ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1542.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1542/2019-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2020 dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestního opatření odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu pro mládež v Brně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 4 Tmo 28/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu pro mládež v Brně pod sp. zn. 8 Tm 28/2018, a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA zamítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu pro mládež v Brně ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 8 Tm 28/2018, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále též jen „mladistvý AAAAA“ či „dovolatel“) uznán vinným proviněními krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“) a za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §31 odst. 4, §76 z. s. m. bylo rozhodnuto, že mladistvý uložené trestní opatření vykoná odděleně od ostatních odsouzených, a to ve věznici nebo ve zvláštním oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestním opatření spoluobviněného mladistvého BBBBB (pseudonym).
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně v neprospěch obou mladistvých odvolání směřující proti jeho výroku o vině. Krajský soud pro mládež v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 4 Tmo 28/2019, z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně obou mladistvých podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného mladistvého AAAAA (jakož i mladistvého BBBBB) uznal vinným proviněním (chybně uvedeno zvlášť závažným) loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a proviněním neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1, 2 z. s. m. a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle §31 odst. 4 z. s. m. bylo rozhodnuto, že mladistvý vykoná trestní opatření odnětí svobody odděleně od ostatních odsouzených do věznice nebo zvláštním oddělení pro mladistvé. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestním opatření spoluobviněného mladistvého BBBBB.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zůstala odvolacím soudem nedotčena, se obviněný mladistvý dopustil uvedených provinění tím, že dne 7. 9. 2018 v době kolem 23:00 hodin v Brně na ulici XY u lavičky nad schody s tekoucí vodou společně s mladistvým BBBBB přistoupili k poškozeným R. M., nar. XY, a D. M., nar. XY, kteří zde seděli, kdy nejprve po slovní rozepři vstali s poškozeným D. M., BBBBB ho opakovaně žduchl do hrudníku, poté ho udeřil do obličeje, vzápětí ho žduchl i AAAAA a následně BBBBB poškozeného D. M. cca pětkrát udeřil do oblasti obličeje a hlavy, kdy v důsledku jeho rány pěstí pravé ruky poškozený upadl na zem, kde zůstal ležet a na chvíli ztratil vědomí, AAAAA ho kopl do těla, přičemž při tomto útoku poškozenému odcizili blíže nezjištěným způsobem mobilní telefon zn. Xiaomi Redmi Note 4 Global v hodnotě 4 000 Kč, následně AAAAA přistoupil k poškozenému R. M., který seděl na zídce, vytáhl nůž o délce čepele cca 8 až 10 cm a řekl mu, zda „si to nechce taky rozdat na férovku“, a když to poškozený R. M. odmítl, nůž zase schoval a okamžitě se přesunul k poškozenému D. M., který stále ležel na zemi a velkou silou mu šlápl nohou na hlavu, poté se vrátil zpět k poškozenému R. M., který seskočil ze zídky, aby pomohl poškozenému D. M., a tomuto vzal vedle něj položenou příruční tašku zn. Tonino Lamborgini, která obsahovala mobilní telefon nezjištěné značky a hodnoty, svazek klíčů, nabíječku k telefonu, sluchátka k telefonu, dioptrické brýle v obalu a černou peněženku s občanským průkazem, průkazkou MHD, platební kartou Air bank na jméno R. M., kartičku zdravotní pojišťovny a finanční hotovost ve výši 290 Kč, vše v hodnotě nejméně 6 200 Kč, oba z místa utekli a o odcizené věci se podělili, kdy tímto jednáním způsobili poškozenému D. M., nar. XY, otřes mozku, otevřenou ránu očního víčka a periokulární krajiny a mnohočetná povrchní poranění hlavy, s nimiž byl převezen sanitkou k ošetření do nemocnice a škody odcizením ve výši 4 000 Kč, a poškozenému R. M., nar. XY, škodu odcizením ve výši nejméně 6 200 Kč, kdy po zadržení mladistvých byly věci vráceny zpět poškozeným.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu pro mládež v Brně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 4 Tmo 28/2019, podal mladistvý AAAAA prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Mladistvý vyjádřil nesouhlas se změnou právní kvalifikace odvolacím soudem, když podle jeho názoru měl být skutek posouzen jako provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku v souběhu s proviněními ublížením na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. K časové návaznosti zmocnění se cizí věci na násilí vůči poškozenému uvedl, že o takovou bezprostřední návaznost, která je vyžadována u loupeže, v jeho případě nešlo. Poznamenal, že bezprostřední časová návaznost automaticky vždy nemůže předznamenávat loupež, neboť pokud by tak tomu bylo, musely by všechny fyzické konflikty, po kterých následuje odcizení věcí některého z účastníků, být vždy posouzeny jako loupež. Zdůraznil, že i pachatel, který se zmocní cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na násilí, loupežný úmysl pojmout nemusí. Vzhledem k tomu, že soud do mysli pachatele nevidí, může k závěru o jeho loupežném úmyslu dospět (snad s výjimkou situace, kdy pachatel loupežný úmysl sám přiznává) vždy pouze na základě určitých projevů jeho mysli, tzn. chování, do kterého pachatel své úmysly promítá, resp. které o jeho úmyslech vypovídají. Samotná bezprostřední časová návaznost zmocnění se cizí věci na násilí vůči poškozenému nemůže o loupežném úmyslu vypovídat v podstatě nikdy a musí být doprovázena jinými skutečnostmi, ze kterých lze tento úmysl spolehlivě, resp. bez důvodných pochybností vyvodit. Žádné takové skutečnosti však neexistují. Mladistvý AAAAA rovněž nesouhlasí s tím, aby počínání mladistvého BBBBB vůči poškozenému D. M. přivodilo změnu právní kvalifikace na loupež i ve vztahu k jeho osobě. Mladistvý AAAAA poškozenému D. M. nic nevzal. Vzal pouze na zídce od počátku volně ležící tašku poškozeného R. M., o kterou až do okamžiku, kdy ji před útěkem z místa sebral, neprojevoval jakýkoliv zájem. Podle obviněného neexistují skutečnosti prokazující, že by mladistvý AAAAA pojal loupežný úmysl v průběhu fyzického napadení poškozeného. Měl za to, že je logické, že kdyby měl loupežný úmysl, mohl by při napadení poškozeného D. M. odcizit telefon sám, nikoliv předpokládat, že mu jej později vezme mladistvý BBBBB. Pokud jde o jeho napadení poškozeného R. M., není jasné, jak svým chováním mohl ovlivnit vůli poškozeného ohledně jeho tašky, když sám svou vůli ohledně této tašky až do okamžiku, kdy ji před útěkem z místa vzal, nijak neprojevoval a taška po celou dobu volně ležela na zídce. Ze zprávy Nejvyššího soudu publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr. vyplývá, že násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného a že není podmínkou, aby napadený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Z provedeného dokazování však jednoznačně vyplynulo, že ani jeden z mladistvých o věci poškozených až do okamžiku, kdy je odcizili, žádný zájem a vůli neprojevoval. Rovněž nesouhlasil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 592/2003, které je skutkově odlišné od nyní posuzované věci.
6. Podle mladistvého mělo být jeho jednání kvalifikováno jako provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, přičemž uvedená změna by podle něj neměla mít vliv na výrok o trestním opatření. Soud prvního stupně mu uložil trestní opatření v rámci trestní sazby pro provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, které je trestné stejně jako nově provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku (6 měsíců až 3 léta, resp. 3 až 18 měsíců u mladistvých). Mladistvému byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, tzn. cca ve dvou třetinách zákonné trestní sazby. Tento trest je při zohlednění všech okolností, které mladistvému polehčují (celý konflikt nevyvolal a v průběhu konfliktu byl tím méně agresivním, oběma poškozeným se již dříve písemně omluvil, znovu tak učinil v rámci hlavního líčení, vyjádřil nad svým činem lítost a uznal, že se jednalo o zbabělost a hloupost) přiměřený a dostatečný.
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu pro mládež v Brně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 4 Tmo 28/2019, zrušil a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, a to včetně zohlednění pochybení soudu prvního stupně, nebyl-li uznán vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání mladistvého uvedl, že oba mladiství znaky provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku podle tzv. právní věty naplnili tak, že proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Připomněl, že v obecné rovině platí, že úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo zamezit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek. V takovém případě může úmysl zmocnit se cizí věci existovat i vedle původní pohnutky, např. odplaty poškozenému za domnělé nebo skutečné nevhodné chování vůči pachateli. Dále obecně platí, že násilí zpravidla směřuje proti osobě, která má věc při sobě, lze je však spáchat i vůči jiné osobě, pokud je takové jednání prostředkem nátlaku na vůli poškozeného. Pokud pachatel poškozenému nejdříve násilným jednáním způsobí újmu na zdraví a následně se bez jakékoli souvislosti s předchozím násilným jednáním zmocní jeho věcí, nemůže takové jednání z hlediska trestního práva zakládat jeden skutek. Násilné jednání směřující ke způsobení újmy na zdraví poškozeného totiž v takovém případě není v příčinné souvislosti s následnou škodou na majetku poškozeného. Za jeden skutek lze přitom považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální.
9. Poukázal, že pokud by jednání mladistvých mělo být kvalifikováno tak, jak se domáhá dovolatel, a mělo by být rozděleno na dva skutky, z nichž první spočívající v násilném jednání vůči poškozenému D. M., by vykazoval znaky provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, popř. v jednočinném souběhu s proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, druhý skutek spočívající ve zmocnění se věcí poškozených by pak vykazoval znaky provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s proviněním neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Aby takovéto právní posouzení přicházelo v úvahu, tj. pokud by se mělo jednat o dva skutky, musel by zde existovat okamžik jasně dělící takové skutky, kdy jeden z nich by musel být ukončen způsobením trestněprávně relevantního následku, v daném případě způsobením újmy na zdraví poškozenému D. M., po kterém by páchání dalšího skutku teprve započalo (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 635/2017). V předmětné věci však takovýto moment, který by umožnil rozdělit chování obviněných na dva skutky, stanovit nelze. Mladiství totiž poškozené kontinuálně napadali a současně se zmocňovali jejich věcí. Soudy učiněná a ve skutkové větě vymezená skutková zjištění v žádném případě neumožňují závěr, že by mladistvý AAAAA nijak neparticipoval na odnětí mobilního telefonu poškozenému D. M. a že by až poté, kdy tomuto poškozenému byla způsobena ve skutkové větě popsaná zranění jako trestněprávně relevantní následek provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, pojal úmysl využít situace a zmocnit se odložené tašky poškozeného R. M. Zjištěné skutečnosti naopak vedou k závěru, že nejpozději v průběhu útoku na poškozené, který mohl být na počátku iniciován slovní rozepří mezi mladistvými a poškozenými, pojali oba mladiství, tedy i dovolatel, úmysl zmocnit se věcí poškozených. Takovýto průběh skutkového děje ovšem odpovídá právní kvalifikaci provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli právní kvalifikaci prosazované dovolatelem. Na tom nic nemění skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 592/2003, na které odkazuje odvolací soud, se týkalo věci částečně skutkově odlišné, kdy pachatelka dala svůj úmysl zmocnit se cizí věci jasně najevo svými slovními projevy. K závěru o existenci úmyslu zmocnit se násilím cizí věci na straně pachatele trestného činu loupeže však není bezpodmínečně nutné, aby pachatel tento svůj úmysl v průběhu činu vyjádřil verbálně; to platí zejména v případě, kdy jednání pachatele nespočívá v „pouhém“ použití násilí, ale pachatel svůj úmysl zmocnit se násilím cizí věci uskuteční. Námitky mladistvého jsou tedy podle státního zástupce nedůvodné.
10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Poněvadž nebyly splněny podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal dovolací soud podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání není důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Z hlediska napadeného rozsudku, obsahu dovolání a důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významná otázka, zda jednání mladistvého lze vedle provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku posoudit rovněž jako provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jak učinil odvolací soud, či jako provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku v souběhu s proviněními ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jak na ně nahlížel dovolatel. Mladistvý konkrétně napadl subjektivní stránku skutkové podstaty provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když podle jeho názoru mu nebyl prokázán loupežný úmysl.
14. S ohledem na obsah dovolání je vhodné připomenout, že zločinu (provinění) loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
15. Tento trestný čin (provinění) má dva objekty, a to jednak osobní svobodu, a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Po objektivní stránce se vyžaduje použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Za násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku se považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Není podmínkou, aby napadený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Zpravidla takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze jej však spáchat i vůči jiné osobě, pokud je takové jednání prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79, uveřejněná pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
16. Úmysl pachatele tohoto trestného činu (provinění) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Je tedy třeba, aby pachatel použil násilí vůči poškozenému, a to v souvislosti s tím, že chtěl získat věc, kterou měl poškozený u sebe, a násilím tak překonat odpor a věci se zmocnit. Úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí, jehož se začal dopouštět z jiných pohnutek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 592/2003, č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Pro závěr, že uvedeným způsobem konkretizované násilí bylo užito právě v úmyslu zmocnit se cizí věci, tj. že určité okolnosti (např. slovní projevy pachatele, časový sled jeho jednání) umožňují dovodit záměr pachatele získat cizí věc do své dispozice, a to v bezprostřední návaznosti na jím použité násilí vůči poškozenému, musí existovat náležitý skutkový podklad.
17. Naproti tomu trestného činu (provinění) krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě. Podle obviněného mělo být jeho jednání posouzeno mj. jako provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku v souběhu s proviněním ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Násilí v tomto případě není prostředkem nátlaku na vůli napadeného.
18. Podstata skutku kvalifikovaného odvolacím soudem vedle provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (jež není zpochybněno, a nebude mu proto nadále věnována pozornost) jako provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spočívala v tom, že mladistvý AAAAA společně s mladistvým BBBBB přistoupili k sedícím poškozeným R. M. a D. M., po slovní rozepři vstali s poškozeným D. M., mladistvý BBBBB ho opakovaně strčil („žduchl“) do hrudníku, poté ho udeřil do obličeje, vzápětí ho „žduchl“ i mladistvý AAAAA a následně mladistvý BBBBB poškozeného D. M. cca pětkrát udeřil do oblasti obličeje a hlavy, kdy v důsledku jeho rány pěstí pravé ruky poškozený upadl na zem, kde zůstal ležet a na chvíli ztratil vědomí, mladistvý AAAAA ho kopl do těla, přičemž při tomto útoku poškozenému odcizili blíže nezjištěným způsobem mobilní telefon, následně mladistvý AAAAA přistoupil k poškozenému R. M., který seděl na zídce, vytáhl nůž o délce čepele cca 8 až 10 cm a řekl mu, zda „si to nechce taky rozdat na férovku“, a když to poškozený R. M. odmítl, nůž zase schoval a okamžitě se přesunul k poškozenému D. M., který stále ležel na zemi a velkou silou mu šlápl nohou na hlavu, poté se vrátil zpět k poškozenému R. M., který seskočil ze zídky, aby pomohl poškozenému D. M., a tomuto vzal vedle něj položenou příruční tašku.
19. Soud prvního stupně, vycházeje ze shodných skutkových zjištění, čin mladistvého AAAAA (a stejně tak i mladistvého BBBBB) posoudil jako provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Podle soudu došlo k odcizení dvou věcí, a to příruční tašky poškozeného R. M., ovšem vzhledem k tomu, že poškozený tuto tašku měl vedle sebe a mladistvý AAAAA ji vzal, aniž by došlo k nějakému násilí nebo pohrůžky násilí, nemůže být takové jednání kvalifikováno jako provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Další odcizenou věcí je mobilní telefon poškozeného D. M., který se s největší pravděpodobností nacházel vedle něj na zemi, když ležel a byl v bezvědomí. Vzal-li jej za této situace mladistvý BBBBB, nebylo ze strany ani jednoho z mladistvých ve vztahu k tomuto telefonu užito žádné násilí, žádné pohrůžky, nezazněl požadavek na jeho vydání. Soud měl za to, že nebyl prokázán úmysl pachatele směřující jak ke zmocnění se cizí věci, tak užití násilí právě za účelem zmocnění se cizí věci. V průběhu celého konfliktu, který měl podle soudu prvního stupně zřejmě „kořeny někde jinde“, nezazněla ani od jednoho z mladistvých jakákoliv výzva, nebylo zaznamenáno jednání, z něhož by bylo možné dovodit úmysl zmocnit se cizí věci. Za takových okolností nebyly podle soudu prvního stupně splněny předpoklady pro kvalifikaci jednání mladistvých jako provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (str. 6, 7, bod 12 rozsudku).
20. Odvolací soud s právním posouzením skutku, jak na něj nahlížel soud prvního stupně, nesouhlasil. Připustil, že není zřejmé, co bylo původním motivem jednání mladistvých. Akcentoval však, že poté, co oba mladiství agresivně napadli poškozeného D. M., který ležel na zemi, byl krátce v bezvědomí a nebyl schopen jakékoliv obrany, poškozený nemohl zabránit jednání mladistvého BBBBB, který se v průběhu útoku v bezprostřední návaznosti na fyzické napadení poškozeného zmocnil jeho mobilního telefonu. Mladistvý AAAAA se v průběhu útoku zmocnil tašky poškozeného R. M., který žádný odpor nekladl, neboť si byl vědom násilí obou mladistvých, které po celou dobu sledoval, a skutečnosti, že mladistvý AAAAA má u sebe nůž, který před ním vytáhl. Cizí věci se tak oba mladiství zmocnili v bezprostřední návaznosti na fyzické napadení poškozeného D. M. a zdůraznění pohrůžky násilí za použití nože vůči poškozenému R. M. Jednání mladistvých tak vykazuje znaky provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (str. 6, body 13, 14 rozsudku).
21. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, třebaže mohl být odůvodněn výstižněji a přiléhavěji, jakož i názorem státního zástupce uvedeným v jeho vyjádření k dovolání mladistvého, že skutek mladistvého je třeba mj. kvalifikovat právě jako provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce ve vyjádření k dovolání mladistvého přiléhavě zdůraznil, že pokud pachatel poškozenému nejdříve násilným jednáním způsobí újmu na zdraví a následně se bez jakékoliv souvislosti s předchozím násilným jednáním zmocní jeho věcí, nemůže takové jednání z hlediska trestního práva zakládat jeden skutek. Násilné jednání směřující ke způsobení újmy na zdraví poškozeného v takovém případě není v příčinné souvislosti s následnou škodou na majetku poškozeného. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální. O situaci, která by dovolovala na jednání mladistvých nahlížet jako na dva skutky, z nichž první by spočíval v násilném jednání vůči poškozenému D. M. a vykazoval znaky provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (případně v jednočinném souběhu s proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku), zatímco druhý skutek by spočíval ve zmocnění se věcí poškozených a vykazoval znaky provinění krádeže podle §205 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s proviněním neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku, se však v tomto případě nejednalo.
22. I podle názoru dovolacího soudu ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vyplývá úmysl dovolatele se násilným jednáním či jeho pohrůžkou zmocnit cizí věci. Tomuto závěru nasvědčuje především zjištění, že mladiství poškozené společně kontinuálně napadali a současně se zmocňovali jejich věcí. Mladistvý AAAAA opakovaně napadl poškozeného D. M. před tím i poté, kdy se mladiství zmocnili jeho mobilního telefonu, čímž současně působil i na psychiku poškozeného R. M., souběžně s útoky na poškozeného D. M. se dopustil vůči poškozenému R. M. jednání, které lze charakterizovat jako pohrůžku násilím učiněnou skutkem (vytažení nože s výzvou k zápasu „na férovku“) a následně za situace, kdy se poškozený R. M. pokoušel jít na pomoc poškozenému D. M., se zmocnil jeho příruční tašky s věcmi. Mladiství se současně dopouštěli násilí a pohrůžek násilí na poškozených a zcizování jejich věcí, a to opětovně, nelze proto uvažovat o pouhém použití násilí a pohrůžky násilí a až následném pojetí záměru zcizit jejich věci. Za takové situace tedy není možno rozdělit jednání mladistvých na dva skutky kvalifikované zvlášť jako provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a následné provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jelikož zde neexistuje dělící moment mezi působením násilí a zmocňováním se cizích věcí.
23. Pokud jde o námitky, kterými dovolatel brojil proti tomu, že naplnil znaky provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku vůči poškozenému D. M., když tomuto poškozenému nic nevzal, je třeba uvést, že na naplnění znaků provinění loupeže podle uvedené právní kvalifikace participoval úmyslným společným jednáním s mladistvým BBBBB, a to jako spolupachatel podle kritérií vymezených v §23 tr. zákoníku.
24. Ačkoliv z popisu skutku zjevně vyplývá okolnost, že mladiství se činu dopustili jako spolupachatelé (srov. slovní uvození „společně“, následně také „přistoupili“, „odcizili“), touto otázkou se odvolací soud explicitně nezabýval. V obecné rovině je vhodné připomenout, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována [postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24 (uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.
25. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že mladistvý AAAAA byl po celou dobu přítomen jednání mladistvého BBBBB, který fyzicky napadal poškozeného D. M., tomuto napadení nejenže přihlížel, ale rovněž se jej aktivně účastnil, když tohoto poškozeného rovněž sám opakovaně napadal, a to i poté, co se mladistvý BBBBB zmocnil mobilního telefonu tohoto poškozeného. Od zmocnění se mobilního telefonu bezmocně ležícímu poškozenému D. M., neschopnému klást jakýkoliv odpor, se mladistvý AAAAA rozhodně nedistancoval, naopak následně využil situace spočívající v navození pocitu nebezpečí a převahy a zmocnil se tašky, kterou měl poškozený R. M. položenou vedle sebe na zídce, přičemž tento ze strachu vyvolaného jak razantním napadením poškozeného D. M., tak i pohrůžkou nožem ze strany mladistvého AAAAA neprotestoval a nebránil se (srov. výpověď svědka R. M. č. l. 105). Z uvedeného je zjevné, že oba mladiství se společně dopustili jednání, které ze slovní rozepře přerostlo v použití fyzického násilí, přičemž nejpozději v průběhu napadení poškozeného D. M. pojali a realizovali úmysl zmocnit se jeho mobilního telefonu. Ačkoliv byl vůči poškozenému D. M. aktivnější mladistvý BBBBB, soudy obou stupňů shodně učiněná skutková zjištění nedovolují učinit závěr, že by mladistvý AAAAA nijak neparticipoval na odnětí mobilního telefonu poškozenému D. M. po předchozím použití násilí vůči němu a že by až poté, co byla tomuto poškozenému způsobena zranění specifikovaná ve skutkové větě výroku o vině rozsudků soudů, pojal úmysl využít situace a zmocnit se odložené tašky poškozeného R. M. Rozhodně nelze akceptovat názor dovolatele, že „odcizení věcí poškozených bylo pouze zavrženíhodným využitím vzniklé situace“. Zjištěné skutečnosti a všechny okolnosti jednání mladistvých naopak vedou k závěru, jak uvedl i státní zástupce, že nejpozději v průběhu útoku na poškozené, který mohl být vskutku na počátku iniciován slovní rozepří, pojali oba mladiství úmysl zmocnit se věcí poškozených. O tom, že se jednalo o společné jednání a společný úmysl, svědčí vedle skutečností již uvedených (mladistvý AAAAA jednání mladistvého BBBBB jednoznačně akceptoval), i okolnost, že se mladiství o odcizené věci podělili; z protokolu o vydání věcí plyne, že mladistvý BBBBB vydal podle §78 odst. 1 tr. ř. vedle mobilního telefonu zn. Xiaomi Redmi Note 4 také kartičku VZP a další plastovou kartu na jméno R. M. (č. l. 106), tedy věci, které byly původně uloženy v černé tašce poškozeného R. M., kterou posléze podle §78 odst. 1 tr. ř. vydal mladistvý AAAAA (č. l. 107). V daných souvislostech je tudíž lichá i argumentace dovolatele, že jej nelze uznat vinným loupeží pouze na základě určité časové návaznosti jeho činů, pokud zde neexistují jiné skutečnosti, ze kterých lze tzv. loupežný úmysl spolehlivě dovodit.
26. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, jestliže jednání mladistvých právně posoudil jako provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Ve skutkovém stavu zjištěném soudy byly obsaženy takové okolnosti, z nichž bylo mimo jiné patrné, v čem konkrétně spočívalo násilí (a také pohrůžka násilí), ale zároveň zde byl také náležitý skutkový podklad pro závěr, že konkretizované násilí (a také jeho pohrůžka) bylo užito právě v úmyslu zmocnit se cizí věci. Opakovaně zmiňovaný časový sled a povaha jejich společného jednání umožňují dovodit záměr obou mladistvých získat cizí věc do své dispozice, a to v bezprostřední návaznosti na jimi použité násilí či pohrůžku násilí vůči poškozeným.
27. Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodů dovolání mladistvého AAAAA podle §265j tr. ř. zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i dovolatel [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu