ECLI:CZ:NS:2020:6.TZ.98.2019.1
sp. zn. 6 Tz 98/2019
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. R. , nar. XY v XY, okres Modrý Kámen, XY, zemřelého dne 19. 8. 2005, naposledy trvale bytem XY, proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv-58/91, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl, takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv-58/91, byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, a to v neprospěch obviněného J. R.
Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv-58/91 , se zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1951, sp. zn. Vt 376/51, byl obviněný J. R. (dále jen „obviněný“ ) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákona č. 86/1950 Sb.), kterého se měl dopustit tím, že „dne 1. 11. 1951 v XY při nastoupení vojenské základní služby prohlásil, že odmítá obléci vojenský stejnokroj a převzít zbraň, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, které prý mu službu v armádě nedovoluje, a vojenský stejnokroj skutečně neoblékl“ . Za tento trestný čin byl podle §270 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.1.
2. Obviněný svým návrhem ze dne 9. 4. 1991, doručeným dne 12. 4. 1991 bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci, požádal s odkazem na ustanovení §4 písm. c) zákona č. 119/1991 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“ ), ve vztahu k výše uvedenému odsouzení o soudní rehabilitaci.
3. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci na základě tohoto návrhu usnesením ze dne 30. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv-58/91, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci zrušil výrok o uloženém trestu odnětí svobody v rozsudku Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1951, sp. zn. Vt 376/51, jakož i rozhodnutí obsahově navazující. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 5. 1991.
4. Následně bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 30. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv-58/91, tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákona č. 86/1950 Sb.), jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1951, sp. zn. Vt 376/51, s přihlédnutím k ustanovení §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 30. 5. 1991.
II.
5. Proti uvedenému pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv-58/91, podala ministryně spravedlnosti České republiky (dále jen „ministryně spravedlnosti“ ) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.
6. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku s poukazem na příslušná ustanovení Ústavy Československé republiky z roku 1948, zákona o soudní rehabilitaci a trestního zákona (zákona č. 86/1950 Sb.) konstatovala, že bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci se předmětnými zákonnými ustanoveními důsledně neřídil. Ačkoliv konstatoval, že obviněný se dopustil trestné činnosti pouze v důsledku svého náboženského přesvědčení, v rozporu se zásadami plynoucími především ze zákona o soudní rehabilitaci zrušil pouze výrok o trestu a výrok o vině ponechal beze změny. K dosažení účelu soudní rehabilitace tak došlo pouze zdánlivě. Podle §14 odst. 1 písmena d) zákona o soudní rehabilitaci přitom bylo povinností soudu zrušit napadený rozsudek v celém rozsahu, neboť jednání obviněného bylo uznáno trestným v rozporu se zákonem.
7. Z uvedených důvodů ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud
- podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv-58/91, byl v neprospěch zemřelého obv. J. R. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů,
- podle §269 odst. 2 tr. ř. usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv-58/91, zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv-58/91,-
- dále postupoval podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., tak, že v celém rozsahu zruší rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1951, č. j. Vt 376/51-L-13, a podle §14 odst. 3 téhož zákona zruší zároveň všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
1. Intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se s důvody podané stížnosti pro porušení zákona plně ztotožnila, neboť měla rovněž za to, že byly splněny podmínky k tomu, aby v rámci přezkumného řízení podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci došlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku nejen ve výroku o trestu, ale rovněž ve výroku o vině, a to s odkazem na §14 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona. V posuzovaném případě je třeba Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci vytknout, že si při provádění rehabilitačního přezkumného postupu neujasnil účel rehabilitace a z toho plynoucí rozsah, ve kterém bylo na místě přezkoumávaný odsuzující rozsudek zrušit. Je mu důvodně vytýkáno, že se měl řídit ustanovení §1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, podle kterého bylo na místě posoudit, zda čin obviněného nesměřoval k uplatnění jeho práv a svobod, které mu byly zaručeny ústavou a které byly vyhlášeny ve Všeobecné deklaraci lidských práv jakož i navazujících mezinárodních paktech, kterými byl již český stát v době vydání odsuzujícího rozsudku vázán. Tak se ostatně obviněný hájil. Vojenský obvodový soud v Olomouci se měl v rámci přezkumného postupu řídit Ústavním zákonem z r. 1948, konkrétně pak ústavní garancí ve smyslu čl. 15 odst. 1, podle níž se svoboda svědomí zaručuje. Přitom ústavní záruka byla jenom formální povahy, neboť zákon jako norma nižší právní síly, kterou by realizace této ústavní zaručené svobody byla zajištěna, vydána nebyla. Právo na svobodu svědomí a náboženského vyznání zaručovala mezinárodní norma konkrétně čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Obviněný neměl možnost získat individuální úlevu příp. služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu beze zbraně, protože taková možnost nebyla v tehdejším právním řádu zakotvena. Nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím. Za takové situace je evidentní, že v případě obviněného šlo pouze o výkon jeho svobody vyznání a náboženského přesvědčení, jak mu byly zaručeny jednak Ústavou z r. 1948 a jednak uvedenou mezinárodní úmluvou. Jeho jednání proto nelze považovat za trestný čin. V návaznosti na to uvedla, že co do závěrečného návrhu se ztotožňuje s prvními dvěma body petitu podané stížnosti pro porušení zákona. Co se týká třetího bodu, navrhla odchylku, a to postup Nejvyššího soudu podle §270 odst. 1 tr. ř. s tím, aby věc byla přikázána Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
2. Obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller označil stížnost pro porušení zákona za důvodnou (v písemném vyjádření přitom odkázal na právní názor vyslovený v nálezech Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01) a v plném rozsahu se připojil k tomu, co uvedla státní zástupkyně včetně odchylky v závěrečném návrhu. Měl totiž za to, že postup podle §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci je vyhrazen soudu prvního stupně a Nejvyšší soud má rozhodovat buď podle §270 odst. 1 tr. ř. nebo §271 odst. 1 tr. ř.
III.
1. Nejvyšší soud v souladu s §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.
2. Základním pochybením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci bylo to, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci. V důsledku toho bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci chybně omezil rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu.
3. Ve smyslu §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případu osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
4. V souladu s §1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci byly činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech a občanských a politických právech, československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
5. Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
6. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
7. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
8. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti jsou v souladu se zjištěným stavem věci. Z obsahu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1951, sp. zn. Vt 376/51, vyplývá, že obviněný dne 1. 11. 1951 v XY při nastoupení vojenské základní služby prohlásil, že odmítá obléci vojenský stejnokroj a převzít zbraň, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, které mu službu v armádě nedovoluje, a vojenský stejnokroj skutečně neoblékl. K tomuto se bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci vyjádřil tak, že ve vztahu k učiněným skutkovým a právním závěrům nezjistil žádné zákonné důvody pro zrušení těchto výroků, jak má na mysli ustanovení §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Zrušil podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci (zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s jeho zákonným účelem nebo výměra trestu byla ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné) toliko výrok o trestu (a rozhodnutí obsahově navazující), neboť se zřetelem k faktu, že se obviněný dopustil shora uvedeného činu toliko z důvodu svého náboženského přesvědčení, přičemž jinak byl a je člověkem řádně hodnoceným, dospěl k závěru, že uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s jeho zákonným účelem.1.
2. V návaznosti na výše vymezená zákonná východiska je však třeba označit citovaný rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1951, sp. zn. Vt 376/51, za nesprávný, neboť nerespektoval principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Totéž pak platí i pro citované usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv-58/91. Z uvedených skutkových zjištění, z nichž oba soudy vycházely, vyplývá, že obviněný setrvával na stanovisku odmítajícím službu v armádě, neboť mu v této bránilo jeho vyznání. Ze strany obviněného se tak jednalo pouze o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky a koneckonců i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
3. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, jenž se k otázce svobody svědomí vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že tato „má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když navíc svoboda svědomí patří k tzv. absolutním základním právům, která nelze omezit obyčejným zákonem. „Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).“ 1.
2. Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyjádřil také k otázce výkladu a aplikace „starého práva“ při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, když konstatoval, že „pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal §267 odst. 3 zákona tr. ř., tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích.“
3. Citované závěry Ústavního soudu je nutné vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého vyznání a takové jednání bylo reálným projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou České republiky (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Právo na svobodu svědomí deklarované v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., bylo následně nepřípustně negováno v odstavci 2 daného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohla být nikomu na újmu, avšak nemohla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s §34 odst. 2 tehdejší Ústavy. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona. Uvedené platí tím spíše, je-li přihlédnuto k čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
4. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v provedeném rehabilitačním řízení nicméně výše uvedené závěry nerespektoval, když usnesením ze dne 30. 5. 1991, sp. zn. Rtv-58/91, zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1951, sp. zn. Vt 376/51, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci toliko ve výroku o trestu. Jak již shora naznačeno, bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci uvedeným postupem pominul účel zákona o soudní rehabilitaci, neboť neaplikoval správně §1 odst. 1, 2 předmětného zákona a v rozporu s jeho §14 odst. 1 písm. d) nezrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci, na jehož základě byl obviněný odsouzen pro jednání, kterým realizoval svou svobodu svědomí, potažmo náboženského vyznání deklarovanou tehdejší Ústavou, jakož i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, v celém rozsahu. Tím porušil zákon v neprospěch obviněného.1.
2. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. S ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci pak podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Olomouci, jako soudu příslušnému podle §7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Olomouci, který provede další řízení na podkladě návrhu obviněného na soudní rehabilitaci, přitom bude vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu