ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.425.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 425/2020-1132
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 28. 4. 2020 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného I. P., nar. XY, Ukrajina, státního občana Ukrajiny, trvale bytem XY, Ukrajina, v České republice pobývajícího jako turista, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 2 To 77/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 3/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 49 T 3/2019, byl obviněný I. P. uznán vinným pod bodem ad 1. zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem ad 2. a), b) pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to by odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl k jeho výkonu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Obviněný se trestných činů dopustil tím, že v „ ad 1. přesně nezjištěné době dne 5. 3. 2018 kolem 22:00 hodin v Praze 5 - Řeporyjích poblíž ulice XY, na vyšlapané pěšině přilehlé louky, zaútočil na pošk. M. F., nar. XY, která se tudy vracela do místa svého přechodného bydliště, a to s úmyslem vykonat na ní soulož, kdy nejprve do poškozené poté, co kolem ní přešel, zezadu prudce vrazil, v důsledku čehož poškozená upadla břichem na zem, a poté, co se rychle převrátila na záda a počala se bránit, a to tak, že jej odstrkávala rukama a prosila, aby ji pustil, poškozenou zalehl svým tělem, vyzul jí levou botu, a počal ji vysvlékat, přičemž ji osahával na zadku a zasouval prsty do konečníku, kdy vzhledem k tomu, že poškozená se počala důrazněji bránit, opakovaně ji udeřil rukou do hlavy, hrudníku a břicha, a poté, co poškozená upadla do bezvědomí způsobeného tím, že obžalovaný při svlékání poškozené zatáhl zip u kožichu, který měla na sobě, těsně k jejímu krku, v důsledku čehož se poškozená počala dusit a ztratila vědomí, poškozené svlékl kalhoty včetně spodních kalhotek a vykonal na ní vaginální pohlavní styk včetně ejakulace do pochvy poškozené, a poté z místa činu uprchl, přičemž poškozená v důsledku shora uvedeného jednání obžalovaného utrpěla pohmoždění hlavy, a to podkožní krevní výrony a oděrky v obličeji, zadní fixaci levého ramenního kloubu, kožní oděrky na zádech, levé hýždi, břiše a na dolních končetinách a drobnou trhlinu v oblasti konečníku, kdy v příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného se dále u poškozené M. F. rozvinula posttraumatická stresová porucha dosahující intenzity těžké újmy na zdraví projevující se u poškozené vyhýbavým chováním, vytěsňováním, hypervigilitou a zvýšenou úlekovou reaktivitou, kdy shora uvedené obtíže omezovaly poškozenou v jejím obvyklém způsobu života a přetrvávají do současné doby, ad 2. a) v přesně nezjištěné době, dne 5. 8. 2018 kolem 22:40 hodin, v Praze 6, poté, co s cílem se sexuálně uspokojit, sledoval pošk. L. S., nar. XY, ze stanice metra XY, kde oba vystoupili z vlakové soupravy, až do ulice XY, a to s úmyslem vykonat na ní soulož, kdy poškozenou, která si jej povšimla a začala mít z něj obavy, a proto vytáhla z batohu mobilní telefon s úmyslem zatelefonovat svému otci, aby jí přišel naproti, uchopil na rozhraní křižovatky ulic XY a XY zezadu oběma rukama a srazil ji před zde zaparkované vozidlo, kdy následně poškozenou, která po pádu ležela na břiše, zalehl svým tělem, a hodlal na ní vykonat soulož, nebo orální či anální pohlavní styk, a protože poškozená se pokoušela křičet o pomoc, strčil poškozené ve snaze ji umlčet své prsty do jejích úst, čehož poškozená využila a kousla jej do prstu, přičemž obžalovaný následně, vzhledem k tomu, že byl vyrušen osobami reagujícími na volání poškozené o pomoc, z místa činu uprchl, b) v přesně nezjištěné době, v nočních hodinách od 23:57 hodin dne 5. 8. 2018 do 00:10 hodin dne 6. 8. 2018, v Praze 5, poté, co ve stanici metra XY vystoupil z vlakové soupravy společně s pošk. H. K., nar. XY, sledoval poškozenou s cílem se sexuálně uspokojit až do místa jejího přechodného bydliště – do ulice XY, Praha 5 – Stodůlky, kdy následně, přibližně deset metrů od vchodu do domu č. XY, poté, co poškozená zpozorovala jeho stín a otočila se, chytil poškozenou jednou rukou za ramena a druhou za ústa a strhl ji na zem, kdy poškozená dopadla na záda, čehož využil, a zalehl ji svým tělem, a zatímco jí držel ruku na ústech ve snaze ji umlčet, druhou rukou se jí pokoušel rozvázat látkový opasek na kalhotách s úmyslem vykonat na ní soulož, nebo orální či anální pohlavní styk, přičemž ji současně osahával přes oděv v rozkroku, čemuž se poškozená bránila tím, že se jej opakovaně pokoušela rukama udeřit do hlavy a následně jej kousla do ruky, kterou jí držel na ústech, přičemž se jí podařilo volat o pomoc, na což obžalovaný reagoval tím, že ji opakovaně udeřil rukou do obličeje, v důsledku čehož poškozená začala krvácet z nosu, přičemž obviněný následně, vzhledem k tomu, že byl vyrušen osobami reagujícími na volání poškozené o pomoc, z místa činu uprchl.“
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 2 To 77/2019, odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný I. P. prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání. Proti výroku o vině a proti výroku o trestu podal dovolání z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Současně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolání podal rovněž z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále konkrétně namítal pod bodem III. ke skutku vůči H. K., že popis, který podal svědek T. Ch. L. byl příliš obecný a podle obviněného ho vůbec neztotožnil. Obviněný poukázal na body 36. a 37. rozsudku nalézacího soudu, kde tento svědek uvádí, že útočníka moc neviděl, protože byla tma. Ani svědkyně D. K. pachatele nepopsala (body 38. a 39. rozsudku). Stejně tak podle obviněného ho nepopsali ani svědek J. S. a I. S. Sama poškozená při rekognici uvedla, že na 60 % byl útočníkem on, což však podle obviněného není důkazem jeho viny. Ani skutečnost, že byl zadržen 1,6 km od místa činu, neprokazuje jeho vinu. Podle názoru obviněného ani nebylo prokázáno, že by DNA na místě činu bylo jeho. Skutečnost, že vystupoval z metra na stanici XY, nepotvrzuje, že by měl útočit na H. K. Dále obviněný poznamenal, že byl ovlivněn alkoholem, když dechová zkouška provedená dne 6. 8. 2018 v 01:28 vykazuje 1,46 promile a podle obviněného tedy v době 23:57 bylo množství alkoholu jistě mnohem vyšší. Podle obviněného na základě těchto pochybností nelze dovodit závěr o jeho vině ohledně H. K. Poukázal proto na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vznesl námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Rovněž poukázal na porušení zásady „in dubio pro reo“ ve vztahu ke skutku vůči H. K. Ve vztahu k této poškozené namítl naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Uvedl, že nepřímé důkazy netvoří v jeho případě u tohoto skutku ucelený řetězec, na základě něhož by mohl být bez jakýchkoli pochybností uznán vinným. Pod bodem IV. uplatnil námitky ke skutku vůči poškozené L. S. Poukázal na to, že svědkyně O. P. uvedla, že útočník byl oblečen do béžových bermud, ve kterých však nebyl policií zadržen a svědkyně ho tak neztotožnila. Svědek J. S. útočníka vůbec neviděl. Svědkyně H. sice popsala oblečení útočníka, do tváře mu však neviděla. Svědek R. K. také ne. Svědectvím těchto svědků nelze podle obviněného prokázat jeho vinu. Poškozená L. S. ho sice u rekognice označila jako pachatele, avšak podle obviněného z celého protokolu o rekognici nevyplývá, že by tvrzení poškozené bylo postaveno najisto. Obviněný poukázal na to, že na šedém tričku poškozené nebyla v odborném vyjádření nalezena pachová stopa obviněného a tento důkaz je třeba hodnotit k jeho dobru. Rovněž z kamerových záznamů nelze podle obviněného dovodit, že by se dopustil útoku na tuto poškozenou. Obviněný dále uvedl, že v místě činu nebyl zjištěn telekomunikační provoz z čísel, která on používal, což podle něj vyvrací, že by byl na místě činu. Ve vztahu k této poškozené tedy uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vznesl námitku extrémního nesouladu. Rovněž poukázal na porušení zásady „in dubio pro reo“ a naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Dodal, že nepřímé důkazy netvoří v jeho případě u tohoto skutku ucelený řetězec, na základě něhož by mohl být bez jakýchkoli pochybností uznán vinným. Pod bodem V. uplatnil námitky ke skutku vůči poškozené M. F., když podle jeho názoru není vyloučeno, že ke vzniku těžké újmy na zdraví nedošlo, proto se domnívá, že jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pod bodem VI. obviněný brojil proti zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Nesouhlasí se závěrem soudů, že v jeho případě nejsou splněny podmínky pro zařazení do věznice jiného typu podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný poukázal na to, že není osobou s kriminální minulostí a je ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé. Domnívá se, že splňuje všechna hlediska (která citoval z komentáře trestního zákoníku) pro zařazení do věznice s ostrahou, přesto byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zařazení do tohoto typu věznice považuje obviněný za likvidační při konfrontaci s ostatními vězni. Navrhl proto, aby byl přeřazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 3 tr. zákoníku.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 49 T 3/2019, a nesouhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
6. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ty podle státního zástupce tomuto dovolacímu důvodu vůbec neodpovídají. Obviněný neuplatnil žádné argumenty směřující k tomu, že by proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Pokud jde o námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., také podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno a obviněný se snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů. Podle státního zástupce nelze ve věci shledat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze podle něj konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností. Pokud jde o námitku „nevyloučení nezpůsobení těžké újmy na zdraví“ poškozené M. F., obviněný nenabízí žádnou argumentaci, pro kterou by měly být závěry nalézacího soudu v tomto směru chybné. Podle státního zástupce soud při vyvození závěru o tomto těžším následku jednání obviněného, tvořícím kvalifikační moment podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, ale i z důkazů dalších jako byla svědecká výpověď samotné poškozené, lékařské zprávy k její osobě atd. K námitce obviněného týkající se nesprávnosti zařazení jeho osoby pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou státní zástupce uvedl, že tu lze podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o námitku tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Posouzení, v kterém typu věznice bude působení na pachatele lépe zaručeno, záleží podle státního zástupce na volné úvaze soudu. Soudy nepochybily, pokud obviněného, coby pachatele zvlášť závažného zločinu, kterému byl uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osm let, zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle státního zástupce nebyl důvod zařadit jej do jiného, mírnějšího typu věznice. Protože nejsou naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. nemůže být naplněn podle názoru státního zástupce ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Na závěr státní zástupce poukázal na skutečnost, že obviněný proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 49 T 3/2019, podal odvolání výslovně pouze proti výroku o trestu, zatímco proti výroku o vině v rámci řádného opravného prostředku ani fakticky nic nenamítal. Státní zástupce uvedl, že směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Za stavu, kdy se druhostupňový Vrchní soud v Praze výrokem o vině z rozsudku prvoinstančního soudu nezabýval a ani zabývat nemohl, jsou podle státního zástupce dovolací námitky týkající se výroku o vině obviněného nepřípustné. Jako uplatněnému dovolacímu důvodu relevantní lze podle státního zástupce označit pouze námitku dotýkající se zařazení do typu věznice, která je však podle něj zjevně neopodstatněná.
7. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III
8. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.
9. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný shora uvedený dovolací důvod pouze slovně odcitoval, aniž by blíže specifikoval, v čem jej spatřuje.
10. Nejvyšší soud proto považuje za potřebné uvést, že tento dovolací důvod může spočívat ve třech okolnostech. Jednak že řádný opravný prostředek byl zamítnut bez meritorního přezkoumání napadeného rozhodnutí z formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Dalším důvodem je, že odvolání by bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (ve smyslu §254 odst. 4 tr. ř.). Konečně třetím důvodem může být, že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou předchozí dva důvody, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
11. V případě obviněného bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 2 To 77/2019, jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo možné uplatnit toliko v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení předcházející napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
12. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , který je dán, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tak je tomu ale jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) či §314p odst. 3 písm. c) nebo §314r odst. 5 tr. ř,. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2. Tento dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 4 nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (ŠÁMAL Pavel, PÚRY František. §265b. In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, NOVOTNÁ Jaroslava, PÚRY František, RŮŽIČKA Miroslav, ŘÍHA Jiří, ŠÁMALOVÁ Milada, ŠKVAIN Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013).
13. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. u skutků pod body ad 2. a), b) s tím, že podle něj byla v jeho případě porušena zásada presumpce neviny, když obviněný trvá na tom, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, nelze tyto námitky podřadit pod uplatněný dovolací důvod týkající se nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné námitky obviněný k tomuto dovolacímu důvodu neuvedl. Tento dovolací důvod tak nebyl právně relevantně uplatněn.
14. Obviněný ve svém dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
15. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
18. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
19. Uvedený dovolací důvod spatřuje obviněný v podstatě v tom, že u jednání pod body ad 2. a), b) po vlastním rozboru provedených důkazů (domnívá se, že žádný ze svědků ani samy poškozené ho v podstatě na jisto neztotožnili jako pachatele a nepřímé důkazy podle něho netvoří ucelený řetězec, který by bez jakýchkoli pochybností svědčil o jeho vině) dochází k závěru o nemožnosti učinit závěr o jeho vině. Obviněný má za to, že mu jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána a namítá nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Takto měl být porušen princip presumpce neviny a měla být v jeho případě aplikována zásada „in dubio pro reo“. Obviněný namítá u skutků pod bodem ad 2. a), b) existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněným skutkovým zjištěním. Ve vztahu ke skutku ad 1. stručně dává ke zvážení, zda by skutek vůči poškozené M. F. neměl být posouzen pouze podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když podle jeho názoru „není vyloučeno, že ke způsobení těžké újmy na zdraví nedošlo“. Tyto své námitky však již dále nerozvádí. Dalšími námitkami v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojil proti závěru nalézacího soudu, že nejsou v jeho případě splněny podmínky pro zařazení do věznice jiného typu podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Navrhuje, aby byl podle tohoto ustanovení přeřazen do věznice s ostrahou. Obviněný v této souvislosti poukázal na to, že není osobou s kriminální minulostí a ve výkonu trestu odnětí svobody se nachází poprvé. Zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou má být pro něj v konfrontaci s ostatními vězni likvidační.
20. Nejvyšší soud shledal, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá, resp. jako relevantní lze hodnotit toliko námitku, kterou obviněný brojil proti způsobu výkonu jemu uloženého trestu, a to ve věznici se zvýšenou ostrahou, když podle názoru obviněného jsou splněny podmínky pro aplikaci §56 odst. 3 tr. ř. pro jeho zařazení do jiného typu věznice, neboť pouze tato námitka je součástí výroku o trestu, který Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněného přezkoumával. Ostatní námitky týkající se výroku o vině je nutno odmítnout jako námitky nepřípustné.
21. Při posouzení otázky přípustnosti námitek bylo třeba vyjít z obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť je z něj zřejmé, že obviněný coby odvolatel modifikoval rozsah napadení rozsudku soudu prvního stupně a své odvolání zaměřil toliko do výroku o trestu (č. l. 999 tr. spisu). Toto zjištění plyne jak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 5.), tak z protokolu o veřejném zasedání o odvolání ze dne 19. 9. 2019 na č. l. 1024. V něm tehdejší obhájce obviněného JUDr. P. Novotný při přednesu odvolání uvedl, že odkazuje na písemné vyhotovení odvolání, které „směřuje do výroku o trestu“. Obviněný podle obsahu odvolání vinu nepopíral, na události si nepamatuje, jednání lituje a vzhledem k trestu vyhoštění na dobu neurčitou, považuje trest odnětí svobody na 9 let za nepřiměřeně přísný. Navrhl, aby odvolací soud zrušil výrok o trestu a uložil obviněnému trest odnětí svobody při spodní hranici zákonné sazby při současném uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
22. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (bod 6.) uvedl, že „přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku, proti němuž bylo obžalovaným podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad“. Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 7.) je patrné, že nad rámec povinnosti odvolací soud konstatoval správnost řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, jakož i správnost a úplnost skutkových zjištění. S argumentací soudu prvního stupně se ztotožnil a v podrobnostech na ní odkázal. Uzavřel, že jako správnou a odpovídající shledal také právní kvalifikaci jednání obviněného. Pod bodem 8. následně hodnotil odvoláním napadený výrok o trestu. Rozsah přezkoumání napadeného rozsudku odvolacím soudem je zcela zřejmý.
23. Skutečnost, že se nad rámec nezbytného, odvolací soud vyslovil i k výroku o vině, který nepřezkoumával a jak zjistil soud dovolací, ani neměl důvod přezkoumávat (odvolací argumentace obviněného důvod aplikace §254 odst. 2 tr. ř. nezaložila), nemění nic na posouzení otázky přípustnosti části dovolání, kterou je třeba vyložit ve smyslu právního závěru, který byl zaujat v rozhodnutí publikovaném pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. V něm Nejvyšší soud vyložil, že „jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“ (přiměřeně viz také rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 383/2019, sp. zn. 3 Tdo 864/2017) .
24. Taková situace nastala i v případě obviněného. Ten na základě projevu vůle před odvolacím soudem omezil své odvolání jen na výrok o trestu a pouze tento výrok byl odvolacím soudem přezkoumán. Dovolací námitky obviněného týkající se výroku o vině, tak Nejvyšší soud shledal s ohledem na výše uvedené nepřípustnými.
25. Zcela nad rámec dovolání , lze stručně uvést, že námitky obviněného týkající se výroku o vině by nemohly být posouzeny jako důvodné, ani pokud by se Nejvyšší soud těmito námitkami zabýval, neboť je zřejmé, že obviněný námitkami, že jeho vina u jednání pod bodem ad 2. a), b) nebyla dostatečně prokázána a že u skutku pod bodem ad 1. nebyl dostatečně prokázán vznik těžké újmy na zdraví poškozené, popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že by námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly, neboť se netýkají aplikace hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy, nemají hmotně právní povahu, týkají se postupu soudů při dokazování, při hodnocení důkazů a při zjišťování skutkového stavu. Jde o námitky skutkové povahy, které se týkají aplikace procesního práva (trestního řádu), což nekoresponduje s tím, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v porušení hmotného práva.
26. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také vrchní soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ v obsáhlém dokazování, především ve výpovědích svědků, poškozených, řadě znaleckých posudků vypracovaných ve věci, protokolech o ohledání místa činu, kamerových záznamech a dalších důkazech, které soudy hodnotily v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Zcela důvodně pak dospěly k závěru o vině obviněného. Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny.
27. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů plyne, že tyto neměly žádné pochybnosti stran skutkových zjištění. Nemohl by se tudíž v jejich rozhodování uplatnit obviněným odkazovaný princip presumpce neviny zakotvený v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. zásada in dubio pro reo , která je důsledkem prvně zmíněného principu. Protože o skutkových zjištěních soudů a jimi dovozené právní kvalifikaci jednání obviněného nevznikají pochybnosti, lze na uvedené pasáže odkázat s tím, že dovolací argumentace obviněného nepřinesla nic nového, co by odůvodňovalo přijetí jiných závěrů.
28. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
29. Jak již bylo uvedeno výše, shledal Nejvyšší soud tyto námitky nepřípustnými.
30. Obviněný v dovolání dále namítl, že měl být pro výkon trestu odnětí svobody zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice mírnějšího typu. Brojil proti zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou především poukazem na svou předchozí bezúhonnost. Takovou námitku lze podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jde o námitku tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1088/2015). Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku může soud zařadit pachatele do věznice jiného typu, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude působení na něj, aby vedl řádný život, v jiném typu věznice lépe zaručeno. Případná aplikace ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku dává soudu možnost zařadit pachatele trestného činu do jiného typu věznice, než by odpovídalo kritériím stanoveným podle odstavce druhého. Soud tak může odstranit případné „tvrdosti“ (či naopak „měkkosti“) při zařazování do různých typů věznic s ohledem na závažnost spáchaného trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele, a to v těch v případech, že působení na pachatele, aby vedl řádný život, bude v jiném typu věznice lépe zaručeno. Posouzení, ve kterém typu věznice bude působení na pachatele, aby vedl řádný život, lépe zaručeno, záleží na volné úvaze soudu. Nejvyšší soud shledal, že oba soudy se touto otázkou podrobně a dostatečně zabývaly (body 112. – 117. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; bod 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) a ve svých rozhodnutích uvedly, jakými úvahami výši trestu, jakož i zařazení obviněného do daného typu věznice odůvodnily. Správně nepřehlédly, že v posuzovaném případě šlo především o promyšlené plánované „predátorské“ útoky obviněného vůči ženám za účelem uspokojení jeho potřeb. Obviněný si fyzicky slabší oběti vyhlédl a v příhodné chvíli je napadl. V jednom případě znásilnění dokonal a ve dvou případech se o znásilnění pokusil (dvěma po sobě jdoucími útoky, které na sebe bezprostředně navazovaly). Jde přitom nepochybně o zavrženíhodnou trestnou činnost s velmi vysokou společenskou škodlivostí. Obviněnému tak byl ukládán úhrnný trest odnětí svobody, a to těsně nad polovinou zákonem stanovené trestní sazby. Pro zařazení do typu věznice vyšel nalézací soud zcela důvodně z ustanovení §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, které obsahuje výčet okolností, na jejichž základě je pachatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V případě obžalovaného je touto okolností výše trestu (je-li uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osm let, je pachatel zpravidla zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou). Podmínky pro zařazení obžalovaného pro výkon trestu do věznice jiného typu, předpokládané v ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku, soud neshledal a Nejvyšší soud nemá důvod na těchto závěrech cokoli měnit. Skutečnost, že obviněný nemá kriminální minulost, nemůže být sama o sobě důvodem pro zařazení obviněného do mírnějšího typu věznice. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.
31. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného jsou z části nepřípustné a námitky, které obviněný směřoval proti výroku o trestu, jsou zjevně neopodstatněné. Protože nejsou naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. nemůže být naplněn ani obsahově navazující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl takto v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu