ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1243.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1243/2019-2792
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 1. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. 3 To 18/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále též jen „krajský soud“) ze dne 22. 1. 2019, č. j. 5 T 1/2018-2669, byl obviněný P. K. uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (platného do 31. 12. 2013) a byl mu uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 5 let.
2. Proti výroku o vině i trestu rozsudku krajského soudu podal odvolání obviněný a státní zástupce v jeho neprospěch pouze proti výroku o trestu. Z podnětu obou odvolání Vrchní soud v Praze, v podstatě na stejném skutkovém podkladě, rozsudkem ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. 3 To 18/2019, napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného opět uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (platného do 30. 6. 2016), ale nově mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou.
3. Uvedeného zločinu se obviněný P. K. dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku vrchního soudu, které v podstatě spočívalo v tom, že v Plzni v době od 23. 2. 2011 do 19. 12. 2013, v úmyslu vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a zkrátit DPH, jako osoba samostatně výdělečně činná (dále jen „OSVČ“), registrovaná jako měsíční plátce DPH u Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště Plzeň (dále jen „FÚ“), celkem v 35 případech podrobně uvedených ve výroku o vině rozsudku vrchního soudu nechal podat přiznání k DPH, která obsahovala záměrně nesprávné údaje o jeho daňové povinnosti za daná období, přičemž tyto údaje následně k výzvě FÚ dokládal fiktivními fakturami údajně vystavenými dodavatelem C.T.C. - CZECH TRADE CORP., s. r. o., se sídlem v Praze 1 (dále jen „C.T.C.“), a pokladními doklady k zaúčtování hotovostních úhrad těchto faktur, jako daňové doklady poskytnuté obviněnému jako OSVČ tímto subjektem, které nechal předtím zaúčtovat do svého účetnictví s vědomím, že uvedená zdanitelná plnění od tohoto plátce DPH nepřijal a fakturované částky včetně účtované DPH tomuto plátci nezaplatil, kdy tato fiktivní plnění uvedl mezi skutečně přijatá zdanitelná plnění v rozporu s §73 zákona č. 235/2004 Sb., o DPH, ač věděl, že ve skutečnosti nebyla realizována, kdy do jednotlivých daňových přiznání za jednotlivá daňová období konkrétně uvedená v bodech 1 až 35 výroku o vině, zahrnul jako odpočet DPH na vstupu uhrazený dodavateli ve výroku o vině konkrétně uvedené fiktivní faktury, a za uvedené období celkem zkrátil DPH o 590 881,- Kč a vylákal výhodu na DPH v podobě nadměrného odpočtu DPH ve výši 7 319 278,85 Kč.
II
4. Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný P. K. dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v nesprávném zjištění výše způsobené škody, protože podle něj byla škoda určena v rozporu se zák. č. 235/2004 Sb., o DPH, a judikaturou Soudního dvora EU, Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího soudu. K tomu citoval některé pasáže z rozhodnutí těchto soudů a na jejich základě pak uvedl své námitky.
5. V dalších částech dovolání pak obviněný uvedl, že v řízení před oběma soudy nižších stupňů tvrdil, že se důvodně domníval, že obalový materiál nakupuje od společnosti C.T.C., a jeho obhajoba spočívala v tvrzení, že o padělání dokladů vystavených na jméno společnosti C.T.C. nevěděl a přijal je jako pravé. Soud prvního stupně, že ale považoval tuto jeho obhajobu za vyvrácenou s odůvodněním, že „neexistuje jediný důkaz, že společnost C.T.C. dodávala prostřednictvím svědka J. obžalovanému zboží a vystavovala k němu předmětné faktury“ . Již v odvolání proto namítal, že neexistence důkazů svědčící jeho obhajobě neznamená, že věděl o padělání dokladů od C.T.C. a jako takové je nechal zaúčtovat a zahrnout do daňového přiznání. Odvolací soud, že se ale ztotožnil s nezákonnými závěry soudu prvního stupně s obecným odůvodněním, že „poukazuje na důkazy popsané v rozsudku soudu I. stupně, které obžalovaného z vědomé účasti na trestné činnosti usvědčují…“ . K tomu ale obviněný namítá, že rozsudek soudu prvního stupně žádné takové důkazy neobsahuje.
6. Odvolací soud, že opřel své tvrzení o jeho vědomosti o podvodech pouze „sadou spekulací“ , na kterých pak vystavěl svůj názor, že o podvodu nejen věděl, ale přímo jej zosnoval. K tomu poukázal na argumentaci odvolacího soudu v bodě 10. dovoláním napadeného rozsudku ohledně jeho obhajoby, že nevykupoval od neplátců DPH, kde odvolací soud toto jeho tvrzení považuje za rozporné s poukazem na zjištěný stav pokladny a skutečnost, že za nákupy palet měl platit P. J. vždy v hotovosti, což je způsob platby typický spíš při nákupech od drobných dodavatelů, neplátců DPH. S tím obviněný nesouhlasí, protože soudy stav pokladny nezjišťovaly a opak byl podle něj prokázán účetnictvím, které bylo provedeno jako důkaz, a podle kterého se nákupy od neplátců DPH objemem ani vzdáleně neblíží objemu nákupů od společnosti C.T.C. Jiný důkaz o nákupech od neplátců DPH neexistoval, a pokud by odvolací soud analyzoval pokladnu, zjistil by, že byla dotována z prodejů obalového materiálu v hotovosti, a proto logicky za nákupy bylo rovněž placeno v hotovosti. Za manipulaci s fakty považuje obviněný také závěr odvolacího soudu v bodě 11. rozsudku, že osobně nejednal s některým z jednatelů společnosti C.T.C. ale jen s P. J., ač šlo o jeho významného dodavatele a i přes osobní zkušenost, kterou z obchodování s ním učinil. Obviněný k tomu uvedl, že nákupy od společnosti C.T.C. činily pouze 16,84 %, z celkových nákupů, jednalo se tedy o běžného a ničím nedůležitého dodavatele a za odebrané obalové materiály přestal P. J. platit až v roce 2013, jak vyplývá z účetnictví.
7. Obviněný i dále v dovolání cituje vybrané pasáže z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, nesouhlasí s jeho závěry zejména v bodě 11. a 12. rozsudku, a uvádí své námitky k nim s tím, že tvrzení odvolacího soudu jsou mimo realitu a jde o účelovou dezinterpretaci jeho výpovědi. K argumentaci odvolacího soudu, že „si nelze představit reálně uskutečňované obchody se svědkem J. za podmínek obžalovaným popisovaných, kdy J. za dodávky platí v hotovosti ihned po dodání zboží, zatímco J. obžalovanému neplatí a dochází k postupnému narůstání takto vznikajícího dluhu až na obžalovaným tvrzených 11 miliónů Kč“ , poukázal obviněný na to, že P. J. zastupoval dvě obchodní společnosti, VDI Enis Trade, s. r. o. (dále jen „VDI“), a společnost C.T.C., a je vyloučeno, aby dluh jedné obchodní společnosti započítával na pohledávku za druhou obchodní společností, zejména když se dluh a pohledávka nepotkaly v jeden okamžik. Z účetnictví je přitom zjevné, že nedodržování platební disciplíny společností VDI nastalo od 1. 11. 2013 až do 14. 3. 2014, a proto považuje za mylné závěry odvolacího soudu, že platil za odebraný obalový materiál stejné osobě, která mu dlužila za odběr jiného obalového materiálu.
8. K závěru odvolacího soudu, že „palety nakoupil od subjektů, kteří plátcem DPH nebyli, tudíž v rámci svého účetnictví a přiznání k DPH by nemohl uplatňovat daň na vstupu, neboť tuto neplátcům DPH při nákupu palet nehradil, přičemž pak po nákupu palet do účetnictví zařadil fiktivní faktury dodané mu J. od C.T.C., právě za účelem, aby si takto mohl jednak snížit daňovou povinnost k této dani, jednak aby mohl při prodeji palet do jiných členských států EU bez DPH uplatňovat požadavek na vyplacení nadměrného odpočtu DPH“ , obviněný uvedl, že účetnictvím bylo prokázáno nakoupení obalového materiálu od C.T.C. za 37 664 447,-Kč a je nepředstavitelné, že by s takovým objemem drobných nákupů disponovali drobní podnikatelé, když neplátcem DPH nemůže být osoba s příjmy většími než 1 mil. Kč za 12 po sobě jdoucích měsíců. Podle obviněného je tak logický jediný závěr, že zboží nutně muselo pocházet od plátců DPH. Odvolací soud mu tak odepřel nárok na odpočet z daňových dokladů C.T.C. v rozporu s daňovým právem.
9. K námitce o nesprávném stanovení výše škody na daních podle daňového práva, která souvisí s výše uvedenou námitkou o odepření nároku na odpočet DPH, obviněný poukázal na rozhodnutí Soudního dvora EU (ze dne 21. 6. 2012, ve spojených věcech Mahagében a Dávid, C-80/11 a C-142/13), podle kterého pokud „…hmotněprávní a formální podmínky stanovené směrnicí 2006/112 k uplatnění nároku na odpočet jsou splněny a zejména je splněna podmínka, která vyžaduje, aby osoba povinná k dani měla k dispozici fakturu, která osvědčuje, že došlo k uskutečnění dodání zboží, které je v souladu s požadavky uvedené směrnice …lze nárok na odpočet odmítnout pouze tehdy, když se z hlediska objektivních okolností prokáže, že dotyčná osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet bylo součástí podvodu spáchaného vystavitelem či jiným hospodářským subjektem vystupujícím na předchozím stupni dodavatelského řetězce. …články 167, 168 písm. a), 178 písm. a) a 273 směrnice 2006/112 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní praxi, podle níž daňový orgán odmítne přiznat nárok na odpočet z důvodu, že se osoba povinná k dani neujistila, zda vystavitel faktury na zboží, na které je uplatňován nárok na odpočet, byl v postavení osoby povinné k dani, která měla k dispozici dotčené zboží a byla schopna toto zboží dodat, a zda splnil své povinnosti ohledně podání daňového přiznání a úhrady DPH, nebo z důvodu, že uvedená osoba povinná k dani nemá kromě uvedené faktury k dispozici jiné doklady, jimiž lze prokázat, že byly tyto skutečnosti splněny a osoba povinná k dani nemá žádné indicie odůvodňující podezření, že na straně uvedeného vystavitele došlo k nesrovnalostem či podvodu“. K tomu obviněný doplnil, že Krajský soud v Ostravě na základě shora citovaného rozhodnutí Soudního dvora EU dovodil v rozsudku ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 22 Ca 185/2009, že „uskutečnění plnění může vyplývat i přímo z účetního dokladu, který k prokázání tohoto plnění postačuje za situace, kdy daňový subjekt nemá žádné indicie opravňující k podezření, že by na straně jeho dodavatele jako vystavitele účetního dokladu došlo k nesrovnalostem či podvodu“ . Obviněný proto s odkazem na shora citované rozhodnutí Soudního dvora EU namítá, že v jeho případě je nepodstatné, že byly zatím splněny formální podmínky vzniku a uplatnění nároku na odpočet daně stanovené Směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 (o společném systému DPH), protože ve smyslu uvedeného rozsudku Soudního dvora EU (ze dne 21. 6. 2012, ve spojených věcech Mahagében a Dávid, C-80/11 a C-142/13) v této trestní věci nebylo prokázáno, že věděl o existenci daňového podvodu spáchaného P. J. a byly tak splněny podmínky vzniku a uplatnění nároku na odpočet. I takový nárok na odpočet může být přitom odmítnut, pokud se subjekty dovolávají práva EU zneužívajícím způsobem, tedy kdy se samotná osoba povinná k dani dopustila daňového úniku, nebo když musela vědět, že se účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH.
10. V další části dovolání obviněný s odkazem na judikaturu soudu jiného členského státu EU (Court of Appeal of England and Wales) uvedl podrobné úvahy ohledně toho, jak stanovit, že daňový subjekt „měl vědět“ o podvodu s DPH, pokud neexistují konkrétní indicie podvodu, že nelze ani po obezřetném plátci požadovat, aby prověřoval své dodavatele. On jako zkušený podnikatel zjistil, co mohl, ověřil si svého dodavatele C.T.C. v obchodním rejstříku a v registru plátců DPH. Nejvyšší správní soud, že ve své judikatuře (obviněný uvedl řadu rozhodnutí) vymezil rozsah důkazního břemene daňového subjektu a správce daně s tím, že skutečnosti, které nastanou ex post, resp. jsou správcem daně zjištěny až poté, kdy k plnění došlo, nelze přičítat daňovému subjektu k tíži. Úkolem soudu prvního i druhého stupně, že proto bylo, při posuzování zkrácení daně a vylákání daňové výhody posoudit, zda je správně určen základ daně pro její výpočet.
11. Dále obviněný uvedl, že v dokazování bylo najisto postaveno, že oba jednatele společnosti C.T.C. tvrdí, že nevystavili předmětné daňové doklady a nepřijali od něj hotovost. Z pohledu daňového práva, že ale sama existence tzv. fiktivních dokladů nevede ke ztrátě nároku na odpočet DPH, která je jimi deklarována, k čemuž odcitoval část odůvodnění z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 65/2013-79, podle kterého nelze přisvědčit soudu, pokud „označil daňový doklad za doklad fiktivní, který neprokazuje uskutečnění zdanitelného plnění, a proto nelze uznat nárok stěžovatele na odpočet, neboť se nejedná o daňový doklad; o takový (fiktivní) doklad by se jednalo tehdy, pokud by se zdanitelné plnění neuskutečnilo vůbec nebo mělo proběhnout mezi osobami neexistujícími, což se v dané věci nestalo; plnění se uskutečnilo, ale mezi jinými subjekty než bylo deklarováno na dokladu – z tohoto pohledu lze takový doklad považovat za nesprávný, resp. nepravdivý.“ . Obviněný proto uzavřel, že v řízení před soudem byly jako důkaz provedeny jednotlivé daňové doklady, na jejichž základě uplatnil nárok na odpočet DPH, nebylo prokázáno, že by věděl, že se daným nákupem účastní daňového podvodu, proto má nárok na tento odpočet a tento nemůže být zkrácením daně. Odvolací soud, že tak při zjišťování výše škody neoprávněně nepřihlédl k nárokům na odpočet DPH, vyčíslených na daňových dokladech znějících na vystavitele C.T.C.
12. Obviněný proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé když, oproti závěru soudu prvního stupně přijal jeho názor, že palety nakoupené od společnosti C.T.C. prokazatelně existovaly, ale nezabýval se situací, kdy daňový subjekt neunese své důkazní břemeno a v souladu s ustanovením §98 odst. 1 zák. č. 280/2009 Sb. (daňový řád), nestanovil daň jako by ji stanovil správce daně, tedy podle pomůcek. Pokud správce daně stanovuje daň a není možné prokázat nárok na odpočet DPH, neznamená to, že nárok na odpočet byl nulový. Jinak by totiž daňové subjekty, které úmyslně zašantročí všechny daňové doklady a v důsledku toho neunesou své důkazní břemeno ohledně nároků na odpočet a osvobození, byly v lepší situaci než on a jiní plátci, kteří v dobré víře zařadí do své evidence pro daňové účely daňové doklady, které se později ukážou být nepravdivými.
13. Podle obviněného tak odvolací soud stanovil za jednotlivá zdaňovací období DPH vadně, když oproti dani odvedené na výstupu při prodeji obalového materiálu nakoupeného od společnosti C.T.C., neuznal jako položku snižující výši škody žádný nárok na odpočet DPH, ač nebylo prokázáno, že by obalový materiál nakoupil od neplátce DPH a v trestním řízení se nepodařilo opatřit důkazy o tom, od koho skutečně obalový materiál pocházel. V této situaci, že byl odvolací soud povinen stanovit daň jako by ji stanovil v důkazní nouzi správce daně, tedy kvalifikovaným odhadem podle §98 daňového řádu.
14. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek vrchního soudu, jakož i předcházející rozsudek krajského soudu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že podstatou argumentace obviněného je jeho tvrzení, že nevěděl o fiktivnosti faktur vystavovaných na zboží dodávané prostřednictvím svědka P. J. plátcem DPH, společností C.T.C. Soudy ale dospěly k závěru, že vzhledem ke všem okolnostem případu obviněný věděl, že faktury dodané P. J., znějící na dodavatele společnost C.T.C., jsou fiktivní, že zboží má jiný původ než u plátce DPH a s tímto vědomím je obviněný zahrnul do svých daňových přiznání. Odvolací soud vzal za prokázané, že obviněný zboží deklarované v podaných daňových přiznáních nezakoupil od společnosti C.T.C. jako plátce DPH, za kterou měl vystupovat P. J., ale od jiných subjektů, a to od neplátců DPH.
16. Obviněným uváděná judikatura Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu, se podle státního zástupce skutkově i právně liší od této věci obviněného a nelze proto závěry v ní obsažené na tento případ vztáhnout.
17. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
18. Obviněný k vyjádření státního zástupce repliku neuplatnil.
III
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c) odst. 2 tr. ř.] a má obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
20. Nejvyšší soud ale dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností.
21. Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
22. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.). Není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
23. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
24. Nejvyšší soud především shledal, že v podaném dovolání uplatnil obviněný některé námitky, které byly obsahem již jeho řádného opravného prostředku (viz odůvodnění odvolání č. l. 2694 a násl. tr. spisu). Dovolání navíc reaguje na závěry odvolacího soudu a je doplněno o argumentaci další judikaturou Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu ohledně podmínek uznání nároku na odpočet DPH.
25. V podaném dovolání uplatnil obviněný řadu námitek, které ale nelze pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože spočívají v tvrzení obviněného, kterými primárně rozporuje konkrétní skutkové závěry soudů, které vyvodily z provedených důkazů a až následně, na základě jejich změny odpovídající jeho hodnocení důkazů, namítá neexistenci úmyslného zavinění a nesprávné zjištění výše škody v důsledku nesprávného nepřiznání nároku na odpočet DPH. Podstata jeho dovolání a v něm obsažená obsáhlá argumentace spočívá totiž v tom, že se domáhá uplatnění závěrů vyplývajících z rozsudku Soudního dvora EU (ze dne 21. 6. 2012, ve spojených věcech Mahagében a Dávid, C-80/11 a C-142/13) a z rozsudku Nejvyššího správního soudu (ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 65/2013-79), protože nebylo ani v jeho případě prokázáno, že věděl o existenci daňového podvodu spáchaného P. J. a byly tak splněny podmínky vzniku a uplatnění nároku na odpočet DPH, který mu nelze odmítnout, přičemž se tohoto nároku (práva EU) nedovolává ani zneužívajícím způsobem tedy, že by se on sám jako osoba povinná k dani dopustil daňového úniku nebo, že by musel vědět, že se účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH. Na tomto svém skutkovém závěru pak zakládá i námitku o nesprávném zjištění výše škody s tím, že pokud na základě jednotlivých daňových dokladů uplatnil nárok na odpočet DPH a nebylo prokázáno, že by věděl, že se daným nákupem účastní daňového podvodu, má nárok na odpočet a tento nemůže být zkrácením daně. Odvolací soud tak podle obviněného při zjišťování výše škody nesprávně nepřihlédl k nárokům na odpočet DPH, vyčíslených na daňových dokladech znějících na vystavitele C.T.C.
26. Tyto námitky jsou ale pravým opakem zjištění odvolacího soudu ohledně vědomosti obviněného o fiktivnosti daných faktur a přímo tak popírají skutkové závěry odvolacího soudu uvedené ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (pozn. až na drobné úpravy v podstatě shodné s výrokem o vině krajského soudu), že obviněný v době od 23. 2. 2012 do 19. 12. 2013, v úmyslu vylákat výhodu na DPH a zkrátit DPH, jako osoba samostatně výdělečně činná a registrovaná jako měsíční plátce DPH, nechal u příslušného finančního úřadu podat přiznání k DPH obsahující záměrně nesprávné údaje o jeho daňové povinnosti za v rozsudku konkrétně uvedená období, přičemž tyto údaje následně k výzvě finančního úřadu dokládal fiktivními fakturami údajně vystavenými společnosti C.T.C. a pokladními doklady k zaúčtování hotovostních úhrad těchto faktur, které nechal předtím zaúčtovat do svého účetnictví s vědomím, že uvedená zdanitelná plnění od tohoto plátce DPH nepřijal a fakturované částky, včetně účtované DPH, tomuto plátci nezaplatil, kdy tato fiktivní plnění uvedl mezi skutečně přijatá zdanitelná plnění v rozporu s §73 zák. č. 235/2004 Sb., o DPH, ač věděl, že ve skutečnosti nebyla realizována, kdy do jednotlivých ve výroku o vině uvedených daňových přiznání za daná zdaňovací období zahrnul v bodech 1 až 35 výroku o vině konkrétně uvedené fiktivní faktury jako odpočet DPH na vstupu uhrazený dodavateli. Tím za dané období celkem zkrátil DPH o 590 881 Kč a vylákal výhodu na DPH v podobě neoprávněného odpočtu DPH ve výši 7 319 278,85 Kč.
27. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces . Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními vrchního soudu a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor. Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud pak ve veřejném zasedání také provedl podrobný doplňující výslech obviněného. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky.
28. Nejvyšší soud se ztotožnil s argumentací a skutkovými závěry odvolacího vrchního soudu a v podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. Odvolací soud správně považoval za stěžejní otázku, zda palety dodávala společnost C.T.C. jako plátce DPH nebo jiný subjekt, který je rovněž plátcem DPH, nebo zda se jednalo o plnění od jiných subjektů bez povinnosti obviněného jako kupujícího uhradit při jejich nákupu DPH. S ohledem na provedené důkazy pak správně dospěl k závěru, že daň na vstupu byla z fiktivních faktur společnosti C.T.C. uplatňována obviněným vědomě neoprávněně a jeho obhajobu o nakupování palet od této společnosti v dobré víře považoval za vyvrácenou. Z těchto skutkových závěrů, které mají spolehlivou oporu v provedených důkazech, pak vrchní soud učinil také správný hmotněprávní závěr o jednání obviněného v přímém úmyslu a motivaci spočívající v jeho snaze obohatit se na úkor fiskálních zájmů státu.
29. Pokud obviněný v dovolání opět argumentuje tím, že jednal v dobré víře, když o padělání dokladů vystavených na jméno společnosti C.T.C. nevěděl, přijal je jako pravé a považuje za neprokázané, že by o padělání dokladů této společnosti věděl, tak mu nelze přisvědčit. Obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů v podstatě popírá závěr soudů o jeho úmyslném jednání, který ale byl správně soudy dovozen z provedených důkazů a zjištěných okolností jeho jednání.
30. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. např. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o tom, že obviněný jednal úmyslně, opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán.
31. Pokud jde o okolnosti jednání obviněného, ten uvedl v hlavním líčení dne 21. 5. 2018 (viz č. l. 2514 a násl. tr. spisu), že P. J. se mu prokázal plnou mocí k zastupování obou firem (C.T.C. i VDI), žádnou takovou plnou moc ale k dispozici nemá, neověřoval u společnosti C.T.C. její pravost, pouze se na ni podíval a až nyní považuje za chybu, že si je neofotil. Ač to obviněný v dovolání označil za „manipulaci s fakty“, vrchní soud správně poukázal také na skutečnost, že nikdy nekontaktoval jednatele společnosti C.T.C. Pokud by totiž skutečně nevěděl o fiktivnosti daných faktur, při skutečném zájmu by tak okamžitě zjistil skutečný stav věci. Vzhledem k dlouhodobosti jednání není podstatné, pokud obviněný v souvislosti s výše uvedeným argumentuje, že nákupy od společnosti C.T.C. činili 37 251 905 Kč z celkových nákupů ve výši 221 199 615 Kč, tedy pouze 16,84 % a jednalo se tak o běžného a ničím nedůležitého dodavatele.
32. I když obviněný nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu ohledně reálnosti obchodů se svědkem P. J., kterému za dodávky platil v hotovosti ihned po dodání zboží, zatímco P. J. mu neplatil a docházelo k postupnému narůstání takto vznikajícího dluhu až na tvrzených 11 miliónů Kč, Nejvyšší soud i tuto argumentaci vrchního soudu považuje za důvodnou. Není podstatné, pokud obviněný namítl, že P. J. zastupoval dvě obchodní společnosti, VDI a C.T.C., přičemž nemohl dluh jedné obchodní společnosti započítávat na pohledávku za druhou obchodní společností a nedodržování platební disciplíny společností VDI, že nastalo od 1. 11. 2013 až do 14. 3. 2014. Z výpovědi obviněného u veřejného zasedání před odvolacím soudem je totiž zřejmé, že uvedený dluh v dané celkové výši vznikl až na konci obchodního vztahu trvajícího od roku 2009 („někdy v roce 2014“), přičemž problémy s placením dodávek zboží P. J. narůstaly postupně, když nejdříve tvrdil, že má nějaké problémy a soud, což obviněný tehdy akceptoval. Proto nelze přisvědčit námitce obviněného, že závěry odvolacího soudu, že platil za odebraný obalový materiál stejné osobě, která mu dlužila za odběr jiného obalového materiálu, jsou mylné.
33. Pokud jde o bezhotovostní platby P. J. na základě jím osobně obviněnému předkládaných fiktivních faktur společnosti C.T.C., činil tak obviněný podle jeho tvrzení na žádost P. J., který je chtěl výhradně v hotovosti. Oproti tomu ale platby na základě faktur vystavených na jméno společnosti VDI od stejné osoby P. J., již prováděl bezhotovostně bankovním převodem (převodním příkazem) a jen v menším rozsahu hotovostně. V rozporu s uvedeným přitom obviněný v dovolání uvedl, že pokladna byla dotována z prodejů obalového materiálu v hotovosti, a proto logicky za nákupy bylo rovněž placeno v hotovosti. Této argumentaci o logickém placení v hotovosti není pouze v rozporu s bezhotovostním placením faktur vystavených na jméno společnosti VDI od stejné osoby P. J. ale neodpovídá ani výpovědi obviněného v hlavním líčení, že bylo chybou, že prováděl bezhotovostní platby a „peníze měl poskytovat převodem“. Pokud totiž nyní považuje obviněný placení v hotovosti za logické, tak není zřejmé proč toto, podle něj logické jednání, současně považuje za chybu. Nicméně z jeho výpovědi v hlavním líčení vyplývá, že neověření plné moci, provádění hotovostních plateb i jednání pouze s P. J. a nikoliv přímo s jednatelem společnosti C.T.C., bylo tehdy chybou. K obchodování s P. J. mu ale stačilo, že byl splnomocněnec firmy C.T.C.
34. Lze poukázat rovněž na svědeckou výpověď M. H., jednoho ze dvou jednatelů společnosti C.T.C., které obviněný vůbec nekontaktoval, ač s jejich společností měl prostřednictvím P. J. provádět dlouhodobě rozsáhlé obchody pouze na základě P. J. předložené plné moci. I když to u hlavního líčení obviněný odůvodňoval obavou o svůj život nebo zdraví, neučinil tak dokonce ani v době, kdy se P. J. stal nekontaktní. Uvedený jednatel společnosti C.T.C. jednoznačně vyloučil jakékoliv dodávky zboží, resp. obchody s obviněným, vystavování faktur i bezhotovostní platby, protože společnost byla dlouhodobě nečinná a žádné faktury nevystavovala.
35. Vzhledem nepochybnému zjištění, že předmětné palety nedodávala společnost C.T.C. jako plátce DPH ani jiný subjekt, který by byl plátcem DPH, ale jednalo se o plnění od jiných subjektů bez povinnosti obviněného jako kupujícího uhradit při jejich nákupu DPH, je správný závěr odvolacího soudu, že daň na vstupu byla z fiktivních faktur společnosti C.T.C. uplatňována obviněným vědomě neoprávněně. Ohledně tvrzení obviněného, že dané zboží nutně muselo pocházet od plátců DPH, lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uvedl, že kdyby obviněný nakupoval dané zboží od jiných subjektů, plátců DPH, nic by mu nebránilo uvést skutečné dodavatele a nebyl by ani důvod zařazovat fiktivní faktury společnosti C.T.C. do účetnictví. Proto v jednání obviněného správně shledal úmysl přímý, který je naplněn, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Námitka obviněného o neprokázání úmyslu, kterou lze vzhledem k její hmotněprávní povaze jako jedinou považovat za odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, je proto zjevně neopodstatněná.
36. Vzhledem k existenci úmyslné formy zavinění jsou pak bez významu námitky obviněného, jimiž se domáhá aplikace shora uvedených rozhodnutí Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu ohledně podmínek uznání nároku na odpočet DPH, protože předpokladem jejich uplatnění by byl závěr soudů, že se obviněný důvodně domníval, že obalový materiál nakupuje od společnosti C.T.C., o padělání dokladů vystavených na jméno společnosti C.T.C. nevěděl a přijal je jako pravé. Takový závěr ale soudy učiněn nebyl. Nedůvodná je proto námitka obviněného, že soud nesprávně stanovil výši škody, vycházející právě z rozhodnutí těchto soudů, která ale vzhledem ke skutkovým zjištěním vrchního soudu nejsou v této trestní věci aplikovatelná.
37. K námitce obviněného, že soudy neprovedly, jím navržené důkazy je třeba uvést, že soudy nemají povinnost provést veškeré důkazy, které jim strany navrhnou. Jsou ale povinny svůj postup náležitě odůvodnit, což se v dané věci stalo jak u krajského soudu (viz č. l. 17 rozsudku), tak i soudu odvolacího. Obviněný již v odvolání namítal, že krajský soud neprovedl jím navržené důkazy, které by prokázaly, že palety nakoupené od společnosti C.T.C. skutečně existovaly a byly dodány jeho zákazníkům, přičemž poukazoval na toto zjištění učiněné již správcem daně. Z toho dovozoval neexistenci motivu k vědomému zahrnování nepravdivých faktur dodaných svědkem P. J. od společnosti C.T.C. na vstupu do účetnictví, které považoval za pravé, nevěděl o jejich fiktivnosti a nelze proto u něj dovodit úmyslné zavinění, když u jeho jednání není dána složka vůle. Odvolací vrchní soud se s námitkou obviněného o neprovedení navržených důkazů vypořádal na str. 22 rozsudku, kde také konstatoval, že palety fiktivně fakturované společností C.T.C. reálně skutečně existovaly, ale obviněnému jej nedodala tato společnost, získal je od jiných dodavatelů, nejspíše v rámci výkupu od neplátců DPH, a aby je mohl zahrnout do účetnictví a do daňových přiznání na vstupu DPH, předstíral, zřejmě ve spolupráci s P. J. (pozn. který využil svého práva a jako svědek ve věci nevypovídal), že je nakupuje od společnosti C.T.C. V souvislosti se závěrem o nevěrohodnosti výpovědi obviněného ohledně provádění nákupu palet od svědka P. J., pak odvolací soud považoval za nadbytečné provádět nejen výslech svědka J., ale také dalších zaměstnanců obviněného, když výslechy dalších osob by nemohly ovlivnit skutkové a právní závěry krajského soudu (viz str. 23 až 24 rozsudku vrchního soudu).
38. Nejvyšší soud uzavírá, že mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní a ani obviněný jej nenamítá. Neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy srozumitelně a především logicky vysvětlily. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny. Na základě provedeného dokazování soudy důvodně shledaly vyvrácenou obhajobu obviněného a správně uzavřely, že obviněný se dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině rozsudku vrchního soudu.
39. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z podstatné části neodpovídaly. Jedinou hmotněprávní námitku o absenci zavinění, která odpovídala uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou, a proto bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
40. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 1. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu