ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1434.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1434/2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 1. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném ve věci obviněného J. U. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 7 To 165/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 44/2018, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 7 To 165/2019, ve výroku, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, ve výroku, jímž bylo znovu rozhodnuto o trestu, a ve výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu novu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 2. 2019, č. j. 1 T 44/2018-123, byl obviněný J. U. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku a byl mu uložen za tyto trestné činy a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 1 T 112/2014, souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl výrok o trestu z uvedeného trestního příkazu zrušen. Poškozené finanční úřady byly podle §229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se obviněný podle zjištění soudu prvního stupně popsaných pod bodem I rozsudku dopustil v podstatě tím, že v době od července 2009 do 3. 4. 2012 přesvědčil již odsouzené F. Š., Z. M., A. K., J. F. a L. B. k tomu, že pro ně jako podnikatele – fyzické osoby vyhotovoval či jinak opatřoval falešné faktury, v nichž za účelem neoprávněného vylákání výhody na dani z přidané hodnoty formou vrácení finančních prostředků finančními úřady nepravdivě vykazoval přijatá zdanitelná plnění především za nákup stavebního materiálu od obchodních společností J.U., v níž vykonával funkci jednatele, G.U. B., v níž vykonával funkci jediného zástupce na základě zplnomocnění jednatelky G. U., manželky obviněného, a od firmy G. U. – fyzická osoba, případně od dalších firem, jejichž jednatelé byli nekontaktní cizí státní příslušníci, ačkoli fakticky výše jmenovaným osobám stavební materiál nebyl dodán, ani jej neuhradili, a současně pro ně zhotovoval smlouvy o dílo a navazující faktury za provedené stavební práce pro odběratele, jimž fakticky žádné stavební práce uvedené na těchto dokladech nebyly výše jmenovanými osobami provedeny, tyto faktury jim pak předával osobně nebo v případě faktur pro Z. M. prostřednictvím T. M., a následně F. Š., Z. M., A. K., J. F. a L. B. na základě těchto falešných daňových dokladů podávali nepravdivá přiznání k dani z přidané hodnoty, na jejichž základě nárokovali vrácení přeplatků na této dani, které jim příslušné finanční úřady z části zaslaly na jejich bankovní účty, z nichž si polovinu ponechali a polovinu předali obviněnému, čímž obviněný společně s ostatními obviněnými českému státu způsobil škodu 2 216 700 Kč a pokusil se způsobit škodu 1 085 832 Kč, což celkem představovalo vzniklou a hrozící škodu ve výši 3 303 532 Kč. Jednotlivé případy jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně podrobně specifikovány.
Přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění se obviněný podle zjištění soudu prvního stupně popsaných pod bodem II rozsudku dopustil v podstatě tím, že jako jednatel společnosti J.U., a jako zplnomocněný zástupce společnosti G.U. B., a podnikatelky G. U. – fyzická osoba část účetnictví těchto firem za zdaňovací období let 2009 a 2010 v přesně nezjištěné době nezjištěným způsobem odstranil, načež dne 13. 10. 2011 Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Brandýse nad Labem, pobočka Praha-východ, nepravdivě předstíral na základě zfalšované zprávy Hasičského záchranného sboru o požáru stavební buňky na pozemku v XY dne 12. 12. 2010, že část účetnictví těchto firem shořela, v úmyslu zabránit řádnému vyměření daně ke škodě českého státu.
K odvolání obviněného směřujícímu do výroků o vině i trestu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. 7 To 165/2019-201, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 a §58 odst. 1 tr. zákoníku uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích a družstvech na dobu tří let. Rozhodl také o zrušení výroku o trestu z trestního příkazu, k němuž byl uložen souhrnný trest, včetně rozhodnutí navazujících. Dále zamítl odvolání státního zástupce (v odůvodnění pak přesněji hovoří o odvolání státní zástupkyně) podané v neprospěch obviněného do výroku o trestu.
Proti tomuto rozhodnutí podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, které zaměřil do výroku o trestu a odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že ve věci nebyly splněny podmínky k postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Vyložil obsah tohoto ustanovení a konstatoval, že Městský soud v Praze na jedné straně sice dospěl k závěru, že jednání obviněného se nijak nevymykalo druhově shodné trestné činnosti, trvalo delší dobu, podílely se na něm další osoby a byla jím způsobena vysoká škoda, obviněný není bezúhonnou osobou, neboť byl v minulosti vícekrát soudně trestán, přičemž z předchozích odsouzení si nevzal žádné ponaučení, na straně druhé však zcela protichůdně konstatoval důvody pro aplikaci moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v podstatě v tom, že obviněný přispěl svým doznáním k objasnění sofistikované trestné činnosti páchané více osobami a že od spáchání trestné činnosti uplynula již velmi dlouhá doba.
Dovolatel namítl, že obviněnému nepolehčují žádné významnější okolnosti. Jeho doznání bylo neúplné a zavádějící, u hlavního líčení využil svého práva a k věci nevypovídal. Tvrzení, že nebyl hlavním aktérem stíhané trestné činnosti, neodpovídá provedeným důkazům. Obviněný zosnoval a řídil vylákání nadměrných odpočtů na dani z přidané hodnoty a do trestné činnosti zapojil další osoby. Daňový únik přesáhl částku 3 300 000 Kč. K prokázání trestné činnosti bylo nutné složité, časově náročné dokazování, přitom na straně orgánů činných v trestním řízení nebyly zjištěny žádné neodůvodněné průtahy. Okolnost, že od spáchání trestné činnosti uplynula již delší doba, by sama o sobě neměla být hodnocena jako mimořádná ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze jako skutečnost, kterou je nutno zohlednit při ukládání trestu v rámci zákonné trestní sazby. K těmto skutečnostem relativizujícím význam polehčujících okolností lze dále podle dovolatele poukázat i na významné okolnosti přitěžující, neboť obviněný J. U. páchal trestnou činnost s rozmyslem, ze ziskuchtivosti, po delší dobu, jako organizátor a dopustil se jí jako recidivista.
Podle nejvyššího státního zástupce v předkládané věci neexistovaly výjimečné okolnosti případu či poměry pachatele, které by protiprávní jednání obviněného J. U. odlišovaly od typově stejných útoků spáchaných jinými pachateli a tvořily by přesvědčivý podklad pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak již trest uložený obviněnému soudem prvního stupně na samé dolní hranici zákonné trestní sazby lze považovat za nepřiměřeně mírný, přičemž státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 proti němu důvodně brojila podaným odvoláním v neprospěch obviněného. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce. Uvedl, že dovolatel nesprávně hodnotí jeho účast na trestné činnosti. Strůjci a organizátory byly osoby z Ukrajiny, k nimž policejní orgán nezajistil dostatek důkazů, neboť spoluobvinění měli obavu vypovídat. Není pravda, že obviněný nevypovídal u hlavního líčení. Pokud pak jde o jeho doznání, bylo takové, jaké se mu jevilo nejvíce pravdivé. Dlouhá doba od spáchání trestné činnosti je podle obviněného objektivní okolností. I když nedošlo k průtahům na straně orgánů činných v trestním řízení, ani na jeho straně nelze shledat jakékoli obstrukční jednání. Obviněný poukázal na to, že žije řádným životem a další trest by již zcela postrádal svou výchovnou funkci. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., případně aby je podle §265j tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. nejvyšším státním zástupcem [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Námitku chybné aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku níž byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu odnětí svobody na daný trestný čin, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1531/2018 aj.).
Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby.
Již z názvu citovaného ustanovení je zřejmé, že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Lze tak dovodit, že okolnosti případu nebo poměry pachatele musí být alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest uložený na samé spodní hranici trestní sazby, kterou je pachatel ohrožen, není způsobilý vyjádřit jejich význam. Použití tohoto institutu proto nemohou zdůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze opírat o takové běžně se vyskytující okolnosti, jako například doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. Při aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek (viz rozhodnutí č. 24/2015 Sb. rozh. tr.). Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných.
Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje tři kumulativní podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: a) existence určitých okolností případu nebo poměrů pachatele, pro které b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a c) možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
Z výše uvedeného plyne, že okolnosti případu nebo poměry pachatele, o které lze opřít mimořádné snížení trestu odnětí svobody, mohou být dány samostatně, nebo mohou být podstatná obě tato hlediska zároveň. Okolnostmi případu se z hlediska možnosti aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí zejména skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu (blíže viz §39 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jestliže ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být z hlediska §58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné (nesnížené) trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele.
Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku lze podle dlouhodobě ustálené judikatury považovat i existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností, vážnou nemoc pachatele, závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku, stav zmenšené příčetnosti, není-li možný postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti, psychický stav pachatele (není-li důvodem postupu podle §26, §47 a §360 odst. 1 tr. zákoníku) apod. Za takové okolnosti by na druhé straně nebylo možné považovat např. nedostatky v kontrolní činnosti poškozeného, které umožnily nebo usnadnily pachateli krádež jeho majetku, dále skutečnost, že pachatel nahradil škodu způsobenou trestným činem nebo že naplnil jen mírnější alternativu určité skutkové podstaty.
Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba aplikovat přísně individuálně, ovšem s respektováním zásady rovnosti před zákonem a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Již z názvu ustanovení, že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, vyplývá, že nebude možno jej aplikovat pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, odlišující se od běžně se vyskytujících případů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018).
V posuzovaném případě soud prvního stupně sice deklaroval, že při rozhodování o trestu přihlédl k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, k jeho dosavadnímu způsobu života, k chování po činu, zejména snaze nahradit škodu, i k důsledkům, které by uložený trest mohl mít pro budoucí život obviněného, žádnou z těchto okolností však nekonkretizoval a lze se proto jen domýšlet, co v této souvislosti zjistil a co jej vedlo k uložení trestu odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby, tedy v trvání dvou let. K domýšlení v tomto směru bezobsažného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak zřejmě při přezkoumávání výroku o trestu přistoupil odvolací soud, neboť konstatoval, že soud prvního stupně jako přitěžující okolnost důvodně posoudil skutečnost, že obviněný byl v minulosti vícekrát soudně trestán, což jej neodradilo od páchání další trestné činnosti. Správně podle odvolacího soudu přičetl soud prvního stupně k tíži i to, že se obviněný dopustil dvou trestných činů a nyní posuzovaná trestná činnost se sbíhala s trestným činem krádeže, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ. Soud prvního stupně na druhé straně podle odvolacího soudu náležitě nezohlednil některé specifické okolnosti případu, a to příspěvek obviněného k objasnění trestné činnosti, lítost nad jejím spácháním, skutečnost, že nebyl jejím hlavním aktérem a že po výkonu trestu z uvedeného trestního příkazu žil řádným životem, postupně hradil škodu a od nyní posuzované trestné činnosti uplynula dlouhá doba. V těchto skutečnostech pak odvolací soud shledal naplnění podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Při srovnání rekapitulace odůvodnění napadeného rozhodnutí a výše podaného výkladu předmětného ustanovení je zjevné, že uvedené skutečnosti nemohou být důvodem mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud totiž jmenoval pouze běžné polehčující okolnosti (navíc aniž by v dané věci absentovaly okolnosti přitěžující), nevypořádal se přitom s otázkou, proč by použití běžné trestní sazby bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a jeho nápravy bylo možno dosáhnout i trestem kratšího trvání (byť pro naplnění posledně uvedené podmínky by zřejmě svědčilo, že obviněný vedl několik let řádný život). V případě některých jmenovaných polehčujících okolností navíc není ani zřejmé, na základě čeho k nim odvolací soud dospěl. Týká se to zejména konstatování, že obviněný nebyl hlavním aktérem trestné činnosti. K tomu je třeba připomenout, že obviněný byl uznán vinným jako organizátor a jeho vůdčí role je zřejmá již ze samotného výroku rozsudku soudu prvního stupně (byť obviněný i v odvolacím řízení svou roli spočívající v organizátorství popíral a domáhal se v té souvislosti vrácení věci do přípravného řízení a výslechu dalších svědků). Skutečnost, že trestná činnost byla jeho prostřednictvím navázána na osoby ukrajinské národnosti, nijak nesnižuje význam toho, že on sám zjednal ostatní pachatele k páchání ve výroku popsaných skutků, vyhotovoval či jinak opatřoval falešné faktury a další dokumenty, které předával spoluobviněným, a přebíral od nich finanční prostředky. Z napadeného rozhodnutí ani z rozsudku soudu prvního stupně nelze také vyčíst, jakým způsobem obviněný přispěl k objasnění trestné činnosti. Z rozsudku soudu prvního stupně naopak (v souladu s protokolem o hlavním líčení č. l. 35) vyplývá, že při svém výslechu v hlavním líčení využil svého práva nevypovídat. Jeho doznání pak soud prvního stupně hodnotil jako částečné, neboť obviněný jen u části faktur připustil, že věděl, že jsou fiktivní.
Trestní řízení v daném případě neprobíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu, což by mohlo za určitých podmínek odůvodnit použití §58 odst. 1 tr. zákoníku a snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem, čímž by soudy splnily svou povinnost ve výroku o trestu kompenzovat neúměrnou délku trestního stíhání a obviněným nezaviněné průtahy v řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1414/2017, k tomu dále viz čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Jak Nejvyšší soud zjistil ze spisového materiálu, trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 18. 10. 2016, trvalo tedy přibližně dva a půl roku, což není doba, která by byla složitosti věci nepřiměřená. Na druhou stranu je třeba připustit, že již 6. 11. 2012 bylo přistoupeno k zahájení úkonů trestního řízení a již v tuto dobu bylo konstatováno podezření směřující vůči obviněnému, přičemž z obsahu spisového materiálu není možné jednoduše zjistit, co přesně bylo důvodem časové prodlevy, nicméně charakter a způsob provedení trestné činnosti dávají tušit, že v případě objasňování, které faktury byly fiktivní a které odpovídaly skutečnému plnění, muselo jít o časově náročnou, vskutku mravenčí práci. Doba trvání trestního stíhání by tedy ani v případě zohlednění doby od zahájení úkonů trestního řízení u takto rozsáhlé trestné činnosti nezakládala důvod pro satisfakci snížením trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby pro dlouhou dobu trvající zatížení obviněného trestním řízením.
Naplnění podmínek pro možné použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku přitom nelze zpravidla dovodit pouze ze samotné existence delšího časového odstupu od spáchání trestného činu (i když se obviněný po celou tuto dobu choval řádně a nedopouštěl se další trestné činnosti), ale bylo by nutno řádně odůvodnit, v čem je tato okolnost natolik významná, že by použití trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016).
V době rozhodování odvolacího soudu uplynulo od ukončení trestné činnosti sedm let, což je sice v porovnání s jinými případy patrně doba nadprůměrně dlouhá, avšak nijak extrémní. Pro srovnání lze připomenout, že k promlčení trestní odpovědnosti obviněného by podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku došlo po deseti letech od spáchání trestné činnosti. Dobu uplynulou od spáchání činu je třeba hodnotit i s přihlédnutím k charakteru posuzované trestné činnosti. V daném případě se jednalo o rozsáhlou a dlouhodobou daňovou trestnou činnost, do níž byla zapojena řada subjektů, již bylo možno odhalit jen podrobnou a pečlivou kontrolou ve vzájemné součinnosti několika finančních úřadů.
Odvolací soud pak blíže nehodnotil některé přitěžující okolnosti případu (že trestná činnost byla páchána více útoky a po dlouhou dobu, při zapojení více spolupachatelů, daňový únik činil 3 303 532 Kč, z toho v dokonané části skutku 2 216 700 Kč, obviněný trestnou činnost zorganizoval atd.). K přitěžujícím okolnostem odvolací soud pouze konstatoval skutečnost, že byl obviněný vícekrát soudně trestán a dopustil se dvou trestných činů, navíc v souběhu s trestným činem krádeže, aniž by však tyto přitěžující okolnosti ve vztahu k §58 odst. 1 tr. zákoníku jakkoli hodnotil.
Nejvyšší soud shledal, že nebyly splněny podmínky, které jsou nutné k postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Soud druhého stupně v tomto směru vybočil z mezí stanovených zákonem, při aplikaci uvedeného ustanovení se důsledně neřídil výše zmíněnými kritérii a v zásadě existenci podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku dovodil z nepříliš výrazných či dokonce pochybných polehčujících okolností, aniž by hodnotil okolnosti přitěžující. Tyto skutečnosti nelze chápat (samy o sobě) jako okolnosti případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku (tím méně při existenci závažných přitěžujících okolností), přičemž z projednávaného případu nevyplývají žádné takové okolnosti, na základě kterých by bylo možné dospět k závěru o naplnění ostatních podmínek pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Uložením trestu pod spodní hranicí zákonné trestní sazby odvolací soud v daném případě postupoval v rozporu s §58 odst. 1 tr. zákoníku a učinil rozhodnutí zjevně vybočující z obvyklé soudní praxe.
Kromě výše uvedeného je pak nutno odvolacímu soudu vytknout, že zcela opomněl odůvodnit trest zákazu činnosti, který obviněnému uložil. Vzhledem k tomu, že obviněný trestným činem získal majetkový prospěch, bylo také namístě zvážit uložení peněžitého trestu (§67 odst. 1 tr. zákoníku) navrhovaného (mimo jiné) v odvolání státní zástupkyně. Toto odvolání soud druhého stupně zamítl, aniž by se s ním vypořádal, a žádným způsobem také nevzal v úvahu ustanovení §39 odst. 7 tr. zákoníku.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, nemohl napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o trestu obstát, neboť je nesprávný ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud jej proto v uvedeném rozsahu zrušil a zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V zájmu přehlednosti Nejvyšší soud dodává, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil v části, kterou byl k odvolání obviněného zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 1 T 44/2018, ve výroku o trestu, a o trestu obviněného bylo nově rozhodnuto, včetně zrušujícího výroku ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 1 T 112/2014, a rovněž v části, v níž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce (jak uvedl odvolací soud ve výroku rozsudku), respektive státní zástupkyně (jak uváděl odvolací soud v odůvodnění rozsudku). V části, v níž Městský soud v Praze nevyhověl odvolání obviněného do výroku o vině (což také vyjádřil ve výroku rozsudku), zůstává napadený rozsudek nedotčen. Výrok o vině je tudíž i nadále pravomocný, stejně jako výrok o odkázání poškozených na občanskoprávní řízení.
Městský soud v Praze znovu projedná odvolání obviněného a státní zástupkyně v rozsahu zrušení napadeného rozhodnutí, tj. v části týkající se výroku o trestu, podle potřeby případně doplní dokazování jako podklad pro uložení jednotlivých v úvahu přicházejících trestů (odnětí svobody, zákazu činnosti, peněžitého trestu) a znovu o odvoláních v uvedeném rozsahu rozhodne. Přitom bude vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), a to zejména v tom směru, že v daném případě nejsou splněny podmínky stanovené v §58 tr. zákoníku pro uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené v §240 odst. 2 tr. zákoníku.
Při úvahách o stanovení druhu a výměry trestu nepřehlédne zjištěné přitěžující okolnosti, tj. především že obviněný trestnou činností způsobil škodu několikanásobně přesahující hranici škody značné (a tedy i značný rozsah), tj. nesporně vyšší škodu ve smyslu §42 písm. k) tr. zákoníku, že se jednalo o trestnou činnost páchanou více útoky a po delší dobu [§42 písm. m) tr. zákoníku], že obviněný spáchal více trestných činů [§42 písm. n) tr. zákoníku], trestný čin spáchal jako organizátor [§42 písm. o) tr. zákoníku], že byl již pro trestné činy odsouzen [§42 písm. p) tr. zákoníku], případně i další. Přihlédne samozřejmě i k okolnostem svědčícím ve prospěch obviněného.
Je vhodné připomenout, že odvolání státní zástupkyně směřovalo do výroku o trestu v neprospěch obviněného (a také dovolání nejvyššího státního zástupce směřovalo do výroku o trestu v neprospěch obviněného), v žádném směru se tudíž při novém rozhodování odvolacího soudu neuplatní zákaz reformace in peius (tj. změny k horšímu, změny v neprospěch obviněného) ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř.
Obviněný v této věci vykonával trest odnětí svobody ve Věznici Jiřice, z něho však byl krátce před rozhodováním Nejvyššího soudu propuštěn, tudíž nebylo nutno rozhodovat podle §265 l odst. 4 tr. ř. v otázce vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu