ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.276.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 276/2020-1109
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. 4. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. Š. , nar. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 6 To 42/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 132/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2018, č. j. 8 T 132/2017-919, byl obviněný uznán vinným přečiny vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §175 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného M. M. na náhradu škody.
Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině, trestu a částečně též o zproštění obžaloby spoluobviněného O. B.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, obviněný se dopustil uvedených přečinů v podstatě tím, že se spoluobviněným O. B. dne 18. 1. 2017, po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu přimět poškozeného M. M. k úhradě jeho dluhů vůči spoluobviněnému O. B., jej v době kolem 21:15 hod. navštívili v místě jeho bydliště v Ostravě-Mariánských Horách na ulici XY, kde se nejprve pokoušeli komunikovat s poškozeným přes uzavřené dveře do bytu č. 15, který poškozený obýval a blíže nezjištěnými výhružkami i za použití blíže nespecifikovaného násilí směřovanému vůči vstupním dveřím se dožadovali vstupu do bytu za účelem vyřešení pohledávek poškozeného vůči spoluobviněnému O. B., ačkoli je poškozený vyzýval, aby místo opustili, neboť jejich jednání v něm vzbudilo strach a obavy, které jej přiměly k zavolání hlídky Městské policie Ostrava a k vydání hotovosti ve výši 1 200 Kč. Svým konáním přinutili poškozeného, aby je vpustil do bytu, kde jej spoluobviněný O. B. udeřil třikrát pěstí do obličeje a poškozený ustoupil až do kuchyně, kde mu spoluobviněný O. B. dal další tři rány pěstí do obličeje a kopl jej do břicha, přičemž tomuto útoku po celou dobu přihlížel obviněný P. Š. Poté se poškozenému M. M. podařilo z bytu utéct na chodbu, kde se již nacházela hlídka Městské policie Ostrava, kterou poškozený přivolal na místo ještě předtím, než obviněné do bytu vpustil. Tímto jednáním způsobili poškozenému M. M. zhmožděniny měkkých tkání horního rtu s otokem, zhmoždění měkkých tkání pravé tváře s krevní podlitinou a zhmoždění měkkých tkání v oblasti břicha vpravo s dobou léčení do sedmi dnů.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl mimo jiné i obviněný P. Š. odvoláním, z jehož podnětu jej Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 6 To 42/2019-994, zrušil ve vztahu k němu ve výroku o trestu. Nově pak rozhodl, a obviněného odsoudil podle §175 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok a pět měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozhodnuto bylo i o odvolání spoluobviněného O. B.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Původně byl obžalován z trestných činů loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domoví svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, avšak s ohledem na změnu postoje poškozeného byl skutek překvalifikován. Okresní soud tedy vycházel z výpovědi poškozeného, o kterém současně konstatoval, že je zcela nevěrohodný, s čímž se ztotožnil i soud odvolací. Dále soud prvního stupně dovodil, že úmysl obviněného i spoluobviněného O. B. směřoval k řešení pohledávky. Samotné vymáhání dluhu není trestným činem, a to ani při využití vulgárních slov vyslovených přes dveře. Razantnější způsob domáhání se vrácení dluhu spoluobviněným zjistil až posléze. Při vlastním jednání spoluobviněného se navíc nacházel ve vedlejší místnosti a nijak se na něm nepodílel, proto jeho přítomnost nemohla účinnost násilí zesilovat. S poškozeným se znal dobře a s ohledem na jeho nevěrohodnost ani nelze zjistit, jaký dopad na něj měla jeho přítomnost. Soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako spolupachatelství přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nelze určit, zda byly dveře otevřeny násilím nebo dobrovolně, a protože byl poškozený uživatelem drog, není možné nic dovozovat ani z toho, že zavolal tísňovou linku. Ani toto právní posouzení tudíž není namístě. Pokud byl v minulosti trestně stíhán, vždy se ke svému jednání doznal, nyní útok poprvé rozporuje, protože se ho nedopustil.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nevyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný především mylně dovodil, že soudy vycházely z výpovědi poškozeného. Výslovně totiž konstatovaly, že poškozený je nevěrohodný, a proto své závěry opřely o jiné důkazy, jak je zřejmé ze str. 6 až 9 rozsudku soudu prvního stupně, s čímž se ztotožnil i odvolací soud. Navíc předmětné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, jak by se v daných souvislostech mohlo stát pouze v případě tvrzení existence extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, což však obviněný nenamítl. Podstatou jeho tvrzení je tak v podstatě porušení zásady in dubio pro reo, která je ovšem zásadou procesní, v dovolacím řízení irelevantní.
Státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný v dovolání neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by skutek zjištěný soudy nevykazoval znaky přečinů, za které byl odsouzen. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného však směřují výhradně proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž se snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději. Obviněný tak v dovolání neuplatnil žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení a z charakteru jeho námitek je zřejmé, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení provedených důkazů a v konečném výsledku i změny soudy zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Při formování svých skutkových zjištění se tak soudy opřely v části o výpovědi obviněného a spoluobviněného (stran skutečnosti kontaktování poškozeného a jeho důvodu), a dále o výpovědi svědků R. P. a T. B., strážníků přivolaných poškozeným, a M. M., sousedky poškozeného, resp. o vyhodnocení stop na místě činu. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde tedy důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy.
Lze pouze ve stručnosti doplnit, že soudy nevycházely z výpovědi poškozeného M. M., kterého shledaly nevěrohodného, a to zejména pro změny jeho výpovědi a užívání drog. Pokud pak soud prvního stupně poukazoval na změny jeho postojů v rámci právní kvalifikace, učinil tak pro odůvodnění, proč neaplikoval mimo jiné obžalobou navrhované posouzení útoku jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Stalo se tak právě proto, že nebylo možné se v konečném důsledku opřít o tvrzení poškozeného, které ještě v přípravném řízení mohlo takový podklad poskytnout.
Dále Nejvyšší soud konstatuje, že ve zbylé části dovolací argumentace (vedle poukazu na údajné chybné zohlednění výpovědi poškozeného M. M.) obviněný sice napadá hmotně právní závěry soudů obou stupňů, nicméně tak činí na základě modifikovaných skutkových zjištění. Vychází totiž z jím tvrzeného skutkového děje, podle kterého se dostavil se spoluobviněným O. B. k poškozenému, po kterém spoluobviněný v podstatě běžným způsobem, byť za určitých vulgarit, avšak za absence jakékoli agresivity, požadoval úhradu dluhu s tím, že tato komunikace probíhala nejprve přes dveře a poté dobrovolně u poškozeného v bytě, ale tam již bez účasti obviněného, jenž byl v jiné místnosti. Takový skutkový děj – který by skutečně nemuselo být namístě ve vztahu k obviněnému trestně právně postihovat, neboť standardně uplatněný požadavek na zaplacení dluhu není, jak bylo namítnuto v dovolání, bez dalšího trestným činem – ovšem dostatečně nezohledňuje reálný průběh útoku, jak byl dokazováním zjištěn. Bylo při něm totiž uplatněno násilí a pohrůžky násilí vůči poškozenému, resp. již od počátku vůči dveřím, které ho od obviněného a spoluobviněného oddělovaly, s cílem domoci se v budoucnu peněžitého plnění, resp. v rámci toho také násilného vstupu do bytu obývaného poškozeným. Obviněný nebyl primárním ani hlavním iniciátorem konfliktu, jímž byl spoluobviněný O. B., nicméně celou dobu na jednání, které mělo zjevný cíl (agresivně se domoci v nějakém časovém horizontu peněz), participoval a mimo jiné i vstoupil do bytu užívaného poškozeným po násilí vůči dveřím a po rezignaci poškozeného vlivem pohrůžek. Svým postojem tak, s ohledem na učiněná správná skutková zjištění, zjevně zesiloval účinnost (vytvořil dvojnásobnou přesilu útočníků) jinak vyšší aktivity spoluobviněného, na čemž ničeho nemění ani skutečnost, že se s poškozeným osobně znal (což nemělo při útoku žádný význam, např. v tom smyslu, že by se za poškozeného postavil) nebo že ho sám přímo neudeřil.
Souhrnně řečeno, na podkladě řádně provedeného dokazování byl spolehlivě zjištěn skutkový děj, jehož podstatou byl útok obviněného se spoluobviněným proti poškozenému, provedený za výše popsaných okolností. Takové jednání je potom dostatečným podkladem pro vyslovenou právní kvalifikaci jako přečiny vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Námitky obviněného, kterými brojí výhradně proti skutkovým zjištěním soudů, nelze na základě výše uvedeného pokládat za námitky v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jinými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 19. 6. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 3. 3. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 4. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel