ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1151.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1151/2020-3196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání obviněného J. H., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 6 To 64/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 20/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2019, č. j. 5 T 20/2018-2961, byl obviněný J. H. shledán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku (správně §43 odst. 2 tr. zákoníku) k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit škodu poškozené společnosti A. B., škodu ve výši 1 916 000 Kč. Se zbytkem svého nároku byla tato společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o zproštění obžaloby obviněného R. V.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedeného zločinu jednáním spočívajícím v tom, že
v XY v období od dubna 2013 do září 2013 včetně, jako zaměstnanec firmy B. IČ: XY, se sídlem XY, od 5. 10. 2016 v likvidaci (dále jen firma B.), zplnomocněný k jejímu zastupování v té době předsedou jejího představenstva R. V., nar. XY, v návaznosti na zápůjční a kupní smlouvy uzavřené mezi jím zastupovanou firmou B. a firmou A. B., s.r.o., IČ: XY se sídlem XY (dále jen firma A. B.), v jednom případě s firmou B. A., IČ: XY, do 16. 3. 2017 se sídlem XY, v úmyslu sebe a další osoby obohatit a způsobit společnosti A. B. škodu, vylákal osobní automobily pod nepravdivým příslibem, že uhradí faktury za nakoupená vozidla a že vozidla, která převzal na podkladě zápůjčních smluv, budou užívat zaměstnanci společnosti B. a po uplynutí dohodnuté lhůty 9 měsíců budou vozidla vrácena, a ve skutečnosti řádné podnikání předstíral a jednal se záměrem vozidla, která převzal, obratem pod cenou prodat, převzal tak na základě
1. smlouvy ze dne 25. 4. 2013 o zapůjčení osobního automobilu na dobu 9 měsíců vozidlo zn. Hyundai, typ i40 WG, VIN XY, r.z. XY v hodnotě 583 100,- Kč, které však v přesně nezjištěné době v průběhu srpna 2013 prodal prostřednictvím T. M., nar. XY, L. V., nar. XY, způsobil tak majiteli vozidla v předmětnou dobu firmě s.Autoleasrng, a.s., IČ: 27089444, škodu ve výši nejméně 308 020,- Kč,
2. kupní smlouvy ze dne 12. 6. 2013 vozidlo zn. Hyundai, typ i30 1,4, VIN XY, smluvenou kupní cenu 293 000,- Kč v dohodnutém termínu splatnost do 10. 7. 2013 a ani později neuhradil, přičemž předmětné vozidlo prostřednictvím T. M., nar. XY, v přesně nezjištěné době v průběhu června 2013 prodal J. P., nar. XY, za částku 230 000,- Kč a způsobil tak firmě A. B. škodu ve výši 293 000,- Kč,
3. kupní smlouvy ze dne 12. 6. 2013 vozidlo zn. Hyundai, typ i30 1,4 VIN XY, smluvenou kupní cenu 307 000,- Kč v dohodnutém termínu splatnosti do 10. 7. 2013 a ani později neuhradil, přičemž předmětné vozidlo prostřednictvím T. M., nar. XY, v přesně nezjištěné době v průběhu června 2013 prodal V. Š., nar. XY, za částku 265 000,- Kč a způsobil tak firmě A. B. škodu ve výši 307 000,- Kč,
4. kupní smlouvy ze dne 12. 6. 2013 vozidlo zn. Hyundai, typ i30 WG 1,4, VIN XY, smluvenou kupní cenu 307 000,- Kč v dohodnutém termínu do 10. 7. 2013 a ani později neuhradil, přičemž předmětné vozidlo prostřednictvím T. M., nar. XY, v přesně nezjištěné době v průběhu července 2013 prodal P. F., nar. XY, za částku 255 000,- Kč, a způsobil tak firmě A. B. škodu ve výši 307 000,- Kč,
5. kupní smlouvy ze dne 18. 6. 2013 vozidlo zn. Hyundai, typ ix35 1,7, VIN XY, dohodnutou kupní cenu 452 000,- Kč v termínu splatnosti do 25. 6. 2013 a ani později neuhradil, přičemž předmětné vozidlo dne 24. 10. 2013 prodal firmě D., IČ: XY, za částku 360 000,- Kč, a způsobil tak firmě A. B. škodu ve výši 452 000,- Kč,
6. smlouvy za dne 4. 7. 2013 o zapůjčení osobního automobilu na dobu 9 měsíců vozidlo zn. Hyundai, typ i40 1,7, VIN XY, r. z. XY v hodnotě 608 800,- Kč, které však v přesně nezjištěné době v průběhu července 2013 prodal T. M., nar. XY, způsobil tak majiteli vozidla firmě A. B. škodu ve výši nejméně 470 600,- Kč,
7. faktury vystavené dne 14. 6. 2013 převzal dne 13. 7. 2013 vozidlo zn. Hyundai v provedení ix20 1,4, VIN XY, dohodnutou kupní cenu 259 000 Kč v dohodnutém termínu splatnosti do 21. 6. 2013 a ani později neuhradil, přičemž předmětné vozidlo v přesně nezjištěné době v průběhu července 2013 prostřednictvím T. M., nar. XY, prodal J. S., nar. XY, a způsobil tak majiteli vozidla firmě A. B. škodu ve výši 259 000,- Kč,
8. smlouvy ze dne 25. 7. 2013 o zapůjčení osobního automobilu na dobu 9 měsíců vozidlo zn. Hyundai, typ i30 1,4, VIN XY, r. z. XY v hodnotě 284 800,- Kč, které však v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce července 2013 prodal P. B., nar. XY. způsobil tak majiteli vozidla firmě A. B. škodu ve výši nejméně 219 823,- Kč,
9. smlouvy ze dne 25. 7. 2013 o zapůjčení osobního automobilu na dobu 9 měsíců vozidlo zn. Hyundai, typ ix20 1,4, VIN XY, r. z. XY v hodnotě 223 300,- Kč, které však v přesně nezjištěné době v průběhu července 2013 prostřednictvím T. M., nar. XY, prodal P. M., nar. XY, způsobil tak majiteli vozidla firmě A. B. škodu ve výši nejméně 166 105,- Kč,
10. smlouvy ze dne 6. 8. 2013 o zapůjčení osobního automobilu na dobu 9 měsíců vozidlo zn. Škoda Fabia 1,2, VIN XY, r. z. XY v hodnotě 242 400,- Kč, které však v přesně nezjištěné době na podzim 2013 prostřednictvím T. M., nar. XY prodal J. S., nar. XY, způsobil tak majiteli vozidla v předmětnou dobu firmě ŠkoFin s.r.o., IČ: 45805369, škodu ve výši nejméně 201 986,- Kč,
11. smlouvy ze dne 8. 8. 2013 o zapůjčení osobního automobilu na dobu 9 měsíců vozidlo zn. Škoda Roomster 1,2, VIN XY, r. z. XY v hodnotě 227 100,- Kč, které však v přesně nezjištěné době v létě 2013 prostřednictvím T. M., nar. XY, prodal J. S., nar. XY, způsobil tak majiteli vozidla v předmětnou dobu firmě ŠkoFin s.r.o., IČ: 45805369, škodu ve výši nejméně 186 686,- Kč,
12. smlouvy ze dne 8. 8. 2013 o zapůjčení osobního automobilu na dobu 9 měsíců vozidlo zn. Hyundai, typ Elantra 1,6, VIN XY, r.z. XY v hodnotě 272 100,- Kč, které však v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce srpna 2013 prostřednictvím T. M., nar. XY, prodal V. Š., nar. XY, způsobil tak majiteli vozidla v předmětnou dobu firmě ŠkoFin s.r.o., IČ: 45805369, škodu ve výši nejméně 248 384,- Kč,
13. smlouvy ze dne 8. 8. 2013 o zapůjčení osobního automobilu na dobu 9 měsíců vozidlo zn. Hyundai, typ i40 WG 1,7, VIN XY, r.z. XY v hodnotě 567 600,-Kč, které však v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 2013 prostřednictvím L. V., nar. XY, prodal P. H., nar. XY, způsobil tak majiteli v předmětnou dobu firmě s.Autoleasing a.s., IC: 27089444, škodu ve výši nejméně 475 640,-Kč,
14. smlouvy ze dne 8. 8. 2013 o zapůjčení osobního automobilu na dobu 9 měsíců vozidlo zn. Hyundai, typ i40 1,7, VIN XY, r.z. XY v hodnotě 527 700,- Kč, které však v přesně nezjištěné době ve druhé polovině roku 2013 prodal T. M., nar. XY, způsobil tak majiteli vozidla v předmětnou dobu firmě A. B. škodu ve výši nejméně 481 720,- Kč,
15. smlouvy ze dne 17. 8. 2013 o zapůjčení osobního automobilu na dobu 9 měsíců vozidlo zn. Hyundai, typ ix20 1,4, VIN XY, r.z. XY v hodnotě 258 900,- Kč, které však v přesně nezjištěné době v letních měsících 2013 prostřednictvím J. a A. S., nar. XY, resp. XY, prodal B. H., nar. XY, způsobil tak majiteli vozidla v předmětnou dobu firmě Hyundai Motor Czech, s.r.o., IC: 28399757, škodu ve výši nejméně 220 770,- Kč,
16. smlouvy ze dne 17. 8. 2013 o zapůjčení osobního automobilu na dobu 9 měsíců vozidlo zn. Hyundai, typ ix20 1,6, VIN XY, r.z. XY v hodnotě 268 800,- Kč, které však následně v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce srpna nebo září 2013 prodal T. M., nar. XY, způsobil tak majiteli vozidla v předmětnou dobu firmě B. A., IČ: XY, škodu ve výši nejméně 225 240,- Kč,
17. smlouvy ze dne 20. 8. 2013 o zapůjčení osobního automobilu na dobu 9 měsíců vozidlo zn. Hyundai, typ ix 35 1,7, VIN XY, r.z. XY v hodnotě 466 800,- Kč, které však v přesně nezjištěnou dobu na podzim 2013 předal do časově neomezeného užívání P. Š., nar. XY, způsobil tak majiteli vozidla v předmětnou dobu firmě Hyundai Motor Czech, s.r.o., IČ: 28399757, škodu ve výši nejméně 403 880,- Kč,
18. smlouvy ze dne 3. 9. 2013 o zapůjčení osobního automobilu na dobu 9 měsíců vozidlo zn. Škoda Roomster 1,2, VIN XY, r.z. XY v hodnotě 261 000,- Kč, které však v přesně nezjištěné době v průběhu září 2013 prodal T. M., nar. XY, způsobil tak majiteli vozidla v předmětnou dobu firmě ŠkoFin, IČ: 45805369, škodu ve výši nejméně 240 793,- Kč,
19. smlouvy ze dne 3. 9. 2013 o zapůjčení osobního automobilu na dobu 9 měsíců vozidlo zn. Škoda Yeti, typ 2,0 TDI, VIN XY, r.z. XY v hodnotě 414 100,- Kč, které však v přesně nezjištěné době v průběhu září 2013 prodal T. M., nar. XY, majiteli vozidla v předmětnou dobu firmě A. B. tak způsobil škodu ve výši nejméně 379 010,- Kč,
20. kupní smlouvy ze dne 12. 9. 2013 vozidlo zn. Hyundai, typ i30 WG 1,4, VIN XY, smluvenou kupní cenu 298 000,-Kč v dohodnutém termínu splatnosti do 19.9.2013 a ani později neuhradil, přičemž předmětné vozidlo v přesně nezjištěné době do poloviny listopadu 2013 prodal prostřednictvím T. M., nar. XY, P. M., nar. XY, za částku 220 000,-Kč, a způsobil tak firmě A. B. škodu ve výši 298 000,-KČ,
a shora popsaným jednáním tak způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 6 144 657,- Kč,
3. Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný odvolání zaměřené proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2020, č. j. 6 To 64/2019-3077, ve vztahu k obviněnému J. H. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody, přičemž ve výroku o vině zůstal rozsudek nedotčen. V rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že podle §209 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2, věta druhá trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 11. 2018, č. j. 2 T 122/2018-169, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019, č. j. 9 To 32/2019-282, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Současně k odvolání státní zástupkyně zrušil výrok o zprošťujícím rozsudku ve vztahu k obviněnému R. V. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný J. H. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřující vůči všem výrokům rozsudku vrchního soudu ve spojení s rozsudkem krajského soudu. Namítl, že odvolací soud zcela rezignoval na podrobnější odůvodnění svého rozhodnutí, když se ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a na obviněným vytýkané vady v rámci odvolání nijak blíže nereagoval. V bodě IV. obviněný vznesl námitku týkající se problematiky škody, kterou měl trestnou činností způsobit. Dospěl k závěru, že odvolací soud učinil mimo rámec své odbornosti a bez zjištění vyplývajících z provedeného dokazování závěr, že doplnění dokazování, které by mělo být provedeno soudem I. stupně, ale nebylo, by automaticky vedlo k navýšení zjištěné škody, a tedy by bylo v neprospěch obviněného. Obviněný je však přesvědčen, že škoda, kterou údajně způsobil, bude naopak nižší než škoda zjištěná nalézacím soudem. Otázka zjištění výše škody s ohledem na časový odstup a charakter předmětného zboží je podle jeho názoru otázkou výlučně znaleckou, proto tyto znalecké závěry nemůže nahradit úvaha soudu. Bez individuálního posouzení stavu jednotlivých vozidel nelze mít postaveno najisto, že vozidla měla uváděnou časovou hodnotu, když některé vozy byly ve vlastnictví poškozeného i více než rok před inkriminovaným jednáním. Současně dovolatel namítal, že nelze vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu a rozsah dokazování, jak bylo předestřeno odvolacím soudem, bude nutno vycházet z určení účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci, a nikoliv z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodávala.
5. V bodě V. dovolání bylo namítnuto, že došlo k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces, kteroužto argumentaci staví na obecných odkazech na judikaturu a obecném tvrzení, že došlo k porušení zásady presumpce neviny, zásady pravdivého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a principu, že orgány činné v trestním řízení musí hodnotit všechny důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Dále v tomto bodě obviněný namítá nedostatek subjektivní stránky vytýkaného trestného činu. Má za to, že z popisu skutku v rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že maximálně bez přiměřených důvodů spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, tedy nechtěl uvést poškozeného v omyl v době, kdy byly uzavírány jednotlivé obchody. Poukazuje především na tvrzení poškozené společnosti, že do října probíhalo plnění závazků z obou stran bez problémů. Obchodování probíhalo po dobu několika měsíců, během které docházelo k plnění přijatých závazků. Obviněný dále poukazuje na poškozenou společnost, která s ohledem na své zkušenosti a profesní znalosti, nemohla být uvedená v omyl.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že obviněný shodné námitky uplatňoval již v rámci řízení před soudem prvního stupně i v odvolání, tedy se jimi soudy obou stupňů zabývaly a v dostatečném rozsahu se s nimi vypořádaly. Dovolací námitky, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou opodstatněné. Podvodný úmysl byl na straně obviněného jednoznačně dán od samého počátku. Soudy učiněná skutková zjištění nijak nenasvědčují jeho dobré víře ani upřímné snaze závazkům dostát. Ve vztahu k otázce škody lze souhlasit s názorem vrchního soudu, dle kterého by doplnění dokazování ohledně výše škody způsobené trestnou činností nutně vedlo ke zhoršení postavení obviněného, což ovšem koliduje se zákazem reformace in peius. Toto stanovisko přitom nijak nevybočuje z kompetence vrchního soudu, nejedná se o technickou či odbornou otázku, na kterou musí odpovídat znalec. Závěr vrchního soudu, že případná korekce zjištění, jež se týká výše způsobené škody, by vedla k navýšení celkové škody, je logický a opírá se nejen o soudcovskou, nýbrž i o obecnou lidskou zkušenost. Státní zástupce se vyjádřil i k tvrzenému zásahu do práva na spravedlivý proces, s tím, že jde jen o obecné výtky mající povahu odkazů na judikaturu. Obviněný je formuloval velice obecně a nedoprovodil je příslušným relevantním výkladem, v němž by vyložil konkrétně, proč se domnívá, že k pochybení tohoto typu došlo. Úlohou dovolacího soudu ovšem není domýšlet, čím případně chtěl obviněný argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Státní zástupce neshledal ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a proto závěrem navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
12. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
13. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
14. O žádnou ze zmíněných situací se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především výpověďmi svědků z řad zástupců a zaměstnanců poškozené A. B., B. B. a E. B. a svědků z řad osob, které se podílely na bezprostředně časově navazujících prodejích vylákaných osobních automobilů, ať již v postavení prodejců nebo kupujících, a to T. M., L. V., J. P., V. Š., P. F., J. S., P. B., P. M., P. H., A. S. a P. S., jejichž pravdivost potvrzují také listinné důkazy, zejména plná moc udělená obviněnému J. H. společností B., jednající předsedou představenstva R. V. ze dne 27. 5. 2011 k uzavírání kupních smluv, jejímiž předměty budou koupě osobních vozidel, jakož i přebírání vozidel od prodávajících, zastupování při jednání s příslušnými orgány státní správy za účelem přihlášení vozidel do registru vozidel, k provedení všech úkonů s přihlášením vozidel souvisejících, osobnímu jednání s příslušnými orgány, jakož i k dalším úkonům souvisejícím, dále doklady k jednotlivým osobním automobilům, smlouvy o zapůjčení osobního automobilu a kupní smlouvy uzavřené mezi poškozenou a společností B. zastoupenou obviněným J. H. a v neposlední řadě listinná dokumentace o pozdějších jednáních poškozené s obviněnými J. H. a R. V., protokoly o vydání částí osobních automobilů konečnými držiteli policejnímu orgánu podle §78 tr. ř. a obviněným poškozené. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
15. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nelze přijmout ani výhrady obviněného směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Vytýká-li obviněný, že odvolací soud jen převzal hodnocení soudu prvního stupně, je na místě připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění usnesení odvolacího soudu zjevně patrný.
16. V daném rozsahu se argumentace obviněného s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.
17. Lze však pod něj podřadit námitky týkající se nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu.
18. K dovolací argumentaci týkající se objektivní stránky aplikované skutkové podstaty, konkrétně naplnění znaku vzniku škody. Škoda je jak znakem základní skutkové podstaty trestného činu podvodu (škoda nikoli nepatrná), tak kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (škoda velkého rozsahu). Pro naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je tedy nutné, aby bylo minimálně prokázáno, že pachatel úmyslně způsobil škodu nikoliv nepatrnou (§13 odst. 2 tr. zákoníku) a ve vztahu k těžšímu následku (škodě velkého rozsahu) pak postačí podle §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost. V projednávané věci bylo prokázáno, že škoda vznikla odebráním a nezaplacením zakoupených vozidel, případně nevrácením a prodejem zapůjčených vozidel. Rozpor panuje v tom, jaká byla výše škody. Krajský soud svůj závěr o výši způsobené škody dovodil v případě zakoupených vozidel z kupní ceny na faktuře, v případě zapůjčených vozidel z hodnoty vozidla stanovené znalcem, který ji stanovil s přihlédnutím k průměrnému opotřebení, když se faktický stav vozidel nepodařilo zjistit. Současně veškeré uhrazené částky zaúčtované jako půjčovné započítal do hodnoty vozidel a o tuto částku snížil výši způsobené škody. Vrchní soud zdůraznil, že postup krajského soudu byl nesprávný, neboť neměl ani v případě stanovení škody za zapůjčené vozy od výše škody odečítat další platy (nájemné), čímž chybně snížil výši způsobené škody. U zakoupených aut je podle názoru vrchního soudu nutno vycházet z prodejní ceny osobních automobilů obvyklé v době a místě spáchání trestné činnosti, tj. vylákání a převzetí vozidel, a nikoli z výše dohodnuté částky snížené o sjednané fleetové slevy, případně zaplacený nájem za zapůjčení vozidel. K zjištění této hodnoty by však bylo nutné, jak dodává v bodě 34 rozhodnutí, doplnit dokazování (o svědecké výslechy informovaných zástupců a zaměstnanců poškozených a pozdějších držitelů zapůjčených osobních automobilů k jejich stavu v období páchání trestné činnosti, související listinné důkazy a o osobní výslech znalce Ing. Karla Jeníčka, resp. doplněk již dříve vyhotovených znaleckých posudků). Současně vrchní soud odmítl, že by měla být škoda snížená o uhrazené splátky nájemného za půjčené vozy a ceny vydaných a vrácených vozidel. Přestože se tedy nepodařilo přesně stanovit hodnotu zapůjčených vozidel v době, kdy došlo ke spáchání trestného činu, vrchní soud v podstatě dospěl k závěru, že by bylo doplnění dokazování s přihlédnutím k zákazu reformace in peuis podle §259 odst. 4 tr. ř. nadbytečné, jelikož by hodnota vozidel nepochybně byla stanovena vyšší, což by vedlo ke zhoršení postavení obviněného.
19. Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Primárním hlediskem je zde ve smyslu §137 tr. zákoníku cena věci v místě obvyklá, za kterou je třeba považovat cenu v obci, popřípadě v její části, kde došlo k trestnému činu, stanovenou pro prodej věci v běžné obchodní síti. Nejvyšší soud se neztotožnil s dovolací námitkou obviněného, který navrhoval, aby při určení výše škody bylo vycházeno z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo podobné věci. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod. – viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, uveřejněné pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr.). Tato situace však nenastala v projednávané věci, a proto je na místě výši škody stanovit podle primárního hlediska §137 tr. zákoníku – podle ceny v místě obvyklé.
20. Odvolací soud správně konstatoval, že při stanovení způsobené škody je nutno vycházet z prodejní ceny osobních automobilů obvyklé v době a místě spáchání trestného činu a nikoli z výše dohodnuté částky snížené o sjednané fleetové slevy, zvláště pokud osobní automobily obviněný vylákal podvodným jednáním (srov. rozhodnutí č. 42/1990-I. Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005).
21. Rovněž při stanovení výše škody u zapůjčených vozidel, bylo nutno vycházet z okamžiku převzetí zapůjčených (vylákaných) vozidel obviněným, resp. společností B., nikoliv z doby dalšího převodu na třetí osoby, byť většinou mezi oběma těmito okamžiky uplynula poměrně krátká doba. Již v době převzetí vozidel obviněným byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Úmyslné nevrácení svěřené (např. vypůjčené) věci je podvodem jen tehdy, když pachatel měl v úmyslu si věc přisvojit již v době, kdy mu věc byla svěřována. Rozhodl-li se k tomu až dodatečně v době, kdy ji už měl svěřenu, jde o trestný čin zpronevěry podle §206 (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2065). Vylákal-li pachatel svěření (půjčení) věci předstíráním, že ji v určité době vrátí, ač s ní chtěl naložit jako s vlastní, jako tomu bylo v projednávaném případě, nejde o zpronevěru, ale o podvod (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 648/2003). Trestný čin zpronevěry předpokládá, že se cizí věc dostala do moci pachatele bez jeho úmyslu naložit s ní jako s vlastní proti vůli toho, kdo mu ji svěřil k určitému účelu, a že teprve potom pachatel takový úmysl pojal a s věcí mu svěřenou skutečně naložil jako s vlastní. V posuzovaném případě však pachatel předstíral, že věci vrátí, ač měl v úmyslu již v době jejich přebírání si ji ponechat a dále prodat a poškodit tak vlastníky tím, že je uvedl v omyl, v němž mu věci půjčili, a proto se dopustil trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, který byl dokonán již v době, kdy převzal zapůjčená vozidla.
22. Správně byl odvolacím soudem odmítnut požadavek obviněného, aby při stanovení výše škody byla tato snížena o později uhrazené splátky nájemného a o ceny vydaných a vrácených osobních automobilů, neboť závěr o výši škody způsobené trestným činem se v přezkoumávané trestní věci odvíjí od obvyklé ceny osobních automobilů v okamžiku jejich podvodného vylákání s tím, že u pozdějších plateb a vydání a vrácení osobních automobilů, které ostatně byly důsledkem postupu zástupců poškozené a policejního orgánu, se jedná pouze o částečnou náhradu způsobené škody, která má vliv výhradně na výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody podle §228 a §229 tr. ř. nikoliv na určení výše škody jako znaku skutkové podstaty.
23. Z výše uvedených skutečností je nutné dospět k závěru, že soud I. stupně nestanovil výši způsobené škody přesně, když u zakoupených vozidel neměl přihlížet ke sjednaným slevám a měl stanovit výši škody u „zapůjčených vozidel“ k datu jejich převzetí obviněným a dále neměl od výše škody odečíst zaplacené nájemné. Lze však souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pokud by byla škoda stanovená správně, byla by vyšší než škoda, kterou určil v rozsudku soud I. stupně, aniž by k tomu byly nutné odborné znalosti. Jestliže okamžik, ke kterému měla být určená výše škody, posuneme v čase dopředu, byť se jedná o krátkou dobou, nemůže být hodnota vozidla nižší, ale naopak (byť nepatrně s ohledem na rychlost prodeje zapůjčených vozidel) musí být vyšší. Přestože tedy není zjištěná přesná cena u „zapůjčených vozidel“ v době spáchání trestného činu zákonitě nemůže být nižší než cena, kterou určil soud I. stupně, navíc pokud také není možné odečíst zaplacené částky nájemného, jak bylo rozebráno výše.
24. S ohledem na výše uvedené je možné dospět k závěru, že pro stanovení výše škody v tomto konkrétním případě není nutné, aby znalec vozidla osobně viděl, případně byl stav vozidel v době spáchání trestného činu zjišťován výslechem osob, které „zapůjčené“ vozidla od obviněného zakoupili. Jak bylo uvedeno výše, okamžikem dokonání trestného činu podvodu je již okamžik převzetí vozidel obviněným od poškozené společnosti, a tudíž k stavu vozidel v době převzetí by se mohli spíše vyjádřit zaměstnanci poškozené společnosti. Vzhledem k tomu, že vozidla přebíral obviněný (spol. B.) od poškozené společnosti A. B., přičemž obě společnosti se obchodu s auty věnovaly, lze předpokládat, že auta byla běžně opotřebená, odpovídající stáří a nájezdu kilometrů. V opačném případě by jistě na tuto skutečnost obviněný reagoval a nadmíru opotřebená vozidla by nepřevzal, současně taková vozidla by poškozená společnost, jako prodejce, pravděpodobně neměla ani k dispozici.
25. Nejvyšší soud souhlasí s tím, že stanovení výše škody v tomto případě je odbornou otázkou, která je v kompetenci znalce. V tomto konkrétním případě však byl odvolací soud omezen tím, že s ohledem na zásadu reformace in peius podle §259 odst. 4 tr. ř. nemohl změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného. Za této procesní situace odvolací soud správně vyhodnotil, že doplňování dokazování, které by vedlo jen ke stanovení vyšší škody, než jakou uvedl v rozsudku soud I. stupně, je nadbytečné, protože by nemohlo na výroku rozsudku ničeho změnit. Nejvyšší soud se tedy neztotožnil s námitkou obviněného, že by způsobená škoda mohla být nižší, než stanovil soud I. stupně. Navíc obviněný ve svém dovolání ani neuvádí, proč by mohla být tato škoda nižší, a argumentuje jen obecně tím, že mělo být počítáno s fleetovými cenami a mělo být započítáno nájemné a hodnota vrácených vozidel. S touto argumentací se již Nejvyšší soud výše vypořádal. I když je zákaz reformace in peius nutno aplikovat ve vztahu k výsledku řízení, je v daném případě zjevné, že další zmíněné dokazování by bylo v rozporu se zásadami rychlosti a hospodárnosti trestního řízení. Účelem řízení o dovolání je přitom náprava závažných především hmotněprávních vad, pro které napadená rozhodnutí nemohou obstát. Vždy je třeba brát v úvahu také zájem na stabilitě pravomocných soudních rozhodnutí.
26. Co se týče navazující námitky, tj., že obviněný nejednal úmyslně ve smyslu §15 tr. zákoníku, je namístě v obecném smyslu připomenout, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je tedy psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, ale je třeba na něj usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
27. Nelze akceptovat tvrzení obviněného, že až do října 2013 probíhalo plnění závazků z obou stran, tedy jak ze strany společnosti B., tak ze strany společnosti A. B., bez problémů. Naopak bylo výše uvedenými důkazy prokázáno, že obviněný H. jednotlivá vozidla přebíral již se záměrem obratem je prodat, sám či prostřednictvím dalších osob vyhledával zájemce, kterým vozidla nabízel za nereálně nízké ceny s příslibem dodatečného dodání technických průkazů. Bylo vyvráceno, že by měl být po dodání technických průkazů hrazen doplatek kupní ceny. Obviněný tedy nakupoval vozidla dráž, než je prodával. Tento způsob podnikání za stavu, kdy se na zisku provizí podíleli prostředníci, zákonitě vedl k nárůstu dluhu z neuhrazených faktur. Pokud později pokračující odběr vozidel od společnosti A. B., byl podmíněn získáním finančních prostředků z prodeje, následné úhrady části faktur byly nezbytnou podmínkou, aby bylo možné v těchto obchodních vztazích pokračovat. To, že obviněný z části kupní cenu plnil, neznamená, že se jednalo o standartní obchodní vztahy, jelikož bez těchto částečných plateb by dodávka dalších vozidel od poškozené společnosti nepokračovala. Za stavu narůstajícího dluhu za faktury po splatnosti další realizaci záměru získávat finanční prostředky z prodeje vozidel umožnila obviněnému H. další vozidla převzatá na základě zápůjčních smluv, u nichž postačovalo uhradit měsíční půjčovné, což ovšem opět bylo závislé na tom, že bude přebírat další vozidla, aby je popsaným způsobem prodal a získal tak finanční prostředky i na úhradu rostoucího dluhu. Proto také ani z prodejů postupně vylákaných vozidel při absenci jiných příjmů a značných osobních výdajích nebyl obviněný schopen v rozhodující většině ceny osobních automobilů a případně pronájem ve sjednaném období platit, což ostatně také podle výsledků provedeného dokazování nečinil.
28. Soudy obou stupňů správně dovodily, že charakter tohoto „podnikání“ s předstíranými informacemi o osobě odběratele, zatajením skutečného účelu, záměru popsaným způsobem vozidla prodávat, a to dokonce vozidla zapůjčená, a předstíráním podmínek pro úhradu společností B., když ve skutečnosti neměl obviněný financování v plném rozsahu zajištěno, společnosti B., nešly z těchto obchodů žádné příjmy, a dodatečný způsob zaúčtování byl zjevně pouze výsledkem snahy o legalizaci předmětné činnosti, prokazují podvodný charakter jednání obviněného H. směřující k vylákání vozidel, aniž by byl schopen uhradit v plném rozsahu faktury za nákup vozidel, a zejména též s předem pojatým záměrem prodeje vozidel zapůjčených. Z uvedeného byl podle zásad logického myšlení správně vyhodnocen vnitřní vztah obviněného spočívající v tom, že poškozené úmyslně uvedl v omyl, protože byl srozuměn s tím, že za odebraná vozidla kupní cenu neuhradí, případně zapůjčená vozidla nevrátí.
29. Obviněný tak bezesporu naplnil objektivní stránku zločinu podvodu, neboť zástupcům společnosti A. B., předstíral řadu okolností v rozporu se skutečností. Předstíral mimo jiné, že jde o řádné obchody společnosti B., když ve skutečnosti plnou moc, se kterou disponoval, využíval k provádění transakcí, které neměly s řádným obchodováním s vozidly nic společného, auta která odebral a obratem prodával pod cenou, zpravidla bez velkého technického průkazu, jehož vydání společnost A. B. vázala na úhradu kupní ceny. Navíc stejným způsobem zacházel i se zapůjčenými vozidly. Z utržených částek použil jen část k úhradě některých odebraných vozidel, část si ponechal, respektive část představovala provizi zprostředkovatelů. Kupní ceny v předmětném rozsahu nebyl schopen platit, neměl zajištěno financování, částečně pro něj řešení představovalo odběr dalších aut na základě zápůjční smlouvy se záměrem jejich prodeje a jeho schopnosti hradit závazky jsou zřejmé z toho, že poté, co ukončil poškozený i zápůjčky vozidel, nebyl schopen nic dalšího hradit. Všechna vozidla odebíral s předem pojatým dlouhodobým záměrem podvodně vylákat a obratem prodat vozidla, způsobit tak poškozenému škodu přesahující hranici 5 000 000 Kč, tj. škodu velkého rozsahu dle §138 odst. 1 tr. zákoníku.
30. Rovněž je učiněným skutkovým zjištěním odpovídající závěr o přímém úmyslu obviněného ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, v tomto případě zájem na ochraně majetku třetích osob. Této formě zavinění odpovídá i znění skutkové věty rozsudku. Z výše uvedeného vyplývá, že nelze souhlasit s tvrzením, že obviněný maximálně bez přiměřených důvodů spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, tedy, že by se vytýkaného jednání dopustil toliko z vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud jde o výši způsobené škody, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku – škoda velkého rozsahu, pak v souladu s §17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku postačí, vzhledem k tomu, že jde o těžší následek, zavinění z nedbalosti, když u této kvalifikované skutkové podstaty trestní zákon úmyslné zavinění nevyžaduje. Soud I. stupně v případě těžšího následku dospěl k závěru o zavinění obviněného formou nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což odůvodnil tím, že obviněný část odebraných vozidel zaplatil, a přihlédl k jeho následným krokům, snaze dodatečně zajistit finanční prostředky na úhradu, byl tedy nejméně srozuměn se vznikem škody velkého rozsahu. Také tento závěr může obstát.
31. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky dovolatele se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jsou zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.