ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.35.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 35/2020-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 1. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného O. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 8 To 360/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 49/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 8. 2019, č. j. 1 T 49/2019-117, byl obviněný podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a to aniž by soud s odkazem na příslušné zákonné ustanovení uvedl, jaký trestný čin obviněný spáchal. Toto pochybení soudu prvního stupně však bylo napraveno v odvolacím řízení.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že v období od 15. 6. 2014 do 15. 7. 2014, v Laškově, pod záminkou opravy střechy s provedením do konce roku 2014, vylákal postupně od poškozené J. V. finanční hotovost v celkové výši 84 000 Kč, kterou, jak jí tvrdil, použije na nákup materiálu potřebného na sjednanou opravu, což však neměl od počátku v úmyslu, materiál neobjednal, opravu střechy neprovedl, peníze užil pro svou potřebu a poškozené je poté, co odstoupila od dohody, nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši nejméně 84 000 Kč, když až po mnohých urgencích uhradil dne 25. 8. 2016 částku 14 000 Kč, dne 4. 7. 2017 částku 14 000 Kč a zbylých 56 000 Kč uhradil ve splátkách v období od 14. 6. 2018 do 11. 9. 2018 až poté, co mu poškozená sdělila, že na něj podala trestní oznámení.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupce a obviněný odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 8 To 360/2019-138, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle §209 odst. 3 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Odvolání obviněného pak podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že k trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu je nutné úmyslné zavinění, přičemž tento úmysl nelze předpokládat, je třeba jej prokázat, k čemuž poukázal i na judikaturu Nejvyššího soudu. Dále konstatoval, že nebylo prokázáno, že by již v době převzetí peněz měl v úmyslu tyto užít k jinému, než sjednanému účelu, a že by zavinění pokrývalo jeho jednání již od samého počátku, tudíž nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Závěry soudu jsou pouze nepodloženou domněnkou. Nebylo prokázáno, že by peníze přijal s úmyslem poškodit poškozenou, čemuž nenasvědčuje ani jeho následné jednání, kdy dlužnou částku podle svých možností postupně splácel. Je přesvědčen, že toto jednání nasvědčuje snaze napravit vzniklou situaci a zabránit vzniku škody. Dále namítl, že uložený trest odnětí svobody je pro něj likvidační, jelikož mu budou zrušena živnostenská oprávnění, nebude tak moci podnikat a hradit věřitelům závazky. Přitom lze v případě tohoto přečinu uložit také trest obecně prospěšných prací, který navrhoval i státní zástupce, avšak soud přesto rozhodl nestandardním způsobem.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, příp. mu uloží trest obecně prospěšných prací.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že se ze skutkové věty o podvodném záměru obviněného podává to podstatné a vyplývá z ní, že poškozenou uvedl v omyl o svém skutečném záměru nepoužít po ní požadované a následně od ní inkasované peníze na dohodnutý účel. Judikatura, na kterou obviněný poukázal, není na jeho případ použitelná mimo jiné i proto, že obviněný v době sjednání zakázky s poškozenou čelil řadě exekucí, nacházel se ve stavu pracovní neschopnosti a objektivně tak čelil nedostatku finančních prostředků. Okolnosti jednání obviněného tak byly zcela správně vyhodnoceny soudy jako naplnění podvodného záměru za podmínek §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani doklad, který obviněný poškozené vystavil, neboť tím ještě posílil její přesvědčení, že peníze použije k dohodnutému účelu, ačkoli tomu tak nebylo. Pokud obviněný poškozené s poměrně dlouhým zpožděním začal postupně vylákané prostředky vracet a svůj závazek zcela splnil až po podání trestního oznámení, pak se tato skutečnost mohla odrazit pouze z hlediska rozhodování o náhradě škody. Námitky obviněného stran uloženého trestu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ani pod žádný jiný z ostatních dovolacích důvodů.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence s ohledem na její skutkový základ podřadit námitku obviněného, že nebylo prokázáno, že by již v době převzetí peněz od poškozené měl v úmyslu tyto užít k jinému, než sjednanému účelu, tudíž absentuje subjektivní stránka trestného činu podvodu. V této souvislosti je namístě poznamenat, že shodnou námitkou se již podrobně zabývaly soudy obou stupňů, Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožnil a lze na ně pro stručnost odkázat (str. 3 odst. 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3–4 odst. 4 rozsudku soudu druhého stupně). V období, kdy obviněný postupně vylákal od poškozené pod záminkou opravy střechy částku celkem 84 000 Kč, byl v pracovní neschopnosti a pobíral pouze nemocenské dávky. Kromě toho byl v tomto období prokazatelně ve velice špatné finanční situaci a zjevně právě tímto způsobem se ji snažil alespoň částečně řešit. Poškozené lživě tvrdil, že již nakoupil materiál na opravu její střechy a tedy účelově zastíral, jak skutečně s vylákanými finančními prostředky naložil. V této souvislosti nelze přehlédnout i určitý shodný modus operandi s jeho předchozí trestnou činností, kdy i v minulosti pokud měl finanční problémy, opakovaně vylákal od svých klientů zálohové platby, aniž by takto získané finanční prostředky použil ke sjednanému účelu. Správně tedy uzavřely soudy obou stupňů, že obviněný se projednávaného skutku dopustil v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a svým jednáním naplnil znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Skutečnost, že s výraznějším odstupem času obviněný postupně poškozené vylákané finanční prostředky vrátil, nemá vliv na jeho trestní odpovědnost, neboť již jejich vylákáním dokonal znaky přečinu, ale tato skutečnost má vliv pouze na otázku náhrady škody.
Obviněný dále namítl nepřiměřenost uloženého trestu s tím, že lze za jím spáchaný trestný čin uložit i mírnější druh trestu, než jaký mu byl soudy uložen. Tuto námitku však nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit a stejně tak ji nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1135/2016).
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněnému není trestem, který zákon nepřipouští a navíc byl uložen na samé dolní hranici trestní sazby na jeden rok až pět let, kterou stanovuje §209 odst. 3 tr. zákoníku, Nejvyšší soud shledal, že tato námitka obviněného nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Pouze na okraj lze pak konstatovat, že se výší i druhem uloženého trestu jak soud prvního stupně (str. 3-4 odst. 8 rozsudku soudu prvního stupně) tak i soud druhého stupně (str. 4 odst. 5 rozsudku soudu druhého stupně) dostatečně zabývaly a uložení trestu řádně zdůvodnily při respektování ustanovení trestního zákoníku a ani v tomto směru proto nelze shledat pochybení.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu