné ovládání motorového vozidla v silničním provozu“, str. 5: „obžalovaný řídil nepochybně motorové vozidlo pod vlivem návykové látky“, str. 7: „ačkoliv byl ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky“). Shodné stanovisko zaujal i soud odvolací (bod 6. „znalec konstatoval, že obžalovaný byl v době řízení vozidla intoxikován pervitinem a že nebyl schopen toto bezpečně ovládat. Na tomto svém závěru pak setrval i při výslechu provedeném v rámci hlavního líčení, kdy jednoznačně uvedl, že intoxikace zjištěná u obžalovaného mu znemožnila bezpečné ovládání motorového vozidla...“). Dodat lze, že soudům nelze vytýkat jakékoli zkreslení obsahu tohoto důkazního prostředku. Znalec se k dané otázce dostatečně jasně vyjádřil již v písemně zpracovaném znaleckém posudku („…probíhala u posuzovaného intoxikace metamfetaminem, což bylo potvrzeno toxikologickým znaleckým posudkem … vliv intoxikace se uplatnil pouze ve smyslu snížení již tak chabých zábran k páchání trestné činnosti. Zjištěný stav vylučoval způsobilost k bezpečnému řízení motorových vozidel…), přičemž při výslechu u hlavního líčení dodal, že „osoba intoxikovaná prokazatelně tak, jak bylo nalezeno, není způsobilá k řízení motorových vozidel“. Je proto zcela nesprávný vývod dovolatele, že znalec jeho stav nezpůsobilosti řízení motorových vozidle nedal do souvislosti s užitím návykové látky.
27. Nepřípadný je požadavek obviněného na aplikaci principu in dubio pro reo , kterého se implicitně domáhá tvrzením, že je nutno postupovat v jeho prospěch v souvislosti s řešením odborných závěrů, ať již při hodnocení nezbytné výše hladiny ovlivnění návykovou látkou („vycházet spíše ze závěrů PN v Bohnicích“), tak při řešení otázky příčiny činící ho nezpůsobilým k řízení motorového vozidla („nutno ve prospěch uzavřít, že znalec nedal jeho stav do souvislosti s užitím návykové látky“). K prvnímu požadavku lze uvést, že dovolatel odhlíží od skutečností zhodnocených nalézacím soudem. Ten vyšel z toho, že z odkazovaného posudku ústavu, přečteného jako listinný důkaz, plyne, že již při hladině 200 ng/ml metamfetaminu není průměrná osoba schopna bezpečně řídit motorové vozidlo, resp. je zcela vyloučena její způsobilost k řízení motorového vozidla (odpověď č. 1). Nadto lze – právě vzhledem k potřebě individuálního posouzení účinků návykové látky na projevy jí intoxikované osoby – dovodit, že u obviněného, který již primárně v důsledku smíšené poruchy struktury své osobnosti není schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat, nemuselo jeho ovlivnění návykovou látkou dosáhnout výše uvedených hranic, aby mohl být závěr o jeho nezpůsobilost učiněn. Užití psychotropní látky tuto jeho primární nezpůsobilost dále prohloubilo.
28. Z toho, co uplatňuje dovolatel, tj. že již samotné zjištění smíšené poruchy struktury jeho osobnosti vede k závěru o jeho nezpůsobilosti řídit motorové vozidlo, však nelze dovodit to, co se ten snaží prosadit, tj. závěr o jeho trestní neodpovědnosti z důvodu nedostatku příčinného vztahu mezi aplikací návykové látky a zjišťovaným stavem nezpůsobilosti k výkonu činností obsahově vymezených zněním §274 tr. zákoníku. Takový právní závěr by popíral odborné zjištění znalce, že intoxikace pervitinem měla přímý vliv na tuto jeho nezpůsobilost a (spolu)vyvolala, a to jako podstatná příčina, stav vylučující způsobilost (viz dále).
29. V uvedeném směru je třeba důsledně odlišit
a) nezpůsobilost, o níž se znalec vyjádřil při svém výslechu v souvislosti se zjištěním dissociální poruchy osobnosti dovolatele související s obecnou zdravotní způsobilostí řidiče tak, jak ji předpokládá zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále „cit. zákon“), od
b) nezpůsobilosti ve smyslu zákonného znaku §274 tr. zákoníku, která je podmíněna intoxikací návykovou látkou osoby vykonávající činnosti zde uvedené (nikoli tedy jen řidiče motorového vozidla).
30. Z vyjádření znalce je zřejmé, že při poukazu na strukturu osobnosti obviněného měl na mysli nesplnění podmínky udělení a držení řidičského oprávnění podle §82 odst. 1 písm. b) cit. zákona. Podle jeho znění lze totiž řidičské oprávnění udělit pouze osobě, která je zdravotně způsobilá k řízení motorových vozidel. Přitom podle §84 odst . 3 cit. zákona [z]dravotně způsobilý k řízení motorového vozidla není ten, kdo má poruchy chování způsobené závislostí na alkoholu nebo jiných psychoaktivních látkách podle posudku o zdravotní způsobilosti. Za takovou osobu zjevně považoval znalec i obviněného. V uvedeném směru je třeba vnímat jeho sdělení tak, že „dle dnes platných předpisů by nález smíšené poruchy struktury osobnosti, jeho (pozn. tj. pachatelova) povaha a charakterové vady, vylučovaly, že by mohl dostat řidičské oprávnění“, nehledě na následné rozvedení negativního vlivu dlouholetého abúzu alkoholu obviněným vedoucího k depravaci jeho osobnosti (rozvedeno též v písemném znění posudku).
31. Existenci této časově neohraničené nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla vyvolané dissociální poruchou osobnosti dovolatele, však nelze pokládat (jak věc staví obviněný ve svém dovolání) za překážku bránící závěru, že v důsledku předchozí aplikace návykové látky (užití pervitinu obviněným) je odůvodněn závěr i o jeho (z tohoto důvodu časově omezené) nezpůsobilosti k bezpečnému ovládání motorového vozidla. Jinak řečeno, naplnění zákonného znaku vykonávání činnosti, při níž by pachatel mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku ve stavu vylučujícím způsobilost , který si přivodil vlivem návykové látky, nebrání jeho již existující dissociální porucha osobnosti . Pokud by bránit měla, byl by takový přístup zcela nelogický a naprosto nedůvodně zvýhodňující obviněného. U takového totiž aplikací drogy – navíc (oproti jiným průměrným jedincům) – v důsledku vady jeho osobnosti, se jeho již tímto zapříčiněná primární (zdravotní) nezpůsobilost ještě více prohlubuje negativním účinkem návykové látky. Jde o to, že nebezpečí plynoucí z výkonu této činnosti obviněným je ještě výraznější než u běžně disponovaného jedince (řidiče, jehož způsobilost chovat se při řízení motorového vozidla odpovědně a bezpečně jinak nic nesnižuje). Navíc o kauzální podmíněnosti zjištěného stavu vylučujícího způsobilost obviněného též užitím návykové látky není s ohledem na odborné závěry znalce, důvodně převzaté soudy nižších stupňů, sporu.
32. Již spíše nad rámec toho, co je možno z dovolání obviněného (tj. i vzhledem k jeho petitu, resp. požadovanému výroku rozhodnutí dovolacího soudu) dovodit, lze dodat, že k jím navržené změně právního posouzení skutku spočívající ve vypuštění kvalifikace podle §274 odst. 1 tr. zákoníku neshledal dovolací soud důvod ani z pohledu vnímání trestního práva jako prostředku ultima ratio a v trestním zákoníku upravené (§12 odst. 2) zásady subsidiarity trestní represe. Odhlédneme-li od sbíhající se (ideálně konkurující) kvalifikace skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dané porušením zákazu činnosti vysloveného předcházejícím odsuzujícím rozhodnutím, pak samotné řízení vozidla obviněným, tj. osobou, která nikdy nebyla držitelem řidičského oprávnění, a současně osobou, která tuto činnost inkriminovaného dne vykonávala intoxikována návykovou látkou v rozsahu, který ji činil nezpůsobilou k jejímu bezpečnému provádění ( stav vylučující způsobilost ) zakládá konkurenci deliktu soudně trestného a deliktu postižitelného administrativně.
33. Jak již bylo dovozeno, řízení motorového vozidla obviněným, který byl ovlivněn návykovou látkou (metamfetaminem/ amfetaminem) způsobem zakládajícím znak stavu vylučujícího způsobilost, odůvodnilo naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Řízení motorového vozidla obviněným bez řidičského oprávnění zakládá také správně právní odpovědnost za přestupek podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Toho se dopustí ten, kdo řídí motorové vozidlo a v rozporu s §3 odst. 3 písm. a) téhož zákona není držitelem příslušného řidičského oprávnění. Jak již bylo vyloženo výše, řidičské oprávnění nemůže nabýt osoba (takovou je podle odborného zjištění znalce i obviněný), jež není zdravotně způsobilá k řízení motorových vozidel.
34. Z argumentace dovolatele a jeho návrhu na rozhodnutí vycházejícího z toho, že obviněný nepopírá svoji trestní odpovědnost za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku lze usuzovat, že by v případě pouhé konkurence ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku a ustanovení §125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (pokud by nebyla přítomna skutková zjištění o porušení trestu zákazu činnosti zakládající souběžnou trestněprávní kvalifikaci, tj. za situace jinak odpovídající skutkovým zjištěním soudů), preferoval užití administrativní odpovědnosti.
35. Takové řešení by však odporovalo úkolu uloženému orgánům činným v trestním řízení, aby důslednou aplikací trestně právních předpisů, není-li jejich užití z hlediska principu ultima ratio a respektování zásady subsidiarity trestní represe vyloučeno, zajistily náležitou ochranu společnosti před protiprávními činy majícími znaky trestných činů, jejichž společenská škodlivost odůvodňuje vyslovení trestní odpovědnosti jejich pachatelů. Skutkové okolnosti posuzovaného případu, kdy kumulace ohrožení plynoucí pro bezpečnost silničního provozu má skutkový základ
a) jak v samotné osobnostní struktuře obviněného, která vylučuje splnění podmínky §82 odst. 1 písm. b) cit. zákona, tak
b) v jeho intoxikaci návykovou látkou inkriminovaného dne,
svědčí naopak o potřebě uplatnění trestní odpovědnosti. Lze dodat, že při řešení otázky právních následků této trestní odpovědnosti (pro přečin podle §274 odst. 1 tr. zákoníku), tj. při rozhodování o trestu či ochranném opatření, pak může být (v neprospěch obviněného jako okolnost obecně přitěžující v zákoně neuvedená) zohledněno i toto porušení právních předpisů zakládajících odpovědnost správně právní, k jejímuž samostatnému řešení ve správním řízení zpravidla nebude moci dojít v důsledku nutnosti respektování zásady ne bis in idem.
K uložení souhrnného trestu
36. Námitku formálně vyhovující druhé alternativě dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nezbytné označit za zjevně neopodstatněnou. Otázkou, jaký trest a ve vztahu k jakému předchozímu odsouzení dovolatele je třeba nezbytné uložit v souvislosti s rozhodováním o jeho vině přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, se dostatečně podrobně zabývaly soudy obou stupňů, které dospěly ke správnému závěru. To dovolacímu soudu umožňuje na příslušné pasáže odkázat a zde uvedené právní závěry doplnit jen v následujícím rozsahu.
37. Dovolatel přichází s tvrzením, že v souběhu jsou všechny trestné činy, jichž se dopustil před datem 8. 10. 2018. Připomíná se, že uvedeného dne došlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 2 T 65/2018 [jedná se o odsouzení pro skutky ze dne 22. 5. 2018 a 10. 6. 2018, které byly právně kvalifikovány podle §337 odst. 1 písm. a), §234 odst. 1 a §205 odst. 1 písm. a) dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku], kterým byl uložen souhrnný trest při současném zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 8 T 39/2018. Svůj závěr o tom, že všechny jím zvažované trestné činy byly spáchány v souběhu, staví na poukazu, že ke dni 7. 8. 2018, tj. ke dni spáchání posuzovaných přečinů podle §274 odst. 1 a §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, „neexistovalo vůči němu žádné pravomocné rozhodnutí, to se stalo až 12. 9. 2018, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 8 T 39/2018.“ Proto nemůže jít o recidivu, jak podle něj nesprávně uvádí odvolací soud (zde obviněný zjevně vychází z vyjádření obsaženého v bodě 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde uvedl, že „[j]akákoliv další trestná činnost spáchaná po uvedeném datu /pozn. myšleno 13. 6. 2018/ je tedy recidivou, nikoliv jednáním stojícím v tzv. souběhu“).
38. Z toho, jak obviněný formuloval svou dovolací námitku, Nejvyšší soud usuzuje, že zastává názor, že teprve ve vztahu k trestným činům, které pachatel spáchá za podmínek recidivy, tedy poté, co předchozí odsouzení pro jiný/é trestný/é čin/y nabyde právní moci, lze ukládat trest samostatný, či vyjádřeno opačně, ve vztahu ke všem trestným činů spáchaným do tohoto okamžiku (nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku) je třeba aplikovat ustanovení o souhrnném trestu.
39. Tento výklad ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku je však mylný, popírající smysl a význam (… který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. ) zmíněného ustanovení. Jak již uvedly soudy nižších stupňů (a dovolací soud to nepovažuje za nutné dále rozvádět), rozhodující je okamžik prvého vyhlášení odsuzujícího rozsudku (tj. i doručení trestního příkazu obviněnému) bez ohledu na to, zda byl či nebyl v dalším řízení zrušen, za předpokladu, že konečným rozhodnutím je vina oním trestný činem, stran něhož k vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku došlo, vyslovena. Jakýkoli trestný čin, který pachatel spáchá poté, co je vysloven výrok o jeho vině v daném řízení projednávaným trestným činem, nemůže být pokládán za spáchaný v souběhu s tímto předchozím trestným činem. Týká se to nejen trestného činu spáchaného za podmínek recidivy, tj. po pravomocném odsouzení, ale i trestného činu spáchaného za podmínek mnohosti sui generis, tj. v mezidobí od vyhlášení předchozího odsuzujícího rozsudku do nabytí jeho právní moci.
40. Vztáhnou-li se tato východiska na věc posuzovanou, pak je zřejmé, že správný poukaz dovolatele na to, že rozhodnutí o jeho vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek ze dne 19. 10. 2017), o nichž rozhodl Okresního soudu v Berouně rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 8 T 39/2018-489, nabylo právní moci až ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, č. j. 12 To 256/2018-521, není způsobilý zvrátit správnost rozhodnutí soudů nižších stupňů v otázce uloženého trestu.
41. Jak již bylo uvedeno, skutek ze dne 7. 8. 2018 spáchal obviněný za podmínek mnohosti sui generis , po vyhlášení odsuzujícího rozsudku dne 13. 6. 2018. Soudy proto při vyslovení jeho viny tímto skutkem nemohly obviněnému ukládat souhrnný trest ve vztahu k odsouzení přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (věc Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 39/2018) ani k odsouzení přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (věc Okresního soudu v Berouně sp. zn. 2 T 65/2008), které byly rovněž spáchány před datem 13. 6. 2018 (dne 20. 5. a 10. 6. 2018). Obviněnému proto bylo nutno uložit trest samostatný, resp. s ohledem na pravomocné odsouzení pro skutek spáchaný v období od 2. 11. do 5. 12. 2018, kvalifikovaný rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 4. 2019, č. j. 2 T 41/2019-64, jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, trest souhrnný.
42. Z uvedeného plyne, že za správné je nezbytné pokládat řešení, které soudy nižších stupňů vyjádřily v dovoláním napadených rozhodnutích. Stejně tak lze poukázat na to, co ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl (viz bod 12.) státní zástupce. Dodat lze to, že obviněnému byl správně uložen souhrnný trest za přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek ze dne 7. 8. 2018) a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (skutek ze dne 2. 11. až. 5. 12. 2018), neboť tyto byly spáchány ve vícečinném souběhu [trestní příkaz vydaný ve věci posuzované dne 21. 3. 2019 (č. l. 139), tj. až po spáchání obou skutku, zrušený na podkladě odporu státní zástupkyně (č. l. 143), takové posouzení nikterak neovlivnil].
V.
Závěrečné shrnutí
43. Z výše uvedeného plyne, že obviněný své dovolání zčásti (ve vztahu k výroku o vině) podal při uplatnění argumentace, které nemohl dovolací soud přiznat povahu námitek hmotně právních a tudíž formálně vyhovujících deklarovanému důvodu dovolání. Navíc by tyto námitky nemohly vést k vydání jím požadovaného rozhodnutí dovolacího soudu, i kdyby vycházely ze skutkových zjištění soudy učiněných. Jde totiž o to, že ani při
zjištění, že motorové vozidlo řídila pod vlivem návykové látky, jejíž koncentrace v krvi již sama o sobě vylučovala její způsobilost k výkonu této činnosti, osoba, jež je současně zdravotně nezpůsobilou k řízení motorového vozidla ve smyslu §84 odst . 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), není vyloučeno posouzení skutku takového pachatele jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Při skutkových zjištěních zakládajících souběh přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) totiž nelze s poukazem na princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) skutek posoudit jen jako označený přestupek.
44. V části dovolání (výrok o trestu), v níž obviněný vznesl námitky formálně odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, tak učinil zjevně neopodstatněně. Jeho požadavku na to, aby mu byl – za situace, kdy posuzovaný skutek spáchal za podmínek mnohosti sui generis, ve vztahu k trestným činům spáchaným před vyhlášením odsuzujícího rozsudku za některý z nich – uložen souhrnný trest, nemohlo být vyhověno, neboť souhrnný trest lze uložit jen za trestné činy spáchané ve vícečinném souběhu. Nejvyšší soud proto o jeho dovolání jako celku rozhodl způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné.
45. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 1. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu