ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.720.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 720/2020-839
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného V. O. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 3 To 450/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 42/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. O. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 9. 2019, č. j. 2 T 42/2019-681, byl obviněný V. O. shledán v bodech 1., 2. a 5. vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a dále dvěma přečiny ohrožování výchovy dítěte, a to v bodě 3. podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a v bodě 4. podle §201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. a), b), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za přečin uvedený v bodě 3. a sbíhající se trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §212 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 rok, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti. Za zbývající trestné činy, kterými byl shledán vinným zmíněným rozsudkem, byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné Z. K. a podle §228 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že
1. v XY, okres XY, od září 2009 do 31. 7. 2016 zneužíval svého otcovského vlivu na svého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, kdy syna přiměl předstírat podstatně horší zdravotní stav, než jaký odpovídal skutečnosti, a v tomto smyslu také nepravdivě popisoval zdravotní stav AAAAA, obojí zejména při návštěvách u lékařů, čímž dosáhl toho, že nejprve Městský úřad Rosice a poté i Úřad práce České republiky přiznaly AAAAA příspěvek na péči a příspěvek na mobilitu. Příspěvek na péči mu byl přiznán v rozsahu odpovídajícím stupňům I (lehká závislost), III (těžká závislost) a IV (úplná závislost) podle §8 odst. 1 písm. a), c), d) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), a to ve výši od 3 000 Kč měsíčně do 14 000 Kč měsíčně. Příspěvek na mobilitu byl přiznán ve výši 400 Kč měsíčně. Obviněný si přitom byl vědom, že zdravotní stav jeho syna neodpovídá těmto stupňům závislosti a za uvedené období tak na příspěvku na péči neoprávněně získal 878 000 Kč, na příspěvku na mobilitu 21 600 Kč, celkem tedy neoprávněně pobíral příspěvky ve výši 899 600 Kč;
2. v XY, okres XY, od března 2008 do 30. 6. 2014 společně se spoluobviněnou Z. K. zneužívali svého rodičovského vlivu na svého syna BBBBB (pseudonym), nar. XY, kdy syna přiměli předstírat podstatně horší zdravotní stav, než jaký odpovídal skutečnosti, a v tomto smyslu také nepravdivě popisovali zdravotní stav BBBBB, obojí zejména při návštěvách u lékařů, čímž dosáhli toho, že Městský úřad Rosice a poté i Úřad práce České republiky přiznaly BBBBB příspěvek na péči a příspěvek na mobilitu. Příspěvek na péči mu byl přiznán od března 2008 do 31. 8. 2013 v rozsahu odpovídajícím stupňům III (těžká závislost) a IV (úplná závislost) podle §8 odst. 1 písm. c), d) zákona o sociálních službách, a to ve výši od 9 000 Kč měsíčně do 14 000 Kč měsíčně. Příspěvek na mobilitu mu byl přiznán od března 2008 do 30. 6. 2014 ve výši 400 Kč měsíčně. Obvinění si přitom byli vědomi, že zdravotní stav jejich syna neodpovídá těmto stupňům závislosti a takto za uvedené období na příspěvku na péči neoprávněně získali 718 000 Kč a na příspěvku na mobilitu 12 000, celkem tedy neoprávněně pobírali příspěvky ve výši 730 000 Kč;
3. společně se spoluobviněnou Z. K. v XY, okres XY, nejméně od září 2012 do června 2013 v místě svého tehdejšího bydliště závažným způsobem narušovali výchovu a zdravý vývoj syna BBBBB, nar. XY, zejména tím, že předstírali závažnou duševní poruchu u svého syna, a to těžkou mentální retardaci, čímž mu zabránili v povinné školní docházce a v rozvíjení jeho vrozených schopností ve škole, která mu byla jinak určena, neboť BBBBB zahájil školní docházku ve školách specializovaných na práci s těžce s postiženými dětmi, čemuž odpovídal i průběh vzdělávání, a ani tuto školní docházku neplnil v doporučeném rozsahu, neboť měl časté absence, které byly omlouvány s odkazem na jeho špatný zdravotní stav jeho matkou,
4. společně se spoluobviněnou Z. K. v XY, okres XY, v místě svého tehdejšího bydliště a také v místě současného bydliště v XY, okres XY, nejméně od září 2015 do 1. 2. 2016 závažným způsobem narušovali výchovu a zdravý vývoj syna AAAAA, nar. XY, zejména tím, že předstírali závažnou duševní poruchu u svého syna, a to těžkou mentální retardaci, čímž mu zabránili v povinné školní docházce a v rozvíjení jeho vrozených schopností ve škole, která mu byla jinak určena, neboť AAAAA zahájil školní docházku ve školách specializovaných na práci s těžce s postiženými dětmi, čemuž odpovídal i průběh vzdělávání, dále neřešili navzdory doporučením a výzvám lékařů vrozenou oční vadu nezletilého, k jejíž kompenzaci došlo až v rámci řádné školní docházky v Základní škole XY,
5. v XY, okres XY, nejméně od února 2016 do 12. 11. 2018 předstíral u sebe samého podstatně horší zdravotní stav, než jaký odpovídal skutečnosti, zejména při návštěvách u lékařů, čímž dosáhl toho, že Úřad práce České republiky mu přiznal příspěvek na péči a příspěvek na mobilitu. Příspěvek na péči mu byl přiznán v rozsahu odpovídajícím stupni III (těžká závislost) podle §8 odst. 2 písm. c) zákona o sociálních službách, a to od února 2016 do 31. 7. 2016 ve výši 8 000 Kč měsíčně a od 1. 8. 2016 do 31. 8. 2017 ve výši 8 800 Kč. Příspěvek na mobilitu mu byl přiznán ve výši 400 Kč měsíčně, a to od února 2016 do prosince 2017 a od ledna 2018 do 12. 11. 2018 ve výši 550 Kč měsíčně, tak za uvedené období na příspěvku na péči neoprávněně získal 146 160 Kč a na příspěvku na mobilitu 14 150 Kč, celkem tedy pobíral příspěvky ve výši 160 310 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně následně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 2. 2020, č. j. 3 To 450/2019-787, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu a subjektivní stránka všech aplikovaných skutkových podstat. O dávky požádal jako absolvent šesti tříd zvláštní školy tak, jak mu bylo doporučeno. Bylo následně úkolem správního orgánu, aby podle §50 odst. 3 a §52 správního řádu zjistil všechny důležité okolnosti a provedl důkazy potřebné ke zjištění stavu věci. Takto bylo dovozeno, že má nárok na dávky, proto mezi jeho jednáním a nesprávným přiznáním dávek není příčinná souvislosti, neboť jen realizoval své právo požádat stát o pomoc. Až správní rozhodnutí měla za následek vznik škody. Správní orgány přitom musely zjistit, že jednají se slaboduchým klientem s intelektem v mezích střední až těžké retardace. Tvrzení, že taková slaboduchá osoba opakovaně ošálila ošetřující lékaře a úředníky správních orgánů, je nepřijatelné. Podstatným momentem celého děje proto nebyl jeho postup, ale neodpovědný a nejméně nedbalostní výkon pravomoci rozhodujících úředníků. Jejich výpovědi bylo nutné hodnotit při zohlednění skutečnosti, že byli ohroženi trestním postihem pro svůj postup. Vydaná rozhodnutí navíc nebyla zrušena, jsou platná a tvoří právní titul pro vyplacení peněz, proto nemohlo dojít ke vzniku škody. S uvedenou námitkou, uplatněnou již v odvolání, se krajský soud nevypořádal. Pokud jde o subjektivní stránku dovozených skutkových podstat, bylo by mu možné klást za vinu, že zamlčel podstatné skutečnosti, avšak muselo by být prokázáno, že věděl, že jsou podstatné. Vzhledem k jeho slaboduchosti po něm však nebylo možné žádat, aby seznal, co je pro rozhodování podstatné a co nikoli, resp. jak má vypadat výchova synů podle představ státu. Podstatou věci není elementární porušení zákona jako vražda či krádež, u kterých by byl schopen protiprávnost pochopit, ale porušení daleko složitějších zájmů, jejichž ochranu nezajistili ani kvalifikovaní státní úředníci.
5. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265l tr. ř. mu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že obviněný v první části napadl naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Taková argumentace je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, byť obviněný částečně vychází z vlastní představy o skutkovém ději. Výhradě nedostatku příčinného vztahu nicméně nelze přisvědčit, neboť je evidentní, že z trestněprávního hlediska bylo relevantní podmínkou vzniku škodlivého následku podvodné jednání obviněného. Pokud by nejednal tak, jak se stalo, škodlivý následek by nenastal. Jestliže obviněný svaloval vinu na úřední osoby, dodal, že k přiznání dávek došlo právně z důvodu podvodného jednání obviněného, přičemž kdyby tak nečinil, dávky by mu přiznány nebyly. Nezrušení dotčených úředních rozhodnutí potom s ohledem na §9 odst. 1 tr. ř. nemůže trestní odpovědnost obviněného nijak vyloučit. V další části obviněný napadl posouzení subjektivní stránky u všech dovozených deliktů, avšak činil tak na základě tvrzení vlastní verze skutkového děje. Bylo zjištěno, že obviněný si byl plně vědom, že jeho jednání není v souladu s právním řádem a způsob jeho spáchání ani nebyl nijak výrazně komplikovaný. Pokud by obviněný jednal v dobré víře, neměl by současně důvod k úskokům či předstíráním, které soudy bezpečně zjistily.
7. Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, v rámci které uvedl, že vydaná správní rozhodnutí nemohou být hodnocena v rámci předběžných otázek, neboť nejde o posouzení viny, navíc §9 odst. 1 tr. ř. je reziduem socialistického pojetí nadřazenosti trestního práva ostatním odvětvím a je v rozporu se zásadami právního státu. Zopakoval, že pochybení úředních osob nebylo podmíněno jeho protiprávním jednáním, úřední osoby mají svoji odpovědnost a musí být schopné odhalit případné simulování. Stran subjektivní stránky dodal, že je rozumu mdlého a neschopen zjištění, že jeho jednání není v souladu s právním řádem, přesto je jako mentálně retardovaný kriminalizován.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
12. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
13. V podaném mimořádném opravném prostředku obviněný namítal pochybení v právním posouzení svého jednání, a to konkrétně stran objektivní stránky zločinu podvodu a subjektivní stránky všech dovozených trestných činů.
14. Nejvyšší soud k tomu ve stručnosti připomíná, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Objektivní stránka skutkové podstaty každého trestného činu potom obligatorně zahrnuje jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi. Pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, je korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. Pokud jde o zavinění, vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
15. Pokud pak jde o námitky, uplatněné obviněným v dovolání, Nejvyšší soud především konstatuje, že ve věci byl zkoumán jeho duševní stav, a to i pozorováním v Psychiatrické nemocnici Brno. V rámci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pak byla u obviněného zjištěna smíšená porucha osobnosti s tím, že jeho intelekt se nachází v hraničním pásmu normy a lehké mentální retardace. Rovněž bylo konstatováno, že obviněný se chová způsobem, který mu přináší nejvyšší zisky a má tendence k přehánění obtíží až k jejich simulaci (srov. znalecké závěry na č. l. 358 a 359 tr. spisu). Jak dále vyplynulo z učiněných skutkových zjištění, obviněný opakovaně a důrazně předstíral závažnější zdravotní stav jednak svých dětí AAAAA a BBBBB, a jednak svůj vlastní, a to před lékaři, které průběžně měnil a před orgány činnými v oblasti sociálního zabezpečení. Zjevně se přitom nejednalo o náhodu, omyl nebo nepochopení podstaty věci ze strany obviněného, ale o setrvalý a cílený postup, směřovaný k zajištění výplaty vyšších dávek, resp. příspěvků, než na jaké by za řádného běhu věcí vznikl nárok. Na uvedenou cílevědomost nemá větší vliv duševní stav obviněného ani rozsah jeho vzdělání. Je totiž zřejmé, že především duševní stav obviněného nebyl takový, jak uváděl v dovolání (jedná se o nejvýše lehkou retardaci a nikoli o retardaci střední až těžkou) a současně podstatou skutkového děje byl poměrně jednoduchý moment spočívající v uvědomění si toho, že čím závažnější postižení dětí či jeho samého bude tvrzeno, tím vyšší finanční prostředky mu budou vypláceny. Podkladů pro zmíněné tvrzení u lékařů a školních institucí se potom obviněný, jak již bylo řečeno, setrvale a razantně domáhal.
16. S ohledem na naznačené výchozí skutečnosti, podstatné pro právní kvalifikaci, Nejvyšší soud konstatuje, že právnímu posouzení objektivní stránky, resp. příčinné souvislosti v rámci skutkové podstaty trestného činu podvodu nelze ničeho vytknout. Obviněný své jednání směřoval k tomu, aby získal výplatu příspěvků a tohoto zamýšleného následku (když jiné cíle ani jeho postup zjevně neměl) také dosáhl. Je pak namístě připustit, že dílčím následkem opakovaných kroků obviněného bylo vydání správních rozhodnutí, zevrubně popsaných v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na jejichž podkladě teprve byla výplata příspěvků přiznána a realizována. Již tento stav (vydání rozhodnutí) byl ovšem plně vyvolán podvodným jednáním obviněného (tedy byl s ním v příčinné souvislosti) a tvořil z pohledu záměrů obviněného jen určitý mezistupeň k následku finálnímu, totiž provedení výplaty peněz a nebyl proto primární příčinou škodlivého efektu v podobě škody.
17. Obviněnému je dále možné přisvědčit, že osoby, vůči kterým podvodné jednání směřoval, tj. zejména pracovníci správních orgánů, patrně mohly za jistých okolností zjistit pravý stav věcí a učinit rozhodnutí v souladu se skutečným stavem. Je ovšem imanentním znakem podvodných jednání, že se pachatel takového deliktu snaží uvádět jiného v omyl (omylu využívat nebo podstatné skutečnosti zamlčovat) tak, aby vyvolal dojem řádnosti svého postupu. Správní orgány, byť jinak vázané povinnostmi ve smyslu správního řádu, zmíněnými i v dovolání, potom (na rozdíl od orgánů soudních, disponujících obecně vzato zejména jinou kvalifikací a procesními možnostmi – srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004) nemusí takové jednání vždy a včas odhalit, což ovšem nemá bez dalšího na právní kvalifikaci takového jednání vliv. Jinak řečeno, pokud obviněný opakovaně, cíleně a s přihlédnutím k jeho duševním možnostem i promyšleně (např. pokud jde o zajišťování školní docházky jeho dětí) tvrdil shora popsané nepravdivé skutečnosti a na jejich podkladě byly po získání potřebných lékařských potvrzení a vydání správních rozhodnutí provedeny výplaty příspěvků, není možné nyní namítat, že pouze realizoval své právo požádat stát o pomoc a bylo věcí samotného státu, resp. jeho orgánů, aby navzdory jeho podvodným snahám ihned (bylo tak zjištěno až posléze) zjistil pravý stav věci a podle toho postupoval.
18. Nejvyšší soud doplňuje, že pro právní posouzení nemá větší význam ani (odvolacím soudem výslovně nevypořádaná) skutečnost, že zmíněná správní rozhodnutí o přiznání příspěvků prozatím existují a nebyla formálně zrušena. Především podle §9 odst. 1 tr. ř. si orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného, což je právě daný případ. Současně platí, že trestněprávně relevantní jednání je nutno posuzovat z hlediska jeho smyslu a obsahu, nikoli s ohledem na jeho případnou platnost podle norem jiného právního odvětví. Soudy činné ve věci si proto nutně musely posoudit v dané souvislosti vydaná rozhodnutí a zjistily, že byla vydána na základě trestného jednání obviněného. To znamená, že vydána být neměla, stejně tak jako nemělo na jejich podkladě dojít k výplatě jakéhokoli příspěvku a pokud se tak stalo, jednalo se o výnos z trestné činnosti, resp. škodu na majetku České republiky. Další postup správních orgánů, zejména zda a kdy využijí svých oprávnění především ve smyslu §100 správního řádu, je potom pro trestněprávní kvalifikaci skutkového děje irelevantní.
19. Do jisté míry nad rámec je namístě uvést, že institut předběžných (prejudiciálních) otázek, vymezený v §9 odst. 1 tr. ř., nepochybně není v rozporu se zásadami právního státu a působí obecně vzato zřetelně ve prospěch obviněných, neboť jeho podstatou je zejména povinnost orgánů činných v trestním řízení odvíjet závěr o trestní odpovědnosti nikoli bez dalšího z již dříve učiněných dílčích závěrů jiných orgánů, ale zásadně po samostatném hodnocení celé věci, včetně předcházejících momentů (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 42/20012 nebo pod č. 70/2013 Sb. rozh. tr.).
20. Obviněný ve svém dovolání napadl i posouzení subjektivní stránky všech dovozených trestných činů. Učinil tak ovšem na základě v podstatě týchž modifikovaných skutkových zjištění, jako tomu bylo u námitky absence příčinné souvislosti u podvodného jednání. Jak přitom již bylo výše konstatováno, obviněný postupoval cíleně a opakovaně k zajištění neoprávněné výplaty dávek, přičemž neváhal ani simulovat závažnější obtíže svých dětí, a tím v podstatě negovat jakoukoli jejich smysluplnou školní docházku, adekvátní jejich schopnostem a potřebám. Tvrzení, že po něm nebylo možné žádat, aby seznal, jak má vypadat výchova synů podle představ státu, je pak mimo relevantní argumentaci. Ve věci totiž nejde o rozpor o charakter výchovy dětí mezi obviněným a státem, ale o stav, v němž obviněný jednak záměrně tvrdil nepravdivé skutečnosti za účelem obohacení se na úkor jiného subjektu, a jednak bránil svým synům v elementárním přirozeném rozvoji požadavkem na předstírání nepohyblivých, samostatně neschopných či dokonce slepých osob. Jinak řečeno, ani v posouzení subjektivní stránky dovozených trestných činů podvodu podle §209 tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku, tedy že byly spáchány v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz odst. 111 rozsudku soudu prvního stupně) není možné shledat žádné pochybení.
21. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel