ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.347.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 347/2020-1944
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2020 o dovolání, které podala obviněná S. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 7 To 387/2019-1843, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 78/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 7. 2019, č. j. 6 T 78/2017-1780 , byla obviněná S. J. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku účinného od 1. 2. 2019 (ad 1), přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku účinného od 1. 2. 2019 (ad 2), přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku účinného od 1. 2. 2019 (ad 3), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
1) dne 22. 10. 2014 v 11:30 hodin, na Policii České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV, Odbor obecné kriminality, 3. oddělení, v Praze 4, ulice XY, v úmyslu způsobit trestní stíhání pošk. M. Z., nar. XY, po předchozím poučení o trestní odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje, podala na poškozeného trestní oznámení, kdy do protokolu uvedla, že poškozený M. Z., nar. XY, sexuálně zneužívá nezl. syna AAAAA, nar. XY, a to tak, že během společně trávených víkendů poškozeného s nezletilým v bydlišti pošk. M. Z. si hrají hru na „pusinkovanou“ spočívající v tom, že si vzájemně dávají pusu, přičemž začínají na tváři a skončí vzájemnými polibky na přirození, a dále v tom, že měl poškozený nezl. AAAAA „něco“ dávat do zadečku, přičemž svá tvrzení doložila jako důkazem nahrávkou ze dne 21. 10. 2014, na které byl zachycen její rozhovor s nezl. synem AAAAA, kdy během něhož byla vedena záměrem docílit požadovaných odpovědí nezl. AAAAA v tom směru, že byl sexuálně zneužíván pošk. M. Z., opakovaně kladla nezl. synu AAAAA, při vědomí jeho nízkého věku a možnosti manipulace s dítětem v takto nízkém věku, otázky sugestivní, návodné, nátlakové, které nesčetněkrát opakovala, přestože jí muselo být zřejmé, že dítě ve věku tří let toto bude po ní opakovat, přičemž následně vedena záměrem podpořit důvodnost podaného trestního oznámení pokračovala ve svém jednání započatém dne 22. 10. 2014 podáním výše uvedeného trestního oznámení tak, že dne 23. 10. 2014 v blíže nezjištěné době telefonicky kontaktovala rodinného známého sv. M. P., nar. XY, za účelem sjednání schůzky s ním z důvodu, že M. Z. zneužívá syna a aby jí pomohl sjednat dohodu, ve které by se pošk. M. Z. zřekl syna AAAAA a za této situace v tom případě na M. Z. nebude obžalovanou podáno trestní oznámení, dále pak navštívila společnou známou sv. Z. S., nar. XY, sousedku v obci XY, které rovněž sdělila, že podala trestní oznámení na pošk. M. Z. pro sexuální obtěžování nezl. AAAAA a zároveň jí předložila jako důkaz svých tvrzení k poslechu nahrávku, kdy část této nahrávky si svědkyně přes původní nesouhlas k žádosti obžalované poslechla, a konečně s informací o tom, že poškozený M. Z., nar. XY, měl sexuálně zneužívat nezl. AAAAA seznámila rovněž sv. P. T., nar. XY, ředitele Mateřské školky M. j. š. a j., XY, kterou v té době navštěvoval jejich syn AAAAA, to vše při vědomí toho, že uvedené údaje o sexuálním zneužívání nezl. AAAAA pošk. M. Z. se nezakládají na pravdě, přičemž s ohledem na podané trestní oznámení k návrhu obžalované ze dne 6. 11. 2014 byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 51 P 122/2014, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 51 P 122/2014, předběžným opatřením soudu omezen styk pošk. M. Z. s nezl. AAAAA toliko na asistovaný styk v době od 9.15 hodin do 10.15 hodin, každou sudou středu, avšak po následném prověřování trestního oznámení byla trestní věc ohledně podezření ze spáchání zločinu znásilnění dle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku usnesením PČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje – SKPV, odbor obecné kriminality ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. KRPS-376917-59/TČ-2014-010072 dle §159a odst. 1 trestního řádu odložena, neboť se ve věci nejednalo o podezření ze spáchání zločinu a věc nebylo na místě vyřídit jinak,
2) dne 22. 5. 2015 v 14.00 hodin na Policii České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV, Odbor obecné kriminality, 3. oddělení, ulice XY, Praha 4, při vědomí toho, že trestní věc proti pošk. M. Z., nar. XY, pro podezření ze spáchání zločinu znásilnění dle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, která byla zahájena na základě jejího trestního oznámení ze dne 22. 10. 2014 byla postupem dle §159a odst. 1 trestního řádu odložena, neboť se ve věci nejednalo o podezření ze spáchání zločinu a věc nebylo na místě vyřídit jinak, opětovně po předchozím poučení o trestní odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje, v úmyslu způsobit trestní stíhání pošk. M. Z. uvedla jednak stejné nepravdivé údaje ohledně údajných sexuálních kontaktů mezi pošk. M. Z. a nezl. AAAAA, jako v trestním oznámení ze dne 22. 10. 2014, a dále do protokolu uvedla, že v době, kdy byl nezl. AAAAA u prarodičů poškozeného, tento s nezletilým hrál hru „na krokodýla“, když dle nezletilého se po sundání kalhot navzájem „olizujou a okusujou na pinďochovi“, přestože s ohledem na přechozí rozhodnutí usnesením PČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje – SKPV, odbor obecné kriminality ze dne 24. 10. 2015, sp. zn. KRPS-376917-59/TČ-2014-010072, musela vědět, že uvedené skutečnosti o údajném sexuálním zneužívání nezl. AAAAA pošk. M. Z. jsou nepravdivé, přičemž ještě před podáním trestního oznámení dne 22. 5. 2015 obžalovaná shodnou informaci o údajném pokračování sexuálního zneužívání nezl. AAAAA poškozeným zaslala emailem dne 19. 5. 2015 označeným jako „Návrat od prarodičů a krokodýl“ psychologovi T. na jeho emailovou adresu XY, kdy obžalovaná v návaznosti na výše podané trestní oznámení dne 4. 6. 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 6 podala návrh na zamezení volného styku pošk. M. Z. s nezl. AAAAA, přičemž spisový materiál ohledně trestního oznámení ze dne 22. 5. 2015 byl následně po prokázání nepravdivosti údajů uvedených obžalovanou v jejím trestním oznámení uloženo ad acta,
3) dne 20. 10. 2015 ve 20:28 hodin umístila prostřednictvím veřejně dostupné internetové sociální sítě Facebook na svůj profil s názvem S. J. německy psanou báseň v níž mimo jiné, do češtiny přeloženo, uvedla: „… že je můj andílek v nemocnici na psychiatrii, že musí být vyšetřován psychiatrem, že musím bojovat, abych jej viděla, že ho vzhledem ke lžím našeho známého mohu ztratit, jeho otec, který jej zneužíval, s ním může dál manipulovat a beztrestně s ním hrát další „hry“??“, i když věděla, že její tvrzení se nezakládá na pravdě a zároveň je způsobilé značnou měrou jak poškodit jejího bývalého druha, otce jejich nezl. dítěte AAAAA, nar. XY, v zaměstnání vzhledem k jeho pozici manažera, tak ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, konkrétně u přátel obžalované, které má na Facebooku, neboť ačkoliv neuvedla jméno, uvedla takové okolnosti, z nichž bylo možné spolehlivě dovodit, že jde právě o něj, tj. o poškozeného M. Z., kdy skutečně pošk. AAAAA byl dotazován, jak může dál nezletilého AAAAA zneužívat.
2. Obviněná byla za tyto přečiny odsouzena podle §345 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále jí byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému částku 78 558 Kč jako náhradu škody. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2019, č. j. 7 To 387/2019-1843 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Olgy Nahodilové dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněné proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které je obsaženo ve výroku o vině, trestu, jakož i ve všech výrocích navazujících.
5. Obviněná shledává nesprávné právní posouzení otázky existence jejího zavinění ve vztahu k jednání, které jí bylo kladeno za vinu. Namítá, že ze skutkových zjištění nelze učinit závěr, že se dopustila křivého obvinění, neboť její jednání nelze posoudit jako úmyslné. Dále má za to, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi právním posouzením její trestní věci, skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů. Stejně tak soudy neprovedly obhajobou navržené důkazy a svůj postup neodůvodnily.
6. Nesprávné posouzení otázky existence zavinění spočívá podle obviněné v tom, že závěr o jejím zavinění se nezakládá na skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování. Má za to, že bylo nade vši pochybnost prokázáno, že byla přesvědčena a věřila tomu, že její tvrzení jsou správná. Její jednání bylo vedeno pouze úmyslem chránit svého syna. Snažila se zjistit příčiny jeho psychických problémů – od otce se vracel v hrozných stavech – a zabránit jeho otci, aby se s ním stýkal, dokud nebude věc prošetřena. Poukázala na první rozhodnutí nalézacího soudu, které bylo následně z podnětu odvolání státního zástupce odvolacím soudem zrušeno, a které ji zprošťovalo obžaloby právě pro nedostatek úmyslu. Odvolací soud však vyslovil závazný právní názor a soud prvního stupně poté dospěl k závěru o tom, že subjektivní stránka byla naplněna. Obviněná dále namítla, že poškozenému byla přiznána náhrada škody za náklady právního zastoupení nejen v trestních řízeních vedených proti němu, ale také v řízeních opatrovnických a přestupkových, tyto však s trestním řízením nesouvisí a není přípustné, aby za ně byla odpovědná.
7. Extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními shledává dovolatelka v tom, že ač bylo v řízení prokázáno, že byla přesvědčena o pravdivosti svých tvrzení, soudy dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Poukázala přitom na obsah výslechu znalců doc. MUDr. Karla Hynka a PhDr. Josefa Pavláta a závěry znalců MUDr. Ludmily Josefovičové a PhDr. Karla Humhala, stejně jako na výpovědi svědků a další důkazy. Má za to, že odvolací soud dospěl k závěru o časové souvislosti v rozporu s důkazy založenými ve spise. Považuje za naprosto logické, že za situace, kdy se syn vracel od otce v hrozných stavech, odmítala jejich styky. V rozhodnutích soudů obou stupňů není podle jejího názoru přesvědčivě zdůvodněno, z čeho soudy dovodily, že zjištěný skutkový stav bezpečně vyvrací její obhajobu. Na podporu své obhajoby navrhovala provedení důkazů, které však nebyly provedeny. Uvádí následně návrhy na provedení důkazů vyslechnutím svědka J. Č., fyziodetekčním vyšetřením, výpovědí znalců a novým znaleckým posudkem spolu s důvody, proč by měly být provedeny.
8. Nesprávné posouzení otázky naplnění objektivní stránky trestných činů spočívá podle obviněné v tom, že soudy obou stupňů nemohly bez jakýchkoli pochybností konstatovat, že bylo prokázáno, že nezletilý nebyl zneužíván. K tomu reprodukuje část znaleckého posudku MUDr. Ivany Horáčkové a PhDr. Jitky Skramuské. Pokud jde o znalecký posudek MUDr. RNDr. Jana Sikory CSc. a PhDr. Sikorové, byl vypracován až čtyři měsíce potom, kdy ke zneužívání mohlo docházet. Navíc měl charakter pouze listinného důkazu. Další později vypracované znalecké posudky nemohou bez jakýchkoli pochyb prokázat ani vyvrátit podezření ze zneužívání. Ve věci vedené proti poškozenému měla pouze postavení svědka a nemohla navrhovat provedení důkazů. Přesto jeho výsledek, stejně jako výsledek opatrovnického řízení na něm založený, byly brány v potaz při rozhodování v její věci. I po odložení věci policejním orgánem věc vnímala tak, že si nemůže být jistá, že syn nebyl zneužíván. Klidná by byla pouze v případě, že by byl znalecký posudek vypracován bezodkladně poté, kdy mělo ke zneužívání docházet a po dlouhodobější spolupráci s nezletilým za účelem získání jeho důvěry.
9. V části V. svého dovolání „Zásadní svědecké výpovědi podporující obhajobu obžalované“ obviněná reprodukuje části svědeckých výpovědí některých slyšených svědků a znalců. V části VI. se pak vyjadřuje k jednotlivým skutkům. Ke skutku pod bodem 1) uvádí, že bylo prokázáno, že nechtěla bránit styku poškozeného se synem a začala až poté, co jí syn předvedl „hraní“. Návrh poškozeného na střídavou péči dostala až 27. 10. 2014, nemohl být proto podnětem jejího jednání. Odmítá, že by syna manipulovala proti otci nebo prarodičům a nechtěla ho od prarodičů odstřihnout. Zvažovala, že se k poškozenému vrátí a obnoví vztah jenom proto, aby zneužívání ustalo. Syn začal vykazovat výrazné negativní změny v chování. Na to ji upozorňovali její blízcí a zejména odborníci (L. K. a J. T.) a mateřská školka. Do návštěvy J. T. netušila, že by se mohlo jednat o zneužívání. Nahrávky začala pořizovat na jeho doporučení. Výpověď svědka P. označila za nepravdivou, když svědek je velmi dobrým kamarádem poškozeného. Paní S. věc řekla jenom proto, že se neustále vyptávala, co se děje. Fotografie do školky zanesla, aby ochránila syna. K. S. ji upozornila na změny v chování syna, a proto jí sdělila svoje podezření. Ke skutku pod bodem 2) uvedla, že odmítala věc oznámit PČR a nebylo jí známo, že bylo oznámení učiněno lékaři. Policejní orgán si ji sám předvolal k výslechu. Navíc si nemohla být jistá, že syn zneužíván nebyl. Ke skutku pod bodem 3) uvedla, že se jednalo o její modlitbu ze zoufalství a nebyly v ní uvedeny takové okolnosti, které by poškozeného spolehlivě individualizovaly. V následující části uvedla, že nejvíce se věc negativně odrazila v jejím životě. Namítla porušení zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř. a zásady uvedené v §2 odst. 5 tr. ř.
10. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 7 To 387/2019-1843, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 7. 2019, č. j. 6 T 78/2017-1780, a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně zdůraznila, že dovolatelka na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnila argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání.
12. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že dovolatelka z daného sexuálního zneužívání nezletilého při hře „na pusinkovanou“ a „na krokodýla“ obvinila poškozeného jak před několika jejich společnými známými a v mateřské školce, tak na Policii České republiky. Soud prvého stupně na základě těchto důkazů shledal, že ve skutečnosti poškozený nikdy svého nezletilého syna sexuálně nezneužil, ať už způsobem uvedeným obviněnou nebo jinak. Svým jednáním tedy obviněná naplnila zákonné znaky skutkové podstaty výše uvedených deliktů. Skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí bez dalšího odkázala.
13. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněné se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatelka uplatnila již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho se obviněná v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Výhrady uplatněné dovolatelkou není možno mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
14. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
15. K vyjádření státní zástupkyně zaslala obviněná prostřednictvím své obhájkyně repliku . Především zde uvádí, že s vyjádřením nesouhlasí a trvá na svém dovolání, které považuje za důvodné. Má za to, že přezkumné jednání před odvolacím soudem neproběhlo řádně, když její námitky nebyly přezkoumány. Zdůvodňuje to skutečností, že v pořadí prvním rozhodnutím soudu prvního stupně byla zproštěna obžaloby pro absenci úmyslu, ovšem odvolací soud toto rozhodnutí zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil. Obviněná je toho názoru, že nalézací soud pak byl vázán právním názorem soudu vyšší instance a zcela v rozporu se svým předchozím názorem musel uzavřít, že subjektivní stránka trestných činů byla naplněna. Hodnocení důkazů je však výhradně v kompetenci nalézacího soudu a odvolací soud do této oblasti zasáhl, čímž byla porušena zásada volného hodnocení důkazů a její právo na řádné přezkumné jednání před odvolacím soudem. Obviněná dále opakuje argumentaci uvedenou ve svém dovolání, kdy připomíná znalecký posudek doc. MUDr. Karla Hynka a PhDr. Josefa Pavláta a další důkazy, z nichž podle jejího mínění plyne, že byla přesvědčena o pravdivosti svých tvrzení, v čemž byla utvrzována svědkem T. Opakuje, že o naplnění subjektivní stránky nesvědčí ani časové souvislosti, neboť návrh poškozeného na úpravu styku byl podán až po jejím podání trestního oznámení. Pokud odvolací soud časovou souvislost shledal, bylo to v rozporu s důkazy.
16. Obviněná nesouhlasí se státní zástupkyní ani v tom, že nebyl naplněn zvolený dovolací důvod. Ten je podle ní dán v důsledku extrémního nesouladu, který přezkum dovolacím soudem vyvolává. Extrémní nesoulad shledává v závěru o naplnění subjektivní stránky, přestože byla opakovaně podrobena odborným vyšetřením a všichni se shodli na tom, že byla o pravdivosti svých tvrzení přesvědčena. Přesto však nalézací soud uzavřel, že subjektivní stránka byla naplněna. Odvolací soud pak žádnou z jí vytýkaných vad neodstranil. Soudy neprovedly obhajobou navržené důkazy a svůj postup řádně neodůvodnily. Obviněná následně opakuje, že jejím jediným úmyslem byla ochrana syna a nikomu nechtěla ublížit. Vyžadovala proto fyziodetekční vyšetření, nebylo jí však vyhověno. Její právo na obhajobu jí ale bude zajištěno pouze tehdy, pokud bude moci tímto vyšetřením dokázat, že svým tvrzením věřila. Závěrem obviněná zopakovala svůj návrh rozhodnutí dovolacího soudu, který byl součástí jejího dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
23. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
b) vlastní posouzení dovolání
26. Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože svoje námitky označila jako směřující proti nesprávnému posouzení naplnění subjektivní a objektivní stránky trestných činů, její výhrady ve skutečnosti zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Její námitky skutkové a procesní povahy nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Vznesenými výhradami se primárně domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a teprve sekundárně, tj. na základě jí předkládaného hodnocení důkazů a odlišné verze skutkových zjištění dovozuje pochybnosti o správnosti právní kvalifikace skutku.
27. Ze strany obviněné se navíc jedná o opakování argumentace, kterou již uplatnila před soudem prvního stupně. S ní se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
28. Není úkolem dovolacího soudu, aby v podrobnostech reagoval na ty námitky, s nimiž se v dostatečném rozsahu vypořádal již soud odvolací. V případě námitek skutkového a procesního charakteru to platí tím spíše, neboť – jak již zmíněno – takové námitky přezkumnou povinnost dovolacího soudu nevyvolávají. Případná reakce dovolacího soudu na ně je vhodná jen z toho důvodu, aby bylo zcela najisto a transparentně vyloženo, že namítané procesní nedostatky a vady nenabyly rozměrů, které by zasáhly do práva obviněné na spravedlivý proces, jehož porušení by bylo třeba v rozhodnutí dovolacího soudu (v podobě kasace napadených rozhodnutí) zohlednit.
29. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku. Přestože dovolatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněné.
30. Soud prvního stupně se velice podrobně zabýval odůvodněním závěru o naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu jednáním obviněné. V rámci svého odůvodnění také podrobně reagoval na její obhajobu. Rozhodně nelze tvrdit, že by jeho rozhodnutí o její vině označenými trestnými činy bylo toliko výrazem převzetí názorů obsažených v kasačním rozhodnutí nadřízeného soudu. Stejně tak nelze tvrdit, že by odvolací soud, jenž svým předcházejícím usnesením věc obviněné vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, postupoval v rozporu s jeho oprávněním. Z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze dojít k závěru, že by zavázal soud prvního stupně k (odlišnému) hodnocení důkazů či že by jiným způsobem zavázal uvedený soud k vyslovení viny obviněné. Doložit to lze citací příslušné pasáže odůvodnění jeho usnesení, v níž vyložil (bod 14.), že jím výše „[p]opsané mezery v hodnocení provedených důkazů … opodstatnily zrušení napadeného rozsudku z důvodů vymezených v §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu“, neboť shledal „nedostatky z hlediska úplnosti hodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu“. Tato vada hodnotícího postupu soudu prvního stupně podle zjištění soudu nadřízeného vedla k pochybnostem o úplnosti a správnosti jeho skutkových závěrů obsažených v odvoláním napadeném rozsudku (zejména ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu) a odůvodnila jeho zrušení a vrácení věci nalézacímu soudu k novému rozhodnutí. Odvolací soud (bod 15.) následně soudu prvního stupně uložil, aby znovu zhodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. provedené důkazy, případně provedl důkazy další, bude-li to považovat za potřebné. V žádném směru ho tudíž nezavázal, jak má přistoupit ke zhodnocení jednotlivého konkrétního důkazu či skupiny důkazů.
31. Pokud jde o objektivní stránku , obviněná nepopírá, že trestní oznámení (body 1 a 2) podala a báseň (bod 3) publikovala. Její námitky zde směřují pouze proti tomu, jestli lze skutečně hovořit o tom, že se jednalo o lživé obvinění, když má za to, že nebylo prokázáno, že ke zneužívání nedocházelo. K argumentaci obviněné lze uvést, že pokud jde o vypracované znalecké posudky, pak ty části svědčící ve prospěch její obhajoby vyzvedává, aniž by brala v úvahu jejich kontext. Ty, které jsou v rozporu s její obhajobou, se naopak snaží znevěrohodnit tvrzením, že jsou výsledkem postupů, k nimž došlo příliš pozdě na to, aby závěry z nich plynoucí mohly být považovány za průkazné. Z výpovědí svědků o změnách v chování nezletilého vyvozuje obviněná závěry, které z nich v žádném případě nevyplývají. Žádným ze svědků nebylo potvrzeno, že by se nezletilý z návštěv u otce vracel v „hrozném stavu“. Pokud tito svědci o změnách v jeho chování hovořili, vesměs se jednalo o odmítavý postoj či neposlušnost a tvrdohlavost nezletilého. Nalézací soud upozornil, že svědkyně L. K. sice pozorovala změny psychiky a odmítavý postoj k vyšetření, jednalo se však o vyšetření v souvislosti s laryngitidou. Při následné pravidelné prohlídce, kdy vyšetřovala i jeho pohlavní ústrojí, žádný odpor nezaznamenala. Nikdy si nevšimla ani žádných známek sexuálního zneužívání. Znalkyně PhDr. Jitka Skramuská a MUDr. Ivana Horáčková také nezjistily žádné známky sexuálního zneužívání a výkyvy psychického stavu nezletilého připsaly konfliktním vztahům mezi rodiči. Stejně se vyjádřili také znalci MUDr. RNDr. Jan Sikora a PhDr. Ida Sikorová a též MUDr. Ludmila Josefovičová a PhDr. Karel Humhala. Svědkyně K. S. sice upozornila na změny v chování nezletilého, nikoli však v tom směru, že by nezletilý zmiňoval nebo naznačoval nevhodné chování ze strany poškozeného. Podle svědkyně se naopak nejednalo o nic neobvyklého u dítěte jeho věku (vše viz str. 31 rozsudku nalézacího soudu). Nahrávka pořízená obviněnou nemůže ničeho prokazovat, neboť podle znalkyň PhDr. Jitky Skramuské a MUDr. Ivany Horáčkové jí podávané otázky byly sugestivní, opakované a nátlakové, přičemž docházelo k manipulaci (viz str. 21 rozsudku nalézacího soudu), což byl ostatně i dojem svědků, kterým byla přehrána.
32. Pokud jde o to, že podle obviněné uběhla od zpracování posudků příliš dlouhá doba, znalkyně MUDr. Ivana Horáčková a PhDr. Jitka Skramuská jednoznačně vyloučily, že by mohly známky sexuálního zneužívání odeznít (viz bod 11. usnesení odvolacího soudu). Pominout nelze ani tu skutečnost, že v průběhu všech probíhajících řízení došlo k opakovanému znaleckému zkoumání nezletilého a podle trestních oznámení obviněné mělo k údajnému zneužívání docházet od prosince 2013 do 5. 10. 2014 (trestní oznámení ze dne 22. 10. 2014) a při návštěvách otce a jeho rodičů dne 9. 5. 2015 a 19. 5. 2015 (trestní oznámení ze dne 22. 5. 2015). Ze zprávy MUDr. Fraňkové bylo přitom zjištěno, že speciální diagnostika nezletilého byla provedena dne 26. 5. 2015, kdy nezletilý opakovaně negoval, že by se ho kdokoli neadekvátně dotýkal, ať obecně nebo v oblasti genitálu, a měl zcela přirozené reakce (viz str. 28 rozsudku nalézacího soudu). U tohoto vyšetření, které následovalo ani ne za měsíc po údajném dalším zneužívání lze těžko uvést, že bylo provedeno pozdě. Obviněná nadto zároveň žádá, aby bylo znalecké zkoumání provedeno dostatečně včas po údajném zneužívání a zároveň po dlouhodobé spolupráci znalce s nezletilým. Těžko lze potom vyhodnotit, jakým způsobem by podle ní mělo být znalecké zkoumání (z hlediska časového) správně provedeno. Dovolací soud nevidí důvodu k tomu, aby ke znaleckým posudkům ve věci zpracovaným přistupoval jinak, než učinily soudy nižších stupňů.
33. Z výše uvedeného, stejně jako podrobných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je zřejmé, že výslechy svědků, listinnými důkazy i opakovaným znaleckým zkoumáním bylo prokázáno, že k žádnému sexuálnímu zneužívání nezletilého poškozeným nedocházelo. Tvrzení uvedená obviněnou v trestních oznámeních, protokolech a básni tak byla jednoznačně lživá. Objektivní stránka trestného činu tedy byla naplněna.
34. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu, obviněná všechny svoje námitky zakládá na tom, že nemohl být dán její úmysl, neboť v době projednávaného jednání byla a nadále je přesvědčena o pravdivosti svých tvrzení. Obviněná v této souvislosti opakovaně udává, že byla pouze vedena snahou ochránit svého syna a poukazuje přitom na znalecký posudek doc. MUDr. Karla Hynka a PhDr. Josefa Pavláta, podle něhož je přesvědčena o pravdivosti svých tvrzení. Nalézací a odvolací soud však shodně uvedly, že znalci pouze reprodukovali, co jim sama obviněná řekla, a samotné posouzení toho, jestli tvrzení obviněné, že byla a je nadále přesvědčena o pravdivosti svých tvrzení, je věrohodné, je záležitostí soudu, přičemž samotní znalci hodnotili její věrohodnost jako sníženou (viz str. 34–35 rozsudku nalézacího soudu a bod 21. usnesení odvolacího soudu). Soudy tudíž ve svých odůvodněních vyložily, proč této obhajobě obviněné neuvěřily.
35. Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněná jednala v případě všech tří žalovaných skutků v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž svůj závěr řádně odůvodnil. V případě skutku pod bodem 1) uvedl, že k trestnímu oznámení se obviněná uchýlila za situace, kdy neměla pro svoje tvrzení jediný objektivní důkaz (např. zprávu praktické lékařky), ale pouze a jedině předmětnou nahrávku, která vůbec nevznikla spontánně. Z její strany šlo o předem připravovanou akci. Obsahu nahrávky, jak bylo zmíněno výše, nelze přiznat žádnou vypovídající hodnotu. Obviněná proto musela vědět, že pro její tvrzení není žádný důkaz a nezakládají se na pravdě. V uvedené době neměla k dispozici ani vyjádření svědka T. (viz str. 33 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud přitom poukázal i na časovou souvislost jednotlivých událostí. Stejně učinil i odvolací soud, když na odůvodnění nalézacího soudu navázal v rámci své reakce na námitky obviněné. Obviněná tuto časovou souvislost rozporuje a shledává v tomto závěru soudů extrémní nesoulad. Tvrdí, že v době podání trestního oznámení nevěděla o žádosti poškozeného o rozšíření styku se synem a její jednání tak nemohlo být reakcí na ni. Ze zprávy ÚMČ Praha však vyplynulo, že poškozený se na OSPOD obrátil dne 6. 10. 2014 se žádostí o pomoc ohledně rozšíření styku a dne 10. 10. 2014 se OSPOD snažil navázat s obžalovanou kontakt. Ta domluvenou návštěvu zrušila a 22. 10. 2014 je informovala o podání trestního oznámení. Z emailové komunikace bylo zjištěno, že poškozený obviněnou žádal o rozšíření styku již 18. 9. 2013 (viz str. 27 rozsudku nalézacího soudu). Ihned po podání trestního oznámení pak kontaktovala jak svědka M. P. s nabídkou na jeho stažení, pokud se poškozený syna vzdá, tak i svědkyně Z. S. a D. L., přestože jinak nebyly v osobním kontaktu, a rovněž školku nezletilého, kam donesla fotografii poškozeného.
36. Odvolací soud důvodně poukázal na to, že pokud by obviněná skutečně byla vedena pouze snahou ochránit syna, nekontaktovala by krom nesčetného množství odborníků také nezainteresované osoby (se kterými běžně ani v kontaktu nebyla jen za účelem toho, aby jim o podaném trestním oznámení řekla), jejichž vědomost o tom nemohla mít žádný vliv na ochranu syna a mohla vést pouze k dehonestaci poškozeného (viz bod 16. usnesení). Zároveň uvedený soud označil za zcela nepochopitelné a nelogické, aby matka zajímající se pouze o ochranu syna nabídla ihned po podání trestního oznámení jeho stažení (viz bod 18. usnesení). Zvlášť když sama uvádí, že bez řádného prošetření nebude klidně spát. Stejně nelogická se jeví údajná snaha ochránit nezletilého před údajným sexuálním zneužíváním otcem tím, že s jeho otcem obnoví partnerský vztah.
37. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněná již při podání prvního trestního oznámení věděla, že jí uváděná tvrzení se nezakládají na pravdě a mohou poškozenému přivodit trestní stíhání a zcela záměrně a cíleně porušila zájem chráněný trestním zákoníkem, aby poškozenému trestní stíhání přivodila a docílila dehonestace jeho osoby. Nepochybně tak věděla o lživosti svých tvrzení i při páchání následných dvou skutků, kdy k jejímu jednání došlo navíc poté, co v reakci na její první trestní oznámení byly vypracovány znalecké posudky, a došlo k odložení věci. Na věci pak nic nemění to, zda emailovou komunikaci se svědkem T. chtěla zaslat na Fond ohrožených dětí či byla zaslána bez jejího vědomí. V obou těchto případech musela vědět, že její tvrzení jsou lživá a jejich opakováním poruší zájem chráněný trestním zákoníkem. Přesto tak učinila. V případě třetího skutku tak učinila na veřejně přístupném profilu na sociální síti Facebook, čímž byla její lživá tvrzení k dispozici velkému množství lidí a mohla mít – a podle výpovědi poškozeného i měla – podstatný vliv na jeho pověst (když byl na věc upozorněn kolegou). Nelze přitom souhlasit s námitkou dovolatelky, že v básni nebyly uvedeny okolnosti, které by umožňovaly poškozeného individualizovat. Pokud v básni hovořila o „svém andílkovi“ a „jeho otci“, je naprosto zřejmé, že mířila na poškozeného – otce jejího dítěte.
38. Stran namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“ Nalézací soud se k návrhům obhajoby na doplnění dokazování vyjádřil na str. 35 svého rozsudku, přičemž uzavřel, že doplňování dokazování považuje za nadbytečné. Odvolací soud, jemuž byly návrhy také předloženy, je taktéž považoval za nadbytečné, přičemž zamítnutí jednotlivých důkazů podrobně odůvodnil v bodě 6. svého usnesení. Argumentuje-li obviněná (a stejné uplatňuje i ve své replice), že toliko v případě provedení fyziodetekčního vyšetření, bude zajištěno její právo na obhajobu, pak je třeba konstatovat, že podle ustálené soudní praxe (rozhodnutí č. 8/1993 Sb. rozh. tr.) není jí navržené vyšetření považováno za soudně využitelný důkaz. Stejný přístup zaujímá i Ústavní, což lze doložit např. usnesením ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3651/13), v němž uvedl, že „nemá ani v projednávané věci důvod se odchýlit od výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně nemožnosti použití fyziodetekčního vyšetření. Názor na fyziodetekční vyšetření (polygrafem, „detektorem lži“¨) jako důkaz v trestním řízení nepoužitelný, byl soudní praxí vysloven opakovaně: fyziodetekční vyšetření má charakter pouze tzv. operativně pátracího prostředku, a výsledky tohoto vyšetření tedy nemohou sloužit jako procesně relevantní důkaz.“ Již proto nelze mít za vadný postup nižších soudů, pokud takovému důkaznímu návrhu nevyhověly.
39. V souvislosti s otázkou opomenutých důkazů a zjišťováním skutkového stavu věci považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4211/16, kde mj. uvedl, že pokud soudy dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o stěžovatelem navrhovaných důkazech jako o opomenutých. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
40. Obviněná se dále dovolávala zásady presumpce neviny. Ta je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a §2 odst. 2 tr. ř., a má proto vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17.
41. Dosud uvedená konstatování ústí do závěru, že výrok o vině rozsudku soudu první stupně není zatížen vadou, která by naplňovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
42. Jak již zmíněno výše, vyjma uvedeného výroku vznesla obviněná v části II. 3 svého dovolání i námitku vůči výroku o náhradě škody, když soudu prvního stupně vytkla, že v rámci částky (78.558,- Kč) přiznal poškozenému i náhradu nákladů uhrazených jím za právní zastoupení v opatrovnické a přestupkové věci, které podle ní nikterak nesouvisí s trestním řízením. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který při přezkoumání obsahově shodné námitky odvolací při potvrzení správnosti napadeného výroku uvedl, že „[p]odmínky pro poskytnutí daného typu náhrady škody byly pro inkriminovanou dobu stanoveny v ustanoveních §2910 a §2915 občanského zákoníku. Škodu na straně poškozeného představovaly náklady, které měl se svým právním zastoupením při obraně proti daným křivým obviněním vzneseným proti němu obžalovanou S. J. v trestním řízení, v opatrovnickém řízení i v přestupkovém řízení. Nárok na její náhradu byl uplatněn včas a soud prvního stupně proto v souladu s ustanovením §228 odst. 1 trestního řádu obžalovanou zavázal k její náhradě v prokázané výši, tedy ve výši 78.558,- Kč.“
43. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze napadat i vadnost výroku o náhradě škody, neboť případná nesprávnost takového výroku může naplnit tento dovolací důvod v jeho alternativě jiného nesprávného hmotně právního posouzení. I přezkum takového výroku však může založit jen taková argumentace, která po obsahové stránce uvedený důvod dovolání naplní. Nutno však konstatovat, že v dovolání obviněné není uvedeno, v čem vada naplňující tento dovolací důvod – tj. v podobě nesprávné hmotně právní aplikace jiného, zde nikoli trestně právního předpisu, spočívat. Dovolatelka se totiž omezuje pouze na vyslovení názoru, že „náklady poškozeného na právní zastoupení v opatrovnické věci a přestupkové věci … nesouvisí s trestním řízením“. Opomíjí však, že podle zjištění soudů naopak náklady, které musel poškozený vynaložit (jedná se o odměnu za úkony právní pomoci a náhradu paušálních nákladů) souvisí se skutky, jimiž byla uznána vinnou. Jak z uplatnění nároku plyne, k právnímu zastoupení advokátkou JUDr. Lucií Hrdou přistoupil poškozený (převzetí právního zastoupení dne 22. 10. 2014) v reakci na trestní oznámení obviněné (dne 22. 10. 2014), přičemž za pomocí své právní zástupkyně čelil v označených řízeních nařčením, která vůči němu tato nepravdivě vznesla (tj. o sexuálním zneužívání svého syna). Z přehledu obsaženého na č. l. 107 až 109 plyne, že právní služby byly jmenovanou advokátkou poškozenému poskytovány od 22. 10. 2014 do 11. 4. 2016, přičemž z jednotlivých položek lze zjistit, kdy a jakého obsahu (a v jakém řízení) byl ten který úkon advokátkou ve prospěch jejího klienta proveden. Jestliže podstatou trestního jednání obviněné bylo to (a takto byla soudy i pravomocně uznána vinnou), že poškozeného, tedy jiného lživě obvinila z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a v úmyslu narušit jeho rodinné vztahy, pak je zcela zřejmé, že poškozený byl plně oprávněn se takovému narušení rodinných vztahů, tj. jeho vztahu k nezletilému synovi, jakož i vztahu nezletilého k jeho rodičům, bránit v občanskoprávním či jiném řízení, a to i za pomoci zvolené právě erudované osoby, tj. advokáta. Náklady, které mu s takovým zastoupením vznikly, proto není důvod nezařadit mezi hmotnou škodu, která mu trestně právním jednáním obviněné byla způsobena.
44. Jak již bylo zmíněno, ani ve vztahu k tomuto výroku nelze dovolací argumentaci obviněné pokládat za obsahově vyhovující uplatněnému důvodu dovolání, neboť se nezabývá otázkou nesprávnosti hmotněprávní subsumpce, nýbrž otázkou primárně skutkovou (vyjádření nesouhlasu stran příčinné souvislosti), která popírá zjištění soudů nižších stupňů, byť vyjádřená poněkud stroze).
45. Pokud obviněná ve svém dovolání uplatnila i důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , pak je zjevné, že tak učinila ve vztahu k jeho druhé alternativě, neboť jeho namítanou existenci spojila s tvrzením, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. V takovém případě však může být (obecně) tento důvod dovolání naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje jím uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tvrzení obviněné s ohledem na to, co odeznělo výše, přisvědčit nelze. Existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když obviněná svými námitkami po věcné stránce tento deklarovaný důvod dovolání ani formálním způsobem nenaplnila.
V.
Způsob rozhodnutí
46. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že ta ve svém dovolání vznesla výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Ve své argumentaci neuvedla nic, co by svědčilo o nesprávnosti právního posouzení skutků, které byly popsány v tzv. skutkových větách výroku o vině. Údajnou nesprávnost právního posouzení založila na odlišných skutkových závěrech, které se cestou mimořádného opravného prostředku snaží prosadit.
47. Uplatnila-li obviněná na podkladě výše rozvedených námitek skutkové a procesní povahy požadavek, aby byla dovolacím soudem zproštěna obžaloby, pak zcela zjevně odhlédla od možností, jimiž uvedený soud disponuje. Ten je totiž vázán skutkovými zjištěními vyjádřenými v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů a rozhodně nedisponuje oprávněním přehodnocovat jimi provedené a zhodnocené důkazy. Hodnocení důkazů přísluší zásadě orgánu, který je při respektu k zásadám bezprostřednosti a ústnosti provádí (zpravidla a v rozhodujícím rozsahu soud prvního stupně, výjimečně soud odvolací). Není jím tudíž soud dovolací, který by do provedeného zhodnocení soudy nižších stupňů mohl zasáhnout jen tehdy, pokud by toto zcela odporovalo požadavku §2 odst. 6 tr. ř. a bylo tak projevem zjevné libovůle. Tak tomu však ve věci obviněné není. K jejímu zproštění obžaloby by mohl dovolací soud přistoupit tehdy, pokud by správná skutková zjištění popsaná ve výrokové části rozsudku nebyla podřaditelná pod zákonné znaky žádného trestného činu a současně by nebyl dán důvod k postoupení věci. K jí navrženému způsobu rozhodnutí by proto mohl přistoupit jen tehdy, pokud by bylo možno dojít k nezpochybnitelnému závěru, že příslušné skutky popsané v odsuzujícím rozsudku nejsou (žádným) trestným činem a v důsledku toho je nezbytné aplikovat §226 písm. b) tr. ř. O takový případ se ve věci dovolatelky nejedná.
48. Vzhledem k tomuto zjištění (a skutečnostem rozvedených v části IV. tohoto usnesení) dovolací soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
49. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
50. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 4. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu