ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1291.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1291/2020-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 13 To 90/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 83/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 2. 2020, č. j. 4 T 83/2019-242, byl obviněný J. Š. shledán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle téhož ustanovení za použití §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 80 denních sazeb po 100 Kč, tedy celkem 8 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byl obviněný shledán povinným uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR náhradu škody ve výši 14 132,40 Kč.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že dne 23. 2. 2019 v době okolo 12:50 hod. v obci XY, k. o. XY, okres Příbram, na volně přístupném pozemku v blízkosti domu č. p. XY, po krátké slovní rozepři, úmyslně fyzicky napadl D. M., nar. XY, a to tím způsobem, že jej udeřil dřevěným hranolem o rozměrech přibližně 3 cm x 5 cm a délce přibližně 70 cm do oblasti levé ruky, přičemž tento úder o velké až značné intenzitě původně směřoval do oblasti hlavy D. M., avšak D. M. si oblast hlavy chránil tím způsobem, že zvedl levou ruku před svoji hlavu, a ránu levou rukou vykryl, v důsledku čehož utrpěl zlomeninu střední části loketní kosti vlevo, čímž byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší sedmi dnů a nepřesahující dobu šesti týdnů.
3. Zmíněný rozsudek následně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 6. 2020, č. j. 13 To 90/2020-255, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení krajského soudu podal obviněný dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že právní posouzení skutku, kladeného mu za vinu, bylo nesprávné. Poukázal na §2 odst. 6 a §125 odst. 1 tr. ř. a dodal, že nebyla nijak hodnocena výpověď svědka J. Š. Přitom se jednalo o svědka bezprostředně přítomného jednání, navíc nikoli jednoho z mnoha, pominutí jehož výpovědi by na celkové závěry nemělo podstatný vliv, ale jediného, který kromě obviněného a poškozeného podal popis průběhu konfliktu. Zmíněná vada pak vedla k nesprávnému posouzení. Daného dne prováděl opravu plotu, přičemž na jeho pozemek vstoupil poškozený. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že jeho jednání pak bylo zlostnou reakcí na tento vstup, ačkoli o zlostné reakci neuvedl nic ani poškozený, ani svědek J. Š. Poškozený vedl vůči němu nepřátelskou slovní komunikaci a vstoupil na jeho pozemek, ačkoli ho upozorňoval, aby tak nečinil. Zjevně tedy obviněný nebyl osobou, která by iniciovala fyzické napadení, naopak měl snahu se mu vyhnout, což potvrdil i jmenovaný svědek, který byl obviněným upozorněn, aby si poškozeného a jeho automobilu nevšímal. Poškozený pak ani nebyl schopen vysvětlit, na jaká slova reagoval tím, že zastavil s vozidlem u jeho pozemku. Obviněný tak jen odvracel útok poškozeného, který byl trvající a přecházel ze slovního na fyzický.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkumu učiněných skutkových zjištění, výjimkou je pouze situace extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy. V dané věci, zejména ve strohém odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nebyla zvlášť hodnocena výpověď svědka J. Š., obdobně však ani výpověď J. M., vypovídajícího ve prospěch poškozeného, a to zjevně proto, že obě výpovědi v podstatě kopírovaly příslušnou skutkovou verzi podle obviněného nebo poškozeného. Přesto výpověď J. Š. našla odpovídající reakci v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména v odst. 9 usnesení krajského soudu. Rozhodující pro skutkové závěry pak byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ve kterém znalec upřednostnil mechanismus vzniku zranění popsaný poškozeným. Opomenutí vyhodnocení výpovědi svědka J. Š. tak není zásadním procesním pochybením, které by mělo vliv na konečné hmotněprávní posouzení, přičemž nelze dovodit stav výše zmíněného extrémního rozporu, jenž by navíc musel být výslovně uplatněn a konkretizován.
7. Státní zástupkyně proto navrhla dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož nevyužil.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzený důvod odpovídá důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumu, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v jeho odůvodnění.
12. K tomu je potřeba zmínit, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
13. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný, byť v konečném důsledku dovozoval nesprávné hmotněprávní posouzení, napadl výlučně správnost skutkových zjištění, správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl a úplnost odůvodnění vydaných rozhodnutí, popřípadě skutková zjištění modifikoval. Námitky obviněného tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, resp. proti jejich procesnímu postupu, přičemž se obviněný snažil provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze, stejně tak jako nelze napadat jen důvody rozhodnutí (zde srov. i §265a odst. 4 tr. ř.).
14. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Současně je v rámci dovolacího řízení namístě posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces, neboť i takové námitky by byly způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3315/13 ze dne 6. 11. 2013).
15. V daném případě však taková situace vyžadující zásah Nejvyššího soudu zjevně nenastala, navíc obviněný se jí ani výslovně nedomáhal. Přesto obiter dictum Nejvyšší soud konstatuje následující. Především je zřejmé, že soudy obou stupňů vycházely ze všech důkazů, provedených ve věci, a to včetně výpovědi svědka J. Š., kterou výslovně zmínil soud prvního stupně (odst. 17 odůvodnění jeho rozsudku) a nepochybně ve vztahu ke skutkovým zjištěním nepřehlédl ani soud odvolací (odst. 9 jeho usnesení), tedy tato výpověď nezůstala opomenuta. Obviněnému lze nicméně přisvědčit, že hodnocení jednotlivých důkazů se okresní soud ve svém stručném rozhodnutí příliš nevěnoval, avšak předmětem posouzení byl krátký (podle poškozeného trvající asi 15 až 20 sekund, podle svědka J. Š. kratší než minutu) a v konečném důsledku nikoli komplikovaný děj, který nevyžadoval široké dokazování a podrobný rozbor většího množství protichůdných důkazů.
16. Zmíněný skutek se odehrál na pozemku obviněného (nikoli obytném, avšak nikoli volně přístupném, jak chybně ponechal ve skutkové větě výroku o vině rozsudku okresní soud, což pak částečně uvedl na pravou míru v odst. 18 odůvodnění), mezi obviněným a poškozeným jakožto osobami zatíženými předchozími spory. Zásadní podíl na vzniku primárně verbálního konfliktu měl poškozený (odst. 9 usnesení krajského soudu), který zbytečně, resp. bez relevantního důvodu vstoupil na zmíněný pozemek, ač byl obviněným vyzván k jeho opuštění. Uvedené vyplynulo z výpovědí obviněného, poškozeného a svědků J. Š. (kamaráda obviněného) a J. M. (otce poškozeného), což mimo jiné značí, že skutkovému ději byly přítomné čtyři (a nikoli pouze tři) osoby. I když se v detailech odlišují (např. poškozený vypověděl, že na něj obviněný pokřikoval a proto zastavil s vozidlem, obviněný tvrdil, že komunikoval se svědkem J. Š. a obviněný se jen mohl domnívat, že na něj něco volá), v zásadních momentech se stran první fáze rozepře jí přítomní v podstatě shodovali.
17. Pokud se jedná o fázi následující, zde byl již naopak podstatný rozpor (byť úder obviněného a navazující zranění poškozeného nebyly zpochybňovány), neboť obviněný (podporovaný svědkem J. Š.) sdělil, že se jej poškozený chystal napadnout rukou, čemuž se bránil úderem dřevěného hranolu, který shodou okolností držel v ruce, poškozený (za podpory svědka J. M.) vypověděl, že obviněný jej najednou udeřil, což vykryl levou rukou, na které tím utrpěl zranění. V návaznosti na pokyny k doplnění skutkových zjištění, které vyslovil Krajský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2019, č. j. 13 To 300/2019-213, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil první odsuzující rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 10. 2019, č. j. 4 T 83/2019-202, a věc mu podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil, soud prvního stupně uvedený moment vyjasnil za pomoci výpovědi MUDr. Petra Hrubého, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který s ohledem na charakter vzniklého zranění z odborného pohledu akceptoval verzi poškozeného a odmítl verzi obviněného. Konkrétně dovodil, že obviněný silou velké až značné intenzity (došlo ke zlomení kosti) mířil úder hranolem na hlavu poškozeného, jenž ho vykryl levou rukou, kterou neútočil. S ohledem na to soudy dovodily, že to nebyl poškozený, který by v předmětném konfliktu fyzicky zaútočil jako první, tzn. tím prvním byl obviněný (byť následně, tedy až po útoku hranolem, ještě poškozený obviněného krátce také fyzicky napadl, což však již nebylo předmětem posouzení v tomto řízení).
18. S ohledem na uvedené soudy vyslovily zcela adekvátní skutkový závěr, že obviněný především jednal ve zlostné reakci na vstup poškozeného na jeho pozemek. Obviněnému lze přisvědčit, že tato konkrétní slova sice nebyla ve výpovědích zúčastněných užita, avšak plně vystihují podstatu, tedy primární iniciaci rozepře poškozeným (zejména v podobě vstupu na pozemek obviněného), a zároveň útok (úder) obviněného jako reakci na to. Současně soudy akceptovaly, že obviněný upozorňoval poškozeného, aby nevstupoval na pozemek a nebyl tím, kdo by inicioval konflikt jako takový. Velice krátká komunikace však byla ze strany poškozeného pouze verbální a byl to pak právě obviněný, který velkou intenzitou nečekaně zaútočil na fyzickou integritu poškozeného (na jeho hlavu). Pokud tedy obviněný tvrdil, že již před jeho úderem jednání poškozeného přecházelo ze slovního útoku na fyzický, soudy takový závěr důvodně v návaznosti na provedené důkazy neučinily. Proto nelze následně přihlížet k argumentaci obviněného, rovněž uplatněné v dovolání, že v důsledku primárního fyzického útoku poškozeného bylo jeho jednání obranou (což patrně mohlo směřovat k domáhání se nutné obrany podle §29 tr. zákoníku jako okolnosti vylučující protiprávnost činu, byť takovou námitku již obviněný v dovolání neuvedl).
19. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy tedy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů, resp. jeho neztotožnění se se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
20. Souhrnně řečeno, soudy činné dříve ve věci dovodily všem důkazům (tedy bez opomenutí některého z nich) odpovídající skutkové závěry, které se mohly stát podkladem pro navazující právní kvalifikaci. Své hodnotící postupy pak zejména soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku spíše stručně, nicméně při zohlednění argumentačního doplnění odvolacím soudem, dále při zohlednění posuzované problematiky a rovněž zřejmé skutečnosti, že řízení jako celek mělo nepochybně spravedlivý charakter (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 38/14), není namístě konečná rozhodnutí jakkoli zpochybňovat.
21. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel