ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1426.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1426/2019-626
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2020 o dovolání obviněného M. J., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 5 To 72/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 180/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 12. 9. 2018, č. j. 13 T 180/2015-451, byl obviněný M. J. shledán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod I. výroku o vině) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod II. téhož výroku). Za tyto přečiny byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že
I. jako dodavatel vystupující pod obchodním jménem M. J., XY, za účelem získání finančních prostředků v úmyslu jednotlivé zakázky nedokončit či vůbec nerealizovat
1. dne 28. 11. 2012 ve Starém Městě převzal od M. K. částku 6 000 Kč a v prosinci 2012 částku 2 300 Kč jakožto zálohu na náklady spojené s rekonstrukcí hrobu s termínem zhotovení do 24. 12. 2012, avšak práce na zakázce ani nezapočal a poskytnutou zálohu nevrátil, čímž M. K. způsobil škodu ve výši 8 300 Kč,
2. dne 19. 11. 2013 a v následujících dnech v Pašovicích převzal od D. Ú. částku v celkové výši 58 000 Kč jakožto zálohu na náklady spojené se zhotovením dvojhrobu s termínem zhotovení do 30. 5. 2014, avšak v daném termínu zakázku i přes opakované urgence nedokončil, když vykonal jenom část prací v hodnotě 32 500 Kč, poskytnutou zálohu nevrátil, čímž D. Ú., způsobil škodu ve výši 25 500 Kč,
3. dne 14. 12. 2013 v Litovli převzal od V. K. částku 15 000 Kč jakožto zálohu na náklady spojené se zhotovením urnového pomníku s termínem dokončení do 30. 3. 2014, avšak práce na zakázce ani nezapočal a poskytnutou zálohu nevrátil, čímž V. K. způsobil škodu ve výši 15 000 Kč,
4. dne 13. 2. 2014 v Hluku převzal od M. S. částku 20 000 Kč, dne 14. 2. 2014 částku 10 000 Kč a dne 17. 2. 2014 částku 10 000 Kč jakožto zálohu na náklady spojené se zhotovením náhrobku s termínem dokončení do 30. 4. 2014, avšak práce na zakázce i přes urgence ani nezapočal a poskytnutou zálohu nevrátil, čímž M. S. způsobil škodu ve výši 40 000 Kč,
5. dne 28. 2. 2014 v Nedakonicích převzal od J. H. částku 50 000 Kč jakožto zálohu na náklady spojené s rekonstrukcí hrobu s termínem zhotovení do 6. 4. 2014, avšak v daném termínu a ani po jeho prodloužení zakázku i přes opakované urgence nedokončil, když vykonal jenom část prací v hodnotě 15 000 Kč, poskytnutou zálohu nevrátil, čímž J. H. způsobil škodu ve výši 35 000 Kč,
6. dne 26. 4. 2014 v Uherském Brodě převzal od T. R. částku ve výši 30 000 Kč jakožto zálohu na náklady spojené s rekonstrukcí venkovního schodiště u rodinného domu č. p. XY na ulici XY v Uherském Brodě s termínem zhotovení do konce června 2014, avšak v daném ani prodlouženém termínu do konce měsíce září 2014 zakázku i přes opakované urgence nedokončil, když vykonal jenom část prací v hodnotě 3 000 Kč, poskytnutou zálohu nevrátil, čímž T. R. způsobil škodu ve výši 27 000 Kč,
7. ve dnech od 20. 5. 2014 do 6. 6. 2014 v Kostelanech převzal od F. M. postupně částku v celkové výši 20 000 Kč jakožto zálohu na náklady spojené se zhotovením jednohrobu ze stávajícího materiálu původního dvojhrobu s termínem dokončení do 10. 7. 2014, avšak v daném termínu zakázku i přes opakované urgence nedokončil, když vykonal jenom část prací v hodnotě 15 000 Kč, původní krytí hrobu sestávající ze 2 kusů žulových desek v hodnotě 17 000 Kč na rekonstrukci nepoužil, bez souhlasu majitele si je ponechal a poskytnutou zálohu nevrátil, čímž F. M. způsobil škodu ve výši 22 000 Kč,
8. dne 26. 8. 2014 v Kunovicích převzal od F. Š. částku 50 000 Kč, dne
16. 9. 2014 částku 10 000 Kč, dne 19. 9. 2014 částku 10 000 Kč a dne 17. 10. 2014 částku 20 000 Kč jakožto zálohu na náklady spojené se zhotovením hrobu s termínem dokončení do 31. 10. 2014, avšak v daném termínu zakázku i přes opakované urgence nedokončil, když vykonal jenom část prací v hodnotě 57 000 Kč, poskytnutou zálohu nevrátil, čímž F. Š. způsobil škodu ve výši 33 000 Kč,
9. dne 6. 9. 2014 v Uherském Ostrohu převzal od A. P. částku 10 000 Kč jakožto zálohu na náklady spojené s rekonstrukcí hrobu s termínem zhotovení do 30. 4. 2015, avšak práce na zakázce ani nezapočal a poskytnutou zálohu nevrátil, čímž A. P. způsobil škodu ve výši 10 000 Kč,
10. dne 23. 9. 2014 v Uherském Ostrohu převzal od E. H. částku 5 000 Kč a dne
25. 9. 2014 částku 10 000 Kč jakožto zálohu na náklady spojené s rekonstrukcí hrobu s termínem zhotovení do 29. 10. 2014, avšak v daném termínu zakázku i přes opakované urgence nedokončil, když vykonal jenom část prací v hodnotě 4 500 Kč a poskytnutou zálohu nevrátil, čímž E. H. způsobil škodu ve výši 10 500 Kč,
11. dne 27. 10. 2014 v Kunovicích převzal od M. M. částku 20 000 Kč jakožto zálohu na náklady spojené s rekonstrukcí hrobu s termínem zhotovení do 30. 4. 2015, avšak práce na zakázce ani nezapočal a poskytnutou zálohu nevrátil, čímž M. M. způsobil škodu ve výši 20 000 Kč,
12. dne 9. 2. 2015 v Rohozci uzavřel s J. Š. Smlouvu o dílo, a v následujících dnech obdržel na svůj bankovní účet částku 22 500 Kč jakožto zálohu na materiál, který měl být použit na sjednanou rekonstrukci střechy zahradního domku s termínem zhotovení do 1. 3. 2015, avšak práce na zakázce ani nezapočal a poskytnutou zálohu nevrátil, čímž J. Š. způsobil škodu ve výši 22 500 Kč,
13. dne 19. 2. 2015 v Ostrožské Nové Vsi převzal od M. K. částku 15 000 Kč, dne 23. 3. 2015 částku 5.000 Kč a dne 17. 4. 2015 částku 5 000 Kč jakožto zálohu na náklady spojené s rekonstrukcí hrobu s termínem zhotovení do 20. 4. 2015, avšak v daném termínu zakázku nedokončil, když vykonal jenom část prací v hodnotě 300 Kč, poskytnutou zálohu nevrátil, čímž M. K. způsobil škodu ve výši 24 700 Kč,
14. dne 27. 2. 2015 v Praze převzal od M. P. částku 70 000 Kč a dne 15. 3. 2015 částku 20 000 Kč jakožto zálohu na náklady spojené s výstavbou oplocení pozemkové parcely č. 145/19, zapsané na LV č. XY v katastrálním území V., Katastrální území P., s termínem zhotovení do 30. 6. 2015, avšak práce v dohodnutém termínu přes opakované výzvy ani nezapočal a poskytnutou zálohu nevrátil, čímž M. P. způsobil škodu ve výši 90 000 Kč,
15. dne 24. 4. 2015 v Uherském Hradišti převzal od P. P. částku 9 000 Kč jakožto zálohu na náklady související s dodáním a instalací žulové krycí desky na hrob s termínem zhotovení do 30. 6. 2015, avšak v daném termínu ani později zakázku i přes opakované výzvy nedokončil, čímž P. P. způsobil škodu ve výši 9 000 Kč,
16. dne 3. 6. 2015 v Kudlovicích převzal od J. K. částku 25 000 Kč a dne 16. 6. 2015 částku 10 000 Kč jakožto zálohu na náklady spojené s rekonstrukcí hrobu s termínem zhotovení do 30. 7. 2015, avšak v daném termínu zakázku nedokončil, když vykonal jenom část prací v hodnotě 2 370 Kč a poskytnutou zálohu nevrátil, čímž J. K. způsobil škodu ve výši 32 630 Kč,
17. dne 21. 7. 2015 v Babicích převzal od F. H. částku 10 000 Kč jakožto zálohu na náklady související s rekonstrukcí venkovního schodiště rodinného domu s termínem zhotovení do 30. 9. 2015, avšak v daném termínu zakázku nedokončil, když vykonal jenom část prací v hodnotě 650 Kč a poskytnutou zálohu nevrátil, čímž F. H. způsobil škodu ve výši 9 350 Kč,
přičemž poškozeným subjektům v bodech 1) – 17) způsobil škodu v celkové výši
434 480 Kč,
II. dne 12. 10. 2015 na silnicích na ul. XY, XY a XY v Uherském Brodě kolem 8:30 hod. jel jako řidič motorového vozidla zn. Škoda Felicia, r. z. XY, ačkoliv v té době nebyl držitelem žádného řidičského oprávnění ve smyslu §81 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, protože rozhodnutím Městského úřadu, odboru dopravy Uherské Hradiště ze dne 8. 10. 2014, č. j. MUUH-OD/26109/2014, které nabylo právní moci dne 11. 11. 2014, mu byl mimo jiné uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců, tj. do 11. 1. 2016, a rozhodnutím Městského úřadu, odboru správního Uherský Brod ze dne 14. 11. 2014, č. j. OS-D-3828/5/14, které nabylo právní moci dne 17. 12. 2014, mu byl mimo jiné uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců, tj. do 17. 12. 2015, a byl zadržen hlídkou Policie ČR, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2015, č. j. 9 T 40/2015-33, který nabyl právní moci dne 6. 10. 2015, byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a byl mu též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let, který vykonával v době od 6. 10. 2015 do 6. 10. 2017, přičemž vozidlo tak řídil v době výkonu tohoto trestu.
3. Tento rozsudek následně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 5. 2019, č. j. 5 To 72/2019-508, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřující konkrétní argumentací výlučně proti bodu I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Namítl, že odvolací soud zcela rezignoval na podrobnější odůvodnění svého rozhodnutí, když se ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a na obviněným vytýkané vady v rámci odvolání nijak blíže nereagoval. Po celou dobu svého trestního stíhání se hájil tím, že začal legálně pracovat v oboru kamenictví, přičemž se zaměřoval na práce související s pohřebními službami. S klienty uzavíral podle aktuálních možností písemné smlouvy, a pokud od nich přebíral zálohy, vystavil jim písemné potvrzení. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007, které ve vztahu k trestnému činu zpronevěry uvádí, že převzatá záloha přechází do majetku zhotovitele díla a může být použita i na jiný účel než k provedení díla. Obviněný tak mohl použít poskytnuté zálohy na nákup materiálu pro jiné zakázky. Když nastaly v rámci jeho podnikání problémy, a to zejména z důvodu jeho nezkušenosti v oboru, své obavy sdělil probačnímu úředníkovi, jehož výslech navrhoval, avšak soud prvního stupně se s tímto návrhem nijak nevypořádal. Začal navíc značnou část zakázek realizovat a není jasné, na čem soudy postavily závěr, že jejich realizaci neměl v úmyslu. Pro podporu zmíněného tvrzení navrhl provést výslechy řady svědků, což však soudy obou stupňů neakceptovaly. K tomu odkázal na listiny přiložené k dovolání, které dokládají jím realizované zakázky. Ostatně obviněný byl oslovován svými klienty na základě kladných referencí, což vypověděl v hlavním líčení i T. R., těžko si tak lze představit, že by zákazníci dávali kladné reference na špatného kameníka, jenž by zakázky nedokončoval a své klienty podváděl. Skutečnost, že opravdu podnikal, byla prokázána uzavřením nájemní smlouvy o pronájmu garáže, neboť zde obviněný měl své pracovní náčiní. Úmysl nerealizovat dohodnuté zakázky proto nebyl nade vší pochybnost prokázán. Dále pak obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1581/2011, podle kterého v případě trestného činu podvodu musí dojít k podvodnému vylákání zálohy s úmyslem dílo neprovést vůbec, obviněný však některé práce v určitém rozsahu provedl, a to v celkové hodnotě 57 000 Kč, na ostatní se pak z časových i finančních důvodů nedostalo. Po uzavření předmětných smluv o díla navíc nastaly okolnosti, které obviněný nepředvídal ani sám nezavinil, a to jeho pracovní neschopnost, problémy při zajišťování materiálu v Polsku, zákaz řízení motorových vozidel a nepřízeň počasí. Nebylo tedy možné uzavřít, že by jednal s úmyslem obohatit se na úkor svých klientů. Současně nedošlo ani k naplnění dalšího znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to, že byli poškození uvedeni v omyl, neboť obviněný jednal na základě platného živnostenského oprávnění, pohyboval se na hřbitovech, uzavíral s klienty smlouvy o dílo na kamenické zakázky a tyto realizoval dle svých možností a schopností. Pokud byly zakázky předány ve vadném stavu, příslušné k řešení takových sporů byly civilní soudy a nebyla tak dodržena zásada subsidiarity trestní represe. Obviněný své dovolání doplnil tvrzením, že neprovedení výslechu jím navrhovaných dvou pracovníků Probační a mediační služby představuje opomenutý důkaz, neboť se s těmito návrhy soud prvního stupně nijak nevypořádal, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Výslechy těchto pracovníků by prokázaly, že měl problémy s podnikáním a snažil se je aktivně řešit.
5. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně i předcházející rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že obviněný shodné námitky uplatňoval již v rámci řízení před soudem prvního stupně svého i v odvolání, tedy se jimi soudy obou stupňů zabývaly a v dostatečném rozsahu se s nimi vypořádaly. V takových případech pak jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný v rámci dovolání uplatňoval námitky týkající se nenaplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu a také absenci společenské škodlivosti, které lze podřadit pod dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně žádná z nich není opodstatněná. Pokud jde o subjektivní stránku, úmysl obviněného vyhnout se realizaci předmětného díla je u každého ze 17 případů od počátku zřejmý z jeho postupných kroků, neboť v předmětném období sjednával opakovaně další zakázky, ačkoliv ty předcházející, na něž vybral zálohy, a to v mnohdy nemalých částkách, z podstatné části nedokončil (v těch částech, kde k tomu došlo, pak práci odvedl ledabyle) či je dokonce ani provádět nezačal. Opakováním těchto zřejmě nepoctivých postupů dal obviněný podklad pro závěr o jednání v minimálně nepřímém úmyslu již v okamžiku vylákání záloh. Zájemce o provedení díla pak neinformoval o svých problémech s dokončováním dříve nasmlouvaných děl či o tom, že nemá v oboru žádné zkušenosti a schopnosti, případně že trpí finančními problémy a poskytnuté zálohy bude používat za odlišným účelem. Je vyloučeno, aby v tolika případech bylo nedokončení díla, nikterak logisticky a technologicky náročného, zapříčiněno vlivy vně osoby obviněného. Obviněný navíc poškozeným nepředložil žádné vyúčtování provedených prací ani jim logicky nevysvětlil, proč provádění díla nedokončil. Co se týče argumentace ohledně nenaplnění znaku objektivní stránky trestného činu podvodu, tj. uvedení jiného v omyl, obviněný dovodil své závěry na podkladě pozměněného skutkového stavu, neboť vycházel z toho, že se živil poctivým podnikáním a problémy při jeho výkonu vznikly nezávisle na něm. Přitom se však nenacházel v pracovní neschopnosti po dobu několika měsíců či let, finanční potíže měl již v době prvního dílčího útoku a pozbytí řidičského oprávnění mělo původ výhradně v protiprávním jednání jeho samotného. Zakázky navíc přijímal, i když tímto oprávněním nedisponoval. Jednání obviněného pak rozhodně nebylo možné s ohledem na další skutková zjištění považovat za poctivé podnikání, tedy k uvedení v omyl jiného ve všech 17 případech bez pochyb došlo. Pod uplatněný dovolací důvod pak nelze podřadit námitky, které směřoval do rozsahu dokazování, konkrétně proti neprovedení výslechů z řad spokojených zákazníků a probačních úředníků. Trestní řád nestanovuje žádná pravidla pro množství potřebných důkazů k prokázání určité skutečnosti, ale ponechává konečné rozhodnutí na uvážení soudu. Poukazoval-li obviněný na to, že o jeho důkazních návrzích vznesených při hlavních líčeních nebylo rozhodnuto, je třeba odkázat na protokol o hlavním líčení ze dne 28. 6. 2018, podle kterého soud prvního stupně rozhodl o důkazních návrzích procesním usnesením. Bylo zde vyhověno návrhu na výslech třech svědků a ve zbytku byl návrh zamítnut, což se nepochybně vztahovalo i k návrhům uvedeným na předchozích hlavních líčeních. Před skončením dokazování pak obviněný uvedl, že žádné další návrhy na doplnění dokazování již nemá. K pochybení nedošlo ani v případě závěru o společenské škodlivosti předmětného trestného činu, neboť se zejména nejednalo o žádnou spontánní jednorázovou záležitost, ale o jednání, které vykazovalo znaky předem plánovaného a promyšleného postupu.
7. Státní zástupce proto závěrem navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
12. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
13. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
14. O žádnou ze zmíněných situací se však v posuzované věci nejedná. Především za opomenuté důkazy nelze označit takové důkazní návrhy (konkrétně obviněný uváděl návrh na výslech dvou probačních úředníků), s nimiž se soud prvního stupně řádně vypořádal, k čemuž došlo v rámci hlavního líčení dne 28. 6. 2018 (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 389), kdy některým návrhům obviněného bylo vyhověno a ve zbytku (včetně zmiňovaného návrhu) byly zamítnuty, a to procesním usnesením. Soud přitom nemá povinnost se vypořádat s každým důkazním návrhem ihned, může tak učinit s ohledem na vývoj důkazní situace až v rámci dalších hlavních líčení, k čemuž došlo i v tomto případě. Navíc při závěrečném hlavním líčení dne 31. 8. 2018 byl obviněný opětovně vyzván (tak jako na všech předchozích), zda má další návrhy na doplnění dokazování, k čemuž uvedl, že nemá (č. l. 435), nelze tedy nijak dovodit, že by na těchto výsleších dále trval.
15. Nad rámec zmíněné námitky je možné doplnit, že lze plně souhlasit s názorem, podle kterého byl výslech probačních úředníků zcela nadbytečný, jelikož by se jednalo pouze o reprodukování skutečností, které jim sdělil sám obviněný, fakticky však podnikatelská činnost obviněného nijak probačními úředníky kontrolována nebyla (a ani nemohla být). Obdobně pak pro výslech jiných zákazníků platí, že soudy nijak nerozporovaly, že by těmto osobám obviněný zakázky nedokončil, jednalo se však o jiné smluvní vztahy (jiné skutkové děje).
16. Soudy obou stupňů si tak vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy následně hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především výpovědí všech poškozených, jakož i listinnými důkazy. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
17. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nelze přijmout ani výhrady obviněného směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Vytýká-li obviněný, že odvolací soud jen převzal hodnocení soudu prvního stupně, je na místě připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění usnesení odvolacího soudu zjevně seznatelný.
18. V daném rozsahu se argumentace obviněného s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.
19. Lze však pod něj podřadit námitky týkající se nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu, a dále pak námitku ohledně nedodržení zásady subsidiarity trestní represe.
20. K dovolací argumentaci týkající se objektivní stránky aplikované skutkové podstaty, konkrétně naplnění znaku uvedení jiného v omyl, který je součástí objektivní stránky trestného činu podvodu, pak uvádí Nejvyšší soud následující. Objektivní stránka trestného činu podvodu ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku je charakterizovaná především podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede v omyl nebo využije omylu poškozeného či jiné osoby, anebo jim zamlčí podstatné skutečnosti. Za omyl se považuje vždy rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo jedná v omylu, a skutečností. Za uvedení v omyl je třeba pokládat takové jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, jež se neslučují s faktickým stavem věci, přičemž není podstatné, zda pachatel uskuteční své jednání konáním, opomenutím nebo mlčky.
21. Co se týče navazující námitky, tj., že obviněný nejednal úmyslně ve smyslu §15 tr. zákoníku, je namístě v obecném smyslu připomenout, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je tedy psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, ale je třeba na něj usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
22. Obviněným uváděné argumenty v části nemají ve vztahu k naplnění předmětných znaků zásadní relevanci. To, že obviněný disponoval platným živnostenským oprávněním, s uvedením poškozených v omyl v trestněprávní rovině nijak nesouvisí (ostatně pokud by obviněný díla provedl a přesto nedisponoval živnostenským oprávněním, skutkovou podstatu trestného činu podvodu by bez dalšího nenaplnil), stejně jako že se pohyboval na hřbitovech, kde i získával zakázky. Stejně tak nemůže obviněného bez dalšího zbavovat viny jeho sdělení probačním úředníkům o problémech v podnikání, tvrzení o dokončení několika jiných zakázek, a rovněž ani existence pronajaté garáže, kde měl uloženy pracovní nástroje.
23. Dále nelze akceptovat tvrzení obviněného, podle kterých po uzavření smluv o dílo vždy nastaly okolnosti na něm nezávislé, které mu v jejich realizaci bránily. Obviněným uváděná pracovní neschopnost či špatné počasí apod. by byly snad pochopitelné v rámci ojedinělého případu, nikoli v případě řady dílčích útoků trvajících několik měsíců či spíše let. Ztráta řidičského oprávnění pak byla zapříčiněná výhradně předchozím protiprávním jednáním obviněného (a jak je očividné z rozhodnutí soudu prvního stupně, přesto obviněnému v používání motorových vozidel nebránila). Nelze ani přehlédnout zjevný kontrast mezi jednáním obviněného vůči poškozeným před uzavřením smluv o dílo a zejména při přebírání záloh, kdy s komunikací či s dojížděním k nim neměl sebemenší problém, a naopak v době po uzavření kontraktů, kdy byl obviněný poškozenými kontaktován a urgován ohledně plnění svých povinností, což se vyznačovalo komunikací značně problematickou, resp. obviněný se stával následně pro poškozené zcela nedostupným. Soudu prvního stupně pak obviněný sice předložil širokou paletu důvodů, proč zrovna každému konkrétnímu poškozenému nemohl vrátit peníze či se s ním spojit, avšak důvody jako dojezdová vzdálenost, problémy v komunikaci či neznalost telefonních čísel není možné přijmout.
24. Soudy obou stupňů skutečnosti potřebné pro vyslovení hmotně právního posouzení dovozovaly správně ze všech podstatných okolností objektivní povahy, zejména z chování obviněného v době uzavírání smluv i po uzavření smluv o dílo, ze způsobu provádění zakázek a z jeho finanční situace. Z takto zjištěného jednání je nutné dovodit, že díla od počátku nehodlal dokončit, přičemž případné dílčí práce (které, co se týče jejich rozsahu a zejména kvality, zdaleka neodpovídaly ani průměrným standardům, obviněný navíc v některých případech odvezl i dosavadní kamenné části hrobů, které už však nevrátil zpět) sloužily pouze k vyloučení podezření poškozených a ke ztížení závěru o páchání trestné činnosti. Lze doplnit, že i samotní poškození ze svého laického pohledu postupně poznali, že prováděné práce a jejich tempo rozhodně neodpovídají ani podprůměrným standardům a od počátku proto nepostupovali cestou občanskoprávního sporu. Z uvedeného byl podle zásad logického myšlení správně vyhodnocen vnitřní vztah obviněného spočívající v tom, že poškozené úmyslně uvedl v omyl, protože byl srozuměn s tím, že smluvená díla nebude schopen či spíše ochoten provést a vybrané zálohy vrátit.
25. Obviněný tak bezesporu naplnil objektivní stránku přečinu podvodu, neboť uvedl poškozené v omyl tím, že jim tvrdil splnění závazku, pokud jej s ním sjednají, ačkoli to nebylo pravdou, přičemž poškození v návaznosti na to učinili majetkové dispozice v podobě jednak vstupu do smluvního vztahu a zejména v podobě vyplacení určité finanční částky, o níž, případně poníženou o dílčí (velmi omezené) realizované práce, se obviněný obohatil.
26. Rovněž je učiněným skutkovým zjištěním zcela odpovídající závěr o nepřímém úmyslu obviněného ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nelze současně souhlasit s tvrzením, že odvolací soud postavil svůj závěr o jednání v nepřímém úmyslu pouze na tom, že poskytnuté zálohy použil na jiný účel. Krajský soud totiž dovodil (bod 4. jeho usnesení), že, zkráceně řečeno, obviněný navzdory své špatné finanční situaci opakovaně přebíral finanční prostředky jako zálohy na kamenické práce, které nerealizoval, resp. většinou s nimi ani nezačal, převzaté prostředky nevrátil a s poškozenými nekomunikoval. Daný stav tedy značil převzetí záloh a jejich následné použití jiným způsobem, mimo jiné i na další zakázky, v úmyslu nerealizovat zakázky sjednané s poškozenými řádně a včas, nikoli vznik na obviněném nezávislých okolností, které by následně splnění jeho závazků bránily. Naznačené jednání pak bylo odvolacím soudem správně posouzeno, jak již bylo řečeno, jako provedené v nepřímém úmyslu. Pokud jde o v dovolání zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007, týká se trestného činu zpronevěry, k jehož spáchání mělo dojít chybným nakládáním s převzatými penězi, což je ovšem výklad, který (byť jej není namístě nijak zpochybňovat) v nyní projednávané věci nemá větší relevanci, neboť k užití převzatých peněz obviněným došlo až po spáchání deliktu, a zejména nebyl uznán vinným trestným činem zpronevěry, ale podvodu.
27. Na základě uvedeného Nejvyšší soud shledal předmětnou argumentaci obviněného zjevně neopodstatněnou, neboť právní posouzení jeho jednání popsaného v bodu I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je zcela v souladu se zákonem.
28. V poslední části dovolání obviněný potom namítl, že pokud byly zakázky předány ve vadném stavu, měl být takový spor řešen výlučně občanskoprávní cestou, tedy že se trestněprávní postih jednání obviněného příčí zásadě subsidiarity trestní represe.
29. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je zejména v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
30. S ohledem na popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněný totiž v zásadě standardním a opakovaným způsobem naplnil všechny znaky skutkové podstaty výše zmíněného přečinu, když současně nelze dovodit žádné výjimečné a relevantní okolnosti, které by odůvodňovaly tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím a shodně kvalifikovaným deliktům. Takové okolnosti přitom nejsou uvedeny ani v dovolání. Nejvyšší soud dodává, že potřebnou okolností není zjištění, že se obviněný svého jednání dopustil v rámci občanskoprávních vztahů, při zhotovování díla, když obecná souvislost s určitým občanskoprávním vztahem je pro jednání, následně posuzovaná jako podvodná ve smyslu §209 tr. zákoníku, zcela běžná.
31. Navíc není k dané námitce možné přehlédnout, že obviněný se přečinu podvodu dopustil podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tj. i v jeho kvalifikované skutkové podstatě, přičemž způsobená škoda velmi citelně přesahovala hranici škody větší a téměř dosáhla hranice škody značné, kdy by se již jednalo kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku. Není zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, nicméně neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen skutkovou podstatu základní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). O takovou výjimečnou situaci se zde však rozhodně nejedná.
32. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 1. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel