ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.130.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 130/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovoláních, která podali obvinění Mgr. V. V . , L. V., rozená Ř., M. V., rozený V., Ing. J. K. , Ing. J. M. , Ing. K. N. , J. H. a M. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 15/2005, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněných Mgr. V. V., L. V., rozené Ř., M. V., rozeného V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. se podle §265k odst. 1 tr. řádu ohledně těchto obviněných a podle §265k odst. 1 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu ohledně obviněných M. K. a P. F. v celém rozsahu zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 48 T 15/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Dovolání obviněného M. K. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění Mgr. V. V. a L. V. byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 48 T 15/2005, uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), jehož se dopustili skutky konkretizovanými pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Týmž rozsudkem uznal soud prvního stupně vinným obviněného Ing. J. K. dvěma dokonanými trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a pomocí k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., jichž se dopustil skutky podrobně popsanými pod body II., III./a)/1. až 10. a IV./c) ve výroku o vině. Obvinění Ing. J. M., Ing. K. N., M. K. a J. H. byli citovaným rozsudkem uznáni vinnými pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., které se měli dopustit skutky popsanými pod body IV./c) (obviněný Ing. J. M.), III./b)/1. až 3., 5., 6. a IV./b)/12. (obviněný Ing. K. N.), IV./b)/14. (obviněný M. K.) a III./a), IV./a)/1. až 5., IV./b)/6. (obviněný J. H.) ve výroku o vině. Obviněný M. V. byl uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., a to za skutky blíže popsané pod body III./a)/11., 12., III./b)/1. až 3., 5. a 6., IV./a), IV./b)/11. až 13., 15. a IV./c) ve výroku o vině.
Za tyto trestné činy byli obviněným uloženy následující tresty. Obviněný Mgr. V. V. byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 1 500 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 5 let. Obviněné L. V. byl uložen podle §148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Obviněný M. V. byl podle §148 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl tomuto obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 20 měsíců. Dále byl obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Obviněný Ing. J. K. byl podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl tomuto obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 20 měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen též peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Obvinění Ing. J. M. a Ing. K. N. byli odsouzeni podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestům odnětí svobody každý v trvání 3 roků, pro jejichž výkon byli oba zařazeni podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Konečně obvinění J. H. a M. K. byli podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody každý v trvání 20 měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jim byl výkon těchto trestů podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců.
K odvolání všech jmenovaných obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl o vině těchto obviněných způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině pod body I. až IV. rozsudku. Za spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. (obvinění Mgr. V. V. a L. V.), pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. (obviněný M. K.), trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. (obviněný Ing. J. K.) a pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. (obvinění Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H.) uložil Vrchní soud v Praze obviněným následující tresty. Obviněný Mgr. V. V. byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 1 500 000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. i náhradní trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 5 let. Obviněné L. V. byl uložen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon jí byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let a současně byl nad ní vysloven dohled. Obviněný M. V. byl podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl tomuto obviněnému uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 20 měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu odvolací soud uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Obviněný Ing. J. K. byl podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl tomuto obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 20 měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Obvinění Ing. J. M. a Ing. K. N. byli podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody každý v trvání 2 roků, jejichž výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušení dobu 3 roků. Obvinění J. H. a M. K. byli podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody každý v trvání 20 měsíců, jejichž výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků.
Obvinění Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N., J. H. a M. K. napadli rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, prostřednictvím svých obhájců dovoláními. Obviněný Mgr. V. V. podal své dovolání dne 3. 11. 2009 a opřel ho o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle názoru obviněného předsedkyně senátu soudu prvního stupně nevyhověla jeho námitce podjatosti, přitom nezjišťovala objektivní skutečnosti, které se vážou k jeho pracovní neschopnosti, a tím je podstatně „deformovala“. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, obviněný má především za to, že mu soud upřel právo na projednání věci v jeho přítomnosti, ačkoli byl prokazatelně v pracovní neschopnosti, a nemohl se tedy v období od února 2006 do března 2006 zúčastnit hlavního líčení. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle obviněného skutkové okolnosti, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, neumožňují závěr o naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. V této souvislosti obviněný poukazuje na neexistenci škody a svou argumentaci opírá o závěry znaleckého posudku. Jestliže tedy soudy nižších stupňů hodnotily zmíněný důkaz odlišně od závěru znalců v něm obsaženého, považuje obviněný takový způsob dokazování za porušení „zásady zákazu deformace důkazu“. Dále obviněný upozornil na údajně nezákonné provádění dalších úkonů v trestním řízení, přičemž výslovně vytkl zejména protiprávní postup policejního orgánu při provádění domovní prohlídky a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
Závěrem svého dovolání obviněný Mgr. V. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Současně obviněný navrhl, aby bylo rozhodnuto o odložení či přerušení výkonu uloženého trestu.
Obviněná L. V. podala dovolání dne 9. 11. 2009, přičemž ho opřela o dovolací důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné odvolací soud učinil závěr o její vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., aniž by dostatečně vyjádřil její účast na jednotlivých řetězových prodejích zboží. Jak v této souvislosti obviněná zdůraznila, v popisu skutku uvedeném pod bodem I./b) ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu není zejména uvedeno, které obchodní společnosti měla zastupovat a ke kterým bankovním účtům měla dispoziční právo. Dále tato dovolatelka vytýká nesprávný způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem, v němž spatřuje porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Obviněná rovněž poukazuje na vadné posouzení svého jednání jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. na zmíněném trestném činu, které soudy nižších stupňů založily jen na existenci jejího intimního vztahu k obviněnému Mgr. V. V. Podle obviněné vychází napadený rozsudek odvolacího soudu z principu kolektivního zavinění a další výhrady obviněná zaměřila i proti postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o okruh trestně stíhaných osob, protože soud prvního stupně nevyvodil trestní odpovědnost vůči svědkovi M. P. Obviněná však nesouhlasí ani s uloženým trestem odnětí svobody, který považuje s ohledem na okolnosti posuzované věci za trest represivní.
Závěrem svého dovolání obviněná L. V. navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265m tr. řádu a zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, a znovu rozhodl tak, že ji zprostí obžaloby.
Obviněný M. V. podal své dovolání dne 6. 10. 2009 a doplnil ho dne 16. 11. 2009, přičemž v něm uvedl dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Pokud jde o dovolání obviněného, které podal prostřednictvím svého obhájce dne 6. 10. 2009, s odkazem na dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu soudům nižších stupňů vytkl, že posuzovaný skutek nemůže být trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák., protože z popisu rozhodných skutkových okolností nevyplývá, jakým způsobem mělo dojít ke zkrácení daně z přidané hodnoty a jak měl obviněný napomáhat spáchání tohoto trestného činu. Podle názoru obviněného odvolací soud zcela opomenul závěry znaleckého posudku, které se týkají výše škody, a z tohoto důvodu obviněný shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Jak dále obviněný vytkl, ve skutkové větě obsažené ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu není ohledně zavinění dostatečně vyjádřena jeho vědomostní složka. Podle obviněného skokové navýšení daně z přidané hodnoty nemusí bez dalšího vykazovat potřebný stupeň společenské nebezpečnosti, zvláště pak za situace, kdy zde ve vztahu ke zboží neexistovala žádná přidaná hodnota. Navíc obviněný obchodoval se zbožím až poté, co došlo ke skokovému navýšení daně z přidané hodnoty, kterým byly vytvořeny předpoklady pro popsané zkrácení daně. Přitom obviněný podle svého tvrzení vycházel při obchodování s předmětným zbožím z dohody se svědkem M. P., takže nevěděl o opakovaných „přeprodejích“ stejného zboží. Obviněný považuje závěry obsažené v napadeném rozsudku odvolacího soudu za porušení práva na spravedlivý proces a pravidla „in dubio pro reo“.
Obviněný M. V. proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení výkonu trestu odnětí svobody.
V doplnění svého dovolání ze dne 16. 11. 2009 obviněný M. V. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu vytýká nepřiměřeně dlouhou dobu, po kterou trvalo jeho trestní stíhání. Podle názoru obviněného je tedy toto trestní stíhání nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, neboť ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nepřipouští nepřiměřenou délku řízení. V této souvislosti obviněný odkázal na závěry vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu České republiky a Nejvyššího soudu České republiky. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný opětovně namítl údajný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jak dále obviněný zdůraznil, na základě skutkových okolností vtělených do popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a) a c) tr. zák., jak shodně konstatovaly soudy obou stupňů. Podle obviněného totiž z provedených důkazů nevyplývá, že by se podílel na vzniku škody v rozsahu vyplývajícím z napadeného rozsudku, přičemž postupem soudů nižších stupňů údajně došlo ke „zdeformování výsledků znaleckého posudku“, a tím i k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný je přesvědčen, že napadený rozsudek neobsahuje žádné okolnosti, na základě kterých lze dospět k závěru o jeho účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterou měl poskytnout ke spáchání trestného činu obviněných Mgr. V. V. a L. V.
Obviněný M. V. pak nesouhlasí ani se závěrem o naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a) a c) tr. zák., neboť takový závěr nevyplývá z provedených důkazů. Obviněný zde poukázal na neexistenci složky vědění a složky volní, protože neměl základní informace o skutečné hodnotě zboží ani o jejím skokovém navýšení či o dalších skutkových okolnostech, takže nemohl být srozuměn s účelem celého jednání a s mechanismem zkrácení daně. Jak dále obviněný zdůraznil, nikdy se nesetkal s údajnými organizátory popsané trestné činnosti, což podle jeho názoru rovněž vylučuje, aby s ní byl detailně seznámen a aby se na ní vědomě podílel. Přitom podle soudů nižších stupňů měl vědět o páchání trestné činnosti již začátkem roku 2000, ačkoli k popisovaným skutkovým okolnostem mělo dojít až na konci léta roku 2001. Obviněný dovozuje nedostatek svého úmyslného zavinění i z toho, že zatímco u svědka M. P. orgány činné v trestním řízení shledaly neexistenci subjektivní stránky trestného činu, v případě obviněného dovodily jeho úmyslné zavinění a tento závěr opřely o takové okolnosti, které se týkaly i jmenovaného svědka.
Podle názoru obviněného M. V. odvolací soud nesprávně použil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť extrémní délka soudního řízení jednoznačně snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Odvolací soud tedy měl uplatnit s větší důsledností ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a kvalifikovat skutek jen podle základní skutkové podstaty pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1 tr. zák., který by vystižněji zohlednil společenskou nebezpečnost posuzovaného skutku.
Závěrem svého doplněného dovolání obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby ho podle §265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby, nebo aby přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby bylo rozhodnuto o přerušení výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Obvinění Ing. J. K. a Ing. J. M. podali obsahově shodná dovolání dne 27. 10. 2009 a opřeli je o dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. V rámci svých námitek oba obvinění bez výslovného rozlišení uplatněných dovolacích důvodů především uvádějí, že v posuzované věci bylo jejich trestní stíhání nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, neboť trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Obvinění považují napadený rozsudek odvolacího soudu za nesrozumitelný a výrok o vině za nekonkrétní, protože z něj dostatečně nevyplývá, jak měli poskytnout pomoc hlavním pachatelům ke spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Obvinění rovněž vytkli nerespektování zásady akcesority účastenství v jejich případě a poukázali na nedostatečný popis skutku. Za vážné pochybení odvolacího soudu považují oba obvinění skutečnost, že byli uznáni vinnými skutkem pod bodem IV. b) ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ačkoli pro tento skutek na ně nebyla podána obžaloba. Podle názoru obviněných nenaplnili subjektivní stránku pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., neboť nejednali v postavení statutárních orgánů příslušných právnických osob. Konečně obvinění nesouhlasí ani se závěry soudů o výši způsobené škody, protože výsledky posudku znalců neumožňují takové zjištění. Obvinění jsou tedy přesvědčeni, že je vyloučena jejich trestní odpovědnost za pomoc k uvedenému trestnému činu.
Závěrem svých dovolání obvinění Ing. J. K. a Ing. J. M. navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. K. N. podal své dovolání dne 4. 11. 2009, přičemž ho opřel o dovolací důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného odvolací soud nepopsal způsob a formu jeho trestné činnosti a neopřel svá skutková zjištění o odpovídající důkazy. Obviněný dále poukazuje na závěry znaleckého posudku obchodní společnosti PROSCON, s. r. o., podle kterého se nedopustil žádného zkrácení daně, přičemž obchodní společnost EUROSPORT, s. r. o., za kterou jednal, postupovala při obchodování s předmětným zbožím zcela standardně a řádně si plnila své daňové povinnosti vůči státu. Obviněný zpochybnil i důkazy, které soudy nižších stupňů provedly zejména k otázce jeho zavinění, a v této souvislosti zdůraznil, že nevěděl o dalších obchodech s uvedeným zbožím. Obviněný vznesl své výhrady i k rozsahu provedeného dokazování, protože soudy nižších stupňů neprovedly důkazy ohledně jeho faktických kontaktů s ostatními obviněnými a jeho zapojení do schématu vytvořeného za účelem páchání trestné činnosti. Navíc obviněný nemohl naplnit znak kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve spáchání činu nejméně se dvěma osobami, protože nejednal v součinnosti s ostatními obviněnými.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. K. N. tak navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby ho odvolací soud v novém řízení zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu nebo aby tak podle §265m odst. 1 tr. řádu učinil sám Nejvyšší soud.
Obviněný J. H. podal své dovolání dne 5. 11. 2009 a opřel ho o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněného soudy nižších stupňů porušily ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu, neboť nešetřily jeho práva a svobody zaručené Listinou základních práv a svobod a uvedené v jejím ustanovení čl. 8 odst. 2. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, svědek R. V. byl návodcem k trestnému činu, přičemž sám nebyl trestně stíhán. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný odkázal na svůj závěrečný návrh ze dne 17. 3. 2006 a na další závěrečné návrhy přednesené v pozdějších hlavních líčeních a veřejných zasedáních. Obviněný zde spatřuje posledně citovaný dovolací důvod v tom, že nenaplnil subjektivní stránku pomoci k trestnému činu svým úmyslným zaviněním ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
Závěrem svého dovolání obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby sám podle §265m odst. 1 tr. řádu rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, nebo aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. K. podal své dovolání dne 4. 11. 2009, přičemž ho opřel o dovolací důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, přičemž některé důkazy byly pořízeny nezákonně. Jak dále obviněný zdůraznil, v dosavadním průběhu trestního řízení nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, zejména pokud jde o znalost úlohy jednotlivých obviněných při páchání trestné činnosti. Obviněný přitom podrobně popisuje okolnosti, za nichž se podílel na obchodování s předmětným zbožím, a dovozuje, že neměl žádné podezření z nezákonnosti celého obchodu. Podle obviněného nedošlo v posuzované věci ke vniku škody, což údajně vyplývá ze znaleckého posudku znalců RNDr. Václav Šubrta, CSc., a Ing. Naděždy Krátké, a ani nebyl prokázán znak kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve spáchání činu nejméně se dvěma osobami, protože nejednal v součinnosti s ostatními obviněnými. Obviněný považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za nepřesvědčivý, neboť soud řádně neodůvodnil použitou právní kvalifikaci.
Závěrem svého dovolání obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a aby obviněného podle §226 písm. a) a §265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru ze skutkových okolností popsaných ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu je dostatečně zřejmé, v čem soud spatřoval naplnění zákonných znaků skutkových podstat trestných činů u jednotlivých obviněných. Proto se státní zástupce neztotožnil s námitkami některých obviněných, podle nichž skutky nelze kvalifikovat jako trestné činy, pro které byli stíháni a odsouzeni.
Pokud jde o zavinění jednotlivých obviněných, podle státního zástupce si obvinění museli být vědomi nezákonného cíle „obchodování“ s předmětným zbožím, jestliže podle pokynů osob, které organizovaly celou trestnou činnost, nakupovali od určených subjektů konkrétní zboží a obratem ho opět za stanovenou cenu prodávali jiným určeným subjektům. Přitom obvinění museli vnímat, že se jedná o stále totéž zboží. Ohledně škody jako znaku objektivní stránky spáchaných trestných činů státní zástupce připomíná, že soudy nižších stupňů zde vycházely ze závěrů znaleckého posudku jako jednoho z podkladů pro rozhodnutí, takže stanovily výši škody správně a v souladu se zákonem.
Státní zástupce považuje za nedůvodné rovněž námitky některých obviněných k délce trestního stíhání, které v této věci sice trvalo relativně delší dobu, ovšem se zřetelem k počtu obviněných, rozsahu jejich trestné činnosti, složitosti a propracovanosti celého systému „přeprodejů“ zboží a z toho plynoucí obtížnosti opatření důkazů k trestné činnosti se nejeví doba dosavadního trestního řízení nepřiměřeně dlouhá. K otázce zastavení trestního stíhání s poukazem na ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se obsáhle vyjádřil ve své judikatuře jak Ústavní soud, tak Nejvyšší soud, a proto státní zástupce pokládá za nadbytečné se jí podrobněji zabývat.
Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkou obviněného M. V., v níž poukazuje na extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a popisem skutkového stavu. Podle státního zástupce obviněný uvedenou námitkou ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním a rozsahu provedeného dokazování v této věci. Proto zmíněná námitka nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pokud jde o námitky obviněných M. K. a Ing. K. N., kterými zpochybnili naplnění zákonného znaku vyjádřeného slovy „nejméně se dvěma osobami“ ve smyslu §148 odst. 3 písm. a) tr. zák., podle státního zástupce tito obvinění věděli o existenci dalších nejméně dvou osob účastnících se „přeprodeje“ zboží. Přitom obviněný M. K. znal i další obviněné Mgr. V. V. a Ing. K. N. a svědka M. P., kteří se rovněž aktivně podíleli na těchto „obchodech“. Závěr soudů o naplnění citované kvalifikované skutkové podstaty je tedy správný.
Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkami obviněného Mgr. V. V., v nichž s poukazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu vytkl podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně a upozornil na porušení ustanovení o své přítomnosti v hlavním líčení, protože z protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 2. 2006 vyplývají takové skutečnosti, na základě nichž je třeba považovat zmíněné námitky za nedůvodné. Podle státního zástupce byl postup předsedkyně senátu ve vztahu k posledně jmenovanému obviněnému zcela korektní a zvolené řešení jeho neúčasti v hlavním líčení z důvodu pracovní neschopnosti bylo rovněž standardní a v souladu s trestním řádem.
Se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem má státní zástupce za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v souladu se zákonem a není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Státní zástupce tak neshledal žádný důvod k tomu, aby Nejvyšší soud vyhověl uplatněným návrhům na přerušení, resp. odložení výkonu napadeného rozhodnutí u obviněných Mgr. V. V. a M. V., zejména když takový postup nenavrhla ani předsedkyně senátu soudu prvního stupně.
Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že všichni obvinění, kteří podali dovolání, tak učinili jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], a to prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Protože dovolací námitky obviněných Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. zčásti odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který dílem opřeli svá dovolání, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i řízení mu předcházející. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání uvedených obviněných jsou částečně důvodná.
Pokud jde o dovolací důvody , všichni jmenovaní obvinění opírají jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný Mgr. V. V. dále uplatnil ve svém dovolání též dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obvinění M. V., Ing. J. K., Ing. J. M. a J. H. pak založili svá dovolání i na dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který ve svých dovoláních uplatnili všichni dovolatelé, Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem obvinění ve svých dovoláních pouze v obecné rovině zpochybnili použitou právní kvalifikaci a zjištěné skutkové okolnosti, resp. vytkli nesprávnost provedeného dokazování či jeho neúplnost, jde o námitky, jež nemohou založit existenci citovaného hmotně právního dovolacího důvodu ani zpochybnit správnost právní kvalifikace posuzovaných skutků jako trestných činů podle shora citovaných ustanovení. Obvinění totiž uvedeným obecným tvrzením nikterak nekonkretizovali, v čem je vadné toto hmotně právní posouzení, resp. podle jakého jiného ustanovení hmotného práva měly být posouzeny spáchané skutky či které znaky skutkových podstat zmíněných trestných činů nenaplňují.
Totéž platí o námitce obviněného M. V. , v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v posledně citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Obdobné konstatování platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného M. V., jejímž prostřednictvím vytkl nedodržení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, takže ji nemohl učinit předmětem svého posuzování.
V návaznosti na výše uvedené závěry k výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného M. K. jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v ustanovení 265b tr. řádu, neboť námitky tohoto obviněného neodpovídají jak uplatněnému dovolacímu důvodu, tak ani žádnému jinému důvodu dovolání. Obviněný totiž nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy jmenovaný obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Obviněný tak svými dovolacími námitkami nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Na podkladě popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného M. K. v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, proto tak učinil.
I přes uvedené konstatování ovšem Nejvyšší soud rozhodl též ve prospěch obviněného M. K., jak je podrobněji odůvodněno níže, neboť mu prospíval stejný důvod, pro který bylo napadené rozhodnutí zrušeno z podnětu ostatních obviněných (§265k odst. 2, §261 tr. řádu).
Pokud jde o námitky obviněných Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. , jimiž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, zpochybnili naplnění některých znaků objektivní stránky a naplnění subjektivní stránky trestných činů (resp. účastenství na nich), kterými byli uznáni vinnými, Nejvyšší soud je považuje za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu a částečně i za opodstatněné, třebaže obvinění založili tyto své námitky dílem rovněž na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními.
K trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c), odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že ho spáchal ten, kdo úmyslně ve větším rozsahu zkrátil daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou platbu, přičemž čin spáchal nejméně se dvěma osobami a tímto činem způsobil značnou škodu, resp. škodu velkého rozsahu. Z hlediska zavinění si pachatel musel být vědom porušení své zákonné povinnosti přiznat a odvést daň nebo jinou podobnou povinnou platbu a současně byl alespoň srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] i s tím, že zkracuje příslušnou platbu ve větším rozsahu (tedy alespoň ve výši odpovídající částce 50 000,- Kč), přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje značné škody, resp. škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §148 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 500 000,- Kč, resp. 5 000 000,- Kč), muselo být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§5 a §6 písm. a) tr. zák.].
Jak je v posuzované věci zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených pod body I. až IV. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obvinění se měli dopouštět zkrácení daně z přidané hodnoty. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem I. ve výroku o vině v tomto rozsudku, podstatu protiprávního jednání přitom odvolací soud spatřoval v tom, že obvinění Mgr. V. V. a L. V. záměrně nadhodnotili náklady obchodních společností Ne-Y-Plus, s. r. o., a Ingmar, s. r. o., které zahrnuli do účetnictví těchto daňových subjektů a uplatnili v daňových přiznáních, čímž měli zkrátit jejich daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty v souhrnné výši 3 705 853,- Kč. V případě skutků popsaných pod body II. až IV. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu pak podstata uvedených trestných činů spočívala – zkráceně vyjádřeno – v tom, že obvinění Mgr. V. V. a L. V. organizovali tzv. přeprodeje jednoho a téhož zboží do zahraničí, když již na začátku tohoto řetězového obchodování bylo záměrem obviněných, aby první obchodní společnost neodvedla daň z přidané hodnoty, neboť další obchodní společnost v pořadí, v níž působili také někteří z ostatních obviněných, deklarovala vývoz nakoupeného zboží s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty. Následně pak došlo k několika účelovým „přeprodejům“ předmětného zboží jiným subjektům, které zastupovali nebo jejichž jménem jednali někteří obvinění, přičemž zboží bylo vyvezeno do veřejného celního skladu a z něj fiktivně prodáno zahraničním subjektům, z nichž některé vůbec neexistovaly, a poté bylo stejné zboží nakoupeno za zlomek původní ceny a dovezeno zpět do České republiky. V některých případech se pak konstatuje, že z této poslední (nižší) kupní ceny bylo odvedeno clo a daň z přidané hodnoty.
Pokud jde o obviněné Mgr. V. V. a L. V. , kteří se měli dopustit posuzované trestné činnosti ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., přetrvávají zde pochybnosti o naplnění některých znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Především z výroku o vině pod body I./a) a I./b) v napadeném rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, a to ani ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jak soudy dospěly k výsledné výši zkrácení daně z přidané hodnoty, jejímiž plátci zde byly obchodní společnosti Nem-Y-Plus, s. r. o., a Ingmar, s. r. o. V tomto směru nebyly učiněny žádné závěry o tom, jakou výši daně z přidané hodnoty měly jmenované obchodní společnosti (resp. fyzické osoby jednající jejich jménem nebo za ně) přiznat a zaplatit, zda a jakou výši této daně skutečně přiznaly a zaplatily, jakým mechanizmem došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty a jak dospěly soudy nižších stupňů k výši způsobené škody. Za uvedených okolností pak konstatování soudů nižších stupňů o „nadhodnocení nákladů“, resp. o „neoprávněném navýšení nákladů“ obsažené v popisu obou skutků samo o sobě nestačí ke spolehlivému zjištění, že daň z přidané hodnoty byla skutečně zkrácena a že se tak stalo ve výši konkretizované ve výroku o vině, zejména když se v popisu skutků argumentuje též daňovými přiznáními k dani z příjmů právnických osob, ale zkrácení se dovozuje jen u daně z přidané hodnoty.
Podobné nedostatky a nejasnosti, a to i v dalších směrech a ohledně všech obviněných , kteří podali dovolání, se vyskytují rovněž v popisu skutků obsažených pod body II. až IV. výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, v nichž – a to ani ve spojení s odůvodněním tohoto rozsudku a rozsudku soudu prvního stupně – nejsou dostatečně vyjádřeny všechny okolnosti rozhodné pro naplnění skutkových podstat těch trestných činů (resp. účastenství některých z obviněných na těchto trestných činech), jimiž byli obvinění uznáni vinnými, a to včetně potřebné konkretizace účasti každého z obviněných na jednotlivých jednáních směřujících ke zkrácení daně nebo vylákání výhody na dani a alespoň srozumění obviněných s tím, že jejich jednání (popřípadě i v součinnosti s jednáním dalších osob) bude mít za následek zkrácení daně či vylákání výhody na dani.
Pokud jde o obviněné Mgr. V. V. a L. V., z popisu skutků pod body II. až IV. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu není patrné, jaké konkrétní příkazy a pokyny k provádění obchodů s předmětným zbožím udělovali tito obvinění dalším osobám zapojeným do celého obchodování (rovněž osobám označeným jako tzv. bílé koně), včetně ostatních obviněných. Navíc popisy skutků, které jsou obsaženy pod zmíněnými body výroku o vině, neumožňují učinit jednoznačný závěr o tom, zda obvinění skutečně zkrátili daň z přidané hodnoty ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. (zejména nelegálním snížením její zákonné výměry třeba uplatněním nesprávného odpočtu nebo zatajením skutečností odůvodňujících přiznání a vyměření této daně), nebo zda vylákali neoprávněnou výhodu na této dani ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. [zejména vylákáním platby nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve smyslu §2 odst. 2 písm. h) a §37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 4. 2004, resp. nyní ve smyslu §4 odst. 1 písm. m) a §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže totiž obvinění zamýšleli vyvézt předmětné zboží za nadhodnocené ceny do zahraničí, aby pak totéž zboží zpětně dovezli na území České republiky za nižší ceny a aby na podkladě rozdílu mezi vývozní a dovozní cenou uplatnili vůči státu nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, pak takové jednání může svědčit nikoli o zkrácení této daně, jak ho posoudily soudy nižších stupňů, ale spíše o vylákání výhody na dani z přidané hodnoty. Úvahám o vylákání výhody na dani z přidané hodnoty by nasvědčovala jednak úvodní formulace k bodům II. až IV. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (viz jeho s. 3 dole a s. 4 nahoře), podle které „... první společnost v obchodním řetězci neodvede při prodeji zboží daň z přidané hodnoty a toto zboží bude následně ... deklarováno pro vývoz a žádáno vrácení DPH ...“, a jednak by tomu odpovídal rovněž závěr popisu skutku pod bodem II. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, kde se konstatuje, že „... obžalovaný P. K., jako měsíční plátce DPH, uplatnil v daňových přiznáních za měsíce listopad a prosinec roku 1999 a leden 2000 nárok na vyplacení nadměrného odpočtu DPH na vstupu z titulu prodeje zboží v nadhodnocených cenách do zahraničí, jak je výše uvedeno, a to v celkové výši 1 623 465,- Kč a tyto nadměrné odpočty mu byly vyplaceny ...“.
Jinak ovšem z tzv. schémat fungování jednotlivých obchodních řetězců popsaných v rámci skutkových zjištění pod jednotlivými výroky o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu (a stejně tak v jemu předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně) není vůbec zřejmé, kterému subjektu zúčastněnému na obchodech s předmětným zbožím vznikla povinnost k dani z přidané hodnoty, v jaké výši měl přiznat a zaplatit tuto daň, zda a v jaké výši tak učinil a jakým mechanizmem případně dosáhl nelegálního snížení či zatajení uvedené daňové povinnosti nebo zda, jakým mechanizmem a jaké výhody dosáhl na dani z přidané hodnoty. Pouze v některých z těchto případů se konstatuje, že subjekt vystupující na konci popsaného obchodního řetězce odvedl clo a daň z přidané hodnoty, ale bez uvedení jejich výše a toho, zda odvedené clo a daň z přidané hodnoty odpovídaly zákonu, resp. v jaké výši měly být tyto platby přiznány a odvedeny [např. pod body II./1. až 5., III/a)/1. až 9., 11., III./b)/1., 2., 5., 6., IV./a)/3., 4., 6., 7., 8., 9., IV./b)/1. až 10., 12. až 15., IV./c)/1. až 3. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu]. V ostatních případech pak vůbec není zmínka o přiznání či zaplacení (odvedení) daně z přidané hodnoty a cla [pod body III./a)/10. a 12., III./b)/3. a 4., IV./a)/1., 2. a 5., IV./b)/11. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu]. V žádném z popsaných skutků pod body II. až IV. výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu (a předtím ani v rozsudku soudu prvního stupně) však nebyl učiněn jednoznačný závěr o tom, zda, jakým způsobem a v jaké výši byly jednotlivé platby daně z přidané hodnoty zkráceny nebo zda, jakým způsobem a v jaké výši obvinění získali výhodu na těchto platbách (zde s výjimkou závěru bodu II. výroku o vině), a jak se na tom konkrétně podílel každý z obviněných, popřípadě vůbec není uvedeno, jestli některý ze zúčastněných subjektů přiznal a zaplatil daň z přidané hodnoty, zda a v jaké výši tak měl učinit, komu a v jaké výši vznikla tato daňová povinnost a kdo ji nesplnil. Zmíněnou nekonkrétnost popisu skutků nemůže odstranit ani souhrnné konstatování o výši škody v závěru každého z dílčích útoků, pokud se zde např. uvádí, že „byla způsobena škoda na DPH v minimální výši ...“. Škoda jako znak kvalifikovaných skutkových podstat ve smyslu §148 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák. totiž mohla být způsobena jak zkrácením daně (§148 odst. 1 tr. zák.), tak i vylákáním výhody na dani (§148 odst. 2 tr. zák.), popřípadě oběma těmito alternativami zároveň (viz rozhodnutí pod č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.).
Přitom v zásadě není vyloučen ani závěr o souběhu zkrácení daně z přidané hodnoty ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. a vylákání výhody na této dani ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.), což však stejně předpokládá přesné rozlišení, jakým jednáním a v jakém rozsahu byla daň z přidané hodnoty zkrácena a jakým jednáním, v jakém rozsahu a v jaké podobě pachatel vylákal výhodu na této dani (k rozdílu mezi zkrácením daně a vylákáním výhody na dani viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 819/2005, publikované pod č. T 827. v sešitě 19 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005). Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v nyní posuzované věci ovšem neposkytují podklad pro takové rozlišení.
Navíc Vrchní soud v Praze se v přezkoumávaném rozsudku dopustil některých dalších nepřesností, když např. ve výroku o vině pod body IV./a)/1. až 5. jen na podkladě odvolání obviněných změnil celkovou výši škody způsobené na dani z přidané hodnoty z částky 1 695 213,- Kč na částku 2 071 662,- Kč, nebo uvedl neodpovídající součet celkem způsobené škody na dani z přidané hodnoty, a to v roce 2000 prostřednictvím obchodních společností Sterlen-X, s. r. o., Nem-Y-Plus, s. r. o., Ingmar, s. r. o., a Flanagan I., s. r. o., ve výši 5 885 000,- Kč, ačkoli skutkovým závěrům odvolacího soudu odpovídá celková částka ve výši 5 421 658,- Kč, a v roce 2001 prostřednictvím obchodních společností Nem-Y-Plus, s. r. o., Ingmar, s. r. o., a Flanagan I., s. r. o., ve výši 8 855 000,- Kč, ačkoli skutkovým závěrům odvolacího soudu odpovídá v těchto případech celková částka ve výši 6 055 521,- Kč.
Obdobně nelze souhlasit ani se závěry odvolacího soudu, které učinil ohledně trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák. u obviněného Ing. J. K. [viz skutky popsané pod body III./a) a IV./c) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu]. Ani v případě tohoto obviněného není z popisu rozhodných skutkových okolností vyjádřených pod označenými body ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu především dostatečně zřejmé, v čemž odvolací soud spatřoval naplnění všech znaků zmíněného trestného činu včetně jeho subjektivní stránky. Samotná okolnost, že tento obviněný vystupoval jako ředitel obchodních společností Ingmar, s. r. o., Letov Nástrojárna, s. r. o., a Nástrojárna Letov, a. s., které prodaly zde specifikované zboží další obchodní společnosti či jiné osobě (popřípadě tak učinily poté, co zboží nakoupily) za určitou částku, rozhodně nesvědčí o nějakém konkrétním podílu obviněného na daňových důsledcích těchto obchodů a o jeho úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty v uvedené výši. V popisu skutků, které měl spáchat jmenovaný obviněný, zcela chybí vyjádření intelektové a volní složky jeho úmyslu, tedy především toho, zda obviněný věděl o nezákonnosti důsledků popsaného obchodování s předmětným zbožím a zda chtěl způsobit zkrácení daně či vylákání výhody na dani, nebo zda s tím byl alespoň srozuměn. Stejně tak není náležitě konkretizované jednání tohoto obviněného, které by vedlo ke zkrácení daně nebo k vylákání výhody na dani. Přitom tutéž formu účasti obviněného Ing. J. K. jako ředitele obchodní společnosti Letov Nástrojárna, s. r. o., na tzv. řetězových obchodech v případě skutků obsažených pod bodem II. ve výroku o vině v napadeném rozsudku kvalifikoval odvolací soud jen jako pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 k §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., a nikoli jako spolupachatelství k tomuto dokonanému trestnému činu, jak tomu bylo v případě skutků popsaných pod body III./a) a IV./c) výroku o vině.
Obviněná L. V. zpochybnila rovněž správnost posouzení otázky spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. a tato její námitka do značné míry souvisí s nekonkrétností vyjádření jednání a zavinění u každého ze spoluobviněných, jak bylo výše uvedeno. Jinak k tomu Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelství sice vyžaduje společné jednání a úmysl spolupachatelů směřující ke společnému spáchání trestného činu. Tento společný (shodný) úmysl spolupachatelů ovšem nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, ale postačí, jestliže je takový úmysl zřejmý alespoň z konkludentního jednání všech spolupachatelů a z jejich neformální dohody. Proto i když jmenovaná obviněná sama nerozhodovala o klíčových úkonech a nepodílela se na všech aktivitách směřujících ke zkrácení daně nebo k vylákání daňové výhody, není vyloučeno hodnotit její jednání jako spolupachatelství s obviněným Mgr. V. V. Obviněná L. V. však nebyla stíhána za to, že byla partnerkou obviněného Mgr. V. V., jak uvádí ve svém dovolání, nýbrž za to, že se společně s tímto obviněným popsaným způsobem zapojila do páchání posuzovaných skutků, jejichž popis ovšem trpí výše konstatovanými vadami spočívajícími zejména v nekonkrétním vyjádření účasti každého z obviněných na jednotlivých případech.
Ve vztahu k obviněným M. V., Ing. J. K. (u něj ohledně skutku pod bodem II. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu), Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. , kteří byli uznáni vinnými pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) a §148 odst. 1, 3 písm. a) a c) tr. zák. zjistil Nejvyšší soud stejné nedostatky, jaké již byly shora uvedeny ve vztahu k osobám označeným jako pachatelé tohoto trestného činu – obviněným Mgr. V. V., L. V. a částečně i Ing. J. K. Na podkladě skutkových zjištění popsaných pod body II. až IV. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu totiž nelze dospět ke spolehlivému závěru, že shora jmenovaní obvinění jako pomocníci věděli o tom, komu a v jakém rozsahu poskytují pomoc ke zkrácení daně z přidané hodnoty nebo k vylákání výhody na této dani, a že byli minimálně srozuměni s takovým průběhem skutkového děje. Ze závěrů soudů nižších stupňů není především patrné, zda a vzhledem k jakým okolnostem si tito obvinění byli nebo museli být vědomi účelovosti jednotlivých řetězových prodejů zboží a jejich daňových důsledků. Navzdory poměrně obsáhlému popisu skutku uvedenému ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a předtím i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přetrvávají pochybnosti v tom směru, jestli jmenovaní obvinění v roli pomocníků skutečně věděli o celkovém pohybu předmětného zboží a o jeho fiktivním vývozu do zahraničí za účelem dosažení daňového úniku nebo vylákání výhody na dani. Samotná okolnost, že se obvinění účastnili tzv. řetězových přeprodejů uvedeného zboží, pak nepostačuje k takovému závěru, zejména když ani není jednoznačně vyjádřeno, že právě tito obvinění uzavírali konkrétní smlouvy o prodeji zboží jménem jednotlivých obchodních společností, a není patrné, komu tím pomohli k daňovému úniku nebo k vylákání výhody na dani, resp. kdo byl v konkrétních případech povinen podávat přiznání k dani z přidané hodnoty, v jaké výši a zda tak učinil či nikoli.
Navíc i v případě obviněných M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. platí další již shora zmíněné pochybnosti o tom, zda jejich pomoc měla směřovat ke zkrácení daně z přidané hodnoty ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. nebo k vylákání výhody na této dani ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. či k naplnění obou těchto alternativ zároveň.
Nejvyšší soud dále připomíná, že k trestní odpovědnosti pomocníka [§10 odst. 1 písm. c) tr. zák.] se sice nevyžaduje, aby výrok o vině odsuzujícího rozsudku obsahoval detailní popis trestného jednání pachatele (§9 odst. 1 tr. zák.), ale musí být zde vyjádřena alespoň hrubá představa pomocníka o trestném činu pachatele, tj. jeho základní skutkové okolnosti týkající se zejména doby a místa trestného činu spáchaného pachatelem, k němuž směřovala pomoc, předmětu jeho útoku, obecného způsobu spáchání, typu trestné činnosti apod. (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006, publikované pod č. T 914. v sešitě 28 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Tomu ovšem příslušné výroky o vině týkající se pomocníků v posuzované věci neodpovídají nejen z hlediska nedostatečné konkretizace účasti pomocníků na trestné činnosti hlavních pachatelů, ale též ohledně chybějícího vyjádření subjektivní stránky pomocníků. Z hlediska subjektivní stránky totiž pomoc předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu pachatele, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (k tomu viz přiměřeně i rozhodnutí pod č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tedy považuje za důvodné námitky obviněných M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. v uvedeném směru.
V návaznosti na zmíněnou argumentaci se Nejvyšší soud ztotožňuje i s tvrzením obviněných Ing. J. K. a Ing. J. M. , pokud odvolacímu soudu vytýkají postup v rozporu se zásadou individuální trestní odpovědnosti. Tito obvinění se totiž měli dopustit trestné činnosti jednáním jménem určité obchodní společnosti (Ingmar, s. r. o., Letov Nástrojárna, s. r. o., a Nástrojárna Letov, a. s.). K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jednání člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo jiné oprávněné osoby sice nevylučuje jejich trestní odpovědnost, byť bylo učiněno navenek jménem obchodní společnosti a třebaže takové jednání iniciovaly, nebo o něm věděly anebo se na něm dokonce podílely jiné osoby. Spáchání trestného činu ovšem nelze bez dalšího dovozovat jen z existence oprávnění určité fyzické osoby jednat jménem obchodní společnosti nebo v jejím zastoupení, byť se tato obchodní společnost účastnila aktivit, které jsou součástí určité trestné činnosti, nebylo-li spolehlivě zjištěno, zda se taková fyzická osoba jednající za dotčenou obchodní společnost skutečně podílela na zmíněných aktivitách a zda tomu odpovídalo i její zavinění.
Obvinění Mgr. V. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M. a Ing. K. N. zpochybnili ve svých dovolání s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu též správnost závěrů o výši škody způsobené trestnými činy, pro které byli stíháni a odsouzeni, resp. k jejichž spáchání směřovala pomoc některých z těchto obviněných. Rovněž uvedené námitky považuje Nejvyšší soud za odpovídající citovanému dovolacímu důvodu a za opodstatněné.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby představuje částka, o kterou pachatel zkrátil daň ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. nebo kterou vylákal jako daňovou výhodu ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). V případě zkrácení daně tedy škoda představuje nedostatek přírůstku na majetku státu či jiného příjemce daně, který bylo možné důvodně očekávat, kdyby pachatel řádně přiznal a zaplatil daň v zákonem stanovené výši a nezatajil existenci daňové povinnosti či nezkreslil její výši. Jde-li o vylákání daňové výhody, pak lze škodu spatřovat v majetkovém plnění, kterého se neoprávněně dostalo pachateli či jiné osobě od státu nebo od jiného subjektu v souvislosti s určitou daní jako její přeplatek, nadměrný odpočet apod.
Jak ovšem již Nejvyšší soud shora vytkl, z rozhodných skutkových okolností popsaných pod body II. až IV. ve výroku o vině v přezkoumávaném rozsudku odvolacího soudu (a stejně tomu bylo i ve zrušeném rozsudku soudu prvního stupně) není především patrné, jestli škoda byla v posuzované věci způsobena zkrácením daně z přidané hodnoty ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. nebo vylákáním výhody na této dani ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. (či oběma těmito způsoby zároveň), v jaké výši tedy byla zmíněná daň přiznána a zaplacena a v jaké výši nikoli, resp. v jakém rozsahu došlo k vylákání výhody na dani z přidané hodnoty a v jaké podobě, jak konkrétně se na tom podílel každý z obviněných (dovolatelů), koho z nich zatěžovala povinnost přiznat a zaplatit daň apod.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy vykazuje vady v právním posouzení skutků, které jim částečně (v různém rozsahu) vytýkali obvinění Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M. a Ing. K. N., takže jejich námitky opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou ve výše uvedených směrech opodstatněné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněných, které již nebylo možné považovat za důvodné.
Pokud jde o dovolání obviněného Mgr. V. V. , ve svém dovolání uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že předpokladem jeho naplnění je současné splnění dvou podmínek. Podle první z nich se vyžaduje, aby ve věci samé rozhodl vyloučený orgán (tj. vyloučený soudce), o jehož vyloučení nebylo rozhodnuto postupem podle §31 odst. 1 tr. řádu, ač se tak mělo stát. Pro úspěšné uplatnění citovaného dovolacího důvodu je nezbytné, aby rozhodnutí napadené dovoláním učinil (nebo se na něm podílel jako člen senátu) soudce, který byl z důvodů uvedených v §30 tr. řádu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované věci. V takovém případě by ovšem nepostačovalo, jestliže z úkonů v trestním řízení by byla vyloučena kterékoli další osoba vyjma soudce (např. státní zástupce). V obecné rovině se přitom za vyloučeného ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu považuje soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Důvody k vyloučení soudce z rozhodování podle §30 odst. 2 až 4 tr. řádu zde nepřicházejí v úvahu a obviněný je ani neuplatnil. Povinností orgánu, jehož se důvod vyloučení týká, je rozhodnout podle §31 odst. 1 tr. řádu o svém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodů uvedených v §30 tr. řádu, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát i bez návrhu.
Druhá podmínka, která musí být současně splněna ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, spočívá v tom, že o důvodech k vyloučení soudce, který rozhodl ve věci samé, dovolatel buď nevěděl v době konání původního řízení, anebo tuto okolnost dovolatel namítl ještě před rozhodnutím soudu druhého stupně, ale nebylo mu vyhověno. Jestliže tedy dovolatel věděl, že soudce, který ve věci meritorně rozhodl, je vyloučen z rozhodování, a tuto okolnost nenamítl v původním řízení, nýbrž až v podaném dovolání, nelze úspěšně uplatňovat dovolací důvod podle citovaného ustanovení.
Pokud ovšem obviněný Mgr. V. V. založil své dovolací námitky o tvrzené podjatosti předsedkyně senátu 48 T Městského soudu v Praze JUDr. Veroniky Čeplové v podstatě na tom, že nezohlednila jeho zdravotní stav a neověřila si některé okolnosti, které se týkají tohoto zdravotního stavu, nejsou takové námitky způsobilým důvodem pro vyloučení soudce podle §30 odst. 1 tr. řádu.
Obviněný Mgr. V. V. tudíž podle názoru Nejvyššího soudu uplatnil ve svém dovolání takové námitky, jimiž nemohl být naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který – jak již bylo výše uvedeno – mimo jiné vyžaduje, aby ve věci samé rozhodl vyloučený soudce, o jehož vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení nebylo rozhodnuto postupem podle §31 odst. 1 tr. řádu, ač se tak mělo stát, a aby o důvodech k vyloučení takového soudce dovolatel nevěděl v době konání původního řízení nebo je neúspěšně namítl.
Pokud jde o první z uvedených podmínek, v posuzované věci bylo podle §31 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o tom, že jmenovaná předsedkyně senátu není vyloučena z vykonávání úkonů tohoto trestního řízení. Jak totiž vyplývá ze spisových podkladů (viz č. l. 20 916 a násl. trestního spisu vedeného u Městského soudu pod sp. zn. 48 T 15/2005), obviněný Mgr. V. V. vznesl dne 12. 3. 2006 námitku podjatosti proti předsedkyni senátu č. 48 T Městského soudu v Praze JUDr. Veronice Čeplové a tuto námitku založil především na tvrzení, podle něhož jmenovaná soudkyně není osobou oprávněnou rozhodovat o možnostech obviněného dostavovat se k soudu. O zmíněné námitce podjatosti bylo rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 48 T 15/2005, tak, že předsedkyně senátu JUDr. Veronika Čeplová ani soudci (přísedící) Josef Aksenov a Jozef Niemec nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení proti obviněnému Mgr. V. V. Dále je ve spise založena stížnost obviněného proti tomuto usnesení, o které rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 3 To 64/2006, jímž ji zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění posledně citovaného usnesení přitom soud druhého stupně srozumitelně a přesvědčivě vyložil, proč nejsou námitky obviněného důvodné, přičemž Nejvyšší soud považuje jeho závěry za logické a správné. Jak totiž jednoznačně vyplývá ze spisových podkladů zařazených na č. l. 20 891, 20 907, 20 912 a 20 935 trestního spisu, předsedkyně senátu soudu prvního stupně si v dostatečném rozsahu opatřila podklady nezbytné ke zjištění zdravotního stavu obviněného za účelem zajištění řádného průběhu hlavního líčení. Vůči obviněnému přitom popsaný způsob nijak nevybočil z obvyklého rámce, v němž dochází k realizaci jeho procesních práv.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud shledal námitky obviněného Mgr. V. V. týkající se podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Veroniky Čeplové neopodstatněnými. Jak je navíc zřejmé z jejich povahy, obviněný dovozoval důvody podjatosti této soudkyně v podstatě jen z jejího procesního postupu, když neakceptovala odmítavý postoj obviněného k nařízenému hlavnímu líčení, což souvisí s dalším dovolacím důvodem, který rovněž nebyl naplněn.
Obviněný Mgr. V. V. totiž uplatnil ve svém dovolání i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, protože podle jeho názoru mu bylo znemožněno účastnit se hlavního líčení konaného v období měsíců února a března roku 2006, přičemž soud prvního stupně údajně nevzal v úvahu pracovní neschopnost obviněného v této době. K výkladu citovaného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že spočívá – mimo jiné – v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného (obžalovaného) v hlavním líčení. Tento dovolací důvod může být naplněn především porušením ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. řádu, která výslovně vymezují podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného (v řízení proti mladistvým se uplatní speciální ustanovení §64 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů). Jak přitom vyplývá z ustanovení §202 odst. 2 tr. řádu, hlavní líčení lze konat v nepřítomnosti obžalovaného pouze tehdy, má-li soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, přičemž musí být kumulativně splněny i další podmínky uvedené v ustanoveních §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. řádu. Podle první z nich je nezbytné, aby obžalovanému byla řádně doručena obžaloba a obžalovaný byl včas a řádně předvolán k hlavnímu líčení, přičemž podle dosavadní použitelné judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 52/1975 Sb. rozh. tr.) pod pojmem „řádně předvolán“ uvedeným v ustanovení §202 odst. 2 písm. a) tr. řádu je nutno rozumět doručení předvolání k hlavnímu líčení do vlastních rukou obžalovaného podle §64 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Druhá podmínka, jejíž splnění se vyžaduje k provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného, spočívá v tom, že obžalovaný byl o skutku, který je předmětem obžaloby, řádně vyslechnut některým z orgánů činných v trestním řízení a že bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání podle §160 tr. řádu. Konečně je třeba, aby byl obviněný po skončení vyšetřování upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování ve smyslu §166 odst. 1 tr. řádu. Teprve tehdy, pokud jsou splněny všechny výše uvedené zákonné podmínky, jejichž podstatou je především zabezpečení práva obviněného na obhajobu a náležité zjištění skutkového stavu, je možné provést hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného. Všechny tyto formální předpoklady byly u obviněného Mgr. V. V. splněny.
Kromě uvedeného je nezbytné, aby i v případě provedení hlavního líčení bez přítomnosti obžalovaného bylo možné učinit spolehlivé rozhodnutí ve věci a dosáhnout účelu trestního řízení (§1 odst. 1 tr. řádu). Za důvod, který by vylučoval provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného, však nelze považovat např. samotnou skutkovou složitost a právní náročnost věci, popřípadě závažnost stíhaného trestného činu, neboť i v těchto případech lze věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti obviněného v hlavním líčení (viz rozhodnutí pod č. 18/2000 Sb. rozh. tr.). Jak dále vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod č. T 419. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), soud nemůže porušit ustanovení §202 odst. 2 tr. řádu jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obžalovaného, třebaže obžalovaný předem omluvil svou nepřítomnost a jako důvod této nepřítomnosti uvedl svou pracovní neschopnost. Zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného totiž nejsou nijak vázány na to, zda obžalovaný omluvil svou nepřítomnost u hlavního líčení, ani na to, co bylo důvodem této jeho nepřítomnosti. Navíc potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely, ale samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obžalovanému bránily v účasti u hlavního líčení zdravotní důvody (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, publikované pod č. T 461. ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003). Naproti tomu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu může být naplněn např. za situace, jestliže obviněný výslovně trval na své účasti u hlavního líčení, přičemž včas a řádně omluvil svou neúčast takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně bránily zúčastnit se hlavního líčení (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621. ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Jde tedy o takový případ, když obviněný předloží lékařskou zprávu, z níž jednoznačně vyplývá, že obžalovanému brání jeho nemoc nebo zranění v účasti na hlavním líčení. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
Jak je totiž patrné z trestního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 15/2005 (viz jeho č. l. 20 891), obviněný Mgr. V. V. sice byl před konáním hlavního líčení dne 27. 2. 2006 v pracovní neschopnosti, avšak podle stanovené diagnózy uvedené na potvrzení o pracovní neschopnosti ze dne 16. 2. 2006 a zařazené na č. l. 20 880 trestního spisu (diagnóza byla v souladu s Mezinárodní statistickou klasifikací nemocí MKN-10 označena jako „H 42“, tedy jako glaukom při nemocech zařazených jinde, neboli onemocnění oka) a vhledem k příslušným lékařským zprávám obviněnému tato jeho pracovní neschopnost nebránila v účasti u hlavního líčení. Navíc z okolností, za nichž došlo k vystavení potvrzení o pracovní neschopnosti, je zřejmé, že obviněný se snažil vyhnout své účasti u hlavního líčení, což předsedkyně senátu Městského soudu v Praze v konečném důsledku vyhodnotila jako důvod, pro který byl obviněný usnesením téhož soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 48 T 15/2005, vzat do vazby. Tvrzení obviněného o nemožnosti zúčastnit se hlavního líčení i v měsíci březnu 2006 je zcela nedůvodné, protože z č. l. 20 910 trestního spisu vyplývá, že obviněný se písemným prohlášením vzdal svého práva účastnit se hlavního líčení konaného ve dnech 8. 3., 17. 3., 27. 3. a 30. 3. 2006.
Nejvyšší soud na podkladě uvedených argumentů považuje námitky obviněného Mgr. V. V., jimiž s poukazem na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu vytýkal nesprávnost procesního postupu soudu prvního stupně, za neopodstatněné.
V případě dovolání obviněné L. V. pak Nejvyšší soud nemohl akceptovat ty její námitky, které jsou skutkové a procesní povahy a o něž částečně opřela naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, tento dovolací důvod mohou zakládat jen hmotně právní vady, ať již jde o právní posouzení skutku nebo o jiné posouzení podle norem hmotného práva. Jestliže ovšem obviněná nesouhlasí s některými skutkovými zjištěními, resp. s procesním postupem soudů nižších stupňů při provádění a hodnocení důkazů, neodpovídají tyto výhrady hmotně právnímu charakteru citovaného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Stejnou povahu, která se vymyká dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, mají rovněž výtky obviněné L. V. směřující proti výši uloženého trestu. Jak totiž vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jmenované obviněné byl ovšem uložen přípustný druh trestu a ve výměře, jež ničím nepřesahuje hranice příslušné trestní sazby. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií obsažených v ustanoveních §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně citovaného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu; tento dovolací důvod může být naplněn např. pochybením soudu v právním závěru o otázce, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové námitky ovšem obviněná neuplatnila, proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat jejími výhradami zaměřenými proti uloženému trestu.
Obviněný M. V. opřel své dovolání – vedle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu – též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Ten je dán tehdy, pokud se proti obviněnému vedlo trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by nebylo přípustné, kdyby se vedlo v rozporu s ustanoveními §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a §11a tr. řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkami uvedenými v ustanoveních §11 odst. 3 a §257 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku buď nezahájení takového trestního stíhání (§159a odst. 2 tr. řádu), nebo jeho zastavení [§172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, jehož se v této souvislosti dovolává obviněný M. V., pak trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno též tehdy, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle čl. 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (publikované pod č. 1/1993 Sb.) je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Takovou mezinárodní smlouvou je nepochybně i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění dalších protokolů (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), která ve svém ustanovení čl. 6 odst. 1 zakotvuje mimo jiné právo každého na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky, v níž se opakovaně zdůrazňuje, že otázku přiměřenosti délky soudního řízení je třeba posuzovat v každém případě individuálně. Z tohoto důvodu nelze stanovit obecnou délku soudního řízení, která splňuje zmíněný požadavek přiměřenosti. Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele (obviněného), chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotčenou osobu (viz např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 1982, Hradecký proti České republice – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 10. 2004, shodně též např. nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04). Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení příslušného státu (viz případ Monnet proti Francii – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 10. 1993).
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je bezpochyby významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje smyslu práva nejen obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, je v rozporu rovněž se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Případné porušení práva obviněného na spravedlivý proces nepřiměřenou délkou trestního řízení však samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Ustanovení čl. 6 Úmluvy je totiž třeba v první řadě považovat za pokyn či apel signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby byly respektovány principy soudnictví zakotvené v Úmluvě. Stát prostřednictvím orgánů k tomu určených rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případné potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů, a proto je zcela v rozporu se smyslem ustanovení čl. 6 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení, který případně způsobil průtahy v řízení v důsledku své dlouhodobé nečinnosti, se zprostil této své povinnosti, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny a trestu. Přitom – jak již bylo výše zdůrazněno – důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanoveních §11 odst. 1, 4 a §11a tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality, které patří mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně a výslovně. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ovšem neobsahuje žádný důvod či příkaz pro zastavení trestního stíhání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, publikované pod č. T 415. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává v Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
Jak přitom v posuzované věci vyplývá ze spisových podkladů (viz č. l. 103 trestního spisu), trestní stíhání obviněného M. V. bylo zahájeno usnesením ze dne 25. 11. 2003, ČVS: ÚVP-2233/2001, přičemž k jeho pravomocnému skončení došlo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 4 To 4/2009, takže trvalo necelých 6 let. Navíc, i když k pravomocnému odsouzení tohoto obviněného došlo po poměrně dlouhé době (asi 8 let), která uplynula od spáchání posuzovaných skutků, soudy nižších stupňů tuto skutečnost nepochybně promítly do úvah o druhu a výměře uloženého trestu. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu je pak dále patrné (přiměřeně viz usnesení ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094. v sešitě 46 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008), že případnou nepřiměřenou délku trestního řízení nebo delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, lze kompenzovat poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný M. V. rovněž opírá své dovolání, k jeho výkladu a posouzení se Nejvyšší soud vyjádřil již výše a uvedl, které námitky obviněného považuje za opodstatněné a odpovídající citovanému dovolacímu důvodu a ke kterým naopak nemohl přihlížet. Nejvyšší soud pak podrobněji neposuzoval ani tvrzení tohoto obviněného, jímž zpochybnil naplnění materiálního znaku pomoci k trestnému činu, resp. materiálního znaku okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Za situace, kdy zde přetrvávají pochybnosti o naplnění formálních znaků pomoci k trestnému činu, je bezpředmětné zabývat se materiální stránkou této formy účastenství.
Nad rámec uvedeného a pro případ, kdyby to při novém posouzení věci ještě přicházelo v úvahu, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že povaha pomoci a její význam pro spáchání trestného činu (hlavního) pachatele vyžadovaly individuální hodnocení nebezpečnosti činu pro společnost u pomocníka [§10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ] ve srovnání s pachatelem (§9 odst. 1 tr. zák. ) trestného činu. Proto nutnost přihlédnout k okolnosti, která podmiňovala použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. , nemusely vždy odůvodňovat u pomocníka stejné skutečnosti jako u pachatele trestného činu. V konkrétním případě tedy bylo třeba se vždy vypořádat s tím, jakým způsobem pomoc účastníka ovlivnila provedení trestného činu pachatele, včetně toho zda a jaký význam měla taková pomoc i z hlediska naplnění okolnosti, která podmiňovala použití vyšší trestní sazby (viz rozhodnutí pod č. 48/2009 Sb. rozh. tr.).
Obvinění Ing. J. K. a Ing. J. M. uplatnili ve svých dovoláních dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. K výkladu obou citovaných důvodů se Nejvyšší soud vyjádřil již výše a ohledně prvního z nich odkazuje zejména na to, co bylo uvedeno v souvislosti s dovolacími námitkami obviněného M. V. Nejvyšší soud proto nemohl akceptovat argumenty obviněných Ing. J. K. a Ing. J. M., na jejichž podkladě dovozují nepřípustnost svého trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení. Jak je přitom patrné ze spisových podkladů v posuzované věci (viz č. l. 103 trestního spisu), trestní stíhání posledně jmenovaných obviněných bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 25. 11. 2003, ČVS: ÚVP-2233/2001, a pravomocně skončilo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 4 To 4/2009, takže trvalo necelých 6 let, přičemž od spáchání předmětných skutků uplynula doba asi 8 let. I v případě těchto obviněných tedy platí obdobné závěry jako u obviněného M. V.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněných Ing. J. K. a Ing. J. M., kterou odvolacímu soudu vytýkají, že je uznal vinnými i skutkem uvedeným pod bodem IV./b) ve výroku o vině, ačkoli pro tento skutek na ně nebyla podána obžaloba. Jak je ovšem zřejmé z výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu i z navazující právní věty, obou jmenovaných obviněných se ve skutečnosti týká výrok o vině pod bodem IV./c), kde je obsažen popis skutku, pro nějž byla na tyto obviněné podána obžaloba státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. KZV 2470/2001. Jde tedy o nepřesnost Vrchního soudu v Praze, kterou mu obvinění důvodně vytkli ve svých dovoláních, byť by ji jinak bylo možno překlenout výkladem, kdyby napadený rozsudek nevykazoval další a závažnější vady, pro které musel být zrušen.
Pokud jde o dovolání obviněného J. H., ten s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu namítl porušení rovnosti občanů před zákonem, protože na rozdíl od tohoto obviněného nebyl vůbec stíhán a odsouzen svědek R. V. jako návodce k trestnému činu. Takové výhrady ovšem nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle citovaného ustanovení, jehož výklad byl podán v souvislosti s námitkami obviněného M. V. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, trestní stíhání konkrétní osoby není podmíněno tím, aby došlo k trestnímu stíhání též dalších osob, které se měly zúčastnit na určité trestné činnosti. Pouze na úvaze orgánů činných v trestním řízení totiž závisí, jak vyhodnotí existující skutkové okolnosti a vůči komu uplatní prostředky trestního práva, jsou-li k tomu splněny zákonné podmínky. Jestliže orgány činné v trestním řízení vyhodnotily, že v nyní posuzované věci není namístě trestně stíhat též svědka R. V., nelze z toho dovozovat nepřípustnost trestního stíhání obviněného J. H.
Nejvyšší soud se taktéž nezabýval tou částí dovolání tohoto obviněného, v níž pouze obecně odkázal na své závěrečné řeči, neboť uvedeným způsobem nelze vymezit obsah podaného dovolání (§265f odst. 1 tr. řádu) ani odůvodnit naplnění uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se totiž může zabývat jen těmi důvody podaného dovolání, které jsou v něm výslovně uvedeny, protože je jimi zásadně vázán i ve své přezkumné činnosti (§265i odst. 3 tr. řádu).
Protože se Vrchní soud v Praze a před ním ani Městský soud v Praze důsledně a ze shora zmíněných hledisek nezabývaly naplněním všech znaků objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterým byli uznáni vinnými Mgr. V. V., L. V. a Ing. J. K., a stejně tak ani objektivní a subjektivní stránkou pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) a c) tr. zák., jejímž spácháním byli uznáni vinnými obvinění M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H., byl naplněn jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání jmenovaných obviněných jsou v uvedených směrech částečně opodstatněná, Nejvyšší soud z jejich podnětu podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil ohledně těchto obviněných v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 48 T 15/2005, který je zatížen stejnými vadami. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc všech obviněných, jichž se týká toto rozhodnutí Nejvyššího soudu, a odstraní vady jím vytknuté, jak byly podrobně specifikovány výše. Přitom u obviněných Mgr. V. V., L. V. a Ing. J. K. především náležitě posoudí a vyjádří všechny skutkové okolnosti potřebné k naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., resp. podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., a to zejména pokud jde o rozsah a konkrétní způsob zkrácení daně z přidané hodnoty (či jiné povinné platby) nebo rozsah, způsob a formu vylákané výhody na této dani, včetně jednoznačného rozlišení obou alternativ v podobě zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. a vylákání výhody na dani ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. V souvislosti s tím je nezbytné přesně specifikovat způsobenou škodu, a to nejen co do její výše, ale též povahy z toho hlediska, jestli k ní došlo zkrácením daně, vylákáním výhody na dani či oběma způsoby.
U obviněných Ing. J. K., Ing. J. M., M. V., Ing. K. N. a J. H. je třeba znovu vyhodnotit povahu a význam jejich jednání pro zkrácení příslušné daně či pro vylákání výhody na dani a zejména otázku, jestli je skutečně možné u nich dovodit subjektivní stránku pomoci ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Bude-li u nich přicházet v úvahu trestní odpovědnost za pomoc k trestnému činu, je nezbytné u každého z pomocníků náležitě konkretizovat jeho podíl na spáchání trestného činu (hlavními) pachateli a vyjádřit i okolnosti svědčící o jeho úmyslném zavinění. Přitom zde nelze vycházet z pouhých domněnek a předpokladů, ale všechny závěry o naplnění objektivní i subjektivní stránky pomoci musí mít spolehlivý podklad v provedených důkazech a být přesvědčivě odůvodněny.
U těch z obviněných, u nichž soud nižšího stupně dovodí naplnění formálních znaků příslušného trestného činu nebo účastenství na něm, je nezbytné opětovně posoudit i naplnění materiálního znaku, resp. materiální stránky okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Protože o vině všech obviněných a případně i o jejich trestech se bude znovu rozhodovat již za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., přičemž posuzované skutky byly spáchány za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud upozorňuje na nutnost správně vyhodnotit, použití kterého zákona z hlediska časové působnosti ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 trestního zákoníku přichází v úvahu. Bude-li soud prvního stupně znovu ukládat obviněným tresty, musí v nich více než v dřívějším rozhodnutí zohlednit dobu, která uplynula od spáchání posuzovaných činů, a délku trestního stíhání, jak to ostatně nyní výslovně vyžaduje ustanovení §39 odst. 3 trestního zákoníku.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, byli rovněž uznáni vinnými obviněný M. K., jehož dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, a obviněný P. F., který vůbec nepodal dovolání, přičemž oba měli spáchat shora popsaným jednáním pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a) a c) tr. zák. Protože i ve vztahu k těmto obviněným platí výše uvedené výhrady Nejvyššího soudu, pokud jde o nedostatečné vyjádření účasti každého z obviněných na konkrétním způsobu zkrácení daně nebo vylákání výhody na dani a subjektivní stránky pomoci ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., pak tytéž důvody, pro něž byla zrušena rozhodnutí soudů nižších stupňů z podnětu dovolání obviněných Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H., prospívají též obviněným M. K. a P. F. Nejvyšší soud tedy uplatnil pravidlo „beneficium cohaesionis“ a podle §265k odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze i ve výrocích, které se týkají obou posledně jmenovaných obviněných. O jejich vině tudíž znovu rozhodne soud prvního stupně v intencích závěrů vyplývajících z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněných Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněných Mgr. V. V. a M. V., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení (resp. přerušení) výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y