ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1543.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1543/2019-717
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 1. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. D. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 8 To 52/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 6/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2019, č. j. 5 T 6/2019-583, byl obviněný uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství se spoluobviněným P. P. podle §23 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Současně bylo rozhodnuto o vině, trestu a ochranném opatření v případě obviněného P. P.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se měl obviněný M. D. dopustit uvedeného zločinu jednáním spočívajícím v podstatě v tom, že společně se spoluobviněným P. P. dne 4. 6. 2018 v přesně nezjištěné době okolo 22:00 hod. v opilosti po předchozí domluvě vnikli do plechové nezajištěné a nijak neoznačené garáže v Příbrami, obývané poškozeným M. P., vědomi si toho, že poškozený spí a nevnímá jejich příchod, v úmyslu jej usmrtit, zapálili věci nacházející se v bezprostřední blízkosti ležícího poškozeného, s vědomím, že ten na nic nereaguje, plameny nedostatečně uhasili a odešli, přičemž došlo k následnému rozhořívání a vzplanutí věcí, zadýmení a požáru celé garáže, v důsledku čehož poškozený zemřel udušením oxidem uhelnatým a následně uhořel.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 8. 2019, č. j. 8 To 52/2019-639, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný M. D. prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jím spáchaný skutek byl nesprávně právně kvalifikován, jelikož nemůže obstát právní názor o spáchání zločinu vraždy v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace by byla namístě pouze tehdy, pokud by obvinění v garáži rozdělali oheň v úmyslu poškozeného vystrašit, avšak by ho následně nezačali hasit. Pokud došlo k hašení, což soudy obou stupňů nijak nezpochybnily, nelze hovořit o trestném činu vraždy ve formě nepřímého úmyslu. Vrchní soud konstatoval, že obvinění měli oheň „podupat“, avšak z prostorového odposlechu zachycujícího slovní projevy spoluobviněného P. P. plyne, že oheň uhasili, tedy důvodně předpokládali, že byl zažehnán a že již hořet nebude. V dané chvíli nikoho nemohlo rozumně napadnout, že by se hoření mohlo rozšířit formou nepřímého hoření, přičemž bylo třeba vycházet z přirozené míry opatrnosti, kterou bylo možné po obviněných požadovat. Je zcela logické, že člověk považuje oheň za uhašený, pokud nevidí žádné viditelné plameny a doutnající ohnisko. Z prostorového odposlechu také vyplynulo, že se oba obvinění po 90 minutách na místo vrátili a nic zde nehořelo a nedoutnalo, což byl důkaz o tom, že požár důsledně zadusili. Vrchní soud odposlech nemístně desinterpretoval a nezabýval se hodnocením důkazů tak, aby byla každá pochybnost vyložena ve prospěch obviněných. Následně poukázal obviněný na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1062/2017, podle kterého nelze po pachateli požadovat nepřiměřeně přepjaté požadavky, co mohl všechno udělat či tušit, aby ke smrti nedošlo, v čemž obviněný spatřoval paralelu se svým případem. Skutek měl být posouzen jako nedbalostní trestný čin.
Závěrem obviněný M. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitkou týkající se formy zavinění se již rozsáhle zabýval ve svém usnesení odvolací soud, stejně tak jako před tím soud nalézací. Je možné plně souhlasit s posouzením jednání obou obviněných jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku spáchaný v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což je prokazováno zejména prostorovým odposlechem spoluobviněného P. P. Meritorní rozhodnutí ve věci proto není zatíženou žádnou vadou, kterou by bylo třeba napravit cestou dovolání.
Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k případné replice, čehož však nebylo využito.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obecné námitky obviněného směřující proti nesprávnému hodnocení důkazů a porušení zásady in dubio pro reo, nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především prostorovým odposlechem spoluobviněného P. P., jakož i odbornými znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, odvětví soudní lékařství a odvětví toxikologie, dále také odborným vyjádřením Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje, územního odboru Příbram, ústně podaným jeho zpracovatelem Mgr. Petrem Klímou. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze námitku obviněného týkající se absence subjektivní stránky zločinu vraždy, tedy že nejednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že z jeho strany, resp. i ze strany spoluobviněného, došlo k hašení ohně, mohl důvodně předpokládat, že nebezpečí bylo odstraněno, dodržel přirozenou míru opatrnosti, kterou je po něm možné požadovat a tudíž nemohl být srozuměn s následkem, jenž nastal.
K tomu Nejvyšší soud v obecném smyslu uvádí, že zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu . Je vybudováno jednak na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a jednak na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Zavinění má dvě formy – úmysl a nedbalost a musí se vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, jež jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis), jenž byl v posuzované věci dovozen, pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (trestním zákoníkem), a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Ustanovení §15 odst. 2 trestního zákoníku stanovuje, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 211, 217, 221 a 222, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1553/2016).
Vzhledem k okolnostem případu je zřejmé, že obviněný se spoluobviněným P. P. usmrtili poškozeného opomenutím konání, k němuž byli podle okolností povinni, neboť jim tato zvláštní povinnost plynula z jejich předchozího ohrožujícího jednání (§112 tr. zákoníku), a to když úmyslně zapálili hořlavé předměty v uzavřeném prostoru (garáži), kde se řada dalších hořlavých předmětů nacházela na zemi v bezprostřední blízkosti těchto zapálených předmětů (matrace, spací pytel, deky), a to navíc s vědomím toho, že poškozený, který zde ležel, byl ve stavu velmi omezeného vědomí, vyvolaném silnou opilostí, tedy v podstatě zcela bezmocný, což si ostatně sami obvinění dostatečně ověřili, když se ho snažili probudit a on své okolí nevnímal.
Je dále skutečností obecně známou, že pokud je zapálen syntetický či přírodní hořlavý materiál, který hořel byť i po kratší dobu, je dána velká pravděpodobnost, že po uhašení formou krátkodobého přerušení přísunu kyslíku (tedy např. podupáním) materiál žhne a doutná, uvolňují se zplodiny, které mohou způsobit otravu, resp. může se opětovně rozhořet. Nejedná se přitom o žádné složité chemické a fyzikální pochody, ale skutečnost, které si je vědom každý průměrně inteligentní jedinec, jenž kdy přišel do styku s ohněm. Pokud tedy bylo úmyslně zapáleno několik hořlavých věcí, které po určitou dobu hořely, lze považovat, stran eliminace nebezpečí, pouhé podupání těchto věcí a okamžité opuštění prostoru za zcela nedostatečné, stejně jako pozdější průchod kolem daného místa za tmy a v opilosti, za absence bližší kontroly (obvinění zde pouze procházeli, neboť v té lokalitě rovněž přespávali). K tomuto je třeba znovu zdůraznit, že poškozený byl zcela bezmocný a jeho obranné schopnosti byly tak úplně vymizelé, čehož si byli obvinění plně vědomi a nijak na tuto významnou okolnost nereagovali.
Jinak řečeno, obviněnými vyvolané nebezpečí tímto jejich jednání (tj. hašením podupáním) tedy rozhodně neskončilo, ale se zde nabízela celá řada jednoduchých možností, jak následku v podobě smrti poškozeného zabránit. Právě proto bylo víc než logické, pokud odvolací soud uvedl, že řešením bylo vytáhnout poškozeného ven před garáž či např. bylo možné zapálené věci polít vodou, případně na místě posečkat, a smrtelnému následku mohlo být snadno předejito.
Ostatně to, že byl oheň hašen zcela nedostatečně, je zřejmé z opětovného rozhoření nedostatečně uhašených věcí, z nichž musel delší dobu vycházet ve značném množství dým, a poté došlo i k požáru, čemuž plně odpovídá zjištění, podle kterého poškozený zemřel na otravu oxidem uhelnatým a následně uhořel. Tyto závěry pak korespondují s provedenými důkazy, z nichž je současně mimo jiné zřejmá neexistence jakékoliv ingerence třetí osoby.
Za zcela mylný je proto nutné označit názor obviněného, podle něhož pokud došlo z jeho strany k určitému hašení, nelze již hovořit o trestném činu vraždy ve formě nepřímého úmyslu. Bylo nutné (což soudy obou stupňů učinily) posoudit zejména samotný způsob a průběh tohoto hašení. Je totiž zcela zásadním rozdílem, pokud obviněný způsobený požár uhasí podupáním a zcela bezbranného poškozeného ponechá na místě svému osudu nebo provede nezbytná opatření, aby bylo požáru a zranění, případně úmrtí člověka, skutečně zabráněno.
Lze uzavřít, že uhasit viditelné plameny nutně neznamená eliminovat nebezpečí požáru, s čímž museli být obvinění jako dospělé osoby, které již nepochybně ve svém životě do styku s ohněm přišli, srozuměni. V posuzované věci lze tedy jednoznačně konstatovat, že obvinění nemohli počítat vzhledem ke způsobu jejich jednání s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku v podobě smrti poškozeného otravou zplodinami hoření, proto je zde možné, resp. nutné dovodit srozumění s takovým následkem ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska subjektivní stránky se tak jedná o nepřímý úmysl.
Pokud v dovolání obviněný odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1062/2017, to se týkalo, jak ostatně sám uvedl, odlišných skutkových i právních okolností. Soudy prvního a druhého stupně tam stran jednání posouzeného jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku učinily podle názoru Nejvyššího soudu nedostatečné skutkové a nesprávné právní závěry ohledně povinností, které měl v dané věci obviněný porušit (kdy se konkrétně jednalo o kontrolu a provoz plynového kotle). Nejvyšší soud zmíněné závěry soudní praxe nijak nerozporuje, je ovšem zřejmé, že v nyní projednávané věci jde zcela o jinou situaci, v níž obviněný cíleně inicioval nebezpečí, zjevně ohrožující život poškozeného, které následně zcela nedostatečně odstranil, což vedlo k fatálnímu, nicméně logicky očekávatelnému následku.
Na základě uvedeného je zřejmé, že předmětnou argumentaci obviněného nelze akceptovat.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel