ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.506.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 506/2020-1386
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 5. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. J. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 67 To 216/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 100/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 3. 2017, č. j. 14 T 100/2015-1141, byl obviněný uznán vinným přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §329 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v celkové výměře 150 000 Kč a pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Kromě toho mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce ve služebním a zaměstnaneckém poměru u bezpečnostních sborů a obecní policie na pět let. Na straně druhé byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém obžaloba spatřovala přečin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných K. K. a M. S.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů v podstatě tím, že poté, co obvinění K. K. a M. S. s vědomím, že obviněný je příslušníkem Policie ČR služebně zařazený na službě kriminální policie a vyšetřování a v rámci své pravomoci může zjišťovat údaje z policejních databází, jej dne 17. 2. 2015 nejdříve telefonicky a poté i osobně v Praze 8 a v Praze 3 požádali o provedení lustrací motorových vozidel, která pocházela z jejich trestné činnosti, a o kterých se domnívali, že jejich nelegální původ je znám orgánu Policie ČR, který v té době prověřoval jejich skutky posouzené jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a dne 16. 2. 2015 začal se zajišťováním zájmových vozidel. Následně obviněný, který byl obeznámen s tím, že tato vozidla mají souvislost s prověřovanou trestnou činností obviněných K. K. a M. S., dne 17. 2. 2015 na svém pracovišti v budově OŘP Praha III v Praze 3, pověřil svého podřízeného R. M. provedením lustrací vozidel, jejichž registrační značky mu sdělila obviněná K. K., v policejním systému Pátrání po motorových vozidlech (dále jen „PATRMV“), což tento učinil v době od 11:56:22 hod. do 13:24:10 hod. a zjistil, že tři z těchto vozidel jsou v pátrání Policie ČR. Tuto informaci sdělil obviněnému a ten ji nejdříve telefonicky a poté osobně před svým pracovištěm obratem předal obviněným K. K. a M. S. a doporučil jim, aby tato vozidla ukryli před policií, což nestihli jen díky opatřením přijatým policejním orgánem, který všechna zbývající zájmová vozidla neprodleně zajistil, a tím současně opatřil stěžejní důkaz v trestním řízení, které vedl proti K. K. a M. S., který by byl v případě úspěšného ukrytí vozidel jmenovanými odstraněn. Celková hodnota pěti vozidel, která v té době ještě nebyla zajištěna a která se obvinění K. K. a M. S. na radu obviněného mohli pokusit ukrýt před orgány Policie ČR, přitom činila 348 900 Kč. Obviněný tím ve prospěch soukromých osob zneužil svého postavení vedoucího pracovníka 6. oddělení obecné kriminality SKPV OŘP Praha III a možnosti svého podřízeného vstupovat do databáze Policie ČR PATRMV, přičemž tímto jednal v rozporu s §2 a 115 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, §45 odst. 1 písm. a), b), c) ve spojení s §46 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků ozbrojených sborů a současně postupoval v rozporu s článkem 1 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168 ze dne 31. 12. 2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli všichni tři obvinění odvoláními, z jejichž podnětu ohledně všech tří obviněných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 67 To 216/2017-1323, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestech a nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného R. J. odsoudil podle §329 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří a půl roku, dále mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce ve služebním a zaměstnaneckém poměru u bezpečnostních sborů a obecní policie na pět let. Uvedeným rozsudkem rozhodl též o trestu obviněných K. K. a M. S.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný R. J. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry a skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Odvolací soud měl zrušit rozsudek soudu prvního stupně, protože ten porušil pravidla hodnocení důkazů. Nevycházel z provedených důkazů, ale vytvářel spekulace, které poté převzal a rozvedl soud druhého stupně. Nebylo prokázáno, že by věděl, že předmětná vozidla pocházejí z nelegální činnosti. Dále poukázal i na další skutečnosti ohledně jeho participace na projednávaném skutku, přičemž shledává v nich nejasnosti, kvůli kterým měl odvolací soud zrušit rozsudek soudu prvního stupně a uložit mu, aby doplnil dokazování. Ze skutkových zjištění měly být vyloučeny odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu z důvodu jejich nepoužitelnosti. Je si sice vědom toho, že není osobou ve smyslu §88 odst. 2 tr. ř., avšak má práva dané §214 tr. ř., kterých využil a proti použitelnosti těchto důkazů vznášel námitky. Soudy obou stupňů se s jeho námitkami vypořádaly zcela nedostatečně a příkazy k odposlechu ani nepřezkoumaly. S odkazem na judikaturu spatřuje nezákonnost odposlechů v tom, že informace o tom, že se odposlouchávané osoby dopouští trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, byly zjištěny až z těchto odposlechů, přičemž do té doby neexistoval žádný relevantní důkaz a závěry o páchání trestné činnosti byly založeny na spekulaci. V této souvislosti poukázal na výslech svědka P. J. V průběhu řízení rozporoval i možnost užití těchto odposlechů v řízení vedeném proti němu, když v dané věci nedal s odposlechem souhlas a nebylo proti němu ani vedeno trestní stíhání. Přitom pouze na základě tohoto odposlechu bylo zahájeno jeho trestní stíhání.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil k dovolání obviněného a uvedl, že jeho námitky stran rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ani pod jiný dovolací důvod, neboť fakticky míří do oblasti hodnocení důkazů a skutkových zjištění. K takovým výhradám je možno v dovolacím řízení přihlížet pouze ve výjimečných případech, a to především v případě existence extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí, avšak zdůraznil, že žádné takové v dotčených rozhodnutích neshledává. Soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., jejich rozhodnutí splňují požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a jsou plně přezkoumatelná. K druhé skupině námitek ohledně nesprávné realizace důkazního řízení konstatoval, že ani tyto nemohou být podřazeny pod uplatněný dovolací důvod, neboť nemají hmotně právní povahu. Tyto námitky nejsou ani opodstatněné, neboť příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu netrpí žádným deficitem, natož vadou, která by zasahovala do základních práv obviněného, neboť byly splněny podmínky podle §88 tr. ř., a to včetně nezbytné právní kvalifikace deliktu a řádného odůvodnění. Obviněným označené důkazy nejsou nezákonné a mohly být použity v trestním řízení. K této námitce se již správně a dostatečně vyjádřily soudy obou stupňů.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací námitky obviněného, které směřují proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jsou námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soudy obou stupňů řídily, v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Soud prvního stupně navíc v rámci odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně rozvedl, jak předmětné důkazy hodnotil a rovněž řádně odůvodnil, jakými důkazy byla vyvrácena obhajoba obviněného (viz str. 5-14 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud jeho závěry potvrdil (viz str. 8-9 odst. 22-23 rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud se s nimi rovněž ztotožnil.
Dále pak není s to uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit ani námitka obviněného ohledně nezákonnosti provedených odposlechů, které byly jedním z důkazů o jeho vině. Nad rámec obsahu uplatněného dovolacího důvodu však s ohledem na ústavně právní rovinu této námitky Nejvyšší soud pokládá za důležité doplnit, že odposlechy byly v trestním řízení pořízeny a použity zcela v souladu s §88 tr. ř. Orgány činné v trestním řízení přitom zjevně měly poznatky, které odůvodňovaly podezření obviněných ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti již v době příkazů k odposlechu a nenastala tak obviněným tvrzená situace, že by tyto příkazy nebyly odůvodněny, a že by teprve těmito odposlechy bylo zjišťováno, že je páchána trestná činnost. Navíc je namístě zdůraznit, že obviněný tuto námitku uplatňoval již v řízení před soudem prvního i druhého stupně, přičemž soudy obou stupňů se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí zcela dostatečně vypořádaly (viz str. 14 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9-10 odst. 24-26 rozsudku soudu druhého stupně), Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožnil a pro stručnost na ni dále odkazuje. Vzhledem k tomu, že byly odposlechy nařízeny a provedeny zcela v souladu se zákonem, Nejvyšší soud neshledal při použití odposlechů jako důkazu v nyní projednávané trestní věci namítaný rozpor se zákonem, ani se základními právy obviněného, a postup soudů je tak namístě hodnotit jako zákonný a správný. Navíc lze poznamenat, že se nejedná o jediný usvědčující důkaz, na základě kterého soudy dospěly k závěru o vině obviněného. Lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud ve věci neshledal obviněným namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a ani žádné jiné porušení práva na spravedlivý proces, a proto zde nebylo důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 3. 10. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 6. 5. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu