ECLI:CZ:US:2017:2.US.4211.16.1
sp. zn. II. ÚS 4211/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, č. j. 30 T 7/2011-15149, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2014, č. j. 4 To 69/2013-16412, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, č. j. 5 Tdo 749/2015-350, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle ustanovení §107 odst. 1 trestního zákoníku, a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle ustanovení §361 odst. 1 alinea 2 trestního zákoníku, přičemž těchto zločinů se dopustil ve spolupachatelství podle ustanovení §23 trestního zákoníku skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně.
2. Dle napadených rozhodnutí bylo prokázáno, že stěžovatel spolu s dalšími odsouzenými spáchal označený skutek, který spočíval v tom, že za využití daňového skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., v němž se nacházely pohonné hmoty v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, prostřednictvím daňového subjektu - obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., za kterou v rozhodné době fakticky nebo právně jednali někteří z odsouzených, zkrátili daňové povinnosti ve vztahu k dani z přidané hodnoty, když obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., a EUROJET, s. r. o., uzavřely smlouvu s obchodní společností ČEPRO, a. s., přičemž v rámci daňového skladu v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně došlo k převedení pohledávek těchto obchodních společností za obchodní společností ČEPRO, a. s., které spočívaly v právu na vyskladnění pohonných hmot do volného daňového oběhu. Následně obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., a EUROJET, s. r. o., postoupily pohledávky na vyskladnění pohonných hmot obchodní společnosti Barella, s. r. o., za niž v inkriminovaném období vystupovali další odsouzení. Obchodní společnost ČEPRO, a. s., pak umožnila vyskladnění pohonných hmot pro obchodní společnost Barella, s. r. o., do volného daňového oběhu. Obchodní společnost Barella, s. r. o., uhradila formou zálohových plateb spotřební daň obchodní společnosti ČEPRO, a. s., která byla plátcem této daně s povinností odvést ji v okamžiku uvedení zboží do volného daňového oběhu. Podstatou zkrácení daně z přidané hodnoty byly simulované právní úkony v řetězci obchodních transakcí, když na začátku a na konci řetězce byla obchodní společnost PetroJet, s. r. o. Obvinění zastírali skutečný stav tím, že po vyskladnění pohonných hmot získala vlastnické právo společnost PetroJet, s. r. o., a společnost Barella, s. r. o. byla jen účelově zvoleným daňovým subjektem. Poté obvinění podali daňová přiznání, která obsahovala nepravdivé a zkreslené údaje o přijatých a uskutečněných zdanitelných plněních a jimiž deklarovali, že obchodní společnost PetroJet, s. r. o., prodala pohonné hmoty v rámci daňového skladu v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a tytéž pohonné hmoty nakoupila od jiných subjektů ve volném daňovém režimu se zahrnutím spotřební daně do základu daně z přidané hodnoty, ačkoli šlo o nákup pohonných hmot v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a faktický prodej těchto pohonných hmot ve volném daňovém oběhu. Vlastní prodej předmětného zboží uskutečnila obchodní společnost PetroJet, s. r. o., za vyšší jednotkovou cenu za 1 litr pohonných hmot, než fiktivně deklarovala. Takový postup vedl v konečném důsledku k tomu, že obchodní společnost PetroJet, s. r. o., dosáhla výrazného snížení základu daně z přidané hodnoty, a to prostřednictvím faktur za simulovaný prodej pohonných hmot v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a simulovaný nákup těchto pohonných hmot ve volném daňovém oběhu. Po zahrnutí vlivu nadměrného odpočtu přiznala obchodní společnost PetroJet, s. r. o., vlastní daňovou povinnost ve výši 9 038 232 Kč, ačkoli tato povinnost činila 573 837 609 Kč, tj. rozdíl v přiznané a skutečné výši daňové povinnosti činí 564 799 377 Kč, což je částka, která představuje konečnou výši zkrácení daně z přidané hodnoty. Jinými slovy vyjádřeno, obchodní společnost PetroJet, s. r. o., předstírala prodej minerálních olejů v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a nákup téhož druhu a množství minerálních olejů prostřednictvím nastrčené obchodní společnosti Barella, s. r. o., ve volném daňovém oběhu od různých dodavatelů, ačkoli ve skutečnosti nakoupila uvedené minerální oleje v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně v rámci daňového skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., a tyto minerální oleje prodala ve volném daňovém oběhu, aniž by tyto fakticky uskutečněné obchody uvedla v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za období duben 2009 až březen 2010.
3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny, právo, podle něhož nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo trestným činem dle čl. 7 Úmluvy a čl. 39 Listiny, právo, dle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech, způsobem a v mezích, které stanoví zákon dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním a jiným zneužíváním údajů o své osobě zaručené čl. 10 Listiny, a právo na zachování tajemství písemností a záznamů uchovávaných v soukromí nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem a tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon, ve smyslu čl. 13 Listiny.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá porušení práva na zákonného soudce pro nedodržení pravidel o místní příslušnosti soudu. Vzhledem k tomu, že je mu kladeno za vinu podání nepravdivého daňového přiznání za společnost PetroJet u Finančního úřadu pro Prahu 5 (nikoli podání nepravdivého daňového přiznání za společnost Barella, jak byl skutek koncipován v usnesení o zahájení trestního stíhání), měl být místně příslušným soudem nikoli Krajský soud v Ostravě, ale Městský soud v Praze. Tato námitka byla vznášena průběžně během celého trestního řízení, avšak soudy ji prý ve svých rozhodnutích nezohlednily.
5. K zásahu do práva na zákonného soudce mělo dojít též porušením pravidel stanovených rozvrhem práce Krajského soudu v Ostravě, a to jednak porušením pravidel přidělování jednotlivých věcí soudním oddělením stanovených rozvrhem práce pro rok 2011 (kdy napadla krajskému soudu obžaloba), tak i tím, že samotná pravidla obsažená v rozvrhu práce jsou v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Zde stěžovatel uvádí, že v jeho věci bylo třeba aplikovat pravidlo dle bodu IV. odst. 7, 8 daného rozvrhu práce a jeho věc tak měla být přidělena oddělení 32 T (a nikoli 30 T). Nadto namítá, že rozdělování nápadu na jednotlivá soudní oddělení nesplňovala podmínku transparentnosti, neboť bylo závislé na osobním rozhodnutí předsedy senátu (ačkoli ten by neměl mít žádnou možnost nápad ovlivnit, naopak by měl přidělení věci pouze akceptovat dle předem daných kritérií). Žalovaný typ kriminality totiž byl přidělován pouze mezi dvě soudní oddělení, což znamená, že nařízení hlavního líčení v konkrétní věci ze strany soudce mělo bezprostřední vliv na to, zda v pořadí druhá následující věc bude (za splnění dalších podmínek) přidělena jemu, nebo druhému soudci, resp. soudnímu oddělení.
6. Porušení práva na zákonného soudce stěžovatel spatřuje též v nepoložení předběžné otázky Soudnímu svoru Evropské unie. Stěžovatel před obecnými soudy poukazoval na nesoulad tehdejší české právní úpravy s právem unijním (komunitárním). Dnes, v důsledku novelizace zákona o dani z přidané hodnoty (novela účinná od 1. 4. 2011), je úprava již s evropskou úpravou v určitém ohledu souladná, a částečně tudíž reflektuje právní názor stěžovatele. Stěžovatel namítal, že česká právní úprava nebyla v souladu s právní úpravou unijní, neboť Směrnice Rady č. 2006/112/ES, která je transponována právě do předmětných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, nečiní rozdíl mezi dodáním zboží a poskytnutím služby, a naopak počítá s tím, že do základu daně z přidané hodnoty bude spotřební daň zahrnuta v obou těchto případech. Obecné soudy však nejen předběžnou otázku Soudnímu svoru Evropské unie nepodaly, ale s argumenty stěžovatele se materiálně nevypořádaly, a to ani s otázkou, co se stane, pokud nastane varianta skutkově opačná - což je i případ stěžovatele - kdy částka odpovídající v budoucnu splatné spotřební dani vybírána bude. Soud I. stupně se sice k návrhu na položení předběžné otázky "ryze formálně" vyjádřil, avšak takové vyjádření nelze dle stěžovatele považovat za vyjádření splňující požadavky Ústavního soudu, neboť soud odpověděl na zcela jinou otázku, než stěžovatel vznášel.
7. Stěžovatel pak dále v ústavní stížnosti široce namítá porušení ústavně zakotveného principu nullum crimen a nulla poena sine lege scripta v jeho věci. Orgány činné v trestním řízení totiž údajně nezjistily a tedy ani nepopsaly celý skutkový děj, resp. všechny skutečnosti rozhodné pro závěr, že ze strany stěžovatele došlo ke zkrácení daně (přičemž toto je třeba považovat za stěžejní, neboť každé jednání - a zejména pak jednání v tomto konkrétním případě, má určitý skutkový průběh odehrávající se v konkrétním čase, kdy jednotlivé dílčí kroky celé jednání tvořící na sebe musí logicky navazovat), kdy zároveň stěžovatel namítá, že znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu ustanovení §240 trestního zákoníku svým jednáním nenaplnil. Takto stěžovatel namítá, že skutková věta obsažená v rozhodnutí soudu I. stupně je natolik obecná, že teoreticky může zahrnovat širokou škálu jednání podřaditelného pod objektivní stránku trestného činu, který je v jeho jednání spatřován, avšak není z ní patrno, jakým konkrétním jednáním došlo k porušení příslušných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty tak, aby nevznikaly pochybnosti stran toho, jak vlastně měl být daný trestný čin spáchán. Zásadní problém přitom stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení nevědí, zda vůbec, a pokud ano, tak jak vlastně měla být daň zkrácena, kdy navíc došlo k poněkud absurdní situaci, že odůvodnění soudu I. stupně se zněním skutkové věty absolutně nekoresponduje (odůvodnění pracuje s variantou zkrácení daně z přidané hodnoty nezahrnutím spotřební daně do základu daně z přidané hodnoty, skutková věta je však koncipována zcela jinak, kdy její podstatou je existence simulovaných právních úkonů a v důsledku toho provedení neoprávněného daňového odpočtu u společnosti PetroJet). Orgány činné v trestním řízení prý ostatně ani nezjistily, jestli nějaká daň vůbec byla nebo nebyla krácena, a přesto došly k relativně absurdnímu závěru, že došlo ke krácení daně stěžovatelem prostřednictvím společnosti PetroJet. Dále stěžovatel napadá závěr soudů o simulaci přijatých plnění společností Petrojet ve volném daňovém oběhu, poněvadž uvedené obchodní transakce nemohou být simulované, neboť a) nebyla zjištěna vůle, resp. úmysl transakci neuzavřít, u všech subjektů v řetězci, kdy ani nebyly zjištěny všechny takové subjekty, b) žádný subjekt se nedovolal relativní neplatnosti v případě, že by měla být některá z transakcí označena za jednostranně simulovanou a c) nebylo zjištěno, že by subjekty v řetězci (jednotlivé smluvní strany v případě jednotlivých transakcí) měly úmysl namísto dodání pohonných hmot či postoupení pohledávky na vyskladnění uzavřít jiný typ obchodní transakce - disimulace míří totiž k zastření jiného právního úkonu mezi stejnými smluvními stranami. Navíc k tomu, aby mohla být použita soudem zastávaná teorie o simulaci právních úkonů, je třeba, aby byly za simulované shledány všechny úkony v řetězci, nikoliv pouze některé a jiné ponechány v platnosti. Bylo tak na orgánech činných v trestním řízení, aby zjistily, která konkrétní společnost byla povinna zahrnout spotřební daň do základu daně z přidané hodnoty - tj. která společnost vyňala pohonné hmoty z režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a toto zboží dále přeprodala jinému subjektu (za předpokladu, že by nebylo pravdivé tvrzení stěžovatele ohledně povinnosti provozovatele daňového skladu - společnosti ČEPRO, a. s., zahrnovat spotřební daň do základu daně z přidané hodnoty). Dle stěžovatele se přitom zkrácení daně nemohla dopustit společnost PetroJet (kterou zastupoval, resp. za kterou dle tehdejší právní úpravy jednal), ale (pokud je úvaha orgánů činných v trestním řízení správná, s čímž se stěžovatel neztotožňuje, neboť má za to, že spotřební daň je povinen do základu daně zahrnovat provozovatel daňového skladu) pouze společnost, pro kterou byly minerální oleje vyskladněny z daňového skladu (zboží se tak dostalo z režimu podmíněného osvobození od spotřební daně), za předpokladu, že tato společnost zboží dále přeprodala jiné společnosti. Stěžovatel tak v reakci na závěr obecných soudů uvádí, že v dotčeném prodejním řetězci se nacházely i společnosti, které on sám neovládal, a proto je nemožné, aby se jednalo o řetězec nějakých jeho vlastních tzv. "simulovaných obchodních transakcí", kdy tato myšlenka "simulace" obchodních transakcí byla vykonstruována orgány činnými v trestním řízení, které nevěděly, která společnost by měla do základu daně spotřební daň vlastně zahrnout. Dále stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení sice dospěly k určitému závěru ohledně výše zkrácené daně, nejedná se však o výši zjištěnou, ale pouze předpokládanou, jež byla vypočtena na základě orgány činnými v trestním řízení předpokládaného skutkového stavu - tj. skutkového stavu nedostatečně zjištěného. Závěrem této části ústavní stížnosti pak ke skutkovému stavu věci stěžovatel namítá, že nebyly prokázány jak zákonné znaky organizované zločinecké skupiny, tak ani existence jeho úmyslu ve vztahu k jednání ve prospěch organizované zločinecké skupiny, z čehož prý opět vyplývá, že prokázaná skutková zjištění neodpovídají právní kvalifikaci skutku, když soudy v napadených rozhodnutích neuvedly, které důkazní prostředky prokazují naplnění jednotlivých zákonných znaků, což z jejich závěrů činí pouhou deklaraci bez jakékoliv důkazní opory. Tato odůvodnění jsou natolik vágní, že nevysvětlují naplnění všech potřebných zákonných znaků pojmu organizovaná zločinecká skupina, zejména pak subjektivní stránky. Jedná se proto o pouhé domněnky orgánů činných v trestním řízení.
8. Stěžovatel dále namítá porušení práva na ochranu před neoprávněným užitím údajů o osobě a na ochranu záznamů uchovávaných v soukromí nebo zasílaných poštou nebo jiným obdobným způsobem. Toto právo bylo údajně porušeno dvěma způsoby. Za prvé existencí seznamů přihlášení s IP adresami, neboť takovéto údaje mohou být shromažďovány pouze subjekty k tomu zákonem zmocněnými, a to po dobu stanovenou zákonem, případně pouze za předpokladu, že k tomu dal souhlas samotný uživatel. Za druhé pak samotným způsobem, jakým byla informace o IP adrese zjištěna, protože nebylo postupováno v souladu s ustanovením §88a trestního řádu, neboť orgány činné v trestním řízení tyto údaje získaly zcela neformálním postupem zcela mimo toto ustanovení. V souvislosti s tím se stěžovatel dovolává též principu zákonnosti trestního procesu (zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí), k jehož porušení (kromě výše uvedeného) došlo rovněž porušením zásady totožnosti skutku, kdy totožnost skutku nebyla zachována především při srovnání skutkové věty v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele na jedné straně, a v obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně na straně druhé. Takto dle stěžovatele musí být pro zachování totožnosti skutku splněna podmínka alespoň částečné shody v jednání nebo alespoň částečné shody v následku, přičemž však tato shoda musí být dána v podstatných okolnostech, zejména pak skutkových okolnostech charakterizujících objektivní stránku trestného činu, což se zde však nestalo, kdy např. výše škody, která měla být odpovědnými subjekty způsobena, je v usnesení o zahájení trestního stíhání vyčíslena v částce přibližně o jednu třetinu odlišné od částky, která je uvedena v obžalobě a následně rozsudku soudu prvního stupně.
9. Závěrem stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly konkrétní důkazy, které navrhoval, aniž by to dostatečně odůvodnily. Za dostatečné odůvodnění totiž dle stěžovatele nelze považovat pouhá vágní, nicneříkající a nepřezkoumatelná obecná tvrzení bez uvedení konkrétního důvodu, proč je každý jednotlivý důkaz nadbytečný nebo nepotřebný. K těmto důkazům se tedy soudy sice formálně vyjádřily, materiálně je však jejich odůvodnění nepřezkoumatelné, neboť on sám údajně ve svých podáních konkrétně popsal (a dal tak orgánům činným v trestním řízení de facto návod), v čem jsou jejich skutková zjištění nesprávná nebo neúplná, a zároveň navrhl konkrétní důkazní prostředek k prokázání jím poskytnutého tvrzení.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel se předně dovolává práva na zákonného soudce. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) zcela neopominutelnou podmínkou výkonu soudní moci. To totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Má tak být zamezeno zejména tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým a libovolným výběrem soudů a soudců [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) nebo nález sp. zn. III. ÚS 561/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 9/29 SbNU 63); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování každé věci věcně a místně příslušným (a tedy zákonným) soudem a v rámci tohoto soudu řádně určeným soudcem je tedy neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, neboť je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, v daném případě trestní řád [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255) nebo nález sp. zn. II. ÚS 551/03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297)].
13. Ústavní soud však v nyní souzené věci neshledal, že by došlo k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce nedodržením místní příslušnosti soudu ani chybným přidělením věci konkrétnímu soudci dle rozvrhu práce vydaného Krajským soudem v Ostravě pro příslušný rok.
14. Ve vztahu k určení místní příslušnosti rozhodujících soudů Ústavní soud uvádí, že tuto otázku upravuje pro trestní řízení trestní řád v ustanovení §18 a násl., přičemž existuje několik různých kritérií, která jsou rozhodující. Ústavní soud se však v nyní projednávané věci nemůže ztotožnit se stěžovatelovými námitkami stran chybného určení místní příslušnosti soudů, neboť již obecné soudy (především krajský soud) na otázku místní příslušnosti řádně reagovaly. Takto se z napadeného rozhodnutí krajského soudu podává (viz s. 23-24), že tento soud měl pochybnosti ohledně své místní příslušnosti k rozhodování dané věci, za této situace však postupoval plně v souladu s trestním řádem a věc předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o příslušnosti dle ustanovení §188 odst. 1 písm. a) cit. zákona. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by zde byly důvody pro odnětí věci Krajskému soudu v Ostravě a její přikázání jinému soudu ve smyslu ustanovení §25 trestního řádu, neboť obvinění se trestné činnosti měli dopouštět na různých místech celé České republiky a přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu tedy už z tohoto pohledu Nejvyšší soud nepovažoval za účelné (z obsahu spisu nadto vyplynulo, že většina obviněných má trvalé bydliště na Moravě, pročež i z toho pohledu je vhodné, aby věc byla projednána Krajským soudem v Ostravě). Tímto rozhodnutím tudíž byla místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě jednoznačně určena (toto rozhodnutí navíc stěžovatel bezúspěšně napadl též před Ústavním soudem - srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1141/12 ze dne 20. 6. 2012; podobně srov. stížnost dalšího obviněného: usnesení sp. zn. I. ÚS 1116/12 ze dne 11. 4. 2012), přičemž za této situace se nyní rozhodující senát plně ztotožňuje s krajským soudem, že další námitky ve věci místní příslušnosti již byly bezpředmětné a jako takové je musí odmítnout též Ústavní soud při posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti.
15. Co se týče namítaného porušení pravidel při přidělení věci konkrétnímu soudci, musí Ústavní soud nejprve připomenout, že zásadní význam soudcovské nezávislosti a právní jistoty pro vládu práva vyžaduje jednoznačnost pravidel (pro prvotní přidělení i následné přerozdělení) používaných v každém jednotlivém případě, a jasné záruky, které zajistí objektivitu a transparentnost a především vyloučí jakékoliv zdání svévole při rozdělování případů jednotlivým soudcům (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 10. 2010 ve věci DMD GROUP, a. s. proti Slovensku, stížnost č. 19334/03). Jak totiž již bylo řečeno, aby soudy mohly plnit svou úlohu, musí požívat důvěry veřejnosti a jedním z nejdůležitějších předpokladů nezbytných k tomu je zajištění nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců. Tato důvěra může být posílena mj. tím, že jsou věci přidělovány konkrétním soudcům a konkrétně složeným senátům na základě předem stanovených pravidel, čímž se zmírňuje jak riziko, že soudy a soudci budou podezříváni z účelové manipulace se složením rozhodujícího tělesa, tak riziko, že k takové manipulaci skutečně dojde. Proto také Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že právo na zákonného soudce má bránit nejen účelové (svévolné) manipulaci s příslušností soudů, ale má bránit i libovůli při přidělování věcí jednotlivým soudcům. Rozvrh práce každého soudu tak musí obsahovat transparentní a předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí při dlouhodobé absenci soudce. Protože v tomto ohledu je důležitý i dojem, který systém přidělování věcí soudcům vyvolává, musí být tato pravidla i dostatečně transparentní, srozumitelná a přístupná veřejnosti. Ústavní soud též zdůraznil, že pro posílení důvěry veřejnosti a pro ochranu nezávislosti soudců je současně třeba, aby byl rozvrh práce sestaven na principu náhodnosti. Rozvrh práce zejména nesmí vytvářet žádný prostor pro svévolné zásahy, spočívající například v tom, že by si účastníci řízení, vedeni nejrůznějšími motivy, mohli "vybrat" některého ze soudců, případně že by si samotní soudci mohli z napadlých věcí přidělit ty, které je třeba z odborného hlediska zaujaly, které jsou mediálně známé anebo na kterých by byli přímo či nepřímo zainteresováni. Stejně tak rozvrh práce nesmí umožnit soudcům vyhýbat se řešení věcí, které považují za příliš pracné, kontroverzní či pro ně osobně nepříjemné z jiného důvodu. Rozvrh práce tak musí představovat systém obecných pravidel pro rozdělování soudní agendy mezi jednotlivá oddělení a soudce, který musí být nastaven tak, aby byl "imunní" proti jakýmkoliv svévolným zásahům ze strany účastníků řízení, jednotlivých soudů a také vedení soudu [viz v podrobnostech nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016].
16. Po prozkoumání stěžovatelovy věci však nyní rozhodující senát neshledal porušení žádného shora uvedeného pravidla pro přidělování věci. Jak totiž vyplývá ze stěžovatelem citovaných částí rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě, pravidla v něm obsažená byla transparentní a stanovovala jednoznačný postup pro přidělení věci konkrétnímu soudci, který byl v nyní posuzované věci také dodržen. Jakkoliv byl skutečně dán velmi omezený počet senátů, kterým mohla být věc přidělena, nemůže Ústavní soud přehlížet, že na zmiňovanou transparentnost a nahodilost nelze nahlížet v idealizované podobě, nýbrž je třeba hledět také na požadavky efektivního fungování soudnictví (především velikost jednotlivých soudů, nutnost určité specializace soudců a tím nutně i zúžení prostoru po přidělování věcí). Přesto je pro Ústavní soud klíčové, že v daném případě byla věc přidělena konkrétnímu soudci (resp. senátu a soudnímu oddělení) na základě jasně stanovených pravidel přidělování soudní agendy a nedošlo k jejich nedodržení, pročež není možno hovořit o porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce. Byly totiž dodrženy dvě zásadní podmínky (srov. a contr. nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016): (1) pravidla přidělování soudní agendy byla stanovena přímo v rozvrhu práce a nedošlo k jejich vytvoření "ad hoc" (formální aspekt) a (2) tato pravidla zakotvená v rozvrhu práce byla transparentní, obecná, určená předem a obsahovala záruky proti případnému zneužití (materiální aspekt).
17. Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelovými námitkami ve věci nepoložení jím navrhované předběžné otázky Soudnímu dvoru. Ústavní soud v obecné rovině souhlasí se stěžovatelem, že nesprávným zohledněním unijního aspektu případu se soudy mohou dopustit porušení práva na spravedlivý proces, zejména v jeho aspektu práva na zákonného soudce. To Ústavní soud potvrdil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 11. 9. 2012 (N 154/66 SbNU 311) či v nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), ve kterém uvedl, že byť je položení předběžné otázky věcí komunitárního práva, za určitých okolností její nepoložení v rozporu s tímto právem může přivodit i porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce. O porušení tohoto práva přitom půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky) nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Porušením práva na zákonného soudce přitom není každé porušení povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování nesoucí znaky svévole [k podrobnějšímu vymezení těchto pochybení viz nález sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 (N 202/63 SbNU 357)]. Ústavní soud takto v usnesení sp. zn. III. ÚS 3689/12 ze dne 6. 12. 2012 a v usnesení sp. zn. II. ÚS 419/14 ze dne 7. 5. 2014 poukázal na to, že předkládací povinnost neexistuje, nejsou-li dány rozumné pochybnosti ohledně platnosti a výkladu příslušného komunitárního práva: a) Soudní dvůr Evropské unie již ohledně stejně znějící otázky rozhodl v jiném řízení (28-30/62 Da Costa), b) k předmětné předběžné otázce již existuje konstantní judikatura Soudního dvora (acte éclairé), nebo c) aplikace komunitárního práva je tak naprosto zřetelná (zjevná, jasná), že o ní neexistuje žádná pochybnost, přičemž taková pochybnost není dána tehdy, jestliže i soudy jiných členských států a Soudní dvůr Evropské unie mají stejný názor na věc; národní soud by tak měl především srovnávat jednotlivé jazykové verze textu, užívat terminologie a právních pojmů komunitárního práva, brát zřetel na odlišnosti interpretace komunitárního práva a ujistit se, že jeho výklad je stejně zjevný ostatním soudům členských států a Soudnímu dvoru (acte clair; srov. rozsudek ESD 283/81 Srl Cilfit and Lanificio di Gavardo SpA v. Ministry of Health). Tyto situace nastaly též v nyní projednávaném případě, kdy se soudy (především nalézací soud) aspektem komunitárního práva zabývaly, avšak správně neshledaly nesoulad mezi vnitrostátními právními předpisy a právem Evropské unie. Ústavní soud tak nepopírá, že se projednávaný případ týkal i práva Evropské unie, zároveň však zdůrazňuje, že krajský soud unijní aspekt nepřehlédl a neopomněl se s ním důkladně zabývat, když přiléhavě reagoval na konkrétní argumentaci předestřenou stěžovatelem (viz především s. 27-35 rozsudku krajského soudu či bod 18 usnesení dovolacího soudu). V postupu obecných soudů tudíž nelze seznat opomenutí unijního aspektu případu ani svévolné odmítnutí položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru ve shora uvedeném smyslu a tedy ani porušení práva na zákonného soudce.
18. Ústavní soud uzavírá, že právo na zákonného soudce není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno "pouze" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem určení místní příslušnost, obsazením soudu či nepoložením předběžného otázky Soudnímu dvoru EU, však sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
19. Stěžovatel obsáhle napadá rovněž nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. nedostatečně provedené dokazování, kdy prý soudy nezjistily, a tudíž (logicky) ani nepopsaly celý skutkový děj, resp. všechny skutečnosti rozhodné pro závěr, že ze strany stěžovatele došlo ke zkrácení daně. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
20. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a vymezení skutkového stavu, nenese znaky libovůle, jak opakovaně tvrdí stěžovatel. V této souvislosti musí Ústavní soud vyzdvihnout, že obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vyřčeným skutkovým závěrům a velmi dopodrobna též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá o rozličné zjištěné skutečnosti svědčící vině stěžovatele. V této souvislosti musí Ústavní soud především odkázat na obsáhlé odůvodnění nalézacího soudu, v němž jsou dopodrobna jednotlivě i v souhrnu zhodnoceny provedené důkazy a je taktéž náležitě osvětlen skutkový stav věci. Podobně i odvolací soud se řádně zabýval zjištěným skutkovým stavem (viz především s. 35-46 napadeného usnesení) a ve svém rozhodnutí se též vypořádal s námitkami stěžovatele ve věci učiněných skutkových závěrů, přičemž Ústavní soud se plně ztotožňuje s jeho závěrem (viz s. 34 napadeného rozhodnutí), že nalézací soud s až nadstandartní pečlivostí vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Stejně tak se nyní rozhodující senát ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu (viz bod 27 napadeného usnesení), že nalézací a odvolací soud dostatečně konkrétně a obsáhle popsaly mechanizmus zkrácení daně z přidané hodnoty. Jelikož stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti totožné argumenty, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť nemá důvod nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů.
21. Ústavní soud neshledal pochybení ani při vymezení skutkové věty v napadených rozsudcích. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že ve skutkové větě rozhodnutí musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 565/02, N 113/31 SbNU 21), přičemž tento požadavek není naplněn tehdy, pokud skutková věta obsahuje nepřesné, velmi obecné, popř. vyloženě nesprávné závěry, neboť tím dochází k porušení práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. IV. ÚS 520/14 ze dne 23. 9. 2014 (N 173/74 SbNU 503)]. Potud se tedy nyní rozhodující senát ztotožňuje se stěžovatelem, že skutková věta trestního rozsudku nemůže být formulována přespříliš obecně. Zároveň však konstatuje, že v nyní posuzované věci nelze tuto neakceptovatelnou obecnost skutkové věty seznat, neboť inkriminovaná skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku, obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace (včetně způsobené škody) a taktéž vymezuje jednání jednotlivých obviněných (počítaje v to stěžovatele), včetně naplnění subjektivní stránky citovaných zločinů, aniž by se pohybovala v neudržitelně abstraktní rovině. Nelze přijmout ani tvrzení stěžovatele, že odůvodnění soudu prvního stupně absolutně nekoresponduje se zněním skutkové věty, neboť z napadeného rozsudku se podává, že v celém svém souhrnu odpovídá skutkové větě, přičemž se věnuje veškerým aspektům trestního jednání stěžovatele a dalších odsouzených.
22. Podobně musí Ústavní soud odmítnout obsáhlou polemiku stěžovatele s právním hodnocením dané věci. Připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Proto Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností.
23. Ani v tomto směru Ústavní soud porušení základních práv a svobod stěžovatele neshledal, neboť právní závěry obecných soudů se nevyznačují libovůlí, napadeným rozhodnutím neschází smysluplné odůvodnění, a tato rozhodnutí netrpí ani přepjatým formalismem. Obecné soudy především přesvědčivě uvedly, na základě jakých skutečnostní dospěly k učiněným právním závěrům, přičemž v této souvislosti Ústavní soud plně odkazuje též na již výše řečené. Pokud stěžovatel uvádí, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu ustanovení §240 trestního zákoníku, musí Ústavní soud konstatovat, že této otázce se obecné soudy dostatečně věnovaly, kdy pro úplnost lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího (ve stručnosti viz s. 269-274 napadeného rozsudku), odvolacího (viz především s. 51-54), tak i dovolacího soudu (viz s. 14-25 napadeného usnesení). Pokud se pak jedná o stěžovatelem nejvíce zpochybňovanou problematiku simulovaných právních úkonů, tak i s touto otázkou se obecné soudy vypořádaly dostatečně pečlivě (viz v souhrnu s. 224 a násl. rozsudku nalézacího soudu či bod 34 usnesení dovolacího soudu), pročež v jejich závěrech Ústavní soud neshledal žádná pochybení, pro která by byl nezbytný jeho derogační zásah. Stejné platí též o závěrech soudů ohledně jednání obžalovaných v rámci organizované zločinecké skupiny, včetně jejich podílu na činnosti této skupiny (viz především s. 261-269 rozsudku nalézacího soudu, s. 46-51 a s. 54-56 rozsudku odvolacího soudu a bod 54-59 usnesení dovolacího soudu), tak i o způsobu určení rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty (viz za všechny bod 33 usnesení dovolacího soudu). Ani na těchto právních závěrech přitom nemá Ústavní soud důvod nic měnit, neboť tyto nepředstavují svévolnou aplikaci norem podústavního práva a plně dopadají na zjištěný skutkový stav věci.
24. Pokud se pak jedná o námitky stěžovatele napadající způsob získání informací o IP adrese, ze které byly uskutečňovány finanční převody, konstatuje Ústavní soud, že tyto údaje byly dle rozhodnutí soudu I. stupně získány plně v souladu se zákonem, neboť byly sděleny orgánům činným v přípravném řízení po splnění předchozích zákonných podmínek peněžními ústavy (viz s. 140 a násl. napadeného rozsudku), kdy především KB, a. s. vždy originálním přípisem reagovala na žádost policejního orgánu a sdělovala, jaké materiály, v jakém rozsahu či jakého obsahu předkládá. Již krajský soud zdůraznil, že takto zjištěné údaje byly hodnoceny ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, na základě čehož dospěl soud k závěru, že tyto údaje jsou v plném souladu s popisem průběhu skutkového děje, kdy samy o sobě byly pouze jedněmi z mnoha důkazů svědčícími skutkovému stavu věci. V uvedeném postupu krajského soudu Ústavní soud neshledal žádné pochybení. Jestliže se stěžovatel dovolává zásahu do svých osobnostních práv, uznává Ústavní soud, že též údaj o IP adrese může být chápán za součást širokého práva na ochranu soukromí a důvěrnosti komunikace zaručené čl. 13 Listiny. Tomu ostatně odpovídá skutečnost, že údaje o IP adrese lze řadit mezi tzv. provozní a lokalizační údaje, které určují zeměpisnou polohu koncového zařízení uživatele služby elektronických komunikací, což ostatně vyplývá již z vyhlášky č. 357/2012 Sb. o uchovávání, předávání a likvidaci provozních a lokalizačních údajů, v níž je IP adresa přímo zmíněna. Přesto však Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovi, že by pouze na základě této skutečnosti musel soud vždy při získání údajů o IP adrese postupovat dle ustanovení §88a trestního řádu, neboť mezi jednu z podmínek aplikace tohoto ustanovení (resp. institutu zjišťování údajů z telekomunikačního provozu dle cit. ustanovení trestního řádu) náleží také podmínka tzv. subsidiarity, dle níž k využití tohoto institutu lze přistoupit, pokud sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak nebo by jinak bylo jeho dosažení podstatně ztížené. Touto formulací zákon vyjadřuje soulad se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti vymezenou v ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu, shodně jako u odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (ustanovení §88 odst. 1 trestního řádu) či u použití operativně pátracích prostředků dle ustanovení §158b odst. 2 věta druhá trestního řádu. Právě tato podmínka přitom nebyla v případu stěžovatele splněna, neboť z napadeného rozhodnutí krajského soudu se podává, že požadované údaje orgány činné v trestním řízení získaly jiným legálním způsob, pročež nebyl dán žádný důvod k vydání příkazu ke zjištění údajů z telekomunikačního provozu dle ustanovení §88a trestního řádu, jak v ústavní stížnosti žádal stěžovatel. Zde uvedené však nikterak nepopírá, že k takto získaným údajům musí orgány činné v trestním řízení přistupovat velmi citlivě a obezřetně, neboť se jedná o údaje soukromé povahy (žádné pochybení ani v tomto smyslu však Ústavní soud nezjistil).
25. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku ohledně opomenutí některých důkazů. Již z výše uvedeného se totiž podává, že skutkový stav věci byl zjištěn řádně a dostatečně tak, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti. Pokud stěžovatel zmiňuje další důkazy, které dle jeho názoru měly být provedeny a zohledněny při rozhodování soudů, musí Ústavní soud konstatovat, že tyto důkazy nemohly již nic změnit na skutkovém stavu věci a ani na jeho právním hodnocení. Zde ostatně nyní rozhodující senát odkazuje na odůvodnění krajského soudu, který uvedl (viz s. 36 napadeného rozsudku), že obžalovaní zejména prostřednictvím svých obhájců pravidelně předkládali nové a nové důkazy a navrhovali neustále doplnění dokazování, přičemž v okamžiku, kdy soud I. stupně prohlásil dokazování za skončené, neakceptoval další návrhy na doplnění dokazování, neboť zaujal stanovisko, že skutkový děj posléze popsaný ve skutkové části výroku tohoto rozhodnutí byl dostatečně ze všech hledisek objektivizován a nejsou o něm důvodné pochybnosti. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů totiž posoudil, nakolik se jeví návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými), a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Podobně vrchní soud zamítl další návrhy obžalovaných na doplnění dokazování (vyjma jejich výslechu k jejich majetkovým poměrům) jako nadbytečné a ani neshledal důvody pro vrácení věci soudu I. stupně z důvodu nutnosti dalšího doplnění dokazování (viz s. 34 napadeného rozsudku), neboť další dokazování ve věci by zjevně přesahovalo jeho nezbytný rozsah ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, přičemž se konkrétně též předloženým návrhům věnoval. Pokud tedy soudy (ke stanovisku dovolacího soudu viz bod 42 napadeného usnesení) dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o stěžovatelem navrhovaných důkazech jako o opomenutých.
26. Závěrem musí Ústavní soud odmítnout též námitku stěžovatele, že v jeho věci nebyla dodržena zásada totožnosti skutku, a to především při srovnání skutkové věty v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele na jedné straně, a v obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně na straně druhé. Podle judikatury Ústavního soudu totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou a mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu usnesení [usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261)]. Z uvedeného však vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v žalobním návrhu, resp. mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu, musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku totiž nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek, to znamená, že úprava popisu skutku k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku nevede (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 1724/08 ze dne 30. 7. 2009). Uvedené nastalo též v případě stěžovatele, neboť vymezené jednání stěžovatele a dalších obžalovaných zůstávalo totožné, přičemž v průběhu daného řízení bylo pouze v dalších rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení konkretizováno (a to včetně vyvolaného následku). Jak také uvedl dovolací soud (viz bod 46-47 napadeného usnesení), povinnost zachovat totožnost skutku stanoví trestní řád jako procesní právní normu (viz ustanovení §176 odst. 2 a §220 odst. 1 trestního řádu), takže se toto pravidlo nijak netýká posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení, přičemž Ústavní soud nemá ve shodě s Nejvyšším soudem pochybnosti o tom, že v dané věci byla totožnost skutku zachována.
27. Ústavní soud tedy souhrnně konstatuje, že dotčené trestní řízení lze jako celek považovat za spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno učinit závěr, že stěžovatel je pachatelem (ve smyslu spolupachatelství) předmětných trestných činů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud se s učiněnými skutkovými i právními závěry plně ztotožňuje. Za této situace nemíní nikterak přehodnocovat vyřčené závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pokračující polemiku s obecnými soudy (tomu ostatně svědčí stále se opakující argumentace, kterou již uplatnil v rámci odvolacího i dovolacího řízení), jíž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Právo na spravedlivý proces totiž není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněných, nýbrž je jím pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak vyplývá z výše řečeného, uvedené nastalo v případě stěžovatele, přičemž samotný nesouhlas stěžovatele s napadenými rozhodnutími soudů nelze ztotožnit s tvrzeným zásahem do jemu zaručených základních práv a svobod.
28. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
29. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu