ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.491.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 491/2020-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání obviněného F. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 13 To 342/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 T 93/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný F. Š. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 6 T 93/2019, uznán vinným, že
dne 3. 9. 2017 v době kolem 18:20 hodin na pozemní komunikaci I. třídy č. 17 v katastru obce XY, okres XY, ve směru od obce Ostrov na obec Čankovice, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Superb, RZ XY, přičemž na přímém úseku komunikace se plně nevěnoval řízení a pozvolna přejel do protisměrného jízdního pruhu, kde v km 46,972 levou přední částí svého vozidla narazil do levé boční části protijedoucího osobního motorového vozidla tovární značky Renault Megane Scenic, RZ XY, řízeného P. Ch., nar. XY, tímto porušil ustanovení §4 písm. a), b) a §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, následně v důsledku střetu vozidlo zn. Renault neovladatelně přejelo do protisměrného jízdního pruhu, kterým projížděl motocykl zn. Triumph Daytona, RZ XY, řízený V. L., nar. XY, jenž v reakci na zabránění střetu při brždění upadl s motocyklem na vozovku a s tímto se dosmýkal do pravého silničního příkopu, v důsledku čehož řidič motocyklu utrpěl zranění spočívající ve zhmoždění pravého kolene, které si vyžádalo lékařské ošetření včetně odsátí sérozní tekutiny a přiložení ortézy s následným domácím léčením a omezením spočívajícím v snížené hybnosti a bolestivosti do 30. 10. 2017.
2. Takto popsané jednání obviněného nalézací soud právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu současně uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, částku 7 146 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného V. L., nar. XY, bytem XY, s jeho nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozený V. L. (dále převážně jen „poškozený“) odvolání. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích o nich rozhodl rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 13 To 342/2019, tak, že z podnětu odvolání poškozeného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o nároku poškozeného V. L. na náhradu škody a nemajetkové újmy a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému V. L. částku 12 415 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Hany Zimové proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel v úvodu svého podání namítl, že právní závěry soudů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Podle jeho názoru nebylo nijak prokázáno, že by měl přímý nebo nepřímý podíl na vzniku zranění poškozeného; ten si jej zapříčinil sám, když zcela neadekvátně reagoval na vzniklou dopravní situaci, konkrétně reagoval pozdě na brzdící a následně stojící vozidla, která jela před ním. Sám poškozený připustil, že když viděl brzdová světla, nezačal brzdit naplno, ale pouze přibrzdil. Jeho druhé pochybení spatřoval obviněný v nedodržení bezpečné vzdálenosti, kdy vlivem této skutečnosti neměl dostatek času reagovat na vzniklou situaci. V opačném případě mohl své nehodě zabránit, avšak tím, že nereagoval adekvátně na již stojící vozidla, došlo k přerušení posuzovaného skutku na dvě samostatná jednání. Soudy ovšem předmětné jednání nesprávně hodnotily jako jeden skutek, přestože děj měl být rozdělen do dvou samostatných skutků. Pokud jde o první skutek, spočívající ve vybočení jím řízeného vozidla do protisměru a jeho střet s projíždějícím vozidlem, k tomu se od počátku plně doznával a souhlasil se svým zaviněním. Podle jeho názoru však následně došlo k přerušení jednání, za které by mu bylo ( dovolatel chtěl patrně uvést „nebylo“) možné přičíst trestní odpovědnost. Jako příčinu vzniku druhé samostatné nehody poškozeného řidiče motocyklu označil výlučně porušení silničních předpisů z jeho strany, neboť nedodržel výše uvedené zásady, které následně vedly ke způsobení jeho zranění. Soudy dále nepřihlédly ke skutečnosti, že poškozený jel na zapůjčeném motocyklu a neznal jeho jízdní vlastnosti. Nemusel být tedy schopen jím řízený stroj náležitě ovládat.
6. Následně obviněný soudům vytkl, že přihlížely k výpovědím svědků, které byly nepravdivé, zejména k tvrzením některých z nich, že viděli „druhý“ nehodový děj. Ten se totiž odehrál za jejich zády a nelze si představit, že by v okamžiku, kdy věnovali pozornost vozidlu dovolatele, resp. vozidlu, do kterého narazil, současně sledovali i prostor za jimi řízeným vozidlem. Pokud tedy některý ze svědků tvrdil, že viděl některé z vozidel točit se kolem své osy, případně jak motocykl upadl na zem a smýkal se po silnici, jednalo se pouze o jejich fantazii, nikoliv o skutečnost. O reálném průběhu nehodových dějů svědčí zejména neexistence stop po smýkání motocyklu po silnici. Z protokolu sepsaného bezprostředně po nehodě plyne, že motocykl nebyl nijak poškozen, proto se děj popisovaný poškozeným nestal. Řídítka motocyklu a zrcátko na pravé straně byla pouze od trávy, nikoliv poškozena od vozovky, po níž měl údajně klouzat. Napadený rozsudek vychází z nesprávně zachyceného nehodového děje. Příslušníci Policie ČR totiž do plánku nehody nesprávně neuvedli vozidla, která jela za obviněným, tvrdili, že se tam žádná vozidla nevyskytovala. Teprve následně byl prokázán opak a vozidla i svědci byli doplněni. Z dokumentace z místa nehody je rovněž zřejmé, že motocykl nebyl umístěn na vozovce, ale stál za použití stojanu v příkopě. Rovněž i stopy po jeho jízdě v příkopě neodpovídají tomu, že by měl ležet na boku a smýkat se, ale spíše tomu, že do příkopu vjel a teprve následně upadl na bok. I tato skutečnost značí, že se druhotný nehodový děj odehrál jinak, než jak jej popisoval poškozený.
7. Závěrem dovolatel shrnul, že nebylo žádným způsobem prokázáno, že by se podílel na vzniku zranění poškozeného, kterým měla být naplněna objektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 13 To 342/2019, a v souladu s §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek. Dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích nové projednání a rozhodnutí věci, anebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a zprostil jej obžaloby. Vyjádřil rovněž souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně zde činná připomněla, že dovolatel uplatnil argumentaci z jeho dosavadní obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy obou instancí, což podpořila citací zásadních pasáží z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Posléze zdůraznila, že obviněný se ve svém podání zabýval prakticky výlučně otázkami skutkovými, které nespadají pod uplatněný dovolací důvod. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) odmítl. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil na základě §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
9. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 6. 5. 2020). Případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v rozsahu vymezeném obviněným podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné. Bylo učiněno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje také obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
13. Z tohoto pohledu je zřejmé, že do zákonem vymezeného rámce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadá pouze prvá část dovolatelovy argumentace týkající se existence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného. Naproti tomu druhá skupina uplatněných námitek, zaměřená do skutkových zjištění soudů nižších instancí, není pod citovaný dovolací důvod podřaditelná. Shora bylo výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení povinen vycházet ze skutkového stavu v té podobě, jak byl ustálen v předchozích fázích trestního řízení, zejména v hlavním líčení před soudem prvního stupně, kde se drtivá většina důkazů také provádí, a to na základě principů ústnosti, bezprostřednosti a přímosti. Vyšší soudy, které již dokazování neprovádějí vůbec nebo pouze ve velmi omezené míře, jsou proto v možnosti jakékoliv modifikace skutkových zjištění značně limitovány. Z tohoto důvodu zásadně nelze v dovolacím řízení napadat učiněné skutkové závěry na základě žádného z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b tr. ř., přičemž námitky tímto směrem zacílené je Nejvyšší soud oprávněn odmítnout bez jejich věcného zkoumání.
14. Je ovšem vhodné doplnit, že zásah do skutkových zjištění je možno i v dovolacím řízení mimořádně a zcela výjimečně připustit, a to v případě tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, jehož důsledkem je porušení základních principů spravedlivého procesu. Ani Nejvyšší soud totiž nemůže ignorovat stav, kdy nesprávnou realizací důkazního řízení dojde k zásahu ústavně garantovaných práv a svobod obviněného. K tomu srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.
15. Dovolatel v souvislosti se skutkovými závěry nižších soudů pochybení tohoto druhu vytýkal, Nejvyšší soud však neshledal předmětné námitky důvodnými. Nelze totiž nepostřehnout, že to byly právě argumenty obviněného, které zjevně nekorespondovaly s obsahem provedených důkazů. Poukazoval-li například na nepravdivé svědecké výpovědi ohledně „druhého nehodového děje“, skutečností je, že žádný ze svědků netvrdil, že by pád motocyklu a jeho sunutí se po vozovce viděl. Tento závěr vyplynul především z výpovědi poškozeného V. L., znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční a městská, a fotodokumentace. Svědkyně D. S. pouze popsala způsob jízdy poškozeného před nehodou, což ve zpětném zrcátku nepochybně vidět mohla. Rovněž obviněným tvrzená „neexistence stop po smýkání motocyklu po silnici“ se nezakládá na pravdě, neboť na fotografiích z místa nehody jsou stopy rytí stoje do povrchu vozovky zachyceny (srov. strany 40 až 45 znaleckého posudku, č. l. 164 – 169 spisu). Velmi diskutabilní je též dovolatelem namítaná absence poškození motocyklu, a to v konfrontaci s fotografiemi č. 61 až 75 pořízené fotodokumentace (CD na č. l. 230 spisu). Lze ještě poukázat na fotografie č. 155 – 167 zachycující poškozené oblečení motocyklisty, nesoucí zcela evidentní stopy jeho smýkání po vozovce.
16. V tomto směru proto nezbývá než konstatovat, že sled i přesný charakter událostí dané dopravní nehody, tak jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině, byl soudem prvního stupně spolehlivě zjištěn, a to na základě provedených důkazů, které spolu vzájemně korespondují. Proti nim stojí pouze obhajoba obviněného, která však zůstává zcela osamocena a ostatními důkazy vyvrácena. Nejvyšší soud tudíž neshledal žádné vady ve skutkových zjištěních, které by znamenaly zásah do práva dovolatele na spravedlivý proces. Z uvedeného důvodu nebyl nikterak oprávněn jakkoliv zpochybnit ustálené závěry nižších soudů o průběhu předmětného nehodového děje a ani se blíže vyjadřovat ke skutkovým námitkám obviněného, uplatněným v jeho dovolání. Postačuje tedy, aby v podrobnostech odkázal na hodnotící pasáže odůvodnění obou napadených rozhodnutí, s nimiž se v plném rozsahu ztotožnil (srov. str. 3 – 5 rozsudku soudu nalézacího a str. 3 usnesení soudu odvolacího).
17. Naproti tomu se Nejvyšší soud detailněji věnoval hmotněprávním výhradám dovolatele vztahujícím se k příčinné souvislosti mezi jeho nedbalostním jednáním a škodlivým následkem v podobě zjištěného zranění poškozeného. Nicméně neshledal, že by byly opodstatněné. Nejprve je potřeba zdůraznit, že obviněný svou argumentaci i v tomto bodě podepřel skutečnostmi, které byly v rozporu s výsledky provedeného dokazování. Zejména namítal, že poškozený porušil své povinnosti účastníka silničního provozu tím, že nedodržel bezpečnou vzdálenost od vozidla jedoucího před ním, a neměl tak dostatek času reagovat na vzniklou situaci. K tomu Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť z výpovědi svědkyně D. S. i ze zmíněného znaleckého posudku Ing. Milana Langa vyplynul pravý opak, tj. že poškozený jel bezpečně, přiměřenou rychlostí a hlavně s dostatečným odstupem za vozem svědkyně.
18. Nelze přijmout ani tvrzení dovolatele, že poškozený si zranění způsobil sám, jelikož nezačal brzdit naplno hned od začátku a nestihl tak zareagovat včas na pohyb vozidla zn. Renault. V tomto ohledu je nezbytné vyzdvihnout, že celá nehodová situace nastala naprosto neočekávaně, průběh událostí byl velice rychlý (v řádu sekund) a jejich vývoj nepředvídatelný. Počáteční jen mírnější brzdění motocyklu poškozeného lze dobře vysvětlit tím, že reagoval na vozidla jedoucí před ním v jeho jízdním pruhu, kdy měl (ve vztahu k nim) dostatek prostoru k bezpečnému zastavení. Rozhodně však po něm nebylo možno spravedlivě požadovat, aby byl připraven i na tu variantu, že jej náhle ohrozí poškozené a neovladatelné vozidlo zn. Renault, sunoucí se po střetu s vozidlem obviněného poměrně značnou rychlostí z protisměrného jízdního pruhu přímo proti němu. Již bylo zmíněno, že vše se odehrálo velice rychle s minimální dobou k jakékoliv (adekvátní či neadekvátní) reakci. Je tedy patrné, že možnost poškozeného nehodě zabránit byla téměř nulová, což potvrdil také již shora jmenovaný znalec z oboru dopravy, odvětví silniční a městská, Ing. Milan Lang. V konkrétní reakci poškozeného proto nejen, že nelze spatřovat jakékoliv porušení pravidel silničního provozu, ale ani mu ji nelze žádným způsobem přičítat k tíži ve vztahu k jeho poranění.
19. Lze zopakovat, že sled nehodových událostí byl vyvolán jednáním obviněného, který se plně nevěnoval řízení, vjel do protisměru, nereagoval ani na troubení protijedoucích vozidel, čímž způsobil střet s vozem zn. Renault (v podrobnostech lze odkázat na přepis výpovědí svědků v protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 7. 2019, č. l. 326 a násl. spisu). K tomu se doznal i on sám. Je zcela zřejmé, že žádná z následujících událostí (tj. nekontrolovaný pohyb automobilu zn. Renault do protisměru, kterému se zajetím ke krajnici ještě stačilo vyhnout vozidlo zn. Ford, a zejména – po nasunutí tohoto neovladatelného vozu ještě více do protisměru – pád poškozeného motocyklisty ve snaze zabránit hrozící srážce) by nenastala bez prvotního porušení dopravních předpisů ze strany dovolatele. Není pochyb o tom, že jde o jeden skutkový děj, v jehož rámci je předešlá dílčí událost příčinou té následující, proto je nutno nahlížet na něj jako na celek. Podstatné přitom je, že ani jedna tato dílčí událost nebyla ani zčásti vyvolána zaviněným protiprávním jednáním žádného z dalších (třeba jen pasivně ohrožených) účastníků této dopravní nehody (včetně poškozeného V. L.) – ti se podle svých sil jen snažili odvrátit, resp. zmírnit bezprostředně jim hrozící vznik škody. Ze všeho právě uvedeného plyne, že veškeré následky, k nimž během daného nehodového děje došlo, jsou v příčinné souvislosti pouze s nedbalostním jednáním dovolatele, a proto i odpovědnost za ně je nutno přičítat v plném rozsahu právě jemu.
20. Takový výklad k dovolatelově námitce údajné absence příčinné souvislosti je plně v souladu s právní teorií i soudní praxí, podle níž jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnosti, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 72/1971, č. 37/1975 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 8 Tdo 945/20108).
21. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného F. Š. jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu