ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.786.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 786/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání obviněných Mgr. Bc. T. F. a P. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.2.2009, sp. zn. 2 To 103/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 6/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se v částech týkajících se obviněných Mgr.Bc. T. F. a P. S. zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.2.2009, sp. zn. 2 To 103/2008 a v témže rozsahu se zrušuje i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.4.2008, sp. zn. 39 T 6/2006.
Podle §265k odst. 2, věta druhá, tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, přikazuje , aby věc v částech týkajících se obviněných Mgr. Bc. T. F. a P. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29.4.2008, sp. zn. 39 T 6/2006, byl obviněný Mgr. Bc. T. F. v bodě ad I/1), 2) uznán vinným trestným zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 4 tr.zák., obviněný P. S. byl v bodě II) uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr.zák. k §148 odst. 2, odst. 4 tr.zák. a obviněný Ing. J. K. v bodě III) byl uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr.zák. k §148 odst. 2, odst. 4 tr.zák. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se trestné činnosti měli dopustit tím, že
I) obviněný Mgr. Bc. T. F.
1) dne 18.8.2004 v B. u Finančního úřadu B., se sídlem B., P., jako jednatel obchodní společnosti V., s.r.o., se sídlem B., R., podal za tuto společnost daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2004, na základě kterého podvodně vylákal nadměrný odpočet DPH ve výši 4.534.439,- Kč, a to tím způsobem, že předstíral existenci tohoto nároku na odpočet daně z titulu koupě různých výrobků ze skla označených jako „váza brus“ a „mísa brus“ od obchodní společnosti N., s.r.o., se sídlem B., J., v celkové hodnotě 28.845.600,- Kč včetně DPH, a to na základě faktur č. 29/2004, 30/2004, 31/2004, 32/2004, 33/2004 vystavených společností N., s.r.o., toto zboží měl následně prodat a vyvézt do V. B. podnikatelskému subjektu T. W. W., se sídlem B. R., O., V. B., za celkovou cenu 24.922.000,- Kč, při vědomí toho, že dodání zboží do jiného členského státu EU osobě tam zaregistrované k této dani má za následek osvobození od DPH s nárokem na odpočet daně (§64, §65 zákona č. 235/2004 Sb., o DPH), přičemž ke zdanitelným plněním tak, jak jsou deklarována v příslušných daňových dokladech, nedošlo, nadměrný odpočet v nárokované výši byl Finančním úřadem B.. vyplacen a tímto svým jednáním způsobil obžalovaný českému státu škodu ve výši 4.534.439,- Kč,
2) dne 27.9.2004 v B. u Finančního úřadu B., se sídlem B., P., jako jednatel obchodní společnosti V., s.r.o., se sídlem B., R., podal za tuto společnost daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2004, na základě kterého podvodně vylákal nárok na nadměrný odpočet ve výši 5.011.394,- Kč, a to tím způsobem, že předstíral existenci tohoto nároku na odpočet daně z titulu koupě různých výrobků ze skla označených jako „křišťálová mísa“ a „křišťálová váza“ od obchodní společnosti N., s.r.o., se sídlem B., J., v celkové hodnotě 24.145.100,- Kč včetně DPH na základě faktur č. 34/2004, 35/2004, 36/2004, 37/2004, vystavených společností N., s.r.o., toto zboží měl následně prodat a vyvézt do V. B. podnikatelskému subjektu T. W. W., se sídlem B. R., O., V. B., za celkovou cenu 20.880.000,- Kč při vědomí toho, že dodání zboží do jiného členského státu EU osobě tam zaregistrované k této dani má za následek osvobození od DPH s nárokem na odpočet daně (§64, §65 zákona č. 235/2004 Sb., o DPH), přičemž ke zdanitelným plněním tak, jak jsou deklarována v příslušných daňových dokladech, nedošlo, nadměrný odpočet v nárokované výši byl Finančním úřadem B. vyplacen a tímto svým jednáním způsobil obžalovaný českému státu škodu ve výši 5.011.394,- Kč,
II) obviněný P. S.
v období měsíců července a srpna 2004 v Brně jako jednatel obchodní společnosti N., s.r.o., se sídlem B., J., v úmyslu pomoci obžalovanému T. F. vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty (bod I/1/, 2/ výroku rozsudku) vystavil jménem této společnosti faktury č. 29/2004, 30/2004, 31/2004, 32/2004, 33/2004, 34/2004, 35/2004, 36/2004 a 37/2004 pro společnost V., s.r.o., se sídlem B., R., které měly dokladovat skutečnost, že společnost N., s.r.o., prodala společnosti V., s.r.o., různé výrobky ze skla označené v těchto daňových dokladech jako „váza brus“, „mísa brus“, „křišťálová mísa“, „křišťálová váza“ v celkové hodnotě 52.990.700,- Kč včetně DPH, tyto faktury zahrnul do účetnictví společnosti N., s.r.o., ačkoliv věděl, že právní úkony, jejichž existenci měly a mají shora uvedené faktury dokladovat, byly simulované a ke zdanitelnému plnění ve skutečnosti nedošlo,
III) obviněný Ing. J. K.
v přesně neurčeném období měsíců srpna a září 2004 v B. na ulici V., v úmyslu pomoci obviněnému T. F. vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty vypracoval a připravil fiktivní faktury č. 1000-04, 1001-04, 1002-04, 1003-04, 1004-04, 1008-04, 1010-04, 1011-04 a 1013-04, znějící na výstavce P. P., OSVČ, B., B., a odběratele společnost N., s.r.o., se sídlem B., J., mající dokladovat skutečnost, že P. P., jako osoba samostatně výdělečně činná, měl prodat společnosti N., s.r.o., různé výrobky ze skla označené v těchto daňových dokladech jako „váza brus“, „křišťálová mísa“, „křišťálová váza“ za celkovou kupní cenu 52.714.620,- Kč, přičemž pod pohrůžkou přesně nespecifikované újmy přinutil P. P., bytem B., B., aby tyto faktury jako formální výstavce podepsal, ve skutečnosti však ke zdanitelnému plnění vyjádřeném v těchto daňových dokladech nikdy nedošlo.
Za uvedené jednání byl obviněný Mgr. Bc. T. F. odsouzen podle §148 odst. 4 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6-ti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr.zák., §50 odst. 1 tr.zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev na dobu čtyř roků. Obviněný P. S. byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5-ti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr.zák., §50 odst. 1 tr.zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev na dobu tří roků. Obviněný Ing. J. K. byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr.zák., za použití §35 odst. 2 tr.zák., a to i za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23.3.2006, č.j. 91 T 127/2005-113, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6-ti a ½ roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23.3.2006, č.j. 91 T 127/2005-113, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Rozsudek soudu prvního stupně právní moci nenabyl, neboť byl bezprostředně po vyhlášení v hlavním líčení napaden odvoláními obviněných Mgr. Bc. T. F., P. S. a Ing. J. K.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9.2.2009, sp. zn. 2 To 103/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného Ing. J. K. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc ve zrušené části soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a podle §256 tr. ř. odvolání obviněných Mgr. Bc. T. F. a P. S. zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že po přezkoumání věci ohledně obviněných Mgr. Bc. T. F. a P. S. zjistil, že rozsah dokazování provedený soudem prvního stupně je třeba pokládat za dostačující a splňující požadavky §2 odst. 5 tr.ř. s tím, že podstatou obhajoby obviněných bylo popření žalovaného trestného jednání, když skutkové a právní závěry soudu prvního stupně dle obviněných neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Obvinění proto navrhli, aby důkazní řízení bylo doplněno dalšími důkazy rozvedenými v jejich opravných prostředcích. Odvolací soud však shledal námitky uplatněné obviněnými Mgr. Bc. T. F. a P. S. nezpůsobilými ke zvrácení výroku o vině a k jejich výhradám zaujal stanovisko, že z ústavního principu nezávislosti soudní moci vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Tento princip je třeba vztáhnout i k postupu soudu, při kterém váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a na kolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Z povinnosti soudu dbát na rovné postavení účastníků (procesních stran) a z toho vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tedy rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv nelze vyvodit povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům, případně povinnost dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém poměru. Odvolací soud ve vztahu k obviněným Mgr. Bc. T. F. a P. S. tak dospěl k závěru, že soud I. stupně své povinnosti dostál.
Vrchní soud v Olomouci v obecné rovině připomněl, že vylákání výhody na dani je považováno za zvláštní případ podvodu, který spočívá ve fingovaném předstírání skutečností, z nichž má vyplývat povinnost státu poskytnout plnění tomu, kdo podle zákona nemá nárok na takové plnění. Výhoda je tudíž neoprávněná. Obvinění Mgr. Bc. T. F. a P. S. tvrdí, že obchodní případy mezi společností V., s.r.o. a T. W. W. z V. B. v červenci a srpnu 2004 řádně proběhly, takže byly dány všechny zákonné podmínky pro nárokování nadměrného odpočtu DPH společností V., s.r.o., dle zákona o dani z přidané hodnoty. Odvolací soud však dal za pravdu závěrům soudu prvního stupně a obhajobě obviněných nepřisvědčil s tím, že pokud by obchod mezi společností V., s.r.o. a společností T. W. W. skutečně proběhl, zcela jistě by společnost T. W. W. uhradila zboží společnosti V., s.r.o., podle vystavených faktur, a to převodem, tedy tak, jak je vyznačeno na uvedených fakturách. Z vyžádaných prvotních dokladů k účtu společnosti V., s.r.o., vedeného u bankovního ústavu V. C. B., tedy z vkladových a výběrových lístků a z příkazů k úhradě apod. bylo však zjištěno, že společnost T. W. W. z V. B. na účet společnosti V., s.r.o., ani v jednom případě nevložila finanční prostředky přesně podle částek uvedených na předmětných fakturách. Byly realizovány vklady a vzápětí výběry finančních prostředků v hotovosti.
Dalším důkazem, který podle odvolacího soudu usvědčuje obviněné z předmětného trestného jednání, je zpráva Finančního a celního úřadu Jejího veličenstva ze dne 6.3.2006, dle níž ve V. B. není registrována žádná společnost s názvem T. W. W., I. B. nebyl ředitelem britské společnosti. Na celním úřadu se osoba, která používala jméno I. B. a obchodní jméno společnosti T. W. W., zaregistrovala jako plátce DPH od 20.6.2004. Bylo zjištěno, že společnost T. W. W. neprovedla žádné dovozy, nepodala žádné daňové přiznání, a proto byla registrace k dani z přidané hodnoty zrušena ke dni 9.12.2004. V sídle firmy T. W. W. se nachází minimarket a maloobchodní prodejna s lahůdkami již 25 let a majitel nic neví o I. B. či o společnosti T. W. W. Shodné skutečnosti byly zjištěny i ze zprávy Finančního ředitelství v B. ze dne 3.5.2005, dle které společnost T. W. W. se sídlem B. R., O., O., O., V. B., nepřiznala pořízení předmětného zboží, nepředložila daňové přiznání. Tato společnost je zcela nekontaktní a bez jakékoliv adresy k možnému doručování a úřední komunikaci.
Pro fiktivnost předmětných obchodů podle názoru odvolacího soudu svědčí i to, že na předmětný obchod nebyla uzavřena jakákoliv smlouva ani smlouva rámcová, i když se jednalo o velké objemy zboží.
Odvolací soud v odůvodnění usnesení dále uvedl, že nalézacímu soudu se nepodařilo ustanovit a vyslechnout jako svědky osoby jednající jménem společnosti T. W. W. (tj. I. B., A. A. E.-A.) ani jednatele společnosti V., s.r.o., M. S. A., který předmětné obchody se společností T. W. W. sjednával a že jednatelé společnosti V., s.r.o., obviněný F. a svědek Š. uvedli rozporné a protichůdné údaje o tom, kdo britskou společnost T. W. W. vůbec zastupoval, resp. za ni jednal. Odvolací soud však považoval požadavek obviněných na předvolání a výslech dalších svědků (za účelem zjištění výše zmíněné skutečnosti) za nadbytečný s cílem protáhnout trestní řízení bez podstatného vlivu na ustálení skutkového stavu dané trestní věci.
Dále odvolací soud dospěl při svém rozhodování k závěru, že obviněné usvědčuje z předmětného trestného jednání to, že nebyl objasněn původ zboží, které měla společnost V., s.r.o., dodat společnosti T. W. W. Odvolací soud dal za pravdu vícekrát soudně trestanému svědkovi P. P., který měl dle obhajoby dodat předmětné zboží společnosti N., s.r.o., obviněného P. S. a tento měl zboží dodat společnosti V., s.r.o. Svědek P. P. však popřel, že by obchodoval se zbožím uvedeným na fakturách. Uvedl, že nikdy neobchodoval se sklem. Popřel dodání předmětného zboží společnosti N., s.r.o. s tím, že částky uvedené na fakturách mu nebyly vyplaceny, a to ani formou šeku.
Pro závěr o spáchání předmětného trestného jednání obviněnými svědčí podle odvolacího soudu i to, že po vyplacení nadměrného odpočtu DPH finančním úřadem uzavřel obviněný Mgr. Bc. F. smlouvu o převodu obchodního podílu ze dne 13.12.2004, kterou převedl 34 % svého obchodního podílu ve společnosti V., s.r.o., ve výši vkladu základního kapitálu 80.000,- Kč na M. S. A., který v té době měl ve společnosti V., s.r.o., podíl ve výši 32 % odpovídající vkladu do základního kapitálu společnosti ve výši 40.000,- Kč. Obviněný P. S. smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 1.11.2004 převedl svůj obchodní podíl ve výši 100.000,- Kč, to je 100 % základního kapitálu ve společnosti N., s.r.o., na B. F., přičemž společnost koupil na závěr roku 2003. Odvolací soud proto vyslovil souhlas se závěry soudu prvního stupně, že toto jednání obviněných Mgr. Bc. F. a S. je z podnikatelského hlediska nelogické, neboť prodali své obchodní podíly u firem, které vykazovaly velký obrat, přičemž obviněný S. to učinil před tím, než měl povinnost zaplatit daň z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí 2004 ve výši 9.589.300,- Kč, a tato zůstala nezaplacena.
Odvolací soud dospěl k závěru, že je pravdou, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že společnost V., s.r.o., řádně objednala dopravu zboží do A. u společnosti D. G. C., s.r.o. a že tato společnost dopravu nějakého zboží do A. realizovala. Provedeným dokazováním tedy nelze vyloučit, že nějaké zboží do V. B. jelo, ale odvolací soud zdůraznil, že finanční toky tak, jak bylo uvedeno na jednotlivých fakturách, neexistovaly.
Odvolací soud v návaznosti na výše uvedené skutečnosti nepřisvědčil námitkám obviněných, že nalézací soud rozhodl na základě sporných a nejednoznačných skutkových zjištění o jejich vině trestným jednáním uvedeným ve výroku napadeného rozsudku a naopak přisvědčil závěru nalézacího soudu o nezbytnosti uznání obviněných vinnými předmětným trestným jednáním. Proto odvolání obviněných Mgr. Bc. T. F. a P. S. zamítl.
Ve vztahu k obviněnému Ing. J. K. dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek soudu prvního stupně vykazuje vady uvedené v §258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr.ř. spočívající v nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, v důsledku čehož vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, přičemž k objasnění věci je třeba důkazy opakovat a provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Odvolací soud proto ohledně obviněného K. napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Následně podali obvinění Mgr. Bc. T. F. a P. S. prostřednictvím svých obhájců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.2.2009, sp. zn. 2 To 103/2008, dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.
Dovolatel Mgr. Bc. T. F. ve svém dovolání zpochybňuje závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů s tím, že nebyly naplněny hmotněprávní znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a to ať již jde o stránku subjektivní, tak i o stránku objektivní. Dle názoru obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ spolu s §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., totiž že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, resp. v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu dovolání dovolatel namítá, že státním zástupcem byla od policejního orgánu z přípravného řízení z usnesení o zahájení trestního stíhání převzata nesprávně vyčíslená škoda a deformovaný propočet fiktivní škody jednotlivé orgány činné v trestním řízení mechanicky přejímaly až do konečného rozhodnutí odvolacího soudu. Výše škody je jedním z nezbytných zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§148 tr. zák.) a pokud byla chybně zjištěna, pak již z tohoto důvodu nutno vzít v úvahu pochybnost o naplnění materiální stránky kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Dále obviněný ve svém dovolání poukazuje na skutečnost, že středobodem rozhodnutí soudů obou stupňů je argumentace, že v deklarovaných obchodních případech došlo k fiktivnímu – neuskutečněnému vývozu broušeného skla. Z provedených důkazů je však zřejmé, že doprava do V. B. byla provedena, ale otázkou zůstává, jaké zboží a v jakém množství bylo vyvezeno. Dle názoru obviněného si rozhodující soudy ve svých rozhodnutích protiřečily, hodnocený skutkový stav má charakter libovůle (soudy vlastně svými závěry zpochybnily své vlastní hodnocení důkazů v jiných částech odůvodnění rozhodnutí, což odporuje §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a devalvuje veškerý obsah provedených důkazů, proto v jeho důsledku vznikla nepřezkoumatelnost rozsudků jako celku. Jedná se tedy o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry.
Obviněný dále uvedl, že soudy obou stupňů zcela mimořádný význam přisoudily výpovědi svědka P. P., ačkoli bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný s touto osobou nepřišel nikdy do styku. Navíc uvedený svědek (již několikrát soudně trestaný) nevypovídal vždy stejně a rozhodující soudy své rozhodnutí opřely jen o některé z jeho rozdílných výpovědí bez zdůvodnění, proč mu na jedné straně nevěřily z důvodu obsahu lživosti výpovědi na druhé straně uvěřily jeho výpovědi z důvodu její pravdivosti.
Rovněž obviněný namítl, že krajský soud považoval za prokázané, že společnost V., s.r.o., skutečně řádně objednala dopravu zboží do A. u společnosti D. G. C., s.r.o. a že tato firma skutečně dopravu zboží do V. B. zajistila. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č.j. 9 Afs 81/2007-60, dále na rozsudek ze dne 29.9.2005, č.j. 2 Afs 92/2005-45. Krajskému soudu v Brně vytkl, že se důsledně nezabýval věrohodností svědka P. P. s tím, že svědek P. P., který se přiznal k vystavování údajných fiktivních faktur, měl být uznán vinným trestným činem podle §148 odst. 2, odst. 4 tr.zák. ve formě pomoci k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr.zák. Vyslovil podiv nad tím, proč svědek P. není trestně stíhán.
Obviněný dále poukázal na to, že správcem daně byly schváleny nadměrné odpočty za příslušná zdaňovací období, a to vzhledem k tomu, že uplatněný nárok společnosti V., s.r.o., na nadměrný odpočet byl shledán v souladu se zákonem.
Krajskému soudu v Brně obviněný také vytkl, že ve výroku ani v odůvodnění rozsudku nespecifikoval způsob, kterým se měl žalovaného skutku dopustit. V odůvodnění rozsudku si nalézací soud protiřečí, když na jedné straně připouští, že zboží s křišťálem do V. B. bylo exportováno, a na druhé straně to popírá, příp. označuje, že zboží bylo převezeno v jiném objemu. Uvedl, že nalézací soud si neudělal ve věci jasno, jeho závěr vyjádřený v prvním odstavci na str. 115 odůvodnění rozsudku je de facto nepřezkoumatelný. V této souvislosti poukázal na nález III. ÚS 224/04, dle něhož, jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady „in dubio pro reo“ zvolit variantu pro obžalovaného nejpříznivější. Dále uvedl, že důsledkem uplatnění pravidla „in dubio pro reo“ nesmí být zhoršení postavení obviněného. Zjištění skutkového stavu jeho prostřednictvím se však musí projevit v příznivém posouzení činu obžalovaného buď již v rovině základu trestní odpovědnosti či alespoň v rovině právních následků této odpovědnosti, nikoliv však k tíži obžalovaného, jak to učinil nalézací soud (viz Vrchní soud v Olomouci, sp. zn. 1 To 202/98).
Dále obviněný uvedl, že předmětné přepravy zboží a obchody, které nalézací soud svým rozhodnutím zpochybňuje, probíhaly v době, kdy již věc byla zájmem policie
a tato prováděla úkony trestního řízení, tudíž jí nejen nebránilo nic v tom, aby si fakta ověřila, ale podle jeho názoru a v rámci svých zkušeností a profesionality měl policejní orgán konat. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že v té době měly možnost provést kontrolu obchodních případů do V. B. Policejní orgán měl postupovat podle §87b tr.ř., popř. přinejmenším mohl provést prohlídku nebytových prostor – skladových prostor firmy V., s.r.o. Krajskému soudu v Brně vytýká, že naprostou většinu provedených důkazů nejenže nehodnotil v jejich vzájemných souvislostech, ale mnohé fakticky překroutil v neprospěch nejen obviněného, ale i spoluobviněných, že se nezabýval rozdíly v prodeji a fakturaci křišťálového skla mezi P. P. a obchodní společností N., s.r.o. a dále v prodeji a fakturaci těchto výrobků mezi N., s.r.o. a V., s.r.o.
Obviněný poukázal i na výpisy z účtů a bankovní doklady společnosti V., s.r.o., z nichž je zřejmé, že anglický odběratel zaplatil za dopravené zboží, přičemž bylo následně placeno dodavateli, tj. společnosti N., s.r.o. Nalézací soud sám na str. 113-114 odůvodnění rozsudku konstatuje, jaké finanční částky byly vloženy na tento účet. V této souvislosti uvedl, že moment zaplacení či nezaplacení vyfakturovaného zboží nemá žádný právní význam a vliv na vznik daňové povinnosti a ani ve vztahu k nároku na odpočet daně podle §72 odst. 1 zákona o DPH. Pokud jde o samotný způsob úhrady zboží, je naprosto lhostejné, jaká forma byla mezi stranami obchodního případu realizována, jestliže vyplývá z právní úpravy svoboda volby těchto forem úhrady. Nalézacímu soudu vytýká, že nezákonně překrucuje důkazy k tíži obviněných, pokud tvrdí, že z výpisů z účtu společnosti V., s.r.o., u bankovního ústavu V. C. za období od 9.6.2004 do 9.12.2004 vyplývá, že společnost T. W. W. z V. B. na uvedený účet společnosti V., s.r.o., nezaplatila jedinou částku dle vystavených faktur společností V., s.r.o., společnosti T. W. W. Dodavateli, tj. společnosti N., s.r.o., bylo zboží placeno v hotovosti, a to formou šeků a z pokladních dokladů uvedených na č.l. 1047, 1049 a 1051 vyplývá, že zástupce anglické společnosti T. W. W. pan A. A. E.-A. skládal na účet společnosti V., s.r.o., pod variabilním symbolem každé faktury příslušné platby.
Dále obviněný uvedl, že závěr nalézacího soudu, že neproběhly žádné platby mezi společností V., s.r.o., a N., s.r.o. a že se tyto nepromítly do účtu společnosti N., s.r.o., u K. b., je naprosto mylný, odporující skutkovému stavu. Nalézací soud, ačkoliv provedl důkaz čtením listin, a to výpisů z účtu společnosti V., s.r.o. a kopií šeků vystavených společností V., s.r.o., na společnost N., s.r.o., tedy prokázaným způsobem vyplacených finančních částek za odebrané křišťálové sklo v řádu desítek milionů korun prostřednictvím banky, z neuvěřitelných důvodů tyto vůbec nepřijal do důkazního stavu, vůbec tuto skutečnost nezhodnotil a ba naopak postavil najisto, že k žádným platbám mezi V., s.r.o. a N., s.r.o., nedošlo. Je zarážející, že takto překroucený důkazní stav byl transformován do takové podoby, že je v odůvodnění nalézacího soudu posuzován v jeho neprospěch, potažmo v neprospěch obviněného P. S., ačkoliv je zjevné, že pakliže se platí z účtu společnosti V., s.r.o., společnosti N., s.r.o., prostřednictvím šeku, pak se taková skutečnost nemůže promítnout do bankovního účtu společnosti N., s.r.o.
Obviněný má za to, že nalézací soud neakceptuje sjednanou Definici k Jednotnému vnitřnímu trhu plateb v Evropské unii, která byla takto proklamována a takto je realizována. Evropská komise zdůrazňuje, že konzervativní forma plateb v hotovosti a šekem, včetně jejich pravidel, se nemění, přičemž zdůrazňuje, že tento osvědčený tradiční způsob má nadále právo používat tu nejvyšší ochranu a podporu, kdy tento systém vykazuje nejmenší počet případů zneužití.
Dále obvinění označil za nepravdivé tvrzení nalézacího soudu, že plátce registrovaný ve V. B., tj. T. W. W., nepřiznal pořízení předmětného zboží. Poukázal na výpověď svědkyně Ing. P., která uvedla, že byli dotázáni ze strany V. B. ohledně předmětného vývozu zboží společností V., s.r.o., přičemž v žádosti bylo uvedeno, že naše společnost zboží vyvezla, že to bylo uvedeno v jejich souhrnném hlášení a že jejich společnost to nepřiznala.
Obviněný dále považuje nalézacím soudem ničím neodůvodněnou absenci ověření a ztotožnění místa ve V. B., kam bylo zboží dovezeno, a to jak cestou mezistátní spolupráce s britskými orgány, tak i obhajobou nabízeným výslechem zástupce společnosti T. W. W. dožádáním podle §425 či §426 tr.ř. u příslušných orgánů L. s., za tzv. „opomenutý důkaz“.
Dále rozporuje tvrzení nalézacího soudu, že neexistovala žádná kupní smlouva na předmětné zboží, neboť rámcová kupní smlouva skutečně existovala, což mohl nalézací soud zjistit z obsahu listin či účetních knih společnosti V., s.r.o., popř. výslechem osob pana E. A. či pana A. Dále uvedl, že v mezinárodním obchodním styku se v zásadě vychází z neformální kupní smlouvy, tzn. že nemusí být obligatorně uzavírána v písemné formě (R. K. – v článku Kupní smlouva se zahraničím: Písemná forma ano či ne? – časopis P. č. 12 str. 3).
Za absurdní označil obviněný závěr nalézacího soudu na str. 109, kde je uvedeno, že pro fiktivnost obchodů mezi společností V., s.r.o. a společností T. W. W. svědčí skutečnost, že nebyl objasněn původ zboží, které měla společnost V., s.r.o., dodat společnosti T. W. W. ve V. B. Uvedl, že z ustálené soudní judikatury vyplývá, že nelze po daňovém subjektu požadovat, aby prokazoval skutečnosti, jež jsou zcela mimo sféru jeho vlivu, kdy navíc sám nemá žádnou zákonnou možnost, jak svého dodavatele, odběratele či dopravce přimět k tomu, aby mu poskytli dokumenty či jiné důkazní prostředky k prokázání, kteří z nich a v jaké míře se na dodávce služby podíleli, neboť nemá dokonce ani zákonnou možnost získat od dodavatele informaci o okruhu jeho subdodavatelů a jejich event. sekundárních subdodavatelů, pak zcela logicky nelze tuto okolnost přikládat k tíži v tomto trestním řízení.
Obviněný uvedl, že svědek P. P. byl v minulosti 15-krát trestán pro podvod a v této době je tento korunní svědek obžaloby trestně stíhán pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr.zák., kdy řízení je ve stadiu po podání obžaloby.
Obviněný poukázal na důkazy, které vyvracejí výpověď svědka P. P. a potvrzují realizaci a fakticitu obchodních případů. Za tyto důkazy označil kontroly státních orgánů, tj. Finančních úřadů B. a B. ve formě vytýkacího řízení a místního šetření, revizní kontrolu nadřízeným orgánem, tj. Finančním ředitelstvím v B., výpověď obviněného P. S., výpověď svědka R. Š., výpovědi svědků Ing. M. P., J. C., O. Ř., Z. Š., M. R., J. B., R. N., P. S., R. Č., řidiče M. U., s nímž cestovala jeho matka L. U., výpověď svědka M. B., faktury společnosti N., s.r.o., společnosti V., s.r.o., subjektu T. W. W., společnosti D. G. C., spol. s r.o., mezinárodní nákladní listy ke každé jízdě D. G. C., spol. s r.o., výpisy z účtu společnosti V., s.r.o., potvrzení Celního úřadu Jejího Veličenstva o daňové registraci plátce DPH subjektu I. B., výkazy I. subjektu I. B. předložené ve V. B., úřední záznam Finančního úřadu B. o místním šetření ze dne 7.9.2004, úřední záznam Finančního úřadu B., platební výměr Finančního úřadu B., odpovědi Finančního úřadu B., interní sdělení Finančního úřadu B., výpovědi svědkyně R., svědka K. K., výpisy z účtů firmy V., s.r.o., kopie šeků, vzorky skla, Katalogy a reklamní předměty P., výpovědi svědka Z.
K úvaze nalézacího soudu o extrémně nízkých maržích z předmětných obchodů u firmy N., s.r.o. a u společnosti V., s.r.o., obviněný uvedl, že jde o ryze spekulativní a neudržitelný laický názor, neboť marže je pojem používaný ve finanční analýze, který vyjadřuje zisk z prodeje zboží nebo služby. Ve vztahu ke stanovení výše marže je nutno zahrnout více faktorů, a to zejména náklady na nákup, cash-flow, náklady na marketing, mzdy, nájmy a dopravu. Nalézací soud tak nevzal v úvahu, jaká byla výchozí nákupní cena skleněných výrobků, jaké byly náklady a jaký byl objem realizovaného obchodu, přičemž prostou úvahou lze zjistit, že marže 0,48 % nebo 0,37 % z objemu 10 mil. Kč přestavují vyšší zisk než 99 % z 10.000,- Kč.
Dále obviněný uvedl, že společnost V., s.r.o., tak i společnost T. W. W. podaly hlášení o dovozu broušeného křišťálového skla pro systém I., kterým jsou statisticky evidovány obchody mezi státy Evropské unie. Výkaznictví I. C. je podrobeno následným kontrolám k tomu určenými orgány celní správy. Výkazy I. předložené společností T. W. W. I. B. z 3.11.2004 (č.l. 729) se zaznamenanými fakturami, čísly, částkami a jejich přepočet podle tehdejšího kurzu souhlasí s druhem zboží ve výkazech u společnosti V., s.r.o. (č.l. 1053-1054).
Rovněž uvedl, že nalézací soud se nevypořádal s obsahem dalších důkazů, a to s odposlechy telefonního provozu telefonních kontaktů mezi obviněnými. Dle nalézacího soudu k odposlechům jeho a jeho rodiny nedošlo, přičemž tento závěr není jakkoliv zadokumentován ve spise, nalézací soud konstatoval, že došlo k nezákonnému odposlechu mobilního telefonu jeho tchýně V. M. a právní závěr k tomuto odposlechu nedefinoval, pouze uvedl, že obviněnému nevznikla z tohoto odposlechu žádná újma, dále poukázal, že z listinných materiálů vyplývá, že je označován jako možný „sponzor“ terorismu. Dále poukázal na znalecký posudek J. R.
Z dovolání obviněného vyplývá, že tento soudům prvého i druhého stupně navrhoval, aby byly provedeny veškeré důkazy prokazující, že broušené sklo jakožto exportovaná komodita existovalo a bylo zcela zákonně vyvezeno do A., avšak takové důkazy provedeny nebyly, čímž došlo k opomenutí důkazů (tj. čtení listinného důkazu – Odborného posouzení a právní analýzy vypracované Ústavem státu a práva, Akademie věd ČR, ze dne 10.9.2008, č.j. 128/08/ST, cestou právní pomoci výslech svědků M. S. A., bytem L., T., S.-G. a A. A. E. A., bytem T., G., L., státních občanů L., výslech řidiče kamionu T., ustanovení řidiče kamionu, který provedl přepravu broušeného skla dne 6.9.2004, rekognici svědka P. P., rekognici skladu na ulici G. v B., ustanovení, rekognici a ohledání skladu v L. a vyžádání kompletního osobního spisu P. P. z Věznice K.). Obviněný dále uvedl, že právní závěry nalézacího soudu jsou v nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními v důsledku skutečnosti, že nalézací soud zjednodušil, deformoval a nezákonně si vyložil důkazní stav tak, že byl konstituován k jeho tíži. Dle obviněného se orgány činné v trestním řízení snažily důkazy předložené obhajobou zkreslovat a dokonce i vypouštět ze spisu a rovněž tak je opomíjely bez odůvodnění provést. Nalézací soud (a poté ani odvolací soud) ve svém rozhodnutí nespecifikoval způsob, kterým se obviněný měl žalovaného skutku dopustit – ve výroku rozsudku uvádí, že se jednalo o fiktivní vývoz zboží a v odůvodnění naopak uvádí, že doprava do V. B. provedena byla, ale otázkou zůstává, jaké zboží a v jakém množství bylo do V. B. dopraveno.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.2.2009, sp. zn. 2 To 103/2008 a navazující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.4.2008, sp. zn. 39 T 6/2006, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, aby věc podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. ř. vrátil do stádia přípravného řízení, tj. státnímu zástupci k došetření s příslušnými závaznými pokyny k doplnění dokazování a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně obviněný navrhl, aby mu byl podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušen výkon trestu odnětí svobody, když v současné době má rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 15.6.2009, sp. zn. 39 T 6/2006, přerušen výkon trestu odnětí svobody na dobu do 15.12.2009.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného Mgr. Bc. T. F. se vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že argumentace shromážděná v dovolání obviněného je v zásadě opakováním jeho dosavadní obhajoby, především odvolání, jehož obsah z valné části reprodukuje. Vrchní soud v Olomouci na podkladě těchto výhrad (a rovněž námitek dalších obviněných) věc náležitě přezkoumal a v rámci tohoto přezkumu vyvrátil podstatné námitky obviněného. Závěry odvolacího soudu vtělené do jeho rozhodnutí jsou dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství logické, vycházejí z výsledků dokazování a jsou v souladu se zákonem, není tedy důvodu se od nich odchylovat jen proto, že obviněný v rámci mimořádného opravného prostředku znovu opakuje své námitky z dosavadního řízení.
Dále uvedl, že pokud jde o věcnou náplň dovolacích námitek obviněného Mgr. F. ve vztahu k prvnímu z uplatněných důvodů dovolání, prakticky všechny směřují nikoli proti hmotně právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Obviněný zřetelně směřuje ke zpochybnění skutečného stavu věci, k nastolení odlišných skutkových závěrů, než které jsou zakotveny ve výroku o vině, a tímto způsobem se pokouší dosáhnout odlišného právního posouzení skutku. Zdůraznil, že tvrzené (a možné) vývozy zboží do V. B., ovšem odlišné od těch, na něž byly vystaveny a v daňových řízeních uplatněny doklady založené v trestním spise, nemají pro skutkový děj ani právní hodnocení věci naprosto žádný význam. Nic by totiž nemohly změnit na závěru, že uplatnění nadměrného odpočtu DPH bylo podpořeno fiktivními fakturami k neexistujícímu obchodu. Je nepochybnou skutečností, že firma T. W. W. v O. reálně neexistovala, takže konkrétní fakturované zboží nepřevzala a nezaplatila. Pokud navzdory tomu byly v daňovém řízení uplatněny doklady dosvědčující opak, jde o jednání podvodné, jehož se dovolatel nepochybně dopustil způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku. Jestliže v případech odlišných, než jsou dokumentovány předmětnými fakturami, zboží do A. reálně vyvezl a zobchodoval, nemá tato skutečnost nejmenší vliv na závěr o fiktivnosti podkladů, o něž se opírala daňová přiznání, na jejichž základě byl obviněnému Mgr. F. vyplacen nadměrný odpočet DPH v celkové částce 9.545.833,- Kč. Tyto fiktivní doklady se totiž zjevně nevztahují k případně uskutečněným vývozům zboží, o nichž se zmiňuje nalézací soud i dovolatel. To je objektivně vyloučeno reálnou neexistencí obchodního subjektu, který měl fakturované zboží v B. převzít a zaplatit. Zjevně podvodné uplatnění nadměrného odpočtu DPH nelze jakkoli saturovat jinými – byť i reálnými – obchody, než jaké byly deklarovány v daňovém přiznání, resp. v jeho fiktivních přílohách.
Z uvedeného je dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zřejmé, že byla naplněna objektivní i subjektivní stránka trestného činu. Námitka, že nebyla zjištěna způsobená škoda, je zcela nepřípadná, neboť z popisu skutku plyne, že jednání obviněného vedlo k neoprávněnému (podvodně vylákanému) vyplacení nadměrného odpočtu DPH v částce blížící se 10 milionům Kč. Tedy výhrady, jež by mohly spadat pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nelze uznat za oprávněné.
Dále státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolatel uplatnil i řadu námitek procesní povahy, resp. výhrad proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení jednotlivých důkazů i jejich komplexu. Takové námitky však nelze zahrnout pod pojem hmotně právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení, a svou povahou neodpovídají nejen tomuto, ale ani žádnému dalšímu důvodu dovolání.
Dovolatel dále formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, a to v obou jeho alternativách. Pokud jde o první z nich (tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž pro to byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem), dovolatel tento důvod nijak zvlášť neodůvodnil, zejména z dovolání neplyne, jaké procesní podmínky měl porušit odvolací soud při zamítnutí odvolání obviněného. Z dostupných podkladů není patrno, že by soud druhého stupně při svém jednání jakkoli porušil procesní pravidla, jež upravují řízení o odvolání. Pokud jde o druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, ta předpokládá existenci některého z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu již v řízení před soudem prvního stupně, jež by zatěžovala jeho rozhodnutí, na což by odvolací soud nereagoval a zamítl důvodné odvolání obviněného. Taková situace však ve věci rovněž nenastala, zejména když nelze akceptovat obviněným namítaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jak je vyloženo výše.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se z výše uvedených důvodů domnívá, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala deklarovaný důvod dovolání či jiný zákonný dovolací důvod. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného Mgr. T. F. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Dovolatel P. S. podal dovolání rovněž z důvodů podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. s tím, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.2.2009, sp. zn. 2 To 103/2008, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když odvolací soud toto nesprávné právní posouzení učiněné již nalézacím soudem převzal a potvrdil, dále je dán i druhý deklarovaný dovolací důvod, když bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takovéto rozhodnutí.
Dovolatel namítá, že jeho jednáním, které je mu kladeno za vinu, nebyla naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 2, 4 tr. zák.
V dané trestní věci je dle dovolatele ze strany soudů nezbytné prokázat, zda zboží bylo vyvezeno, v jaké hodnotě či ceně a jaká je potom výše DPH. Odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně, stejně jako dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jsou postavena na konstrukci, že zboží vyvezeno nebylo a údaje obsažené na příslušných účetních dokladech jsou fiktivní. Proti těmto závěrům však svědčí obsah provedených důkazů a zejména absolutní rozpor výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a odůvodnění tohoto rozsudku.
Obviněný uvádí, že je naprosto nepřijatelné, aby příslušný soud na jedné straně deklaroval fiktivnost vývozu ze strany obchodní společnosti V., s.r.o., zastoupené spoluobviněným Mgr. Bc. F., jemuž měl obviněný S. pomáhat a na druhé straně deklaroval, že bylo prokázáno, že společnost V., s.r.o., skutečně řádně objednala dopravu zboží do A. u společnosti D. G. C., s.r.o. a že tato firma skutečně dopravu do A. zajistila, kdy pro tento závěr svědčí řada důkazů. Pokud rozhodující soudy ve svých rozhodnutích připouští, že zboží bylo vyvezeno a že se dokonce jednalo o sklo, vyvstává otázka, v jakém množství a v jaké ceně.
Obviněný rovněž poukazuje na skutečnost, že částky uvedené ve sdělení obvinění, obžalobě i rozhodnutích soudů obou stupňů nesouhlasí s částkami na vystavených fakturách společnosti N. č. 29-33/2004 a 34 – 37/2004. Již z této skutečnosti je zřejmé, že soudy nepostupovaly řádně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud prvního stupně dle obviněného navíc naprosto nereagoval na opakované požadavky obou obviněných k provedení důkazů prokazujících, že vyvážená komodita jednak existovala a jednak že byla zcela zákonně vyvezena do zahraničí.
Dále obviněný poukazuje na odlišné hodnocení výpovědi svědka P. P. ve vztahu k němu a ke spoluobviněnému F., na rozdíl od spoluobviněného Ing. K.
Obviněný také uvádí, že ze závěrů soudů obou stupňů vyplývá, že údajně neproběhly žádné platby mezi společností V., s.r.o. a společností N., s.r.o. Ačkoli nalézací soud provedl důkaz čtením listin, a to výpisů z účtu společnosti V., s.r.o. a kopií šeků vystavených společností V., s.r.o., na společnost N., s.r.o., z nepochopitelných důvodů tyto důkazy vůbec nezařadil do hodnocení důkazů a učinil závěr, že k žádným platbám mezi uvedenými společnostmi nedošlo. Dle obviněného se jedná o opomenutý důkaz, kterých je celá řada. Jako příklad zmínil skutečnost, že nalézací soud nevěnoval patřičnou pozornost svědku P., když neopatřil jeho účetnictví, neprovedl u něj domovní prohlídku, atd. Pokud se obviněný S. či spoluobviněný F. domáhali věcných důkazů, které měly objasňovat to nejzákladnější, tedy existenci či neexistenci zboží, skladů, přeprav, apod., nebyly tyto návrhy ze strany soudu vyslyšeny.
Závěrem svého dovolání obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.2.2009, sp. zn. 2 To 103/2008 a navazující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.4.2008, sp. zn. 39 T 6/2006, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně obviněný navrhl, aby mu byl podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušen výkon trestu odnětí svobody, který v současné době vykonává.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného P. S. se vyjádřil s tím, že dovolací námitky obviněného P. S. odrážejí podstatu jeho dosavadní obhajoby a v zásadě odezněly již v jeho odvolání. Dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Vrchní soud v Olomouci na podkladě výhrad obviněného P. S. uplatněných v odvolání věc náležitě přezkoumal a v rámci tohoto přezkumu vyvrátil podstatné námitky obviněného. Vzhledem k tomu, že závěry odvolacího soudu jsou v tomto ohledu logické, odpovídají výsledkům dokazování a jsou v souladu se zákonem, není důvodu se od nich odchylovat jen proto, že námitky známé z řízení před soudem prvního stupně i výhrady proti rozhodnutí odvolacího soudu obviněný nyní uplatňuje v mimořádném opravném prostředku podle hlavy XVII. trestního řádu.
Státní zástupce Nevyššího státního zastupitelství podotkl, že pokud jde o povahu dovolacích námitek ve vztahu k prvnímu z uplatněných důvodů dovolání, naprostá většina z nich směřuje nikoli proti hmotně právnímu posouzení věci, nýbrž jimi obviněný napadá skutková zjištění učiněná nalézacím soudem. Dle jeho názoru je nepochybnou skutečností, že firma T. W. W. v O. reálně neexistovala, takže konkrétní fakturované zboží nepřevzala a nezaplatila. Pokud navzdory tomu byly v daňovém řízení uplatněny doklady dosvědčující opak, jedná se o jednání podvodné, k němuž obviněný P. S. účinně napomáhal způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku. Jestliže v případech odlišných, než jsou dokumentovány předmětnými fakturami, zboží do A. reálně vyvezl a zobchodoval, nemá tato skutečnost nejmenší vliv na závěr o fiktivnosti podkladů, o něž se opírala daňová přiznání, na jejichž základě byl obviněnému Mgr. Bc. F. vyplacen nadměrný odpočet DPH v celkové částce 9.545.833,- Kč. Tyto fiktivní doklady se totiž zjevně nevztahují k případně uskutečněným vývozům zboží, o nichž se zmiňuje nalézací soud i dovolatel. To je objektivně vyloučeno reálnou neexistencí obchodního subjektu, který měl fakturované zboží v B. převzít a zaplatit. Zda u opravdu uskutečněných vývozů byl či nebyl uplatněn odpočet DPH a proč, to soud není povinen zkoumat a závisí to ryze na vůli toho, kdo dotyčný obchod uskutečnil. Nelze však zjevně podvodné uplatnění nadměrného odpočtu DPH jakkoli saturovat jinými – byť reálnými – obchody, než jaké byly deklarovány v daňovém přiznání, resp. v jeho fiktivních přílohách.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto považuje za prokázané, že v projednávané věci byla naplněna objektivní stránka trestného činu a že se tak nemohlo stát bez vědomého a úmyslného aktivního jednání obviněného, takže došlo k naplnění i subjektivní stránky trestného činu. Námitka, že nebyla zjištěna způsobená škoda, je zcela nepřípadná, neboť z popisu skutku plyne, že pomocné jednání obviněného P. S. vedlo k neoprávněnému (podvodně vylákanému) vyplacení nadměrného odpočtu DPH v částce blížící se 10 milionům Kč. Tedy výhrady, jež by mohly spadat pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nelze uznat za oprávněné.
Dále uvádí, že dovolatel vznesl i řadu námitek procesní povahy, resp. výhrad proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení jednotlivých důkazů i posouzení jejich komplexu, ovšem tyto nelze zařadit pod pojem hmotně právního posouzení skutku, resp. jiného hmotně právního posouzení, svou povahou neodpovídají nejen tomuto, ale ani žádnému dalšímu důvodu dovolání.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, a to v jeho první alternativě (tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž pro to byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem). Dovolatel tento důvod nijak zvlášť neodůvodnil, zejména z dovolání neplyne, jaké procesní podmínky měl porušit odvolací soud při zamítnutí odvolání obviněného P. S. Z dostupných podkladů neplyne, že by soud druhého stupně při svém jednání porušil procesní pravidla, jež upravují řízení o odvolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se proto domnívá, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala deklarovaný důvod dovolání či jiný zákonný dovolací důvod. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného P. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obvinněých jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K otázce zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší soud České republiky poznamenává, že zjištěný skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení), tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně mě l v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
K druhé části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud ČR uvádí, že tento dovolací důvod zajišťuje nápravu tam, kde v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř., přesto bylo odvolání zamítnuto či odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že námitky uplatněné obviněnými v dovoláních výše specifikované dovolací důvody naplňují.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení, jakož i řízení jemu předcházející a shledal, že dovolání obviněných jsou důvodná.
Po prostudování předmětného spisového materiálu Nejvyšší soud České republiky zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29.4.2008, sp. zn. 39 T 6/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.2.2009, sp. zn. 2 To 103/2008, byl za výše popsané jednání obviněný Mgr. Bc. T. F. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 4 tr.zák. a obviněný P. S. uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr.zák. k §148 odst. 2, odst. 4 tr.zák.
Podle ustanovení §148 odst. 1 tr. zák. se trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení bude stejně potrestán ten, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1 a podle odstavce 4 bude odnětím svobody na pět až dvanáct let pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu. Odstavec 2 citovaného ustanovení se tedy týká případů, kdy pachatel nezkracuje své plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých tvrzení vyžaduje. Povinnou platbou se přitom rozumí daně, clo, pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění, poplatky a jiné podobné povinné platby.
Plátce daně z přidané hodnoty je povinen účtovat daň z přidané hodnoty všem svým zákazníkům (daň na výstupu). Vybranou daň poté musí odvést do státního rozpočtu, přičemž tento odvod má právo snížit o výši daně zaplacené na vstupu, při nákupu od svých dodavatelů. Toto snížení daňové povinnosti plátce se nazývá odpočet daně. Nárok na odpočet má plátce, který pořízené zboží použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Vývoz zboží do zahraničí uskutečněný plátcem je osvobozen od povinnosti uplatit daň na výstupu. Důvodem pro toto osvobození je skutečnost, že země příjemce dovezené zboží zdaní vlastní daní z přidané hodnoty a toto zboží by tak vlastně bylo zdaněno dvakrát. Plátce, který zboží vyváží, má však zachován nárok na odpočet daně zaplacené na vstupech. Pokud převýší nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu daňovou povinnost na výstupu za zdaňovací období, vznikne tak nadměrný odpočet a v tomto případě se vlastně stát stane dlužníkem plátce, neboť je povinen plátci vratitelný přeplatek vrátit.
Pachatelem i spolupachatelem trestného činu podle §148 odst. 2 tr. zák. může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že ve vztahu k příslušné povinné platbě byla jemu nebo i jinému subjektu daně získána neoprávněná výhoda. Trestný čin podle §148 odst. 2 tr. zák. je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý, ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
Podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Podle ustanovení §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, dodání zboží do jiného členského státu plátcem osobě registrované k dani v jiném členském státě, které je odesláno nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou, je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně, s výjimkou dodání zboží osobě, pro kterou pořízení zboží v jiném členském státě není předmětem daně.
Podle ustanovení §4 odst. 1 písm. u) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, osobou registrovanou k dani v jiném členském státě osoba, které bylo přiděleno daňové identifikační číslo pro účely daně z přidané hodnoty v jiném z členských států.
Z dovolání obviněných Mgr. Bc. T. F. i P. S. a z jejich výpovědí vyplývá, že oba zcela popírají jednání, které je jim kladeno za vinu, s tím, že obchodní případy mezi společností V., s.r.o. a T. W. W. z V. B. v měsících červenci a srpnu roku 2004 řádně proběhly, zboží bylo do V. B. vyvezeno, společnost T. W. W. byla ve V. B. zaregistrována jako plátce DPH, proto byly dány veškeré zákonné podmínky pro nárokování nadměrného odpočtu DPH společností V., s.r.o., dle zákona o dani z přidané hodnoty.
Ze zprávy Finančního ředitelství v B. ze dne 27.9.2004 vyplývá, že společnost V., s.r.o., v období od července 2002 do července 2004 nárokovala odpočet DPH jako měsíční plátce DPH od 1.7.2002 v celkové výši 58.675.729,- Kč a v této výši jí byl vrácen nadměrný odpočet DPH. Nárok na odpočet daně vznikal dle této zprávy za přijatá zdanitelná plnění s místem plnění v tuzemsku za zboží v základní sazbě daně a následným vývozem zboží do května 2004, potvrzeným J. a od května 2004 i v rámci intrakomunitárního plnění jako plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně. Komodity obchodu většinou byly skleněné výrobky, různé strojírenské výrobky a hlavními dodavateli byla společnosti N., s.r.o., B. T., s.r.o. a E., s.r.o. Odběrateli společnosti N., s.r.o., byli A., U., U.K., T. W. W., O. a další zde uvedení odběratelé. Dopravci zboží dle této zprávy na nástupu i výstupu byli šetřeni v rámci vytýkacích řízení a jedná se o spediční firmy v mezinárodní a vnitrostátní přepravě, která byla realizována kamiony, lodí z H. a letecky. Účet společnosti V., s.r.o., je veden u V.
Podle zprávy Finančního ředitelství v B. ze dne 24.2.2005 nárokovala společnost V., s.r.o., nadměrný odpočet za měsíc červenec 2004 ve výši 4.534.439,- Kč a za měsíc srpen 2004 ve výši 5.011.394,- Kč, přičemž tyto nárokované nadměrné odpočty v uvedené výši byly shledány za oprávněné a byly jí vyplaceny příslušným finančním úřadem.
Podle zprávy Finančního úřadu B. ze dne 7.11.2007 společnost V., s.r.o., ve zdaňovacím období květen 2004 dodala do jiného členského státu zboží v hodnotě 39.717.425,- Kč a ve zdaňovacím období červen 2004 dodala do jiného členského státu zboží v hodnotě 39.043.070,- Kč. Ve třetím čtvrtletí r. 2004 společnost V., s.r.o., ve zdaňovacím období červenec 2004 dodala do jiného členského státu zboží v hodnotě 24.922.000,- Kč a ve zdaňovacím období srpen 2004 dodala do jiného členského státu zboží v hodnotě 20.880.000,- Kč. Ve zdaňovacím období září 2004 dodala do jiného členského státu zboží v hodnotě 6.120.000,- Kč. Dle této zprávy společnost V., s.r.o., souhrnné hlášení k dani z přidané hodnoty za čtvrté čtvrtletí r. 2004 nepodala, protože dle podaných přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen, listopad a prosinec 2004 nedodávala zboží do jiného členského státu.
Podle přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červenec roku 2004 ze dne 18.8.2004 podala společnost V., s.r.o., dne 18.8.2004 u Finančního úřadu B. přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterém vykázala uskutečněná plnění osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně ve výši 24.922.000,- Kč a ve kterém nárokovala vrácení nadměrného odpočtu DPH ve výši 4.534.439,- Kč (na základě faktur č. 29/2004, 30/2004, 31/2004, 32/2004, 33/2004 vystavených společností N., s.r.o.). Toto přiznání k dani z přidané hodnoty je opatřeno razítkem společnosti V., s.r.o. a podpisem obžalovaného F.
Podle faktury č. 29/2004 ze dne 9.7.2004 fakturovala společnost N., s.r.o., jako dodavatel odběrateli společnosti V., s.r.o., částku 6.330.800,- Kč za dodávku zde uvedeného množství 1 400 váz - brus uvedeného katalogového označení. Tato faktura je opatřena razítkem společnosti V., s.r.o. a podpisem obžalovaného F. a dále razítkem společnosti N., s.r.o. a podpisem obžalovaného S.
Podle faktury č. 30/2004 ze dne 16.7.2004 fakturovala společnost N., s.r.o., jako dodavatel odběrateli společnosti V., s.r.o., částku 5.069.400,- Kč za dodávku zde uvedeného množství 1 200 váz - brus uvedeného katalogového označení. Tato faktura je opatřena razítkem společnosti V., s.r.o. a podpisem obžalovaného F. a dále razítkem společnosti N., s.r.o. a podpisem obžalovaného S.
Podle faktury č. 31/2004 ze dne 22.7.2004 fakturovala společnost N., s.r.o., jako dodavatel odběrateli společnosti V., s.r.o., částku 5.140.800,- Kč za dodávku 800 kusů váz - brus uvedeného katalogového označení. Tato faktura je opatřena razítkem společnosti V., s.r.o. a podpisem obžalovaného F. a dále razítkem společnosti N., s.r.o. a podpisem obžalovaného S.
Podle faktury č. 32/2004 ze dne 27.7.2004 fakturovala společnost N., s.r.o., jako dodavatel odběrateli společnosti V., s.r.o., částku 6.426.000,- Kč za dodávku 1 000 kusů váz - brus uvedeného katalogového označení. Tato faktura je opatřena razítkem společnosti V., s.r.o. a opatřena podpisem svědka Š. a razítkem společnosti N., s.r.o. a podpisem obžalovaného S.
Podle faktury č. 33/2004 ze dne 29.7.2004 fakturovala společnost N., s.r.o., jako dodavatel společnosti V., s.r.o., jako odběrateli částku 5.878.600,- Kč za dodávku 1 300 kusů mís – brus. Tato faktura je opatřena razítkem společnosti V., s.r.o. a podpisem svědka Š. a razítkem společnosti N., s.r.o. a podpisem obžalovaného S.
Z uvedených údajů vyplývá, že za měsíc červenec 2004 společnost N., s.r.o., vyfakturovala společnosti V., s.r.o., částku v celkové výši 28.845.600,- Kč, z toho DPH činí 4.605.600,- Kč. Ve výroku rozsudku soudu prvního a následně i druhého stupně je uvedena částka odlišná od částky skutečné, a to 24.922.000,- Kč, z toho DPH 4.534.439,- Kč.
Pro úplnost je třeba uvést, že podle úředního záznamu Finančního úřadu B., který byl sepsán ve věci vrácení nadměrného odpočtu za měsíc červenec 2004 daňové přiznání společnosti V., s.r.o., za červenec 2004 neprošlo testem důvěryhodnosti, a proto bylo provedeno dne 7.9.2004 místní šetření za účelem kontroly daňových a účetních dokladů za předmětné zdaňovací období, přičemž namátkovou kontrolou nebyly shledány závady. Dle tohoto úředního záznamu, který vypracovala Ing. M. P., přijatá zdanitelná plnění byla realizována, takže na základě zjištěných skutečností doporučila schválení platebního poukazu a provedení vratky ve výši 4.534.439,- Kč na účet společnosti V., s.r.o. Tento úřední záznam byl sepsán dne 10.9.2004. K důkazům byl opatřen rovněž úřední záznam z místního šetření z Finančního úřadu B. u společnosti V., s.r.o., který vypracovala svědkyně Ing. M. P., dle kterého namátkovou kontrolou daňových a účetních dokladů dle záznamní povinnosti nebyly shledány závady.
Dále podle přiznání k dani z přidané hodnoty ze dne 23.9.2004 společnost V., s.r.o., podala dne 27.9.2004 u Finančního úřadu B. přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc srpen 2004. Podle tohoto daňového přiznání uplatnila společnost V., s.r.o. nárok na odpočet daně ve výši 5.011.394,- Kč (na základě faktur č. 34/2004, 35/2004, 36/2004, 37/2004, vystavených společností N., s.r.o.). Toto daňové přiznání bylo opatřeno razítkem společnosti V., s.r.o. a podpisem obžalovaného F.
Podle faktury č. 34/2004 ze dne 12.8.2004 fakturovala společnost N., s.r.o., jako dodavatel odběrateli V., s.r.o., částku 8.092.000,- Kč za dodávku 2 000 kusů křišťálových mís uvedeného katalogového označení. Tato faktura je označená razítkem společnosti N., s.r.o. a podpisem obžalovaného S.
Podle faktury č. 35/2004 ze dne 19.8.2004 fakturovala společnost N., s.r.o., jako dodavatel odběrateli V., s.r.o., částku 7.687.400,- Kč za dodávku 1 700 kusů křišťálových váz uvedeného katalogového značení. Tato faktura je označena razítkem společnosti N., s.r.o a podpisem obžalovaného S.
Podle faktury č. 36/2004 ze dne 23.8.2004 fakturovala společnost N., s.r.o., jako dodavatel odběrateli V., s.r.o., částku 1.356.600,- Kč za dodávku 300 kusů křišťálových váz uvedeného katalogového značení. Tato faktura je označena razítkem společnosti N., s.r.o a podpisem obžalovaného S.
Podle faktury č. 37/2008 ze dne 26.8.2004 fakturovala společnost N., s.r.o., jako dodavatel odběrateli V., s.r.o., částku 7.009.100,- Kč za dodávku 1 900 kusů křišťálových váz uvedeného katalogového značení. Tato faktura je označena razítkem společnosti N., s.r.o a podpisem obžalovaného S.
Z uvedeného vyplývá, že za měsíc srpen 2004 společnost N., s.r.o., vyfakturovala společnosti V., s.r.o., částku v celkové výši 24.145.100,- Kč, z toho DPH činí 3.855.100,- Kč. Ve výroku rozsudku soudu prvního a následně i druhého stupně je uvedena odlišná částka DPH, a to 5.011.394,- Kč.
Na základě uvedených skutečností je Nejvyšší soud České republiky nucen konstatovat, že soudy obou stupňů rozhodující ve věci mechanicky přejaly chybné vyčíslení fakturace a daně z přidané hodnoty za měsíc červenec 2004 od policejního orgánu a státního zastupitelství, což ve vztahu k tak závažné trestné činnosti nelze pominout.
V případě projednávané trestné činnosti je za zásadní otázku v návaznosti na výše citovaná ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty nutno považovat okolnost, zda předmětné zboží, za které si společnost V., s.r.o., nárokovala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, bylo či nebylo reálně dodáno touto společností z České republiky do zahraničí, konkrétně do V. B., zda příjemce ve V. B. (tj. společnost T. W. W.) byl či nebyl zaregistrován jako plátce DPH, zda se nejednalo o fiktivní společnost, která zboží neodebrala, jaká byla vědomost obviněných o této společnosti, tedy zda obvinění výhody na povinných platbách – nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu ustanovení §148 odst. 2 tr. zák. neoprávněně úmyslně vylákali.
Soudy prvního a druhého stupně vycházely při svém rozhodování ze závěru, že společnost T. W. W. byla ve V. B. zaregistrována na základě falešných údajů, fakticky neexistovala, nikdy žádné zboží nedovážela a nikdy neprováděla žádnou obchodní činnost, což svědčí pro fiktivnost realizovaných obchodů společností V., s.r.o., v červenci – srpnu 2004. Nalézací soud ve skutkové větě výroku rozsudku uvádí, že obviněný Mgr. Bc. T. F. podvodně vylákal nárok na nadměrný odpočet, přičemž ke zdanitelnému plnění nedošlo, čímž se dopustil trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ust anovení §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák. a obviněný P. S. mu měl k tomuto jednání pomoci ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Na straně druhé však nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval (a odvolací soud mu dal za pravdu), že provedenými důkazy bylo prokázáno, že společnost V., s.r.o., skutečně řádně objednala dopravu zboží do V. B. u společnosti D. G. C., s.r.o. a že tato firma skutečně dopravu zboží do V. B. zajistila s tím, že pro tento závěr svědčí jednotlivé (výše zmíněné) objednávky společnosti V., s.r.o., na dopravu, dále mezinárodní nákladní listy, jednotlivé uvedené faktury, které byly vystaveny společností D. G. C., s.r.o., dále uvedené výpisy z účtů, dle kterých společnost V., s.r.o., skutečně tuto dopravu společnosti D. G. C., s.r.o., zaplatila. Dále uvedl, že ze zmíněných důkazů je zřejmé, že doprava do V. B. byla provedena, ale otázkou zůstává, jaké zboží bylo do V. B. dopraveno, neboť jak vyplývá z výše uvedených důkazů, nebylo přepravováno zboží – sklo v deklarovaném množství a pokud takovéto zboží bylo přepravováno, pak je otázkou, v jakém množství. Český prodávající (plátce DPH) má v případě vývozu zboží do jiného státu povinnost vystavit daňový doklad bez DPH a opatřit si důkaz o tom, že zboží bylo přepraveno z daňového území České republiky na daňové území jiného členského státu EU, a to osobě registrované jako plátce daně z přidané hodnoty v jiném státě.
Podle zprávy Finančního a celního úřadu Jejího Veličenstva, Ředitelství prosazování práva a vyšetřování trestných činů, Team pro vyřizování mezinárodní vzájemné pomoci, Celní úřad L., ze dne 6.3.2006 se na celním úřadu zaregistrovala jako plátce daně z přidané hodnoty osoba jménem I. B., obchodní jméno společnosti T. W. W., uvedené osobě bylo přiděleno daňové identifikační číslo, a to s účinností od 20.6.2004. Dále dle této zprávy nebylo podáno žádné daňové přiznání týkající se této společnosti, proto byla registrace k dani z přidané hodnoty ke dni 9.12.2004 zrušena.
Potvrzení o registraci plátce daně z přidané hodnoty ve V. B. je ryzím vrchnostenským osvědčovacím aktem, přičemž úředně potvrzuje skutečnosti, které jsou v něm uvedeny. Pro tento akt platí presumpce správnosti, pokud není prokázán opak. Okolnost, zda byl nebo nebyl odběratel společnosti V., s.r.o., registrován jako obchodní společnost v domovském státě, popř. zda je kontaktní či nekontaktní, nelze samu o sobě hodnotit jako důkaz o vině obviněných na páchání údajné trestné činnosti.
Z pohledu dané trestné činnosti proto není podstatné, že plátce registrovaný ve V. B. pod obchodním jménem T. W. W. (subjekt I. B.) nepřiznal pořízení předmětného zboží, nepředložil daňové přiznání a nyní je považován za nezvěstného a nekontaktního. Podstatné by to bylo tehdy, pokud by bylo prokázáno, že obvinění věděli o tom, že společnost T. W. W. byla případně fiktivní stejně jako její registrace a že daň z přidané hodnoty ve V. B. nezaplatí či zboží neodebere. To však dosud prokázáno nebylo.
Navíc jako důkaz o tom, že předmětné zboží bylo skutečně do V. B. vyvezeno, svědčí i to, že společnost V., s.r.o., i společnost T. W. W. podaly hlášení o dovozu broušeného křišťálového skla pro systém I., kterým jsou statisticky evidovány obchody mezi státy Evropské unie. Zpravodajské jednotky uvádějí do výkazů systému I. údaje o uskutečněném dodání nebo pořízení zboží z jiných členských zemí, a to zejména informují o druhu zboží, jeho množství, hodnotě, zemi jeho původu a zemi, do které je zboží dodáváno. Údaje o hodnotě dodaného zboží do Evropské unie musí korespondovat s údaji vykazovanými v rámci daňového řízení k DPH, a to s údaji uváděnými v daňovém přiznání k DPH na řádku určeném k vykazování údajů o uskutečněných plněních v režimu dodání zboží do jiného členského státu a dále v souhrnných hlášeních k DPH podle §102 zákona o DPH. Výkazy I. předložené společností T. W. W. I. B. z 3.11.2004 (č.l. 729) se zaznamenanými fakturami, čísly, částkami a jejich přepočet podle tehdejšího kurzu souhlasí s druhem zboží ve výkazech u společnosti V., s.r.o. (č.l. 1053-1054).
Také z výpovědi správkyně daní svědkyně Ing. P. vyplývá, že z V. B. došla žádost Finančního a celního úřadu Jejího Veličenstva v L. (č.l. 986-992 spisu) ke správci daně v České republice, aby si upřesnili, co vlastně firma V., s.r.o., vyvezla. Ze strany britských daňových orgánů tedy přišel na české daňové orgány dotaz na konkrétní období (III. čtvrtletí roku 2004), konkrétní zboží, firmu a cenu, což může svědčit o skutečnosti, že předmětné zboží muselo být do V. B. vyvezeno. Správce daně České republiky reagoval na zmíněnou žádost odpovědí ze dne 3.10.2005. Svědkyně Ing. P. také potvrdila, že společnost V., s.r.o., vezla předmětné zboží do V. B. a že všechny doklady byly v pořádku v souladu se zákonem o DPH, proto mohlo dojít k vyplacení nadměrného odpočtu. Nalézací soud se však uvedenými listinnými důkazy vůbec nezabýval (tzn. že je provedl, ale nehodnotil) a nezmiňuje se o nich ani v odůvodnění svého rozsudku (což svým rozhodnutím potvrdil i odvolací soud), a to přesto, že na ně poukazovala jednak obhajoba a jednak o jejich existenci vypovídala svědkyně Ing. P.
Obviněný Mgr. Bc. T. F. byl jednatelem obchodní společnosti V., s.r.o. Dle výpovědi obviněného Mgr. Bc. T. F. se od dubna roku 2004 stal na základě notářského zápisu dalším jednatelem společnosti V., s.r.o., pan M. S. A., který měl zahraniční kontakty, které firma mohla zužitkovat v obchodní činnosti. Pan A. následně také zprostředkoval předmětný obchod se společností T. W. W. z V. B.
Z předloženého spisového materiálu, zejména z výpovědí obviněných a příslušných faktur a dokladů o dopravě zboží, vyplývá, že obchodní společnost V., s.r.o., uzavřela s obchodní společností T. W. W. ve V. B. kupní smlouvy na dodávku různých výrobků ze skla označených jako váza – brus, mísa – brus, křišťálová mísa a křišťálová váza. Kupní smlouvy byly uzavírány neformálně, nikoli v písemné formě, což je v souladu se zásadami mezinárodního obchodního styku.
Z výpisů z účtu obchodní společnosti V., s.r.o., je zřejmé, že anglický odběratel (společnost T. W. W.) zaplatil dodavateli, tj. společnosti V., s.r.o., za dopravené zboží a soud prvního stupně sám v odůvodnění rozsudku (str. 113 – 114 rozsudku) konstatuje, jaké finanční částky byly vloženy na účet společnosti V., s.r.o. Následně bylo, dle doložených listin, za zboží placeno dodavateli, tj. společnosti N., s.r.o. a to formou šeků. Nalézací soud dospěl při svém rozhodování k závěru, že mezi společností V., s.r.o. a společností N., s.r.o., neproběhly žádné platby. Dle výpisů z účtů společnosti V., s.r.o. a kopií šeků vystavených společností V., s.r.o., na společnost N., s.r.o., které byly nalézacím soudem při hlavním líčení čteny jako důkaz, však vyplývá, že mezi uvedenými společnostmi finanční toky probíhaly. Způsob platby šekem je podle §2 odst. 2 zák. č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, považován za bezhotovostní platbu. Platbu šekem je proto třeba považovat za platbu v souladu s platnou právní úpravou. Nalézací soud, i když provedl důkaz čtením listin – konkrétně výpisů z účtu společnosti V., s.r.o. a kopií šeků vystavených společností V., s.r.o., na společností N., s.r.o., tak tyto důkazy vůbec nehodnotil a naopak uzavřel, že mezi uvedenými společnostmi k žádným platbám nedošlo, což považuje za zásadní důkaz. Důsledkem toho došlo opět k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Z pokladních dokladů uvedených na č.l. 1047, 1049 a 1051 vyplývá, že zástupce anglické společnosti T. W. W. pan A. A. E.-A. skládal na účet společnosti V., s.r.o., pod variabilním symbolem každé faktury příslušné platby v řádech milionů korun, a to jako úhradu za předmětné zboží. A. A. E.-A. však nebyl v průběhu hlavního líčení vyslechnut jako svědek a nebyl ani učiněn pokus o jeho vyslechnutí cestou mezinárodní právní pomoci. Totéž se týká i pana A., jednatele společnosti V., s.r.o., který rovněž nebyl v průběhu trestního řízení vyslechnut jako svědek k uzavírání smluv na dodávky předmětného zboží se společností T. W. W. Výslech pana A. byl obhájcem navrhován v průběhu hlavního líčení, avšak nalézací soud jej neprovedl, ani se v rozsudku o této osobě vůbec nezmiňuje, i když, dle mínění Nejvyššího soudu České republiky, má výslech tohoto svědka (i svědka E. A.) pro objasnění dané věci zásadní a stěžejní význam. Za důležitý je rovněž nutno považovat výslech I. B., který také nebyl proveden, k objasnění skutečnosti, že osoba pod tímto jménem a pod obchodním jménem společnosti T. W. W. se zaregistrovala ve V. B. jako plátce daně z přidané hodnoty, zda tato společnost zboží odebrala a proč neodvedla příslušnou daň z přidané hodnoty. Skutečnost, že svědecké výslechy uvedených osob nebyly provedeny, resp. nebyl učiněn ani pokus o jejich ztotožnění a zjištění místa jejich pobytu a výslech cestou mezinárodní právní pomoci, je proto nutno považovat za tzv. opomenuté důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, II. ÚS 623/2005).
Ústavní soud konstantně zastává názor, že zásadu spravedlivého procesu je třeba vykládat v tom smyslu, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V případě, že tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 251/04, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 34, str. 379 a násl.).
Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
Dopravu předmětného zboží do V. B. zajišťovala podle důkazů obsažených ve spise společnost D. G. C., s.r.o., jejíž jednatelka – svědkyně J. C. – ve své výpovědi uvedla, že společnost V., s.r.o., si u nich objednávala dopravu do V. B.
Podle objednávky ze dne 6.8.2004 objednala společnost V., s.r.o., u společnosti D. G. C., s.r.o., kamionovou přepravu z B. – K. do A. – O., a to na den 9.8.2004, přičemž místem určení je O., přepravované zboží – křišťálové sklo, množství 26 europalet, váha cca 11 500 kg. Dle této objednávky příjemcem zboží je společnost T. W. W., O., V. B.
Podle objednávky ze dne 6.8.2004 objednala společnost V., s.r.o., u společnosti D. G. C., s.r.o., kamionovou přepravu z B. – K. do A. – O. na den 10.8.2004. Dle této objednávky místem určení je O., přepravované zboží je křišťálové sklo, váha 11 500 kg, množství 26 europalet, příjemcem zboží je společnost T. W. W. O., V. B.
Podle objednávky společnosti V., s.r.o., ze dne 3.9.2004 objednala společnosti V., s.r.o., u společnosti D. G. C., s.r.o., kamionovou přepravu z B. – K. do A. – O. na den 3.9.2004, přičemž místem určení byl O., zboží křišťálové sklo, váha cca 11 500 kg, množství 26 europalet a příjemcem zboží byla společnost T. W. W., O., V. B.
Podle objednávky ze dne 3.9.2004 objednala společnost V., s.r.o., u společnosti D. G. C., s.r.o., na den 6.9.2004 kamionovou přepravu z B. – K. do A. – O., a to za stejných podmínek jako u předchozí objednávky.
Podle faktury č. 2470277 ze dne 17.8.2004 fakturovala společnost D. G. C., s.r.o., jako dodavatel odběrateli společnosti V., s.r.o., částku 70.210,- Kč za provedenou přepravu zboží mezi B. a L. ve V. B. ve dnech 10-12.8.2004. Podle mezinárodního nákladního listu provedla společnost D. G. C., s.r.o., přepravu mezi B. a O. ve V. B. dne 10.8.2004, kdy bylo přepravováno 26 europalet skla, přičemž příjemcem zboží byla společnost T. W. W., která byla příjemcem zboží rovněž u výše uvedené přepravy realizované soukromou autodopravou R. Č.
Podle faktury č. 2470284 ze dne 24.8.2004 fakturovala společnost D. G. C., s.r.o., jako dodavatel společnosti V., s.r.o., jako odběrateli částku 70.210,- Kč za provedenou přepravu zboží mezi členskými státy Evropské unie dne 9.-11.8.2004, vozidlo. Podle mezinárodního nákladního listu provedla dopravu dne 9.8.2004 společnost R. Č. – soukromá autodoprava, S. M. a dle nákladního listu bylo přepravováno 26 europalet se sklem.
Podle faktury č. 2470305 ze dne 14.9.2004 fakturovala společnost D. G. C., s.r.o., jako dodavatel odběrateli V., s.r.o., částku 70.210,- Kč za provedení přepravy zboží mezi B. a O. ve dnech 7.-10.9.2004..
Podle faktury č. 2470313 ze dne 21.9.2004 fakturovala společnost D. G. C., s.r.o., jako dodavatel odběrateli V., s.r.o., částku 70.210,- Kč za provedenou přepravu zboží mezi B. a O. ve dnech 6.-8.9.2004.
Podle výpisu z účtu společnosti V., s.r.o., vedeného u V. C. r., zaplatila společnost V., s.r.o., dne 1.9.2004 na účet společnosti D. G. C., s.r.o., dvakrát částku 70.210,- Kč za dopravu zboží do V. B.
Podle výpisu z účtu společnosti V., s.r.o., vedeného u V. C. R., pobočka B., zaplatila společnost V., s.r.o., dne 20.9.2004 společnosti D. G. C., s.r.o., částku 70.210,- Kč a dne 4.10.2004 zaplatila této společnosti rovněž částku 70.210,- Kč.
K důkazům byly opatřeny i skladní karty zásob u společnosti V., s.r.o., dle kterých byly od společnosti N., s.r.o., nakoupeny zde uvedená množství zboží (vázy – brus, mísy – brus), které byly následně prodány.
Podle mezinárodního nákladního listu a dále dle mezinárodního nákladního listu zajistila společnost D. G. C., s.r.o. a spol. D. T., s.r.o., přepravu 24 kusů europalet skla z B. – K. do O. ve dnech 6.9.2004 a 7.9.2004, přičemž odběratelem tohoto přepravovaného zboží byla společnost T. W. W.
Svědkyně C. uvedla, že cesty do V. B. se uskutečnily následovně:
-dne 10.8.2004 jel pan M. U.,
-dne 9.8.2004 jel pan R. Č. - speditér, který vypověděl, že se domnívá, že předmětný kamion řídil pan V., ale mohlo se jednat i o pana T.,
-dne 6.9.2004 dopravu zajistila společnost D., s.r.o., jejímž jednatelem je Ing. M. S., řidič nebyl zjištěn,
-dne 7.9.2004 jel opět pan M. U.
Z uvedených řidičů byl však nalézacím soudem jako svědek vyslechnut pouze pan M. U., který vypověděl, že předmětné zboží (kamion se sklem) nebylo dopraveno do sídla společnosti T. W. W. v O., ale do skladových prostor společnosti T. W. W. v L., což potvrdila i jeho matka L. U., která do V. B. cestovala s ním.
V průběhu dokazování vyšlo najevo, že v sídle společnosti T. W. W. v O. se nachází minimarket a maloobchodní prodejna s lahůdkami již 25 let a majitel nic neví o I. B. nebo o společnosti T. W. W., z čehož nalézací soud usuzoval, že předmětné obchody byly fiktivní. Sídlo obchodní společnosti se však může lišit od místa, kde má tato společnost skladové prostory. Nalézací soud za dané situace nepodnikl žádné kroky k ověření a ztotožnění místa dodání zboží ve V. B., a to ani cestou mezinárodní spolupráce s britskými orgány ani výslechem zástupce společnosti T. W. W. cestou mezinárodní právní pomoci prostřednictvím příslušných orgánů ani výslechem shora uvedených řidičů. V této souvislosti je opět nutno hovořit o takzvaném opomenutém důkazu.
Soud prvního stupně dále považoval za závěr svědčící o fiktivnosti zboží tu skutečnost, že nebyl dostatečně objasněn původ zboží, které měla společnost V., s.r.o, dodat společnosti T. W. W. do V. B. Tuto okolnost je však z hlediska daného trestního řízení nutno považovat za méně podstatnou, neboť předmětem daného trestního řízení je to, zda bylo zboží vyvezeno z České republiky do V. B. a zda příjemce zboží byl registrovaný plátce DPH v cizím státě.
Obvinění Mgr. Bc T. F. a P. S. se ve svých dovoláních zabývají rovněž otázkou, proč nalézací soud a následně i soud odvolací uvěřil výpovědi již několikrát soudně trestaného svědka P. P. a mimo jiné i na jeho výpovědi postavil závěr o vině obviněných Mgr. Bc. T. F., P. S. a Ing. K. Odvolací soud poté rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně obviněných Mgr. Bc. T. F. a P. S. potvrdil, ve vztahu k obviněnému Konečnému však výpověď svědka P. hodnotil odlišně.
Podle výpovědí obviněných dodával P. P. předmětné zboží společnosti N., s.r.o. (faktury jsou podrobně specifikované v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – č.l. 1995, 1996 spisu). Podle čestného prohlášení ze dne 20.10.2004 svědek P. P. prohlásil, že v měsících červenci a srpnu roku 2004 prodal křišťálové zboží dle požadavků zákazníků, tj. firmy N., s.r.o., B. Dle tohoto čestného prohlášení zboží bylo zákazníkům prodáno a ceny jsou fakturovány včetně dopravného. Zboží bylo též řádně vyfakturováno a termíny splatnosti byly dohodnuty osobně.
Svědek P. P. následně vypověděl, že s příslušným zbožím (tj. sklem a křišťálovými výrobky) nikdy neobchodoval, proto ho ani nemohl společnosti N., s.r.o., dodat. Uvedl, že spoluobviněný Ing. K. ho vydíral tím, že ho nutil k podpisu tzv. nákladových faktur ohledně předmětného zboží.
Proti výpovědi svědka P. však stojí kromě výpovědí obviněných i výpovědi dalších svědků, a to S. Č., M. B., O. Ř., Z. Š., R. N., M. R. a K. K., z nichž za podstatnou Nejvyšší soud České republiky považuje výpověď svědka M. B., který potvrdil, že P. P. obchodoval se sklem, měl svůj katalog skla, které nabízel a měl sklad v B. Ž. Nalézací soud výpověď svědka B. v odůvodnění svého rozsudku cituje (str. 65 – 67 rozsudku), ale více ji nehodnotí. S výpovědí svědka B. koresponduje i výpověď svědka K. K. (str. 70 – 71 rozsudku), který potvrdil, že P. P. měl sklad se sklem. Nevyšší soud České republiky z předloženého spisového materiálu zjistil, že ve výpovědích svědka P. existuje řada rozporů, obhajoba několikrát v průběhu trestního řízení na zásadní rozpory v jeho výpovědích upozorňovala, avšak nalézací soud, aniž by se s těmito rozpory zabýval a vypořádal se s nimi v odůvodnění rozsudku, uvěřil svědku P. v tom, že sklad a katalog skla nikdy nevlastnil a že se sklem nikdy neobchodoval. Rozporné je i rozhodnutí odvolacího soudu, kdy tento hodnotí výpověď svědka P. dvěma různými způsoby, a to ve vztahu k obviněným Mgr. Bc. T. F. a P. S. jako věrohodnou a ve vztahu k obviněnému Ing. K. ji naopak považuje za nevěrohodnou.
Nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku blíže nezabýval ani znaleckým posudkem č. 220/2007 o stanovení časové hodnoty – tržní ceny movitých předmětů, a to ke dni 31.12.2004, který vypracoval soudní znalec J. R., podle kterého všechny předměty, které obsahuje katalog firmy P. P., export – import, jsou po celém obvodě vybroušeny hlubokým brusem ve tvaru sluníčka, jsou vysoké kvality a výborného řemeslného zpracování. Znalec ve znaleckém posudku potvrdil, že se jedná o křišťálové sklo, které bylo oceněno podle popisu a obrázkové barevné přílohy katalogu. V tomto znaleckém posudku znalec určil časovou hodnotu skleněných výrobků, uvedených v katalogu P. P., export – import, katalog sklo. Dále znalec uvedl, že předměty, které jsou fyzicky uloženy v budově Krajského soudu v Brně, jsou po celém obvodě vybroušeny hlubokým brusem ve tvaru sluníčka, velmi vysoké kvality a výborného řemeslného zpracování. Znalec tyto skleněné předměty vizuálně prohlédl a určil časovou hodnotu skleněných předmětů, které jsou přílohou tohoto trestního spisu. Znalec u posuzovaných skleněných předmětů určil časovou cenu, která je prodejní (obecnou) cenou, neboť zohledňuje situaci na trhu a je tedy zároveň cenou tržní. Tyto ceny znalec určil jako ceny bez DPH.
Jako listinný důkaz obviněný Mgr. Bc. T. F. předložil nalézacímu soudu také Odborné posouzení a právní analýzu Ústavu státu a práva akademie věd České republiky ze dne 10.9.2008, č.j. 128/08/ST (č.l. 2141 – 2159 spisu), avšak rozhodující soud nepovažoval vůbec za podstatné se jakkoli s tímto důkazem vypořádat a zcela jej pominul.
Jak již bylo uvedeno výše, základní a stěžejní otázkou v dané trestní věci je z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty to, zda příslušné zboží bylo vyvezeno z České republiky do V. B. a zda příjemce ve V. B. byl zaregistrován jako plátce daně z přidané hodnoty. Nalézací soud se při svém rozhodování zaměřil zejména na problematiku původu předmětného zboží, což však z hlediska projednávané trestné činnosti je méně podstatné. Nalézací soud neprovedl hodnocení všech důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a to ani důkazů pro danou věc zcela zásadních, o něž se opírala obhajoba, některé stěžejní důkazy neprovedl vůbec a mezi závěry nalézacího soudu existuje nesoulad mezi výrokovou částí rozsudku oproti odůvodnění rozsudku. Dosud provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by obvinění zboží nevyvezli do V. B., naopak z výše uvedených důkazů se jeví, že předmětné zboží do V. B. skutečně vyvezeno bylo a že společnost T. W. W. byla ve V. B. registrována jako plátce daně z přidané hodnoty.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky na základě dosud provedených důkazů nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků subjektivní ani objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby či pomoci k tomuto jednání. Jedním ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podle §148
odst. 2 tr. zák. je vylákání výhody na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1 ustanovení §148 tr. zák., tedy i neoprávněné uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Jedná se vlastně o škodu, kterou pachatel způsobuje instituci příslušné daný odpočet vyplatit. Je tedy nepochybné, že škoda musí být ze strany orgánů činných v trestním řízení vyčíslena přesně a závěr o způsobení škody musí být náležitě prokázán a odůvodněn. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty daného trestného činu by navíc muselo být prokázáno, že obvinění byli minimálně srozuměni s tím, že firma T. W. W. byla fiktivní a fiktivní byla i její registrace plátce daně z přidané hodnoty ve V. B. a že se jednalo o fiktivní obchody, což však dosud prokázáno nebylo. Naopak se ve spise nachází důkazy potvrzující, že firma T. W. W. byla ve V. B. zaregistrovaná jako plátce daně z přidané hodnoty a že jí bylo předmětné zboží z České republiky do V. B. dovezeno. Je proto možno učinit závěr, že soudy obou stupňů se náležitě nevypořádaly s hmotně právní problematikou trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 odst. 2 tr. zák.
Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně stejně jako usnesení odvolacího soudu je postaven na konstrukci, že zboží nebylo vůbec vyvezeno, že vývozy jsou fiktivní a stejně tak i údaje obsažené na příslušných účetních dokladech. Proti těmto závěrům však svědčí obsah provedených důkazů a dále absolutní (extrémní) nesoulad mezi výrokovou částí rozsudku soudu prvního stupně a odůvodnění téhož rozsudku. Je zcela nepřijatelné, aby soud na jedné straně deklaroval vinu založenou na fiktivních vývozech a na druhé straně bral za prokázané, že sice nějaké zboží do V. B. vyvezeno bylo, že to mohlo být i sklo, ale že je otázkou, v jakém množství bylo vyvezeno. Pokud nalézací i odvolací soud připouští, že zboží bylo vyvezeno a že se dokonce jednalo o sklo, je třeba nepochybně zjistit v jakém množství a v jaké ceně bylo zboží vyvezeno a komu bylo vyvezeno. Z předložených dokladů bylo zjištěno (viz. výše), že rozhodující soudy převzaly od orgánů činných v trestním řízení chybné vyčíslení škody, což deklaruje, že ani v této oblasti nekonaly soudy řádně svoji povinnost ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Danou problematikou se zabýval i Ústavní soud České republiky a při své rozhodovací činnosti dospěl k závěru, že před obecným soudem provedené důkazy musí jím být - právě pro účely jejich hodnocení - správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem reprodukovány za dodržení předpokladu, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoliv deformace v procesu jeho hodnocení zachována. Opačný postup by ve svých důsledcích znamenal nejen vážný zásah do zákonných kautel soudního řízení, ale ohrozil by při výkonu spravedlnosti samotný účel soudního řízení. Jakkoli vysoký stupeň podezření, že obviněný je pachatelem inkriminovaných trestných činů, sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který - především z ústavního hlediska - musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 398/1997).
Soudy obou stupňů nereagovaly na opakované požadavky obviněných, aby byly provedeny důkazy prokazující, že předmětné zboží bylo vyvezeno do zahraničí, pominuta byla řada shora uvedených důkazů, zejména výslech svědků M. S. A., A. A. E.-A., I. B. a řidičů, kteří prováděli dopravu předmětného zboží do V. B.
Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že tento soud svými závěry zpochybnil své vlastní hodnocení důkazů (s čímž se ztotožnil i odvolací soud ve svém rozhodnutím, jak vyplývá ze shora uvedeného), což odporuje základním zásadám trestního řízení, tj. zásadám uvedeným v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V odůvodnění rozsudku spočívá těžiště jeho přesvědčivosti a výchovného poslání z hlediska jeho věcné správnosti, zákonitosti a spravedlnosti. Řádné odůvodnění má význam i pro přezkumnou činnost odvolacího soudu. Podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 6.3.1997, sp. zn. III. ÚS 271/1996, jedním z principů představujících součást práva na řádný proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Jestliže odůvodnění neobsahuje konkrétní důkazy a uchyluje se ke všeobecnění, případně si protiřečí, či nedostatek důkazů je nahrazován spekulací a vnitřními pochybnostmi, pak jde o nesrozumitelnost, nepřezkoumatelnost a taktéž o porušení ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování.
Nalézací soud své rozhodnutí opřel o nedostatečná skutková zjištění a nevypořádal se s okolnostmi významnými pro rozhodnutí věci. Ze skutkového děje tak, jak jej vylíčil zejména v odůvodnění rozsudku nalézací soud, nevyplývá a nelze ani z žádného důkazu (snad s výjimkou výpovědi svědka P. P.) objektivně dovodit, že by obvinění jednali s cílem fiktivně vyvézt zboží do V. B. a vylákat tak neoprávněně nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Pakliže nalézací soud k takovému závěru přesto dospěl, měl povinnost v odůvodnění rozsudku důkazy o vině obviněných vyhodnotit tak, aby v konečné formě hodnocení důkazů došlo k logickému a přesvědčivému vyústění skutkových závěrů o vině obviněných, což však neučinil.
Nalézacímu soudu je tak třeba vytknout, že podanou obžalobu nepřezkoumal z pohledu, který je vymezen v ustanovení §314c odst. 1 tr. ř., neboť měl zjistit, že v dané trestní věci nebyly v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné ve věci rozhodnout, což následně odůvodňovalo jeho postup podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. vrácení věci státnímu zástupci k došetření.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací v předmětné věci následně pochybení Krajského soudu v Brně neodstranil a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.4.2008, sp. zn. 39 T 6/2006, ohledně obviněných Mgr. Bc. T. F. a P. S. potvrdil, čímž nedostál své zákonné přezkumné povinnosti uložené mu ustanovením §254 odst. 1 tr. ř., když nenapravil zásadní pochybení nalézacího soudu a vytýkané vady sám neodstranil nebo alespoň neučinil potřebné procesní kroky k nápravě.
Nejvyšší soud České republiky má za to, že dosud provedeným dokazováním nebyla věc objasněna natolik, aby bylo možno konstatovat, že byly naplněny jednáním obviněného Mgr. Bc. T. F. znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. a jednáním obviněného P. S. znaky skutkové podstaty pro pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 2, 4 tr. zák. Nebyly tedy dostatečně odůvodněny závěry pro postavení obviněných před soud.
Z toho, co bylo až dosud uvedeno v předchozích částech tohoto usnesení, plyne, že jak napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.2.2009, sp. zn. 2 To 103/2008, tak odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.4.2008, sp. zn. 39 T 6/2006, jako součást předcházejícího řízení, jsou rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., které v dovolání uplatnili obhájci obviněných. Nejvyšší soud České republiky proto na základě podaného dovolání zrušil obě tato rozhodnutí, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila svůj podklad, a věc přikázal státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, aby ji v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Je tomu tak proto, že ve věci dosud nebyly v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez nichž nelze ve věci spolehlivě rozhodnout, čímž zároveň ani není dostatečně odůvodněno postavení obviněných před soud.
Bude proto třeba, aby státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, v naznačeném směru doplnil dokazování, zejména bude třeba provést:
1)cestou mezinárodní právní pomoci výslech svědků M. S. A., bytem L., T., S.-G., A. A. E. A., bytem T., G., L. a I. B. (po předchozím pokusu o zjištění jeho totožnosti) za účelem ověření, zda společnost T. W. W.koupila předmětné zboží od společnosti V., s.r.o. a zda toto zboží bylo dodáno do V. B. společnosti T. W. W.,
2)zjištění a ohledání skladu společnosti T. W. W. ve V. B. rovněž cestou mezinárodní právní pomoci po předchozích výsleších shora uvedených svědků – řidičů a osob jednajících za společnost T. W. W.,
3)výslechy řidičů, kteří měli uskutečnit jízdy do V. B. (vyslechnut byl pouze řidič U.) za účelem zjištění, zda tito skutečně předmětné zboží dovezli do V. B. a kdo, kde a kdy zboží od nich odebral,
4)další potřebné důkazy, bude-li to třeba k náležitému objasnění věci.
Pro úplnost zbývá dodat, že Nejvyšší soud České republiky nemohl podle §265k odst. 2 tr. ř. užít přiměřeně ustanovení §261 tr. ř. v případě obviněného Ing. J. K., neboť ohledně něho byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.2.2009, sp. zn. 2 To 103/2008, částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.4.2008, sp. zn. 39 T 6/2006 a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky přesto považuje za vhodné i v případě tohoto obviněného věc znovu projednat v přípravném řízení (§221 odst. 1 tr. ř., §182 tr. ř.).
Toto usnesení Nejvyššího soudu České republiky bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. J. P.