ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.207.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 207/2020-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2020 o dovolání obviněného M. D. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Hradec Králové proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 13 To 351/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 121/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 1 T 121/2019, uznán vinným, že
dne 21. 2. 2019 okolo 17.37 hod. řídil, po předchozím, byť nikoli bezprostředním, užití návykové látky delta-9-tetrahydrocannabinol (marihuany), kterou tak byl aktuálně ovlivněn, na pozemní komunikaci silnice č. I/37 u km 47,613 v katastru obce XY osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, RZ: XY, registrované na společnost autoDUKLA s. r. o., IČ: 64826937, jehož majitelem byl v té době jeho bratr R. D., narozený XY, kdy ve směru jízdy od obce Pardubice na obec Chrudim v táhlé pravotočivé zatáčce, s překročením povolené rychlosti mimo obec z 90 km/hod. nejméně na 100 km/hod., započal předjíždět vlevo několik za sebou jedoucích vozidel, a to v době, kdy před sebe neměl rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí, a současně při předjíždění dostatečně nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci a nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména svým schopnostem a vlastnostem vozidla, kdy při reakci na upozornění na protijedoucí vozidlo ve snaze zařadit se před vozidla, která předjížděl, a to vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, RZ: XY, řidičky M. N., uvedl na mokrém povrchu vozovky vozidlo do přetáčivého smyku, ten nezvládl, přejel do protisměru,
a zde se čelně střetl s jedoucím osobním motorovým vozidlem tov. zn. Citroen C4, RZ: XY, řidiče a majitele K. B., které bylo nárazem odraženo na svodidla vpravo v jeho původním směru jízdy, od svodidel se vrátilo zpět do svého jízdního pruhu a zde se po přibližně 45 m zastavilo přední částí k obci Pardubice, vozidlo tov. zn. Škoda Octavia řízené obžalovaným zůstalo stát v jízdním pruhu pro směr jízdy na obec Pardubice přední částí v obci Chrudim asi 35 m od místa střetu, vlivem střetu byl jeho spolujezdec sedící na předním sedadle – R. D., narozený XY (správně mělo být XY) , který nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem, vymrštěn oknem pravých předních dveří mimo vozovku do prostoru pravého jízdního pruhu ve směru na obec Chrudim, odkud se sunul až na pravou krajnici, kde zůstal ležet bez známek života,
takto obžalovaný jednal v rozporu s §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), §17 odst. 5 písm. a), b), c) a §18 odst. 1, odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
při dopravní nehodě obžalovaný sám utrpěl zranění, se kterým byl převezen do Pardubické krajské nemocnice, kde se podrobil odběru žilní krve, jejímž rozborem u něho byla prokázána hladina 2,5 ng/ml návykové látky delta-9-tetrahydrocannabinol,
poškozený R. D., narozený XY (správně mělo být XY) , utrpěl při dopravní nehodě těžká zranění, kterým na místě dopravní nehody podlehl, kdy příčinou jeho smrti byla tzv. centrální smrt při mnohačetných zlomeninách lební klenby, tříštivých zlomeninách lební spodiny, zhmoždění mozku a krvácení do lební dutiny,
dále byl v důsledku nehody zraněn řidič vozidla tov. zn. Citroen C4, RZ: XY, poškozený K. B., narozený XY , který utrpěl zranění spočívající v tržné ráně palce pravé ruky, oděrky levého kolene, zhmoždění pravého bérce a zlomeninu 4. záprstní kosti levé nohy s přidruženou komplikací léčby spočívající v hluboké žilní trombóze, kdy s těmito zraněními byl hospitalizován do 23. 2. 2019 na Oddělení traumatologie Pardubické krajské nemocnice a jejich následkem byl výrazně omezen na běžném způsobu života ztíženou možností pohybu a sebeobslužnosti spočívající v nemožnosti došlapu na levou nohu a nutnosti jejího odlehčování používáním francouzských holí až do května 2019, spolujedoucí poškozená J. B., narozená XY , cestující na pravém předním sedadle vozidla tov. zn. Citroen C4, RZ: XY, která byla připoutána bezpečnostním pásem, utrpěla zranění spočívající v pohmoždění hrudníku a břicha, se kterými byla hospitalizována do 23. 2. 2019 na Oddělení traumatologie Pardubické krajské nemocnice, kdy byla výrazně omezena na běžném způsobu života po dobu dvou týdnů, a toto omezení spočívalo v nemožnosti vykonávat běžné denní činnosti pro bolestivost zranění, a poškozený AAAAA (pseudonym), narozený XY , cestující v tomto vozidle vpravo vzadu, který byl připoután bezpečnostním pásem, utrpěl pohmoždění hrudníku, s kterým byl hospitalizován do 23. 2. 2019 na Oddělení traumatologie Pardubické krajské nemocnice, přičemž výrazně na běžném způsobu života omezen dále nebyl.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jednak jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 2 tr. zákoníku, a uložil mu za to podle §143 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 (šesti) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému rovněž uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, 130 00 Praha 3, částku 8 874 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 13 To 351/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 3 (tří) měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 (šesti) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému rovněž uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, 130 00 Praha 3, částku 8 874 Kč.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Vítězslava Paděry proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Skutková zjištění soudů označil za nepřesná, jimi zjištěný skutkový stav za nesprávný a ve vazbě na to vyjádřil přesvědčení, že provedené dokazování vůbec neprokázalo, že porušil některou z důležitých povinností uložených řidiči zákonem. Podle jeho názoru soudy jen nekriticky převzaly tvrzení obsažená v podané obžalobě. I v případě, že by skutečně jel vyšší než povolenou rychlostí (jakože to prokázáno nebylo), šlo by o překročení rychlosti zanedbatelné, které vliv na způsobení dopravní nehody nemělo. Totéž lze konstatovat ve vztahu k ovlivnění návykovou látkou. I pokud by to prokázáno bylo (jakože to ani v tomto případě nebylo), hodnota THC u něho zjištěná byla jen mírně nad hranicí detekce. Pokud odvolací soud za příčinu nehody jeho předjížděcí manévr, dostatečně neobjasnil, co konkrétně tímto nesprávným způsobem předjíždění bylo, to tím spíš v situaci, že předjížděl několik za sebou jedoucích vozidel na kvalitní, poměrně široké komunikaci v úseku, kde předjíždění zakázáno není. Vyjádřil proto názor, že k dopravní nehodě došlo nikoli jeho bezohlednou či riskantní jízdou, ale v důsledku jeho nešťastného manévru spočívajícího v příliš rychlé snaze zařadit se zpět do jízdního pruhu, což však on sám ovlivnit nemohl. Oběma soudy citovanou judikaturu pak označil za nepřiléhavou.
5. V závěru svého podání dovolatel ještě vyjádřil výhrady k uloženému trestu odnětí svobody, který označil za nepřiměřeně přísný. Soudům nižších stupňů v tomto směru vytkl, že kladly přílišný důraz na jeho předchozí odsouzení Okresním soudem v Pardubicích ve věci sp. zn. 1 T 90/2018, přičemž jejich závěr, že s ohledem na toto předchozí odsouzení je nezbytné postihnout ho již nepodmíněným trestem, může způsobit až porušení zásady ne bis in idem. Okresní soud v Pardubicích totiž bude ve shora uvedené věci rozhodovat o tom, zda se ve zkušební době osvědčil či nikoli. Může pak nastat nepřípustná situace, kdy v důsledku jeho aktuálního odsouzení v této věci bude soud nucen zkonstatovat, že se ve zkušební době neosvědčil a bude rozhodovat o trestu. Dokazování v posuzované věci přitom nevedlo k jednoznačnému závěru, že porušil více dopravních předpisů, stejně jako soudy nezohlednily okolnosti polehčující, ignorovaly jeho doznání, lítost, spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, jakož i okolnost, že při dopravní nehodě zemřela jemu blízká osoba (bratr, který nebyl připoután). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a poté věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně v ní rozhodl i sám. Současně požádal o odklad či přerušení výkonu uloženého trestu.
6. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce zde činný (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření nejprve obecně vymezil zákonný rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aby poté konstatoval, že se s ním zcela míjí ta část uplatněných námitek týkající se jednak nesprávných či nepřesných skutkových zjištění, jednak nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Pod vytýkaný dovolací důvod lze naopak podřadit stěžejní výhradu, zda obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona a zda tedy jeho jednání bylo významnou příčinou následků předpokládaných v ustanoveních §143 a §148 tr. zákoníku, či nikoli. Tu však státní zástupce považoval za neopodstatněnou. K tomu připomněl závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle níž za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, které má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. V posuzovaném případě tedy bude na místě posoudit, zda a případně jaké povinnosti vyplývající ze zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) dovolatel porušil a zda je lze označit za povinnosti důležité.
7. Státní zástupce nejprve ve stručnosti připomenul, v čem spočívala podstata jednání obviněného. Poté se vyjádřil k jeho konkrétním aspektům. K řízení motorového vozidla pod vlivem marihuany podotkl, že dovolatel prokazatelně návykovou látkou ovlivněn byl, byť nelze spolehlivě uzavřít, do jaké míry zjištěná hladina nacházející se poblíž spodní hodnoty, při které je řidič považován za ovlivněného, reálně negativně působila na jeho pozornost a schopnost bezpečně řídit automobil. Co se týká rychlosti jízdy, je opět evidentní, že krátce před nehodou dovolatel překročil nejvyšší povolenou rychlost stanovenou v §18 odst. 3 zákona o silničním provozu. I když toto překročení nebylo nikterak dramatické, je třeba dát jej do kontextu s dalšími skutkovými zjištěními. V tomto směru nelze odhlédnout od ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, které ukládá řidiči povinnost přizpůsobit rychlost jízdy celé řadě zde vyjmenovaných okolností. V konkrétní situaci, tedy na mokré vozovce, v táhlé pravotočivé zatáčce, nemusela být přiměřenou ani rychlost, která je jinak zákonem povolena. Je obecně známým faktem, že kluzká vozovka prodlužuje brzdnou dráhu a ovlivňuje přilnavost pneumatiky k povrchu, což vytváří nebezpečí smyku, a to tím spíš v situaci, dojde-li k prudké reakci řidiče na jím nečekanou událost (např. automobil jedoucí v protisměru). Nikoli bezvýznamný vliv na dopravní nehodu proto měla i rychlost vozidla nepřiměřená dopravně technickému stavu komunikace a zejména povětrnostním podmínkám.
8. Podle státního zástupce měl stěžejní význam – jak zdůraznil i soud druhého stupně – právě způsob předjíždění, který bylo namístě v daných podmínkách označit za riskantní. Obviněný totiž do jistého momentu ani netušil, že jede v protisměrném jízdním pruhu, což svědčí o tom, že řízení vozidla nevěnoval dostatečnou pozornost. Podstatné, a s právě uvedeným související, je pak to, že několik automobilů, mj. i rozměrově větší automobil nákladní, předjížděl v momentě, kdy neměl dostatečný rozhled umožňující bezpečné předjetí řady vozidel na kluzké vozovce. Takové chování svědčí o nerespektování povinností vyplývajících z §17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona o silničním provozu. Pokud by obviněný tyto povinnosti respektoval, k dopravní nehodě by vzhledem k jejímu průběhu vůbec nedošlo. Na závěru o porušení pravidel silničního provozu pro předjíždění pak nic nemění ani skutečnost, že obviněný realizoval předjížděcí manévr v místě označeném přerušovanou čárou, kde předjíždění obecně zakázáno nebylo. Toto značení ještě neznamená, že řidič může automaticky provést bezpečný předjížděcí manévr za jakékoli situace, tedy kupříkladu jedou-li v protisměru jiná vozidla, nebo nemá-li dostatečný výhled před sebe.
9. Právě naznačené okolnosti proto státní zástupce označil za porušení důležitých povinností, které měly klíčový význam pro vznik dopravní nehody a škodlivých následků. S ohledem na zásadu gradace příčinné souvislosti a hodnocení významu jednotlivých příčin pro vznik následku na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že poškozený nebyl v době nehody připoután bezpečnostním pásem. A to tím spíš, pokud takovému porušení povinnosti poškozeným, která vyplývá z §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, odpovídá i adekvátní povinnost řidiče motorového vozidla vymezená v §5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu a ukládající zajistit bezpečnost přepravované osoby. Státní zástupce tuto pasáž uzavřel konstatováním, že právní kvalifikaci užité odvolacím soudem je namístě přisvědčit a tato odpovídá také skutkovým zjištěním.
10. K výhradám dovolatele k neadekvátnímu, příliš přísnému trestu státní zástupce podrobně vysvětlil, proč je nelze podřadit pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod. Doplnil, že proti nepřiměřenosti uloženého trestu lze brojit pouze ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest odnětí svobody uložený dovolateli není, neboť soud vyjma fatálního následku a spáchání více trestných činů ke škodě více poškozených zohlednil zejména předchozí jeho odsouzení pro drogovou trestnou činnost a spáchání činu ve zkušební době takového odsouzení. Na okraj dodal, že úvahy o možném porušení zásady ne bis in idem postrádají jakoukoli logiku. To, že obviněný spáchal aktuálně projednávaný trestný čin ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení, je neoddiskutovatelné a soud tuto skutečnost při ukládání trestu zohlednit musel. V tomto směru mu nelze ničeho vytknout. Soud činný v předchozí trestní věci má v rámci rozhodování o osvědčení možnost rozhodnout kterýmkoli ze způsobů předpokládaných v §86 tr. zákoníku, a to bez ohledu na to, jaký trest byl obviněnému uložen nyní.
11. S přihlédnutím k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání pak souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž pro případ, pokud by Nejvyšší soud o dovolání rozhodl jiným než výše navrhovaným způsobem. Z uvedeného důvodu považoval státní zástupce za bezpředmětnou také žádost dovolatele o odklad či přerušení výkonu trestu.
12. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 9. 3. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Bylo učiněno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje také obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
16. Z dovolací argumentace směřující do výroku o vině je patrné plynulé prolínání hmotněprávních a procesních (skutkových) námitek, které se vždy určitým způsobem vztahují k porušení jednotlivých ustanovení zákona o silničním provozu. Obviněný jednak uváděl, že tyto klíčové okolnosti případu nebyly náležitě prokázány, jednak trval na tom, že z nich nevyplývá zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty obou aplikovaných trestných činů – porušení důležité povinnosti uložené podle zákona . Takto uplatněné námitky jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné pouze zčásti, jelikož shora bylo výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud není v dovolacím řízení oprávněn opětovně přehodnocovat otázky skutkového stavu a v tomto směru jakkoliv měnit závěry soudů přijaté v předchozích stadiích trestního řízení. Právní námitky (v daném případě, zda došlo k porušení důležité povinnosti) proto může posuzovat zásadně ve světle skutkového děje ustáleného soudy nižších instancí.
17. Je ovšem vhodné doplnit, že zásah do skutkových zjištění je možno i v dovolacím řízení mimořádně a zcela výjimečně připustit, a to v případě tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, jehož důsledkem je porušení základních principů spravedlivého procesu. Ani Nejvyšší soud totiž nemůže ignorovat stav, kdy nesprávnou realizací důkazního řízení dojde k zásahu ústavně garantovaných práv a svobod obviněného. K tomu srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.
18. Dovolatel sám ovšem hovořil pouze o nedostatečném provedení důkazů, aniž by explicitně namítal právě porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyššímu soudu proto nevyvstala povinnost zabývat se touto otázkou do detailů. V daném směru proto postačuje, aby ve vší stručnosti konstatoval, že rozsah provedeného dokazování považuje za dostatečný a skutkové závěry na jeho základě přijaté za správné. Je potřeba zdůraznit, že obviněný své jednání zcela doznal jak v přípravném řízení, tak následně i v řízení před soudem prvního stupně, jeho výpověď byla konstantní a souladná s výpověďmi všech ostatních slyšených svědků i samotným průběhem posuzované dopravní nehody. Za takové situace nebylo o rozhodném skutkovém ději sporu a nevyvstala ani nutnost provádět další dokazování (např. znaleckým posudkem z oboru dopravy, odvětví silniční a městská). Podstatné je rovněž to, že rozsah zjištěných skutečností byl dostačující také pro přijetí odpovídajících právních závěrů.
19. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zpochybnění a změnu kteréhokoliv ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Proto z nich bude nadále bez výjimky vycházet a v jejich rámci hodnotit otázku porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 a §148 odst. 1 tr. zákoníku. Na tomto místě je vhodné sled podstatných událostí alespoň ve zkratce připomenout. Dovolatel se po práci cítil unaven, jeho bratr – poškozený R. D. – jej však přesvědčil, aby jej odvezl na schůzku s jeho známým. Sám několikrát přiznal, že nebyl při řízení pozorný. Z tohoto důvodu – poté, co se jal předjíždět před ním jedoucí vozidlo – se již nezařadil zpět do svého jízdního pruhu, neboť se domníval, že se nachází v levém předjížděcím pruhu (zřejmě proto, že v předmětném období jezdil každý den do práce po dálnici). Ve skutečnosti však byl v protisměru. Takto pokračoval až do pravotočivé zatáčky, kde zpozoroval protijedoucí vozidla ve „svém“ jízdním pruhu. Na to jej bratr upozornil, že jede v protisměru. V daný moment se ovšem v pravém pruhu nacházela menší kolona několika osobních a jednoho nákladního vozidla, mezi která se obviněný nemohl vmísit, proto je musel urychleně předjet, což také učinil a následně se zařadil před první z nich. Vzhledem k tomu, že se jednalo o prudký manévr, navíc na mokré vozovce, dostal se jím řízený automobil do smyku, stal se neovladatelným, několikrát se otočil, přesunul se zpět do protisměru, kde se čelně střetl s vozidlem řízeným poškozeným K. B. Výsledkem této dopravní nehody bylo úmrtí poškozeného R. D., který během jízdy nebyl připoután bezpečnostním pásem, a zranění manželů B. z protijedoucího vozidla. Toxikologickým vyšetřením byla u dovolatele zjištěna přítomnost menšího množství omamné látky (marihuany) v krvi.
20. Kvalifikační znak důležité povinnosti není v trestním zákoníku ani jinde přesně definován, s výjimkou toho, že jde o povinnost vyplývající ze zaměstnání, postavení nebo funkce, případně uloženou podle zákona. Je tedy vždy na soudu zhodnotit ve světle výsledků provedeného dokazování, zda k porušení důležité povinnosti v konkrétním případě došlo, či nikoliv. Vodítko k rozlišování poskytuje bohatá judikatura obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Za všechny lze poukázat na (stále aktuální) rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, publikované pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr., podle něhož lze za porušení důležité povinnosti považovat jen porušení takové povinnosti, které má zpravidla za následek usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví. V podmínkách silničního provozu by se tedy jednalo o takové porušení jeho pravidel, u něhož lze důvodně očekávat např. způsobení závažnější dopravní nehody (zejména ve vyšších rychlostech) či sražení chodce apod., tedy situace nesoucí v sobě poměrně vysoké riziko závažných následků na životě či zdraví zúčastněných osob.
21. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku výstižně shrnul počínání obviněného pod sousloví nesprávný způsob předjíždění, spočívající v tom, že v pravotočivé zatáčce předjížděl kolonu za sebou jedoucích vozidel osobních i jednoho nákladního. Nejvyšší soud by vedle toho vyzdvihl až alarmující míru jeho nepozornosti, když jel v protisměru, aniž by si to uvědomoval. Oba zmíněné aspekty dovolatelova jednání nelze hodnotit jinak než jako nadmíru nebezpečné, bezprostředně ohrožující životy i zdraví účastníků silničního provozu. Tento závěr lze nepochybně zobecnit a vztáhnout na obdobná jednání v podstatě ve všech představitelných dopravních situacích, na jakékoliv pozemní komunikaci, kde je povolena rychlost do 90 km/h, za jakéhokoliv počasí a bez ohledu na zkušenosti i aktuální schopnosti řidiče. Očekávání, přesněji řečeno obava, že toto (lidově řečeno) nedopadne dobře, se přímo nabízí. O tom ostatně svědčí i následky, které v posuzovaném případě reálně nastaly, tedy smrt jednoho člověka, zranění dalších dvou a vedle toho ještě úplná destrukce dvou osobních automobilů.
22. Soudy nižších instancí správně vyzdvihly také jednotlivá ustanovení zákona o silničním provozu, která dovolatel stylem své jízdy porušil. O tom, že nerespektováním většiny z nich došlo zároveň k porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, Nejvyšší soud (vzhledem ke shora uvedenému) vůbec nepochybuje. Naopak je toho názoru, že míra zásahu do některých zákonem stanovených pravidel silničního provozu se pohybovala na samé hranici mezi porušením důležité povinnosti a hrubou nedbalostí ve smyslu §143 odst. 3 a §148 odst. 2 tr. zákoníku. Například ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu porušil obviněný v mnoha jeho aspektech. V něm je totiž zakotvena mimo jiné povinnost řidiče chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní . Nic z toho obviněný vzhledem ke způsobu předjíždění a své nepozornosti nedodržel, výsledkem čehož byl citelný zásah do všech těchto zákonem chráněných zájmů. Rovněž nerespektoval další zde formulované povinnosti, a to přizpůsobit své chování zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu , jelikož nevzal v potaz ani stavební konstrukci vozovky (tj. co je přímý směr a co protisměr) ani situaci v provozu (nedával na ni vůbec pozor), mokrou vozovku ani svou vlastní únavu. Zcela evidentní a žádný další komentář nevyžadující pak bylo porušení pravidla formulovaného v §4 písm. a) téhož zákona řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem .
23. Nejkritičtěji nahlíží Nejvyšší soud na skutečnost, jak obviněný „naložil“ s dalšími povinnostmi řidiče, které lze hodnotit jako porušení důležité povinnosti, a nikoliv hrubou nedbalost, pouze s nemalou mírou tolerance. V prvé řadě jde o §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu ukládající řidiči věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích . K tomu již bylo výše uvedeno mnohé, za zarážející lze dále považovat skutečnost, že dovolatel podle svých slov komunikaci znal, neměl tedy příliš důvodů se domnívat, že se nachází v „rychlejším“ předjížděcím pruhu. Neméně podstatnými jsou pravidla §17 odst. 5 daného zákona, která řidiči zakazují předjíždění: a) nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí, b) jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet, c) jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích . Předjíždění delší kolony za sebou jedoucích vozidel v zatáčce (mírné, ale táhlé) se s citovanými zákazy rozhodně neslučuje. Posledně zmíněné okolnosti obviněný ve svém podání nejvíce zpochybňoval, když tvrdil, že předjížděl na kvalitní široké silnici, v úseku rozděleném středovou přerušovanou čárou, kde není předjíždění zakázáno, do svého jízdního pruhu se pokusil zařadit cca 150 m od protijedoucího vozidla, nešťastným manévrem se však stalo jeho vozidlo neovladatelným a v důsledku toho již nemohl zabránit následujícím událostem. Tyto jeho argumenty však nelze akceptovat.
24. Je potřeba zdůraznit, že podstatné není pouze dopravní značení, které předjíždění povoluje, ale též konkrétní dopravní situace, která takový manévr v daný okamžik neumožňuje. Z fotografické dokumentace na č. l. 17 a násl. spisu (zejména snímku č. 3 a 4) je patrné, že obviněný si s ohledem na své výhledové možnosti mohl dovolit bezpečně předjet jedno, maximálně dvě osobní pomalu jedoucí motorová vozidla. Táhlá pravotočivá zatáčka však na již první pohled neumožňovala předjetí kolony vozidel, jejíž součástí byl i kamion. Fakt, že obviněný nemohl mít během předjíždění dostatečný výhled, potvrdil rovněž svědek O. G. V návaznosti na to nemohl mít dovolatel ani jistotu, že se zařadí včas před nebo mezi předjížděná vozidla a že neohrozí protijedoucí řidiče ani jiné účastníky silničního provozu. Proto ani skutečnost, že se do svého pruhu napojil zpět ve vzdálenosti zhruba 150 m od vozidla poškozeného K. B., ničeho nemění na porušení povinností podle §17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona o silničním provozu. Přítomnost protijedoucího vozidla a jeho přesná pozice za zatáčkou či horizontem, kam nemají řidiči v opačném směru výhled, je velkou neznámou, se kterou je nutno vždy počítat a vyčkat s předjížděním až na přehlednější úsek. Pokud toto některý (obvykle méně trpělivý) řidič nerespektuje, vystavuje sebe i další účastníky provozu vždy potenciálnímu riziku vážné újmy, a to i v případě, že se v protisměru žádné vozidlo nakonec neobjeví a předjížděcí manévr je zdárně dokončen. Nebezpečnost a nezákonnost takového jednání tím není nijak umenšena. To platí i v případě dovolatele, který ve zmatku a naprosto nevhodně reagoval na nebezpečnou situaci, kterou způsobil jen on sám. Pokud by předtím respektoval pravidla silničního provozu, k jeho (jak on popisoval) „nešťastnému manévru“ vedoucímu až k tragické dopravní nehodě by nedošlo.
25. Menší, přesto však nikoliv zanedbatelný vliv měla nedodržení dalších pravidel silničního provozu týkajících se jednak rychlosti jízdy podle §18 odst. 1, 3, jednak vlivu návykových látek ve smyslu §5 odst. 2 zákona o silničním provozu. Pokud by byly hodnoceny izolovaně, jednalo by se patrně o pouhé „prosté“ porušení zákona a nikoliv o porušení důležité povinnosti, význam v posuzovaném případě však bezpochyby mají. Samotná koncentrace marihuany v krvi obviněného by sice postačovala jen na jeho přestupkový postih, přesto však nelze odhlédnout od vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, Ing. Evy Herkommerové, podle níž následky užití THC mohou působit i v dalších dnech, a to např. v podobě silné únavy, poruch koncentrace a pozornosti či narušení jemných automatismů, tedy neduhů, které jej za volantem opravdu postihly, a to velmi výrazně (zjevně v kombinaci s únavou z manuální práce). Také rychlost kolem 100 km/h obecně není žádným významným překročením pravidel silničního provozu, dovolatel se navíc dostal (nutno však zdůraznit, že vlastní vinou) do situace, kdy zrychlit prostě musel, aby se mohl zařadit do bezpečí svého jízdního pruhu. Ovšem právě jeho rychlost v kombinaci s prudkým manévrem a mokrým povrchem vozovky byla jednou ze zásadních příčin dopravní nehody. V obou uvedených aspektech tedy Nejvyšší soud spatřuje spíše další faktory, které ovlivnily průběh nešťastných událostí, než okolnost, která by měla být obviněnému přičítána k tíži z hlediska právní kvalifikace jeho jednání. Porušení předchozích (výše probíraných) ustanovení zákona o silničním provozu však bylo natolik markantní, že k naplnění skutkových podstat podle §143 odst. 2 a §148 odst. 1 tr. zákoníku „bohatě“ postačovalo. Hmotněprávní posouzení skutku, jak jej učinil soud druhého stupně, tedy považuje Nejvyšší soud za správné.
26. Dovolatel v závěrečné části svého podání napadl také výrok o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody, který považoval za nepřiměřeně přísný. Takto pojatá argumentace se ovšem vymyká zákonnému rozsahu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je pravdou, že v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení je možno vytýkat i některá pochybení týkající se ukládání trestu, např. pokud soud nesprávně zhodnotí hmotně právní podmínky pro uložení úhrnného, souhrnného či společného trestu. Naopak nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, a to ani, pokud soud nesprávně vyhodnotil kritéria uvedená v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho, uložil nepřiměřeně přísný nebo naopak nepřiměřeně mírný trest. To totiž není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je potřeba ještě doplnit, že námitka nepřiměřeně přísného trestu nenaplňuje ani žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b tr. ř., a to včetně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit pouze v případech uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští , nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným .
27. Lze sice připustit, že výjimkou z uvedeného pravidla jsou případy uložení extrémně přísných a zjevně nespravedlivých trestů, které jsou neslučitelné se základními, ústavně garantovanými právy a svobodami obviněného. Nic takového ovšem v posuzovaném případě nenastalo. Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců lze sice hodnotit jako přísnější nejen proto, že jednání dovolatele bylo spíše výsledkem nepozornosti a únavy, než klasického „řádění silničního piráta“, ale též s ohledem na to, že faktickým (a nejhorším) trestem je pro něj již samotný následek jím způsobené dopravní nehody, tedy úmrtí poškozeného R. D. Přesto se však nejedná o trest nepřiměřený, který by se vymykal obvyklé soudní praxi. Při kombinaci tolika porušení pravidel silničního provozu, závažnosti následku i předchozí trestné činnosti a trvání zkušební doby podmíněného odsouzení není uložení trestu odnětí svobody spojeného s jeho přímým výkonem výjimkou ani jakkoliv neočekávaným výsledkem. Rovněž se nelze ztotožnit s námitkou porušení zásady ne bis in idem, neboť jednotlivá trestní řízení jsou na sobě navzájem nezávislá, přičemž rozhodnutí o přeměně podmíněného trestu uloženého v jednom z nich na trest nepodmíněný nelze chápat jako další trest v jiném trestním řízení.
28. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
29. Dovolatel rovněž navrhoval, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu návrh na odklad, příp. přerušení výkonu trestu. Žádný takový návrh ovšem z jeho strany učiněn nebyl, přičemž s ohledem na výsledek dovolacího řízení předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal ani důvod pro obdobný postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu