ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.355.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 355/2020-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2020 o dovolání obviněného V. C. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 5 To 391/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 T 88/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 9. 2019, č. j. 9 T 88/2019-399, byl obviněný V. C. v části A. výroku shledán vinným přečinem krádeže podle
§205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 36 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 a 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených Z. K. a společnosti Starkon Telč, spol. s r. o., na náhradu škody.
Uvedených trestných činů se dopustil obviněný tím, že ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 3. 2014, č. j. 10 T 47/2014-314, jenž nabyl právní moci dne 20. 5. 2014, uložen i za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků od 23. 6. 2016 do 20. 4. 2025, a ačkoliv byl opakovaně odsuzován i pro majetkovou trestnou činnost, naposledy rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 11. 2016, č. j. 5 T 9/2016-475, jenž nabyl právní moci dne 29. 12. 2016, i pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců, který vykonal dne 1. 5. 2018 ve věznici s ostrahou, dne 4. 2. 2019 v době od 07:05 do 07:10 hodin vnikl bez užití násilí do neuzamčeného nastartovaného vozidla zn. Opel Insignia Limousine HB 0G-A, r. z. XY, zelené barvy, VIN XY, majitele Starkon Telč, spol. s r. o., IČ 63492768 v hodnotě 370 000 Kč, které bylo zaparkované ve dvoře provozovny společnosti Starkon Telč, spol. s r. o., v Telči, na ul. XY č. p. XY, vozidla se zmocnil a odjel s ním z místa zaparkování po ulici XY směrem k centru Telče, toto vozidlo poté užíval k jízdám, kdy dne 7. 2. 2019 došlo k vypátrání vozidla v místě garáží za domem č. XY v Telči hlídkou Policie ČR, OOP Telč a k zadržení obviněného, přičemž vypátrané odcizené vozidlo mělo poškozené nejméně pravé zpětné zrcátko, levé přední a zadní dveře, pravé přední a zadní dveře, odřený levý bok vozidla a pravý zadní nárazník a deformován disk pravého zadního kola, čímž způsobil společnosti Starkon Telč, spol. s r. o., na poškození škodu v částce 138 600 Kč, z vozidla odcizil dioptrické brýle černé barvy v černém plastovém pouzdře, čelovou svítilnu nezjištěné značky, bateriovou ruční svítilnu nezjištěné značky, zavírací nůž nezjištěné značky, černé plastové desky s dokumenty společnosti Starkon Telč, spol. s r. o., a znaleckým posudkem na objekt v Telči, firemní razítko společnosti Starkon Telč, spol. s r. o., nabíječku na mobilní telefon značky Samsung, čtyři svazky klíčů a kobereček z podlahy v celkové hodnotě 250 Kč ke škodě Z. K.
V části B. výroku rozsudku Okresního soudu v Jihlavě byl potom obviněný pro další mu za vinu kladené skutky podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, přičemž v návaznosti na to bylo podle §229 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Zmíněný rozsudek, resp. výroky uvedené v části A., napadli obviněný a poškozený Z. K. odvoláními, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 12. 2019, č. j. 5 To 391/2019-446, podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení Krajského soudu v Brně napadl v celém jeho rozsahu obviněný dovoláním, opírajícím se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně posoudily skutek spočívající v krátkodobém použití vozidla, které nalezl nezajištěné a nastartované. Obviněný věděl, komu vozidlo patří a jeho cílem bylo je po použití a obstarání vlastních záležitostí vrátit, přičemž odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 350/2006-I. (v dovolání nesprávně označené jako sp. zn. 7 Tdo 350/2006-I.). Svůj motiv a pohnutky popsal a k činu se doznal, když poukázal i na svůj zdravotní stav, projevující se mimo jiné bludnými představami a výpadky paměti. Zmíněné okolnosti mohla potvrdit jím navrhovaná svědkyně E. P., jejíž výslech však nebyl pro údajnou nadbytečnost proveden. Soudy byla rovněž bez dalšího přijata argumentace o odcizení věcí z vozidla v hodnotě 250 Kč, ačkoli z něj nic nevzal. Jeho jednání bylo chaotické, což je třeba přičítat znakům snížené příčetnosti, proto bylo navrhováno i jeho další vyšetření, soudy rovněž odmítnuté. V návaznosti na uvedené skutečnosti nemůže obstát závěr o úmyslu, jak je možné dovodit i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1968, sp. zn. 7 Tz 28/1968, přičemž zjištěné skutkové okolnosti odpovídají deliktu s nižší společenskou nebezpečností, tedy nejvýše přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku. Nakonec poukázal na své rozrušení v den jednání odvolacího soudu, neboť z důvodu anonymní výhrůžky bylo veřejné zasedání o dvě hodiny odloženo, přičemž se cítil silně stresovaný. Lékařská vyšetření ve vězeňské nemocnici prokázala poruchu centrální nervové soustavy a snížení rozpoznávacích a ovládacích složek.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a zrušil napadené usnesení i rozhodnutí obsahově navazující.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obviněným uplatněné námitky po něj podřadit nelze, neboť v žádné části svého podání netvrdí, že by v rozhodnutích soudů některý výrok chyběl nebo byl neúplný. Ve většinovém rozsahu potom není možné argumentaci obviněného podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jejím rámci zejména zpochybňuje rozsah provedeného dokazování, a to neprovedení výslechu E. P. a znaleckého zkoumání jeho příčetnosti. Dokazování ovšem bylo provedeno komplexně podle požadavků §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a zamítl-li soud prvního stupně některé návrhy obviněného na jeho doplnění, důvody pro svůj postup dostatečně odůvodnil. Mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potom i obviněným tvrzené nepřisvojení si věcí z vozidla a navazující zpochybnění výše způsobené škody, podložené listinnými a dalšími důkazy, stejně jako argumentace rozrušením v průběhu veřejného zasedání v odvolacím řízení. Za relevantně uplatněnou námitku považoval pouze výhradu vztahující se k právní kvalifikaci, totiž že se mohlo jednat nejvýše o přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Poškozený ovšem neměl žádnou možnost obnovení své moci nad vozidlem, obviněný s ním disponoval po několik dní a dispozice oprávněného vlastníka byla opět založena až zásahem Policie ČR. Obviněný navíc svým užíváním vozidlo významně poškodil. Právní kvalifikace útoku jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku tak byla namístě.
Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. První z nich je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
Obviněný v odůvodnění svého dovolání především namítl pochybení v procesu dokazování, a to stran jeho rozsahu a dovozených závěrů, nicméně se nejedná o žádnou ze situací zmíněných v předchozím odstavci. Především pokud jde o rozsah dokazování, nebyly sice akceptovány návrhy obviněného na jeho doplnění jednak výslechem svědkyně E. P. a jednak vyšetřením pro posouzení jeho příčetnosti, avšak tyto návrhy soudy výslovně odmítly a svůj postoj odůvodnily (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 395 a dále odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně, jež se v daném ohledu týkalo pouze návrhu na výslech jmenované svědkyně, neboť jiný návrh na doplnění dokazování ve veřejném zasedání obviněný již neuplatnil – č. l. 442). S uvedenými závěry se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožňuje. Pokud jde o výslech E. P., která se měla vyjádřit k nakládání obviněného s vozidlem, je zřejmé, že všechny podstatné faktické okolnosti tohoto jednání byly objasněny a další úkony by byly nutně nadbytečné. Úkony k vyšetření duševního stavu obviněného pak nebyly v konečném důsledku (v odvolacím řízení) navrhovány, takže krajský soud nemohl ve vztahu k jejich posouzení pochybit. Nelze nicméně přehlédnout, že soud prvního stupně k související námitce konstatoval, že z projevů jednání obviněného a z výpovědi svědka R. Š. je zřejmé, že obviněný si byl dobře vědom toho, co dělá a své chování korigoval, tudíž jakékoli podrobnější šetření by bylo rovněž zcela nadbytečné. Žádné důkazy proto zjevně opomenuty nebyly.
Současně ve věci nelze dovodit ani stav extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, který navíc obviněný ani výslovně netvrdil (neuplatnil). Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal, jak již bylo řečeno, žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Uvedené se týká i obviněným zpochybňované škody způsobené odcizením věcí nacházejících se v automobilu Opel. Stran jejich výčtu bylo vycházeno z podkladů poškozeného Z. K. a jejich hodnota byla určena odborným vyjádřením, přičemž takový postup obsahuje zcela logické návaznosti a naopak je prostý jakýchkoli nesouladů.
V daném rozsahu se argumentace obviněného s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.
Pod citovaný dovolací důvod lze nicméně podřadit námitku, jejíž podstatou je tvrzení obviněného, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky přečinu krádeže podle
§205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, ale, zejména s ohledem na subjektivní stránku, pouze znaky přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku.
Přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí tak na cizím majetku větší škodu a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku (když alinea druhá zde nepřipadá v úvahu) potom spáchá, kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu je přechodně používat.
Zásadním momentem, odlišujícím tyto dvě skutkové podstaty, postihující útoky proti majetku, na který také obviněný v dovolání poukázal, je, zda se pachatel předmětu útoku zmocnil za účelem přisvojení nebo přechodného používání. Přechodně věc užívat znamená disponovat s ní dočasně a po relativně krátkou dobu. Jinak by nešlo o užívání přechodné, ale trvalejšího charakteru, které je příznačné pro užívání věci vlastníkem nebo oprávněným držitelem. Užívání věci po delší dobu by tedy bylo nutno považovat již za přisvojení ve smyslu krádeže nebo zpronevěry. Při posuzování trvání „přechodného užívání“ je třeba přihlížet též k povaze a účelu věci. Významná je však nejen doba užívání, ale i způsob, jak se věc vrátí do dispozice vlastníka nebo oprávněného držitele. Pachatel zde musí buď věc poškozenému jakýmkoli způsobem vrátit, nebo ji alespoň zanechat na takovém místě a za takových okolností, že nad ní vlastník nebo oprávněný držitel může snadno obnovit svou moc (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2031).
Jak je zřejmé z učiněných skutkových zjištění, obviněný se zmocnil vozidla Opel a v podstatě po několik dní je užíval. K ukončení zmíněného protiprávního jednání došlo zásahem Policie ČR, která vozidlo nalezla (když obviněný byl zadržen v bezprostředně blízké garáži). V průběhu uvedené doby obviněný neučinil žádné kroky ke kontaktování oprávněného majitele, k navrácení vozidla či alespoň k vytvoření podmínek pro jeho navrácení (vozidlo sice bylo odcizeno i nalezeno v Telči, ale v jiných částech města). Takto stručně shrnutá zjištění poskytují dostatečný podklad pro závěr, že obviněný se vozidla zmocnil proto, aby jej užíval po dobu nikoli jen přechodnou, což značí správnost posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku.
Současně je zřejmé, že obviněný postupoval v průběhu celého skutkového děje zcela cíleně (a nikoli chaoticky, jak tvrdil v dovolání), neboť využil toho, že si povšiml nastartovaného a nehlídaného vozidla (kolem kterého projížděl na kole, jež následně nedaleko skrytě odstavil a vrátil se k vozidlu, s nímž odjel), zmocnil se ho a užíval pro své potřeby a zjevně je nehodlal vrátit, k čemuž neučinil žádné kroky, ač majitele znal. Skutečnost, že obviněný věděl, komu automobil patří, resp. skutečnost, že vozidlo bylo v moment odcizení nezajištěné a nastartované, jak zmiňuje obviněný v dovolání, nicméně nemá na hmotně právní posouzení žádný podstatný vliv. Pro aplikaci §205 tr. zákoníku totiž není rozhodné, zda pachatel zná poškozeného či nikoli, stejně tak, zda, jako v daném případě, byl předmět útoku pro pachatele dosažitelný snadněji či s obtížemi [byť v některých případech tomu může být jinak – srov. zejména §205 odst. 1 písm. a), b) a d) tr. zákoníku].
Nejvyšší soud doplňuje, že odlišné stanovisko není možné dovodit ani z obviněným zmiňované soudní praxe. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 350/2006-I., bylo skutečně konstatováno, že pro rozlišení, zda jednání pachatele, který neoprávněně nakládá s cizí věcí, které se zmocní, právně kvalifikovat jak trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku nebo trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba pečlivě hodnotit intenzitu jednání obviněného vůči předmětu útoku. Teprve za předpokladu, že dosáhla stupně, který by bylo možné hodnotit jako přisvojení si cizí věci a kterým došlo k výraznému ztížení možnosti obnovení dispozičního práva vlastníka k věci, lze posoudit skutek jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku. Uvedený závěr byl nicméně vysloven při hodnocení situace, v níž se pachatelé sice rovněž (jako v nyní posuzované věci) zmocnili nastartovaného vozidla, kterým ovšem přejeli vzdálenost cca 700 m, kde ho nechali zaparkované. Taková zjištění dostatečně intenzivní zásah pachatelů vůči předmětu útoku nedokládala. Situace ve věci obviněného V. C. je ovšem zřetelně jiná, jak již bylo popsáno výše.
Zásadnější relevanci potom nemá ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1968, sp. zn. 7 Tz 28/1968, publikovaný pod č. 62/1968 Sb. rozh. tr., podle kterého nelze-li v trestním řízení prokázat subjektivní stránku trestného činu proto, že rozpoznávací nebo určovací schopnost obviněného byla v době činu potlačena, avšak obviněný přitom byl ve smyslu §12 odst. 2 tr. zák. odpovědný za spáchání činu, je nutno čin kvalifikovat pouze podle znaků objektivní stránky trestného činu. Jsou-li však tyto znaky shodné u více trestných činů (např. u trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. a u trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák.), uzná soud obviněného vinným podle tohoto ustanovení trestního zákona, které je pro obviněného nejpříznivější. Ani uvedený závěr totiž v nyní posuzované věci nemá místo, neboť se vztahoval k posouzení útoku pachatele, jenž v silné opilosti odtlačil cizí motocykl do sousední městské části, přičemž nebylo jednoznačně zřejmé, jak s ním mělo být dále nakládáno. Za takových okolností, při nezjištění skutkových podkladů pro dovození záměru pachatele zmocnit se motocyklu na trvalejší dobu, bylo namístě dovodit jeho subjektivní stránku pouze k přechodnému užívání. Taková pochybnost však ve věci obviněného nevznikla.
V právním posouzení skutku jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku (když ostatní uplatněné kvalifikace obviněný nezpochybnil a nebylo tak možné se jimi s ohledem na §265i odst. 3 tr. ř. zaobírat) proto Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení.
Obviněný své dovolání rovněž opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž je dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Žádné konkrétní pochybení Krajského soudu v Brně či před ním okresního soudu, které by mělo takový charakter, tedy jehož podstatou by byla neúplnost či dokonce absence některého z výroků, však obviněný v dovolání neoznačil. Ani v daném ohledu tak nebylo možné dovolání přisvědčit.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou z části podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, v části zbylé je nelze shledat opodstatněnými. Proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel