ECLI:CZ:US:2005:1.US.641.04
sp. zn. I. ÚS 641/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 19. ledna 2005 sp. zn. I. ÚS 641/04 ve věci ústavní stížnosti M. H. proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, ve věci vedené pod sp. zn. ČTS:ÚVP-268/217-2000 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 2 Zt 160/2003.
I. Postupem Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, ve věci vedené pod sp. zn. ČTS:ÚVP-268/217-2000 a postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 2 Zt 160/2003 bylo porušeno základní právo stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Policii České republiky, Správě hlavního města Prahy, se ukládá, aby nepokračovala dále v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. ČTS:ÚVP-268/217-2000 a aby neprodleně v této věci jednala. Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 se ukládá, aby nepokračovalo dále v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 2 Zt 160/2003 a aby neprodleně v této věci jednalo.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2004, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud nařídil Policii České republiky, Správě hlavního města Prahy, (dále jen "Policie") ve věci vedené pod sp. zn. ČTS:ÚVP-268/217-2000 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "státní zastupitelství"), ve věci ve věci vedené pod sp. zn. 2 Zt 160/2003, aby konaly a rozhodly.
Jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, dne 7. 11. 2000 mu bylo sděleno obvinění ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a b) trestního zákona a bylo současně rozhodnuto o jeho vzetí do vazby. V červenci 2001 byl z vazby propuštěn. Od této doby dle tvrzení stěžovatele nebyly vůči němu činěny žádné vyšetřovací úkony a neproběhly žádné výslechy svědků a tato nečinnost trvala i v průběhu let 2002, 2003 a 2004. Proto stěžovatel podal dne 19. 7. 2004 žádost o odstranění průtahů ve vyšetřování. Vzhledem k tomu, že na ni stěžovatel, jak uvádí, nedostal od státního zastupitelství v zákonné 30 denní lhůtě odpověď, podal Městskému státnímu zastupitelství v Praze dne 6. 9. 2004 "žádost o provedení dohledu". Dne 9. 9. 2004 pak byla stěžovateli zaslána odpověď státního zastupitelství, ze které, dle názoru stěžovatele, vyplývá, že průtahy byly shledány, nicméně nebyla přijata žádná opatření k jejich odstranění.
Podle názoru stěžovatele nelze považovat dobu čtyř let, po kterou přípravné řízení probíhá, za přiměřenou, a to zejména za situace, kdy v dané věci nejsou od července 2001 činěny žádné úkony. Dle názoru stěžovatele dochází k nerespektování jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo státní zastupitelství. Ve svém vyjádření uvádí, že se jedná o relativně složitou trestní věc, a poukazuje na počet obviněných, množství útoků a zejména pak na nutnost získávání informací od cizozemských bankovních ústavů. Ústavní stížnost považuje za tendenční a účelovou, s tím, že se nedá říci, že by policejní orgán průběžně neprováděl vyšetřovací úkony. Státní zastupitelství poukazuje na to, že v dané věci jsou činěny zejména úkony spočívající v obstarávání zpráv od zahraničních bank, přičemž některé jsou činěny formou mezinárodní pomoci. Pokud jde o žádost stěžovatele o odstranění průtahů, státní zastupitelství ve svém vyjádření zaslaném Ústavnímu soudu sděluje, že trestní zákon o žádné 30denní lhůtě nehovoří, a vzhledem k rozsáhlosti vyšetřovacího spisu, který bylo nutno prověřit, byla tato žádost vyřízena bez zbytečného odkladu. Navíc považuje petit ústavní stížnosti za nesrozumitelný, když je v něm žádáno, aby rozhodlo, ale již není řečeno o čem. V závěru svého vyjádření státní zastupitelství navrhlo, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Na základě výzvy Ústavního soudu se rovněž vyjádřila Policie. Ve svém vyjádření Ústavnímu soudu sdělila následující: V průběhu let 2002 a částečně 2003 byla ověřována totožnost obviněných cizích státních příslušníků, přičemž žádosti musely být několikrát urgovány, protože bulharská strana informace nepodávala nebo nepodávala v dostatečné míře. Současně se ověřovaly doklady zajištěné při domovních prohlídkách. Rovněž bylo nutné urgovat žádost u banky, která dodnes nepodala zprávu, třebaže jiné banky tak učinily. Ve druhé polovině roku 2003 pak byly podány návrhy na právní pomoc vyžádáním zpráv od cizozemských bank. Od této právní pomoci však bylo na pokyn dozorujícího státního zástupce upuštěno a od února 2004 byly vyžádány zprávy přímo od cizozemských bank. Některé z bank odpověděly, jiné však přes opětovné žádosti ze září a října 2004 do současné doby zprávy nepodaly. V roce 2004 rovněž byla vyžádána jedna právní pomoc z Francie, když banka mimo právní pomoc informace poskytnout odmítla; tato žádost dosud nebyla doručena. Také byly vyžádány zprávy z prodejen. Závěrem svého vyjádření Policie uvádí, že se jedná o rozsáhlou trestnou činnost dvanácti obviněných, z čehož vyplývá i dlouhodobější vyšetřování, zejména když obvinění svoji trestnou činnost popírají. V současné době Policie vyčkává na doručení zpráv z části cizozemských bank, z napadených prodejen a na právní pomoc z Francie a poté bude přistoupeno k seznámení s výsledky vyšetřování, vzhledem k čemuž se Policie domnívá, že vyšetřování probíhá plynule. Policie ve svém vyjádření ještě také podotkla, že policejní komisař zpracovává paralelně podobné nebo ještě rozsáhlejší kauzy,
III.
Dle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Obdobně dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
K posouzení, zda v daném případě bylo postupováno v souladu s uvedenými ustanoveními, konstatuje Ústavní soud především, že k otázkám přiměřenosti doby řízení z ústavněprávního pohledu se opakovaně vyjádřil ve své judikatuře, včetně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 600/03 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 6, strana 35], sp. zn. I. ÚS 660/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 24, strana 219), sp. zn. I. ÚS 647/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 84, strana 313), sp. zn. I. ÚS 210/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 127, strana 297), sp. zn. I. ÚS 296/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 107, strana 121), sp. zn. I. ÚS 332/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 106, strana 115), sp. zn. II. ÚS 71/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 83, strana 281), sp. zn. II. ÚS 225/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 23, nález č. 102, strana 35), sp. zn. II. ÚS 408/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 18, strana 169), sp. zn. II. ÚS 284/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 123, strana 269), sp. zn. II. ÚS 335/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 137, strana 385), sp. zn. II. ÚS 504/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 50, strana 25), sp. zn. III. ÚS 696/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 133, strana 189), sp. zn. III. ÚS 75/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 140, strana 3), sp. zn. IV. ÚS 180/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 112, strana 157), sp. zn. IV. ÚS 193/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 120, strana 85), sp. zn. IV. ÚS 278/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 20, strana 187), sp. zn. IV. ÚS 475/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 7, strana 39), sp. zn. IV. ÚS 36/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 56, strana 73) - vše též na www.usoud.cz.
V souladu s touto judikaturou při posuzování tvrzeného porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů Ústavní soud postupuje v každé věci samostatně a zvažuje, zda se s ohledem na okolnosti případu jedná o neodůvodněné průtahy či nikoliv. Přiměřenost doby řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů. V případě trestního řízení tak může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku. Státu pak nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv stěžovatelem. Konečně je třeba zkoumat, zda orgány činné v trestním řízení konaly v dané věci plynule.
IV.
Ústavní soud si za účelem ověření pravdivosti skutkových tvrzení stěžovatele a posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal od Policie spis vedený pod sp. zn. ČTS: ÚVP-268/217-2000 (dále jen "spis Policie"). Na základě obsahu tohoto spisu a ve světle výše uvedeného Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná.
Ústavní soud v první řadě shledal, že předmětná věc se vyznačuje značnou mírou složitosti, danou zejména počtem obviněných, množstvím útoků a mezinárodními prvky. Ústavní soud dále zkoumal, zda těmito faktory lze ospravedlnit délku daného přípravného řízení.
Ústavní soud ze spisu Policie zjistil, že proti stěžovateli bylo dne 7. 11. 2000 zahájeno trestní stíhání, které dosud neskončilo. Od počátku období, na které se stěžovatel zaměřuje ve své ústavní stížnosti, tedy od června 2001 do konce roku 2001, byla v tomto přípravném řízení prováděna řada úkonů, zejména výslechů svědků a obviněných a zjišťování informací od bankovních ústavů. V průběhu let 2002 až 2004 se pak počet úkonů výrazně snižuje a zejména je zaměřen na získávání informací ze zahraničí.
Právě potřebou informací týkajících se cizích státních příslušníků a obzvláště pak platebních karet vydaných v zahraničí Policie, potažmo státní zastupitelství vysvětlují délku daného řízení. Ústavní soud nicméně konstatuje, že délka řízení nebyla prodlužována pouze samotnou potřebou těchto informací, nýbrž z velké části nedůsledností práce orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s jejich získáváním.
V první řadě k tomu Ústavní soud konstatuje, že již samotná data, kdy orgány činné v trestním řízení o dané informace ze zahraničí žádaly, jsou v mnoha případech na pováženou. Ze spisu Policie vyplývá, že již v průběhu roku 2001 (dopisy z 6. 8. 2001, 13. 8. 2001, 5. 11. 2001) obdržela odpovědi tuzemských bank, ve kterých je mimo jiné uváděno, že část informací nemohou poskytnout a lze je získat pouze u zahraničních vydavatelských bank. Teprve v průběhu roku 2003 (dopisy doručené státnímu zastupitelství 1. 9. 2003, 23. 9. 2003) však orgány činné v trestním řízení přikročily k požádání o tyto informace cestou žádosti o právní pomoc. Ústavní soud shledává, že takovýto postup byl v rozporu se zásadou rychlosti řízení vyjádřenou v §2 odst. 4 trestního řádu a dalších jeho ustanoveních, která představují promítnutí čl. 38 odst. 2 Listiny do úpravy trestního řízení. Bylo na orgánech činných v trestním řízení, aby v přiměřené lhůtě zvážily, zda dané informace budou ze zahraničí vyžadovat, a podnikly v tom příslušné kroky. Dobu dvou let v tomto případě za přiměřenou považovat nelze, přičemž na tomto konstatování by nic nemohl změnit ani eventuální fakt, že by během těchto dvou let byly ve větším počtu prováděny další jiné úkony v daném trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení totiž mohly a měly předpokládat, že získávání informací ze zahraničí může být časově náročné, jak si na to ostatně samy stěžují v souvislosti s podáváním údajů bulharskou stranou v dřívějších fázích vyšetřování, a proto se měly věnovat tomuto problému přednostně a o tyto informace zažádat co nejdříve. Nejenom že tak neučinily, ale od zmíněné právní pomoci bylo ustoupeno a informace byly od února 2004 vyžadovány přímo od zahraničních bank (23. 2. 2004, 24. 2. 2004, 1. 3. 2004, 4. 3. 2004, 5. 3. 2004 a další), tedy ještě o řadu dalších měsíců později. K tomu nezbývá Ústavnímu soudu, než konstatovat, že bylo na orgánech činných v trestním řízení, aby si zjistily a ujasnily, jakým způsobem budou informace od zahraničních bank získávat, a v přiměřené lhůtě tak učinily. Řada měsíců musela uplynout zbytečně, než orgány činné v trestním řízení změnily taktiku a namísto zprostředkovaného získávání informací cestou mezinárodní právní pomoci se obrátily na zahraniční banky přímo.
Ze spisu Policie je nepochybné, že na žádosti o získávání informací se orgánům činným v trestním řízení nedostalo vždy včasné odpovědi. Otázka, kterou si Ústavní soud musel položit, byla, zda orgány činné v trestním řízení na tuto situaci reagovaly adekvátně. Odpověď zní, že nikoliv. Ze spisu sice vyplývá, že své žádosti urgovaly, což může hrát při posuzování průtahů svou roli (srovnej Wloch proti Polsku, http://cmiskp.echr.coe.int), ale opakované žádosti a urgence učiněné po půl roce nečinnosti dotázaného adekvátní reakcí nejsou. Ústavní soud k uvedenému rovněž dodává, že je nepřijatelné, aby trestní řízení bylo do nekonečna prodlužováno s odkazem na nutnost získávat informace ze zahraničí. Je věcí státu, aby se s problematikou zahraničních prvků v trestním řízení, včetně mezinárodní spolupráce, vypořádal zajištěním funkčního a rychlého systému právní pomoci či jiným způsobem.
Vůbec již nelze akceptovat situaci, kdy jedna z tuzemských bank na žádost orgánů činných v trestním řízení ze dne 28. 6. 2001 doposud nijak nereagovala. V §8 odst. 1 a 2 trestního řádu se stanoví, že státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů, a jestliže je toho v trestním řízení třeba k řádnému objasnění okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nebo v řízení před soudem též k posouzení poměrů obviněného anebo pro výkon rozhodnutí, může státní zástupce a po podání obžaloby nebo návrhu na potrestání předseda senátu požadovat údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství. V daném případě byly zaslány urgence, vždy na stejnou adresu. Orgány činné v trestním řízení však mohly též např. poslat stížnost na nečinnost adresovanou vedení této banky. Podle §66 trestního řádu je také možné potrestat toho, kdo neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, pořádkovou pokutou do výše 50 000 Kč. Pokud tuzemská banka neplní své povinnosti, je namístě ji za to postihnout, nikoliv toto její počínání trpět bez jakékoliv reakce, tím spíše, pokud nečinnost trvá několik let. Je úkolem státu a jeho orgánů, aby si vytvořily nástroje, kterými zajistí plnění povinností vyplývajících z jeho zákonů, a tyto nástroje pak příslušně využívat.
Konečně Ústavní soud podotýká, že ačkoliv orgány činné v trestním řízení poukazují na pomalou odezvu při získávání informací jak doma, tak i v zahraničí, samy si počínaly liknavě, když v naprosto jednoduché záležitosti na písemný dotaz z rumunské strany z 4. 3. 2003, zda jeden ze spoluobviněných je zadržený v České republice, reagovaly po více než 5 měsících - až 22. 8. 2003.
Ústavní soud vzhledem k uvedenému shledal, že délku přípravného řízení lze připisovat míře složitosti případu jen částečně. Ústavní soud má za to, že složitostí věci lze odůvodnit pouze nutnost řádné činnosti orgánů činných v trestním řízení, nikoliv jejich nečinnost nebo činnost, která je díky svému špatnému provádění neefektivní až diletantská.
K dalšímu obsahu vyjádření orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud považuje za nutné především uvést, že je třeba zcela odmítnout jejich argument týkající se jejich přetíženosti. Ústavní soud v minulosti mnohokrát rozhodoval o stížnostech proti nečinnosti soudů a konstatoval, že námitky přetíženosti soudů je sice možné připustit jako konstatování obecného stavu, těžko však ve věci samé, neboť nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů. Ústavnímu soudu nezbývá, než stejné aplikovat i na Policii a státní zastupitelství. Je na státu, aby zajistil takové personální a technické vybavení orgánů činných v trestním řízení a organizaci jejich práce tak, aby byly schopné vést trestní řízení v souladu s požadavky kladenými čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Případnými nedostatky v tomto směru nelze omlouvat porušování ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud je navíc v této souvislosti nucen konstatovat, že z dopisu Policie adresovaného obhájci jednoho ze spoluobviněných ze dne 24. 5. 2002 vyplývá, že již v této době Policie přiznávala svoji přetíženost a slibovala brzkou nápravu, přesto však ke zlepšení nedošlo.
Ze zjištění Ústavního soudu také plyne, že stěžovatel nečinil žádné procesní úkony, které by byly nějakým způsobem obstrukční, a uzavírá, že stěžovateli průtahy v daném řízení nelze přičítat. Trestní řízení je ovládáno zásadou presumpce neviny, a proto pouhý fakt, že se obviněný nepřiznal k trestné činnosti, nelze považovat za relevantní a uvádět jako důvod k průtahům.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s názorem Policie a státního zastupitelství, že v dané věci jsou činěny úkony průběžně a vyšetřování probíhá plynule. Pojem plynulost v trestním řízení je třeba chápat ve světle ústavně zaručených práv stěžovatele a také v kontextu zásady rychlosti řízení zakotvené v ustanoveních trestního řádu. V daném případě vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že dané řízení plynule neprobíhalo.
V.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, Policie i státní zastupitelství vyjádřily svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání shledal, že stěžovatelova ústavně zaručená práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy byla porušena, a uložil Policii a státnímu zastupitelství, aby nepokračovaly v průtazích v daném řízení a neprodleně v této věci jednaly.