ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.459.2020.3
sp. zn. 6 Tdo 459/2020-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci ve Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2020, č. j. 7 To 428/2019-167, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 152/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2020, č. j. 7 To 428/2019-167, jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2019, č. j. 91 T 152/2019-141, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2019, č. j. 91 T 152/2019-141 , byl obviněný J. G. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle jeho zjištění dopustil tím, že
dne 11. 7. 2019 v době kolem 13.40 hod. jakožto ostraha v Brně na ul. XY č. XY před bočním vchodem do prodejny obchodního domu XY pronásledoval poškozeného A. D., nar. XY, který byl na útěku po drobné krádeži v obchodním domě XY, kde se nacházelo větší množství lidí, přičemž poškozeného dohonil, přitiskl na zeď a ve snaze zabránit poškozenému v útěku z obchodního domu jej fyzicky napadl tak, že jej opakovaně udeřil kovovým taktickým bojovým perem s označením ESP PEN délky 160 mm s hrotem 3 mm, černé barvy, a to do oblasti zad, hrudníku a levé nohy, přes které měl poškozený oděv, přičemž mu hrotem tohoto taktického pera způsobil vícečetná drobná poranění charakteru tržně zhmožděných ran okrouhlého tvaru na zádech, a to 4 x v oblasti nad levou lopatkou a na zadní straně levého ramene a 4 x u páteře, dále škrábancovité oděrky na zádech v oblasti hrudní páteře, na zadní straně levého ramenního kloubu, na zadní straně krku, na zadní straně pravého ramene, v levé bederní krajině a na levé boční straně hrudníku, okrouhlou drobnou oděrku s hematomem v oblasti dolní části hrudní kosti, dále 4 tržně zhmožděné okrouhlé až elipsovité rány na zevní straně levého stehna, kolena a bérce a krevní výron ve střední části zevní plochy levého stehna, kdy ze soudně lékařského hlediska a při způsobu útoku uvedeným taktickým perem hrozil vznik vážnějších poranění, než jaká nastala, a to zcela reálně zejména v podobě poranění stěny hrudní, páteře a kolenního kloubu s dobou citelného omezení v rozsahu až do 6 týdnů, přičemž obžalovaný G. opakovaně během napadení na poškozeného křičel, že „jestli z toho bude něco mít, tak jej zabije, a že mu tu propisku bodne do oka“, přičemž uvedeného útoku kovovým taktickým bojovým perem zanechal až ve chvíli, když na něj kolemjdoucí křičeli, aby toho okamžitě nechal, načež je poslechl a v této chvíli, kdy seděl na poškozeném ležícím již na zemi, vyčkal s ním do příjezdu policejní hlídky,
a uvedeného jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 7 T 148/2018, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2019, odsouzen pro zvlášť závažný zločin těžké ublížení na zdraví podle §145 odstavec 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odstavec 1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odstavec 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 48 měsíců.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 kusu taktického bojového pera s označením ESP PEN délky 160 mm s hrotem 3 mm, černé barvy.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 1. 2019, č. j. 7 To 428/2019-167 , jímž je podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zbyňka Čermáka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že v jeho případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
5. První námitkou obviněného je, že se soudy obou stupňů opomenuly zabývat otázkou existence okolností vylučujících protiprávnost jeho činu. Konkrétně pak tím, zda svým jednáním pouze neuplatňoval svépomoc ve smyslu §14 odst. 2 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále „OZ“), v rovině trestní pak, jestli nebyly naplněny podmínky nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, případně, zda se nejednalo o exces z ní.
6. Dovolatel má za to, že jeho jednání je třeba posuzovat jako svépomoc, neboť poté, co přistihl poškozeného při krádeži zboží v obchodě, se tohoto snažil vlastním úsilím zajistit a tím i zažehnat zásah do vlastnického práva majitele obchodu. K tomuto odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 572/2006 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 34/2010-73. Ve vztahu ke zmiňované námitce týkající se nutné obrany uvádí, že ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem (ochrana majetku). Zároveň připomíná, že nutná obrana se posuzuje z pohledu ryze subjektivního, tedy pohledu obránce tak, jak se mu jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, nikoliv jak by se mohla jevit dalším osobám.
7. Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval jeho zcela konkrétně uvedenými námitkami. Z provedeného dokazování podle něj jasně vyplývá, že uplatňoval svépomoc s gradující tendencí (v reakci na stupňující se chování poškozeného). Po posuzování jeho jednání nelze omezit jen na projevy mimo prostory obchodního domu XY, neboť že šlo o jednání trvající, které započalo v prodejně protiprávním jednáním poškozeného (zloděje). Proto se mohl dopustit nejvýše excesu z nutné obrany, což mělo být soudem zohledněno jako polehčující okolnost podle §41 písm. g) tr. zákoníku. Již z uvedených důvodů považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné a nepřezkoumatelné.
8. Dovolatel dále namítá, že soudy chybně kvalifikovaly jeho jednání jako zločin vydírání, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka jeho skutkové podstaty. Pokud by vůbec šlo spatřovat v relevantní části jeho jednání nějaký trestný čin, mohlo by se jednat toliko o přečin nebezpečného vyhrožování. Ve vztahu k tomuto taktéž namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3136/09. Výroková část týkající se zločinu vydírání podle něj vůbec neodpovídá zjištěnému stavu, nalézacímu soudu vytýká, že si zjednodušil práci tak, že spojil jeho samostatná dílčí jednání dovolatele do jednoho skutku a zároveň se vyjádřením „opakovaně během napadení“ snažil záměrně vzbudit dojem, že šlo o jednání, kterého se on dopouštěl opakovaně během útoku taktickým perem na poškozeného. Uvedené vyjádření přitom nemá podklad v provedených důkazech, neboť jak on, tak poškozený uvedli, že verbálních projevů, ve kterých bylo soudy spatřováno spáchání zločinu vydírání, se dopustil až ve fázi po zpacifikování poškozeného před příjezdem policie a rozhodně ne opakovaně. Je přitom pochybením, že soud tyto projevy neposuzoval ve vztahu k relevantnímu dílčímu momentu, nýbrž je spojil, což z hlediska právní kvalifikace mění vyznění skutku.
9. Obviněný následně podotýká, že jeho verbální projevy ve vztahu k zločinu vydírání (pohrůžky) není možné hodnotit jako dosahující takové intenzity, aby v poškozeném vyvolaly důvodnou obavu, že dojde k jejich naplnění, přičemž to ani neměl v úmyslu. Je to ostatně potvrzeno v samotném odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ( „Když už ležel, doslova prohlásil, že jestli z tohoto něco bude mít, tak ho zabije. Tomu se poškozený pouze ušklíbl. Obžalovaný mu řekl, že pokud se tomu bude blbě smát, tak mu tu propisku bodne do oka. Slova o zabití bral zprvu s rezervou…“ ). Uvedená slova rozhodně nepronesl v úmyslu ovlivnit poškozeného jako případného svědka v jakékoliv fázi trestního řízení, tak aby proti němu nesvědčil. Okolnosti rozepře spočívající v tom, že se vše událo před zraky davu přihlížejících, přece v něm nemohly vyvolat představu, že umlčením jednoho svědka jakkoliv zabrání zjištění materiální pravdy. Soustředil se pouze na svůj pracovní výkon jakožto pracovníka ostrahy spočívající v zadržení poškozeného (zloděje), kterého vůbec nevnímal jako svědka. Po jeho zpacifikování sám zavolal policii. Naplnění subjektivní stránky je tedy ve vztahu ke zločinu vydírání pouze domněnkou orgánů činných v trestním řízení.
10. V rámci odvolacího řízení se soud taktéž nevypořádal s jeho námitkami stran uloženého trestu. Naprosto chybí úvaha soudu o polehčujících okolnostech (nutná obrana či exces z ní viz výše), čímž byl obviněný jednoznačně zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Soud se taktéž nedostatečně zabýval jeho námitkou ohledně disproporce škodlivosti daných činů. Tedy, že je výrazněji sankcionován za verbální projevy kvalifikované jako zločin vydírání než za fyzický útok kvalifikovaný jako přečin ublížení na zdraví. To přes skutečnost, že soud ve svých úvahách o uložení trestu věnuje podstatně více pozornosti právě útoku fyzického rázu.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatuje, že zmíněné dovolání považuje ve své podstatě za důvodné. Není podle něj jednoznačné, zda obviněný jednal protiprávně, není jasné, zda případně překročil limity některé z okolností vylučujících protiprávnost a pokud ano, s jakým důsledkem pro jeho trestní odpovědnost. Přesvědčivé nejsou ani závěry soudů stran naplnění skutkových podstat trestných činů, jež jsou obviněnému kladeny za vinu.
13. Lze sice souhlasit s tím, že v určitém momentu již obviněný nejednal v rámci nutné obrany, nicméně odvolací soud nezhodnotil tu fázi jednání obviněného, kdy o nutnou obranu jednoznačně šlo. Nezhodnotil tedy ani skutečnost, že na nutnou obranu navazující jednání obviněného může být extenzivním excesem z mezí nutné obrany. Jinými slovy, státní zástupce sice nesouhlasí s argumentací obviněného, že se jednalo o nutnou obranu po celou dobu jeho počínání, ovšem má za to, že dovolateli lze přisvědčit v tom, že se jednalo o exces z ní, který měl být v hodnocení soudu zohledněn. Tento závěr totiž může mít důsledek i v právní kvalifikaci daného jednání, například užitím některé z privilegovaných skutkových podstat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3395/10 a na ně navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 825/2013), případně vyloučením naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1283/2014). Nic z uvedeného však nebylo soudy obou stupňů zohledněno.
14. Podle státního zástupce se soudy rovněž vůbec nezabývaly tou skutečností, že jednání obviněného je krom nutné obrany (resp. excesu z ní), možno podřadit i pod institut tzv. občanského zadržení podle §76 odst. 2 tr. ř. , jehož podmínky naplněny byly, případně opět bylo vybočeno z jejich limitů. V rozhodnutí soudů obou stupňů absentuje i alespoň základní úvaha stran zmíněného problému. Tu není na místě tuto nahrazovat v rámci dovolacího přezkumu, neboť měla být zahrnuta již v rozhodnutí nalézacího soudu. Již z těchto důvodů nemohou podle názoru státního zástupce přezkoumávaná rozhodnutí obstát.
15. Popis skutku ve vztahu k pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a 146 odst. 1 tr. zákoníku považuje státní zástupce za nedostatečný, neboť v něm chybí vyjádření úmyslu obviněného směřujícího k trestněprávně relevantnímu následku, tedy že vážnější následek přivodit chtěl, nebo s ním byl alespoň srozuměn. Obviněný použil nižší sílu, než jíž bylo třeba ke způsobení zranění dosahujícího intenzity pro kvalifikaci jeho jednání jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a to přes skutečnost, že takovou sílu použít mohl. Není tedy jasné, z čeho je soudy usuzováno na chtění nebo alespoň srozumění obviněného s následkem ublížení na zdraví, když ten navíc mířil rány na méně zranitelná místa poškozeného.
16. Skutková zjištění soudů nepokládá státní zástupce za dostatečná ani ve vztahu ke kvalifikaci skutku jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku. Ze skutkové věty je podle něj zřejmé, že cílem jednání obviněného, potažmo jeho úmyslem bylo zadržet osobou podezřelou z krádeže (poškozeného). S ohledem na dikci §76 odst. 2 tr. ř. pojednávající o tzv. občanském zadržení, však v takovém jednání nelze spatřovat vydírání. Obviněný pouze realizoval právo, které podle citovaného ustanovení náleží každému člověku. Neobstojí ani tvrzení nalézacího soudu v bodu 15. jeho rozsudku, podle kterého bylo podstatou vydírání násilné omezení osobní svobody poškozeného a i pohrůžka, aby se případně jakkoliv negativně nevyjadřoval o osobě obviněného. Ustanovení §76 odst. 2 tr. ř. s omezením osobní svobody podezřelého počítá, resp. ji předpokládá. Z pronesení expresivních projevů při tomto zadržování taktéž není možné dovodit naplnění skutkové podstaty zločinu vydírání. Jedinou otázkou tu je, zda si obviněný při zákroku počínal adekvátně situaci a jaký má jeho případný exces dopad na jeho trestní odpovědnost.
17. Státní zástupce není přesvědčen o tom, že by případné vydírání bylo obviněným pácháno na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. Pro takový závěr podle něj opět absentují relevantní skutková zjištění. Slova obviněného, že „jestli z toho bude něco mít, tak jej zabije, a že mu tu propisku bodne do oka“, zmíněný kvalifikační znak nezakládají. Není tu možné dovodit, byť nepřímý úmysl obviněného ve vztahu k tomuto znaku. Je opravdu nepravděpodobné, že v dané emočně vypjaté situaci obviněný vnímal poškozeného jako svědka v případném trestním řízení. Obviněný zmíněnými slovy primárně dával váhu svému jednání při pacifikaci poškozeného, přičemž těžko v danou chvíli přemýšlel nad tím, že by v budoucnu mohl poškozený stát v roli svědka při trestním řízení vedeném proti němu. Argument ohledně případného bodnutí taktického pera do oka poškozeného, pokládá státní zástupce za lichý, protože bodnuto mělo být ihned. Celému incidentu přihlíželo více osob, na něž se obviněný neobracel a nesnažil se je vydírat k tomu, aby je jako svědky zastrašil. Výhružky směřované pouze k jednomu svědkovi, když svědků je podstatně více, nemají žádný větší efekt. Vzhledem k výše uvedenému se zdá, že obviněný pouze pacifikoval zloděje a svými slovními vyjádřeními spíše dodával váhu samotnému zadržení poškozeného (zloděje). Nelze tedy dovozovat úmyslu působení na svědka.
18. Ve vztahu k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku zaujal státní zástupce názor, že okolnosti existence nutné obrany podle §29 tr. zákoníku nebo zadržení podezřelého podle §76 odst. 2 tr. řádu vylučují zmíněnou kvalifikaci, a to i v případě excesu z nutné obrany nebo občanského zadržení. Pokud někdo hrubě narušuje veřejný klid a pořádek, počíná si neuctivě a neukázněně ve vztahu k zásadám občanského soužití pak je to především ten, kdo svým počínáním zavdává k obrannému či zadržovacímu jednání podnět. Nutná obrana či tzv. občanské zadržení jsou ve svém základu jednáními žádoucími či potřebnými, a to i v případně vybočení z jejich limitů. Případné prosté vybočení z předmětných okolností vylučujících protiprávnost sice vede k tomu, že protiprávnost činu není vyloučena, ovšem stále nelze dané zadržující/obranné jednání hodnotit, jako nemorální, nechtěné či zavrženíhodné. Zároveň takové jednání nesvědčí o neuctivém nebo neukázněném přístupu zasahujícího člověka k zásadám občanského soužití. Taktéž nelze mluvit o zavinění nezbytném pro spáchání přečinu výtržnictví. Vůle obviněného se totiž orientovala na jednání obranné/zadržovací. Nelze tak konstatovat úmysl, a to ani v jeho eventuální formě.
19. Ve vztahu k poskytnutému rozboru týkajícímu se právní kvalifikace excesů z limitů okolností vylučujících protiprávnost odkazuje státní zástupce i na odbornou literaturu, podle které „Každé fyzické napadení občana… není nutně výtržnictvím. Rozhodně nelze za výtržnost pokládat jednání v nutné obraně, zpravidla ani tehdy, byly-li její hranice překročeny“. Dále v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1283/2014.
20. Podle státního zástupce má však projednávaná věc i jinou rovinu, než tu formálně právní a sice „obyčejnou“ lidskou spravedlnost. Je tu nutno uvést, že celý incident v podstatě zavinil poškozený, který bezostyšně kradl v obchodě a po svém odhalení se snažil z místa činu utéct a tím uniknout spravedlnosti. V důsledku je však potrestán obviněný, a to poměrně tvrdým trestem nepodmíněného odnětí svobody v trvání převyšující tři léta. Zloděj je tedy stavěn do role oběti a občan, který ho zadržel, byť ne zcela adekvátním způsobem, je označen za pachatele zločinu a poslán na relativně dlouhou dobu do vězení. Vše za situace, kdy z objektivního hlediska zloději nijak vážněji neublížil. I kdyby došlo k formálnímu naplnění znaků některého z trestných činů, by bylo na místě zohlednit zásadu uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy ultima ratio . Jednání obviněného se totiž spolu se všemi okolnostmi případu do značné míry vymyká typově shodným trestným činům. K otázce společenské škodlivosti státní zástupce připomíná také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13 a ve vztahu k tomuto dodává, že obviněný v tomto případě sledoval legitimní cíl přesto, že možná překročil některé právem stanovené meze. V takovém případě je možné mluvit o značném snížení společenské škodlivosti jednání obviněného.
21. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil, stejně jako i další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l tr. ř. přikázal věc uvedenému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a to i pro případ učinění jiného než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvody dovolání
a) obecná východiska
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
27. Argumentaci dovolatelem uplatněnou v jeho mimořádném opravném prostředku je třeba považovat za odpovídající jím deklarovanému důvodu dovolání a současně i za takovou, která neumožňuje, aby o podaném dovolání bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Obviněný totiž své tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení zjištěného skutku odvolacím soudem zakládá na soudy učiněných skutkových zjištěních, která – byť nejsou v celé šíři vyjádřena ve výrokové části rozsudku soudu prvního – umožňují zcela jednoznačnou identifikaci toho, že se jednání, které podle závěrů soudů nižších stupňů odůvodnilo vyslovení jeho trestní odpovědnosti označenými trestnými činy, dopustil v reakci na protiprávní jednání poškozeného ( „pronásledoval poškozeného A. D., nar. XY, který byl na útěku po drobné krádeži v obchodním domě XY“ ). Nepochybnou skutečností tudíž je, že to byl právě poškozený, kdo se jako první dopustil závadového a protiprávního jednání, na něž byl obviněný – a to nikoli pouze z důvodu svého pracovního zařazení – oprávněn reagovat způsoby, které zmiňuje, ať již dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku (instituty svépomoci podle §14 odst. 2 obč. zák. a nutné obrany podle §29 tr. zákoníku) či státní zástupce ve svém vyjádření k němu (oba již uvedené a navíc zadržení osoby podezřelé podle §76 odst. 2 tr. ř.). Namítá-li proto obviněný, že v dovoláním napadeném usnesení soudu odvolacího (a potažmo ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) není věnována žádná pozornost posouzení zjištěného skutku z pohledu jím uvedených okolností vylučujících protiprávnost činu, pak nepochybně vznáší vůči tomuto rozhodnutí výhrady, které zakládají přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení (resp. i jemu přecházející rozsudek soudu nalézacího, který jím byl označen za zcela zákonný v důsledku zamítnutí odvolání obviněného jako nedůvodného podle §256 tr. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné.
28. Je nepochybnou skutečností, že obviněný ve svém odvolání (č. l. 156 až 159) uplatnil obsahově shodné námitky jako ve svém mimořádném opravném prostředku napadajícím rozhodnutí soudu druhého stupně, což je ostatně zřejmé i z odůvodnění napadeného usnesení (str. 2). Již v řízení před odvolacím soudem tak brojil proti rozsudku soudu prvního stupně námitkami upozorňujícími na to, že se v něm uvedený soud nevypořádal se všemi rozhodným skutečnostmi, když nezaujal stanovisko k tomu, zda nejednal způsobem právním řádem aprobovaným (svépomoc, nutná obrana), či zda se v odsuzujícím výroku popsaného jednání nedopustil v excesu z nutné obrany (podle něj excesu intenzivního). Jednoznačně tak již v tomto řízení nastolil otázku nutnosti posouzení vlastní protiprávnosti svého činu.
29. Odvolací soud, který se ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, však k této otázce žádné stanovisko nezaujal , když v rozporu s obsahovým vyzněním odvolání, resp. i explicitně uvedenými námitkami, které žádné pochybnosti o jejich obsahu nezaložily, vyšel z toho, že (str. 2) obviněný „namítá zejména subjektivní stránku žalovaného jednání s následnou právní kvalifikací“, na což pak navázal sdělením, že „stejně jako soud I. stupně dospěl k závěru, že jak objektivní, tak i subjektivní stránka všech žalovaných trestných činů je dána“. V celé části věnované odůvodnění výroku o vině (str. 3 až 5) se k odvolacím námitkám obviněného opřeným o znění §14 odst. 2 obč. zák. a §29 tr. zákoníku nevyjádřil. Nevyložil tudíž ani, proč je případně nedůvodný požadavek obviněného, aby zjištěný skutek byl posouzen jako exces z podmínek nutné obrany. Jediné, co z uvedeného hlediska lze v odůvodnění usnesení odvolacího soudu nalézt, je jeho zmínka o tom, že se obviněný dále uvedeného jednání dopustil „i poté, co měl batoh poškozeného s odcizenými věcmi ve své dispozici (už ho nemusel pronásledovat)“. Uvedené konstatování by mohlo zakládat úvahu, že odvolací soud neshledával u skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku splnění podmínek nutné obrany pro to, že již útok poškozeného na cizí majetek netrval (a ani nehrozil). Nutno však konstatovat, že žádné právní závěry v uvedeném směru v napadeném usnesení vyloženy nejsou. Otázkou předchozího jednání obviněného vůči poškozenému na prodejně, resp. významu samotného (primárního závadového) jednání poškozeného, se tak odvolací soud (stejně jako předtím soud nalézací) nezabýval z hlediska právního posuzování skutku, pro který byla na dovolatele podána obžaloba, ač časové a místní souvislosti, jakož i subjektivní souvislost jednání obviněného s nimi, jsou i z provedeného dokazování zcela zřejmé a mají svůj odraz i v samotném popisu skutku ( „pronásledoval poškozeného A. D., nar. XY, který byl na útěku po drobné krádeži v obchodním domě XY“ ).
30. Tento přístup odvolacího soudu, který se naprosto vyhnul odpovědi na zmíněnou zcela podstatnou odvolací námitku obviněného (za takovou ji třeba považovat i s přihlédnutím ke zjištěním učiněným v rozhodnutích obou soudů nižších stupňů - prvotní protiprávní jednání poškozeného), vede dovolací soud k poznatku, že zrušení dovoláním napadeného usnesení je odůvodněno již tímto zjištěním. Dovolací soud je totiž při svém rozhodování povinen zabezpečit reálnost základních práv obviněného, tj. i jeho práva na spravedlivý proces, za jehož složku je třeba považovat právo na odpovídající odůvodnění soudního rozhodnutí. K jeho porušení dochází tehdy, pokud se účastníku řízení (zde obviněnému) nedostane v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu adekvátní odpovědi na jeho, pro řešení věci podstatnou odvolací námitku. Tak je tomu podle zjištění Nejvyššího soudu i v případě posuzovaném.
31. Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že zcela neopodstatněně zamítl odvolání obviněného a že se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, neboť uvedený rozsudek trpí všemi vadami, které v rámci svého vyjádření k dovolání obviněného zmínil státní zástupce.
32. Vyjde-li dovolací soud z toho, co namítl samotný dovolatel v části věnované ne/důvodnosti užité právní kvalifikace, pak je třeba souhlasit s tím, že (odhlížeje od namítané nesprávnosti skutkového závěru o opakovanosti takového jednání) samotné zjištění, že obviněný „ opakovaně během napadení na poškozeného křičel, že jestli z toho bude něco mít, tak jej zabije, a že mu tu propisku bodne do oka“, neumožňuje subsumpci pod znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle v §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť nevyjadřuje to, co se snaží dovozovat rozhodnutí obou stupňů ve svých odůvodněních, tj. že tak obviněný činil proto, aby poškozeného odradil od toho, aby vůči němu vypovídal jako svědek v budoucnu, tj. při prošetřování okolností konfliktu, který se mezi nimi odehrál. Veškerá právní argumentace k naplnění uvedeného znaku v obou rozhodnutí obsažená tak nemá podklad ve skutkovém zjištění vyjádřeném v popise skutku a nemůže mít proto relevantní význam. Navíc z rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých důkazů – při popírání takového faktu obviněným – je také zjištění budováno. Zcela důvodně je poukazováno na to, že skutková zjištění nejsou odpovídající a dostatečná, neboť v nich vůbec není podchyceno, jakým způsobem reagoval poškozený (který podle tvrzení obviněného činil vše, aby unikl a tudíž kladl i odpor), což nepochybně na celkové posouzení skutku kladeného obviněnému za vinu má nepopiratelný význam.
33. Přestože soudy nižších stupňů vycházejí z toho, že se obviněný popsaného jednání dopustil „ ve snaze zabránit poškozeného v útěku z obchodního domu “, a to proto, že „ byl na útěku po drobné krádeži v obchodním domě XY “, při posuzování popsaného skutku vůbec nevzaly v potaz to, zda nepřicházelo v úvahu zohlednit to, co zmínil ve svém vyjádření státní zástupce, tj. že za dané situace mohl obviněný poškozeného zadržet podle §76 odst. 2 tr. ř. Pokud by zákonné podmínky pro takové řešení byly na straně obviněného dány, pak by bylo třeba přisvědčit i závěru státním zástupcem vyjádřenému, tj. že v takovém případě by nebylo možno shledávat naplnění znaku základní skutkové podstaty přečinu vydírání spočívajícího v tom, že obviněný poškozeného pohrůžkou násilí nutil, aby něco trpěl. Podstatou toho, co byl nucen poškozený strpět, bylo jeho obviněným vynucené setrvání na místě zadržení až do jeho předání policejnímu orgánu. Z ustanovení §76 odst. 2 tr. ř. neplyne, že by osoba podle tohoto ustanovení jednající, nebyla oprávněna užít jak pohrůžky násilí, tak vlastního fyzického násilí. Omezující pravidla (obsažená ve větě druhé a třetí citovaného ustanovení) pro jednání osoby, která zadržení provádí, se totiž netýkají vlastního způsobu, jímž k omezení osobní svobody osoby přistižené při trestném činu nebo bezprostředně došlo. Stanoví, jak musí tato osoba jednat poté, co zadržení zrealizuje. Zákon jí ukládá povinnost předat ihned zadrženou osobu policejnímu orgánu (v případě příslušníka ozbrojeného sboru nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky), příp. povinnost omezení osobní svobody uvedené osoby bez odkladu oznámit některému z označených složek, nelze-li takovou osobu ihned předat. Ostatně bez užití vlastního fyzického působení na osobu, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, či nějaké pohrůžky vůči ní, si lze zajištění pachatele trestného činu, pokud ten hodlá uprchnout, zpravidla stěží představit.
34. Jakkoli je z odvolání obviněného zřejmé, že tuto alternativu (tj. aplikaci §76 odst. 2 tr. ř.) sám při zpochybňování protiprávnosti svého jednání neuplatnil, měla i ona nalézt svého posouzení v rozhodnutí odvolacího soudu (nebyla-li předmětem zhodnocení obsaženého v napadeném rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, který prováděl přezkum napadeného rozsudku, měl totiž uvážit i to, zda protiprávnost činu obviněného nevylučuje právě, to že jednal v rámci oprávnění, které mu citované ustanovení trestního řádu poskytovalo. Pokud by zjistil, že tyto podmínky v něm obsažené nedodržel, tj. že z jejich rámce vybočil, měl právní kvalifikaci činu přizpůsobit takovému zjištění.
35. Dodat lze to, že v uvedeném směru jde argumentace státního zástupce ustanovením §76 odst. 2 tr. ř. nad rámec toho, co má být obsahem vyjádření k dovolání, protože takovou námitku obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatil. Zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem však není odůvodněno touto skutečností (nezaujetím stanoviska k právní kvalifikaci skutku i skrze tuto úpravu obsaženou v trestním řádu), ale jak již uvedeno výše, z důvodu nevypořádání se se skutečnostmi, které obviněný jak ve svém odvolání, tak posléze i v dovolání uplatnil.
36. Uvedená konstatování vedou k závěru, že dovolatel důvodně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť již jím výslovně vznesené výhrady vůči právnímu posouzení skutku svědčí závěru, že hmotně právní posouzení skutku soudy nižších stupňů je skutečně vadné a že tento důvod dovolání je tak naplněn.
37. Byl-li poté, co Nejvyšší soud na podkladě obviněným vznesených námitek dospěl k závěru o vadnosti právního posouzení skutku, podroben tento skutek posouzení stran důvodnosti zbývající, soudy nižších stupňů užité (souběžné) právní kvalifikace, pak ani v této části nemohl přisvědčit závěrům, které soudy nižších stupňů učinily. Aniž by dovolací soud zacházel do podrobností, musí konstatovat, že ne nepřípadnými jsou výhrady, které vůči právnímu posouzení skutku v podobě pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zák., §146 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zmínil ve svém vyjádření státní zástupce.
38. Zcela jistě s ním lze souhlasit v tom, že v případě prvně označeného trestného činu popis skutku nevyjadřuje subjektivní stránku tohoto trestného čin, tedy úmysl obviněného přivodit poškozenému zranění dosahující alespoň úrovně vymezené zněním §122 odst. 1 tr. zákoníku, v případě druhého trestného činu není důvodnost právní kvalifikace zvažována z hledisek, na něž upozornila státním zástupce odkazovaná rozhodnutí, případně i jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu věnovaná výkladu znaků trestného činu výtržnictví. V uvedeném směru lze poukázat např. na usnesení sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, nebo sp. zn. 1232/2015, v němž bylo zdůrazněno, že výtržnické jednání je „projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí “. I v uvedeném směru tedy měla být hodnocena možnost aplikace §358 tr. zákoníku na jednání obviněného.
39. Nadto lze zmínit, že popis skutku vyvolává pochyby o naplnění soudem užitého znaku veřejně , neboť posuzován je skutek, kterého se obviněný dopustil „před bočním vchodem do prodejny obchodního domu XY“, přičemž nelze jednoznačně rozlišit, k jakému místu se vztahuje údaj o přítomnosti většího počtu osob ( „který byl na útěku po drobné krádeži v obchodním domě XY, kde se nacházelo větší množství lidí“ ), resp. od jakého okamžiku by takový počet osob byl přítomen jednání obviněného před budovou obchodního domu, které by znaky soudem dovozené právní kvalifikace zakládalo. V uvedeném směru měl soud – pokud dospěl k závěru o vině obviněného odůvodněné i použitím označeného znaku objektivní stránky uvedeného trestného činu – upravit popis skutku tak, aby z něj bylo zřejmé, že obžalobou vytýkaného jednání se dopustil obviněný v přítomnosti většího množství osob, které toto sledovaly (a rovněž vyjadřovaly svůj nesouhlas). Uvedený nedostatek však není té povahy, aby sám o sobě odůvodnil kasaci napadeného rozhodnutí, neboť podklad pro takový závěr důkazní materiál poskytoval např. kamerový záznam).
V.
Způsob rozhodnutí
40. Protože Nejvyšší soudu zjistil, že dovolání obviněného je důvodné, přistoupil podle §265k odst. 1 tr. ř. ke zrušení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Dovolací soud se však neomezil toliko na zrušení tohoto rozhodnutí a na něj navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k věta druhá tr. ř.). Zjistil totiž, že vada, jíž je zatížen i předcházející rozsudek soudu nalézací, nemá svůj podklad jen v nesprávném právním posouzení zjištěného skutkového stavu, nýbrž primárně již v tom, že neodráží vyjádření veškerých rozhodných okolností majících význam pro posouzení viny dovolatele. Soud totiž nemůže vyjít toliko z toho, jak skutek vymezí žalobní návrh, neboť ve svém rozhodnutí musí podchytit veškerá zjištění zásadní pro jeho právní posouzení. Je-li z důkazů soudem provedených zřejmé, že žalovaného skutku se obviněný dopustil v reakci na předcházející závadové/protiprávní jednání poškozeného, musí být uváženo, zda dané zjištění může mít význam pro právní posouzení žalovaného skutku. Pokud tomu tak je, musí i předcházející jednání obou aktérů konfliktu být popsáno již ve výrokové části rozsudku, a to v rozsahu nezbytném pro následně dovozený právní závěr. Dopustil-li se poškozený protiprávního jednání, na něž obviněný oprávněně (tj. v souladu s podmínkami vylučujících protiprávnost jeho činu) reagoval, pak je nezbytné taková zjištění do rozhodnutí uvést. V případě, že je jednání obviněného beztrestné v důsledku absence protiprávnosti jeho činu, je třeba takové zjištění vyjádřit v odůvodnění rozsudku, neboť při zproštění obviněného obžaloby se ve výrokové části zprošťujícího rozsudku uvádí skutek podle jeho popisu v žalobním návrhu (rozhodnutí č. 31-II/2019 Sb. rozh. tr.). Pokud však obviněný jednal dovoleným způsobem jen z části (např. proto, že z podmínek nutné obrany vybočil v důsledku excesu extenzivního), je potřeba celková skutková zjištění vyjádřit již ve výrokové části rozsudku, neboť ta jsou podstatná pro hmotně právní subsumpci skutku – zde jako některého trestného činu, k naplnění jehož znaků v důsledku excesivního jednání obviněného došlo.
41. Jen v případě, že v popise skutku jsou vyjádřena skutková zjištění, z nichž plyne, že obviněný jednal v reakci na předcházející protiprávní jednání poškozeného, lze konstatovat, že popis skutku vyjadřuje veškeré skutkové okolnosti nezbytné pro odpovídající právní kvalifikaci skutku. Pouze tehdy popis skutku vytváří dostatečný podklad pro právní kvalifikaci jednání obviněného, tj. ve vztahu k té jeho části, kterou nelze podřadit pod příslušné instituty (např. nutnou obranu) vylučující protiprávnost činu.
42. Ve věci posuzované nevzniká pochyb o tom, že obviněný na prodejně vůči poškozenému zasáhl oprávněně, tj. v reakci na protiprávní jednání poškozeného spočívající v odcizení věcí [podle zjištění obsaženého v odůvodnění rozsudku (bod 11.) v hodnotě 959 Kč], a za splnění podmínek §29 tr. zákoníku. Ostatně lze usuzovat, že takto k věci přistupoval i žalobce, který pro tuto část jednání obviněného na něj obžalobu nepodal. Skutková zjištění nalézacího soudu vyjádřená ve výrokové části rozsudku však tuto část skutkového děje vůbec nevyjadřuje. Soud v odsuzujícím výroku nezmiňuje, že již uvnitř objektu došlo ze strany obviněného k prvnímu zajištění poškozeného a že tudíž následné jednání dovolatele, pro které obžaloba byla podána, bylo reakcí na to, jak se poškozený zachoval. V důsledku toho ani nelze činit závěr o tom, zda v rozsudku soudu prvního stupně popsané jednání obviněného je činem podřaditelným pod ustanovení o nutné obraně, případně excesem z něj.
43. Uvedená zjištění vedla dovolací soud k tomu, že shledal za potřebné zrušit rovněž rozsudek soudu prvního stupně, neboť pro správné rozhodnutí o vině dovolatele je nezbytné učinit příslušná konkrétní zjištění. Zjišťování skutkového stavu věci je přitom úkolem primárně soudu prvního stupně.
44. Úkolem uvedeného soudu je o vině obviněného znovu rozhodnout. Bude proto muset ustálit skutková zjištění ve výše naznačeném rozsahu, a to i na základě dílčího doplnění dokazování. S ohledem na obhajobu obviněného je třeba rovněž zjistit a skutkově uzavřít, zda skutečně – jak uvádí, přivolal orgány police. Takové zjištění dosud rozsudek neobsahuje, ač pravdivosti tvrzení obviněného nasvědčuje např. údaj obsažený v odůvodnění usnesení o zahájení jeho trestního stíhání. V návaznosti na skutková zjištění, bude muset soud prvního stupně uvážit, zda obviněný
a) jednal v nutné obraně, případně v jaké části svého jednání z jejích podmínek vybočil, včetně vymezení toho, jakého druhu excesu se dopustil,
b) zda jednal při splnění podmínek §76 odst. 2 tr. ř., případně proč tomu tak nebylo a jaké jsou důsledky takového negativního závěru.
45. Protože se nalézací soud bude muset vypořádat se všemi skutečnostmi, na něž poukázal ve svém dovolání obviněný a následně rovněž ve vyjádření k němu státní zástupce, bude muset mimo jiné posoudit [ad b)], zda obviněný i objektivně zakročil vůči osobě, která byla přistižena při trestném činu. V uvedeném směru proto bude muset doplnit dokazování a zaměřit se na osobu poškozeného (nejméně obstaráním opisu rejstříku trestů), aby mohl rozhodnout, zda se poškozený dne 11. 7. 2019 dopustil činu soudně trestného.
46. Při posuzování, zda nastal důvod k závěru, že obviněný jednal způsobem, který vylučuje protiprávnost jeho činu, bude tedy soud postupovat v naznačené chronologii. Nejprve tedy zjistí, zda lze veškeré jednání obviněného (resp. tu jeho část, pro kterou byl uznán vinen – důsledek uplatňujícího se zákazu změny k horšímu plynoucí z ustanovení §265s odst. 2 tr. ř.) podřadit pod okolnost vylučující protiprávnost činu zákonem výslovně upravenou (nutná obrana podle §29 tr. zákoníku). V případě zjištění excesu, ať již intenzivního či extenzivního, následuje posouzení právní kvalifikace skutku „podle obecných zásad o omylu, v návaznosti na subjektivní stránku obránce; §18 odst. 4“ - viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 451. V úvahu by tak přicházela i otázka tzv. putativní nutné obrany. Výpověď obviněného však nedává podklad pro závěr, že poškozeného pronásledoval a zadržel v (mylném) přesvědčení, že ten má u sebe ještě další odcizené věci, tj. že tak jeho útok na majetek jiného ještě trvá, a že jeho útěk je tak veden snahou poškozeného definitivně zbavit oprávněnou osobu znovuobnovení dispozice nad její (i v tuto chvíli odcizovanou) věcí. Obviněný totiž uvedl, že za poškozeným běžel, aby ho zadržel (č. l. 135) a že ho chtěl držet, aby mu neutekl, neboť ho v tu chvíli nic jiného nezajímalo.
47. Uvedené svědčí pro závěr, který vyjádřil i odsuzující rozsudek, že obviněný pronásledoval poškozeného nikoli jako pachatele prchajícího s odcizeným zbožím, ale proto, že byl na útěku po drobné krádeži. Za tohoto stavu je třeba řešit, zda nenastává důvod vylučující protiprávnost jednání obviněného [zde ve vztahu k jednání spočívajícímu v případném excesu z podmínek nutné obrany jehož důsledkem by mohla být trestní odpovědnost za nedbalostní čin (§18 odst. 4 tr. zákoníku)] na podkladě okolnosti vylučující protiprávnost v trestním zákoně výslovně neuvedené, tj. na základě zadržení realizovaného podle §76 odst. 2 tr. ř.
48. Protože skutková zjištění soudu jsou nedostačující k zodpovězení těchto otázek, nelze ani učinit závěr o tom, jaké má být výsledné posouzení žalovaného skutku. Lze toliko naznačit možná řešení, jimiž jsou:
a) závěr o beztrestnosti dané nedostatkem protiprávnosti, tj. absencí znaku požadovaného v §13 odst. 1 tr. zákoníku, to v případě, že by jednáním obviněného byly zcela splněny podmínky ustanovení §76 odst. 2 tr. ř.,
b) závěr o naplnění formálních znaků příslušného nedbalostního trestného činu, pokud by přicházela v úvahu aplikace §18 odst. 4 tr. zákoníku, nebo
c) závěr o naplnění formálních znaků příslušného úmyslného trestného činu, pokud by přicházela v úvahu aplikace §29 odst. 2 tr. zákoníku; o úmyslný trestný čin se však může jednat jen tehdy, pokud by meze nutné obrany byly překročeny úmyslně a rovněž následek byl zaviněn úmyslně.
49. Ani zde se však nelze zastavit, neboť důvodnost vyslovení trestní odpovědnosti obviněného za určitý trestný čin je podmíněna i opodstatněností užití trestně právní normy v závislosti na stupni škodlivosti daného trestného činu. Pokud tedy z vyhodnocení důkazní situace a právního posouzení ve smyslu výše vyloženém vyplyne, že obviněný svým jednáním naplnil znaky nějakého trestného činu, bude nezbytné, aby soud – vydá-li odsuzující rozsudek – vyložil, že takto rozhodl proto, že vyvození trestní odpovědnosti obviněného je nezbytné i při pojímání trestního práva jako prostředku ultima ratio, tj. že z důvodů, které vyjmenuje, nepřichází v úvahu užití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
50. Protože ke zrušení dovoláním napadených rozhodnutí došlo výlučně na podkladě dovolání podaného ve prospěch obviněného, uplatňuje se v dalším řízení zákaz reformace in peius obsažený v §265s odst. 2 tr. ř.
51. Zbývá dodat, že o dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud při splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 5. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu