ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.749.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 749/2015-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2016 o dovoláních, která podali obvinění Ra. V., Ro. V., D. G., J. H., T. Š., E. U., a R. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 4 To 69/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Ra. V., Ro. V., D. G., J. H., T. Š. a E. U. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvinění Ra. V., Ro. V., D. G., J. H., T. Š., E. U. a R. Z. byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 T 7/2011, uznáni vinnými jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), který spáchali ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, přičemž těchto zločinů se dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
2. Za uvedené zločiny byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný Ra. V. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který spočíval v propadnutí finanční hotovosti ve výši 1 435 800 Kč. Současně byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 40 000 Kč, tedy celkem ve výši 20 000 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Tomuto obviněnému byl uložen podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 10 let. Obviněnému Ro. V. byl uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §66 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí celého majetku. Témuž obviněnému byl uložen podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 9 let. Obviněný T. Š. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) a d) tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který spočíval v propadnutí finanční hotovosti ve výši 70 000 Kč, resp. ve výši 3 880 EUR a 6 220 HRK. Dále byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 5 000 Kč, tedy celkem ve výši 1 000 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Tomuto obviněnému byl uložen podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 8 let. Obviněný E. U. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 2 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 100 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Tomuto obviněnému byl uložen podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 7 let. Obviněný D. G. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 5 000 Kč, tedy celkem ve výši 1 000 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Tomuto obviněnému byl uložen podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 8 let. Obviněný J. H. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 2 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 5 000 Kč, tedy celkem ve výměře 1 000 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Tomuto obviněnému byl uložen podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 8 let. Obviněnému R. Z. , který byl v rozsudku označen jako spolupracující obviněný podle §178a odst. 1 tr. řádu, byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, §58 odst. 4 a §108 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tomuto obviněnému byl uložen podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 5 let.
3. Z podnětu odvolání obviněných Ra. V., T. Š., E. U., D. G. a J. H. a z podnětu odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 4 To 69/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech uložených všem obviněným, vyjma obviněného R. Z. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl o trestech těchto obviněných. Při nezměněných výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně uložil Vrchní soud v Olomouci za spáchání shora uvedených zločinů obviněným Ra. V., Ro. V., T. Š., E. U., D. G. a J. H. následující tresty.
4. Obviněný Ra. V. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který spočívá v propadnutí finanční hotovosti ve výši 1 435 800 Kč. Tomuto obviněnému byl uložen podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 10 let. Obviněnému Ro. V. byl uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §66 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí celého majetku. Témuž obviněnému byl uložen podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 9 let. Obviněný T. Š. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) a d) tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který spočíval v propadnutí finanční hotovosti ve výši 70 000 Kč, resp. ve výši 3 880 EUR a 6 220 HRK. Tomuto obviněnému byl uložen podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 8 let. Obviněný E. U. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 2 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Témuž obviněnému byl uložen podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 7 let. Obviněný D. G. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl uložen podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 8 let. Obviněný J. H. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 2 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Témuž obviněnému byl uložen podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky v postavení osoby samostatně výdělečně činné či obchodního zástupce, statutárního orgánu nebo jeho člena, prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech s uvedeným předmětem podnikání v trvání 8 let. Vrchní soud v Olomouci pak citovaným rozsudkem podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněných Ro. V. a R. Z. , neboť je neshledal důvodnými.
II. Dovolání obviněných
5. Obvinění Ra. V., Ro. V., D. G., J. H., T. Š., E. U. a R. Z. napadli rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 4 To 69/2013, prostřednictvím svých obhájců dovoláními. Obviněný Ra. V. podal své dovolání dne 4. 11. 2014 a opřel ho o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle názoru obviněného se předseda senátu odvolacího soudu vyjádřil k otázce viny již v průběhu konání vazebního zasedání a obviněný v tom shledává důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu má obviněný především za to, že porušení ustanovení §36 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty nelze považovat za zkrácení daně a že hypotetické výnosy nelze zdanit. Podle obviněného nebyla zjištěna skutečně realizovaná cena pohonných hmot. Jak dále zdůraznil, ze samotné okolnosti, že daňový subjekt poskytuje zboží a služby za nižší ceny než konkurence, nelze učinit závěr o zkrácení daně. Obviněný je přesvědčen, že v souladu s principem daňové neutrality nemohlo dojít ke snížení výběru daně z přidané hodnoty na straně obchodní společnosti PetroJet, s. r. o. Podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že tato obchodní společnost účtovala svým odběratelům částku odpovídající spotřební dani mimo základ daně z přidané hodnoty, proto v posuzované věci není zřejmé, v čem spočívalo zkrácení daně z přidané hodnoty. Pokud soudy nižších stupňů založily svůj závěr o zkrácení daně na tom, že určité obchody proběhly uvnitř daňového skladu a další vně daňového skladu, nemůže to naplňovat znaky žalovaného daňového trestného činu, protože stát získal daň z přidané hodnoty z realizované ceny zboží. Soudy se podle obviněného nezabývaly uplatněním, vyčíslením, přiznáním a odvedením daně z přidané hodnoty a není zřejmé, které subjekty se účastnily předmětných obchodů. Obviněný považuje za nesprávný i závěr soudů o simulovaných právních úkonech, neboť podle jeho názoru obchodní společnost PetroJet, s. r. o., poskytovala službu, ale nedodávala zboží, protože šlo o převod práva provozovateli daňového skladu (tj. obchodní společnosti ČEPRO, a. s.). Jak dále obviněný namítl, vlastníkem pohonných hmot byl provozovatel skladu a šlo o nepravidelnou úschovu, z níž vyplývá právo skladovatele na vyskladnění za osobou, a nikoliv právo ke zboží. Proto jen provozovatel mohl podle jeho názoru uskutečnit dodání zboží do volného daňového oběhu, přičemž není zřejmé, kterému subjektu, kdy a za jakých okolností vznikla povinnost zahrnout spotřební daň do základu daně z přidané hodnoty. Podle obviněného podstata obchodních transakcí nebyla dostatečně objasněna, takže i nadále přetrvávají pochybnosti o tom, zda šlo o poskytnutí služby nebo o dodání zboží. Obviněný považuje za nejednoznačný i okamžik, v němž mělo dojít k uvedení zboží do volného daňového oběhu, tj. zda k tomu došlo vyskladněním nebo stáčením pohonných hmot na výdejní lávce. Podle jeho názoru provozovatel skladu umožnil, že v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně nebyla do základu daně z přidané hodnoty zahrnována spotřební daň a provozovatel daňového skladu zálohově fakturoval ukladateli cenu zahrnující i spotřební daň, ačkoli tvrdil, že tato daň se do základu daně z přidané hodnoty nezahrnuje, protože jde o zboží v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Podle přesvědčení obviněného takový postup odporuje směrnici č. 2006/112/EU, protože tato právní norma předpokládá zahrnutí spotřební daně do základu daně z přidané hodnoty. Uvádění pohonných hmot do volného daňového oběhu nelze vázat na časové ani místní souvislosti, jelikož rozhodující je věcná souvislost, tj. taková transakce, při které se zboží dostává z režimu podmíněného osvobození od spotřební daně do volného daňového oběhu. Jak dále obviněný zdůraznil, zdanitelným plněním není samotné uvedení zboží do volného daňového oběhu, přičemž je sporné jednak určení transakce, která by byla dodáním zboží do volného daňového oběhu, jednak i označení účastníků takového vztahu. V uvedených souvislostech obviněný namítl, že daňový režim se řídil také ustanovením §13 zákona o dani z přidané hodnoty, a nikoli jen ustanovením §41 odst. 4 téhož zákona. Obviněný pak považuje zejména ustanovení §41 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty za rozporné s evropským právem (tj. se směrnicí č. 2006/112/EU). Obviněný rovněž zpochybnil i naplnění znaků organizované zločinecké skupiny podle §129 tr. zákoníku, a to s ohledem na nedostatečný rozsah dokazování. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný nevznesl žádné námitky. Závěrem svého dovolání obviněný Ra. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby bylo rozhodnuto o přerušení výkonu uloženého trestu.
6. Obviněný Ro. V. podal své dovolání dne 16. 10. 2014 a opřel ho o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle obviněného soudce, který rozhodoval o jeho vazbě v řízení před soudem, může být rovněž podjatý, jestliže jeho rozhodování mohlo ovlivnit výsledek ve věci samé. Jak dále obviněný zdůraznil, není zde správné vyloučení analogie legis, přičemž o nikoli nepodjatém postupu senátu odvolacího soudu svědčí i způsob jeho rozhodování v dané věci. Obviněný pak považuje výklad ustanovení §30 odst. 2 tr. řádu za rozporný s jeho právem na spravedlivý proces.
7. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru obviněného ve věci přetrvávají pochybnosti o tom, zda předmětné obchody podléhaly zdanění a o jaký druh zdanitelného plnění šlo, přičemž právní úkony nemohou být simulované, protože nebyla zjištěna vůle subjektů nesjednat závazek, nikdo z nich se nedovolal neplatnosti pohledávek a ani nebylo zjištěno, zda subjekty chtěly sjednat jiný typ závazku. Podle obviněného by navíc musely být simulované všechny právní úkony v řetězci. Jak dále obviněný vytkl, ve věci nebylo zjištěno, kdo měl povinnost zahrnovat spotřební daň do základu daně z přidané hodnoty, přičemž obchodní společnost PetroJet, s. r. o., neuváděla zboží do volného daňového oběhu, protože to mohl činit pouze provozovatel daňového skladu. Pokud jde o určení vlastnictví ke zboží při jeho uvedení do volného daňového oběhu, je obviněný toho názoru, že obchodní společnost ČEPRO, a. s., měla vlastnická práva k pohonným hmotám, zatímco obchodní společnost PetroJet, s. r. o., disponovala toliko pohledávkou na vyskladnění zboží. Podle přesvědčení obviněného zákon o dani z přidané hodnoty vylučuje zahrnutí spotřební daně do základu daně z přidané hodnoty v případě poskytnutí služby, přičemž úhrada spotřební daně je v přímé souvislosti s poskytnutím služby, takže ji nelze oddělovat od poskytnutí služby. Rozsah zkrácené daně nebyl podle obviněného určen správně a nevychází ze skutečné daňové povinnosti plátce daně, když navíc ani rozdíly ve výpočtu rozsahu zkrácené daně nebyly objasněny. Obviněný zde shledal i porušení povinnosti uvedené v §9a tr. řádu, neboť soudy měly předložit k posouzení Soudnímu dvoru Evropské unie soulad vnitrostátní úpravy se směrnicí č. 2006/112/ES. Pokud tímto způsobem soudy nepostupovaly, došlo podle jeho názoru k porušení práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces. Obviněný však nesouhlasí ani se skutkovými zjištěními a s postupem odvolacího soudu, který neprovedl některé důkazy ve věci. Přitom namítl, že ve věci nebyl prokázán majetkový prospěch ani to, že šlo o stejné množství a druh zboží. Obviněný považuje za nesprávné též zjištění soudů nižších stupňů, podle kterého množství pohonných hmot nakoupených uvnitř daňového skladu bylo předstíraně převedeno na obchodní společnost Barella, s. r. o., a stejné zboží se prodalo ve volném daňovém oběhu. V uvedených souvislostech obviněný odkázal na závěry znaleckého posudku obchodní společnosti ZNALEX, s. r. o. Obviněný zpochybnil dodržení totožnosti skutku i posouzení činu podle §107 odst. 1 a §361 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž u některých spoluobviněných soud prvního stupně dovodil nepřímý úmysl, což sice do určité míry přezkoumal a změnil odvolací soud, aniž by však opřel své závěry o odpovídající důkazy.
8. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný především vytkl, že uložením trestu propadnutí majetku bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada zákonnosti trestu. Protože podle jeho názoru nebyl prokázán rozsah spáchání činu, nebyly splněny ani podmínky k uložení trestu propadnutí majetku, přičemž dotčený majetek nabyl přede dnem 1. 4. 2009, tedy v době před spácháním posuzovaného skutku. Jak dále obviněný zdůraznil, soud mu přičítal okolnost uvedenou v §42 písm. o) tr. zákoníku dvakrát, protože ho uznal vinným též trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině. Obviněný zpochybnil i naplnění přitěžující okolnosti podle §42 písm. b) tr. zákoníku, tj. spáchání činu ze ziskuchtivosti. Závěrem svého dovolání obviněný Ro. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby bylo rozhodnuto o přerušení výkonu uloženého trestu.
9. Obviněný T. Š. podal své dovolání dne 30. 10. 2014 a opřel ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného ve věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, přičemž skutek nenaplňuje znaky objektivní stránky zločinů, jimiž byl uznán vinným. Jak dále zdůraznil, soudy nižších stupňů nepostupovaly podle §9a tr. řádu, ačkoli k tomu byly splněny zákonné podmínky, protože vnitrostátní právní úprava výpočtu základu daně z přidané hodnoty a zahrnutí spotřební daně do základu této daně v režimu podmíněného osvobození není v souladu s komunitárním právem ani s ústavním pořádkem České republiky. Obviněný je přesvědčen, že v posuzované věci není zřejmé, která ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty byla porušena, přičemž zásadní význam mají ustanovení §13 a §14 tohoto zákona, jimiž se soudy nižších stupňů pečlivě nezabývaly. Podle obviněného v českém právním řádu neexistuje ustanovení o nepravidelné úschově, na kterou soudy nižších stupňů odkazují v napadených rozsudcích. Dále obviněný poukázal na závěry znaleckého posudku, které považuje za nedostatečný podklad pro rozhodnutí o spáchání zločinů, kterými ho soudy uznaly vinným. Ustanovení §41 zákona o dani z přidané hodnoty podle názoru obviněného nepostihuje případy převodů práv, tj. zdanitelných plnění v podobě poskytnutí služeb, přičemž zde nebyly prováděny žádné fiktivní obchodní případy. Obviněný je přesvědčen, že obchodní společnost ČEPRO, a. s., měla zahrnout spotřební daň do základu daně z přidané hodnoty a že popsané obchodní transakce, které proběhly uvnitř daňového skladu, nejsou dodáním zboží, protože jde pouze o převod osobního práva vůči depozitáři na vydání druhově určené věci. Podle obviněného jde o poskytnutí služby, což je zdanitelné plnění ve smyslu §36 zákona o dani z přidané hodnoty. Přitom obviněný považuje za sporné, kdo měl právo nakládat s hmotným majetkem v režimu nepravidelné úschovy, přičemž předmětem obchodu v daňovém skladu mohou být jen derivovaná aktiva. V dalších námitkách obviněný zpochybnil naplnění znaků organizované zločinecké skupiny a vytkl porušení totožnosti skutku. Závěrem svého dovolání obviněný T. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby postupoval buď podle §265l odst. 1 tr. řádu a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem s odkazem na postup podle §9a a §224 odst. 1 tr. řádu spočívající v přerušení řízení a předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie, anebo aby podle §265m odst. 1 tr. řádu ve věci sám rozhodl. Současně obviněný navrhl, aby bylo rozhodnuto o přerušení výkonu uloženého trestu, což odůvodnil zdravotními problémy psychické povahy.
10. Obviněný D. G. podal své dovolání dne 7. 11. 2014 a uplatnil v něm dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily ustanovení §43a a následující zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, přičemž jeho jednání ve věci se omezilo pouze na zaslání objednávky, takže následné chování prodávajícího již nemohl ovlivnit. Jak dále obviněný zdůraznil, mezi jeho jednáním a protiprávním následkem není příčinná souvislost a nemohl jednat ani v úmyslu zkrátit příslušný druh daně, protože neměl přístup k účetním informacím a nemá ekonomické vzdělání. Obviněný je přesvědčen, že jednal v právním omylu ve smyslu §19 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů podle jeho názoru postupovaly v rozporu s ustanoveními čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Závěrem svého dovolání obviněný D. G. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, aniž by navrhl další postup ve věci.
11. Obviněný J. H. podal své dovolání dne 13. 10. 2014 a doplnil ho dne 27. 10. 2014, přičemž v něm uvedl dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný zejména zpochybnil naplnění znaků organizované zločinecké skupiny ve smyslu §129 tr. zákoníku, protože byl jen zaměstnancem a nemohl ovlivnit fungování takové skupiny. Jak dále zdůraznil, soudy nižších stupňů neprovedly výslech svědka J. T., který by mohl potvrdit nevinu obviněného. Závěrem svého dovolání obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
12. Obviněný E. U. podal své dovolání dne 18. 11. 2014 a opřel ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jeho názoru porušení ustanovení §36 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty není zkrácením daně a odkázal zde na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 130/2010. Obviněný je přesvědčen, že nelze zdaňovat hypotetické výnosy, přičemž dosažení nižší prodejní ceny není zkrácením daně. Podle obviněného nedošlo k finanční újmě státu a obchodní společnost PetroJet, s. r. o., nezískala výhodu na dani, přičemž není zřejmé, zda tato společnost účtovala spotřební daň a zda nějaký subjekt požadoval úhradu tohoto nákladu či měl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu. Jak dále obviněný zdůraznil, pokud obchodní společnost PetroJet, s. r. o., nepožadovala úhradu spotřební daně, pak je otázkou, jaký dopad mělo takové jednání z hlediska daně z přidané hodnoty. Navíc zmíněná obchodní společnost neměla povinnost zahrnout spotřební daň do základu daně z přidané hodnoty. Obviněný rovněž vytkl, že soudy nižších stupňů nezjistily mechanismus zkrácení daně, přičemž podle jeho názoru šlo o poskytnutí služby uvnitř daňového skladu, když pohledávka na vyskladnění pohonných hmot představuje právo vůči konkrétní osobě a vlastníkem pohonných hmot byla obchodní společnost ČEPRO, a. s., která mohla uskutečnit dodání zboží do volného daňového oběhu podle §41 zákona o dani z přidané hodnoty. Povinností této obchodní společnosti bylo zahrnout spotřební daň do základu daně z přidané hodnoty a v dané věci šlo o dodání zboží v režimu podmíněného osvobození od daně z přidané hodnoty, ačkoli spotřební daň byla vybrána zálohově. Popsaný postup však podle názoru obviněného odporoval směrnicím č. 2006/112/EU, č. 92/12/EHS a č. 2008/118/ES. Jak dále obviněný zdůraznil, zboží nebylo vyrobeno v tuzemsku, takže výklad ustanovení §41 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, který použily soudy nižších stupňů, je extenzivní a nesprávný. Příslušné soudy se podle jeho přesvědčení nezabývaly podstatou věci, kterou bylo určení, zda konkrétní transakce představuje dodání zboží do volného daňového oběhu podle §41 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, přičemž takové dodání nelze vázat ani místně ani teritoriálně, ale jen ve věcné souvislosti. Obviněný považuje za sporné, zda může být účastníkem dodání zboží někdo jiný než jeho vlastník a zda lze zboží dodat, aniž by bylo uvedeno do volného daňového oběhu. Soudy nižších stupňů podle jeho názoru porušily právo na spravedlivý proces, pokud nepředložily otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Podle obviněného účtování spotřební daně mimo základ daně z přidané hodnoty je vyloučeno, přičemž zpochybnil i naplnění znaků organizované zločinecké skupiny, které zůstaly neobjasněny. Závěrem svého dovolání obviněný E. U. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby bylo rozhodnuto o přerušení výkonu uloženého trestu.
13. Obviněný R. Z. podal své dovolání dne 27. 10. 2014 a uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. K prvním dvěma z nich zdůraznil, že měl status spolupracujícího obviněného, takže mu měl být uložen nižší trest, anebo mu soudy neměly ukládat žádný trest, proto podle jeho názoru soudu porušily ustanovení §39 a §41 tr. zákoníku a nesprávně použily ustanovení §178a odst. 2 tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu pak obviněný shledal v tom, že vykonával příkazy spoluobviněného T. Š., resp. i dalších osob. Závěrem dovolání obviněný R. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci pod bodem III., jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci tak, že mu jako spolupracujícímu obviněnému neuloží žádný trest nebo výrazně nižší trest, anebo věc vrátí odvolacímu soudu k rozhodnutí o nové výši trestu.
14. Nejvyšší státní zástupce se nevyjádřil k dovoláním obviněných ani do dne jejich projednání v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
III./A) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
16. Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze dovodit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak je patrné z dikce citovaného dovolacího důvodu, je dán jen tehdy, když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku přitom může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci citovaného dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popřípadě nesprávnost hodnocení důkazů soudy ani jiná procesní pochybení.
17. Obvinění Ra. V. a Ro. V. opřeli svá dovolání rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod dovolání ovšem nelze uplatnit, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
18. Obvinění Ra. V., Ro. V. a R. Z. uplatnili též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Ten je naplněn, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
19. Konečně obvinění Ro. V., J. H. a R. Z. ve svých dovoláních poukázali i na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být uplatněn ve dvou alternativách. První z nich přichází v úvahu tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá alternativa je naplněna v případech, když řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut, přestože v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
III./B) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
20. Obvinění Ra. V. a Ro. V. uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože podle jejich názoru vzhledem ke způsobou rozhodnutí soudců Vrchního soudu v Olomouci o vazbě existovaly důvody pro pochybnosti o jejich nepodjatosti. K tomu Nejvyšší soud obecně připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, tj. v daném případě vyloučený soud nebo soudce. Vyloučení orgánů činných v trestním řízení z rozhodování je upraveno v ustanoveních §30 až §31a tr. řádu. Podle §30 odst. 1 tr. řádu je důvod vyloučení vázán na poměr k projednávané věci nebo k určitým osobám; obvinění nenamítli takový důvod a ten u nich ani nepřichází v úvahu. Podle §30 odst. 2 tr. řádu je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Vyloučení soudce se v těchto případech předpokládá bez dalšího.
21. Pokud jde o rozhodování o vazbě, resp. vydání příkazu k zatčení, jeho podstatou je zjištění existence některého z vazebních důvodů uvedených v §67 písm. a) až c) tr. řádu. Současně musí být splněna podmínka, která vyžaduje, aby dosud zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou dány zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. Povinností soudce rozhodujícího o vazbě, resp. o příkazu k zatčení, je pečlivě vyhodnotit dosud shromážděné důkazy a podklady. V rámci tohoto hodnocení sice nemůže pominout otázku pravděpodobné viny obviněného, aniž by ovšem v tomto směru činil kategorické závěry o spáchání trestného činu, jako tomu je v případě rozhodování po skončení dokazování v hlavním líčení. Nejvyšší soud tedy připouští, že při posuzování zákonných podmínek pro rozhodnutí o vazbě, resp. vydání příkazu k zatčení, je soudce nucen zaujímat stanovisko k otázce viny obviněného, avšak jen v takové míře, která nesmí mít vliv na jeho konečný postoj k otázce viny obviněného po podání obžaloby v konkrétní věci, resp. po skončení dokazování. Soudce je tudíž podle §30 odst. 2 věty druhé tr. řádu bez dalšího vyloučen z rozhodování po podání obžaloby jen tehdy, když rozhodoval o vazbě obviněného, na něhož byla podána obžaloba, už v přípravném řízení. Rozhodoval-li soudce o vazbě obviněného až v řízení před soudem, není jen z tohoto důvodu vyloučen z rozhodnutí v meritu věci.
22. Ze samotného způsobu rozhodnutí o vazbě v řízení před soudem proto nelze vyvozovat podjatost soudce, jak se mylně domnívají obvinění. Rozhodnutí o vazbě není meritorním rozhodnutím v trestní věci. Jestliže soudce v odůvodnění usnesení o vzetí obviněného do vazby (anebo v usnesení o ponechání obviněného ve vazbě) vyjádří pouze své pochybnosti o nevině obviněného, neznamená to bez dalšího, že je ve věci podjatý. Posouzení této otázky se věnoval Nejvyšší soud i v některých předchozích rozhodnutích (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 719/2013). Přitom je podstatné zjištění, že v konkrétní věci se soud k otázce viny obviněného nevyjádřil před skončením dokazování. V trestní věci obviněných Ra. V. a Ro. V. nevyplynuly ze spisových podkladů ani žádné jiné skutečnosti, které by zakládaly důvodné pochybnosti o nepodjatosti předsedy senátu či přísedících soudu prvního stupně. Totéž platí, i pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o vazbě obou obviněných, z něhož nelze dovodit jakékoli důvody k vyloučení jednotlivých členů senátu z rozhodování.
23. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s výhradami obviněného Ro. V. k výkladu a použití ustanovení §30 odst. 2 tr. řádu, které nezakládá žádnou nerovnováhu v právech. Jak již bylo výše zdůrazněno (viz pod bodem 20. tohoto usnesení), citované ustanovení vymezuje důvody vyloučení soudce z rozhodování jen v taxativně stanovených případech, proto jejich extenzivní výklad či jakékoli rozšíření okruhu by nepřípustně zasáhlo do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (čl. 38 Listiny základních práv a svobod). Vyloučení soudce z rozhodování je totiž průlomem do tohoto práva, protože příslušnost soudce, jak ji určil zákon, je zásadně dána a musí být respektována. Proto jakákoli odchylka od uvedeného pravidla – včetně vyloučení soudce – je přípustná jen ve výjimečných případech podložených vážnými důvody. Takové však v nyní projednávané věci nebyly zjištěny a nejsou obsaženy ani v dovolání jmenovaného obviněného. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud neshledal ani porušení práv obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Jeho námitky obviněných, v nichž tvrdí opak, jsou neopodstatněné.
III./C) K podstatě skutku
24. Všichni obvinění uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu celou řadu námitek, ke kterým Nejvyšší soud považuje za nezbytné nejdříve obecně připomenout, co bylo podstatou skutku, v němž soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění zákonných znaků zločinů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku.
25. Podstata skutku, který spáchali obvinění Ra. V., Ro. V., Du. G., J. H., T. Š., E. U. a R. Z. spočívala v tom, že za využití daňového skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., v němž se nacházely pohonné hmoty v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, prostřednictvím daňového subjektu – obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., za kterou v rozhodné době fakticky nebo právně jednali obvinění Ra. V., Ro. V. a T. Š., zkrátili daňové povinnosti ve vztahu k dani z přidané hodnoty, když obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., a EUROJET, s. r. o., uzavřely smlouvu s obchodní společností ČEPRO, a. s., přičemž v rámci daňového skladu v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně došlo k převedení pohledávek těchto obchodních společností za obchodní společností ČEPRO, a. s., které spočívaly v právu na vyskladnění pohonných hmot do volného daňového oběhu. Následně obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., a EUROJET, s. r. o., postoupily pohledávky na vyskladnění pohonných hmot obchodní společnosti Barella, s. r. o., v níž v inkriminovaném období vystupovali obvinění E. U., J. H. a D. G. Obchodní společnost ČEPRO, a. s., pak umožnila vyskladnění pohonných hmot pro obchodní společnost Barella, s. r. o., do volného daňového oběhu. Obchodní společnost Barella, s. r. o., uhradila formou zálohových plateb spotřební daň obchodní společnosti ČEPRO, a. s., která byla plátcem této daně s povinností odvést ji v okamžiku uvedení zboží do volného daňového oběhu. Obvinění J. H. a D. G. přijímali objednávky za obchodní společnost PETROJET, s. r. o., od dalších odběratelů ve volném daňovém oběhu. Podstatou zkrácení daně z přidané hodnoty byly simulované právní úkony v řetězci obchodních transakcí, když na začátku a na konci řetězce byla obchodní společnost PetroJet, s. r. o. Obvinění zastírali skutečný stav tím, že po vyskladnění pohonných hmot získala vlastnické právo obchodní společnost PetroJet, s. r. o., a obchodní společnost Barella, s. r. o., byla jen účelově zvoleným daňovým subjektem. Poté obvinění podali daňová přiznání, která obsahovala nepravdivé a zkreslené údaje o přijatých a uskutečněných zdanitelných plněních a jimiž deklarovali, že obchodní společnost PetroJet, s. r. o., prodala pohonné hmoty v rámci daňového skladu v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a tytéž pohonné hmoty nakoupila od jiných subjektů ve volném daňovém režimu se zahrnutím spotřební daně do základu daně z přidané hodnoty, ačkoli šlo o nákup pohonných hmot v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a faktický prodej těchto pohonných hmot ve volném daňovém oběhu. Vlastní prodej předmětného zboží uskutečnila obchodní společnost PetroJet, s. r. o., za vyšší jednotkovou cenu za 1 litr pohonných hmot, než fiktivně deklarovala. Takový postup vedl v konečném důsledku k tomu, že obchodní společnost PetroJet, s. r. o., dosáhla výrazného snížení základu daně z přidané hodnoty, a to prostřednictvím faktur za simulovaný prodej pohonných hmot v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a simulovaný nákup těchto pohonných hmot ve volném daňovém oběhu. Po zahrnutí vlivu nadměrného odpočtu přiznala obchodní společnost PetroJet, s. r. o., vlastní daňovou povinnost ve výši 9 038 232 Kč, ačkoli tato povinnost činila 573 837 609 Kč, tj. rozdíl v přiznané a skutečné výši daňové povinnosti činí 564 799 377 Kč, což je částka, která představuje konečnou výši zkrácení daně z přidané hodnoty. Jinými slovy vyjádřeno, obchodní společnost PetroJet, s. r. o., předstírala prodej minerálních olejů v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a nákup téhož druhu a množství minerálních olejů prostřednictvím nastrčené obchodní společnosti Barella, s. r. o., ve volném daňovém oběhu od různých dodavatelů, ačkoli ve skutečnosti nakoupila uvedené minerální oleje v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně v rámci daňového skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., a tyto minerální oleje prodala ve volném daňovém oběhu, aniž by tyto fakticky uskutečněné obchody uvedla v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za období duben 2009 až březen 2010.
26. Podle názoru Nejvyššího soudu skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 2 až 16), jehož podstata byla zmíněna výše, naplňuje všechny zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. To ostatně dostatečně přesvědčivě odůvodnily již soudy nižších stupňů a k jejich argumentaci, s níž se Nejvyšší soud ztotožnil, považuje za vhodné zdůraznit následující skutečnosti.
III./D) Ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
27. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a spáchá takový čin ve velkém rozsahu. Ke zkrácení daně z přidané hodnoty lze v obecné rovině připomenout, že se jím rozumí jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako plátci nebo poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Daň z přidané hodnoty lze zkrátit především účelovým snižováním základu daně (§36 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o DPH“). Přitom základem daně podle §36 odst. 1 zákona o DPH (účinného též v době spáchání posuzovaného skutku) je vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění, včetně částky na úhradu spotřební daně od osoby, pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby, bez daně za toto zdanitelné plnění. Základ daně lze neoprávněně snižovat zastíráním či předstíráním zdanitelného plnění, zvyšováním nároku na odpočet daně, účelovým snižováním hodnoty zboží nebo služeb apod. S ohledem na popis skutku obsažený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že ke zkrácení uvedeného druhu daně skutečně došlo a že trestně odpovědnými za spáchaný skutek jsou právě obvinění. Závěry soudů nižších stupňů o naplnění znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku jsou tedy správné, neboť vina obviněných spočívala především v tom, že v různém postavení a svým koordinovaným postupem dosáhli toho, aby obchodní společnost PetroJet, s. r. o., v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty vykázala nižší částky této daně, než jakým podle zákona odpovídala celková daňová povinnost jmenované obchodní společnosti. Soudy nižších stupňů přitom dostatečně konkrétně a obsáhle popsaly mechanizmus zkrácení daně z přidané hodnoty, což ostatně odpovídá i požadavkům vyjádřeným v dosavadní rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (viz např. jeho usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010).
28. K vlastnímu mechanizmu, kterým v nyní posuzované trestní věci obviněných došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty, Nejvyšší soud poukazuje i na následující skutečnosti. Jak je zřejmé z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obchodní společnost PetroJet, s. r. o., prodala pohonné hmoty v rámci daňového skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a tytéž pohonné hmoty ve stejném množství nakoupila od jiných subjektů ve volném daňovém režimu se zahrnutím spotřební daně do základu daně z přidané hodnoty, ačkoli ve skutečnosti šlo o nákup pohonných hmot v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a faktický prodej těchto pohonných hmot ve volném daňovém oběhu. Výsledkem těchto fiktivních obchodů přitom bylo to, že obchodní společnost PetroJet, s. r. o., dosáhla neoprávněného snížení základu daně z přidané hodnoty, protože ve skutečnosti došlo k podstatně většímu objemu obchodování s pohonnými hmotami, než jaký tento daňový subjekt deklaroval v podaných daňových přiznáních. K zastírání skutečných obchodů vystupovala v posuzované věci obchodní společnost Barella, s. r. o., jejímž úkolem bylo vytvořit podmínky pro provedení popsané trestné činnosti a utvrdit příslušného správce daně v tom, že všechny daňové povinnosti jsou plněny řádně. Na těchto závěrech nemohou nic změnit ani námitky obviněného Ra. V., které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a podle nichž si údajně orgány činné v trestním řízení dostatečně neujasnily otázku dodání a uvádění zboží do volného daňového oběhu a pochybily, jestliže nesprávně posoudily ustanovení §36 a §41 zákona o DPH, ve znění účinném v rozhodné době. Za situace, kdy mechanizmus zkrácení daně z přidané hodnoty, jak byl popsán výše, resp. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, svědčí o správnosti použité právní kvalifikace, jsou uvedené námitky obviněného nejen nedůvodné, ale v podstatě ani nevycházejí ze zjištěného skutkového stavu, jehož správnost Nejvyšší soud není v řízení o dovolání oprávněn nijak zpochybňovat. Navíc obviněným nebylo kladeno za vinu zkrácení spotřební daně, s níž spojují opodstatněnost svých dovolacích námitek. Význam spotřební daně spočíval v posuzované věci toliko v tom, že tento druh daně vstupoval do základu daně z přidané hodnoty. Skutečným plátcem této daně byla obchodní společnost ČEPRO, a. s., což soud prvního stupně zdůraznil i v popisu skutku na s. 4 svého rozsudku.
29. K ostatním námitkám obviněných Ra. V. a Ro. V., jimiž vytkli nesprávné právní posouzení popsaného skutku, je třeba uvést následující. Pokud jde o namítané porušení principu daňové neutrality, v právním řádu se uplatňuje prostřednictvím institutu odpočtu daně na vstupu od daně na výstupu. K této otázce lze odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 2 Afs 83/2010. Z odůvodnění tohoto rozsudku mimo jiné vyplývá, že „… cílem systému odpočtů daně z přidané hodnoty především je, aby byly podnikatelské subjekty zbaveny zátěže daně z přidané hodnoty, která je splatná nebo byla odvedena v rámci jejich ekonomické činnosti. Tento systém zajišťuje realizaci základního principu tohoto druhu zdanění, tj. princip daňové neutrality. Registrovaní plátci této daně jsou povinni zaplatit daň na výstupu, nicméně za splnění zákonných podmínek si mohou nárokovat odpočet daně na vstupu. Institut odpočtu daně na vstupu tedy zjednodušeně řečeno plátci umožňuje získat zpět od státu daň, kterou jinému plátci (dodavateli) zaplatil v rámci ceny pořizovací jakožto daň na vstupu.“ Podle názoru Nejvyššího soudu se tento princip v žádném případě neuplatní tehdy, jednal-li plátce daně v rozporu se zákonem. Námitky obou obviněných, podle nichž vzhledem k platnosti zmíněného principu nemohlo dojít ke snížení výběru daně z přidané hodnoty, jsou proto nedůvodné.
30. K povinnosti plátce daně zahrnout spotřební daň do základu daně za situace, kdy se zboží nachází v režimu podmíněného osvobození od uvedeného druhu daně, kterou v dovoláních zpochybnili obvinění Ra. V., Ro. V., T. Š. a E. U., Nejvyšší soud připomíná tyto skutečnosti. Podle §36 odst. 1 zákona o DPH, ve znění účinném do 31. 3. 2011, základem daně z přidané hodnoty bylo vše, co tvořilo úplatu za plnění, kromě daně samotné. Podle §36 odst. 3 zákona o DPH platilo, že základ daně zahrnoval spotřební daň, pokud zákon nestanovil jinak v ustanovení §41 zákona o DPH. Nezáleželo na tom, zda úplatu za plnění poskytl sám příjemce plnění nebo třetí osoba. Pokud šlo o zboží, které se ve smyslu §41 odst. 3 zákona o DPH (ve znění účinném do 31. 3. 2011) nacházelo v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, a plátce uskutečňoval jeho dodání podle §13 zákona o DPH při uvedení zboží do volného daňového oběhu, základ daně se stanovil podle §36 zákona o DPH. Obviněný Ra. V. i v rámci dovolání setrval na svém stanovisku, podle kterého obchodní společnost PetroJet, s. r. o., nedodávala minerální oleje (pohonné hmoty) v označeném množství do volného daňového oběhu. Tato obhajoba však nerespektuje skutková zjištění učiněná v předcházejícím řízení před soudy nižších stupňů, která naopak svědčí o tom, že jmenovaná obchodní společnost fakticky nakupovala minerální oleje v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a prodávala je ve volném daňovém oběhu. Tato skutková zjištění jsou pro Nejvyšší soud podkladem také pro právní posouzení trestně významných daňových otázek souvisejících s výkladem citovaných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, která zpochybnili obvinění v podaných dovoláních. V nyní posuzované věci to tedy znamená, že pokud obchodní společnost PetroJet, s. r. o., nakoupila zjištěné množství minerálních olejů (pohonných hmot) v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, bylo její povinností zahrnout spotřební daň do základu daně z přidané hodnoty ve smyslu §36 odst. 3 zákona o DPH, jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů. Proto nemohlo dojít ani k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jak namítá obviněný Ra. V. Vlastní porušení posledně citovaného ustanovení daňového právního předpisu sice bez dalšího nepředstavovalo zkrácení daně z přidané hodnoty, jak se mylně domnívá obviněný, ale bylo součástí celého řetězce úkonů, které ve svém souhrnu vedly ke zkrácení tohoto druhu daně.
31. Nejvyšší soud se zabýval i námitkami obviněných Ra. V., Ro. V., T. Š. a E. U. ohledně povahy daňového skladu, které se týkají tzv. nepravidelné úschovy. K těmto námitkám je třeba především zdůraznit, že v českém právním řádu není uvedený právní institut upraven. Za stávajícího právního stavu tedy není možné s odkazem na výklad právní normy jednoznačně konstatovat, že nepravidelná úschova představuje dodání zboží skladovatelem ukladateli. V nyní posuzované věci ovšem byla skladovatelem minerálních olejů obchodní společnost ČEPRO, a. s., která na podkladě konkrétní smlouvy shromažďovala pro jednotlivé ukladatele minerální oleje a toto druhově určené zboží jim vydávala po splnění podmínek úschovy. Z hlediska příslušných daňových předpisů sice lze takový způsob nakládání s pohonnými hmotami považovat za poskytnutí služby, jak uvádí obviněný Ra. V., ale obchodní společnost PetroJet, s. r. o., nebyla poskytovatelem takové služby, protože skladovatelem zde byla obchodní společnost ČEPRO, a. s., která poskytovala smluvním stranám službu v podobě uskladnění minerálních olejů. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy má nepravidelná úschova povahu služby, takže otázka převodu vlastnictví, pokud jde o právní vztah mezi ukladatelem a skladovatelem, nemá z hlediska příslušných daňových předpisů žádný význam. Přitom v okamžiku vyskladnění minerálních olejů dochází ke změně daňového režimu druhově určeného zboží, protože nastává vynětí minerálních olejů z režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a zboží je v tomto okamžiku uvedeno do volného daňového oběhu. Základním hlediskem je zde skutečnost, že vlastník zboží může uskutečnit daňové plnění (tj. může neomezeně prodat zboží kterémukoli jinému subjektu). Jestliže tedy obchodní společnost PetroJet, s. r. o., fakticky obchodovala s minerálními oleji prostřednictvím jiného nastrčeného subjektu (tj. prostřednictvím obchodní společnosti Barella, s. r. o.), a tím získala právo nakládat s minerálními oleji ve volném daňovém oběhu, není podstatné, jakou povahu měla dispozice s minerálními oleji uvnitř daňového skladu. Po uplatnění pohledávky ukladatele na vyskladnění zboží a při splnění podmínek úschovy byla obchodní společnost ČEPRO, a. s., povinna vydat ukladateli druhově určené věci (minerální oleje) v určitém množství. V okamžiku jejich vydání tak obchodní společnost PetroJet, s. r. o., vykonávala své vlastnické právo k těmto věcem ve volném daňovém oběhu, přičemž provedením konkrétních prodejů došlo k faktickému dodání zboží ve volném daňovém oběhu. S námitkami obviněných Ra. V., Ro. V., T. Š. a E. U., podle kterých pouze provozovatel daňového skladu mohl provést dodání zboží při jeho uvedení do volného daňového oběhu ve smyslu §41 zákona o DPH, se proto Nejvyšší soud neztotožňuje. Shora konstatované závěry lze vyjádřit i jinými slovy v podstatě tím způsobem, že provozovatel daňového skladu (tj. obchodní společnost ČEPRO, a. s.) poskytoval jednotlivým ukladatelům službu, přičemž nebyl vlastníkem druhově určených věcí (tj. minerálních olejů). Vlastníkem těchto věcí byla totiž obchodní společnost PetroJet, s. r. o., a další ukladatelé, kteří v okamžiku vyskladnění uváděli tyto věci do volného daňového oběhu. V rámci posuzovaných otázek je zásadně třeba rozlišovat jednak mezi naskladněním minerálních olejů v režimu podmíněného osvobození od daně z přidané hodnoty bez zahrnutí spotřební daně do základu daně z přidané hodnoty, jejich následným vyskladněním pro vlastníka tohoto zboží, kterým se zboží dostává do volného daňového oběhu, a dále mezi dodáním zboží kupujícímu rovněž ve volném daňovém oběhu, v němž je spotřební daň zahrnuta do základu daně z přidané hodnoty. Zmíněné daňové režimy nelze navzájem směšovat nebo nahrazovat způsobem, jakým to činí obvinění ve svých dovoláních. Dotčenou obchodní společnost PetroJet, s. r. o., tak zatěžovaly daňové povinnosti, které si však, jak vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, řádně neplnila. K doplnění této argumentace je přitom možné odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 7 Afs 123/2013, z něhož kromě jiného vyplývá, že pokud je zboží dodáváno mimo režim podmíněného osvobození od spotřební daně, je vyloučeno, aby plátce daně (tj. zde obchodní společnost PetroJet, s. r. o.) postupoval podle §41 odst. 3 zákona o DPH ve spojení s ustanovením §36 odst. 3 písm. b) zákona o DPH, tj. aby do základu daně z přidané hodnoty u svých plnění nezahrnoval příslušnou částku spotřební daně.
32. Pokud jde o námitky obviněných Ra. V., Ro. V., T. Š. a E. U., v nichž s odkazem na nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství podle §9a tr. řádu vytkli soudům nižších stupňů porušení svého práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud je rovněž nemohl akceptovat, protože k takovému postupu nebyl důvod. S ohledem na provedený výklad ustanovení §41 zákona o DPH soudy nižších stupňů nepotřebovaly ke svému rozhodnutí ve věci výklad právních norem Evropské unie. Se stejným návrhem obviněných se ostatně obsáhle a přesvědčivě vypořádal již soud prvního stupně (viz s. 27 a násl. jeho rozsudku). Nejvyšší soud proto odkazuje na jeho argumentaci a považuje ji za správnou, jelikož sám rovněž neshledal důvod řešit údajný nesoulad příslušných předpisů evropského práva s vnitrostátními daňovými zákony České republiky. Navíc odkaz obviněných Ra. V. a Ro. V. v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2405/10, který obvinění označili jednak nesprávnou procesní formou rozhodnutí jednak chybným datem vyhlášení (správně jde totiž o usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2010), je zcela nepřípadný, protože ve zmíněné věci šlo o posouzení jiných otázek týkajících se rozhodování o vazbě. Podle názoru Nejvyššího soudu není ustanovení §41 odst. 4 zákona o DPH (ve znění účinném do 31. 3. 2011) v namítaném nesouladu se směrnicí Rady Evropské unie ze dne 28. 11. 2006 č. 2006/112/ES, protože v obou právních předpisech je stanoveno, že spotřební daň je v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně součástí základu daně z přidané hodnoty, přičemž ustanovení §41 odst. 4 zákona o DPH (ve znění účinném do 31. 3. 2011) současně stanoví podmínku, podle níž plátce daně uskutečňuje dodání zboží podle §13 zákona o DPH při uvedení do volného daňového oběhu. Jak přitom vyplývá z ustanovení čl. 73 citované směrnice, „…při dodání zboží nebo poskytnutí služby jiných, než jsou plnění uvedená v článcích 74 až 77, zahrnuje základ daně vše, co tvoří protiplnění, které dodavatel nebo poskytovatel získal nebo má získat od pořizovatele, příjemce nebo třetí osoby za takové dodání zboží nebo poskytnutí služby, včetně dotací přímo vázaných k ceně těchto plnění.“ Z uvedeného nevyplývá jakýkoli nesoulad mezi vnitrostátními právními předpisy a právem Evropské unie, který by měl nějaký dopad na trestní odpovědnost obviněných.
33. Nejvyšší soud pak neshledal žádné pochybnosti ani o způsobu určení rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty, jak namítli obvinění Ra. V. a Ro. V. V této otázce Nejvyšší soud odkazuje na zcela srozumitelné a konkrétní závěry soudu prvního stupně obsažené na s. 233 a násl. jeho rozsudku. Navíc námitky obviněného Ra. V., jimiž poukázal na nedostatečný rozsah dokazování k otázce zkrácení tohoto druhu daně, ani neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s jeho tvrzením, podle něhož s ohledem na princip daňové neutrality nemohlo dojít k daňovému úniku. Vznik a výši daňové povinnosti a případného daňového úniku je totiž třeba u každého plátce (poplatníka) daně posoudit samostatně. V tomto směru je proto zcela bez významu, zda i jiné subjekty v daném obchodním řetězci splnily své daňové povinnosti. Podstatné je zde jen to, že obchodní společnost PetroJet, s. r. o., vystupovala v těchto obchodech na začátku a na konci zmíněného řetězce a že řádně nesplnila vůči státu daňové povinnosti ve vztahu k dani z přidané hodnoty.
34. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním obviněného Ro. V., který uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. řádu. K prvnímu z nich již Nejvyšší soud učinil závěry pod body 19. až 22. tohoto usnesení, a proto na ně odkazuje.
35. Pokud jde o námitky jmenovaného obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, z podstatné zčásti jsou založené na jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, ve zbytku je Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými. Přitom obviněný Ro. V. vznesl ve svém dovolání s poukazem na citovaný dovolací důvod v podstatě shodné námitky jako obviněný Ra. V., takže s ohledem na stručnost a přehlednost lze odkázat na závěry vyjádřené výše pod body 26. až 32. tohoto usnesení. Nejvyšší soud však považuje za vhodné znovu připomenout a dále rozvést některé stěžejní úvahy.
36. Obviněný Ro. V. především namítá nesprávné použití některých ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty. V této souvislosti soudům nižších stupňů vytkl i to, že údajně nedokázaly objasnit, zda převody pohledávek na vyskladnění minerálních olejů byly zdanitelným plněním ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty. K této námitce Nejvyšší soud připomíná, že podle §51 odst. 1 písm. c) zákona o DPH (ve znění účinném do 31. 12. 2010), byly při splnění podmínek stanovených v §52 až §62 zákona o DPH osvobozeny od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet daně finanční činnosti podle §54 zákona o DPH, tj. mimo jiné i úplatné postoupení pohledávky postoupené jiným subjektem podle §54 odst. 1 písm. u) zákona o DPH. Jak je zřejmé z dikce posledně zmíněného ustanovení, plněním osvobozeným od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet této daně nebylo postoupení vlastní pohledávky, která vznikla plátci daně z přidané hodnoty. Taková situace byla i v nyní posuzované věci, protože obchodní společnost PetroJet, s. r. o., postupovala vlastní pohledávky vůči obchodní společnosti ČEPRO, a. s., takže použití ustanovení §51 odst. 1 písm. c) a §54 odst. 1 písm. u) zákona o DPH u ní nepřicházelo v úvahu.
37. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného Ro. V., kterou zpochybnil závěry soudů nižších stupňů v otázce simulovaných právních úkonů. Přitom odkázal na závěry vyjádřené v judikatuře Nejvyššího správního soudu (tj. v jeho usnesení ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 1 Afs 73/2004, uveřejněném pod č. 1301/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) a Nejvyššího soudu (v usnesení ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněném pod č. 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, obchodní a správní). Pro právní posouzení této trestní věci však podle názoru Nejvyššího soudu není podstatné, zda právní úkony, které obvinění uskutečnili při obchodování s minerálními oleji, představovaly disimulaci či simulaci, protože rozhodující je zde jen to, že těmito úkony zastírali skutečný stav věcí s cílem zkrátit daňové povinnosti dotčeného plátce daně ve vztahu k dani z přidané hodnoty. Přitom není ani zřejmé, z čeho obviněný dovozuje závěr, že ke zkrácení daně v rámci tzv. karuselových obchodů (tj. různých účelových a opakujících se prodejů zboží) se vyžaduje, aby všechny úkony byly simulované. Jestliže totiž zboží (tj. v tomto konkrétním případě minerální oleje) existovalo a docházelo jen k účetním manipulacím v účetnictví jednoho ze subjektů v obchodním řetězci, neznamená to, že všechny právní úkony uskutečněné při prodeji minerálních olejů byly simulované. Námitky obviněného jsou proto nejen nedůvodné, ale z podstatné části ani neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
38. Nejvyšší soud pak shledal neopodstatněnými rovněž námitky obviněného Ro. V., podle nichž údajně není zřejmé, kdo měl povinnost zahrnout spotřební daň do základu daně z přidané hodnoty. K tomu je nutné opětovně uvést, že pokud obchodní společnost PetroJet, s. r. o., nakoupila zjištěné množství minerálních olejů (pohonných hmot) v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, bylo její povinností zahrnout spotřební daň do základu daně z přidané hodnoty ve smyslu §36 odst. 3 písm. b) zákona o DPH.
39. Nejvyšší soud považuje za nesprávné i tvrzení obviněného, podle něhož do volného daňového oběhu může zboží uvádět jen provozovatel daňového skladu (tj. v této věci obchodní společnost ČEPRO, a. s.). Provozování daňového skladu totiž nijak nesouvisí s tím, kdo je oprávněn uvádět zboží do volného daňového oběhu. Uvedením do volného daňového oběhu ve smyslu §41 odst. 4 ve spojení s ustanovením §13 odst. 1 zákona o DPH (ve znění účinném do 31. 3. 2011) se rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník. V tomto směru lze odkázat na závěry pod body 24. a 30. tohoto usnesení, kde byla vyložena podstata skutku i otázka uvedení zboží do volného daňového oběhu. Navíc obviněný poněkud zpochybňuje vlastní argumentaci, pokud uvádí, že „… není v předmětných ustanoveních uvedeno, že by provozovatel daňového skladu mohl zboží umístěné v daňovém skladu dodávat ...“ a že „… mohl být subjektem, který dodával zboží do VDO, pouze provozovatel daňového skladu nebo kupující, tedy objednatel pohonných hmot …“. Jak přitom vyplývá z popisu skutku, obchodní společnost PetroJet, s. r. o., fakticky nakoupila minerální oleje v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a tuto skutečnost zatajila. Navíc (viz pod bodem 30. tohoto usnesení) vlastníkem minerálních olejů byla obchodní společnost PetroJet, s. r. o., takže je nerozhodné, že zboží fakticky převzal dopravce, jak obviněný Ro. V. namítá ve svém dovolání, přičemž tento obviněný, stejně jako někteří další spoluobvinění, zcela přehlíží rozhodná skutková zjištění ve věci, z nichž mimo jiné vyplynulo, že skutečným dodavatelem vymezeného množství minerálních olejů byla obchodní společnost PetroJet, s. r. o., která je prodávala v režimu volného daňového oběhu. Obvinění tedy v podstatě předkládají vlastní verzi skutkového děje, což jsou ovšem námitky, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
40. Pokud jde o námitky obviněného Ro. V. ohledně povahy plnění uskutečněného ve volném daňovém režimu, jak již výše Nejvyšší soud uvedl (viz pod bodem 30. tohoto usnesení), obchodní společnost ČEPRO, a. s., jako skladovatel druhově určeného zboží poskytovala příslušným ukladatelům službu. K postupu této obchodní společnosti jako provozovatele daňového skladu, který fakturoval obchodní společnosti Barella, s. r. o., zálohové úhrady spotřební daně ještě v režimu podmíněného osvobození od daně, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že plátcem spotřební daně podle §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (ve znění účinném do 31. 3. 2010, dále jen „zákon o spotřebních daních“), byla fyzická nebo právnická osoba, která byla provozovatelem daňového skladu, oprávněným příjemcem, daňovým zástupcem (§23a zákona o spotřebních daních) nebo výrobcem, jíž vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit v souvislosti s uvedením vybraných výrobků do volného daňového oběhu (§9 odst. 1 zákona o spotřebních daních). Podle §9 odst. 1 zákona o spotřebních daních vzniká povinnost daň ve stanovené lhůtě řádně přiznat a zaplatit okamžikem uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky. Z citovaných ustanovení zákona o spotřebních daních vyplývá povinnost přiznat a zaplatit tento druh daně v okamžiku, jakmile je zboží, které je předmětem spotřební daně, uvedeno do volného oběhu. Subjekt, který uvádí zboží do volného oběhu, nemusí být totožný s plátcem spotřební daně. V konkrétním případě to znamená, že když obchodní společnost PetroJet, s. r. o., jako faktický vlastník minerálních olejů, nakoupila v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně minerální oleje a neuhradila obchodní společnosti ČEPRO, a. s., jako plátci spotřební daně žádné zálohy na tuto daň, ačkoli minerální oleje prodala jiným odběratelům ve volném daňovém oběhu, bylo její povinností zahrnout do základu daně z přidané hodnoty i spotřební daň. Popsanými manipulacemi se základem daně z přidané hodnoty jednak v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, jednak ve volném daňovém oběhu pak obchodní společnost PetroJet, s. r. o., zkrátila daň z přidané hodnoty ve výši 471 535 716 Kč. Ostatně, pokud by obchodní společnost ČEPRO, a. s., věděla o tom, že obchodní společnost PetroJet, s. r. o., ve skutečnosti dodává minerální oleje ve volném daňovém oběhu, bezpochyby by si zajistila alespoň formou zálohových plateb úhradu spotřební daně obdobně jako ve vztahu k obchodní společnosti Barella, s. r. o. V žádném případě pak nelze směšovat daňové povinnosti obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., a dalších plátců daně vystupujících v této věci v řetězci obchodů s minerálními oleji, jak naznačuje obviněný Ro. V. ve svém dovolání. Každý z plátců daně má vlastní subjektivitu, což se uplatní nejen z hlediska jejich daňového postavení, ale rovněž i ve vztahu k trestní odpovědnosti za zkrácení daně.
41. Námitky obviněného Ro. V., jimiž vytkl nesprávný rozsah zkrácené daně, neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože je založil v podstatně jen na zpochybnění skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, zejména pokud tvrdil, že soudy nižších stupňů učinily své závěry k rozsahu zkrácení daně na podkladě hypotetické konstrukce. Přitom velký rozsah zkrácené daně z přidané hodnoty zde vyplývá nejen z popisu rozhodných skutkových okolností vtělených do výroku o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně, ale i z jeho odůvodnění (viz 234 a násl.). Při výpočtu rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty totiž soudy nižších stupňů vycházely jednak ze skutečně přiznané vlastní daňové povinnosti obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., která činila 9 038 232 Kč, a jednak z fakticky uskutečněných zdanitelných plnění, která odůvodnila daň ve výši 573 837 609 Kč. Rozsah zkrácené daně pak odpovídá rozdílu mezi uvedenými částkami, který obchodní společnost PetroJet, s. r. o., jako plátce daně z přidané hodnoty zatajila před příslušným správcem daně.
42. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ani námitky obviněného Ro. V., v nichž vytkl pochybení soudů nižších stupňů ve skutkových zjištěních a v hodnocení provedených důkazů, včetně toho, že soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – pokud jde o rozsah dokazování – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněných se tak stalo, protože odvolací soud odůvodnil, proč již soud prvního stupně nevyhověl návrhu obviněného na provedení dalších důkazů, resp. co bylo důvodem neprovedení jím navržených důkazů. V žádném případě tak nemohlo dojít k namítanému porušení práva na spravedlivý proces. Podobné závěry platí i pro opakované důkazní návrhy v různých fázích řízení před soudem. Pokud se totiž soud prvního stupně vypořádal s navrhovanými důkazy, a odvolací soud neshledal ve skutkových závěrech žádná pochybení, která by byla důvodem ke zrušení rozsudku, pak opakovaný důkazní návrh uplatněný v řízení před odvolacím soudem, byť jinak formulovaný, nelze akceptovat. Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněného Ro. V. i nedůvodnými.
43. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný D. G. zpochybnil své úmyslné zavinění a příčinnou souvislost u zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Dále soudům nižších stupňů vytkl, že jednal v právním omylu ve smyslu §19 tr. zákoníku. Tyto námitky sice odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, třebaže je obviněný rovněž zčásti založil na polemice se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, avšak z níže rozvedených důvodů je Nejvyšší soud považuje za neopodstatněné.
44. Pokud jde o právní omyl, jak je patrné z dikce ustanovení §19 odst. 1 tr. zákoníku, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle §19 odst. 2 tr. zákoníku omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, z úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel rozpoznat protiprávnost činu bez zřejmých obtíží. Skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku ovšem nemá blanketní ani odkazovací dispozici, neboť sama popisuje zakázané jednání, aniž by se dovolávala porušení mimotrestních právních norem, např. daňových zákonů. Proto zde z hlediska naplnění subjektivní stránky a vyloučení právního omylu pachatele postačí, jestliže znal rozhodné skutkové okolnosti odůvodňující určitou daňovou povinnost, jednal s vědomím těchto daňových souvislostí a záměrně se snažil účelově minimalizovat daňovou povinnost nebo ji zcela zatajit. Jak přitom nepochybně vyplývá z rozhodných skutkových okolností v trestní věci obviněného D. G., vůbec zde nepřichází v úvahu možnost posoudit jím spáchaný skutek za podmínek právního omylu, protože jednoznačně věděl o tom, že za obchodní společnost Barella, s. r. o., nakládá s minerálními oleji a že způsob nakládání s nimi má významné daňové důsledky. Nejvyšší soud tedy považuje námitky obviněného dovozující jeho právním omyl za neopodstatněné.
45. K obecně formulované námitce obviněného D. G., podle níž soudy nižších stupňů nesprávně posoudily ustanovení §43a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, o vzniku smlouvy, Nejvyšší soud připomíná, že citované ustanovení se týkalo návrhu na uzavření smlouvy. Jestliže tedy obviněný, jak ostatně sám připouští ve svém dovolání, odeslal obchodní společnosti ČEPRO, a. s., objednávku na dodání minerálních olejů, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že za běžného stavu obchodování bude taková objednávka ze strany této obchodní společnosti akceptována a že tím dojde ke sjednání konkrétního závazku. V posuzované věci proto zcela postačilo, pokud obviněný odeslal jednotlivé objednávky, protože v kontextu všech ostatních rozhodných skutkových okolností věděl o tom, že tímto dílčím úkonem se podílí na zkrácení daně z přidané hodnoty. Za nelogické jednání konkrétní osoby (tj. i obviněného) by naopak bylo možné považovat odeslání objednávky bez úmyslu sjednat konkrétní závazek (smlouvu). Zmíněné námitky obviněného, jimiž se pokusil zpochybnit svojí trestní odpovědnost za zločiny, kterými byl uznán vinným, proto Nejvyšší soud považuje za účelové.
46. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu rovněž neodpovídají námitky obviněných Ro. V. a T. Š., pokud jimi zpochybnili totožnost skutku. Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§220 odst. 1 tr. řádu), tj. soud může rozhodovat v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. V tomto smyslu je totožnost skutku zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo shoda v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout o každé z nich jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§11 odst. 3, §12 odst. 12 tr. řádu) a poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (§45 tr. zákoníku). Na zachování totožnosti skutku přitom nemají vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 2722 a násl.).
47. V nyní posuzované věci pak byla totožnost skutku ve vyloženém smyslu zachována, a to při úplné shodě jednání obviněných (jehož podstatou bylo zkrácení daně z přidané hodnoty celou řadou na sebe navazujících manipulací se základem této daně) a jimi způsobeného následku (způsobení velkého rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty). Obvinění Ro. V. a T. Š. tedy jednali způsobem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v obžalobě, když tímto jednáním vyvolali následek konkretizovaný v obžalobě. Shodným způsobem pak jednání obviněných, resp. jimi vyvolaný následek, hodnotily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že byla zachována totožnost skutku obsaženého v obžalobě podané na obviněné a v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. Jak ovšem již bylo výše zdůrazněno (viz pod bodem 45. tohoto usnesení), povinnost zachovat totožnost skutku stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz ustanovení §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. řádu), takže se toto pravidlo nijak netýká posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. To ostatně vyplývá i z ustanovení §220 odst. 1 a 3 tr. řádu, kde zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§220 odst. 1 tr. řádu) a právní posouzení skutku na straně druhé (§220 odst. 3 tr. řádu).
48. Pokud jde o námitky obviněného Ro. V., jimiž zpochybnil naplnění znaků organizované zločinecké skupiny, zčásti neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože se týkají rozsahu dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů, zčásti jsou nedůvodné. Soudy obou stupňů věnovaly této otázce dostatečnou pozornost, takže v podrobnostech lze odkázat na jejich závěry (na s. 272 a 273 rozsudku soudu prvního stupně a s. 54 až 56 rozsudku odvolacího soudu), které Nejvyšší soud považuje za správné a nemá k nim co dodat.
49. Ve vztahu k argumentaci obviněného T. Š., který se ve svém dovolání rovněž domáhal postupu podle §9a tr. řádu, odkazuje Nejvyšší soud na závěry, které zaujal výše pod bodem 31. tohoto usnesení. Výhrady obviněného uplatněné v uvedeném směru jsou tedy nedůvodné.
50. Totéž platí o jeho námitkách, podle nichž je z rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, která ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty porušil. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 191/2005, uveřejněné pod č. T 794. v sešitě 16 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005), skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí, takže v popisu skutku, v němž je uvedený trestný čin shledáván, nemusí být uveden odkaz na příslušná ustanovení daňových nebo jiných zákonů, jejichž porušení vedlo k neoprávněnému snížení (či zatajení) daňové nebo podobné povinnosti. Podstatná je konkretizace toho, o jaký druh daně nebo jiné povinné platby jde, jakými úkony a ve vztahu k jakým skutečnostem byla její výše neoprávněně snížena (či zatajena) a v jaké výši se tak stalo. Odkaz na odpovídající zákonná ustanovení, z nichž vyplývá neoprávněnost posuzovaného daňového nebo podobného úniku, pak postačí uvést v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Přitom soud prvního stupně na více místech svého rozsudku citoval příslušná ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, které obviněný porušil protiprávním jednáním popsaným ve výroku o vině, a zabýval se jejich výkladem.
51. Obviněný T. Š. považuje za zásadní pochybení soudů nižších stupňů vadné použití ustanovení §13 a §14 odst. 1 písm. a) zákona o DPH, pokud jde o pojem „převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník“. Obviněný trvá na tom, že provozovatel daňového skladu je vlastníkem minerálních olejů a že zákon o dani z přidané hodnoty neobsahoval v rozhodném období žádné ustanovení, které by se týkalo zahrnutí spotřební daně do základu daně, pokud bylo zboží v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Obě námitky jsou však nedůvodné, neboť Nejvyšší soud již pod bodem 30. tohoto usnesení vyložil, kdo byl faktickým vlastníkem minerálních olejů (tj. obchodní společnost PetroJet, s. r. o.). Nejvyšší soud se neztotožňuje s tvrzením obviněného, že pokud by byl vlastníkem minerálních olejů někdo jiný než provozovatel daňového skladu, postrádal by princip fungování tohoto skladu logiku. Provozování daňového skladu totiž není nijak vázáno na vlastnictví věcí v něm umístěných, jak se mylně domnívá obviněný. Ke stanovení základu daně v režimu podmíněného osvobození Nejvyšší soud opětovně připomíná, že se vycházelo z ustanovení §41 odst. 4 zákona o DPH ve spojení s ustanovením §36 zákona o DPH (ve znění účinném do 31. 3. 2011). Protiprávní jednání obviněného tedy není výsledkem mezerovitosti, nejasnosti a nesrozumitelnosti právní úpravy v oblasti daně z přidané hodnoty, jak opakovaně namítl v podaném dovolání, ale spočívá pouze v jeho kriminálním jednání a nerespektování příslušných daňových zákonů.
52. K obecně formulovaným námitkám obviněného T. Š. zpochybňujícím naplnění subjektivní a objektivní stránky spáchaných trestných činů, Nejvyšší soud zdůrazňuje následující. Pokud jde o zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, platí zde to, co již bylo uvedeno výše pod bodem 26. tohoto usnesení. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou rozhodná skutková zjištění dostatečným podkladem pro závěr o naplnění všech zákonných znaků uvedeného zločinu, a to včetně jeho objektivní a subjektivní stránky. Navíc obviněný založil své námitky v podstatě jen na zpochybnění rozhodných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
53. Totéž platí o tvrzení obviněného, v němž soudům nižších stupňů vytkl, že jejich skutková zjištění jsou v tzv. extrémním nesouladu s právními závěry. Z takto obecně pojaté námitky není patrné, které skutkové zjištění vykazuje takový rozpor a s jakým právním závěrem je v nesouladu. Přitom soudy nižších stupňů velmi podrobně a s poukazem na konkrétní skutková zjištění odůvodnily své právní závěry, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich rozhodnutí.
III./E) Ke zločinu účasti na organizované zločinecké skupině
54. Obvinění Ra. V., Ro. V., J. H., T. Š. a E. U. ve svých dovoláních zpochybnili rovněž naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že tohoto zločinu se dopustí ten, kdo se účastní činnosti organizované zločinecké skupiny. Dokonaným trestným činem je zde tedy i pouhé členství v organizované zločinecké skupině, tj. účast na činnosti takové skupiny, jejíž legální definici obsahuje ustanovení §129 tr. zákoníku. Rozhodné skutkové okolnosti v nyní posuzované trestní věci pak odůvodňují naplnění všech zákonných znaků zmíněného zločinu, protože všichni obvinění věděli o existenci organizované zločinecké skupiny a byli součástí její vnitřní struktury. Jak je přitom patrné z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména s. 14), je zde konkretizován podíl všech obviněných na činnosti organizované zločinecké skupiny, a to včetně role každého z nich a způsobu jednání, vztahů k ostatním členům této skupiny a dalších okolností.
55. Nejvyšší soud považuje za neopodstatněné i námitky obviněného D. G. týkající se subjektivní stránky zločinů, jimiž byl uznán vinným. K jejich spáchání se vyžaduje úmyslné zavinění a postačuje zde i nepřímý (eventuální) úmysl [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil ve skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku, svědčí o zavinění obviněného D. G. ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tato forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného obsaženého v popisu skutku a vyjádřeného zejména formulacemi na s. 14 v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je tedy patrné z uvedeného popisu a z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, obviněný chtěl (společně s dalšími obviněnými) ve velkém rozsahu zkrátit daň z přidané hodnoty ve výši 554 799 377 Kč a aktivně se podílel i na činnosti organizované zločinecké skupiny, jejímž cílem bylo obohatit se na úkor státu popsanými machinacemi s pohonnými hmotami.
56. Ostatně obviněný D. G. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností), nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jeho poněkud obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky zločinů spáchaných skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
57. Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky citovaných zločinů zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání tohoto obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu státu na správném vyměření daně, resp. na ochraně společnosti před organizovaným zločinem, s nimiž obviněný musel počítat jako s následky, které mohly snadno nastat a také nakonec nastaly.
58. Pokud jde o úmyslné zavinění obviněného D. G. u zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, obviněný věděl o existenci organizované zločinecké skupiny, byl součástí její vnitřní struktury a plnil pokyny (zejména obviněných Ra. V. a Ro. V.), které byly součástí celého řetězce úkonů, jimiž obvinění zkrátili daň z přidané hodnoty v označené výši. Obviněný sice v těchto souvislostech namítl, že neměl odborné vzdělání k tomu, aby dovodil odpovídající závěry k uskutečněným zdanitelným plněním, ale otázka dosaženého vzdělání zde není rozhodující. Obviněný totiž prováděl jen takové činnosti, které nevyžadovaly nějaké zvláštní odborné znalosti a jejichž protiprávnost mu musela být zřejmá. Jeho námitky, v nichž tvrdil opak, jsou proto nedůvodné.
59. Totéž platí o tvrzení tohoto obviněného, jímž zpochybnil příčinnou souvislost jako znak objektivní stránky spáchaných zločinů. Mezi jednáním obviněného a jím způsobeným následkem (resp. účinkem) totiž existuje příčinná souvislost, jelikož žádná jiná skutečnost než právě jednání obviněného zde nepůsobila a nevyvolala protiprávní následek v podobě fiskální újmy státu ani porušení zájmu na ochraně před organizovaným zločinem. Na uvedeném závěru nemůžou nic změnit ani námitky obviněného, podle nichž nemohl ovlivnit postup obchodní společnosti ČEPRO, a. s., při plnění jejích daňových povinností. Obviněný tím poněkud bagatelizuje své protiprávní jednání a navíc předmětem trestního stíhání nebylo porušení daňových povinností obchodní společnosti ČEPRO, a. s., ani trestná činnost spočívající ve zkrácení spotřební daně. Podstatné je zde především to, že obviněný D. G. umožnil svým podpisem na příslušných dokumentech provádění obchodů spojených s daňovými úniky, které představovaly těžiště popsané trestné činnosti. Přitom obviněný mohl odmítnout pokyny obviněných Ra. V. a Ro. V., jimiž došlo v konečném důsledku k rozsáhlému porušení fiskálních zájmů České republiky. Nemohla zde pak být porušena ani ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod.
III./F) K dovoláním směřujícím proti výroku o trestu
60. Obviněný R. Z. s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu vytkl, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest, ačkoli byl podle §178a odst. 1 tr. řádu v rozsudku označen za spolupracujícího obviněného. Taková námitka ovšem nemůže naplnit citované dovolací důvody. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové námitky však obviněný R. Z. ve svém dovolání neuplatnil a ani u něj nepřichází v úvahu. Jeho dovolání tedy neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům. K výměře trestu, který mu byl uložen jako spolupracujícímu obviněnému, viz níže pod body 63. až 65. tohoto usnesení.
61. Obviněný Ro. V. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zpochybnil zákonnost uložení trestu propadnutí majetku podle §66 odst. 1 tr. zákoníku. Takové námitky vytýkající neexistenci zákonných důvodů pro uložení trestu propadnutí majetku sice formálně odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, avšak nejsou opodstatněné.
62. Podle §66 odst. 1 tr. zákoníku soud může vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Podle §66 odst. 3 tr. zákoníku trest propadnutí majetku postihuje celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí; propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat. Podle názoru obviněného Ro. V. v řízení nebylo prokázáno, že by chtěl získat nebo získal majetkový prospěch nebo že by způsobil škodu. Těmito námitkami ovšem obviněný ve skutečnosti jen zpochybnil skutková zjištění a hodnocení důkazů. Jak přitom jednoznačně vyplývá z výsledků provedeného dokazování v této trestní věci, které Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o dovolání zpochybňovat, jmenovaný obviněný spáchal zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, navíc jako pachatel, který se účastnil činnosti organizované zločinecké skupiny ve smyslu zvlášť závažného zločinu podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Přitom záměrem všech obviněných bylo dosažení výrazného daňového úniku na úkor státu a ve prospěch obchodní společnosti PetroJet, s. r. o. Ustanovení §66 odst. 1 tr. zákoníku ovšem nestanoví, že předmětem trestu propadnutí majetku nesmí být majetek pachatele získaný před spácháním trestné činnosti. Uložení trestu propadnutí majetku je totiž možné tehdy, jsou-li k tomu splněny obecné podmínky pro ukládání trestů a v trestním řízení bylo prokázáno, že pachatel je vlastníkem takového majetku. V soudní praxi nelze mnohdy přesně určit, kterou část majetku pachatel získal z trestné činnosti a kterou nikoliv. Kdyby musela být pro uložení trestu propadnutí majetku prokázána časová osa nabytí majetku, stala by se úprava tohoto trestu fakticky neúčinnou (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1359/2014). Přitom okolnosti zjištěné v nyní posuzované trestní věci, druh a závažnost spáchané trestné činnosti umožňovaly uložení trestu propadnutí majetku, neboť obviněný spáchal dva zvlášť závažné zločiny, z nichž jedním získal pro jiného majetkový prospěch velkého rozsahu. Uložení trestu propadnutí majetku pak nebránily ani osobní, rodinné, majetkové nebo jiné poměry obviněného Ro. V. Jeho námitky zaměřené proti tomuto druhu trestu jsou tedy neopodstatněné.
63. Pokud jde o námitku tohoto obviněného, že odvolací soud porušil zákaz dvojího přičítání ve vztahu k ustanovením §42 písm. o) a §107 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud ji nepovažuje za způsobilou naplnit jakýkoli dovolací důvod. V prvním z těchto ustanovení je obsažena obecná přitěžující okolnost, která spočívá ve spáchání trestného činu pachatelem jako organizátorem, členem organizované skupiny nebo členem spolčení. Nejvyšší soud v tomto směru vychází z teoretických závěrů obsažených v uznávané komentářové literatuře (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1242), podle kterých ustanovení §107 odst. 2 tr. zákoníku výslovně umožňuje, aby za pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu §107 odst. 1 tr. zákoníku byl označen i pachatel takového trestného činu, který spáchal též jako člen organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou, a to bez ohledu na skutečnost, zda je spáchání trestného činu členem organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou jen obecnou přitěžující okolností [§42 písm. o) tr. zákoníku] nebo okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Tím lze zpřísnit trestní postih tohoto pachatele a uložit mu trest odnětí svobody v rámci zvýšené trestní sazby podle §108 tr. zákoníku. V uvedeném postupu nelze spatřovat porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti v neprospěch pachatele ve smyslu §39 odst. 4 tr. zákoníku, protože každá z těchto skutečností je založena na odlišných předpokladech.
64. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu uplatnil též obviněný Ro. Z. a s poukazem na něj zpochybnil výši trestu mu uloženého a domáhal se, aby jako spolupracujícímu obviněnému mu nebyl uložen žádný trest. Podle §178a odst. 1 tr. řádu platí, že v řízení o zločinu může státní zástupce v obžalobě označit obviněného za spolupracujícího, jestliže obviněný kumulativně splní podmínky uvedené pod písmeny a) až c) citovaného zákonného ustanovení a považuje-li státní zástupce takové označení za potřebné vzhledem k povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním způsobil.
65. Jak dále vyplývá z ustanovení §178a odst. 2 tr. řádu, při respektování zde obsažených omezení může státní zástupce v obžalobě navrhnout upuštění od potrestání, pokud to považuje za nezbytné s ohledem na všechny okolnosti, zejména vzhledem k povaze trestného činu uvedeného v doznání obviněného v porovnání s trestným činem, k jehož objasnění se obviněný zavázal, k míře, v jaké může spolupracující obviněný přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, k významu jeho výpovědi pro dané trestní řízení s ohledem na shromážděné důkazy, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním způsobil. Podle §46 odst. 2 tr. zákoníku soud upustí od potrestání pachatele označeného jako spolupracující obviněný, jsou-li splněny podmínky stanovené v §178a odst. 1 a 2 tr. řádu a podal-li spolupracující obviněný jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny; ustanovení §48 odst. 1 tr. zákoníku tím není dotčeno. Takto však nelze upustit od potrestání pachatele označeného jako spolupracující obviněný, jestliže jím spáchaný trestný čin je závažnější než zločin, k jehož objasnění přispěl, pokud se podílel jako organizátor nebo návodce na spáchání zločinu, k jehož objasnění přispěl, jestliže jím způsobil úmyslně těžkou újmu na zdraví nebo smrt nebo jsou-li dány důvody pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (§59 tr. zákoníku). Konečně je třeba zmínit i ustanovení §58 odst. 4 tr. zákoníku, které soudu umožňuje snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby také pachateli označenému jako spolupracující obviněný, jsou-li splněny podmínky stanovené v §178a odst. 1 tr. řádu a podal-li spolupracující obviněný jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny; přitom vezme v úvahu povahu trestného činu uvedeného v jeho doznání v porovnání se zločinem spáchaným členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, k jehož objasnění přispěl, dále význam takového jeho jednání, osobu pachatele a okolnosti případu, zejména zda a jakým způsobem se podílel na takovém zločinu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním případně způsobil. Omezením stanoveným v §58 odst. 3 tr. zákoníku přitom soud není vázán.
66. Jak vyplývá z výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, obviněnému R. Z. byl ukládán trest mimo jiné za použití ustanovení §58 odst. 4 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody v případě spolupracujícího obviněného. Jde o alternativu k ustanovení §46 odst. 2 tr. zákoníku, jejíž použití logicky vylučuje možnost upustit od potrestání podle posledně citovaného ustanovení, kterého se domáhá obviněný ve svém dovolání. Přitom tomuto obviněnému byly uloženy výrazně nižší tresty odnětí svobody i zákazu činnosti než ostatním obviněným a na rozdíl od nich nebyl postižen ani žádným majetkovým trestem. Takže soudy nižších stupňů tím dostatečně vyjádřily všechny rozhodné okolnosti, které bylo třeba zohlednit při ukládání trestu spolupracujícímu obviněnému. Navíc tvrzení obviněného, že mu měl být uložen ještě mírnější trest nebo mělo být upuštěno od jeho potrestání neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ani jinému důvodu dovolání, neboť jde o argumentaci týkající se jen přiměřenosti trestu (viz výše pod bodem 59. tohoto usnesení).
III./G) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
67. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnili obvinění Ro. V., J. H. a R. Z. ve svých dovoláních, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání všech obviněných (i státního zástupce) však byla v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumána a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud jednak podle §258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 tr. řádu tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce a některých obviněných znovu rozhodl o trestech obviněných (s výjimkou obviněného R. Z.), a jednak podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněných Ro. V. a R. Z. jako nedůvodná. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
68. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obvinění spatřovali v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí odvolacího soudu diferencovaně též některé další důvody dovolání, jak byly konkretizovány výše. K nim se již Nejvyšší soud podrobně vyjádřil, přičemž zjistil, že námitky obviněných jim zčásti neodpovídají a ve zbytku jsou neopodstatněné.
IV. Závěrečné shrnutí
69. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění Ra. V., Ro. V., D. G., J. H., T. Š. a E. U. podali svá dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se částečně opírají o námitky, které jim zčásti odpovídají, ale Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými, odmítl dovolání těchto obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
70. Pokud jde o dovolání obviněného R. Z., i přes jeho formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
71. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních všech obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
72. Pokud jde o podněty obviněných Ra. V., Ro. V. a E. U., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 7. 2016
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu