ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1189.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1189/2020-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 11. 2020 o dovolání obviněného L. D. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 4 To 165/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 96/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 12. 2019, č. j. 1 T 96/2019-218, byl obviněný L. D. shledán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 2 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné N. M. a podle §229 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozeného M. Š. na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný společně se spoluobviněnou dopustili uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že dne 5. 8. 2019 okolo 21.40 hod. v Českých Velenicích, v XY ulici, pod záminkou, že poškozený nezaplatil spoluobviněné požadovanou částku za údajně poskytnutou sexuální službu, pronásledovali parkem poškozeného M. Š., nadávali mu, a to z části za současné přítomnosti dalších tří osob, požadovali na něm zaplacení částky 2 000 Kč, ev. vydání jeho mobilního telefonu, načež po jeho dostižení ho každý z obviněných udeřil rukou do obličeje, takže podnapilý poškozený, který se obával dalšího napadení, jim svůj mobilní telefon zn. Huawei Y6 v ceně 2 000 Kč vydal.
3. Tento rozsudek následně obviněný napadl odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 6. 2020, č. j. 4 To 165/2020-248, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jednání, kterého se dopustil, není trestným činem, přičemž postup soudů obou stupňů porušoval zásadu in dubio pro reo. Z provedených důkazů totiž nebylo možné učinit takový skutkový závěr, jaký je uveden ve skutkové větě výroku o vině rozsudku okresního soudu. Spoluobviněná N. M. výslovně uvedla, že se obviněný na žádném protiprávním jednání nepodílel, jeho jediné projevy směřovaly proti ní, neboť byl z celé situace rozhořčen, až v posledních okamžicích poškozeného udeřil dlaní do tváře, jelikož mu kladl za vinu, že celou situaci vyvolal tím, že nebyl schopen spoluobviněné uhradit poskytnuté sexuální služby. V žádném případě však od poškozeného nechtěl vydat žádné finanční prostředky či mobilní telefon, tyto záležitosti s ním řešila pouze spoluobviněná. Samotnou facku pak nelze hodnotit jako trestný čin, ale nejvýše jako přestupek. Výpověď obviněného považovaly soudy za nevěrohodnou z důvodu jeho trestní minulosti, výpovědi poškozeného a dalších tří svědků však soudy uvěřily, přestože všechny tyto osoby byly v minulosti také trestány. Jejich výpovědi učiněné v hlavním líčení se pak na rozdíl od výpovědi obviněného a spoluobviněné značně odlišovaly od výpovědí učiněných v přípravném řízení, soud prvního stupně dokonce připustil, že jejich výpovědi jsou nejednoznačné, přesto se rozhodl na jejich základě uznat obviněné vinnými. Nebylo vzato v potaz, že sám poškozeny ́ se zprvu p ři své výpovědi v rámci hlavního líčení snažil k věci nevypovídat s odkazem na to, že si nic nepamatuje, což by se mohlo jevit pravdivým, protože byl v době incidentu opily ́. Sv ědci K. D. a J. K. vypovídali k věci spíše vyhýbavě s tím, že v podstatě nic neviděli a informace mají pouze zprostředkované od svědka M. V. Výpověď naposled jmenovaného svědka pak byla plná rozporů a nebylo možné ji považovat za věrohodnou. Zcela nepochopitelně byl kladen velký důraz na nahrávku z linky 158, kde měla být údajná loupež nahlášena, neboť z ní nelze usuzovat, co se na místě odehrálo. Naopak nebylo přihlédnuto k tomu, že se spoluobviněná snažila vrátit poškozenému jeho SIM kartu, stejně jako k silové převaze poškozeného a svědků nad obviněnými. Byl tak odsouzen pouze s odkazem na trestní minulost, ačkoliv byl v průběhu trestního řízení propuštěn z vazby.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích i přecházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému podle §265b odst. 1 tr. ř., neodpovídají, neboť jimi zpochybňoval hodnocení důkazů ze strany soudů a jimi učiněná skutková zjištění a prosazoval vlastní verzi skutkového děje. Ačkoliv si lze hypoteticky představit i jiné hodnocení důkazů, ve věci nelze shledat ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, což by výjimečně mohlo důvodnost dovolání založit. Konkrétně zmínil především výpovědi svědků, které spolu v podstatných rysech korespondují a odpovídají i ostatním provedeným důkazům, zejména záznamu telefonického hovoru na tísňovou linku. Poukázal také na str. 7 rozsudku okresního soudu a str. 3 až 4 usnesení krajského soudu, kde byly obviněným již dříve vznesené námitky řešeny a kde soudy dospěly k závěru, že jeho vina byla zejména na podkladě zmíněných důkazů dostatečně prokázána.
7. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nevyužil.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
12. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
13. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný primárně napadl správnost učiněných zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitky obviněného tedy ve své podstatě směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
14. Vzhledem k tomu, že obviněný namítal také porušení zásady in dubio pro reo, je možné doplnit, že rovněž takové námitky nemohou naplňovat zvolený ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), totiž znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018). V této věci však pochybnosti o průběhu posuzovaného jednání nevznikly.
15. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
16. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení, které nadto obviněný ve svém dovolání ani výslovně nenamítal, ve věci obviněného L. D. shledat nelze. Jen stručně a v podstatě nad rámec možností dovolacího řízení lze zmínit, že soudy obou stupňů zcela jasně a přehledně prezentovaly své úvahy ohledně jednání obviněného. Opakované námitky obviněného, že se sice na místě incidentu nacházel, ale po poškozeném v žádném případě nepožadoval žádný finanční obnos či jeho mobilní telefon, shledaly vyvrácenými jednak výpovědí samotného poškozeného M. Š., ale také výpověďmi svědků K. D., J. K. a M. V. Soud prvního stupně pak připustil, že jejich výpovědi nebyly zcela jednoznačné, avšak jejich zhodnocením a porovnáním jak vzájemně, tak s dalšími důkazy, především se záznamem telefonického hovoru poškozeného na linku 158 (kde bylo sděleno, že došlo k odcizení telefonu poškozeného, tedy nikoliv dobrovolnému odevzdání, a také že byl poškozený obviněnými napaden), dospěl k závěru, že obhajoba obviněného neobstojí a jeho vina je bez důvodných pochybností prokázána. Zmíněnou analýzou se soud prvního stupně zabýval konkrétně v bodu 11 odůvodnění svého rozhodnutí, kde, na rozdíl od námitek obviněného, zohledňoval celé výpovědi svědků, nikoliv pouze některé jejich části. Lze také poznamenat, že ani výpovědi obviněných nebyly zcela bezrozporné, navíc výpověď obviněného nebyla považována za nevěrohodnou pouze z důvodu jeho trestní minulosti. Tvrzení obviněného, podle kterého byl odsouzen, ačkoliv byl v průběhu trestního řízení propuštěn z vazby, je pak zcela irelevantní, neboť řízení o vazbě jakožto o zajišťovacím institutu má jiný účel a hodnocení jsou podrobeny nikoli zcela shodné okolnosti, než je tomu v případě řízení zaměřeného na meritorní otázky, tedy zda se stal skutek, kdo je jeho pachatelem, jaký jím byl případně spáchán delikt a jaký je namístě postih.
17. Souhrnně řečeno, provedené důkazy byly dostatečně pečlivě hodnoceny a není zde v konečném důsledku mezi nimi a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a poté právními závěry žádný, natož extrémní rozpor. V podrobnostech, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující zjištění, Nejvyšší soud odkazuje zejména na body 12 až 20 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a body 4 až 11 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, neboť není nutno v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních plně reprodukovat.
18. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 11. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel