ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1157.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1157/2020-1242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. 11. 2020 o dovolání obviněného T. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2020, sp. zn. 3 To 65/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 14/2018 takto:
I.
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného T. K. a za použití §261 tr. ř. také ohledně obviněné právnické osoby I. C., v celém rozsahu zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2020, sp. zn. 3 To 65/2019, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 50 T 14/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný T. K. nebere do vazby.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 50 T 14/2018-1143, byl T. K. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích a družstvech na dobu pěti roků. Dále mu bylo uloženo nahradit České republice škodu 5 379 664 Kč.
2. Obviněný T. K. se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil uvedeného zločinu v podstatě tím, že v době od 30. 4. 2013 do 26. 5. 2014 v Chomutově jako jednatel společnosti I. C., (dále jen „I. C.“) v úmyslu protiprávně snížit její daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty (DPH) a získat pro ni na této dani nadměrný odpočet nechal vystavit a následně založit do účetnictví této společnosti ve výroku rozsudku konkrétně označené faktury fiktivně vystavené jím fakticky ovládanou společností IN. C., (dále jen „IN. C.“), ačkoli věděl, že k plnění vyplývajícímu z jednotlivých faktur ani žádnému jinému plnění ze strany společnosti IN. C. nikdy nedošlo. Na podkladě těchto dokladů byla zpracována a u Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Chomutově, podána daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, čímž celkem snížil ke škodě České republiky povinnost společnosti I. C. k dani z přidané hodnoty o 5 381 387 Kč.
3. Týmž rozsudkem byla stejným zločinem na v podstatě stejném skutkovém základě uznána vinnou obviněná společnost I. C. a odsouzena k trestu zrušení právnické osoby. Bylo jí kladeno za vinu, že popsaným způsobem jednala prostřednictvím obviněného T. K. a se stejným úmyslem protiprávně snížila svou daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty o zmíněných 5 381 387 Kč.
4. Odvolání obviněného T. K. (kterým napadl rozsudek ve výrocích o vině i trestu) a společnosti I. C. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2020, č. j. 3 To 65/2019-1176, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný T. K. s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Namítl, že veškeré práce a dodávky, o nichž hovoří obžaloba, byly provedeny. Předmětné faktury byly vystaveny v souladu se skutečností. Nebylo také prokázáno, že by obviněný ovládal společnost IN. C. a že by to byl on, kdo vystavoval faktury za tuto společnost. Skutečnost, že IN. C. nepodala daňové přiznání, nelze klást k tíži obviněného, neboť to nemohl nijak ovlivnit.
6. Soudy učinily závěr o účelovosti či dokonce fiktivnosti převodu obchodní společnosti IN. C. na svědka Y. T., aniž by se vypořádaly s existencí soukromoprávních listin s úředně ověřeným podpisem. Za nesprávný považoval dovolatel postup soudu prvního stupně, jenž podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečetl protokol o výpovědi svědka Y. T. opatřený v přípravném řízení na základě žádosti o právní pomoc. Obviněný považoval tento důkaz za zásadní a s obšírným poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu namítl, že tím došlo k porušení jeho práva vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva dát vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Obviněný dále vytkl, že nebylo zajištěno účetnictví společnosti I. C., ačkoli to bylo nabízeno v rámci domovní prohlídky, a že soudy podle obviněného převzaly závěry finančního úřadu, aniž by přihlédly k rozdílnosti způsobu dokazování v daňovém a trestním řízení.
8. Soud prvního stupně učinil závěr, že fakturované práce provedeny byly, avšak jiným subjektem než společností IN. C. Potom by ovšem soud musel prokázat, že subjekt, který provedl práce, nebyl plátcem DPH, což prokázáno nebylo. Odvolací soud pak bez důkazů učinil závěr, že práce provedeny nebyly. Ohledně sporných faktur se navíc spíše než o práce jednalo o pronájem zařízení. Podle obviněného by pro uznání viny muselo být prokázáno, že práce či plnění, které byly fakturovány, nebyly provedeny, a že faktury byly vystavovány za fiktivní práce, což prokázáno nebylo. Dokonce i soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že nelze vyloučit, že práce byly provedeny, a že obviněný na ně skutečně finanční prostředky vynaložil. Prokázáno bylo podle obviněného také reálné pronajímání strojů a nářadí (v této souvislosti dovolatel poukázal na obsah výpovědi svědkyně M. H.).
9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný, a připomněl některé zásady pro ukládání trestů. Vzhledem k tomu, že trest uložený v rámci zákonné trestní sazby je zjevně nepřiměřený, měly soudy přistoupit k aplikaci §58 tr. zákoníku (tj. snížit trest pod dolní hranici trestní sazby).
10. Závěrem dovolání obviněný obecně připomněl nutnost řádného odůvodnění soudních rozhodnutí, zásadu presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) i to, že extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy je porušením práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc znovu projednat a rozhodnout.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že podstatná část textu je shodná s textem předchozího odvolání. S již dříve vyslovenými námitkami se vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a s jejich argumentací se státní zástupce ztotožňuje. Pokud se dovolatel nyní domáhá osobního výslechu svědka Y. T., tento svědek byl vyslechnut prokurátorem Iršavského oddělení Chustské místní prokuratury, přičemž podle sdělení tamní generální prokuratury byl o době i místu tohoto výslechu vyrozuměn obhájce obviněného. Obhajoba věnovala této výpovědi malou pozornost. U hlavního líčení dne 27. 6. 2019 reagovala na čtení výpovědi tohoto svědka pouhým vyjádřením dovolatele, který s obsahem této výpovědi nesouhlasil, aniž by se však domáhal osobního výslechu tohoto svědka či konfrontace s ním. Vzápětí strany uvedly, že návrhy na doplnění dokazování nemají, a hlavní líčení bylo skončeno. Za podstatnější státní zástupce považuje marginálnost obsahu výpovědi tohoto svědka v kontextu celého dokazování. Námitka nepřiměřené přísnosti uloženého trestu dovolacím důvodům neodpovídá a nelze jí přiznat důvodnost ani pro rozpor se zásadou proporcionality trestních sankcí. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
13. Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. a přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
15. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
16. Dovolací námitka obviněného týkající se postupu nalézacího soudu při provedení důkazu výpovědí svědka Y. T. potenciálně do okruhu takto vymezených vad spadá, avšak postrádá důvodnost. Nalézací soud svůj postup řádně odůvodnil a již odvolací soud se náležitě vypořádal s touto námitkou, k níž se přesvědčivým způsobem vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Lze dodat, že k porušení práva na spravedlivý proces čtením protokolu o výpovědi tohoto svědka nemohlo dojít už proto, že její obsah má vzhledem k ostatním důkazům ve věci skutečně marginální (okrajový) význam a nelze ani říci, že by soudy z této výpovědi vycházely. Pro posouzení věci je de facto podružné, zda „bílým koněm“, na něhož obviněný účelově převedl společnost IN. C., byl svědek Y. T. (který jakoukoli svou účast v této záležitosti popřel), nebo jiná osoba s využitím jeho identity. Že se jednalo o účelový převod, je dostatečně patrné z řady okolností, které jsou podrobně vysvětleny v rozhodnutích soudů obou stupňů.
17. S přihlédnutím k obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je třeba odmítnout i procesní námitky, že nebylo zajištěno účetnictví společnosti I. C. a že soudy jen převzaly závěry finančního úřadu. Nejde tu o žádný z případů vymezených ve zmíněné judikatuře ústavního soudu. Totéž platí o stěžejních skutkových závěrech soudů, jež na podkladě provedených a řádně zhodnocených důkazů přesvědčivě vyložily, jak dospěly k závěru, že předmětné faktury byly falešné, že převod společnosti IN. C. na jakousi třetí osobu byl podvodný, respektive fiktivní, provedený za účelem krácení daní, a že dovolatel i po „převodu“ zůstal osobou tuto společnost fakticky ovládající. Žádné výhrady nemá Nejvyšší soud ani ke zjištění soudů, že ve skutečnosti nedocházelo k žádným pronájmům strojního vybavení od společnosti IN. C. společnosti I. C. a že takové nákladné pronájmy (v souvislosti s předchozím převodem společnosti za 200 000 Kč) by byly nesmyslné.
18. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka, v níž obviněný v podstatě poukazuje na to, že podkladem pro uznání viny uvedeným trestným činem musí být zjištění, že fakturované práce či jiná plnění vůbec nebyly provedeny, a v opačném případě že je rozhodné, zda subjekt, který provedl práce, nebyl plátcem DPH.
19. V souvislosti s tím je třeba připomenout, že soud prvního stupně (s jehož skutkovými závěry se odvolací soud výslovně ztotožnil) po logické úvaze (viz zejména odst. 36 odůvodnění rozsudku) připustil, že fakturované práce byly nějakým subjektem (jiným než IN. C.) provedeny, a společnost I. C. na ně tedy vynaložila finanční prostředky. Faktury od společnosti IN. C. přitom sloužily pouze k účetnímu pokrytí těchto prací. Odvolací soud k tomu mimo jiné uvedl, že vzhledem k tomu, že společnost I. C. neměla zaměstnance a byla subdodavatelem společnosti S., musel obviněný uzavírat smlouvy s dalšími subdodavateli, přinejmenším na zajištění příslušných pracovníků. Není však zřejmé, jakým způsobem je vyplácel.
20. Nalézací soud však dospěl k závěru, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu lze uvedenou námitku akceptovat pouze ve vztahu k dani z příjmu. S poukazem na rozdíly v konstrukci daně z příjmu a daně z přidané hodnoty ji však nepřijal ohledně zkrácení DPH, jež také bylo předmětem obžaloby. S tímto právním názorem se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit, neboť odporuje jeho dosavadní konstantní judikatuře.
21. Je vhodné připomenout, že DPH se odvádí z uskutečněných zdanitelných plnění (§2 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Dani z přidané hodnoty podléhá jak pořízení určitého zboží a poskytnutí určité služby - v této souvislosti se mluví o zdanění na vstupu - tak další podnikatelské aktivity s tím spojené, zvláště pak prodej zboží - v tomto kontextu se mluví o zdanění na výstupu. Základem DPH na výstupu je vše, co plátce jako úplatu obdržel nebo má obdržet za zdanitelné plnění od osoby, pro kterou je takové plnění uskutečněno (§36 cit. zákona). Daň z přidané hodnoty na výstupu se přitom vypočte jako součin základu daně a sazby daně (§37 a 47 cit. zákona). Plátce je oprávněn odečíst si (za zákonem stanovených předpokladů) od DPH na výstupu DPH na vstupu (tzv. nárok na odpočet daně podle §72 cit. zákona). DPH tedy v podstatě činí rozdíl mezi DPH na výstupu a DPH na vstupu za určité zdaňovací období. Vznikne-li plátci vyšší nárok na odpočet DPH za zdanitelná plnění na vstupu než činí výše jeho daně z přidané hodnoty na výstupu, pak má vůči státu nárok na nadměrný odpočet.
22. Z logiky věci je typické krácení jak daně z přidané hodnoty, tak daně z příjmů právnických osob manipulacemi v podobě účelového snižování vykazovaných příjmů nebo navyšování vykazovaných výdajů daňového subjektu. Mezi formy účelového navyšování vykazovaných výdajů patří fiktivní plnění. V judikatuře Nejvyššího soudu však bylo opakovaně zdůrazněno, že pro závěr o trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 tr. zákoníku (dříve §148 tr. zák.) nestačí zjištění, že byly vytvořeny, do účetnictví zařazeny a v daňovém přiznání uplatněny faktury, v nichž jsou uvedeny ohledně subjektu a ceny plnění nepravdivé skutečnosti. Je povinností orgánů činných v trestním řízení zabývat se tím, zda v souvislosti s obstaráním zboží nebo výkonů mohl vzniknout (obviněnému) nárok na odpočet daně nezávisle na tom, že předložené doklady byly neadekvátní (fiktivní). Pokud došlo k reálným výdajům za konkrétní plnění, provedená ovšem jinými subjekty, popřípadě v jiném rozsahu, tj. pokud obviněný pozměnil (z logiky věci navýšil) náklady, je třeba v trestním řízení (na rozdíl od daňového řízení) odečíst výši oprávněných nákladů.
23. Uvedené vyplývá zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2008, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 4 Tdo 786/2009, ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 567/2014, ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014, a ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 4 Tdo 381/2019. I když tato rozhodnutí neřeší problematiku nějak komplexně a nezabíhají v daném kontextu například do rozdílů mezi daní z příjmů a DPH nebo mezi naplněním objektivní a subjektivní stránky dané skutkové podstaty, je z jejich obsahu nepochybné, že své zmíněné závěry vztahují jak na daň z příjmů, tak na daň z přidané hodnoty. Rozsudek nalézacího soudu je tak v uvedeném směru v rozporu s touto judikaturou. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tudíž dovolání částečně důvodné.
24. I z hlediska DPH, obecně vzato, může dojít k situacím, kdy daňový subjekt uplatní neodpovídající (fiktivní) faktury proto, že z nějakého důvodu není schopen řádně přijatá zdanitelná plnění jinak prokázat (tj. řádnými doklady). Je ovšem zřejmé, že zpravidla se k podobnému jednání uchýlí za účelem neoprávněného snížení své daňové povinnosti. Jde o to, zda si předmětné zboží nebo služby ve skutečnosti (byť zčásti) opatřuje způsobem, který zakládá nárok na odpočet DPH. K tomu může dojít například tak, že plnění ve skutečnosti obdrží od jiného plátce DPH, než je uveden na uplatněných (nepravdivých) fakturách, avšak vynaloží přitom nižší náklady (včetně DPH na vstupu), než vykáže. Daňový subjekt (respektive pachatel deliktu) v takovém případě nepoužije faktury vydané oním jiným (skutečným) poskytovatelem plnění, nýbrž použije (do svého účetnictví zařadí a v daňovém přiznání uplatní) faktury fiktivní. Jeho jednání tak (z hlediska trestního práva) směřuje ke zkrácení daně v rozsahu rozdílu mezi daňovou povinností v případě vykázání pravdivých údajů o nákladech (včetně DPH na vstupu) a daňovou povinností vykázanou na základě nepravdivých dokladů. To ovšem platí (u DPH) v případě totožnosti skutečně přijatých a fiktivně (co do subjektu a ceny) fakturovaných plnění.
25. Jestliže celkové zkrácení daně dosáhne většího rozsahu ve smyslu §240 odst. 1 a §138 odst. 1 tr. zákoníku, je dána (při splnění dalších zákonných podmínek) trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Jinak ovšem (subsidiárně) není vyloučen trestní postih pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku (jednočinný souběh obou zmiňovaných trestných činů je vyloučen – viz rozh. č. 57/2003 Sb. rozh. tr.).
26. V posuzovaném případě se však tyto úvahy vztahují pouze na tu část vykázaných přijatých plnění, kterou představují práce vykonané pro obviněného, respektive pro obviněnou právnickou osobu. Pokud jde o pronájem zařízení, dospěl nalézací soud ke správnému závěru o zjevné fiktivnosti prodeje společnosti (blíže viz odst. 38 odůvodnění rozsudku). Soud zde dokonce předestřel určité vyčíslení fiktivních nákladů za pronájem těchto zařízení. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem, že převod společnosti IN. C. byl fingovaný a v podstatě od počátku podvodný, provedený právě za účelem krácení daní. Již tímto „převodem“ společnosti na osobu označenou jako Y. T. bylo de facto započato páchání daňového podvodu a bylo by absurdní přiznat nějaký reálný základ fakturám vystaveným za pronájem těchto zařízení. Na tyto faktury se proto uvedené závěry judikatury nevztahují.
27. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem k tomu, že – jak plyne z výše uvedeného – je dovolání důvodné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí odvolání byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.], je důvodné i ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu.
28. Obviněný rovněž odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný, pročež mělo být aplikováno ustanovení §58 tr. zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Vzhledem k výše uvedeným závěrům Nejvyššího soudu, které vedly ke zrušení celého odsuzujícího rozsudku, by bylo v současném stadiu řízení nadbytečné se těmito námitkami zabývat.
29. Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud k dovolání obviněného T. K. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že důvod zrušení prospívá i obviněné právnické osobě I. C., bylo nutno za použití §261 tr. ř. stejným způsobem rozhodnout i ve vztahu k ní a rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit v celém rozsahu (jde o tzv. beneficium cohaesionis - dobrodiní souvislosti). Zároveň byla zrušena i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože ke zjištěnému pochybení došlo už před Krajským soudem v Ústí nad Labem jako soudem prvního stupně, Nejvyšší soud přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (věcná příslušnost soudu se vzhledem k čl. II. novely tr. zákoníku č. 333/2020 Sb. nemění). Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
30. Věc se nyní vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který se vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal. V případě potřeby a možnosti doplní dokazování k prokázání reálnosti a rozsahu provedených prací pro společnost I. C., dále k otázce, jaký subjekt tyto práce provedl a zda mu za ně společnost obviněného zaplatila a v jaké výši, případně včetně DPH. Poté posoudí, zda v souvislosti s obstaráním předmětných prací mohl obviněnému, respektive společnosti I. C. vzniknout nárok na odpočet DPH a v jakém rozsahu obviněný T. K. a obviněná právnická osoba DPH zkrátili. Při řešení naznačených skutkových otázek bude nutno postupovat podle principu in dubio pro reo. Tím ovšem nemá být řečeno, že pokud obviněný nepravdivě tvrdí, že předmětné práce provedla IN. C., a provedené důkazy budou soudem vyhodnoceny tak, že obviněný za ně žádnou DPH na vstupu neodvedl ani nikomu jinému (plátci DPH), nebude možné dojít k závěru o zkrácení DPH i v této části.
31. V návaznosti na to bude nalézací soud zvažovat právní kvalifikaci jednání obviněného a obviněné právnické osoby jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, případně jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku, což by nebylo v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, neboť právní kvalifikace podle §254 tr. zákoníku je pro pachatele příznivější. Při právní kvalifikaci zjištěného jednání bude nalézací soud vázán shora uvedenou judikaturou a právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.).
32. Vzhledem k tomu, že obviněný T. K. v současné době vykonává trest odnětí svobody, který mu byl v této věci uložen, bylo nutno rozhodnout podle §265 l odst. 4 tr. ř., zda se bere do vazby. Jak je zřejmé ze spisového materiálu, v předchozím řízení nebyly dány důvody vazby. Nejvyšší soud důvody k vzetí obviněného do vazby ve smyslu §67 tr. ř. neshledal ani v současné době. Proto bylo rozhodnuto podle §265 l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný do vazby nebere.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 11. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu