ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.827.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 827/2020-7958
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 9. 2020 o dovoláních, která podali obvinění M. H. , nar. XY, trvale bytem XY, a P. T. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2019, č. j. 3 To 110/2018-7824, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018, č. j. 47 T 1/2017-7680 , byli obvinění M. H. a P. T. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný M. H. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti let. Obviněný P. T. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 8. 2019, č. j. 3 To 110/2018-7824 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho zjištění dopustili způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
4. Odvolací soud obviněného M. H. odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti let. Obviněnému P. T. uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali oba obvinění dovolání.
6. Obviněný M. H. dovolání podal prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Katarzyny Krzysztyniak, Ph.D., a opřel jej o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Svým mimořádným opravným prostředkem brojí proti uloženému trestu, který mu odvolací soud uložil ve stejné výši jako soud prvého stupně a podle dovolatele bez náležitého odůvodnění. Obviněný namítá, že soud přitom nerespektoval pravidla pro ukládání a individualizaci trestu. Námitka obhajoby spočívá primárně na aplikaci moderačního práva soudu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Obviněný zdůraznil, že se k trestné činnosti doznal a pomohl rozkrýt celou trestnou činnost, která je předmětem odsuzujícího rozsudku. Nadto trestnou činnost spáchal ve stavu podřízenosti jako „bílý kůň“. Touto argumentací se však odvolací soud hlouběji nezabýval. Pokud k významné okolnosti přistupují další polehčující okolnosti, jako jsou jeho řádný život, doznání, spáchání trestné činnosti pod tlakem podřízenosti a upřímná lítost, je naplněna významná okolnost pro aplikaci moderačního práva podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy při ukládání trestu postupovaly nepřiměřeně přísně a podle dovolatele nerespektovaly základní pravidla pro ukládání trestů.
8. S ohledem na to obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a postupem podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
9. Obviněný P. T. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Vlastimila Němce. Uplatnil přitom dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí jeho odvolání. Namítl rovněž, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
10. Obviněný soudům vytýká, že ač skutkový stav dovodily výlučně z výpovědi obviněného M. H., nevzaly v potaz rozpory v ní obsažené. Tlumočnice měla být podle spoluobviněného instruována, ta to však ve své výpovědi vyvrátila. Při rekognici měl H. vypovědět, že se s „P.“ setkal asi třicetkrát, což však dále změnil. Nepamatoval si jeho tetování, která jsou významná. Při předložení fotografie sportovního týmu HCB K. J. v rámci doplnění vysvětlení obviněného H. byly určité osoby zakroužkovány, vedly k nim šipky a popisky se jmény. Tento úkon je proto podle dovolatele zcela nezákonný a odporující zásadám zakotveným v trestním řádu, neboť mu nebyl přítomen obhájce a nejednalo se o neodkladný či neopakovatelný úkon. Při další rekognici obviněný M. H. „P.“ poznal, přičemž fotografie dovolatele byla o několik odstínů světlejší než ostatní. Nevěrohodnost obviněného M. H. způsobuje i to, že při první rekognici „P.“ zaměnil. Tento obviněný není ve svých vyjádřeních konzistentní, což soudy nevzaly v potaz.
11. Svědkyně H. uvedla, že na místě se nacházela osoba, která činnost koordinovala jménem P. G., což je osoba odlišná od dovolatele. Také v rámci rekognice provedené se svědkyní byla fotografie dovolatele o několik odstínů světlejší a jako jediná vyčnívala. Při jeho popisu se svědkyně nedokázala vyjádřit a nevšimla si jeho nepřehlédnutelného tetování. Svědek P. v rozporu s obviněným M. H. uvedl, že byl přítomen přinejmenším na jedné schůzce. Přítomností „P.“ v soudní síni si nebyl jistý. Uvedl, že „P.“ při jednání nebyl a nemohl tak do jednání vstupovat ani kohokoli instruovat. Svědek L. se s obviněným T. zná, přesto mu přišly smlouvy poštou i když by bylo jednodušší předat je osobně. Svědek Ch. L. uvedl, že za společnost jednal obviněný M. H., který podepsal rámcovou dohodu. Svědek vůbec „P.“ nezmiňuje. Svědkyně I. M. uvedla, že společnost byla založena na základě požadavku a plné moci obviněného M. H. Soud prvního stupně sám uvedl, že osobou, která svědkyni H. instruovala, byl P. G., tedy osoba odlišná od dovolatele.
12. Podle dovolatele došlo k porušení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, čl. 5 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 1 Paktu. O tom, že byl obviněný M. H. instruován dovolatelem, neexistují přímé ani nepřímé důkazy. Vzhledem k množství dokladů podepsaných obviněným H. často i s ověřeným podpisem, je dokonce možné pochybovat o faktické účasti dovolatele na jakékoli jeho činnosti. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za vnitřně rozporná, neboť hodnotí jako věrohodné výpovědi svědků H. a P., přestože jsou v rozporu s také věrohodnou výpovědí obviněného M. H. Hovoří o P. G., přestože koordinátorem měl být dovolatel. Tvrzená osoba „P.“ má být snad svědek P. G. a současně dovolatel. Soud odvolací neví, co mělo být jeho motivem, když je hovořeno o finančním prospěchu, ale žádný majetek krom velkého množství dluhů nebyl zjištěn.
13. Za nejasné obviněný považuje, z jakého důvodu byl odsouzen jako spolupachatel, když není dáno ani společné jednání, ani společný úmysl. Jeho jednání by bylo možné posoudit toliko jako účastenství, avšak soudy se vůbec nezabývaly otázkou, zda byl i jen hypoteticky subjektem, který měl oprávnění za společnost jednat a způsobit tvrzenou škodu. Zvážit je také na místě akcesoritu účastenství. Soudy obou stupňů dokonce vyjadřují pochybnosti, že by hlavním pachatelem byl obviněný M. H. Odvolací soud pak pochybuje, že by pachatelem byl dovolatel. Přesto je jím uznán vinným ve formě spolupachatelství, což je zjevně nesprávné.
14. V části IV. dovolání obviněný namítl, že došlo k porušení jeho práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, jakož i Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. V rámci nařízeného veřejného zasedání o odvolání dne 19. 8. 2019 požádal zvolený obhájce žádost o odročení z důvodů na své straně. Žádost předložil včas s náležitým odůvodněním a potvrzením. Bylo na místě žádosti vyhovět. Obhájce byl oprávněn udělit substituční zmocnění, k čemuž sice došlo, avšak s ohledem na krátký časový prostor nemohl substitučně zmocněný obhájce spis nastudovat a řádně zájmy klienta chránit. Názor dovolacího soudu (pozn. myšleno zřejmě odvolacího) by bylo možné akceptovat pouze v případě evidentních obstrukcí. Pro omezení práva dovolatele v zastoupení zvoleným obhájcem neexistoval dostatečný důvod a orgány činné v trestním řízení nevyvinuly dostatečnou aktivitu k zajištění přítomnosti obhájce, a to např. prostřednictvím tzv. videokonference. Takovým jednáním bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
15. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2019, č. j. 3 To 110/2018-7824, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018, č. j. 47 T 1/2017-7680, stejně jako další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal, aby věc byla Městským soudem v Praze v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
16. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl teoretická východiska užití dovolateli zvolených dovolacích důvodů. Dovodil přitom, že obviněný P. T. mínil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit v jeho druhé variantě.
17. Pokud jde o dovolání obviněného M. H., ten soudům, shodně jako v odvolacím řízení, vytýká přílišnou přísnost uloženého trestu odnětí svobody, přičemž své námitky staví toliko na subjektivním přesvědčení, že soud prvého stupně nesprávným způsobem vyhodnotil kritéria podstatná pro druh a výměru trestu a v tomto ohledu pochybil, nepostupoval-li podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Takto koncipované námitky však pod dovolatelem vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze.
18. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což obviněný neučinil. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je nicméně reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. To rozhodně není případ dovolatele, neboť uložení trestu odnětí svobody trestní zákoník za spáchaný trestný čin připouští, přičemž trest byl uložen také v mezích zákonné trestní sazby. Výrok o trestu pak lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na obviněným vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení. To se však týká – pokud jde o výrok o trestu – považovat pouze jiných vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Tato eventualita však obviněným vytýkána není a nadto by byla zjevně lichá.
19. Současně platí, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest odnětí svobody uložený obviněnému na samé spodní hranici trestní sazby rozhodně není. Logicky pak v situaci, kdy je dovolací argumentace obviněného založena výlučné na údajné přísnosti uloženého trestu a řádném nezohlednění kritérií vymezených v §39 a násl. tr. zákoníku, pod žádný dovolací důvod nemůže spadat ani jeho námitka vytýkající nevyužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
21. Pokud jde o dovolání obviněného P. T., jeho námitky v podstatě jen kopírují obhajobu uplatňovanou v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se soudy správně vypořádaly. V návaznosti na porovnání dovolacích námitek s předpoklady právně relevantního uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak namístě učinit závěr, že převážnou část dovolacích námitek pod vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze.
22. Mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů stojí zejména ty námitky, v jejichž rámci obviněný zpochybňuje samotnou svou účast na spáchaném protiprávních jednání. Ty jsou totiž založeny jen na nesouhlasu dovolatele s hodnocením důkazů nalézacím soudem a s jím učiněnými skutkovými zjištěními. V rámci uvedeného přitom zejména zpochybňuje věrohodnost výpovědi spoluobviněného M. H. a procesní použitelnost a vypovídací hodnotu rekognicí podle fotografií, nesouhlasí se závěry, které podle soudů mají vyplývat z vyjádření dalších svědků (zejména N. H. H. a V. P.), dovozuje porušení základních zásad trestního řízení, práva na spravedlivý proces a nerespektování zásady presumpce neviny, a podobně. Takto koncipované námitky skutkové a procesní povahy, jejichž prostřednictvím obviněný po Nejvyšším soudu požaduje přehodnocení provedených důkazů a ve vazbě na to zformování jiných, v jeho prospěch vyznívajících skutkových zjištění, však pod vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze.
23. Státní zástupce zdůraznil, že nalézací soud realizoval pečlivé a z hlediska úplnosti také komplexní dokazování odpovídající požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. ř. Provedl ho tedy v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, a jednotlivé důkazy řádně – nejen izolovaně, jak to činí obviněný T., ale i ve vzájemných souvislostech – vyhodnotil. Své úvahy a zjištěné závěry také přehledně a výstižně rozvedl, stejně jako vymezil ty důkazy, které oba obviněné usvědčují a na jejichž základě má jejich obhajobu za vyvrácenou. Zohlednil v tomto směru nejen výpověď spoluobviněného M. H., ale i vyjádření svědků (zejména N. H. H. a V. P.), závěry plynoucí z rekognicí provedených podle fotografií, a také zjištění týkající se vozidla Suzuki Vitara, kterým byl obviněný M. H. přepravován, a jež je evidováno na otce obviněného P. T. Soud se také ve vazbě na provedené důkazy v rozsudku pečlivě zabýval hodnocením věrohodnosti výpovědí obviněných a slyšených svědků, a neopomenul se podrobně vyjádřit k problematice využitelnosti a významu rekognicí, které policejní orgán z důvodu bezdůvodně odmítavého postoje obviněného P. T. provedl jen podle fotografií. Současně soud zohlednil i tu skutečnost, že obviněný M. H. ztotožnil obviněného P. T. také v rámci agnoskace u hlavního líčení.
24. Pokud pak v návaznosti na provedené důkazy dospěl soud k závěru o pravdivosti verze předestřené obviněným M. H. (tedy k závěru o nezpochybnitelném podílu obviněného P. T. na páchaném jednání v rozsahu, jak byl zjištěn a popsán v odsuzujícím rozsudku), nelze mu ničeho vytknout. Takové zjištění totiž z provedených důkazů při jejich logickém vyhodnocení vyplývá. Své povinnosti se pak nezpronevěřil ani Vrchní soud v Praze, který podaná odvolání řádně přezkoumal, s uplatněnými námitkami se vypořádal, přičemž formální nedostatek Městského soudu v Praze stran rozsahu zkrácení daňové povinnosti napravil. Právě z těchto důvodů je namístě vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění Městského soudu v Praze, která jsou vymezena ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a konkretizována v jeho odůvodnění a v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze.
25. Obsahem dovolání obviněného P. T. je i námitka, v jejímž rámci vyjádřil názor, že pokud by již dovolací soud hypotézám soudů prvého a druhého stupně stran průběhu skutkového děje přisvědčil, pak mělo být zvažováno posoudit jeho jednání nikoli jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ale jako účastenství ve smyslu §24 tr. zákoníku, kdy by současně bylo třeba zabývat se akcesoritou účastenství. Tuto výhradu lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však zjevně neopodstatněná.
26. Z důkazů provedených Městským soudem v Praze vyplynulo, že obviněný P. T. řídil obviněného M. H. jakožto jednatele společnosti E., a to ať už vydáváním pokynů, co v konkrétním případě činit, tak i předkládáním listinných dokladů k podpisu. To vše v situaci, kdy oba věděli, že jejich činnost směřuje ke krácení DPH. Je přitom v podstatě jisté, že na trestné činnosti vyjma obou obviněných různým způsobem participovaly i další, dosud přesně neustanovené osoby. Z celkového kontextu věci podle názoru státního zástupce jasně vyplývá, že šlo o organizovanou, promyšlenou a koordinovanou akci. V relativně krátké době několika málo měsíců obvinění způsobem konkretizovaným v odsuzujícím rozsudku realizovali prostřednictvím společnosti E. zdanitelná plnění, přičemž poté za 2. čtvrtletí roku 2011 společnost podala nepravdivé daňové přiznání a za 3. čtvrtletí téhož roku ho nepodala vůbec. Takto uskutečněná zdanitelná plnění tudíž správci daně zatajili a v rozporu se zákonem neodvedli a nepřiznali DPH v částce převyšující 300 000 000 Kč. Skutečnost, že na protiprávním jednání se vyjma obviněných H. a T. podílely i osoby další, dosud neustanovené, na trestní odpovědnosti dovolatelů nic nemění, neboť jejich úmyslné jednání bylo dílčí, nicméně velmi podstatnou složkou společné trestné činnosti více pachatelů směřované ke krácení DPH a prodeji pohonných hmot za ceny nižší než nákupní.
27. Podle státního zástupce soudy učinily správná skutková zjištění. Ta jsou podrobně vymezena ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a dále rozvedena v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Důvodně pak shledaly naplněnými všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného zvlášť závažného zločinu a v návaznosti na to jednání obviněného P. T. (a taktéž jednání obviněného M. H., který však v tomto ohledu žádné výhrady nevznáší) také odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly. Sama nespokojenost obviněného P. T. s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým zamítnutím jeho odvolání, není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (natož extrémně), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje.
28. K závěrečné stručné námitce dovolatele obsažené v bodě IV. dovolání se státní zástupce podrobněji nevyjádřil, neboť nemá k dispozici kompletní spis, údajnou omluvu obhájce obviněného P. T., ani protokol o veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Praze, ze kterých by podrobnější údaje k předestřené záležitosti vyplynuly. Pouze v obecné rovině lze zmínit tři podstatné okolnosti. Předně, takto formulovaná námitka stojí mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů. Dále, a lze to dovodit i z úvah obsažených v bodě IV. dovolání, obviněný P. T. u veřejného zasedání o odvolání řádně zastoupen byl, a to obhájcem zmocněným se souhlasem obviněného na základě substituční plné moci. Konečně je pak namístě zdůraznit, že u veřejného zasedání o odvolání již žádné dokazování neprobíhalo. Podle přesvědčení státního zástupce tak v trestním řízení k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces ani jeho práva na obhajobu nedošlo.
29. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
30. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o obou dovoláních rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
32. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
33. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
34. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
35. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
36. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
37. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
38. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
39. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
b) vlastní posouzení dovolání
K dovolání obviněného M. H.
40. Dovolací argumentace obviněného M. H. spočívá zejména v tom, že soud prvního stupně a potažmo i odvolací soud nevyužil svého moderačního oprávnění podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, přesto, že pro takový postup byly splněny podmínky vzhledem k různým polehčujícím okolnostem vztahujícím se k jeho osobě (doznání, pomoc při odkrývání tr. činnosti, dosavadní bezúhonnost atp.). Tuto námitku přitom podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
41. Nejvyšší soud musí v tomto směru připomenout, že otázkou možnosti uplatnění zmíněné námitky se ve své rozhodovací praxi zabýval již dříve a opakovaně uvedl, že tato – domáhá-li se jí dovolatel uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestné sazby na podkladě aplikace takového ustanovení, z něhož takový postup obligatorně neplyne (což je i případ §58 odst. 1 tr. zákoníku) – není s to naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle písm. g) výše citovaného ustanovení. Užití tohoto důvodu dovolání je ve vztahu k problematice ukládání trestů možné v případech jiných vad výroku o trestu, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Například tedy, když soudy chybně zhodnotily, zda uložit úhrnný, nebo souhrnný trest, popřípadě trest společný za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 5 Tdo 411/2003 či sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Z novějších rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se problematice ukládání trestu pod spodní hranicí zákonné trestní sazby a možné reakce dovolacího soudu na dovolací námitky směřující do této oblasti, lze jmenovat např. usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, na něž lze v daném směru odkázat.
42. Přijetí závěru o možnosti podřazení námitek týkajících se neužití moderace podle §58 odst. 1 tr. zákoníku pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak se o to snaží obviněný, by ve svých důsledcích vedle k popření taxativně stanovených a obsahově vymezených důvodů dovolání a tím k setření rozdílu mezi řízení odvolacím a dovolacím. Pokud by byla připuštěn možno namítat v dovolacím řízení nepřiměřenost trestu v obecné rovině např. skrze nesouhlas se způsobem aplikace §39, §41 či §42 tr. zákoníku (tedy i mimo otázky spojené s případnou aplikací §58 tr. zákoníku), poté by přes tyto „vady“ spočívající v subjektivním nesouhlasu obviněného s tím, jaký mu byl, byť za respektování nutných zákonných kritérií, uložen trest, došlo by k popření povahy řízení o dovolání, jehož charakter je mimořádný, což je vyjadřováno již i omezením rozsahu přezkumu, a tedy i restriktivně vymezenými možnostmi případné kasace předchozích rozhodnutí.
43. Nutno upozornit, že zákonodárce vyčlenil pro vady týkající se nesprávné aplikace zákonných ustanovení ve vztahu k ukládání trestu i samostatný dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle něj lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. V situaci obviněného však jeho uplatnění nepřipadá v úvahu (což ostatně sám uznává), neboť nevyužití moderační možnosti ze strany soudu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, jejíž povaha je fakultativní, nelze považovat za uložení nepřípustného trestu či trestu v nezákonné délce. Obviněnému byl totiž uložen trest odnětí svobody na dolní hranici trestní sazby trestného činu podle §240 odst. 3 tr. zákoníku. Opačný stav by nastal, pakliže by soud přistoupil k užití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici, ačkoli k tomuto podmínky splněny nebyly. V takovém případě je možné mluvit o vystoupení ze zákonem stanovených mantinelů trestních sazeb na základě chybného právního hodnocení, a tedy i o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě (uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu). Samotné nepoužití §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice proto tento dovolací důvod nenaplňuje.
K dovolání obviněného P. T.
44. Ohledně námitek obviněného P. T. je třeba uvést, že tyto v převážné míře zcela vybočily z jím deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž tyto nemohou naplnit ani žádný z dalších taxativně uvedených dovolacích důvodů obsažených v §265b tr. ř. Jeho argumentace se týká především skutkové, příp. procesní problematiky, kdy primárně rozporuje to, že by mu vůbec bylo prokázáno spáchání trestného činu, pro který byl odsouzen. Obviněný zpochybňuje hodnocení některých provedených důkazů, určité zjištěné skutečnosti vyzdvihuje a jiné pomíjí. Nesouhlasí s postupem, jakým byly důkazy získány, ten označuje za nezákonný.
45. Jak plyne z výše uvedeného, zejména též vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného, skutkovými zjištěními vyjádřenými v dovoláním napadených rozhodnutích je dovolací soud zásadně vázán. K přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů na základě takových námitek může dovolací soud přistoupit pouze v případech tzv. extrémního nesouladu. Prvotním nutným předpokladem je, že tento nesoulad obviněný učiní předmětem svého dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 849/2006), což dovolatel skutečně udělal.
46. Níže uvedená reakce dovolacího soudu na skutkové a procesní námitky dovolatele je reakcí na jeho tvrzení, že rozhodnutí soudů nižších stupňů je zatíženo vadou tzv. extrémního nesouladu , resp. že vydáním odsuzujícího rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, případně jím citovaných ustanovení norem, vyšší právní síly.
47. Úvodem je třeba zmínit, že vadou extrémního nesouladu nejsou rozhodnutí soudů zatížena jen proto, že obviněný nesouhlasí s jejich skutkovými či právní závěry a že předkládá vlastní alternativy na základě jiného hodnocení provedených důkazů. Z vymezení obviněným uplatněného pojmu („extrémní rozpor/nesoulad“) judikaturou Ústavního soudu plyne, že je jím míněn takový stav, kdy vydaná rozhodnutí trpí tak hrubými vadami, které svědčí o libovůli soudu. V obecnosti lze zopakovat, že rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. Závěr o existenci vady spočívající v extrémním nesouladu ve věci posuzované učinit nelze, jak je vyloženo níže. Skutková zjištění soudů mají dostatečná ukotvení v jimi provedených důkazech, zhodnocení těchto důkazů soudy nelze vytýkat porušení §2 odst. 6 tr. ř. Námitky obviněného jsou běžnou polemikou ze způsobem hodnocení důkazů a dovozeným skutkovým stavem věci, které se nevymykají charakteru námitek odvolacích.
48. První okruh zmíněného druhu námitek tvoří tvrzení dovolatele, že skutkový stav, jak byl zjištěn v rámci nalézacího řízení (a upřesněn v rámci řízení odvolacího), byl dovozen výlučně na základě výpovědi obviněného H., přičemž nebyly vzaty v potaz rozpory v ní obsažené. K těmto výhradám se sluší poznamenat, že skutkový stav, který se stal předmětem hmotně právního posouzení, rozhodně nebyl soudy nižších stupňů dovozen jen na základě uvedené výpovědi. Je tvořen spíše mozaikou různých navzájem se doplňujících důkazů, které společně s výpovědí spoluobviněného H. vytváří dostatečně silný důkazní řetězec, na němž je možno vyslovit vinu dovolatele. V uvedeném směru je možné odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (např. bod 58.), kde soud shrnuje množství důkazů, obsahově podrobněji rozvedených v předchozích částech poměrně rozsáhlého odůvodnění, které svědčí závěru o vině dovolatele (např. provedené fotorekognice a agnoskace, výpovědi nejen obviněného H., ale i svědkyně H. atd.). Skutkové závěry soudů nestojí pouze na výpovědi obviněného H., jakkoliv se dovolatel snaží tento pocit v Nejvyšším soudu navodit, byť je možné – v souladu s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů – tuto výpověď označit za důkaz stěžejní.
49. Výpověď obviněného H. je podle dovolatele zatížena rozpory, konkrétně namítá, že měl v rámci trestního řízení měnit své údaje stran množství setkání s dovolatelem, kdy při výslechu v rámci přípravného řízení ze dne 10. 3. 2016 (č. l. 54-60) uvedl, že se sešli asi dvacetkrát, zatímco dříve při rekognici dne 15. 6. 2015 (č. l. 133) zmínil, že se sešli přibližně třicetkrát. Nejvyšší soud musí označit zmíněnou námitku za nedosahující významu, který jí dovolatel přikládá. Sama skutečnost, že obviněný H. v odstupu asi 9 měsíců odlišně uvedl pouze přibližné množství setkání s dovolatelem, nijak nepodkopává věrohodnost jeho výpovědi.
50. Námitkou týkající se toho, že obviněný H. si nebyl při své výpovědi schopen přesně vybavit jaká tetování a kde na těle má dovolatel, se zabýval již soud druhého stupně (bod 15. jeho rozsudku), který uvedl, že „[n]elze věrohodnost výpovědi obžalovaného M. H. zpochybňovat ani poznatkem, že ten nemohl… …upřesnit způsob tetování obžalovaného T.“ a následně dodal, že by si v rámci veřejného zasedání nevšiml tetování dovolatele, pokud by na něj nebyl upozorněn obhajobou. Není úkolem dovolacího soudu, aby s tímto hodnocením polemizoval.
51. K námitce, že podle výpovědi obviněného H. měla být tlumočnice (svědkyně H.) při obchodních jednáních instruována k tomu, co má německé a rakouské protistraně říkat, což svědkyně svojí výpovědí vyvrátila, je třeba uvést následující. Svědkyně H. sice skutečně uvedla, že o ničem instruována nebyla, nicméně zároveň vypověděla o pokynu ze strany dovolatele „…že přece ví, co se má na jednání domlouvat.“ (bod 9. rozsudku nalézacího soudu). Obviněný H. byl ohledně úlohy svědkyně H. před danou obchodní schůzkou informován zcela stejně (bod 3. rozsudku nalézacího soudu).
52. Argumentace, že při úkonu provedeného policejním orgánem dne 6. 11. 2015 (č. l. 7185), jehož účelem bylo doplnění vysvětlení obviněného H. a dotázání se ho na znalost některé z osob zachycených na týmové fotografii sportovního družstva HCB K. J., nebyl přítomen žádný obhájce, a tudíž se jedná o zcela nezákonný úkon, je lichá. V dané chvíli (před zahájením trestního stíhání) nebyl M. H. v postavení obviněného, nýbrž jen osoby podávající vysvětlení. Z povahy věci v tomto postavení (obviněného a ani podezřelého) nebyl ani dovolatel (P. T.). Fotografie, která byla podezřelému H. předložena, aby se pouze vyjádřil, zda na ní někoho nezná, byla prezentována ve chvíli, kdy policejní orgán nevěděl, že by osobou, která ho v trestné činnosti instruovala (dále označovaná jako „P.“) mohl být dovolatel. Ten policejnímu orgánu v té době nebyl znám.
53. Je sice pravdou, že fyzická osoba podávající vysvětlení má podle §158 odst. 5 tr. ř. právo na právní pomoc advokáta, nicméně jedná se pouze o oprávnění dané osoby si takovou právní pomoc obstarat. Policejní orgán nemá povinnost asistenci advokáta přímo zajišťovat. Není tudíž možné namítat nezákonně provedený úkon ve vztahu k případnému porušení práv obviněného H. (což on sám ve svém dovolání nenamítá). Argumentace absence advokáta je nepřiléhává ve vztahu k případnému porušení práv dovolatele. Skutečnost, že u tohoto úkonu nebyl přítomen jeho advokát, nemůže zakládat nezákonnost výše popsaného postupu, když v té době jeho provedení nebyl policejnímu orgánu ani znám jakožto v předmětné věci prověřovaná osoba. Dlužno dodat, že dovolatel zároveň bez hlubší konkretizace tvrdí, že se ani nejednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon. To však nezakládá nezákonnost shora popsaného úkonu. Policejní orgán totiž při doplňování vysvětlení podezřelému H. předložil danou fotografii k vyjádření pouze za účelem nasměrování dalšího postupu v trestním řízení. Nejednalo se však o snahu suplovat tímto způsobem rekognici podle §104b tr. ř. Ta byla s dostatečným časovým odstupem provedena až později a za respektování příslušných procesních ustanovení (dále viz bod 56).
54. Tvrzení uplatněnému ohledně společné fotografie sportovního družstva HCB K. J., na níž je „náhodou“ i dovolatel, dostačuje odkázat na úřední záznam o výše zmiňovaném doplnění vysvětlení, z něhož plyne, že fotografie byla nalezena a předložena podezřelému H. proto, že na ní jsou i prověřované osoby P. G. a J. L., které se o zmíněném sportovním týmu samy dříve zmiňovaly. Nejednalo se tudíž o jakousi těžko uvěřitelnou náhodu, ale spíše o pro policejní orgán překvapivý výsledek úkonu, k jehož realizaci vedly logické na sebe navazující kroky. Je tedy zjevné, že policejní orgán tuto fotografii H. předložil za účelem zjištění, jakým směrem dále zaměřit prověřování (resp. vyšetřování).
55. Pokud obviněný namítá, že zmiňovaná fotografie sportovního týmu HCB K. J. byla popsaná jmény a od nich směřujícími šipkami mj. k němu samotnému, je nutno poukázat na to, že tuto argumentaci užil již v rámci odvolacího řízení. Soud druhého stupně (bod 15. rozsudku) uvedl, že v době předložení předmětné fotografie obviněnému H. „…nemohla být označena šipkami a jménem P. T., neboť v této době ještě policejní orgán jeho totožnost neznal a dospěl k ní až na základě údajů o automobilu, ve kterém byl obviněný H. dosud neustanovenou osobou přepravován…“ . Ostatně jak již bylo uvedeno výše, fotografie byla v kontextu doplnění vysvětlení H. předložena, neboť na ní byly zachyceny prověřované osoby P. G. a J. L. Za osobu obviněným H. označenou jako „P.“ byl policejním orgánem původně považován právě P. G. nikoliv dovolatel.
56. Ohledně námitek konkrétně se týkajících provedených fotorekognic nutno uvést, že tyto opět nenaplňují obviněným uplatněný důvod dovolání. Zároveň nelze konstatovat, že by způsob provedení těchto procesních úkonů, či závěry z nich soudy učiněné, byly s to založit porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud musí podotknout, že mu není zcela jasné, z čeho dovolatel dovozuje, že obviněný H. při první fotorekognici ze dne 15. 6. 2015 zaměnil osobu „P.“ s někým jiným, než s ním. K tomuto je třeba připomenout, že v rámci zmíněné rekognice nebyla ve fotoalbech zařazena fotografie dovolatele (jak vyplývá ze shora uvedeného, v té době nebyl ještě vůbec podezřelý). Přitom v rámci předložení fotoalba „A“ obviněnému H. tento uvedl, že žádná osoba není tou, která ho v jeho činnosti jakožto jednatele společnosti E. instruovala („P.“). Dále při předložení fotoalba „B“ pouze ukázal na fotografii č. 6, u které uvedl, že na ní zachycený člověk je „P.“ nejpodobnější. Neřekl však, že se o P. skutečně jedná, pouze, že je mu nejpodobnější. Zjevně tedy nelze hovořit o tom, že by obviněný H. jako „P.“ identifikoval někoho jiného než dovolatele. Ostatně k řešené námitce se dostatečně vyjádřil již soud prvního stupně v bodě 35. jeho rozsudku či soud odvolací v bodě 15. jeho rozsudku.
57. Dovolatel taktéž namítá nezákonnost (konkrétně „absolutní neplatnost“) fotorekognice provedené dne 10. 3. 2016, neboť fotografie, na níž je zachycen, je světlejší než ostatní fotografie, přičemž vybízí k tomu, aby byl obviněným H. identifikován jako „P.“. Údajně tak obviněnému H. nezbylo než označit za „P.“ osobu na „…fotografii nejjasnější, kde byla podobizna již vryta do paměti z dříve předložené fotografie.“ Míněna je ta, na které je zachyceno mužstvo HCB K. J. K uvedenému je nezbytné uvést následující skutečnosti.
58. V první řadě je třeba připomenout, že podle §104b odst. 4 tr. ř. je nutné, aby byla dodržena podobnost v základních rysech mezi znovupoznávanou osobou a nejméně třemi dalšími osobami nezúčastněnými na trestním řízení. V daném případě je namítáno pouze to, že fotografie dovolatele je světlejší, což není nutně v rozporu s citovaným ustanovením. Dovolací soud musí nadto poznamenat, že i tato odlišnost je velmi mírná a zjevně dovolatelem značně zveličovaná (viz č. l. 138, 141). Pakliže je odkazováno i na to, že dříve byla obviněnému H. již ukázána fotografie znovupoznávané osoby (dovolatele) a to ovlivnilo výsledek řešené rekognice, je nutno zmínit, že časový odstup mezi těmito byl delší než 4 měsíce (3. 11. 2015 – předložení fotografie HCB K. J. až 10. 3. 2016 - rekognice). V každém případě se jednalo o jiné fotografie, s odlišnou kvalitou a situačním charakterem. V prvním případě stál dovolatel mezi dalšími jedenácti osobami. Záběr na něj byl relativně malý vzhledem k velikosti a kvalitě této fotografie. Skutečnost, že fotografie dovolatele byla do fotoalba doplněna na základě zjištění jeho totožnosti a měla lehce odlišný odstín, v žádném případě nezakládá nezákonnost takového postupu. Dovolatel ostatně nepodává žádnou relevantní argumentaci pro závěr, že poznatek z provedené rekognice získaný nemůže být využit jako soudně účinný důkaz. K jím namítané skutečnosti se ostatně vyjádřil soud prvního stupně (bod 35. jeho rozsudku), na jehož odůvodnění lze taktéž odkázat.
59. Obviněný dále namítá, že podle svědkyně H. měla jedna ze schůzek (patrně první z nich) být koordinována P. G., nikoliv jím. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že podle výpovědi svědkyně H. měl při této schůzce, a i obecně v případech nutnosti další překladatelské činnosti, konkrétně její činnost koordinovat P. G. Toto tvrzení není vůbec v rozporu s tím, že by v činnosti obviněného H. obecně instruoval dovolatel, a to i v případě první obchodní schůzky s rakouskou protistranou ve vile v XY. K tomuto je možné odkázat i na výpověď obviněného H. z hlavního líčení dne 5. 12. 2017, v níž uvedl, že předmětné schůzky se účastnil on „…V., P., resp. v tu dobu P. … …[B]yl tam ještě jeden člověk… …ale byli tam každopádně dřív a pak tam přijela ta tlumočnice…”. I tato část výpovědi obviněného H. není v rozporu s tím, že soudy jako jeho spolupachatelem označily dovolatele. Sama skutečnost, že u předmětné schůzky měl nejprve instruovat svědkyni H. (tlumočnici) P. G., nikterak nezpochybňuje zjištění soudů o participaci dovolatele. Fakt, že P. G. organizačně koordinoval činnost svědkyně H., neznamená, že dovolatel nemohl na spáchaném trestném činu participovat způsobem, který zjistily a již v tzv. skutkové větě výroku o vině vyjádřily soudy nižších stupňů. Při dovození svých skutkových závěrů soudy vyšly i ze zmíněných rekognic, při kterých nezávisle na sobě svědkyně H. i obviněný H. rozpoznali dovolatele jakožto osobu, účastnící se schůzky v XY. Námitka dovolatele je tedy v naznačeném směru zcela nepřípadná.
60. Tvrzení dovolatele stran dalšího ze svědků – V. P. je za zcela nepodložené a zkreslující. Zmíněný svědek měl ve své výpovědi uvést, že „P.“ se neúčastnil schůzky mezi obviněným H. a zástupci rakouské společnosti, a tudíž prý neměl mít ani možnost jakkoliv H. instruovat, i kdyby byl oním „P.“. Takový vývod je výsledkem deziterpretace výpovědi svědka. Nelze totiž vycházet pouze z toho, co odeznělo ve výpovědi svědka ze stadia přípravného řízení (bod 16. rozsudku soudu prvního stupně že „[O]soba vystupující pod jménem „P.“ při jednání nebyla, ale nacházela se nahoře v domě a pila kávu.“ ), aniž by byl hodnocen celý kontext, z něhož plyne, že osobou, která svědka i obviněného H. koordinovala, byl právě tento „P.“. Pokud pak nalézací soud přiznal důkazní a usvědčující význam údajům svědkem sděleným (viz bod 44. rozsudku), není na soudu dovolacím, aby jeho závěry měnil. K hodnocení důkazů je oprávněn ten orgán, který je provádí (v řízení soudním zpravidla soud prvního stupně), který je nejlépe vybaven k tomu, aby při dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti důkazy zhodnotil v souladu s požadavkem §2 odst. 6 tr. ř.
61. Pakliže se dovolatel snaží rozporovat, že by vůbec byl osobou, která se označovala jako „P.“, neboť jej svědek P. v rámci hlavního líčení jasně nerozpoznal, musí Nejvyšší soud zmínit, že svědek při agnoskaci v rámci hlavního líčení toliko vyjádřil nejistotu, zda je osoba označovaná jako „P.“ přítomna, či nikoliv. Pouhá nejistota svědka P., jež může souviset s časovým odstupem, stojí proti v podstatě jasnému ztotožnění dovolatele jakožto „P.“ ze strany obviněného H. i svědkyně H. (viz zmiňované fotorekognice a agnoskace). Rozhodně tedy nelze mluvit o postupu nalézacího, potažmo odvolacího soudu, který by snad nesl známky svévole či jiného konkrétního projevu porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces.
62. K vývodům dovolatele založeným na vzájemné znalosti svědka L. s dovolatelem dostačuje uvést, že Nejvyšší soud nevidí k tomu, proč by zasílání obchodní dokumentace cestou poštovních služeb mělo vést k závěru, že dovolatel na předmětné trestné činnosti neparticipoval. Jde toliko o jednu z úvah obviněného, která však není podložena žádným hlubším zdůvodněním. Nemůže proto vést k závěru, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou důkazně nepodložená.
63. K výpovědi svědka L., jež zmínil jako zástupce společnosti E. pouze obviněného H., neboť tento byl jednatelem společnosti a byl to právě on, kdo podepsal rámcovou smlouvu a další obchodní dokumenty, dostačuje uvést, že podle zjištění soudů to byl obviněný H., skrze něj dovolatel, kdo společnost fakticky ovládal tím, že jej instruoval k příslušným úkonům. Namítá-li obviněný, že výpověď tohoto svědka byla soudy „přejita“, aniž by se jí zabývaly, pak obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně reflektována (body 24. a 49.) svědčí o opaku. Soud prvního stupně správně uzavřel, že uvedená výpověď je v souladu s výpovědí obviněného H. i svědkyně H., neboť to byl právě obviněný H., kdo za společnost E. jednal navenek. V podstatě stejným způsobem je možné se vyjádřit i k námitce stran výpovědi svědkyně M., že podle ní byla společnost E. založena výhradně k požadavku a plné moci obviněného H. Obviněným poukazované skutečnosti nezakládají rozpornost úvah soudů obou stupňů.
64. Námitka obviněného stran zkrácení jeho práva na obhajobu a tím i porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebylo vyhověno omluvě jeho obhájce, a tudíž ani odročeno veřejné zasedání nařízené soudem druhého stupně na den 19. 8. 2019, je nedůvodná a svědčí o izolovaném náhledu dovolatele na řešenou problematiku. Při jejím formulování je totiž zamlčeno to, že veřejné zasedání dne 19. 8. 2019 bylo již třetím veřejným zasedáním, které odvolací soud za účelem projednání a rozhodnutí o podaných odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně nařídil. První veřejné zasedání bylo nařízeno (č. l. 7748) na 28. 3. 2019. Obhájce obviněného podáním ze dne 5. 4. 2019 (č. l. 7750) požádal o odročení veřejného zasedání nařízeného na 23. 4. 2019 z důvodu plánované zahraniční pracovní cesty. Odvolací soud změnil termín na 20. 5. 2019 (č. l. 7748 verte), o čemž byl obhájce vyrozuměn dne 17. 4. 2019. Podáním ze dne 14. 5. 2019 (č. l. 7761) a poté i ze dne 16. 5. 2019 (č. l. 7767) požádal obhájce o odročení veřejného zasedání z důvodu nepříznivého zdravotního stavu obviněného T. K veřejnému zasedání se obhájce ani obviněného T. (stejně i obviněný H.) nedostavili. Veřejné zasedání bylo odročeno na 19. 8. 2019, o čemž byl obhájce obviněného T. vyrozuměn dne 22. 5. 2019. Podáním ze dne 2. 8. 2019 (č. l. 7778) požádal obhájce opět o odročení veřejného zasedání z důvodu plánované zahraniční pracovní cesty.
65. Jakkoli lze konstatovat, že zájem na řádném výkonu obhajoby obviněného by měl být soudem zohledněn v souvislosti s nařizováním procesních úkonů, u nichž se předpokládá obhajoba obviněného jím zvoleným či jemu ustanoveným obhájcem, nelze na soudu požadovat, aby svou činnost přizpůsoboval výhradně požadavkům obhajoby, zejména poskytl-li jí možnost řádné realizace jejích oprávnění. O termínu veřejného zasedání byl obhájce informován s velkým časovým předstihem, měl tudíž přizpůsobit svou činnost požadavkům, které z výkonu obhajoby obviněného pro něj plynuly (obligatorní účast obhájce při veřejném zasedání o odvolání - §263 odst. 3 tr. ř. a s tím spojená nemožnost jeho provedení v jeho nepřítomnosti). Jestliže tudíž nepřijal včas příslušná opatření (tvrzení o nemožnosti substituta náležitě se na jednání připravit), nemůže reálně uplatňovat tvrzení o zkrácení obhajovacích práv obviněného, pokud se odvolací soud rozhodl veřejné zasedání uskutečnit.
66. Celý problém má však ještě i rovinu spočívající v oblasti procesní bdělosti obviněného. Pakliže si obviněný zvolil obhájce, který měl již dříve obtíže dostavit se na veřejné zasedání z důvodu pracovní vytíženosti, je pouze na něm, aby učinil kroky zajišťující mu využití jeho obhajovacích práv např. volbou jiného obhájce, případně dohodou o možnosti zastoupení obhájce na základě substituční plné moci. Právě druhou zmíněnou možnost využil i obviněný, když souhlasil s tím, aby byl při předmětném veřejném zasedání substitučně zastoupen Mgr. Pavlínou Müllerovou (č. l. 7816, 7817). Skutečnost, že se tímto způsobem se svým obhájcem domluvil a tento poté udělil substituci zmíněné obhájkyni krátce před konáním veřejným zasedáním na uvedeném nic nemění. Jedná se totiž o okruh otázek týkajících se vztahu obviněný – obhájce. Soudu přitom nepřísluší, aby do něj svou aktivitou zasahoval (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3082/14). Takovou činnost je oprávněn a současně povinen realizovat jen v rámci zákonem upravených situací, tj. je-li nezbytné obhajobu obhájcem zabezpečit v důsledku nečinnosti obviněného, příp. v dalších situacích, s nimiž zákon počítá (např. kolize). Z uvedeného plyne, že případná nedůslednost obviněného při realizaci jeho procesních práv spojených s výkonem obhajoby jde k jeho tíži v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt .
67. Jinými slovy řečeno, v obecné rovině lze sice dát za pravdu obviněnému, že v případech, kdy obhájce doloží objektivní překážku znemožňující mu účastnit se veřejného zasedání, může být na místě případné žádosti o odročení veřejného zasedání vyhovět, pakliže tato nenese obstrukční povahu. Zároveň musí být však poznamenáno, že tato zásada již vícekrát zmiňovaná v judikatuře Ústavního soudu (viz např. obviněným citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2448/2008), není bezbřehá. Každý takový případ je nutno posuzovat v kontextu jeho konkrétních okolností. V situaci, kdy se obviněný domluvil se svým obhájcem na tom, že bude pro účely předmětného veřejného zasedání zastoupen obhájkyní na základě substituční plné moci, přičemž datum veřejného zasedání bylo přeloženo již jednou o necelé dva měsíce, nelze soudu druhého stupně ničeho vytknout, když toto zasedání konal.
68. Pro shrnutí týkající se procesních a skutkových námitek obviněného Nejvyšší soud uvádí, že jeho argumentace je v tomto směru zcela bez opory. Nelze tedy tvrdit porušení jeho práva na spravedlivý proces, když soud prvního stupně (resp. i soud odvolací) postupoval mj. v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v rozsáhlém odůvodnění svého rozsudku pečlivě uvážil všechny zjištěné okolnosti jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vzal takto do svého hodnocení řadu důkazů jasně hovořících o vině dovolatele (výpověď obviněného H., svědkyně H., provedené fotorekognice atd.) Tvrzení o tom, že žádné přímé ani nepřímé usvědčující důkazy proti obviněnému nebyly provedeny, jsou tedy jednoznačně vyvráceny. Pokud má tedy dovolatel za to, že v jeho případě byla porušena zásada presumpce neviny, není možné, vzhledem k výše provedenému výkladu, takovému názoru přisvědčit, a to ani pohledem tzv. extrémního nesouladu. Stejně tak není možné uvažovat o případné kasaci napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení z důvodu nedodržení procesních předpisů a poškozením obhajovacích práv obviněného.
69. Pokud by se dovolací argumentace obviněného P. T. omezila na námitky, na něž bylo reagováno v bodech 47. až 76. nikoli jako na formálně odpovídající vznesenému důvodu dovolání, nýbrž z hledisek výše uvedených (zejm. práva obviněného na spravedlivý proces), bylo by na místě rozhodnout o jeho dovolání způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný však vznesl i námitku, kterou jako hmotně právní povahy je nezbytné označit.
70. Jedinou námitkou naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je ta, ve které dovolatel zmiňuje, že i v případě správnosti skutkových závěrů soudů neměl být jeho čin posouzen jako spáchaný formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomuto připomíná, že soud prvního stupně se k otázce trestné součinnosti formou spolupachatelství rozsáhle vyjádřil v bodě 63. jeho rozsudku. Mimo jiné uvedl, že „[S]polečné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání jednoho každého spolupachatele je článkem řetězu činností, v němž předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a v celkovém souhrnu tvoří jeho skutkovou podstatu.“ , přičemž pokračoval, že oba obvinění zastupovali danou úlohu, naplňovali určitou roli, kdy dovolatel byla osoba ovládající obviněného H., který byl exekutivním článkem v předmětné trestné činnosti. K otázce společného úmyslu obou obviněných uvedl, že „V případě obžalovaného T. nemůže být s ohledem na povahu jeho jednání pochyb o tom, že k naplnění požadavku společného úmyslu došlo, když to byl on, kdo ve vztahu k obžalovanému H. figuroval jako osoba vydávající instrukce, předkládající mu k podpisu příslušné listiny atp.“ Dospěl tak k jasnému závěru o společném jednání i úmyslu jej vedoucímu, které směřovaly k naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Nezapomněl také správně zmínit, že i když má za to, že rozsah trestné činnosti byl podle jeho názoru širší jak z pohledu množství pachatelů, tak z hlediska spáchaných trestných činů, může rozhodovat pouze o osobách, proti kterým byla podána obžaloba a na základě zjištěných a provedených důkazů. Závěru o spáchání trestného činu kvalifikovaného podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku formou spolupachatelství, však vůbec nebrání to, že zjištěná trestná činnost mohla teoreticky býti pouze určitou výsečí z většího celku propojených trestních jednání. Dovolací soud musí vzhledem ke shora uvedenému označit tuto část argumentace obviněného za zjevně neopodstatněnou.
71. Odvolací soud, jehož rozsudek je bezprostředně napaden dovoláním obviněného, se (s výjimkou rozsahu zkrácení daně) ztotožnil jak se skutkovými, tak právními závěry nalézacího soudu, a to včetně otázky posouzení formy účasti dovolatele na spáchaném deliktu. Uzavřel, že není pochyb o tom, že se na spáchání trestného činu obviněný podílel jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku. Byť svůj právní závěr odvolací soud nerozvinul podrobnější argumentací, není tato skutečnost důvodem ke kasaci jeho rozhodnutí, neboť je nutno uvážit to, že ten se ztotožnil s podstatou věci tak, jak ji ve svém rozsudku vyložil soud prvního stupně, na jehož rozhodnutí navázal. Tvrzení dovolatele, že by soudy nižších stupňů měly pochybnosti, že by jak obviněný T., tak obviněný H. nejednali jako (spolu)pachatelé neodráží stav, který se podává z výrokové části a odůvodnění napadených rozhodnutí. Dovolací námitky obviněného neodůvodňují, aby dovolací soud právní posouzení jednání dovolatele měnil.
V.
Ke způsobu rozhodnutí
72. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili námitky, které se s jeho obsahovým vymezením zcela (obviněný H.), nebo v převážném rozsahu (obviněný T.) věcně rozešly. Skutkové a procesní námitky obviněného T. nepřinesly nic nového, co by odlišilo jejich charakter od běžných výhrad odvolacích a přeneslo tak věc do roviny ústavně právní, na niž by měl dovolací soud reagovat. Námitka hmotně právního charakteru, která byla způsobilá obsahově tento dovolací důvod naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek soudu prvního stupně trpěl vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zejména proto, že odvolací soud odvolání obviněného T. nezamítl, nýbrž na jeho podkladě odvoláním napadený rozsudek zrušil a rozhodl nově způsobem pro obviněného (ve výroku o vině) příznivějším, nemohlo dojít k naplnění ani druhého, tímto dovolatelem vzneseného důvodu dovolání [§265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].
73. Vzhledem k tomuto posouzení rozhodl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných T. i H. způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., dovolání obviněného P. T. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
74. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředích v neveřejném zasedání.
75. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 9. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu